Srbsko

Srbsko (srbsky Србија / Srbija; oficiálně Srbská republika, Република Србија / Republika Srbija) je republika v centru Balkánského poloostrova. Hlavním městem je Bělehrad. Jako samostatný stát vzniklo 5. června 2006 po rozpadu soustátí Srbsko a Černá Hora, kdy Černohorci rozhodli těsnou většinou pro vystoupení ze společného státu v referendu konaném 21. května 2006. Dne 17. února 2008 pak došlo k jednostrannému vyhlášení samostatnosti provincie Kosovo, což vedlo k napětí na mezinárodním i vnitropolitickém poli. Srbsko sousedí na severu s Maďarskem, na východě s Rumunskem a Bulharskem, na jihu se Severní Makedonií, na jihozápadě s Černou Horou a dále s Albánií, na západě pak s Bosnou a Hercegovinou a Chorvatskem. Srbsko je kandidátskou zemí Evropské unie.

Srbská republika
Република Србија
Republika Srbija
vlajka Srbska
vlajka
znak Srbska
znak
Hymna: Bože Pravde
Motto: Samo sloga Srbina spašava
(Pouze jednota spasí Srby)
Geografie

Location Serbia Europe
Poloha Srbska

Hlavní město: Bělehrad
Rozloha: 88 361 km² (115. na světě)
z toho zanedbatelné % vodní plochy
Nejvyšší bod: Midžur (resp. Djeravica v Kosovu) (2169 (resp. 2656) m n. m.)
Časové pásmo: +1
Poloha: 43°57′ s. š., 20°56′ v. d.
Geodata (OSM): OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 8 772 209 (97. na světě, 2018)
Hustota zalidnění: 91,92 ob. / km²
HDI: 0,769 (vysoký) (64. na světě, 2017)
Jazyk: srbština, maďarština, slovenština, chorvatština, rumunština, rusínština a další.
Národnostní složení: Srbové, Albánci, Maďaři, Rumuni, Chorvati, Slováci
Náboženství: pravoslaví
Státní útvar
Státní zřízení: parlamentní republika
Vznik: 5. června 2006 (Osamostatnění Černé Hory)
Prezident: Aleksandar Vučić
Předseda vlády: Ana Brnabićová
Měna: srbský dinár (RSD)
HDP/obyv. (PPP): 13 721[1] USD (85. na světě, 2019)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 688 SRB RS
MPZ: SRB
Telefonní předvolba: +381
Národní TLD: .rs, .срб

Dějiny

Počátky srbského státu jsou spojeny se dvěma historickými územími, s vnitrozemskou Raškou a s přímořskou Dukljou (Zetou). Kromě nich existovalo v raném středověku několik dalších nezávislých předstátních útvarů (Mačva, Braničevsko). Sjednocený srbský stát vznikl poměrně pozdě, až ve vrcholném středověku.

Středověk

Formování Srbska bylo v rámci Balkánu jedním z nejkomplikovanějších procesů středověku. Střídavý tlak sousední Byzance, Bulharska, Uher a později Osmanské říše se podepsal na politickém, ekonomickém i historickém vývoji srbské země. Ovlivněno bylo i náboženské myšlení a tím i kultura, která byla v rámci Srbska velice různorodá.

Během 6. století do oblasti přišli Slované (Srbové). Jako v celé oblasti vlivu Východořímské říše se zde po církevním schizmatu prosadilo pravoslavné křesťanství. V polovině 10. století vzniklo první království v Rašce, kterému vládl Časlav Klonimirović. Největší moci dosáhlo středověké Srbsko za vlády dynastie Nemajnićů. Car Dušan Veliký (13311355) připojil k Srbsku většinu západního Balkánu i velkou část Řecka a byl považován vedle Karla IV. za nejmocnějšího vladaře tehdejší Evropy. Zlomem v dějinách Srbska byla bitva na Kosově poli v roce 1389, po níž se Srbsko postupně dostávalo pod nadvládu Osmanské říše. Definitivně zanikl srbský stát roku 1455, kdy Osmané dobyli jeho hlavní město. Za turecké nadvlády docházelo v 17. a 18. století ke stěhování Srbů z Kosova na sever do Vojvodiny a Krajiny.

Nezávislost

Battle of Mišar, Afanasij Scheloumoff
Bitva u Mišaru roku 1806 během srbského povstání proti Turkům

Faktickou nezávislost získalo Srbsko roku 1805 za povstání, které vedl Karađorđe Petrović. Turkům se sice podařilo nakrátko obnovit kontrolu nad celým územím, ale po dalším povstání Srbů pod vedením Miloše Obrenoviće roku 1814 byla Osmanská říše nucena uznat autonomní postavení Srbska. Svrchovanost Turecka byla po roce 1830 již čistě formální (Turci měli právo udržovat na srbském území šest opevněných měst a dvě pevnosti, sultán formálně potvrzoval srbského knížete a na hradbách měl vedle srbského vlát také turecký prapor), de iure získalo Srbsko samostatnost až po rusko-turecké válce v roce 1878, kdy rovněž podstatně rozšířilo své území směrem na jih. V průběhu 19. století došlo několikrát k dynastickým převratům, kdy se na trůně střídaly dynastie Karađorđevićů a Obrenovićů. Kníže Milan Obrenović nechal Srbsko prohlásit královstvím a stal se prvním novodobým srbským králem.

Od počátku 20. století usilovaly všechny balkánské státy o definitivní vypuzení Turků z Balkánu. Tohoto cíle bylo dosaženo v první balkánské válce (1912-1913), ve které Srbové bojovali ve spojenectví s Černou Horou, Bulharskem a Řeckem. Srbská 1. armáda pod vedením prince Alexandra zvítězila nad tureckou armádou v bitvě u Kumanova, po níž Osmanská říše kapitulovala. Srbsko připojilo Novpazarský sandžak, většinu Kosova a Makedonie. Spory o získané území mezi spojenci vedly zakrátko k vypuknutí druhé balkánské války, v níž Srbové zvítězili nad Bulharskem a svůj zábor ještě rozšířili.

První světová válka

Hromadná poprava srbského obyvatelstva
Hromadná poprava srbského obyvatelstva během srbské kampaně první světové války

Atentát na Ferdinanda d'Este, který provedli 28. června 1914 mladí srbští nacionalisté z Bosny, postavil Srbsko do obtížné situace. Rakousko-Uhersko vyvolalo ostrou kampaň proti Srbsku a proti Srbům žijících na území monarchie. Srbští politici se snažili vyvrátit obvinění a proto atentát ostře odsoudili. Válce se však nevyhnuli. Válku proti habsburské monarchii vedlo Srbsko již od začátku s pomocí černohorských vojáků, zprvu úspěšně - odrazili první i druhý pokus o invazi do země. V roce 1914 však nastal zlom ve kterém Rakousko-Uhersko 6. listopadu zaútočilo na celé frontě a srbská armáda se prakticky zhroutila. Už 3. prosince však armáda pod vedením generála Živojina Mišiće vyrazila do protiofenzivy. Rakousko-uherská linie na řece Kolubaře zakolísala a rozpadla se. Tím byl osvobozen Bělehrad, který byl pod nadvládou Habsburků pouze 13 dní. Srbové se tak stali středem obdivu spojenců ze západu i z východu, hlavně díky poražení silné armády. Tento úspěch byl však později nahrazen velikou ztrátou. Bulhaři zabrali většinu území Makedonie a Němci s Rakušany plánovali opětovný útok. Do čela armády byl tehdy opět dosazen generál Živojin Mišić. Ten na chvíli zatlačil bulharská vojska a pokusil se spojit se spojeneckými expedičními silami, ale to se nepodařilo a Bulhaři Makedonii opět zabrali. Srbsko pak bylo rozděleno na dvě oblasti. Jedna (severní) byla okupována Rakouskem-Uherskem a jižní část byla naopak pod bulharským vedením. Bulharsko se na rozdíl od habsburské říše snažilo připojená území zabrat natrvalo a tak na okupovaném území začala silná bulharizace, ničení dokumentů a knih v srbštině a bulharština se stala úředním jazykem na úřadech a ve školách.

Srbská armáda se však v exilu znovu zformovala na ostrově Korfu, za pomoci spojenců se přesunula na Soluňskou frontu a na podzim 1918 uskutečnila úspěšnou ofenzívu, během které osvobodila prakticky celé srbské území. Ihned po válce se začalo utvářet Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.

Království Srbsko ztratilo během první světové války okolo 1 250 000 obyvatel, tedy asi 28% veškeré populace.[2]

Království Srbů, Chorvatů a Slovinců

Mezi světovými válkami bylo Srbsko centrem velkého státu, který zahrnoval skoro polovinu Balkánského poloostrova. Vládla mu nadále srbská královská dynastie Karađorđevićů. Spojení jihoslovanských národů bylo inspirováno sjednocením Itálie nebo Německa a oficiální politikou byla snaha o zformování jednotného jugoslávského národa. Během celého meziválečného období se ale nedařilo příbuzné, avšak historicky velmi odlišně se vyvíjející entity, pro tuto myšlenku plně získat. Konflikty vznikaly v mnohonárodní Bosně, v Makedonii se smíšeným srbsko-bulharským obyvatelstvem, v Kosovu, ale zejména v Chorvatsku, jehož požadavky na autonomii se nedařilo po celých 23 let uspokojivě vyřešit. Království SHS, přejmenované roku 1929 na Jugoslávii, bylo součástí Malé dohody, namířené hlavně proti Maďarsku (spor o Vojvodinu), vyostřené vztahy mělo také s Bulharskem (poválečný spor o Makedonii) a částečně s Albánií. Jugoslávie byla zasažena i světovou hospodářskou krizí, byť její dopady nebyly vzhledem k zemědělskému charakteru hospodářství tak dramatické jako v západní Evropě.

Složitou vnitropolitickou situaci s častým střídáním vlád a nestabilních parlamentních koalic se pokusil král Alexandr vyřešit 6. ledna 1929 nastolením královské diktatury. Roku 1934 byl však král na státní návštěvě v Marseille spolu s francouzským ministrem zahraničí Barthouem zastřelen a na trůn formálně dosedl jeho jedenáctiletý syn Petr II.

Druhá světová válka

German Soldiers arresting in 1941 people in Kragujevac
Poprava několika tisíc obyvatel Kragujevace 21. října 1941 jako pomsta za zabití 10 německých vojáků
Yugoslavia moljevic1941 en
Srbsko (vpravo) okupované Německem, Itálií, Maďarskem, Bulharskem a Chovatskem

Po vypuknutí války zůstávala Jugoslávie zpočátku neutrální. Regent Pavel však v březnu 1941 pod dojmem rostoucí moci Německa v Evropě vyjednal přistoupení Jugoslávie k Ose Berlín-Řím-Tokio. Proti tomu vypukly v Srbsku bouřlivé protesty, král Petr II. byl 27. března 1941 prohlášen za předčasně plnoletého a smlouvu s Osou okamžitě vypověděl.

Německo a jeho spojenci na to 6. dubna 1941 vtrhli ze všech stran do Jugoslávie. Královská vojska byla během několika dnů poražena, na území Jugoslávie vznikl fašistický Nezávislý stát Chorvatsko a zbytek území byl okupován německými, italskými, maďarskými a bulharskými vojsky.

Chorvatští ustašovci zahájili v roce 1941 na území chorvatského státu brutální genocidu srbského obyvatelstva, při které zavraždili stovky tisíc Srbů a dalších asi 300 000 vyhnali do Srbska.[3]

V okupovaném a okleštěném zbytku Srbska byl ustanoven loutkový režim generála Milana Nediće. Takřka současně vypukl proti okupantům odboj, jejž vedly nezávisle na sobě dvě organizace. Dragoljub Mihailović, jmenovaný později ministrem obrany exilové vlády v Londýně, vedl organizaci zvanou „Jugoslavenska vojska u otađbini“(Jugoslávské vojsko ve vlasti); po vzoru odbojářů z balkánských válek a 1. světové války se jejím příslušníkům říkalo Četnici. Konkurentem pro ně byl komunistický partyzánský odboj, jehož vůdcem byl Josip Broz Tito. Partyzáni vlastními silami osvobodili velké části území především na rozhraní Srbska a Bosny a jejich síla na úkor četniků neustále rostla. Zatímco Mihajlovićovi vojáci bojovali především proti chorvatským ustašovcům, partyzáni zaměřovali své útoky na německé okupanty a získávali přívržence i mezi nesrbskými národy Jugoslávie. Odboj zvláště zesílil po kapitulaci Itálie na podzim 1943, kdy Německo muselo převzít bývalou italskou okupační zónu a navzdory několika silným ofenzívám se mu již nepodařilo partyzány rozhodujícím způsobem porazit.

Britská vláda, která byla největším podporovatelem četniků, začala postupně vidět v Titovi perspektivnějšího spojence, a celý mocenský střet dvou odbojových křídel rozhodl postup Rudé armády, která 20. října spolu s partyzánskou armádou NOVJ (Národně osvobozenecká vojska Jugoslávie) osvobodila hlavní město Bělehrad.

Poválečná Jugoslávie

Po 2. světové válce ovládli Jugoslávii komunisté a byla ustavena mnohonárodnostní federativní republika pod vedením Tita jako prezidenta. Titův režim si však na rozdíl od loutkových komunistických režimů východní Evropy, zcela závislých na Moskvě, počínal nezávisle, což vedlo na přelomu 40. a 50. let k silné roztržce mezi Titem a Stalinem, který se však invaze proti Jugoslávii neodvážil. Jugoslávie nebyla jako jediná komunistická země součástí Varšavské smlouvy a občanské i ekonomické svobody zde byly značně vyšší než v ostatních státech východní Evropy. Po Titově smrti v roce 1980 postupně slábla autorita režimu a koncem 80. let se rozhořel spor o osamostatnění členských zemí, kterému bránili zejména právě Srbové, dominující v orgánech jugoslávského státu.

Rozpad Jugoslávie

Former Yugoslavia 1991-1995
Území bývalé Jugoslávie ovládané srbskou armádou po operaci Koridor (1992)

Po pádu komunismu se rozhořela občanská válka v Jugoslávii, během které se postupně odtrhlo Slovinsko, Chorvatsko, Republika Makedonie i Bosna a Hercegovina, Srbsko a Černá Hora zůstaly ve společné federaci pod názvem Svazová republika Jugoslávie, jejímž představitelem byl Slobodan Milošević. Organizace spojených národů neuznala stát jako nástupnický po Jugoslávii, schválila ale tuto federaci. V roce 1995 během operace Bouře bylo chorvatskou armádou vyhnáno do Srbska asi 200 000 Srbů z území Srbské Krajiny.[4] Válka mezi Srby a Albánci na území Kosova se začala stupňovat. Intenzita konfliktů a počet jejich obětí začaly narůstat v únoru 1998. Ve vyhrocených střetech proti sobě stály na jedné straně Kosovská osvobozenecká armáda (UCK) a na druhé straně srbské ozbrojené síly.[5] Rada bezpečnosti OSN dne 23. září 1998 ostře odsoudila násilí, kterého se dopouštěly obě strany, a vyjádřila hluboké znepokojení nad prudkým zhoršením humanitární situace v Kosovu. Na základě alarmujících poznatků schválila rezoluci č.1199, která doslova uvedla, že "zhoršení situace v Kosovu představuje hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost v tamní oblasti". Souhlas s použitím "všech dostupných prostředků a opatření" odmítly udělit Rusko a Čína. Bez schválení druhé rezoluce Rady bezpečnosti OSN se stala válkou nelegální.[6] Tehdejší prezident USA Bill Clinton hovořil o nutnosti postavit se na stranu trpících obětí a tím zajistit mír, svobodu a stabilitu v Evropě.

Důležitou roli při řešení kosovské otázky sehrála americká ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová. 24. března 1999 zahájily letecké síly NATO bombardování Jugoslávie, a tedy i Srbska, aby přinutily vládu Jugoslávie stáhnout se z Kosova, historického území, a ukončit boj proti separatistům z UCK. Vzdušné údery proti Srbsku, které dostaly název Operace Spojenecká síla, trvaly až do 10. června 1999 a byly velkou manifestací vojenských schopností NATO, zejména Spojených států. Operace Spojenecká síla proti Jugoslávii byla první válkou NATO. Celkem se na ní podílelo svými vojenskými kapacitami třináct členských států. Česká republika se spolu s Maďarskem a Polskem stala členskou zemí NATO 12. března 1999, 12 dnů před zahájením Operace Spojenecká síla a stala se první zemí bývalého východního bloku, která se k Alianci připojila.[7] Dne 17. února 2008 vyhlásilo Kosovo s podporou USA a EU jednostranně nezávislost na Srbsku, kterou Srbsko odmítá uznat.[8] Přes intenzivní snahu G. W. Bushe, který se stal americkým prezidentem v lednu roku 2000, se dodatečně neprokázaly důvody pro vedení války a tato válka je považována za válku nelegitimní.[9]

V současné době pokračuje Západ ve své snaze naklonit si srbské politiky na svoji stranu. Po omluvě za bombardování Bělehradu šéfa NATO Jense Stoltenberga v roce 2015, vyjádřil při své návštěvě země v roce 2016 lítost nad civilními oběťmi také americký viceprezident Joe Biden.[10]

21. století

V roce 2002 se federální parlament rozhodl pro změnu názvu na Státní společenství Srbsko a Černá Hora a udělení větší pravomoci oběma republikám. Černá Hora však stále cítila potřebu se zcela osamostatnit a tento již víceméně samostatný stát, který se Srbskem měl již jen společnou obrannou politiku, uspořádal 21. května 2006 referendum o nezávislosti, ve kterém zvítězili zastánci nezávislosti, a 3. června vyhlásila Černá Hora nezávislost. Srbsko po dvou dnech vyhlásilo vlastní samostatnost 5. června 2006. V roce 2007 vstoupilo Srbsko do Středoevropské zóny volného obchodu.

Nyní probíhá pomalá transformace země pod vedením demokratických stran. Krize v Srbsku pokračuje nadále, především kvůli sporům o status Kosova, které v roce 2008 vyhlásilo jednostrannou nezávislost.

22. prosince 2009 podalo Srbsko přihlášku do Evropské unie a 1. března 2012 byl Srbsku udělen status kandidáta na členství v Evropské unii.[11]Země se postupně demokratizuje, nicméně stále se potýká s vysokou nezaměstnaností a korupcí, která se objevuje ve všech úrovních státní správy.[12]

Geografie

Pančićev vrh during winter
Národní park Kopaonik během zimy

Na severu Srbsko hraničí s Maďarskem (151 km), na západě s Chorvatskem (241 km), Bosnou a Hercegovinou, Černou Horou, na jihozápadě s Kosovem, na jihu se Severní Makedonií (221 km), na východě s Bulharskem (318 km) a Rumunskem (476 km).

Srbsko leží v jihovýchodní Evropě ve vnitrozemí Balkánského poloostrova na severu země se nachází Panonská nížina, jíž protéká řeka Dunaj do kterého se vlévají řeky Tisa, Sáva a Morava, přitékající z jihu země. Směrem na jih se terén zvedá a přechází v Dinárské hory, které pokrývají většinu západního a Centrálního Srbska. Nejvýchodnější části země zasahují do Valašské nížiny. Východní hranice rovněž přetíná Karpatský oblouk.

Karpaty se na východě Srbska setkávají s pohořím Staré Planiny , kde se nachází nejvyšší hora Srbska Midžur vysoká 2169 m. Na jihu Srbska, na hranicí s Kosovem, leží rozsáhlé pohoří Kopaonik. Na jihu země, na trojmezí s Kosovem a Černou Horou, leží pohoří Mokra Gora (max. 2156 m). Dinárské hory hory následují tok řeky Driny, která tvoří hranici Srbska a Bosny a Hercegoviny, tvoří celou hranici s Černou Horou a jižní hranici s Bosnou a Hercegovinou. Na východě Srbska leží pohoří Zlatibor (1496 m).

Hydrologie

Téměř všechny vody řek Srbska prostřednictvím řeky Dunaj tečou do Černého moře. Dunaj, druhá největší evropská řeka, protéká Srbskem v délce 588 kilometry (21 % její celkové délky) a jde o největší zdroj sladké vody v zemi. Jeho největší přítoky v Srbsku jsou Velká Morava (nejdelší řeka, která leží jen v Srbsku s 493 km délky), Sáva a Tisa[13] Jediná výrazná výjimka je řeka Pčinja, která se vlévá do Egejského moře.

Vzhledem ke tvaru terénu jsou přírodní jezera pouze vzácná a malá. Většina z nich se nachází v nížinách Vojvodiny, jako je ledovcové Palićko jezero (s plochou 6 kilometrů čtverečních je největším přírodním jezerem Srbska) nebo četná mrtvá ramena podél tekoucích řek (jako Zasavica a Carska bara). V Srbsku jsou nicméně četná umělá jezera, většinou postavené jako vodní přehrady; největší je přehrada na Dunaji Železná vrata s plochou 163 čtverečních kilometrů na srbské straně (další část patří k Rumunsku; celková plocha přehrady je 253 kilometrů čtverečních), stejně jako i nejhlubší (s maximální hloubkou 92 metrů). Další umělé jezero je přehrada Perucac na Drinu a částečně umělé jezero Vlasinsko jezero. Největší vodopád Jelovarnik, ležící v pohoří v Kopaonik, je 71 metrů vysoký [14] Relativně hojné množství neznečištěných povrchových vod a četné podzemní přírodní a minerální vodní zdroje vysoké kvality vody může znamenat šanci na export a ekonomické zlepšení.

Politický systém

Republika Srbsko je zastupitelská demokracie, parlamentní republika s vícestranickým systémem. Srbsko získalo plnou nezávislost po referendu v roce 2006, kdy Černá Hora vystoupila z federace Srbsko a Černá Hora.

Zahraniční vztahy

Srbsko má diplomatické styky se 188 členskými státy OSN, Vatikánem, Maltézským řádem a Evropskou unií.[15] Zahraniční vztahy jsou vedeny prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí. Srbsko má na mezinárodní úrovni síť 65 velvyslanectví a 23 konzulátů.[16] V Srbsku se nachází 65 zahraničních ambasád, 5 konzulátů a 4 styčné kanceláře.[17]

Ozbrojené síly

Ohio Serbia 05
Parašutisté srbské armády.

Ozbrojené síly Srbska nesou název Vojska Srbije (srbsky Војска Србије). Oficiálně byly zřízeny dne 8. června 2006 nařízením srbské Skupštiny. Samostatná srbská armáda vznikla po vyhlášení nezávislosti Černé Hory z těch jednotek armády Srbska a Černé Hory, které se nacházely na území Republiky Srbsko. Dle ústavy Srbska slouží armáda k obraně země před nebezpečím zvenčí a k plnění různých misí a cílů v souladu se zákony a principy mezinárodního práva, které reguluje použití síly. Nasazení armády za hranicemi Republiky Srbsko může schválit pouze Skupština. Srbské ozbrojené síly se skládají ze tří samostatných celků: Pozemního vojska (armády), letectva a protivzdušné obrany.

Srbsko také patří mezi velké výrobce a vývozce vojenské techniky v regionu. V roce 2011 bylo vyvezeno vybavení za 250 milionů USD.[18] Srbsko vyváží po celém světě, zejména na blízký východ, do Afriky, jihovýchodní Asie a Severní Ameriky.[19] Zbrojní průmysl dosáhl za leta významného růstu a každý rok pokračuje.[20][21]

Administrativní dělení Srbska

Districts of Serbia
Srbské okresy

Okruhy

Srbsko je rozděleno na 29 správních okruhů mimo hlavní město Bělehrad, které je samostatnou administrativní jednotkou. Z toho 5 okruhů je součástí autonomní oblasti Kosovo a Metohije, která vyhlásila nezávislost a vytvoření Republiky Kosovo, Srbskem však neuznané.

Samosprávní kraje

Srbsko se nyní skládá z tzv. Centrálního Srbska, které však netvoří správní celek, a autonomní oblasti Vojvodiny. Srbsko i nadále formálně uvádí Autonomní kraj Kosovo a Metohija, nad kterým však ztratilo efektivní správu v roce 1999. a jehož území poté k Srbsku náleží již jen formálně.

V dobách SFRJ, do roku 1989, byly Vojvodina a Kosovo srbskými autonomní oblastmi s velice širokou autonomii, pak však tato autonomie byla omezena. Nyní je Vojvodina i nadále autonomní oblastí, dříve srbské Kosovo (v roce 1989 byl vrácen dřívější oficiální název Kosovo a Metohija) bylo v letech od roku 1999 do 17. února 2008 zvláštní oblastí pod mezinárodní správou garantovanou OSN, která byla vyňata z dosahu srbské správy. Podle mezinárodního práva, garantovaného Chartou OSN i usnesením Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě o územní celistvosti OSN bylo Kosovo nedílnou součástí Srbska[22][23] a podle OSN, Srbska a některých dalších zemí je jí dodnes[24]. Fakticky však kosovský parlament vyhlásil dne 17. února 2008 v 15:50 SEČ nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za demokratický, světský a multietnický stát,[25] který byl již uznán mnoha státy.

Srbský stát je tak asymetrický a srbská vláda řadu pravomocí provádí pouze na území tzv. Centrálního Srbska, dokud tyto pravomoce na území Vojvodiny plní Vláda Vojvodiny.

Historické oblasti

Historicky se Srbsko sestává z 'tradičního' Srbska a Vojvodiny (bývalého regionu Rakousko-Uherska), které se skládají z řady historických oblastí. Vojvodina zahrnuje Bačku, část Banátu, část Sremu (jakož i nepatrnou část původního Srbska), a 'tradiční' Srbsko zahrnuje regiony: Šumadija, Mačva, Stig, Negotinska krajina, Brankovina, Sandžak a další.

Ekonomika

VojvodjanskaBankaNoviSad
Vojvodjanska banka - hlavní sídlo - Novi Sad
Map of motorways in Serbia
Srbská dálniční síť:
     hotové
     rozestavěné (2019)
     plánované

Srbská ekonomika je spíše slabší v Evropě. Příčinou slabé ekonomiky je válka v devadesátých letech 20. století. V poslední době však v Srbsku roste průměrná mzda a HDP na obyvatele se také pomalu zvyšuje. Srbská, neboli jugoslávská ekonomika za komunismu byla v tehdejším východním bloku silná. Existovaly zde soukromé firmy a lepší byly i politické vztahy se západem oproti jiným komunistickým státům. Silná ekonomika se však začala hroutit koncem 70. let. V Jugoslávii nastaly národnostní problémy a tím se i zisky firem dostávaly do ztrát. Největší krizi však srbská ekonomika zažila v letech 19921995, kdy nastala válka mezi státy, které tvořily rozpadající se Jugoslávii. Politici financovali hlavně zbrojní průmysl. Po válce byly na Srbsko uvaleny od OSN sankce za způsobení válečných zločinů. Po válce se však ekonomika nerozvíjela, kvůli dalšímu národnostnímu problému, tentokrát v Kosovu. Začátkem 21. století se ekonomika začala vzpamatovávat a v současné době roste. Srbsku se v poslední době říká "Balkánský tygr", hlavně kvůli nejrychleji rozvíjející se ekonomice v regionu.[26] Srbsko je jedinou evropskou zemí, která má podepsané smlouvy o volném obchodu jak s Evropskou unií tak i s Ruskou federací.[27]

Doprava

Srbsko je považováno za spojnici mezi "západem a východem".[zdroj?] V současné době se buduje hlavně silniční síť.[zdroj?] Velké plány jsou například okolo Bělehradu, kde je nově postavený obchvat. I přes nekvalitní vedlejší silnice jsou dálnice ve velmi dobrém stavu. Hlavní dálniční tahy vedou ze severu na jih; jedná se o spojení Maďarska a Chorvatska s Makedonií. Důležitou součástí nákladní dopravy je řeka Dunaj, na jejíž březích se nacházejí významné podniky infrastruktury. Při bombardování silami NATO byly zničeny mosty v Novém Sadu a dalších městech, tím byla tato dopravní tepna přerušena.

Železniční

Železniční síť v Srbsku je tvořena hlavními tahy, vedoucími do jednotlivých bývalých jugoslávských republik. Na severu, ve Vojvodině, je síť velmi hustá s množstvím tratí vedoucích do Rumunska, Chorvatska a Maďarska. Oproti např. Bosně a Hercegovině je stav a hustota sítě v celé zemi mnohem lepší, vzhledem k charakteru státu; sever je průmyslově i zemědělsky aktivní a jih skýtá jak velká města (například Niš), tak i významné koridory do dalších zemí (například do Černé Hory).

Silniční

Celým Srbskem prochází dálnice SuboticaBělehradNiš, s napojeními i do sousedních zemí. U sítě silniční se se směrem na jih situace zhoršuje. Bělehrad je, stejně jako v případě železniční dopravy, i v dopravě automobilové hlavním dopravním uzlem v zemi.

Silniční síť je (mimo několik hlavních tahů) ve velice neutěšeném technickém stavu. Řadí se tak po Albánii na druhé nejhorší místo v Evropě.[zdroj?]. (V současné době - 05.2017 již okresní silnice jsou v dobrém stavu, taktéž hlavní dálnice ze severu na jih je v dobrém technickém stavu). Dálnice je placená, platí se mýto na mýtních branách a lze platit v dinárech, eurech a nově i platební kartou.

Maximální povolené rychlosti pro osobní vozy
  • v obci: 50 km/h
  • mimo obec: 80 km/h
  • rychlostní silnice: 100 km/h
  • dálnice: 130 km/h

Obyvatelstvo

Defile2006
Srbové v tradičním kroji

Většinovým etnikem jsou Srbové, kteří tvoří 82 % populace země, bez Kosova. Dalším významným národem jsou Albánci v Srbskem neuznaném Kosovu. Tvoří zde kolem 90% kosovské populace. Naopak v severní části Srbska, ve Vojvodině, žije vedle Srbů mnoho dalších národů. Největší menšinu zde tvoří Maďaři, kteří zde žijí hlavně z historického důvodu, jelikož Vojvodina dlouhou dobu patřila k Uhersku. Vedle Srbů a Maďarů zde žije menší počet Rumunů, Chorvatů, Slováků a Rusínů. Ve Vojvodině však žije i nepočetná česká menšina a dříve početnější německá menšina.[28]

Náboženství

Hlavním náboženstvím je pravoslaví, jež vyznávají hlavně Srbové a Rumuni. Albánci v Srbsku jsou naopak muslimové a Maďaři římskokatolické víry. Muslimové jsou však i na západě Srbska v Sandžaku, zde islám vyznávají Bosňáci, neboli muslimští Slované. Významným etnikem v této oblasti jsou i Turci, kteří vyznávají stejné náboženství.

Jazyky

Oficiálním jazykem je srbština, standardizovaná forma srbochorvatšiny, s 88% rodilých mluvčích v zemi. Srbština je také jediný evropský jazyk, který aktivně používá jak cyrilici, tak latinku. Srbská cyrilice je oficiální abecedou Srbska.[29] Byla navržena v roce 1814 srbským filologem Vukem Karadžičem, který vytvořil abecedu na fonemických principech. Průzkum z roku 2014 ukázal, že 47% srbské populace upřednostňuje latinku, 36% cyrilici a 17% je to jedno.[30]

Před orgány Autonomního kraje Vojvodina jsou úředními jazyky, rovnocenně se srbštinou, také maďarština, rumunština, rusínština, slovenština a chorvatština (celkem 6).

Na území některých okresů a před orgány státní moci zřízenými pro tyto okresy jsou úředními některé menšinové jazyky (celkem 11 jazyků, kromě uvedených ještě: čeština, bulharština, makedonština, černohorština, albánština, bosenština). Menšinové jazyky se jako úřední používají většinou v okresích na území Vojvodiny (73% okresů ve Vojvodině používá alespoň jeden menšinový jazyk). V některých okresech je úředních hned několik menšinových jazyků (40% okresů ve Vojvodině), a to dokonce někdy až 4 další jazyky.

Ne zcela jasné postavení mají jazyky, které jsou úředními jen na území jedné obce (nikoliv okresu). Takových případů je 12 a jde o již uvedené jazyky.

Srbsko uznalo dle Evropské chartě jazyků 10 jazyků - nejsou však mezi nimi některé jazyky, které jsou úředními jazyky v určitých okresech (čeština, makedonština, černohorština) a naopak některé, které úřední nejsou vůbec - uznané byly (romština a ukrajinština), přesto, že Charta se má uplatňovat na území, na kterém je určitý jazyk úřední.

Kultura

Emir Kusturica 2010-mc.rs
Režisér Emir Kusturica

Po staletí se Srbsko rozkládalo na hranici mezi východem a západem, území Srbska bylo rozděleno mezi východní a západní polovinu římské říše, poté mezi Byzancí a Uherským království a v raném novověku mezi Osmanskou říší a habsburskou říši. Tyto překrývající se vlivy mají za následek kulturní rozmanitost po celém Srbsku. Jeho severní část má spíše profil střední Evropy, zatímco jih je charakteristický pro širší Balkán či dokonce Středomoří. Byzantský vliv na Srbsko byl siný. V první řadě díky rozšíření pravoslaví v raném středověku. Srbská pravoslavná církev má v Srbsku trvalý statut a mnoho srbských klášterů, tvořící nejcennější kulturní památky, vzešlo ze středověku.

Srbsko má pět monumentů zapsaných v kulturním dědictví UNESCO: dřívější středověké hlavní město Stari Ras a klášter ze 13. století Sopoćani; klášter Studenica z 12. století; římský komplex Gamzigrad–Felix Romuliana; středověké náhrobky Stećci; a nakonec ohrožené středověké památky v Kosovu (klášter Visoki Dečani, Chrám Bohorodičky Ljevišské, monastýr Gračanica a klášter Peć).

Nejslavnějším srbským spisovatelem je Ivo Andrić, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Spisovatel Milorad Pavić se proslavil především svým románem Chazarský slovník, k postmodernismu byl řazen Danilo Kiš, v Kanadě prorazil spisovatel Prvoslav Vujčić. Zejména jako dramatik proslul Branislav Nušić.

V oblasti výtvarného umění získala světový věhlas Marina Abramovićová, představitelka performance artu a body artu. Z jugoslávské filmové školy nakonec nejvíce vynikl režisér Emir Kusturica. K úspěšným režisérům patří i Dušan Makavejev. V modelingu se prosadila Emina Jahovićová. V populární hudbě za hranice země pronikli Željko Joksimović či Lepa Brena.

Věda

Nejslavnějším srbským vědcem a Srbem vůbec je fyzik Nikola Tesla. Matematička a fyzička Mileva Marićová výrazně přispěla k objevům Alberta Einsteina, jako jeho první žena. Geofyzik Milutin Milanković zaujal teorií o vlivu astronomických faktorů na zemské klima. Fyzik a vynálezce Michael Pupin výrazně zkvalitnil telefonní komunikaci.

Osvícencem a otcem moderní srbské vzdělanosti byl Dositej Obradović. Reformátorem srbského jazyka a národním buditelem byl Vuk Karadžić. Historik Georgij Aleksandrovič Ostrogorskij zasvětil své oceňované dílo tématu Byzantské říše.

Sport

Poměrně pozdě se rozvinula srbská tenisová škola, nicméně stala se nesmírně úspěšnou. Fenomenálním tenistou se stal především Novak Djoković. Světovou jedničkou byla i Monika Selešová, Ana Ivanovićová a Jelena Jankovićová. Uznání došli i fotbaloví trenéři Bora Milutinović a Vujadin Boškov.

Odkazy

Reference

  1. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online.
  2. "Před 100 lety vypukla první světová válka, zvaná Velká". Reflex. 27. července 2015.
  3. "Kolaborovali s nacisty". Česká televize.
  4. "Bouře, jež zrodila Chorvatsko. Operace Oluja vyhnala z domovů desítky". Lidovky. 5. srpna 2015.
  5. LABANCA, Nicola. Válečné konflikty dneška /od roku 1945 do současnosti/. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s.
  6. EICHLER, Jan. Legální a nelegální války v dnešním světě. Vojenské rozhledy. Roč. 2012, čís. 3, s. 16 - 47. [ISSN Dostupné online].
  7. KŘÍŽ, Pavel. Severoatlantická aliance a řešení ozbrojených konfliktů. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita /Mezinárodní politologický ústav/, 2012. 134 s.
  8. "Průlom pro Kosovo: nezávislost na Srbsku posvětil haagský soud". iDNES.cz. 22. července 2010.
  9. EICHLER, Jan. Legitimní a nelegitimní války po roce 1990. Vojenské rozhledy. Roč. 2012, čís. 4, s. 12 24. [ISSN Dostupné online].
  10. Joe Biden se v Bělehradě omluvil za bombardování. Parlamantní listy.cz [online]. Our media,a.s., 17.8.2016 [cit. 8.7.2017]. [w.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/VIDEO-Joe-Biden-se-v-Belehrade-omluvil-za-bombardovani-Jugoslavie-Pohledte-sami-jak-pochodil-449343 Dostupné online].
  11. CONCLUSIONS [online]. EUROPEAN COUNCIL (Evropská komise) [cit. 2012-03-07]. Dostupné online. (anglicky)
  12. Srbsko | Člověk v tísni. www.clovekvtisni.cz [online]. [cit. 2017-03-09]. Dostupné online.
  13. Navigation and Transportation: Waterways [online]. Danube Strategy in Serbia [cit. 2014-12-18]. Dostupné online.
  14. Statistical Yearbook of the Republic of Serbia [online]. Statistical Office of the Republic of Serbia, 2012. Dostupné online.
  15. Serbia Diplomatic List 2012 [online]. [cit. 2014-10-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-10-23.
  16. Diplomatic Missions [online]. Ministry of Foreign Affairs of Serbia [cit. 2012-05-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-05-05.
  17. Diplomatic Missions in Serbia [online]. Ministry of Foreign Affairs of Serbia [cit. 2012-09-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-02-20.
  18. Obrambeni sustav Republike Srbije [online]. Obris.org. Dostupné online. (anglicky)
  19. Srbija ponovo izvozna vojna sila [online]. Business-dialogue.eu [cit. 2012-05-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 06-07-2012. (anglicky)
  20. Srpska vojna industrija u usponu [online]. Glas-javnosti [cit. 2012-05-24]. Dostupné online. (anglicky)
  21. Povratak vojne industrije Srbije na svetsku scenu [online]. Blic [cit. 2012-05-24]. Dostupné online. (anglicky)
  22. {title}. publica.cz [online]. [cit. 2008-02-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-10-24.
  23. Plné znění rezoluce č. 1244 Archivováno 16. 2. 2008 na Wayback Machine (anglicky) (pdf)
  24. Ústava Srbska Archivováno 2. 7. 2008 na Wayback Machine, (srbsky)
  25. Deklarace nezávislosti Kosova, 17. 2. 2008 (anglicky)
  26. Ekonimika Srbska (WORD). www.ksa.zcu.cz [online]. [cit. 2017-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2004-12-06.
  27. Podnikání v Republice Srbsko a příležitosti v regionech Vojvodina a Šumadija. Šumperk : ROSIVA Šumperk, 2013.
  28. "Jak žijí Češi na Vojvodině". Týdeník Rozhlas.
  29. Ronelle Alexander. Bosnian, Croatian, Serbian, a Grammar: With Sociolinguistic Commentary. [s.l.]: Univ of Wisconsin Press, 15 August 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-299-21193-6. S. 1–2. (anglicky)
  30. Dostupné online.

Literatura

  • HAVLÍKOVÁ LUBOMÍRA , HLADKÝ LADISLAV , PELIKÁN JAN , ŠESTÁK MIROSLAV, TEJCHMAN MIROSLAV. Dějiny Jihoslovanských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-375-9.
  • HAVLÍKOVÁ LUBOMÍRA, CHROBÁK TOMÁŠ , PELIKÁN JAN, RYCHLÍK JAN, TEJCHMAN MIROSLAV, VOJTĚCHOVSKÝ ONDŘEJ. Dějiny Srbska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-671-0.
  • Podnikání v Republice Srbsko a příležitosti v regionech Vojvodina a Šumadija. Šumperk : ROSIVA Šumperk, 2013.

Související články

Externí odkazy

.cs

.cs byla internetová národní doména nejvyššího řádu pro Československo.

Po rozdělení Československa v roce 1993 byly dvěma vzniklým státům, Česku a Slovensku, přiděleny domény .cz a .sk. Následně byla v lednu roku 1995 zrušena původní ccTLD .cs.

.cs byla druhou nejpoužívanější doménou, která byla určena ke smazání. Statistiky RIPE ukázaly, že ještě v červnu roku 1994, kdy už velká část stránek přešla na .cz nebo .sk, existovalo s doménou .cs 2 300 webových stránek.

CS byla kódem ISO 3166-1 pro Srbsko a Černou Horu, takže doména mohla být teoreticky přidělena této zemi. To se ovšem nestalo, neboť Srbsko a Černá Hora vyhlásily nezávislost. Srbsko používá doménu .rs, zatímco Černá Hora používá .me.

.rs

.rs je internetová národní doména nejvyššího řádu pro Srbsko.

.yu

.yu byla internetová národní doména nejvyššího řádu původně určená pro SFR Jugoslávie.

V roce 1992 doménu „zdědila“ Svazová republika Jugoslávie, která se později v roce 2003 přejmenovala na „Srbsko a Černá Hora“. Jako jedna z mála ccTLD tak neodpovídala kódu ISO 3166-1, který byl pro Srbsko a Černou Horu v roce 2003 změněn na CS. Doména .cs, která byla původně používána pro Československo, se ale k tomuto účelu nikdy nevyužila – byla odsouzena k zániku po vyhlášení nezávislosti republikou Černá Hora, přičemž novým státům byly přiděleny příslušné domény .rs (pro Srbsko) a .me (pro Černou Horu – Montenegro).

Doména .yu měla skončit po dvouletém přechodném období 30. září 2009, nicméně na žádost srbského registrátora ICANN umožnilo posunout konečný termín na 30. března 2010. Doména přestala definitivně existovat o půlnoci z 31. března na 1. dubna 2010.

Balkán

Balkán (chorvatsky, bosensky, srbsky a turecky Balkan, rumunsky Balcani, srbsky, makedonsky a bulharsky Балкан, albánsky Ballkan, řecky Βαλκάνια) je geografický a historický název území na Balkánském poloostrově ležícím v jihovýchodní Evropě mezi Černým mořem na východě a Jaderským mořem na západě. Na severu je Balkán ohraničený řekou Sávou a dolním tokem Dunaje, na jihu Jónským, Krétským, Egejským a Marmarským mořem. Rozloha Balkánu je přibližně 550 000 km2.

Označení Balkán pochází ze staršího názvu pro bulharské a srbské pohoří Stara planina.

Na Balkáně leží státy bývalé Jugoslávie (tj. Bosna a Hercegovina, Severní Makedonie, Srbsko, Kosovo a Černá Hora, přičemž Slovinsko se obvykle mezi balkánské státy nepočítá a někdy ani Chorvatsko ne), dále Bulharsko, Albánie, Řecko a evropská část Turecka. Mezi balkánské státy se v některých případech řadí i Rumunsko.

Basketbal na Letních olympijských hrách 2016

Basketbalový turnaj na Letních olympijských hrách 2016 proběhl od 6. do 21. srpna 2016.

Basketbal na letních olympijských hrách

Basketbal je poprvé zařazen do programu olympijských her v roce 1936, pořádaných v Berlíně. Na první zápas byl pozván i zakladatel tohoto sportu, Dr. James Naismith, který měl tu čest zahájit rozhozem úvodní zápas turnaje . Na olympiádě v Saint Louis roku 1904, byl basketbal představen jako ukázkový sport.

Od olympijských her v a Montrealu 1976, je do programu zařazen turnaj žen.

Centrální Srbsko

Centrální Srbsko nebo též Střední Srbsko (srbsky Centralna Srbija / Централна Србија) je regionem Srbska mimo obě srbské autonomní oblasti Kosovo a Vojvodinu.

V době existence SFRJ se region označoval jako Užší Srbsko (srbsky Uža Srbija / Ужа Србија). Největším městem regionu a jeho faktickou metropolí je Bělehrad, rozkládající se na jeho samém severním okraji.

Dunaj

Dunaj (německy Donau, slovensky Dunaj, slovinsky Donava, maďarsky Duna, chorvatsky Dunav, srbsky Дунав, bulharsky Дунав, rumunsky Dunărea, ukrajinsky Дунай, anglicky Danube) je po Volze druhá nejdelší řeka Evropy (30. nejdelší na světě), která protéká územím celkem 10 zemí (Německo, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Srbsko, Bulharsko, Rumunsko, Moldavsko a Ukrajina), přičemž nezřídka tvoří jejich státní hranici. Délka toku činí 2811 km (s nejdelší zdrojnicí Breg 2857 km). Povodí má rozlohu 801 463 km² (7,9 % plochy Evropy).

Dunaj má mezi světovými řekami několik prvenství: leží na něm nejvíce hlavních měst (4: Vídeň, Bratislava, Budapešť a Bělehrad), protéká nejvíce státy (10) a také na jeho povodí je nejvíce států (20 včetně Kosova).

Mistrovství Evropy v zápasu řecko-římském 2012

Mistrovství Evropy v zápasu řecko-římském 2012 se konalo v Bělehradě, Srbsko v březnu 2012.

Socialistická republika Srbsko

Socialistická republika Srbsko (zkráceně SR Srbsko; srbochorvatsky Socijalistička Republika Srbija, Социјалистичка Република Србија) byla socialistickou republikou, jež byla součástí Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Součástí AVNOJské Jugoslávie se země stala v roce 1943. Socialistická republika Srbsko zanikla přijetím nové ústavy 28. září 1990, která z názvu státu vypustila adjektivum socialistická a která zrušila politickou autonomii Kosova a Vojvodiny. I Srbsko bez přídomku socialistické zůstalo součástí SFRJ, od dubna 1992 bylo Srbsko součástí Svazové republiky Jugoslávie.

Srbsko (okres Beroun)

Obec Srbsko se nachází v okrese Beroun ve Středočeském kraji. Její katastrální území se nazývá Srbsko u Karlštejna.

Obec se nalézá po obou stranách Berounky (jádro obce je na levém břehu, železniční zastávka na pravém) v chráněné krajinné oblasti Český kras, podle toku řeky asi 4 km za Berounem a 4 kilometry před Karlštejnem. Žije zde 557 obyvatel.

Srbsko a Černá Hora

Srbsko a Černá Hora, oficiálně Státní společenství Srbsko a Černá Hora (srbsky Државна заједница Србија и Црна Гора, Državna zajednica Srbija i Crna Gora), bylo soustátí, lépe řečeno dvoustátí, které vzniklo po zániku Svazové republiky Jugoslávie 4. února 2003. Soustátí zaniklo 3. června 2006, a to po černohorském referendu o vyhlášení nezávislosti, kdy na jeho území vznikly dva samostatné státy, Černá Hora a Srbsko.

Srbsko na Letních olympijských hrách 2008

Srbsko se účastnilo Letní olympiády 2008. Zastupovalo ho 87 sportovců (63 mužů a 24 žen) v 11 sportech.

Srbsko na Letních olympijských hrách 2012

Srbsko se účastnilo Letní olympiády 2012. Zastupovalo ho 115 sportovců (79 mužů a 46 žen) v 15 sportech.

Srbsko na letních olympijských hrách

Srbsko na letních olympijských hrách startuje od roku 1912. Toto je přehled účastí, medailového zisku a vlajkonošů na dané sportovní události.

Srbsko na zimních olympijských hrách

Srbsko na zimních olympijských hrách startuje od roku 2010. Toto je přehled účastí, medailového zisku a vlajkonošů na dané sportovní události.

Srbská fotbalová reprezentace

Srbská fotbalová reprezentace je fotbalový výběr, který reprezentuje Srbsko v mezinárodních fotbalových zápasech. Mezinárodní fotbalové federace tým považují za nástupce Jugoslávské fotbalové reprezentace a Fotbalové reprezentace Srbska a Černé Hory.

Srbština

Srbština je jazyk srbského obyvatelstva v Srbsku, Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a dalších zemích v Evropě, Americe a Asii. V podstatě jde o jiný název pro v Srbsku užívanou variantu srbochorvatštiny, která byla úředním jazykem v Jugoslávii do roku 1992.

Svazová republika Jugoslávie

Svazová republika Jugoslávie (srbsky Savezna Republika Jugoslavija, Савезна Република Југославија) byla federací Černé Hory a Srbska, která vznikla na zbytku území Jugoslávie (SFRJ) 27. dubna 1992 po odtržení Slovinska, Chorvatska, Makedonie a Bosny a Hercegoviny a přijetí nové ústavy. Jejím hlavní městem byla srbská metropole Bělehrad. Federace byla transformována 4. února 2003 ve volnější soustátí Srbsko a Černá Hora. Toto soustátí poté zaniklo 3. června 2006 rozpadem na dva samostatné státy Srbsko a Černá Hora.

Svazová republika Jugoslávie byla cílem leteckých útoků Severoatlantické aliance na jaře roku 1999. Jejich cílem bylo zastavit vyhánění Albánců z Kosova. Následoval ekonomický propad a buldozerová revoluce, která svrhla dosavadního prezidenta Slobodana Miloševiče a nastolila vládu Vojislava Koštunici.

Srbsko – Србија, Srbijа – (SRB)
Státy a území v Evropě

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.