Sob polární

Sob polární (Rangifer tarandus) (synonyma sob arktický) nebo v Severní Americe karibu (nesprávně jelen karibu) je severský přežvýkavec z čeledi jelenovitých. Jde o jediný zdomácnělý druh této čeledi.

Sob polární
Sob polární
Sob polární
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída savci (Mammalia)
Podtřída živorodí (Theria)
Řád sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád přežvýkavci (Ruminantia)
Čeleď jelenovití (Cervidae)
Rod sob (Rangifer)
C. H. Smith, 1827
Binomické jméno
Rangifer tarandus
(Linné, 1758)
severská oblast rozšíření soba polárního
severská oblast rozšíření soba polárního

Název

České slovo sob má zcela nejasnou etymologii a není příbuzné s pojmenováním tohoto zvířete v žádném jiném jazyce kromě slovenštiny, kam bylo ovšem přejato z češtiny. Někdy se předpokládá souvislost s mongolským názvem soba caa. V ostatních slovanských jazycích jeho jméno zpravidla znamená v překladu „severský jelen“.

V germánských a románských jazycích obsahuje jméno tohoto zvířete kořen ren (např. angl. Reindeer, něm. Rentier, fr. le Renne, lat. Rangifer) se někdy odvozuje ze starého sámského názvu raingo. Pravděpodobnější je však germánský původ, konkrétně ze staroseverského hrenn, s významem „rohaté zvíře“ (od protoindoevropského kořene *kroin – „rohatý“). I ve starší češtině se pro soba používal termín renař. Latinský druhový název tarandus je přejímkou z řečtiny a byl znám už v antice, doklady např. u Theofrasta a Aristotela.

Pro severoamerického soba je mezinárodně používán název karibu, který pochází z algonkinských jazyků severoamerických indiánů, např. v jazyce mikmak kalibu, a znamená „ten, který hrabe (ve sněhu)“.

Samec soba je označován jako sobí býk, samice jako sobí laň nebo sobí kráva, mládě jako sobí tele nebo z ruštiny přejatým názvem pižík. V domorodých jazycích arktické a subarktické oblasti mají sobi mnoho jmen, některé jazyky rozlišují název domácího a divokého soba, přičemž se oba tvoří od odlišných kořenů.

Příklady domorodých názvů soba

Rozšíření

Sob se vyskytuje v subpolárních až polárních částech severní polokoule od Fennoskandinávie přes celou Sibiř, Aljašku a sever Kanady až do Grónska. Zatímco euroasijská forma se označuje jako sob, v Severní Americe je druh znám pod názvem karibu (caribou). Na tomto rozsáhlém území tvoří osm poddruhů:

Mezi nejmenší poddruhy patří ty, které žijí na ostrovech: R. t. dawsoni, R. t. platyrhynchus a R. t. pearyi, naopak největší jsou R. t. valentinae, R. t. granti a R. t. caribou, obývající spíše lesnaté oblasti při jižním okraji areálu druhu.

2010 Finland Pallastunturi Rangifer tarandus
Sob polární, Finsko

Vývoj

Sob je geologicky starý druh, který má mezi jelenovitými izolované postavení, nejblíže je příbuzný severoamerickým jelencům rodu Odocoileus. V současné podobě se objevil přibližně před 200 000 lety a nejméně před 120 000 lety se začaly formovat jednotlivé poddruhy. Tehdy, v pleistocénu, bylo jeho rozšíření mnohem větší než v současnosti a zahrnovalo téměř celou Evropu. Na konci poslední doby ledové, před cca 25 000–10 000 lety, se sobi pásli ve společnosti mamutů i na českém území.

Popis

Sob dosahuje výšky v kohoutku 90–120 cm, délky těla asi 180 cm a hmotnosti 230–400 kg. Na rozdíl od ostatních jelenovitých nosí u soba parohy samec i samice. Samičí parohy jsou sice gracilní, mnohem slabší než samčí, samice je však shazuje později. Jejich tvar se u jednotlivých poddruhů liší, většinou však jsou obloukovitě zahnuté a silně rozvětvené, přední výsady bývají ze stran zploštělé a dál se větví, zvíře jimi může odhrabovat sníh při hledání potravy. Na nohou má sob široké paznehty, takže se neboří do sněhu a bahna. Jeho stopy mají téměř kruhový tvar. Zbarvení soba se liší podle ročního období i podle poddruhu, zimní srst je světle šedá až šedobílá, letní spíše šedohnědá, u lesních sobů až červenohnědá, obřitek je bílý a rovněž krk, s výraznou hřívou, mívá světlejší barvu než zbytek těla. Nejsvětlejší jsou sobi poddruhu Rangifer tarandus Pearyi, kteří mají celoročně bělavé zbarvení. Domácí sobi bývají často strakatí nebo i čistě bílí.

Způsob života

Sobi žijí ve velkých stádech, pouze v době říje, která trvá od konce srpna do počátku října, si samci vytvářejí teritoria, na nichž obhajují harém laní. Ozývají se přitom chraplavým až chrochtavým troubením a bojují spolu obdobně jako naši jeleni. Mláďata se rodí obvykle v květnu následujícího roku. Téměř ve všech oblastech svého rozšíření sobi migrují, někdy až na vzdálenosti několika tisíc kilometrů (sobi karibu v Kanadě). Přes léto se zdržují nejraději v tundře nebo ve vyšších horských polohách (Skandinávie, Altaj), na zimu se stěhují k hranici severského lesa. S touto skutečností je třeba počítat i při chovu domestikovaných sobů. Sobi se při migraci pohybují velmi rychle a v běhu mohou dosáhnout rychlosti až 51 km/h.[2]

Zrak

Sobi mají, na rozdíl od ostatních savců, schopnost vidět v UV oboru spektra (330 nm). To jim umožňuje odhalit predátory (vlky) a potravu (lišejníky) – vidí je tmavé na světlém (sněhovém) podkladu. Takto kontrastně vidí také moč (vlků nebo jiných sobů).[3]

Potrava

Sob se živí především bylinami a lišejníky, které si dovede zpod sněhu vyhrabat i v zimě, pomocí parohů a předních končetin. V některých případech však žere také lumíky nebo mláďata mořských ptáků a na mořském pobřeží s oblibou líže sůl.

Predátoři

Hlavním predátorem, který loví soby je vlk. Vlci se při lovu snaží oddělit od stáda mláďata nebo přestárlá, nemocná či poraněná zvířata, která potom obklíčí a strhnou. Mláďata nebo slabá zvířata může ulovit také rosomák, na jihovýchodní Sibiři i tygr. Sobům znepříjemňují život také komáři, ovádi a muchničky, jejichž přítomnost mnohdy stimuluje jarní migraci. Nejnebezpečnějšími parazity soba jsou larvy střečků, které jim cizopasí v nosních dutinách nebo pod kůží na hřbetě. Již od paleolitu loví soby také lidé, kteří jsou jejich nejhoršími nepřáteli.

Domestikace

Na severu Evropy, Asie a Ameriky je chován na mléko, maso, kůži, k tahu, jízdě i nošení břemen. První písemné záznamy o divokých sobech se objevují v díle Aristotela, který zmiňuje sezónní barvoměnu jejich srsti a v Caesarových Zápiscích o válce galské, kde je sob popisován jako druh jednorožce, připomínající zpola jelena a zpola býka. Zprávy o domestikaci sobů pocházejí ze 7. století ze severní Číny a ze Skandinávie z 9. století, kdy se norský náčelník Ottar zmiňuje v dopise anglosaskému králi Alfrédu Velikému o svých sobích stádech. Roku 1555 podal švédský duchovní Olaus Magnus ve svém spisu Dějiny severského lidu první zprávu o chovu sobů u Sámů. Živého soba však zřejmě nikdy neviděl, protože jej na doprovodné ilustraci zobrazil se třemi parohy.

Užitek, který sobi poskytují člověku, je mnohostranný. Sobí maso, lůj, krev, mléko a z něj připravené sýry slouží obyvatelům Dalekého severu jako základní potravina, Čukčové rádi jedí dokonce i natrávený lišejník z bachoru zabitých zvířat. Sobí mléko se chutí a tučností podobá ovčímu, je však sladší. Sobí laň ho však má poměrně málo a po krátkou dobu (přibližně jen 3–4 měsíce po porodu) a po odstavení mláděte přestává mléko produkovat. Ne všechna etnika, chovající soby, proto tato zvířata dojí. Kůže a kožešina má mnohostranné použití, zhotovují se z ní stanové plachty, koberečky, řemeny nebo „tulení“ pásy na lyže, na oděvy je nejvhodnější kožešina sobího mláděte, tzv. pižíka. Inuité sobí kůži vyčiňují pomocí kouře a sobího mozku nebo tuleního tuku, výsledek, nehledě k nepříjemnému pachu, překvapivě připomíná semiš. Sobí srst je možno spřádat, což dělají například Jakuti. Sobí parohy a kosti našly použití při výrobě luků, šípových hrotů, rybářských háčků, lopat a dalšího nářadí, ze šlach se vyrábějí provázky, tětivy luků, pružiny pastí nebo niti. Sob má především na Sibiři mimořádný význam i jako tažné a jezdecké zvíře. Saně, tažené sobím spřežením jsou tradičním dopravním prostředkem Sámů a domorodých obyvatel Sibiře. Něnci na nich po bažinaté tundře jezdili dokonce i v letním období! Od pol. 20. století je však z použití vytlačuje sněžný skútr. Evenkové, Jakuti a Tuvinci soby používají k nošení nákladů a na silných samcích, obvykle vykastrovaných, dokonce jezdí. Soby kastrují tak, že jim varlata jednoduše ukousnou. Tato etnika chovají velké, dlouhonohé soby odvozené od poddruhu Rangifer tarandus valentinae, zatímco drobnější sobi obyvatel tundry, užívaní jen k zápřahu, jsou odvozeni od poddruhu R. t. tarandus. Existují dva typy sedlání soba. Tuvinci a Tofalarové z jihu Sibiře a Cátani ze severu Mongolska soby sedlají podobně jako koně, což však není vzhledem k anatomii soba příliš vhodné – sobu se takto položeným sedlem příliš zatěžuje hřbet. Evenkvé, Eveni a Jakuti sedlají soba nad lopatkami, nepoužívají třmeny a ovládají jej pomocí hole. Jezdec má při tomto stylu jízdy doširoka roztažené nohy. Předpokládá se, že tento styl sedlání, který je pro soba vhodnější, vychází ze soumarského sedla, užívaného k nošení nákladů.

Sob má místo i v duchovní kultuře severských etnik, zejména Sámů a domorodých obyvatel Sibiře. V sibiřském šamanismu se často objevuje motiv létajícího soba, který podporuje šamana jako ochranný duch, čapky sibiřských šamanů, např. u Selkupů a Nganasanů, proto bývají zdobeny sobími parohy. Podle jiné představy vyprovází sob duše zemřelých na Onen svět. Proto Evenkové, Něnci a další původní obyvatelé Sibiře při pohřbu zpravidla obětují soby. Také šamanský buben potažený sobí kůží bývá např. v mýtech Jakutů přirovnáván k létajícímu sobu, na jehož hřbetě šaman podniká cesty do jiných světů. Ve skandinávském, britském a zejména americkém folklóru a populární kultuře je sob spojen s Vánocemi, protože spřežení sobů podle tradice tahá saně, na nichž Santa Claus vozí dárky pro děti. Jeho sobi údajně mohou létat a je jich 8 nebo 9, jedním z nich je Rudolf s červeným nosem.

RUSSIA IS USING REINDEER TO HAUL HER HEAVY SUPPLIES

V roce 1904 se císařská ruská armáda uchýlila k užívání sobů k rychlému přemísťování těžkých zásob za rusko-japonské války.

American officers frequently employed reindeer teams in crossing the Dwina River and in going about Archangel. Here are - NARA - 531151

Američtí důstojníci často využívali "sobí skupiny" při překračování řeky Dwiny a při cestě do přístavu Archangelsk na severu evropské části Ruska (březen 1919).

Sobi.Ve.Sluzbach.Cs.Vojska.Na.Ceste.Do.Francie

Sobi ve službách čs. vojska na cestě do Francie (první světová válka).

German soldiers with reindeer in Februar 1941 in Karasjok

Němečtí vojáci se soby v únoru 1941 v Karasjoku (severní Norsko).

Warriors of Lapland

Finský voják se sobem u zbrojnice během posledního roku pokračovací války (4. květen 1945).

Chov v zoo

Sob polární je chován v takřka dvou stech evropských zoo. V téměř třiceti zoo se přitom jedná o divoké a ve volné přírodě vzácné soby karelské, ve většině případů však jde o soby domestikované.[4]

V rámci českých zoo jsou sobi chováni celkem v pěti zařízeních:

V případě Zoo Praha a Zoo Liberec přitom jde o vzácně chované a ve volné přírodě ohrožené soby karelské[5].

Na Slovensku mají soby v Zoo Bratislava.[5]

Chov v Zoo Praha

Dlouhodobě byli v Zoo Praha chováni domácí sobi jako ve většině zoo.

Divoký sob karelský je zde chován od roku 2013.[6] V roce 2014 se podařilo odchovat první mládě tohoto endemického poddruhu. Od té doby jej následovaly další tři úspěšné odchovy.[7]

Ke konci roku 2017 byli chováni tři samci a tři samice.[5] 14. 3. 2019 dorazily do pražské zoo dvě samice z Nizozemska, konkrétně z Gaiaparku Kerkrade.[8] V květnu 2019 se narodil samec a samice.[9]

Současná expozice vznikla jako součást expozičního celku Severský les v horní části zoo.[6]

Reference

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
  2. BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš. Rychlost savců – Savci, internetová encyklopedie [online]. Univerzita Palackého, upol.cz, 1998–2005. Dostupné online.
  3. Jaroslav Petr. Tmavý svět sobíma očima. Fotografie SHUTTERSTOCK. Příroda. 2011-06-17, dvojčíslo 7–8, s. 43. ISSN 1803-3318.
  4. www.Zootierliste.de. zootierliste.de [online]. [cit. 2018-06-18]. Dostupné online.
  5. a b c Ročenka Unie českých a slovenských zoologických zahrad 2017
  6. a b Novinky u zvířat. Zoo Praha [online]. [cit. 2018-06-18]. Dostupné online. (česky)
  7. Přehled vzácně chovaných druhů, Zoo Praha 2018
  8. Zoo Praha. www.facebook.com [online]. [cit. 2019-03-15]. Dostupné online. (česky)
  9. Přírůstky. www.zoopraha.cz [online]. [cit. 2019-06-07]. Dostupné online.

Literatura

  • ANDĚRA, Miloš a ČERVENÝ, Jaroslav. Savci. (3), Kytovci, sirény, chobotnatci, damani, lichokopytníci, sudokopytníci, zajíci, bércouni. 1. vyd. Praha: Albatros, 2000. 153 s. Svět zvířat; sv. 3. ISBN 80-00-00829-7.
  • BRZÁKOVÁ, Pavlína. Modřínová duše: sibiřský cestopis. Praha: Eminent, 2004. 302 s. ISBN 80-7281-194-0. Slovníček evenských výrazů
  • ČERVENÁ, Alena et al. Domácí zvířata. 1. vyd. Praha: Albatros, 2001. 183 s. Svět zvířat; sv. 12. ISBN 80-00-00974-9.
  • KUBÍK, Václav. Na sobích stezkách. 1. vydání. Praha: Svět sovětů, 1967. 123 stran. 10 000 výtisků
  • ODULOK, Teki. Sobí lidé: život Imtěurgina staršího. Překlad Vincenc Charvát. 3. vyd., ve Světě sovětů 1. vyd. Praha: Svět sovětů, 1954. 148 s. 15 400 výt.
  • SUCHL, Jan. Království boha tajgy. 1. vyd. Praha: Olympia, 1987. 151 s. Cestopisy / Olympia. 25 000 výt.
  • VITEBSKY, Piers. Sobí lidé: život se zvířaty a duchy na Sibiři. Překlad Gisela Kubrichtová; Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON) ve spolupráci s Českou asociací pro sociální antropologii (CASA), 2009. 384 s. Cargo; sv. 1. ISBN 978-80-7419-005-6.

Externí odkazy

Albinismus

Albinismus je barevná odchylka živých organismů, způsobená poruchou tvorby barviva melaninu.

Bryoria fremontii

Bryoria fremontii (dnes se můžeme ještě setkat se zastaralým označením Alectoria jubata) je druh lišejníku z čeledi terčovkovité. Tvoří ho temně zbarvená vlákna která visí z větví stromů. Tato vlákna mohou být až 90 cm dlouhá. Jak tyto vlákna vysychají, postupně tvrdnou. Bryoria fremontii byl velmi často užíván v kulinářství, někde byl považován za pochoutku, někde se k němu uchylovali jen v dobách hladomoru.

Indiáni v Britské Kolumbii z tohoto lišejníku také šili boty a oblečení. Několik skupin také používalo tento lišejník k léčbě - kmen Okanagan či kmen Nez Perce.

V přírodě se tímto lišejníkem živí v zimě kopytníci (sob polární), poletuška severní (Glaucomys sabrinus) se jím živí a staví z něj hnízdo.

Echinococcus canadensis

Echinococcus canadensis (Webster a Cameron, 1961) je drobná 1–5 mm dlouhá tasemnice z čeledi Taeniidae s dvojhostitelským cyklem. Druh vznikl vyčleněním z původního druhu Echinococcus granulosus na základě analýzy mitochondriální DNA. Ta odhalila skutečnost, že velbloudí kmen G6, prasečí kmen G7 a dva jelení kmeny G8 a G10 jsou natolik geneticky odlišné od ovčích kmenů měchožila, že byly přeřazeny do nového druhu E. canadensis. Definitivním hostitelem tasemnice je pes, případně jiná psovitá šelma. Mezihostitelem jsou pak prasata (G7), velbloudi a kozy (G6), či jelenovití, např. sob polární či los (G8 a G10). Člověk se může nakazit jakožto náhodný mezihostitel a infekce se označuje jako cystická echinokokóza (CE).

Fauna Grónska

Fauna Grónska je soubor všech živočichů přirozeně se vyskytujících v Grónsku. Vzhledem k extrémně chladnému klimatu dlouhodobě panujícímu na ostrově a vzhledem k tomu, že jde o ostrov, je suchozemská podstatně chudší, než je tomu například i na mnohem menším vnitrozemském území mírného pásu, jako je např. Česko. Obohacuje ji ovšem značné množství mořských živočichů.

Jelenovití

Jelenovití (Cervidae) je čeleď sudokopytníků. Žijí na všech kontinentech kromě Antarktidy a Austrálie. Jejich hlavním biotopem je hlavně les, ale někteří zástupci této čeledi se zdržují i v travnatých oblastech a v tundře. V ČR je nejhojnějším druhem srnec obecný, dále jelen lesní a daněk evropský. Během posledních dvou dekád se v České republice vytvořila populace losů. Na území ČR se v oborách a farmových chovech chovají i exotické druhy jelenovitých jako je wapiti západní, sika dybowského nebo jelenec běloocasý. Někteří jelenovití se chovají jako polodomestikovaní a byli dovezeni i do Velké Británie, Austrálie a na Nový Zéland.

Kanadský dolar

Kanadský dolar (anglicky canadian dollar, francouzsky dollar canadien) je zákonným platidlem druhého největšího státu světa - Kanady. Jeho ISO 4217 kód je CAD. Jeden dolar je tvořen stem centů (¢). V běžném mluveném projevu Kanaďanů se mu říká „buck“ (anglicky) a „piastre“ (francouzsky). Do roku 1871 se na území dnešní Kanady používalo více měn (dolar Britské Kolumbie, dolar Ostrova prince Edwarda, dolar Nového Skotska a další). V dubnu tohoto roku byla podepsána Uniform Currency Act / Loi sur l'uniformité de la monnaie, která ve všech provinciích zavedla jednu společnou měnu – kanadský dolar, který je používán dodnes.

Kanin (poloostrov)

Kanin (azbukou Ка́нин) je poloostrov v Něneckém autonomním okruhu na severu evropské části Ruska, který má rozlohu 10 500 km². Ze západu ho omývá Bílé moře a z východu Češský záliv Barentsova moře. Poloostrov je protáhlý v severojižním směru v délce téměř 300 kilometrů, severní část je výrazně rozšířená, nachází se na ní hřeben Kanin Kameň, dosahující maximální nadmořské výšky 242 metrů. Zbytek poloostrova pokrývá rovinatá močálovitá nebo písčitá tundra. Faunu Kaninu tvoří převážně sob polární a liška polární, v okolním moři žijí běluhy. Klima je subpolární.

Nejsevernějším bodem je mys Kanin Nos. Na jihu odděluje Kanin od pevniny řeka Češa, nachází se zde úzká šíje, přes kterou se v minulosti přetahovaly po souši lodě, aby si zkrátily cestu z Bílého do Barentsova moře. Předpokládá se, že Kanin byl v minulosti ostrovem, který nánosy písku před zhruba deseti tisíci lety postupně spojily s pevninou, čímž se Golfský proud odklonil k severu.Kanin je obydlen velmi řídce, převažují Něnci, zabývající se pastevectvím sobů a lovem divoké zvěře. Žijí ve vesnicích Něs, Šojna a Kanin Nos, v lokalitě Čiža se nachází armádní raketový polygon. Něnci jsou původními obyvateli, Rusové (Pomorové) do oblasti pronikali až od 18. století.

Na mysu Kanin nos stojí maják Kanin nos a stejnojmenná meteorologická stanice založené v roce 1915.

Kobuk

Kobuk je řeka na Aljašce. Pramení v Brooksově pohoří, protéká jezerem Walker Lake. Na středním toku se nachází Národní park Kobuk Valley s vysokými písečnými dunami. Krajina, kterou Kobuk protéká, je pokryta permafrostem, řeka si proto nemůže vyhloubit řádné koryto a rozlévá se do množství ramen (viz obrázek). Ústí rozvětvenou deltou do Kotzebuova zálivu Čukotského moře. Nejvýznamnějšími přítoky jsou Squirrel River, Tutsuksuk River, Salmon River a Adillik River.

Řeka se nachází za polárním kruhem a zamrzá na šest měsíců v roce. Typickou rybou je nelma. V okolí řeky žije medvěd grizzly a sob polární. Na řece leží městečka Kiana, Noorvik, Ambler, Shungnak a Kobuk Village.

Název Kobuk znamená v jazyce místních Eskymáků „velká řeka“. V minulosti se používal i název Putnam River podle námořního důstojníka Charlese Putnama, který v oblasti zmizel v roce 1880. Vykopávky odhalily, že povodí Kobuku bylo osídleno už před dvanácti tisíci lety. V roce 1898 se objevily zvěsti, že je Kobuk zlatonosný. Do oblasti se nahrnulo na dva tisíce prospektorů, ale našli tak málo zlata, že to nepokrylo ani náklady.

Laponsko (Finsko)

Kraj Laponsko (fin. Lapin maakunta) je největší, nejsevernější a nejřidčeji obydlená provincie Finska. Na západě sousedí s Botnickým zálivem a švédským krajem Norrbotten, na severu s norskou Finnmarkou a na východě s ruskou Murmanskou oblastí. Jižně od Laponska leží provincie Severní Pohjanmaa. Finské Laponsko zaujímá 29 % rozlohy Finska a žije zde 3,4 % finské populace. Necelých 5 % zdejší populace tvoří Sámové. Největšími městy jsou Rovaniemi, Kemi a Tornio. Stejně jako další finské provincie, má i Laponsko určené své symboly z ptačí říše, flóry, zvířat a ryb. Jsou jimi slavík modráček, upolín evropský, sob polární a losos obecný.

Nejvyšším bodem regionu i celého Finska je Halti o nadmořské výšce 1 328 m n. m.

Mezolit

Mezolit (z řeckého mesos, μεσος = střední a lithos, λιθος = kámen) nebo také střední doba kamenná označuje období mezi 10 000 př. n. l. až 8000 př. n. l. a končí začátkem neolitizace Evropy.

Mezolit je pokračováním paleolitu za změněných přírodních podmínek a spíše jen tradičně uznáván za samostatné období.

Nipigon

Nipigon (anglicky Lake Nipigon) je jezero v provincii Ontario v Kanadě. Je ledovcovo-tektonického původu. Má rozlohu 4800 km² (včetně ostrovů 4848 km²). Leží v nadmořské výšce 260 m. Dosahuje maximální hloubky 165 m. Je to největší jezero, které leží celé v provincii Ontario a někdy je připočítávané jako šesté k Velkým jezerům. Nachází se 120 km severovýchodně od Thunder Bay.

Noatak (řeka)

Noatak je řeka v americkém státě Aljaška, teče severně od polárního kruhu a je dlouhá 684 km. Pramení na svazích hory Mount Igikpak v Brooksově pohoří a teče západním směrem po vesnici Noatak (jediné sídlo na celém toku řeky), kde se stáčí k jihu a ústí do Kotzebuova zálivu Čukotského moře. Celé povodí řeky je chráněným územím: horní tok je součástí národního parku Gates of the Arctic, na který na západě navazuje Noatak National Preserve. Řeka je od roku 1980 součástí National Wild and Scenic Rivers Systém.

Na horním toku je Noatak rychlou horskou řekou, po dosažení rovinaté přímořské krajiny se rozlévá do šířky přes 150 metrů a dosahuje až pětimetrové hloubky, v širokém údolí vytváří četné meandry. V místě, kde řeka překonává kolmý horský hřeben Aglungak, se nachází hluboký Noatak Canyon.

Do Noataku se vlévají zprava Cutler River, Eli River a Agashashok, zleva Aniuk, Anisak, Nimiuktuk, Kugururok a Kelly River.

Břehy řeky jsou porostlé smrkovou tajgou, v povodí žije medvěd grizzly, sob polární a ovce aljašská. Noatak je bohatý na ryby, převažují siven severní a lipan sibiřský. Řeka je pokryta ledem od října do dubna.

Plemeno

Plemeno (rasa) je populace zvířat téhož druhu a shodného fylogenetického původu s charakteristickými vlastnostmi a znaky, které přenáší na potomstvo, schopná se reprodukovat. Plemeno je umělě vytvořenou taxonomickou jednotkou pro potřeby zootechniky. Vzniklo kvůli velké variabilitě hospodářských zvířat v rámci druhu. Plemena hospodářských zvířat vznikla na základě cíleného výběru člověkem při reprodukci z primitivních divokých předků nebo plemen. Později vyšlechtěna plemena vznikla také kombinačním křížením již existujících plemen.

Podobný význam jako slovo plemeno má výraz rasa (pro lidi a psy se užívají zaměnitelně). V ostatních případech sdružuje podle některých zdrojů plemeno jedince stejného druhu, kdežto rasa znamená poddruh (subspecie).

Pohon

Pohon je obecný technický pojem, který popisuje způsob tvorby a předávání mechanického výkonu, zejména uvádění do pohybu, který definuje:

jakým způsobem je dodávána energie nutná pro práci stroje (nebo energii samotnou),

na základě jakých principů je energie přeměněna na mechanický pohyb,

jaké mohou být konkrétní realizace technických zařízení, která konají práci.

Sichote-Aliň

Sichote-Aliň (rusky Сихотэ-Алинь) je pohoří sopečného původu v Přímořském a Chabarovském kraji na ruském dálném východě. Na severu a severozápadě je ohraničeno Amurem a jeho přítoky a na severovýchodě Tatarským průlivem, který odděluje od pevniny ostrov Sachalin. Na východě a jihu hraničí s Japonským mořem a na západě s údolím Ussuri. Ussuri sama a její pravé přítoky, například Chor a Bikin, v něm také pramení. Jeho délka je zhruba 1350 kilometrů a šířka až 250 kilometrů. Jeho nejvyšším vrcholem je Tordoki Jani vysoký 2077 metrů nad mořem, významná města jsou (od severu k jihu) Komsomolsk na Amuru, Chabarovsk, Ussurijsk, Vladivostok a Nachodka.

Roku 1935 byla v pohoří vyhlášena stejnojmenná přírodní rezervace Sichote-Aliň. Ta byla v roce 2001 společně s nedalekou Goralijskou zoologickou rezervací zařazena mezi světové přírodní dědictví UNESCO. Pod jeho ochranu se v roce 2018 dostal i národní park Bikin. Souhrnná plocha těchto tří chráněných územích je 15 668 km². Jedinečnost této oblasti spočívá v promíchávání fauny a flóry typické pro severskou tajgu (např. rys nebo medvěd hnědý) s druhy subtropického regionu Mandžuska (tygr ussurijský, medvěd ušatý).

Vlk arktický

Vlk arktický (Canis lupus arctos) je poddruh vlka obecného, který žije na kanadském severu, především na Ostrovech královny Alžběty, kde teplota klesá až pod -50 °C.

Zoo Brno

Zoo Brno je zoologická zahrada v severozápadní části statutárního města Brna v městské části Brno-Bystrc na svazích Mniší hory. Byla otevřena 30. srpna 1953. Zaměřuje se především na kopytníky, ale chová i další atraktivní zvířata jako lední medvědy, tygry, opice apod. Provozuje ji městská příspěvková organizace Zoo Brno a stanice zájmových činností, jejím ředitelem je Martin Hovorka.

Šantarské ostrovy

Šantarské ostrovy (rusky Шантарские острова) je souostroví v západní části Ochotského moře naproti ústí řeky Udy, které patří k Chabarovskému kraji Ruska. Na rozdíl od přilehlé pevniny, od níž ostrovy odděluje Lindholmův průliv, jsou řazeny k regionu Dálný sever. Ostrovy jsou bez stálého lidského osídlení, občas je navštěvují rybáři a lovci, velrybáři nebo vědecké týmy. V roce 2013 byly i s okolním mořem vyhlášeny národním parkem. Celková rozloha souostroví činí 2 500 km², z toho na hlavní ostrov Velký Šantar připadá 1 790 km². Dalšími většími ostrovy jsou Malý Šantar, Feklistovův ostrov, Medvědí ostrov a Veverčí ostrov (Běličij). Souostroví objevil v roce 1640 Ivan Moskvitin.

Ostrovy jsou skalnaté, tvořené převážně pískovcem a žulou, nejvyšší horou je Vesjolaja na Velkém Šantaru, dosahující 720 metrů nad mořem. Podnebí je mírné, ovlivňují je monzuny i chladné proudění ze Sibiře. Letní teploty se pohybují okolo 10 °C, v zimě klesají na –20 °C. Okolní moře zamrzá na osm měsíců v roce. Ostrovy jsou porostlé tajgou, v níž převažuje modřín dahurský, borovice zakrslá a smrk sibiřský. Místní faunu tvoří sob polární, medvěd hnědý, psík mývalovitý, rosomák sibiřský, sobol asijský, orel východní, výr Blakistonův, potápka rudokrká, rybák aleutský, alkoun brýlatý a tetřívek sibiřský, v okolním moři žijí plejtvák malý, velryba grónská, lachtan ušatý, tuleň obecný a vydra mořská. V řekách se vyskytují lososi a jeseteři, na severu Velkého Šantaru leží brakické jezero s početnou populací korušky japonské.

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.