Sefardští Židé

Sefardové či Sefardé (hebrejsky: ספרדים, Sfaradim, sg. ספרדי, Sfaradi), též sefardští Židé (hebrejsky: יהדות ספרד, jahadut Sfarad), jsou Židé a potomci Židů žijící až do roku 1492 na Pyrenejském poloostrově a poté v oblasti Středomoří, Balkánu, Orientu, ale také v některých evropských zemích, např. Nizozemí. Často je tento termín chybně používán jako označení všech neaškenázských Židů. Sefardští Židé tvoří zhruba deset procent soudobé světové židovské populace. Jsou koncentrováni především v Izraeli, významná komunita žije také ve Francii (potomci emigrantů z francouzského Alžírska). Další centra jsou v severní a jižní Americe a malé zbytky populace stále přežívají v „původních“ sefardských zemích. Mezi sefardské Židy jsou někdy také započítáváni i Židé pocházející z arabských zemí Blízkého východu (kromě Jemenu). Tito Židé sami sebe nazývají Mizrachim (hebrejsky: מזרחים, východní) a často jsou od ostatní sefardské populace oddělováni, neboť tvoří vlastní svébytnou kulturní skupinu uvnitř judaismu a židovského národa.

Sefardové
ספרדים, Sfaradim
1. řada: Maimonides, Claude Cohen-Tannoudji, Jacques Derrida 2. řada: Baruch Spinoza, Jacques Attali, Jean-Pierre Bacri 3. řada: Alain Chabat, Patrick Bruel, Enrico Macias
1. řada: Maimonides, Claude Cohen-Tannoudji, Jacques Derrida
2. řada: Baruch Spinoza, Jacques Attali, Jean-Pierre Bacri
3. řada: Alain Chabat, Patrick Bruel, Enrico Macias
Populace
2 200 000 (odhad)
cca 16 % celosvětového židovstva
Izrael Izrael 1,4 milionu
Francie Francie 310 000-350 000
USA USA 200 000–300 000
Argentina Argentina 37 500-60 000
Kanada Kanada 30 000-60 000
Brazílie Brazílie 20 000-60 000
Turecko Turecko 25 000-30 000
Španělsko Španělsko 12 000
Řecko Řecko > 8 500
Maroko Maroko 5 500
Bulharsko Bulharsko 5 000
Kolumbie Kolumbie <5 000
Guatemala Guatemala 1 200
Kuba Kuba 3 500
Tunisko Tunisko 2 000
Nizozemsko Nizozemsko 1 000
Portugalsko Portugalsko 500
Bosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina 500
Itálie Itálie neznámá
Mexiko Mexiko neznámá
Jazyk(y)
hebrejština, ladino, judeo-portugalština, katalánština, šuadit, místní jazyky
Náboženství
judaismus

Původ jména

Jméno země Sfarad se poprvé vyskytuje v Bibli a to Abdijáš 1,20. Později byla tato fiktivní země ztotožněna s územím Španělska (Hispania).

Dějiny sefardské diaspory

Španělsko (do roku 1492)

Tolede.Santa Maria la Blanca.intérieur2
Interiér synagogy v Toledu, postavená na přelomu 12. a 13. století

Podle legend byli Židé na Pyrenejském poloostrově již za časů krále Šalamouna, pravdou je, že židovské osídlení je v těchto místech velmi staré. Židé v Hispánii určitě žili v dobách římské nadvlády a následně i v dobách vlády Vizigótů. Původně měli status svobodného národa. Situace se začala zhoršovat s přijetím křesťanství ve Vizigótské říši a nakonec se zcela změnila v neprospěch Židů, kteří žili ve Španělsku ve stejných podmínkách jako Židé v ostatních křesťanských zemích. Toto období skončilo roku 711, kdy bylo území Vizigótské říše dobyto muslimy a nastolena islámská nadvláda. Během této doby byla Židům většinou zaručována veškerá práva včetně práva vykonávat hrdelní rozsudky a Židé zastávali řadu funkcí ve státní správě. Do maurské Andalusie se stěhovalo množství Židů z východu (Babylónie, severní Afrika, Kairuán) i z Evropy. Díky tomu se sefardské židovstvo stalo vůdčím prvkem ve vývoji židovského náboženského myšlení a kultury v raném středověku. V roce 1148 se k moci dostala berberská dynastie Almohadů, která pronásledovala všechno nemuslimské obyvatelstvo. Řada Židů byla tehdy nucena ze Španělska odejít (mezi jinými např. Maimonides). Část židovské populace uprchla do křesťanské části Španělska, kde mohli ještě nějakou dobu působit takřka bez omezení. Roku 1391 však již téměř celé Španělsko bylo dobyto křesťany, a křesťanští králové již proto tolik nepotřebovali od Židů peníze. Židé začali být nuceni ke konverzi ke křesťanství nebo k opuštění země. Vše vyvrcholilo pádem Granady roku 1492.

Po roce 1492

V roce 1492 po dokončené reconquistě byli Židé ze Španělska a následně i Portugalska vypovězeni. Řada Židů ve Španělsku zůstala, především jako konvertité ke křesťanství (z nichž řada praktikovala křesťanství pouze zdánlivě a doma stále udržovala židovské zvyky). Těmto konvertitům se hebrejsky říká anusim (dosl. donucení), byli také nazýváni conversos (konvertité), ve světě jsou ale známí pod španělským hanlivým označením marranos (prasata), které jim bylo dáno během působení inkvizice. Drtivá většina Židů volila odchod, ať už do severní Afriky, především do oblasti dnešního Maroka, nebo do Palestiny, Řecka a na Balkán (tehdy pod vládou Osmanské říše). S sebou si nesli svůj vlastní jazyk, směsici středověké španělštiny a hebrejštiny – ladino,[1] dále vlastní liturgický ritus (nosach) a výslovnost hebrejštiny, která dala základ pozdější výslovnosti moderní hebrejštiny (ivrit).

Podle některých historických odhadů opustilo tehdy Španělsko 150[2] až 250 tisíc lidí,[3] asi 50 000 dalších se raději nechalo pokřtít.[2] Podle tradice byl vypovídací edikt vydán na 9. dne měsíce avu a mezi tehdejším židovstvem byl chápán zánik maursko-židovské kultury ve Španělsku jako naprostá katastrofa srovnatelná s porážkou starověkých židovských protiřímských povstání.

Množství Židů-marranů odcházelo též do zámořských kolonií Španělska a Portugalska jako námořníci a kolonizátoři, neboť moc inkvizice byla za oceánem mnohem menší. Sefardi se tak stali prvními židovskými obyvateli Ameriky. V roce 1654 založilo 23 sefardských uprchlíků první synagogu.

Ústup sefardské populace

Zatímco ve 12. století a ve staletích následujících tvořili sefardští Židé až 80 % židovské populace, na sklonku 17. století se situace začala vychylovat ve prospěch Aškenázů. Sefardské komunity v Americe byly přečísleny a často asimilovány mnohem většími komunitami aškenázskými. Výjimkou byly arabské země a země pod muslimskou nadvládou, kde bylo postavení Sefardů většinou velmi silné, a to jak počtem, tak i ekonomicky. S nástupem kolonizace muslimských zemí Evropany se maročtí, alžírští a tunisští Židé stali vítanými prostředníky mezi kolonizátory a domorodými vládci, díky své jazykové vybavenosti a také kontaktům v Evropě. Navíc francouzská okupace Alžíru a Tuniska garantovala Židům plná práva, což vedlo k několika nepokojům ze strany arabského obyvatelstva. Největším populačním centrem Sefardů zůstávala Osmanská říše a zvláště pak Soluň.

Po první světové válce

Zánikem Osmanské říše zanikl i dosavadní největší domov sefardských Židů. Nové Turecko bylo založeno na linii striktně nacionální, stejně tak i Řecko. V obou zemích se situace Židů začala zhoršovat a volili raději emigraci, především pak do Latinské Ameriky a západní Evropy. V době těsně před vypuknutím druhé světové války tvořili Sefardi necelých 10 % z celkové šestnáctimilionové židovské populace.

Holokaust

Během holokaustu byla vyvražděna téměř celá sefardská komunita v Nizozemí, dále v Řecku a zbývající komunita v Soluni. Podobně ve spolupráci s pronacistickými kruhy v Srbsku a Chorvatsku byla vyvražděna většina Židů na území Jugoslávie. Opačný případ nastal v Bulharsku, které Židy vydat odmítlo, a téměř celá židovská komunita emigrovala po válce do Palestiny. V Itálii došlo k deportacím a k vraždění Židů i přes nesouhlas velké části obyvatelstva především po kapitulaci Itálie a ovládnutí severní Itálie Německem.

Po druhé světové válce

Po holokaustu směřovala velká část sefardské diaspory do Izraele, významná část především severoafrických Židů emigrovala do Francie a Velké Británie. Společně s Mizrachim tvoří dnes Sefardi více než 50 % židovské populace Izraele. Nejvyšší náboženskou autoritou sefardských Židů v Izraeli je vrchní sefardský rabinát Izraele. Vrchní sefardský rabín Izraele je nazýván Rišon le-Cijon (První na Sionu). Kromě rabinátu funguje v Izraeli i sefardská politická strana Šas.

Kultura sefardského židovstva

Z prostředí sefardské diaspory vzešla řada význačných osobností židovské i světové kultury. Za nejvýznamnějšího příslušníka sefardského židovstva je pokládán filozof a halachický kodifikátor a komentátor Maimonides, společně s ním také Jicchak al-Fásí, komentátor Talmudu, a Josef Karo, halachista a kabalista, autor Šulchan aruchu. Mezi biblickými komentátory vynikají pak Abraham ibn Ezra a Nachmanides. Sefardští Židé vynikali i v mystice, ze sefardského prostředí pochází kniha Zohar i spisek Bahir. Po vyhnání ze Španělska pomáhali založit kabalistické centrum v Safedu (Moše Cordovero). Ve středověkém Španělsku se rozvíjela hebrejská poezie, a to světská i náboženská (pijut). Hlavními autory byli Šlomo ibn Gabirol (Avicebron) a také filozof a básník Jehuda ha-Levi, autor apologetického díla Kuzari.

Kromě osobností židovského náboženství vzešla ze sefardského prostředí řada významných osobností ve světském životě, např. britský premiér Benjamin Disraeli, filozof Baruch Spinoza nebo malíř Amedeo Modigliani.

Rozdíly oproti aškenázskému židovství

Mezi Aškenázy a Sefardy neexistují z teologického hlediska žádné rozdíly ohledně věrouky. Vzhledem k tomu, že k rozdělení na obě skupiny došlo poměrně pozdě (10.–11. století), obě skupiny přejaly učení obsažené v tradičních výkladech Bible, Talmudu a závěry ustanovené během gaonského období. Odlišily se ovšem ve způsobu, jakým s tímto duchovním dědictvím nakládaly. Sefardské komunity až na výjimky neutrpěly během své konsolidace takové ztráty jako komunity aškenázské, ani nežily v tak nepřátelském prostředí. Kultura sefardských Židů je proto orientovaná mnohem světštěji.[zdroj?] Tento volnější přístup se odráží i na přístupu k halaše a ke komentátorské práci, především u biblických textů. Zatímco aškenázská komentátorská škola si všímá detailů, sefardská působí více komplexně a v širším záběru. Neklade také tak velký důraz na tradici a na zdroje podání (např. Mišne Tora).

Benevolentnější přístup nežidovského obyvatelstva se odráží i v liturgii, kde zůstaly některé prvky, které musely být v aškenázské liturgii na nátlak křesťanského prostředí vypuštěny. Sefardští Židé mají některé odlišné zvyklosti ohledně kašrutu, dále obsahu modliteb a jejich pořadí.

Díky absenci osvícenství a jeho vlivu mezi sefardskou populací nedošlo u Sefardů k tak markantnímu a striktnímu rozdělení na ortodoxní, liberální a konzervativní židy. Mezi Sefardy se rovněž nerozlišuje mezi chasidim a mitnagdim.

Odkazy

Reference

  1. PĚKNÝ, Tomáš. Historie židů v Čechách a na Moravě. 2. vyd. Praha: Sefer, 2001. ISBN 80-85924-33-1. S. 201-202.
  2. a b ARTERA, Antonio Ubieto a kol. Dějiny Španělska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995. ISBN 80-7106-117-4. Str. 200.
  3. Encyclopedia Judaica, heslo Sephardim

Literatura

  • PĚKNÝ, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 1993. 430 s. ISBN 80-900895-4-2.
  • GAUß, Karl-Markus. Vymírající Evropané. Praha: Vitalis, 2003. 197 s. ISBN 80-7253-122-0. Kapitola Být poslední - Sefardi v Sarajevu, s. 9-42.

Související články

Aškenázští Židé

Aškenázové (hebrejsky: אשכנזים, Aškenazim), též aškenázští Židé (hebrejsky: יהדות אשכנז, jahadut Aškenaz), jsou Židé, jejichž předkové pocházejí ze střední a východní Evropy.

Bajit ve-Gan

Bajit ve-Gan (hebrejsky: בית וגן‎‎, doslova Dům a Zahrada) je městská čtvrť v jihozápadní části Jeruzaléma v Izraeli.

Chala

Chala (hebrejsky: חלה‎‎, v množném čísle חלות‎‎, chalot), nazývaná také barches, je speciální chléb, který pečou aškenázští a někteří sefardští Židé na šabatové a sváteční hostiny.

Podle židovských tradic začíná šábesové a sváteční jídlo požehnáním nad dvěma bochníky chleba (ha-moci). Tyto „dva bochníky“ (hebrejsky: lechem mišne) jsou připomínkou, jak Židům, putujícím během exodu z Egypta padala z nebe mana. Mana nepadala během šabatu a svátků, avšak namísto toho den před šabatem a svátky spadla dvojitá porce.

Charoset

Charoset (hebrejsky חֲרֽוֹסֶת [ḥărōset]) je sladká, tmavě zbarvená pasta z ovoce a ořechů. Tento pokrm konzumují židé při slavnostní večeři Seder. Jeho barva a textura má vyvolat zdání malty nebo bahna, které používali židé k výrobě nepálené cihly, když byl zotročeni ve Starověkém Egyptě. Slovo charoset pochází z hebrejského slova cheres (חרס) - jíl.

Hošana raba

Hošana raba (hebrejsky: הושענא רבה, Velká Hošana, Velká prosba) je židovský svátek, jenž se slaví poslední den svátku Sukot, neboli svátku stánků. Připadá na 21. tišri. Hošana raba je vyvrcholením hošanot (proseb z ústřední formulí Ana Adonaj, hoši'a na, „Prosím Hospodine, zachraň“), při kterých obec obchází synagogu s lulavem (ratolestí palmy, větvičkami vrby a snítkou myrty) a s etrogem (ovocným plodem cedrátem). Na Hošana raba se koná sedm obcházení (hakafot, sg. hakafa), každé z nich je věnováno jednomu z „hostů“: Abrahámovi, Izákovi, Jákobovi, Josefovi (někdy Pinchasovi), Mojžíšovi, Áronovi a Davidovi. Hošana raba je někdy přirovnávána pro kajícný charakter modliteb ke svátku Jom kipur, je také považována za závěrečný den „zpečetění“ osudu, jenž začal na Roš ha-šana.

Jemin Moše

Jemin Moše (hebrejsky: ימין משה‎‎) je městská čtvrť v centrální části Jeruzaléma v Izraeli.

Kašrut

Kašrut (hebrejsky כַּשְרוּת‎‎) označuje v judaismu soubor pravidel pro rituální způsobilost. Používá se zejména v souvislosti s potravinami: co je povoleno k jídlu, je označováno jako „kašer“ (hebrejsky כשר‎‎, doslova vhodné). Aškenázská výslovnost tohoto slova je „košer“ a v této podobě proniklo do češtiny a dalších jazyků.

V širším slova smyslu označuje vše, co je povolené, vhodné nebo správné („košer“ mohou být např. tfilin, sefer Tora nebo i osoba).

Vhodnost pokrmů a nápojů určuje Tóra, která je normativním zdrojem židovského náboženského práva (halacha). Tóra stanovuje druhy zvířat, která jsou povolena k jídlu i která jsou zakázána. Předpisy nastavené Tórou byly dále rozpracovány a vyloženy v halachických dílech (Talmud, Šulchan aruch).

Existuje snaha vysvětlit kašrut požadavky hygieny empirickou zkušeností života na poušti; ty jsou však rabínským judaismem odmítány jako nepochopení či oslabení náboženské podstaty celého konceptu.

Kuchyně sefardských Židů

Sefardská kuchyně je směs kulinářských tradic, která se vyvinula mezi Židy ze Španělska a Portugalska, a těmi tohoto Iberského původu, kteří byli rozptýleni v sefardské diaspoře, a nakonec se odlišili na východní a severoafrické Sefardy, protože se usazovali v celém Středomoří, v místech, jako jsou Turecko, Řecko, Balkán, stejně jako v Arabských zemích Západní Asie a v Severní Africe. Kuchyně Sefardských Židů zahrnuje také kuchyně těch Sefardů, kteří se usadili v Holandsku, Anglii, a odtud zase někde jinde.

Ačkoli Mizrachim, původní Židé z širšího Blízkého východu (kteří nejsou španělského a portugalského původu), se někdy nazývají Sephardim v širším slova smyslu vzhledem k jejich stylu liturgie, a ačkoli existuje nějaké splývání v populaci kvůli sefardské diaspoře, sefardští Židé se také usadili v mnoha jiných zemích mimo širší Blízký Východ. Tento článek se zabývá pouze kuchyní židovské populace s původem v na Pyrenejském poloostrově, ať se usadili v jakémkoli regionu, nejen v širším Středním východě.

Stejně jako u jiných židovských etnických skupin vytvářejících židovskou diasporu, Sephardim vařili jídla, která byla oblíbená v zemích jejich pobytu, a přizpůsobena židovským náboženským stravovacím požadavkům, známým jako kašrut. Výběr potravin byl také určován ekonomickými faktory, s mnoha pokrmy založenými na levných a snadno dostupných surovinách.

Zvířata pokládaná za přípustný zdroj masa musela být poražena v souladu s židovskou rituální porážkou šchita, která dále zahrnovala jeho máčení a solení k odebrání krve. Maso bylo tedy často vyhrazeno pro svátky a zvláštní příležitosti. Mnoho sefardských jídel používá mleté maso. Mléčné a masné výrobky by nesměly být smíšené nebo podávány v jednom pokrmu. Vařená, plněná a pečená zelenina jsou jádrem kuchyně, stejně jako různé druhy fazolí, cizrna, čočka a burghul (drcená pšenice). Rýže je na místě brambor.

Leopold von Sacher-Masoch

Leopold rytíř von Sacher-Masoch (27. ledna 1836 Lemberk, Rakousko-Uhersko – 9. března 1905 Altenstadt, Hesensko (někdy uváděno datum 1895 Lindheim, Německo) byl rakouský novinář a spisovatel smíšeného původu (k jeho předkům patřili Španělé, Rusové i sefardští Židé), po kterém je pojmenován masochismus.Publikoval také pod jmény Charlotte Arand a Zoe von Rodenbach. V neněmeckém prostředí bývá často jeho šlechtický titul „rytíř“ (Ritter) uváděn omylem jako další křestní jméno. Studoval v Praze, kde se také ve věku dvanácti let začal učit německy. Datum úmrtí 9. března 1895 v Lindheimu poblíž Frankfurtu nad Mohanem je mystifikace[zdroj?], kterou rozšířila jeho vlastní rodina.

Minhag

Minhag (hebrejsky: מנהג‎‎, zvyk či zvyklost; pl. minhagim) je v judaismu akceptovaný zvyk nebo skupina zvyků. Minhag může odkazovat na následující:

Zvyk, který byl přijat jako závazný do obecné praxe a stává se jedním z pramenů židovského náboženského práva. Příkladem je nošení kipy.

Místní zvyk (minhag ha-makom) vztahující se a platný pouze v určité lokalitě (země, oblast, obec) platný pouze pro komunitu v dané lokalitě. Tyto druhy minhagů jsou podrobně rozebírány v Mišně a Talmudu. Tyto druhy minhagů jsou zaznamenány ve zvláštních knihách (sifrej minhagim). Typickou ukázkou je např. rozdíl v době, která musí uběhnout mezi požitím masa a mléka nebo zvyky ohledně konzumace rýže a luštěnin během svátku Pesach.

Minhag může také odkazovat na různé liturgické rity, které se vyvinuly v průběhu dějin tj. minhag Polin, minhag Aškenaz. Tyto minhagim se někdy překrývají s termínem nosach, ale nejsou identické.

Mizrachim

Mizrachim (anglicky Mizrahi Jews, hebrejsky מזרחים‎‎ nebo také עדות המזרח‎‎, edot ha-mizrach) jsou Židé pocházející ze severní Afriky, Kavkazského pásma a zemí blízkého a středního východu. Mezi Mizrachim patří Židé z Iráku, Sýrie, Libanonu, Jemenu, Íránu, Afghánistánu, Uzbekistánu, severního a východního Súdánu a také Etiopie. Nesprávně jsou někdy mezi Mizrachim zahrnováni i sefardští židé z Turecka a severní Afriky.

I přes masovou imigraci Aškenázů v 90. letech 20. století tvoří přibližně polovinu celkové židovské populace Izraele.

Miškenot Ša'ananim

Miškenot Ša'ananim (hebrejsky: משכנות שאננים) je městská čtvrť v centrální části Jeruzaléma v Izraeli.

Pesach

Pesach (hebrejsky: פֶּסַח‎‎) je jedním z nejdůležitějších židovských svátků a zároveň jedním z nejstarších vůbec (jelikož příkaz k jeho dodržování byl dán jako jeden z mála ještě před darováním Tóry na Sinaji). Společně se svátky Šavu'ot a Sukot se řadí mezi tři poutní svátky, které se každoročně slaví. Připomíná vyjití z otroctví a cestu ke svobodě; zároveň je oslavou probouzení půdy a země.

Mimo Izrael trvá Pesach 8 dní, přičemž první dva a poslední dva jsou sváteční (יָמִים טוֹבִים‎‎, jamim tovim, doslova „dobré dny“, „svátky“), při nichž platí obdobná pravidla jako při šabatu s drobnými rozdíly týkajícími se zejména přípravy jídla. Prostřední 4 dny jsou polosváteční (חֹל הַמּוֹעֵד‎‎, chol ha-mo'ed, doslova „všední [den] svátku“), v jejichž průběhu neplatí tak přísný zákaz práce, ale modlitba je slavnostnější s řadou oslavných žalmů. V Izraeli trvá Pesach 7 dní, přičemž první a poslední den je svátek a mezi nimi je 5 dní chol ha-mo'ed. Pesach začíná 15. nisanu a končí 21. nisanu v Izraeli, 22. nisanu v diaspoře.

Sidur

Sidur, hebrejsky סידור‎‎, (plurál sidurim, סידורים) doslova „pořádek“ nebo „uspořádání“, označuje v aškenázském prostředí židovskou modlitební knihu pro všední dny a eventuálně šabat, která má modlitby uspořádané ve stanoveném pořádku.

Původně Aškenázové nazývali modlitební knihu výrazem machzor (מחזור, od חזר - vracet se, opakovat), tedy kniha opakujících se modliteb. Sidurem byla nazývaná modlitební kniha pro svátky. Zhruba ve 12. století z neznámého důvodu došlo k tomu, že se názvy modlitebních knih prohodily a modlitební knihy začaly být nazývány tak, jak jsou nazývány dnes.

Tel Mond

Tel Mond (hebrejsky תֵּל מוֹנְד‎, doslova „Mondův pahorek“, v oficiálním přepisu do angličtiny Tel Mond) je místní rada (menší město) v Izraeli, v Centrálním distriktu. Starostou je Šlomo Racabi.

Vlora

Vlora, Vlára nebo též Valona (albánsky Vlora nebo Vlorë, italsky Valona, řecky Αυλώνας) je albánské město a druhý největší přístav v zemi po Drači na pobřeží Jaderského moře u Vlorského zálivu, 100 km jižně od Tirany. V roce 2011 zde žilo přes 79 000 obyvatel. Je zde početná řecká menšina.

Ševet Cedek

Ševet Cedek (hebrejsky: שבת צדק) je městská čtvrť v centrální části Jeruzaléma v Izraeli.

Šfar'am

Šfar'am (v transliteraci z hebrejštiny), Šafa 'Amr (v transliteraci z arabštiny), (hebrejsky שְׁפַרְעָם, arabsky شفاعمرو , v oficiálním přepisu do angličtiny Shefar'am, přepisováno též Shefa-'Amr nebo Shfar'am) je město v Izraeli, v Severním distriktu.

Židé ve Španělsku

Židé ve Španělsku (Sefardim / Sefardští Židé) byla židovská komunita ve středověkém Španělsku. Během středověku postupně vytvořili na Pyrenejském poloostrově silnou komunitu, která zprostředkovávala obchodní i kulturní spojení mezi islámem a křesťanstvím. „Zlatý věk Sefardů“ (tj. španělských Židů, kterých v 15. století bylo asi 200 000 a pro které je typický jazyk ladino) však byl ukončen jejich vyhnáním roku 1492. V průběhu dalších staletí se někteří Židé do Španělska vrátili, sefardská komunita však již nikdy nedosáhla své dávné slávy. V současnosti žije ve Španělsku přibližně 12 000 Židů.

Etnické a kulturní skupiny v Izraeli

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.