Vulgata

Vulgata je pozdně antický latinský překlad bible, který je převážně dílem církevního otce Jeronýma z přelomu 4. a 5. století. Na rozdíl od překladu Vetus Latina je pořízen z původních jazyků (hebrejština, aramejština a řečtina) a stala se závazným textem západní církve pro celý středověk. Teprve v 16. století se rozšířila studia textů bible v původních jazycích, která dala vzniknout původním národním překladům bible i revidovaným textům Vulgáty (Sixto-klementina, Neovulgata).

Základem Vulgáty je Jeronýmův překlad většiny biblických knih Starého zákona z hebrejštiny do latiny, pro knihy Nového zákona pouze revidoval starší překlad Vetus Latina. Podnět k tomuto dílu dal papež Damasus I. a název pochází ze spojení versio vulgata, tedy lidové vydání. Překlad byl pořízen do běžné latiny, aby mu jeho posluchači rozuměli, a záměrně neaspiroval na klasickou vybroušenost jazyka Ciceronova. Pro křesťanský Západ byla Vulgata dlouho jediným překladem Starého zákona přímo z hebrejštiny, kterou se Jeroným naučil od židovských učenců. Do národních jazyků se Bible dlouho překládala z Vulgaty, někde až do 20. století.[1]

Meister Theoderich von Prag 002
Autor Vulgaty, sv. Jeroným na obrazu Mistra Theodorika

Různá vydání

Sám Jeroným je autorem přinejmenším tří mírně odlišných verzí Vulgaty. První z nich je tzv. římská Vulgata, která přetrvala pouze v Británii, a to až do roku 1066. Druhou verzí byla galikánská Vulgata, kterou Jeroným upravil o několik let později. Jednalo se o menší vylepšení, zvláště v textu Starého zákona. Tato verze se několik desetiletí po svém sepsání stala standardním latinským vydáním Bible katolické církve. Hispánská Vulgata se shoduje s římskou Vulgatou až na knihu žalmů, kterou Jeroným přeložil potřetí přímo z hebrejštiny.

Vznik Vulgaty

Vetus Latina a Jeronýmovy překlady

Latinská bible užívaná před Vulgatou, obecně známá jako Vetus Latina neboli starolatinský překlad, nebyla výsledkem práce jednotlivce. Jednotlivé knihy byly přeloženy v různé kvalitě a stylu. Vzhledem k tomu, že Jeroným považoval deuterokanonické knihy, resp. knihy nezařazeného do palestinského kánonu za méně důležité než ostatní knihy, převzal jejich existující překlad (až na úseky knihy Tóbijáš a Júdit).

Jeroným začal revizí překladu evangelií, následně přešel k revizi překladu žalmů. O této revizi žalmů však není nic známo. Když se Jeroným přesunul v roce 387 do Betléma, začal překládat ze Septuaginty podle Órigenovy Hexaply. Vznikl tak nový překlad žaltáře, tzv. „galikánský“ (neboť se používal v galikánské liturgii). Ze Septuaginty přeložil také Jóba, Přísloví, Píseň písní, Kazatele a 1. a 2. knihu Paralipomenon. Není známo, zda ze Septuaginty nepřeložil i některé další knihy.

V dalších překladech pokračoval Jeroným z hebrejštiny, tj. z originálního jazyka valné většiny Starého zákona. Započal svou práci opět žaltářem, dále pokračoval proroky včetně Daniela a jeho řeckých doplňků (390392), 1. a 2. knihou Samuelovou, 1. a 2. knihou královskou (392 nebo 393), Jóbem (394), a knihami Ezdráš a Nehemjáš (394). Poté následovaly knihy 1. a 2. Paralipomenon (395396), Přísloví, Kazatel, Píseň písní (398) a Pentateuch (asi 400). Svou práci zakončil překladem knihy Ester s dodatky (krátce před 404) a knihami Jozue, Soudců a Rút (405406).

Z Jeronýmova pera nám chybí překlady knih Makabejských, Bárucha a Jeremjášova dopisu. Také text Nového zákona – kromě revize evangelií – prostě převzal.

Formace a složení Vulgaty

Jeronýmův počin byl sice velký, neznamenal však sám o sobě nic převratného – nebyl ani prvním, ani posledním pokusem o překlad Písma do latiny. Skutečnost, že překládal z hebrejštiny, také nebyla pro jeho současníky tak významná. Byla to autorita papeže Damasa I. a jeho zmínky v prologu k evangeliím, které učinily z Jeronýmova překladu hlavní a nejpoužívanější překlad. Jeronýmovy překlady začaly být používané zvláště od začátku devátého století, kdy se objevily ve větším počtu jednosvazkové biblické rukopisy. Nejvíce se prosadila verze Alcuinova, doplněná o latinskou verzi zbývajících, Jeronýmem nepřeložených knih. Alcuinova Vulgáta byla základem pro tzv. pařížskou vulgátu, standardní text latinské bible používaný ve 13. století v Paříži, na němž se sjednotil více méně celý Západ. Vulgáta jako taková tedy existuje až od doby Alcuinovy, tj. od doby karolinské (9. století).

Od 9. století (tj. v Alcuinově verzi) obsahovala Vulgata následující knihy a překladové verze:

Vulgata Sixto-clementina

Vulgata Sixtina
Vulgata Sixtina

Toto vydání Vulgaty (tzv. Sixto-klementina) bylo užíváno v liturgii římské církve až do Druhého vatikánského koncilu. Během středověku se nevyhnul původní Jeronýmův text běžným opisovačským chybám, proto existovalo několik pokusů očistit takto poškozený text; mezi ně patří pokus Alcuina z Yorku na začátku 9. století za vlády Karla Velikého, který se stal podkladem pro Pařížské vydání Vulgaty. S příchodem knihtisku se zmenšilo i nebezpečí lidských chyb při vydávání knih a to přispělo k jednotnosti textu. Tridentský koncil potvrdil Vulgatu jako závazný latinský překlad Písma, a to vedlo k tomu, že bylo potřeba text ujednotit a pokusit se nalézt jeho původní znění. Prvním z těchto pokusů byl pokus papeže Sixta V. (15851590), tzv. Sixtinská Vulgata (Vulgata Sixtina). Příchod dalšího papeže, Klementa VIII. (15921605), však přinesl další z pokusů text očistit a vydat. Tato Klementinská Vulgata (Vulgata Clementina) z r. 1592 se stala standardním vydáním bible pro latinsky hovořící církev až do 60. let 20. století.

Nova Vulgata

Současným oficiálním latinským překladem římskokatolické církve je Nova Vulgata (též Neovulgata). Její překlad svěřil roku 1907 papež Pius X. benediktinům v Římě. Trvalo však několik desetiletí, než překlad dokončili. Hlavní rozdíl mezi Klementinskou a Novou Vulgatou spočívá ve využití moderních zásad textové kritiky a současného poznání biblistiky. Nova Vulgata se také liší v překladu slov, kde se její překladatelé domnívají, že Jeroným špatně pochopil význam původních slov. Nova Vulgata neobsahuje knihy obsažené v jiných vydáních, označované jako apokryfní (protestanty jako pseudoepigrafy) – např. 3. a 4. kniha Ezdrášova. Pravopis se také více blíží klasické podobě latiny než znaková podoba renesanční.

Stuttgartské vydání

Je potřeba se též zmínit o vydání Vulgaty vydaném německou biblickou společností (Deutsche Bibelgesellschaft) se sídlem v Stuttgartu. Toto vydání, Biblia Sacra Vulgata (ISBN 3-438-05303-9), se snaží reprodukovat původní, čistou Vulgatu, jak ji sepsal Jeroným před zhruba 1600 lety. Jde o klasické kritické vydání, které se ale musí potýkat s neobvykle vysokým počtem dochovaných rukopisů. Základem vydání je Codex Amiatinus z počátku 8. století, jenž je považován za nejlepšího svědka původního Jeronýmova textu. Důležitou součástí textu jsou též Jeronýmovy úvody ke knihám. Toto vydání je ze zmíněných edic nejběžnější na internetu a obsahuje též 3. revizi Jeronýmova překladu Žalmů.

Význam pro evropskou kulturu

Vulgata má pro vývoj kultury a umění ve středověku privilegované postavení. Byla biblickým překladem, který sjednocoval západní křesťanstvo a vlastně celý evropský kontinent. Dodnes se s ní můžeme v různých dílech – a nejen církevních – setkat. Dokonce mnohé obrazy převzaté přímo z latinského překladu Bible se staly prostorem, v němž se vyvíjel kánon evropského umění a svérázná symbolika. Svým stylem i obraty ovlivnila Vulgata všechny ostatní překlady Bible do moderních jazyků.

Příkladem kulturního dopadu Vulgaty je charakteristika tváře Mojžíše po jeho návratu z rozhovoru s Hospodinem na hoře Sinaj. Podle knihy Exodus byla zářící,[2] Jeroným však souhláskový kořen KRN vokalizuje odlišně (doplňuje jiné samohlásky) a překládá jako „cornuta“, tedy rohatá. Rohatý Mojžíš se tak vyskytuje ve starším umění, včetně slavného Michelangelova Mojžíše na náhrobku Julia II.bazilice sv. Petra v okovech v Římě.

Vulgata Koránu

Pojmu Vulgata se užívá v arabistice též pro autorizovaný text koránu, jak byl vytvořen za vlády třetího chalífy Uthmána (uthmánská redakce, uthmánský kodex).[3]

Odkazy

Reference

  1. A. Novotný, Biblický slovník, heslo Starý zákon, str. 979n.
  2. Ex 34, 29 (Kral, ČEP)
  3. Korán, přel. I. Hrbek, Praha: Odeon 1972, str. 73.

Literatura

Externí odkazy

Apokryf

Apokryf (řec. ἀπόκρυφος = skrytý, zahalený) je v různém kontextu literární:

Teologie užívá pojmu „apokryf“, když označuje text, který do biblického kánonu nepatří, avšak svou povahou náboženského spisu se kanonickému textu v některých ohledech blíží.

Katolíci užívají pojmu „apokryf“ pro spis nepřijatý do biblického kánonu, tak jak jej definitivně určil Tridentský koncil (1546). Toto pojetí odpovídá protestantskému pojmu pseudepigraf. Mezi takto definované apokryfy patří apokryfy staro- a novozákonní.

Protestantské církve označují za apokryfní ty spisy, o jejichž zařazení do biblického kánonu nepanovala v církvi shoda. V tomto užití se pojem velmi blíží katolíky užívanému pojmu deuterokanonická kniha nebo pravoslavnému anaginoskomenon.

V moderní době slovo „apokryf“ značí literární žánr, který moderním, někdy spíše parodickým způsobem zpracovává obecně známé příběhy, například biblické či antické, založený na netradiční interpretaci těchto příběhů (srov. Karel Čapek: Kniha apokryfů, Michail Bulgakov: Mistr a Markétka - dějová linie týkající se Piláta Pontského).Toto heslo užívá pojmu apokryf ve významu třetím.

Bible

Bible (z řec. τὰ βιβλíα ta biblia - knihy, svitky) je soubor starověkých textů, které křesťanství a zčásti i judaismus považují za posvátné a inspirované Bohem. Proto se nazývá také Písmo svaté (lat. Scriptura sacra nebo Scriptura sancta) nebo krátce jen Písmo. Přezdívá se jí také Kniha knih. Křesťanská bible se skládá ze dvou částí, které se označují jako Starý a Nový zákon.

Ačkoliv nejstarší části Starého zákona snad pocházejí až z 9.−12. století před naším letopočtem, bible jako celek, jak ji známe dnes, je výsledkem dlouhého procesu kanonizace. Výběr i uspořádání jednotlivých knih nebylo kritické, dokud se psaly na samostatné svitky, kdežto ve vázané knize (kodexu) už muselo být přesně určeno. Vznik pevného kánonu židovské bible se obvykle klade do počátku 2. století. Nejstarší doklad kánonu Nového zákona je patrně tzv. Muratoriho fragment, jehož text se klade do počátku 3. století. Oficiální křesťanský kánon snad vyhlásil z podnětu císaře Konstantina I. tzv. Nikajský ekumenický koncil 20. května 325 ve snaze sjednotit různé náboženské proudy.

Bible je nejpřekládanější a nejvydávanější knihou, první Gutenbergovo vydání z roku 1452 je první tištěnou knihou na Západě. První český překlad celé bible vznikl kolem roku 1360.

Biblický kánon

Biblický kánon je termín označující soubor biblických knih. Ačkoli je Bible z principu jedna, ne všechny církve a náboženské komunity do ní zahrnují tytéž knihy, a proto se biblický kánon liší podle náboženského vyznání.

Bible se skládá ze dvou částí, Starého a Nového zákona, jejichž kánony se utvářely zvlášť.

Bél-šarra-usur

Bél-šarra-usur, známější jako Belšazar (také Belšasar, Belsazar, či Balsazar) byl korunní princ a syn posledního novobabylonského krále Nabonida. Žil v polovině 6. století př. Kr. a od čtvrtého roku vlády svého otce byl zapojován do výkonu vladařských povinností. Měl se po svém otci stát králem, k čemuž ale kvůli perské expanzi nedošlo.

Documenta catholica omnia

Documenta catholica omnia je rozsáhlá elektronická databáze textů, týkajících se dějin západního křesťanství a katolické církve. Je volně přístupná.

Databáze vznikla v roce 2006 a v září 2008 obsahovala mimo jiné úplné texty:

Bible:

Starý zákon latinsky (Vulgata a Vulgata nova), řecky a v dalších 5 jazycích;

Nový zákon latinsky, řecky a v dalších jazycích,

Biblické slovníky a konkordance;

Biblické apokryfy;

Úřední dokumenty katolické církve:

Akta všech ekumenických koncilů;

Katolické katechismy (Didaché, Tridentský katechismus a další);

Dekrety a encykliky papežů atd.

Texty západních i východních liturgií;

Řehole řádů a kongregací;

Římský kalendář a životy některých světců.Patrologie:

J.-P. Migne, Patrologia latina (217 dílů)

J.-P. Migne, Patrologia graeca (161 dílů)

Spisy církevních otců a dalších autorů v různých jazycích.Spisy různých filosofů, historiků i básníků, významných pro křesťanství, od antiky po novověk, v originále i v překladech;

Konkordance k jednotlivým textům a autorům (Bible, Tertullián, Origenés, Kléméns Alexandrijský, Jan Zlatoústý aj.)

Papežské dokumenty o jiných náboženstvích.

J. D. Mansi, Sacrorum conciliorum collectio (dokumenty koncilů, 53 svazků);

J. A. Fabricius, Bibliotheca latina (středověcí autoři);

Du Cange, Glossarium mediae et infimae latinitatis (slovník středověké latiny, 10 sv.)

Miklosich – Mueller, Acta diplomatica graeca (řecké středověké dokumenty)

Monumenta Germaniae historica (nejstarší dokumenty k německým dějinám a právu, významné i pro nejstarší české dějiny)

Martene – Durand, Veterum scriptorum collectio

Acta sanctorum Bollandisti (životopisy svatých, zatím 5 svazků) a další.Jmenné a věcné rejstříky k celé databázi.Celá databáze obsahuje 81 597 souborů, 3 130 milionů slov a zabírá téměř 50 GB, v nichž lze hledat prostředky Google (stav 28. 9. 2008).

Jepice

Jepice (Ephemeroptera) jsou okřídlená skupina hmyzu, jejíž původ je řazen až do paleozoika (prvohor). Dospělci mají redukované ústní a trávicí ústrojí, nepřijímají potravu a žijí obvykle pouze jeden až tři dny. Zato vodní larvy mohou žít i několik let. V jejich vývoji proměnou nedokonalou se vyskytuje unikátní stádium subimaga, což bývá často interpretováno jako původní, primitivní znak. Přední křídla jsou výrazně větší než zadní. Oči jepic jsou rýhou rozděleny na dvě poloviny.

Ježíš (jméno)

Ježíš je vlastní jméno hebrejského původu. V češtině se v této formě používá téměř výhradně pro Ježíše Krista (Ježíše Nazaretského). V hebrejštině zní ‎‎ (Ješu) nebo יֵשׁוּעַ‎‎ (Ješua), zkráceno ze staršího יְהוֹשֻׁעַ‎‎ (Jehošua – Bůh zachraňuje), řecká podoba jména zní Ἰησοῦς Iésús. Latinská Vulgata rozlišuje mezi jmény Iosue pro Jozua a Iesus pro Ježíše; z tohoto překladu pak vznikly i české podoby jména Jozue a Ježíš, zatímco překlad ostatních jmen se většinou řídí podle hebrejské předlohy.

Kniha Báruch

Kniha Báruch, označovaná též jako První kniha Báruchova, zkráceně Bar či 1 Bar, je deuterokanonická kniha Starého zákona, připisovaná učedníku proroka Jeremjáše, Báruchovi.

Kniha se nenachází v kánonu hebrejské bible, patří však do alexandrijského kánonu, tvoří součást Septuaginty, Vulgaty a překladu Theodotiónova a jako kanonickou ji uznávají katolické a pravoslavné církve. Části hebrejského textu Knihy Báruch se našly mezi kumránskými svitky. Protestanti, kteří uznávají pouze palestinský kánon, považují knihu za apokryfní.

Vulgata, společně s dalšími biblickými překlady, přikládá jako 6. kapitolu knihy Báruch List Jeremjášův.

Kniha Ezdráš

Kniha Ezdráš je knihou Starého zákona a hebrejské bible. Zachycuje události spojené s koncem babylónského zajetí. Původně byla chápána jako jeden celek společně s knihou Nehemjáš, avšak Vulgata řadí tuto knihu jako 1. knihu Ezdrášovu a Nehemjáše jako 2. knihu Ezdrášovu.

Kniha se skládá ze dvou hlavních částí. První z nich vypráví o prvním návratu z exilu na začátku vlády Kýra Velikého (536 př. n. l.) a o rekonstrukci jeruzalémského chrámu za vlády Dareiovy (515 př. n. l.). Druhá část pak hovoří o Ezdrášově reformě za vlády Artaxerxovy (kolem roku 456 př. n. l.). Události zachycené v knize Ezdráš tak pokrývají období zhruba osmdesáti let.

Existují také apokryfní 3. kniha Ezdrášova a 4. kniha Ezdrášova.

Magnificat

Magnificat je chvalozpěv, zpívaný Pannou Marií při návštěvě u sv. Alžběty před narozením Ježíše Krista. Název „Magnificat“ je odvozen od prvního verše v latině (Magnificat anima mea Dominum, česky Duše má velebí Pána). Text je obsažen v Bibli (Evangelium sv. Lukáše, 1:46-55 – jedná se o veršovanou pasáž, vloženou do prózou psaného zbytku textu), formálně navazuje na tradici žalmů. Je užíván v liturgii, v římskokatolické jako součást nešpor, podobně je tomu v anglikánské liturgii. V katolické církvi je modlitba Magnificat spojena s částečnými odpustky.

Mezinárodní den překladatelů

Mezinárodní den překladu (ve střední Evropě označován také jako Mezinárodní den překladatelů) je mezinárodně uznávaný významný den slavený 30. září, ve svátek svatého Jeronýma, autora latinského překladu Bible zvaného Vulgata a patrona (mj.) překladatelů a tlumočníků. Mezinárodní federace překladatelů (FIT), založená roku 1953, vyhlásila Mezinárodní den překladu (International Translation Day, Journée mondiale de la traduction) v roce 1991 k propagaci významu překladatelské profese po celém světě. V roce 2017 přijala Mezinárodní den překladu Organizace spojených národů.

Rada Evropy rovněž od roku 2001 vyhlašuje Evropský den jazyků 26. září. Česká Jednota tlumočníků a překladatelů pořádá od roku 1994 volně přístupnou konferenci Jeronýmovy dny, ovšem kvůli zářijovému pracovnímu vytížení odloženou na začátek listopadu.

Nový zákon

Nový zákon je soubor 27 knih, které tvoří druhou část křesťanské Bible. Jejich obsahem je působení a kázání Ježíše z Nazareta a počátky křesťanství jakožto víry v Ježíše Krista. Jednotlivé spisy Nového zákona vznikly mezi léty 50 a maximálně 120 našeho letopočtu. Podle Johna A. T. Robinsona, Dana Wallace, a Williama F. Albrighta byly všechny knihy Nového zákona dokončeny dokonce před rokem 70 našeho letopočtu. Spisy Nového zákona byly napsány řecky a shromážděny jako závazný soubor (kánon) ve 2. až 4. století. V té době už byly přeloženy do několika jazyků a rozšířeny po celém území tehdejší Římské říše. Nový zákon je podle mnoha historiků vůbec historicky nejdůvěryhodnějším dokumentem starověku.[zdroj?]

Překlady bible

Překlady Písma svatého mají dlouhou historii. Překlady bible, pořízené před začátkem letopočtu a v prvních staletích po Kristu jsou významné nejen proto, že často byly a jsou dodnes oficiálními verzemi mnoha církví, ale i z důvodů textové kritiky, která jejich prostřednictvím postupuje k objevení původní verze biblických knih. Protože Bible je překládána do většiny jazyků, téměř každý jazyk má historii svých překladů bible.

Originálním jazykem Starého zákona je hebrejština a aramejština. Originálním jazykem Nového zákona je řečtina. Prvním významným překladem byl překlad původního Starého zákona do řečtiny ve 3.století př.n.l., tzv. Septuaginta. Dalším důležitým překladem, nyní už celé bible, byla Vulgata, což je překlad do latiny na přelomu 4. a 5. století našeho letopočtu.

Salesiáni Dona Bosca

Salesiáni Dona Boska (též Společnost sv. Františka Saleského, italsky Società Salesiana di San Giovanni Bosco, latinsky Societas Don Bosco, Societas S. Francisci Salesii, zkr. S.D.B.) jsou významnou římskokatolickou kongregací, která se věnuje výchově mládeže. Už od 19. století také prostřednictvím misií, poskytování exercicií a výpomoc ve farní struktuře diecézí.

V současné době patří k největším a nejvlivnějším řeholním společnostem, ať už jde o počet členů, nebo o počet členů ve vedení římskokatolické církve. V roce 2015 měla kongregace 15 270 členů (z toho 10 424 kněží). V roce 2016 bylo v jejích řadách 117 biskupů a devět kardinálů.

Septuaginta

Septuaginta (z lat. septuaginta sedmdesát; odtud často označovaná pouze římskou číslicí LXX nebo řeckým Οʹ) je překlad Starého zákona do řečtiny a vůbec nejstarší zachovalý překlad Starého zákona, který vznikal v Alexandrii přibližně od 3. do 1. století př. n. l.

Sixto-klementina

Sixto-klementina je revize latinského překladu Starého a Nového zákona z let 1590/1592. Vulgáta, latinský překlad pořízený sv. Jeronýmem v 4. a 5. století pro nové poznatky v oblasti začínající textové kritiky nevyhovoval, proto Tridentský koncil nařídil revizi textu a překladu. První revize byla vydána v roce 1590 papežem Sixtem V., další, novější vydání o dva roky později (1592) papežem Klementem VIII.. Tento nový latinský překlad nahradil v katolické církvi Vulgátu a platil za nový a přesnější textus receptus.

Svatý Jeroným

Svatý Jeroným, původním jménem Sophronius Eusebius Hieronymus, také Hieronymus ze Stridonu (cca 347, Stridon, (nyní Mezimuřská župa, Chorvatsko) – 30. září 420, Betlém (Palestina), byl křesťanský spisovatel, jeden z církevních Otců a učitelů církve, teolog a překladatel bible do latiny. Katolická církev jej řadí vedle sv. Ambrože, Augustina a Řehoře Velikého mezi čtyři velké západní církevní Otce.

Wycliffovi překladatelé Bible

Wycliffovi překladatelé Bible (Wycliffe Bible Translators nebo také Wycliffe Global Alliance) je nezisková organizace zaměřená na překlad a šíření Bible. Jejím cílem je přeložit Bibli do každého jazyka, který ji doposud nemá. Byla založena roku 1942 misionářem v Latinské Americe Williamem Cameronem Townsendem, který překládal Bibli do indiánských jazyků. Je pojmenována podle Johna Wycliffa, pod jehož vedením byla ve 14. století přeložena Vulgata do angličtiny. Aliance je tvořena více než stovkou samostatných organizací v šedesáti zemích světa, její ústředí sídlí v Singapuru. Hlásí se k protestantství a zásadě sola scriptura. Alespoň část Bible byla k listopadu 2014 přeložena do 2883 jazyků z 6918 existujících. Roku 1999 přijali Wycliffovi překladatelé Bible Vizi 2025, podle níž by chtěli do roku 2025 zahájit překlad Bible do jazyků všech jazykových skupin, které překlad dosud nemají a potřebují ho.

Žalm 112

Žalm 112 (Beatus vir) je součást biblické knihy žalmů. V řeckém (Septuaginta) a latinském (Vulgata) překladu je označován jako žalm 111, (řecky Ψαλμός 111, latinsky psalmus CXI). To je způsobeno rozdělením či spojením některých žalmů při překladu.

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.