Pyrenejský poloostrov

Pyrenejský poloostrov nebo též Iberský poloostrov (španělsky Península ibérica)[1] se nachází na jihozápadě Evropy. Na severu je ohraničen Biskajským zálivem, na západě Atlantským oceánem, na východě Středozemním mořem, na jihu je od Afriky oddělen Gibraltarským průlivem, přes Pyreneje je spojen se zbytkem Evropy. S rozlohou 582 860 km² patří spolu s Balkánským a Skandinávským poloostrovem mezi tři největší evropské poloostrovy.

Jedná se o dosti členité území s pohořími, náhorními plošinami a nížinami.

Iberian peninsula
Satelitní snímek

Země a území

Na Iberském poloostrově se nachází tyto země a území:

Největší města

Mezi velká městská centra patří Madrid, Barcelona, Lisabon, Valencie, Sevilla, Zaragoza, Porto, Bilbao, Málaga a Alicante.

Názvosloví

Pojmenování Pyrenejský poloostrov je odvozeno od pohoří Pyreneje, které Pyrenejský poloostrov oddělují od zbytku Evropy.

Pojmenování Iberský poloostrov je běžně používáno ve španělské, portugalské i světové odborné literatuře, zatímco jméno Pyrenejský poloostrov je ve Španělsku a Portugalsku téměř neznámé.[2] Iberský poloostrov je odvozen od pradávného etnika Iberů. Označení Iberský poloostrov je synonymem k Pyrenejskému poloostrovu.

Odkazy

Reference

  1. Universum, všeobecná encyklopedie. Díl 4. 1. vyd. Praha : Odeon, 2002. 105 s. ISBN 80-207-1066-3. S. 656.
  2. KRÁL, Václav. Fyzická geografie Evropy. Praha: Academia, 1999. ISBN 80-200-0684-2. S. 176.

Související články

Externí odkazy

8. století

8. století je období mezi 1. lednem 701 a 31. prosincem 800 našeho letopočtu. Jedná se o osmé století prvního tisíciletí.

Na počátku tohoto století se Arabům v rámci islámské expanze podařilo obsadit severoafrické pobřeží i Pyrenejský poloostrov a na východě se hranice Umajjovského chalífátu posunuly až k Indii a Číně. Byzantské říši oslabené arabskými výpady se ve druhé polovině 8. století podařilo hospodářsky vzpamatovat za vlády Syrské dynastie. Ve Franské říši postupně Karlovci vystřídali slábnoucí dynastii Merovejců.

Agila

Agila také Agil nebo Akhila (? – 554 Mérida) byl v letech 549–554 králem Vizigótů v Hispánii.

V průběhu jeho panování se v roce 551 jeho soupeř v boji o trůn Athanagild dohodl s východořímským císařem Justiniánem, aby do jižní Hispánie poslal vojsko z Galie, aby zabralo tamější území. Po zabrání území v roce 554 východořímské vojsko obsadilo i území Granady, což vedlo ke spokojenosti místních obyvatel, kteří byli hlavně Hispano-Římané.

Vizigóti v té době neměli celý Pyrenejský poloostrov pod kontrolou, jejich království se skládalo pouze z vizigótské populace, původní obyvatelé byli nakloněni východořímské říši, navzdory její malé síle. Během konfliktu s říší byl Agila poblíž Méridy poražen a zabit. Novým vládcem vizigótské říše stal Athanagild.

Azulejo

Azulejo (portugalská výslovnost: azuleižu) je obvykle čtvercová, jednostranně glazovaná keramická kachlička s barevnou výzdobou (nejčastěji jednobarevnou). Z většího počtu azulejo (množné číslo: azulejos) se skládají nástěnné obrazy (někdy jsou azulejos i na stropě, nebo na podlaze). Slovo azulejo je arabského původu (al zulayj).

Azulejos vznikly pravděpodobně v Persii, odkud je Arabové přinesli na Pyrenejský poloostrov. Centrem jejich výroby byla ve 12. a 13 století Andalusie a tam hlavně Granada. Ve 14. století se centrum jejich výroby přesunulo do Valencie. Dnes je to Portugalsko, kde od roku 1980 existuje muzeum azulejos (Museu Nacional do Azulejo, Lisabon).

Azulejos jsou typickým prvkem portugalské architektury. Najdeme je všude, nejen na kostelech a palácích, ale i na veřejných stavbách, nádražích, tržištích, prostých občanských domech, uvnitř i zvenčí. Kromě výtvarného prvku mají i praktický význam jako trvanlivý a praktický povrch zdí a v horkém klimatu upravují vnitřní teplotu v domě.

Zobrazovaná témata jsou náboženská, mytologická, historická, z praktického života, nebo jen ozdobná s obrazy krajin, ptáků rostlin, geometrickými vzory.

Eurich

Eurich (cca 415–484, známý též jako Evaric, Erwig, esp. Eurico) se stal vizigótským králem po smrti svého bratra Theodoricha II. v roce 466. Eurich byl také jedním z nejsilnějších germánských vládců v dobách konce západořímské říše. V občanských válkách porazil několik dalších pretendentů trůnu a stal se tak nepopiratelným vládcem sjednocených Vizigótů. V roce 470 odrazil invazi keltského magnáta Riothama a rozšířil své království daleko na sever, možná do míst k řece Sommě. Za jeho vlády získala vizigótská říše úplnou nezávislost na říši římské, Vizigóti ovládali celý Pyrenejský poloostrov (mimo oblast Galicie, kde vládli Svébové) a okolo dvou třetin dnešní Francie.

Gotická architektura

Gotická architektura je architektonický styl převládající v období vrcholného a pozdního středověku. Objevila se v polovině 12. století ve střední Francii, přesněji v Île-de-France, a odtud se postupně rozšířila do většiny ostatních zemí západní a střední Evropy. Velice brzy se objevila v Anglii, později také na Pyrenejském poloostrově, v Německu a dalších zemích střední Evropy včetně českých zemí. Zvláště v Itálii vytvořila gotika zvláštní směs s románskými, antickými a byzantskými vlivy. V Itálii se také zrodila renesance, která postupně gotiku zcela vytlačila. Ještě na počátku 16. století však především ve střední Evropě vznikala v podstatě gotická stavební díla.

Název „gotika“ zavedli italští humanisté, kteří ji mylně spojovali s Góty, jejichž umění bylo považováno za barbarské. Tito humanisté totiž za barbarskou a „odporující každému dobrému vkusu“[zdroj?] považovali i samu gotiku. Naopak veliké pochopení pro gotiku měli někteří barokní architekti, například Francesco Borromini či Jan Blažej Santini-Aichel. Tito architekti se gotickými prvky a stavbami velmi výrazně inspirovali ve svých dílech, která jsou proto někdy poněkud nesprávně řazena do tzv. Barokní gotiky. Všeobecně začala být gotika opět přijímána v 19. století, kdy také došlo k rekonstrukcím mnoha gotických staveb. Gotika byla v té době dokonce prohlášena za „německý národní sloh“.[zdroj?]Podrobnější informace ke gotickému slohu obecně naleznete v článku gotika.

Hispánie

Hispánie (latinsky Hispania) byl ve starověku a středověku užívaný název pro celý Pyrenejský poloostrov. V současnosti se na tomto území rozkládají Portugalsko, Španělsko, Andorra, Gibraltar a nepatrná část jižní Francie. V době římské republiky byla Hispánie rozdělena do dvou provincií, které byly pojmenovány Hispania Citerior a Hispania Ulterior. Za principátu byla Hispania Ulterior rozčleněna do dvou nových provincií nazývaných Baetica a Lusitania, zatímco Hispania Citerior byla přejmenována na Tarraconensis. Později byla od Tarraconensis oddělena její západní část, jež byla nejprve zvána Hispania Nova a následně Callaecia (nebo Gallaecia, odtud Galicie). V rámci Diocletianovy správní reorganizace byla na konci 3. století z Tarraconensis vydělena provincie Carthaginiensis a zřejmě také Baleárské ostrovy (Baleares). Všechny hispánské provincie tvořily společně diecézi Hispaniae.

Hydrologie Pyrenejského poloostrova

Pyrenejský poloostrov leží v úmoří Atlantského oceánu a Středozemního moře (které je součástí Atlantského oceánu, proto ve vyšší hydrologii se uvažuje, že je celý v úmoří Atlantského oceánu).

Zhruba tři čtvrtiny rozlohy poloostrova odvodňuje osm nejdelších a nejvýznamnějších řek I. kategorie- to znamená řek, které ústí přímo do moře.

Ibráhím ibn Jákúb

Ibráhím ibn Jákúb (arabsky إبراهيم بن يعقوب الإسرائيلي الطرطوشي‎‎, Ibráhím bin Jaʿkúb al-Isrá'ílí at-Turtúší, hebrejsky אברהם בן יעקב‎‎, Avraham ben Ja'akov) byl židovský arabsky mluvící kupec z al-Andalusu (muslimské označení pro Pyrenejský poloostrov) žijící v 10. století, který napsal spis o své cestě Evropou. Ibráhímova zpráva informuje o střední Evropě v roce 965 či 966 a obsahuje nejstarší známý popis Prahy.

Klášter Clairvaux

Klášter Clairvaux byl francouzský cisterciácký klášter 100 km severně od Dijonu. Konvent byl založen 25. června 1115 jako dceřiný klášter Cîteaux přímo sv. Bernardem a dalšími mnichy vyslanými opatem Štěpánem Hardingem. Během svého působení vyslal tento klášter velké množství konventů k založení nových fundací. Budovy středověkého kláštera byly až na dům konvršů zbořeny v 18. století a nahrazeny klášterní novostavbou ve stylu klasicismu.

Konvent zanikl následkem Francouzské revoluce a od roku 1808 v jeho prostorách sídlí věznice (Maison centrale de Clairvaux). Ke známým vězňům patřili socialističtí revolucionáři Auguste Blanqui a Petr Kropotkin nebo dočasně známý venezuelský terorista Carlos Šakal.

Latinská Amerika

Jako Latinská Amerika jsou označovány země amerického kontinentu jižně od USA, ve kterých se mluví jedním z románských jazyků: španělsky, portugalsky nebo francouzsky.

Do prostoru Latinské Ameriky spadají geograficky také Belize, Falklandy, Guyana, Surinam, Trinidad a Tobago a řada ostrovních států a závislých území v Karibiku, jazykově ale do tohoto prostoru nespadají.

Název odkazuje na románský původ jazyků přinesených do této oblasti kolonizátory a na s nimi svázané kulturní dědictví. Z celku Jižní a Střední Ameriky vyčleňuje Belize, (Britskou) Guyanu a Surinam a je diskriminativní vůči indiánským kulturám.

Poprvé bylo označení „Latinská Amerika“ navrženo v průběhu obsazení Mexika Francouzi (1862–1867), kdy Napoleon III. podporoval snahu arcivévody Maxmiliána stát se mexickým císařem.

Pojem Latinská Amerika bývá často mylně chápán jako synonymum pojmu Iberoamerika. Toto označení se však nevztahuje na země s francouzským kulturním dědictvím. Ani ono není politicky zcela korektní, neboť poukazuje na původ portugalských a španělských kolonizátorů – Pyrenejský poloostrov (Península Ibérica) – a indiánské kulturní dědictví pomíjí. Dalšími geografickými výrazy používanými pro tento region jsou pojmy Hispanoamerika, který je souhrnným označením pro španělsky mluvící země a Lusoamerika označující portugalsky mluvící Brazílii.

Poloostrov

Poloostrov je geografický útvar, výběžek pevniny do moře nebo do jezera, který je ze tří stran obklopen vodou. Speciálním typem poloostrova, jež je charakteristický dlouhým a úzkým tvarem, je kosa. Poloostrov je obvykle zakončen jedním nebo více mysy.

Pyreneje

Pyreneje (španělsky: Pirineos; francouzsky: Pyrénées; katalánsky: Pirineus), evropské pohoří oddělující od zbytku Evropy Pyrenejský poloostrov, tvoří přirozenou hranici mezi Španělskem a Francií; v jednom z horských údolí se nalézá stát Andorra. Jedná se o třetihorní pásemné pohoří se sněžnou čárou ve výšce 2 500 – 2 900 m n. m. Vzniklo alpínsko-himálajským vrásněním s nejvýraznějším zdvihem před 38 milióny let na přelomu eocénu a oligocénu. Tento horský val se táhne v délce zhruba 435 kilometrů a na jeho území se nacházejí tři národní parky.

Ve střední části dosahují Pyreneje šířky až 140 kilometrů. Hory nemají souvislý a zřetelný hlavní hřeben, jedná se spíše o větší množství horských masivů, které jsou často příčně orientovány proti směru Pyrenejí. Údolí jsou úzká, takže se v nich nevyskytují větší městská sídla. Po severní straně pohoří se táhne výrazný Pyrenejský zlom a odděluje od hor několik menších masivů.

Podle Pyrenejí je pojmenováno pohoří Montes Pyrenaeus na přivrácené straně Měsíce.

Rytířský řád

První rytířské řády byly zvláštními formami duchovních (čili církevních) řádů. Šlo tedy o řeholní organizace tvořené rytíři-mnichy, které měly za úkol plnit vojenské úkoly v souvislosti ochrany Evropy či Svaté země před nevěřícími. Zejména byla snaha udržet Svatou zemi v rukou křesťanů západní církve. Nejstarší církevní rytířské řády proto vznikaly koncem 11. století a během 12. století především v souvislosti s křížovými výpravami do Svaté země, a tudíž byly společně s ostatními řády součástí západní církve. Byly významnou součástí vojenské síly křižáckých států, které s jejich pomocí ve východním Středomoří přežívaly pod tlakem okolních muslimských států. Tyto řády se označují jako církevní či duchovní. Od vrcholného a především pozdního středověku pak začaly vznikat rytířské řády světské a záslužné.

Původní myšlenkou církevních rytířských řádů byla sice péče o nemocné poutníky (johanité, lazariáni) nebo ochrana poutnických cest (templáři) do Svaté země, ve vrcholném středověku však vstupoval do popředí ozbrojený boj pro obranu křesťanství před islámem, pohanstvím, schizmatismem či kacířstvím (některé církevní rytířské řády se účastnily křížové výpravy proti Albigenským). Zejména templáři a johanité se proslavili svou odvahou a bojeschopností. Na rozdíl od svých světských protějšků byli mnohem disciplinovanějšími armádami. Zemřít v boji s nepřáteli Krista znamenalo pro příslušníky řádů získat věčné spasení a odpuštění všech hříchů. Řády jako například templáři dokonce ve svých regulích zakazovali přijímat za zajaté členy řádů výkupné. Egyptský sultán Saladin proto nechal po vítězné bitvě u Hattínu zajaté templáře a johanity stít. Saladin si uvědomoval, že pokud přeživší rytíře nechá propustit, pozvednou proti němu meč znovu, neboť jsou zarytými odpůrci islámu. Každému zajatci proto bylo nabídnuto, zda přijme islám nebo smrt. Všichni nebo převážná většina zvolila raději smrt. Řád templářů byl ryze rytířským řádem, kdežto jejich konkurenti johanité a později také němečtí rytíři byli rytířskými řády zavázanými také monasticko-špitálním posláním. Církevní vojenské řády se tak dělily na ryze rytířské a rytířsko-špitální. Členové řádů skládali tradiční mnišské sliby, tedy sliby chudoby, čistoty (cudnosti) a poslušnosti, doplněné navíc o povinnost obrany křesťanstva před nevěřícími (ve znacích těchto řádů se proto často objevuje kříž). Další řády vznikly ve Španělsku a severovýchodní Evropě.

K obraně Palestiny byly řády obvykle nuceny navazovat spojenecké vztahy s nepřátelskými stranami jako byla Káhira, Damašek a sekta nizárijských ismailitů neboli asasínů, což obvykle vedlo k úpadku jejich pověsti v Evropě. S úpadkem ideje křížových výprav role řádů jako vojenské síly proti jinověrcům a při obraně křesťanství ustoupila do pozadí, řády se koncentrovaly na získání státní moci a hromadění majetku. To vedlo ke konfliktům jak se Svatým stolcem, tak i se světskými panovníky, v některých případech pak k zabavení majetku a rozpuštění řádů (proces proti templářům).

Činnost duchovních řádů, které se dochovaly do dnešní doby, je výlučně dobročinného charakteru, i když jejich vnitřní struktura často připomíná tradice středověku.

V pozdním středověku vznikaly také první řády světské, které byly zakládány většinou panovníky a určeny pouze pro šlechtu. Světské řády mají mnohem jednodušší strukturu než církevní řády, neboť jejich členové nejsou vázáni mnišskými sliby a přísným životem v klášteře. Členství ve světských řádech obvykle určuje vyznamenání řádu. Proto jsou světské řády spíše záležitostí prestiže. V 18., 19. a 20. století vzniklo také mnoho řádů, které se odvolávaly na tradici středověkých církevních řádů. Většinou se jednalo o imitace či varianty svobodného zednářství. Často se vyskytují i řády samozvané nebo zcela podvodné, např. novodobý Suverénní řád sv. Stanislava nebo Řád sv. Agáty z Paterna,, jejichž smyslem bývá obohacení jejich zakladatelů. Mezinárodně uznávané jsou v současnosti ty řády, které se nachází v Registru rytířských řádů.

Seznam ultraprominentních vrcholů v Evropě

Toto je seznam ultraprominentních vrcholů v Evropě. Ultraprominentní vrchol (též ultra) je vrchol s prominencí nad 1500 metrů.

Suintila

Suintila (588? - 634/635?) byl vizigótský král Hispánie, Septimánie a Galicie v letech 621-631. Za jeho vlády se mu podařilo sjednotit vizigótské území a ovládnout Pyrenejský poloostrov. Byl synen Rekkareda I. a jeho manželky vizigótské královny Baddo. Jeho bratrem byl generál Geila.

Suintila jako generál na příkaz krále Sisebuta v roce 620 bojoval proti Byzantincům, kteří se na Pyrenejském poloostrově usadili. V následujícím roce byl po smrti Rekkareda II. zvolen králem. Rekkared II. vládl krátce, pouze od února 621, kdy zemřel jeho otec Sisebut.

Svébové

Svébové (též Suebové, Svévové) bylo východogermánské etnikum, které na přelomu letopočtu žilo poblíž Baltského moře. Během období Stěhování národů překročili Pyreneje a na území Galicie založili vlastní Svébskou říši, resp. Svébské království (latinsky Regnum Suevorum) zvané též někdy Galicijské (Regnum Gallæciae).

Vizigótské království

Vizigótská říše je běžné literární označení pro raně středověké Království Vizigótů (latinsky Regnum Visigothorum, gótsky Gutþiuda Þiudinassus), současníky někdy také okrajově nazývano jako Tolosánské království (latinsky regnum Tolosanum) podle hlavního města Tolosa (Toulouse), byl státní útvar v Evropě, barbarské království, zformované na území rozpadající se Západořímské říše v jihozápadní Galii (dnešní Francie). Zakladatelem říše, která existovala v letech 419–711, bylo germánské etnikum Vizigótů. Postupně se rozšířila na Pyrenejský poloostrov do Hispánie a po roce 507 ztratila téměř všechny své galské državy a zůstala omezena jen na Hispánii. Tou dobou 6. a 7. století se vžívá další alternativní označení Toletské (či Toledské) království (latinsky regnum Toletanum) podle nového hlavního města Toleta (Toleda), ani v tomto případě se však nejedná o skutečný název státu.

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.