Věteřovská skupina

Věteřovská skupina je archeologická skupina závěru starší doby bronzové pojmenovaná dle výšinné lokality u Věteřova (okr. Hodonín), která společně s takzvanou maďarovskou skupinou (dle lokality Maďarovce, Slovensko, okr. Levice) tvoří tzv. věteřovsko - maďarovskou kulturu.[pozn. 1] Věteřovská skupina náleží k tzv. protourbánnímu horizontu. Tak označujeme některé středoevropské archeologické kultury závěru starší doby bronzové, které se svým charakterem (opevněná sídliště pravděpodobně centrálního charakteru, rozvinuté dálkové kontakty atd.) vzdáleně přibližují civilizacím tehdejšího Středomoří (mínojské a mykénské kultuře).[1]

Dějiny bádání

V období prvotního bádání o starší době bronzové, byly památky věteřovské skupiny řazeny k únětické kultuře, resp. jejímu závěru. První samostatné vydělení pozdější věteřovské skupiny publikoval Karel Tihelka roku 1946, který ji označil za tzv. věteřovský typ. [2]

Klima a přírodní prostředí

Z klimatického hlediska spadá starší doba bronzová (tedy včetně období věteřovské skupiny) do období tzv. subboreálu, jehož klima bylo relativně vlhké a teplé (teplotní průměry se pohybovaly přibližně o 2 C° výše než dnes).[3]

Rozšíření

Věteřovské nálezy jsou známy z území Čech, Moravy, JZ Slovenska a Dolního Rakouska.

Sídliště

Z období věteřovské skupiny jsou známa jak neopevněná nížinná sídliště, tak výrazně se rozvíjející výšinné opevněné areály (hradiště), které jsou považovány za centrální lokality s důležitou funkcí v obchodě a výrobě (zejm. barevné metalurgii).[4]

Výšinné areály

Mezi nejlépe prozkoumané výšinné areály věteřovské skupiny patří opevněný areál na návrší Cezavy na katastru obce Blučina. Tato lokalita byla zkoumána nejprve pouze sondážemi, které prováděl Karel Tihelka v letech 19481960. Systematický výzkum započal na lokalitě až v roce 1983. Tento výzkum provádělo Moravské Muzeum v Brně, pod vedením Milana Salaše. [5].

Pohřební ritus

Na rozdíl od předcházející únětické kultury, výrazně ubylo v období věteřovské skupiny památek funerálního charakteru. Počet známých pohřebišť je velmi nízký (dlouhou dobu badatelé předpokládali, že nositelé věteřovské skupiny vůbec na pohřebištích nepohřbívali), vyšší je pak výskyt pohřbů v sídlištních objektech (např. zásobních jamách), popřípadě pohřby dětí v nádobách tzv. (pithoích).[6]

Pohřebiště

Asi nejlépe známým věteřovským pohřebištěm v Čechách je areál z Prahy - Bohnic. Pohřební ritus zdejších hrobů celkem odpovídá zvyklostem předcházejícího období, tj. mladšímu období únětické kultury. Pohřbení jedinci byly uloženi ve skrčené poloze, hlavní osou skeletu ve směru S-J (hlavou k J), hrobová jáma byla upravena kamenným obložením. Pohřby byly vybaveny keramickými nádobami, zemřelí a jejich kroj byli zdobeni menším počtem bronzových předmětů (šat sepnutý jehlicemi, vlasy zdobeny bronzovými kroužky, atd.), výjimečně i předměty z jantaru (korálky). [7]

Z území Moravy je známo 16 lokalit (8 z nich však není zcela průkazných) s hroby věteřovské skupiny. Mezi nejstarší známé a také nejlépe prozkoumané patří hroby z mohylníku v Boroticích, kde bylo v několika mohylách zaznamenáno celkem 52 hrobů datovatelných do období věteřovské skupiny. Jedná se o poměrně jedinečnou lokalitu, jelikož de facto jinde z období věteřovsko - maďarovské kultury pohřby pod mohylami neznáme. [8]

Pohřby v sídlištních objektech

Pohřby v sídlištních objektech jsou v období věteřovské skupiny podstatně častější, resp. archeologicky častěji zaznamenávané, než pohřby uložené v hrobových jamách na samostatných pohřebištích. Tento zvyk ukládat zemřelé jedince do sídlištních jam (obvykle tzv. zásobních jam, u kterých se předpokládá, že původně sloužily ke skladování obilí) je dobře známý již z předcházejícího období únětické kultury. Nálezy lidských objektů v sídlištních jamách jsou různé. Může se jednat pouze o jednotlivé kosti či části skeletu, které se v některých případech mohly dostat do objektu i neúmyslně, nebo častěji o prokazatelně intencionální pohřby celých skeletů. Ty mohou být jednak uloženy způsobem, který je znám z "regulérních" pohřbů v hrobových jamách (uložení na boku ve skrčené poloze, přítomnost pohřební výbavy atd.) nebo způsobem, který se jeví jako nepietní[pozn. 2], kdy je například skelet v pozici, která naznačuje jeho vhození do objektu, popř. odporuje zvykům známým z pohřbů v hrobových jamách.[9]

Odkazy

Poznámky

  1. Někteří badatelé používají pojmu věteřovská a maďarovská kultura, tvořící věteřovsko-maďarovský kulturní komplex
  2. Tento způsob je často označován ne zcela přesně jako nerituální

Reference

  1. SKLENÁŘ, K., a kol. Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: [s.n.], 2002. Heslo Věteřovská kultura, s. 389.
  2. STUCHLÍK, S. V lesku zlatavého bronzu. In: PODBORSKÝ, V. Pravěké dějiny Moravy. Brno: [s.n.], 1993. S. 263.
  3. RYBNÍČEK, K – RYBNÍČKOVÁ, E. Historie vegetace. In: MORAVEC, J. Fytocenologie. Brno: [s.n.], 2000. S. 272.
  4. Stuchlík 1993, s. 265
  5. SALAŠ, M. Výzkum fortifikace věteřovského výšinného sídliště u Blučiny. In: Archeologické rozhledy 38. [s.l.]: [s.n.], 1986. S. 504.
  6. Stuchlík 1993, s. 267
  7. LUTOVSKÝ, M - L. SMEJTEK, a kol. Praha pravěká. Praha: [s.n.], 2005. S. 393.
  8. STUCHLÍK, S. Borotice. Mohylové pohřebiště z doby bronzové. [s.l.]: [s.n.], 2010. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05. Autoreferát disertační práce.
  9. Stuchlík 1993, s. 270

Externí odkazy

Doba bronzová na území Česka

Jako doba bronzová se v Česku archeologicky vymezuje období přibližně mezi roky 2000 až 800 př. n. l. Na rozdíl od předchozího eneolitu, je pro tuto etapu lidského vývoje typické masové rozšíření bronzu, který je užíván již nejen jako luxusní zbraně či šperky, ale také k výrobě pracovních nástrojů (sekera, o něco později i srp). V první polovině 8. století př. n. l. dochází k relativně plynulému přechodu ve starší dobu železnou – halštat.

Dějiny Česka

Dějiny Česka jsou historií jak dnešní České republiky, tak států, které jí předcházely, a území, na kterém leží. Historie lidského osídlení zde trvá od nejstaršího paleolitu. První lidé dnešního typu se objevili v mladém paleolitu, tedy v období před 12 až 40 tisíci lety. Nejstaršími obyvateli, které známe jménem, byli Keltové, po nich přišli Germáni a Slované. Ti zde vytvořili první politické celky, Sámovu říši (kolem roku 630) a Velkou Moravu (9. století). V té době sem proniklo křesťanství (sv. Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu roku 863). V 10. století se kolem středočeského kmene Čechů začalo vytvářet české knížectví, vedené rodem Přemyslovců. Postupně se rozšířilo a upevnilo, získalo své světce (sv. Václav, sv. Ludmila a sv. Vojtěch) a biskupství (973), jeho centrem se stal Pražský hrad. Václavův bratr a nástupce Boleslav I. k přemyslovským državám připojil Moravu. Počátkem 11. století se knížectví stalo lénem Svaté říše římské.

Přemysl Otakar I. získal prestižní titul dědičného krále, což stvrdila Zlatá bula sicilská (1212). Vraždou Václava III. roku 1306 vymřeli Přemyslovci po meči a nastoupila dynastie Lucemburků. K nim patřil úspěšný vládce Karel IV., mimo jiné zakladatel pražské univerzity (1348), první ve střední Evropě. Později však vznikly náboženské války po nástupu husitství, reformního proudu v českém křesťanství. Ten zahájil Mistr Jan Hus, upálený v roce 1415 pro údajné kacířství, a k jeho představitelům patřili Jan Žižka a Prokop Holý. Husitské spory byly nakonec urovnány a v osobě Jiříka z Poděbrad Čechám úspěšně vládl umírněný husita (1458–1471). Po něm několik desítek let vládli králové z dynastie Jagellonců, pak roku 1526 nastoupili Habsburkové, kteří vládli až do roku 1918 a české země začlenili do rozsáhlé říše s centrem ve Vídni. Roku 1618 došlo k neúspěšnému stavovskému povstání nekatolíků, jehož následkem byla rekatolizace a ničivá třicetiletá válka. V následujícím barokním období české země zažily kulturní rozkvět, čeština se však postupně stávala jazykem pouze nevzdělaných vrstev. Císařovna Marie Terezie (1740–1780) zahájila osvícenské reformy, v nichž pokračoval i její syn Josef II. (1780–1790). Byla však nucena ustoupit Prusku většinu Slezska a Kladsko. Koncem 18. století započalo národní obrození, jež umožnilo vznik moderního českého národa i jako politické síly a obnovu významu češtiny. Ve druhé polovině 19. století proběhla rychlá modernizace a industrializace českého území.

Habsburská říše zanikla první světovou válkou (1914–1918). Na jejích troskách mimo jiné vzniklo demokratické Československo (vyhlášeno 28. října 1918). Jeho prvním prezidentem byl filozof a profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Roku 1938 nacistické Německo obsadilo část území obývanou většinově Němci a následujícího roku obsadilo i zbytek státu. Protektorát Čechy a Morava byl loutkovým státem v rukou nacistů. Na pozadí druhé světové války (1939–1945) ve velkém probíhalo vraždění nepřátel režimu, Židů a Romů. Po osvobození sovětskou a americkou armádou s přispěním vlastního československého odboje se roku 1945 Československo obnovilo, udrželo si však demokracii jen necelé tři roky. V únoru 1948 provedli převrat komunisté, kteří vládli opět autoritativně a plnili příkazy Sovětského svazu. V roce 1968 došlo k pokusu režim demokratizovat, takzvané pražské jaro však bylo 21. srpna poraženo vojenskou intervencí komunistických zemí v čele se Sovětským svazem. V roce 1989 se projevila celková krize sovětského bloku a Čechoslováci dokázali sametovou revolucí komunistický režim nenásilně svrhnout. Nedokázali však udržet jednotu státu, a tak se Československo k 1. lednu 1993 opět nenásilně rozdělilo na Českou republiku a Slovenskou republiku. Česko se politicky připojilo k Západu a bylo roku 2004 přijato do Evropské unie.

Mohyla

Mohyla (taktéž tumulus nebo kurhan) je uměle navršený násep z kamení a/nebo hlíny obvykle nad jedním či více hroby. Tento způsob pohřbívání se objevoval od pravěku v různých kulturách po celém světě, je známý i z raného středověku a někde přetrvával ještě dlouho do pozdního středověku. Mohylová pohřebiště se označují jako mohylníky.

Mohyly dělíme na dlouhé, kruhové a oválné. K nejstarším patří mohyly dlouhé (období eneolitu). Na našem území se těchto mohyl moc nedochovalo (dochovány jen jako pozůstatky zjištěné při archeologických průzkumech, např: Březno u Loun, Chudeřín), výjimkou je území Moravy, kde se těchto dlouhých mohyl dochovalo několik desítek až stovek (např: mohylníky u Ludéřova, Slatinky). Dlouhé mohyly jsou známé i z území Německa, Francie, Anglie atd. Z Anglie je nejznámější West Kennet.

Pohřeb pod mohylou může být kostrový, žárový nebo birituální. Pozůstatky mohou být uloženy volně nebo ve skříňce či popelnici. Pro významnější jedince byla pod mohylou vystavěna pohřební komora. V případě žárového ritu mohl být popel jen rozptýlen v násypu mohyly. Existují i mohyly, pod kterými se žádný pohřeb nenašel.

Velikost mohyl může být různá od několika desítek centimetrů po kolosy o desítkách metrů. Největší mohyla v Evropě Silbury Hill v anglickém hrabství Wiltshire je vysoká 39,6 m a má 167 m v průměru.

U převažující většiny mohyl se nejedná pouze o primitivní navršení materiálu, ale o stavbu, která má určitou strukturu. Hliněné mohyly bývají ohraničeny kamenným věncem po celém obvodu. Pokud mohyla stojí ve svahu, tak je kamenný věnec jen částečný. Tento kamenný věnec zabraňoval rozplavení mohyly, ale v abstraktní rovině i mohl vymezovat posvátné místo. Okolo mohyly mohl být vyhlouben i žlab či příkop, méně často je doložena palisádová konstrukce. Velké mohyly bývaly zpevněné dřevěnými kůly. Násep mohl být tvořen hlínou, kameny či směsí obojího – materiál mohl být dovážen i z několikakilometrové dálky.

V zásypu mohyly se někdy nacházejí stopy ohnišť, která bývají interpretována jako pohřební hranice.

Na území ČR se mohyly objevují od středního eneolitu a objevují se s přestávkami po celou dobu bronzovou a dobu halštatskou. V eneolitu a střední době bronzové je pod mohylami pohřbívána většina členů komunity. V pozdní době bronzové a pak po celý halštat se mohyly stávají znakem výsadního postavení jedince ve společnosti.

Mohyly se v Česku nacházejí pouze v oblastech, kde nedošlo k intenzivní zemědělské činnosti, která je poškodila či zničila. Hroby pod nimi uložené se mohly zachovat, ale jeví se jako ploché.

Archeologické kultury na území Česka, jejichž nositelé pohřbívali své mrtvé pod mohylami:

Eneolit:

Kultura nálevkovitých pohárů

Kultura s kanelovanou keramikou

Kultura se šňůrovou keramikou

Kultura zvoncovitých pohárůDoba bronzová:

Únětická kultura (v oblasti jižních Čech, jinde ojediněle)

Věteřovská skupina (ojedinělý výskyt – část mohylníku v Boroticích)

Českofalcká mohylová kultura

Středodunajská mohylová kultura

Knovízská kultura (ojediněle)

Milavečská kultura

Nynická skupina (hypotéza)

Velatická kultura (nálezy mohyl zatím jen na Slovensku)

Lužická popelnicová pole

Slezská kultura (ojediněle)Doba halštatská:

Platěnická kultura (ojediněle)

Halštatská mohylová kultura

Bylanská kultura

Horákovská kultura

Prehistorie Česka

Prehistorie Česka je nejstarší část dějin Česka, jež začíná výskytem prvních příslušníků rodu Homo na českém území před asi milionem let a končí nejstaršími psanými záznamy o obyvatelích tohoto území.

Věteřov

Věteřov (německy Wieterschau) je obec v okrese Hodonín v Jihomoravském kraji, 6 km západně od Kyjova. Žije zde 488 obyvatel. Obec je obehnána polnostmi, pouze z malé části na východě hraničí s lesem. Část okolí náleží k chráněným oblastem, jelikož zde rostou vzácné druhy bylin. Od roku 2002 je členem mikroregionu Babí lom. V jižní části katastru se nachází nejvyšší kopec Kyjovské pahorkatiny Babí lom s výškou 417 m n. m. Přes kopec vedou zeleně a žlutě značené turistické trasy. O vlastnictví této lokality vede Věteřov spor se sousední obcí Strážovice.

Archeologické kultury na území Česka

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.