Ptolemaiovský Egypt

Ptolemaiovská říše nebo Ptolemaiovský Egypt jsou obecně užívané termíny pro Ptolemaiovské království (starořecky Πτολεμαϊκὴ βασιλεία, Ptolemaïkḕ basileía), starověký helénistický stát v Egyptě od roku 305 př. n. l., kdy se jako král nad ním ujal vlády Ptolemaios I. Sótér, původně makedonský generál Alexandra Velikého, až do roku 30 př. n. l., kdy byl Egypt dobyt Gaiem Octavianem a přeměněn v římskou provincii, v latině nazývanou jako Aegyptus.[1]

Dobytí Egypta Alexandrem Velikým učinilo z této země na dalších více než 900 let součást antického světa. Po 300 letech vlády makedonské dynastie Ptolemaiovců byl Egypt v roce 30 př. n. l. připojen k Římské říši. Nejprve byl ovládán Římem, později po rozdělení Římské říše Konstantinopolí, a to až do dobytí země muslimskými Araby a Peršany v roce 616, respektive 639.

Ptolemaiovské království
 Πτολεμαϊκὴ βασιλεία
Ptolemaïkḕ Basileía
 Makedonská říše
 Pozdní doba
30530 př. n. l. Aegyptus 
Státní znak

znak
geografie
Mapa

Ptolemaiovská říše (tmavě modře) a její sousedé
obyvatelstvo
národnostní složení:
státní útvar
Státní útvary a území
Předcházející:
Makedonská říše Makedonská říše
Pozdní doba Pozdní doba
Nástupnické:
Aegyptus Aegyptus

Alexandr a příchod Ptolemaia

V roce 332 př. n. l. dobyl po svém vítězství v bitvě u Issu Alexandr Makedonský Egypt. Alexandr byl Egypťany vítán jako osvoboditel od nenáviděné perské nadvlády. Během svého krátkého pobytu navštívil dávné hlavní město země, Mennofer, a rovněž podnikl pouť do oázy Siwáh, kde byl v místním orákulu prohlášen za syna boha Amona. Egypťany si získal respektem, který projevoval vůči jejich náboženství, nicméně všechny důležité úřady v zemi nechal obsadit Řeky a Makedonci a rovněž založil nové hlavní město – Alexandrii, kterou právě obydleli převážně Řekové s Makedonci.

Když takto uspořádal poměry v zemi a zajistil si bohatství Egypta k dobytí zbytku Achaimenovské říše, vytáhl na počátku roku 331 př. n. l. se svým vojskem do Sýrie a odtud dále do Mezopotámie vstříc Dareiovi III. Správu země v době jeho nepřítomnosti vykonával Kleomenés z Naukratidy.[1] Do Egypta se Alexandr již nikdy nevrátil.

Po Alexandrově smrti v Babylóně v roce 323 př. n. l. vypukl mezi jeho generály spor o nástupnictví. Nejprve vládl říši Perdikkás jako regent namísto Alexandrova nevlastního bratra Filipa Arrhidaia, který se stal králem Filipem III.[1] Později byl Perdikkás určen za regenta rovněž Alexandrovu synovi Alexandrovi IV., který nebyl v době otcovy smrti ještě na světě. Perdikkás určil Ptolemaia, jednoho z Alexandrových nejbližších druhů, za satrapu Egypta.[1] Od roku 323 př. n. l. Ptolemaios spravoval Egypt, zpočátku ve jménu Filipa III. a Alexandra IV., avšak jakmile se Alexandrova říše rozpadla, prohlásil se Ptolemaios za vládce země.

Perdikkův vpád do země v roce 321 př. n. l. Ptolemaios úspěšně odvrátil a v průběhu válek diadochů (322281 př. n. l.) stabilizoval svoji pozici jak v Egyptě tak i v okolních zemích. V roce 305 př. n. l. Ptolemaios podobně jako ostatní diadochové přijal královský titul.[1] Jako Ptolemaios I. Sótér („Zachránce“, „Spasitel“) založil ptolemaiovskou dynastii, která měla Egyptu vládnout po dobu následujících tří století.

Ptolemaiovský Egypt

Všem mužským vládcům dynastie bylo dáno jméno Ptolemaios, zatímco obvyklými jmény princezen a královen byla Kleopatra, Bereníké nebo Arsinoé. Ptolemaiovci brzy převzali egyptský zvyk ženění se svými sestrami a mnoho z nich společně se svými manželkami vládlo.[2]Tyto incesty ale zapříčinily to, že velká část pozdějších Ptolemaiovců trpěla slabomyslností. Jedinou ptolemaiovskou královnou, která oficiálně vládla sama byla Bereníké III., Bereníké IV. a Kleopatra V. vykonávaly vládu společně. Kleopatra VII. byla oficiálně spoluvladařkou králů Ptolemaia XIII. a Ptolemaia XIV., ale ve skutečnosti panovala Egyptu sama.

První Ptolemaiovci se nijak nevměšovali do egyptských zvyků a náboženství a nechali vybudovat nové velkolepé chrámy zasvěcené egyptským bohům. Již záhy však převzali vnější okázalost starých faraónů. Podobně jako ve starém Egyptě disponoval i ptolemaiovský Egypt vysoce komplexní organizací státní správy, o které se dochovalo poměrně velké množství informací prostřednictvím papyrových svitků. V předhelénistickém Egyptě byla správní soustava státu zcela vázána na osobu faraóna. Sídlo ptolemaiovských králů a ostatních příslušníků vládnoucí dynastie bylo stejně jako za časů faraónů centrem řízení státu a hospodářství.

Vláda jako taková měla značně neformální charakter: krále obklopoval zástup jeho oblíbenců (phíloi), kteří díky osobnímu přístupu k panovníkovi náleželi k vládcům říše. Okruh phíloi se zpočátku rekrutoval výhradně z řad Makedonců a Řeků. Později mezi nimi přibývalo i Egypťanů. Vznikla tak uzavřená dvorská společnost, která se vnitřně členila podle různých hodností.

Celá země byla rozdělena do 40 krajů (nomoi), které spravovali příslušní nomarchové, jež se starali o správu hospodářských záležitostí. Úřední hierarchie byla velice rozsáhlá a na nejnižších stupních zasahovala i do nejmenších zemědělských vesnic. Všichni státní úředníci byli podřízeni nejvyššímu královu správci (dioiketés) sídlícímu v Alexandrii.[1]

Alexandrie, přístav na pobřeží Středozemního moře, se za Ptolemaiovců rozvinula v nejvýznamnější město celého Středomoří. Jako centrum literatury a učenosti se svou velkou knihovnou a múseem zastínila i samotné Athény. Alexandrie se tak brzy stala hlavním městem umělců, matematiků a filozofů jako byli Démétrios z Faleru, Kallimachos, Apollonios z Rhodu nebo Eratosthenés. Se svými 300 000 obyvateli patřila k největším městům své doby. Její význam přetrvával i po celou dobu vlády Římanů.

Chronologie
starověkého Egypta


Crook and flail

Tematické články
EgyptologieEgyptské dynastieEgypťané
FaraonHieroglyfyNáboženství
Písemnictví • Politická správa
Staroegyptské názvy Egypta
Předdynastická doba
0. dynastieDynastická rasa
Bau z Pe a NechenuNakádaNechen
Archaická doba
1., 2. dynastie
CenejMaatMeniSerech
Stará říše
3., 4., 5., 6. dynastie
PyramidySluneční chrámTexty pyramid
První přechodná doba
7., 8., 9., 10., 11. dynastie
Knihy moudrých rad do života
Střední říše
12. dynastie
Fajjúmská oázaTexty rakví
Druhá přechodná doba
13., 14., 15., 16., 17. dynastie
HatueretHyksósové
Nová říše
18., 19., 20. dynastie
Amarnské obdobíAmonAton
Kniha mrtvýchVeset
Třetí přechodná doba
21., 22., 23., 24., 25. dynastie,
Božská manželka • Vesetští velekněží
Pozdní doba
26., 27., 28., 29., 30. dynastie
Druhá perská nadvláda
NaukratisMammisi • Sajská renesance
Řecko-římská doba
Makedonská dynastie, Ptolemaiovci
AegyptusStarověká Alexandrie • Démotická kronika
HermetismusManehto
Músaion • Ptolemaiovský Egypt • Serapis
Eye of Horus bw.svg

Domorodé egyptské obyvatelstvo, především na venkově, bylo silně tísněno vysokou daňovou zátěží. Během vlád Ptolemaia II. a III. byly tisíce makedonských a řeckých veteránů odměněny příděly úrodné půdy v deltě Nilu a rychle se usadily v mnoha koloniích po celé zemi, čímž zde vznikla společenská třída řeckých velkostatkářů (kleruchů). Horní Egypt vzdálený od centrální vlády v Alexandrii byl řeckým osídlením zasažen méně, ačkoliv i zde Ptolemaios I. založil řeckou kolonii Ptolemais Hermiou, jež byla ustanovena za správní centrum Horního Egypta.

V průběhu staletí řecký vliv pronikl celou zemí a vzájemnými svazky mezi Makedonci a některými urozenými Egypťany vznikla početná a vzdělaná řecko-egyptská vládnoucí vrstva. Nicméně Řekové nadále představovali privilegovanou menšinu v ptolemaiovském Egyptě. Oproti Egypťanům se na ně vztahovalo řecké právo, získávali klasické vzdělání, působili při řeckých soudech a byli občany řeckých obcí, stejně jako kdyby žili v samotném Řecku. Egypťanům byl jen zřídka dovolen přístup do řecké společnosti. Většina Egypťanů se ostatně o řeckou kulturu ani nijak zvlášť nezajímala.

Rozkvět ptolemaiovské moci

Ptolemaios I.

První část Ptolemaiovy vlády byla vyplněna jeho účastí na válkách mezi různými nástupnickými státy někdejší Alexandrovy říše. Jeho prvním cílem bylo zabezpečit si pevnou základnu v Egyptě. Odsud se pak snažil dále rozšiřovat svoje državy. Po několika letech získal kontrolu nad Kyrenaikou, Koile Sýrií, Judskem a Kyprem. Rovněž se zmocnil řady měst v Malé Asii.

Když se Antigonos Jednooký, vládce Malé Asie, pokusil obnovit Alexandrovu říši, připojil se Ptolemaios ke koalici ostatních diadochů proti Antigonovi. V roce 312 př. n. l. ve spojení se Seleukem porazil Antigonova syna Démétria Poliorkéta v bitvě u Gazy. V roce 311 př. n. l. uzavřeli válčící strany mír, který byl však již o dva roky později porušen a válka vypukla nanovo.

Ptolemaios okupoval Korint a jiná místa v Řecku, třebaže v roce 306 př. n. l. přišel o Kypr. Antigonos se následně s ohromným vojskem doprovázeným podobně velkou flotilou na moři pokusil znovu zaútočit na Egypt, avšak Ptolemaios se mu dokázal úspěšně ubránit. Když byla v roce 302 př. n. l. obnovena koalice proti Antigonovi, Ptolemaios se k ní opět přidal.

Po Antigonově porážce a smrti v bitvě u Ipsu v dalším roce ovládl Ptolemaios Palestinu. Od té doby se Ptolemaios snažil zůstat stranou dalších válek, nicméně v roce 295 př. n. l. znovu opanoval Kypr.

Království bylo nyní zabezpečeno a v roce 285 př. n. l. Ptolemaios abdikoval ve prospěch jednoho ze svých mladších synů z manželství s královnou Bereníkou. V ústraní se věnoval psaní historie Alexandrova tažení, která byla však ztracena, přesto ale posloužila jako stěžejní zdroj pro dílo pozdějšího historika Arriána. Ptolemaios I. zemřel v roce 283 př. n. l. ve věku 84 let. Svému synovi zanechal stabilizované a skvěle spravované království.

Ptolemaios II.

Ptolemaios II. Filadelfos („Milující sestru“), který se stal králem po svém otci v roce 283 př. n. l., byl oproti Ptolemaiovi I. spíše mírumilovným a kultivovaným králem než válečníkem. Jeho vláda byla poměrně snadná, neboť jeho otec mu zanechal konsolidovanou a prosperující zemi. Během svého panování vedl Ptolemaios dvě války proti Seleukovcům, jež ho nakonec učinily pánem východního Středomoří. Ovládl ostrovy v Egejském moři a pobřeží Kilíkie, Pamfýlie, Lýkie a Kárie.

Ptolemaiova první žena Arsinoé I., dcera diadocha Lýsimacha, byla matkou jeho legitimních dětí. Po jejím zapuzení se podle egyptské tradice oženil se svoji sestrou, Arsinoé II., a započal tak zvyklost, kterou si sice naklonil domorodé egyptské obyvatele, jež měla ale v budoucnu přivodit dynastii vážné potíže.

Lesk alexandrijského paláce dosáhl za Ptolemaia II. svého vrcholu. Kallimachos, správce alexandrijské knihovny, Theokritos a mnoho dalších básníků a spisovatelů oslavovalo Ptolemaiovce. Ptolemaios sám byl horlivým patronem vědy a umění a silně se zasazoval o rozvoj velké knihovny. Z Alexandrie se rozhodl vybudovat ekonomické, umělecké a filozofické centrum antického řeckého světa. Právě akademiím a knihovnám Alexandrie vděčí moderní generace za zachování tolika literárních skvostů starověkého Řecka.

Ptolemaios III.

Ptolemaios III. Euergetés („Dobrodinec“) nastoupil po svém otci v roce 246 př. n. l. Opustil dosavadní politiku vyhýbání se konfliktům s ostatními helénistickými státy nastolenou jeho předchůdcem a pustil se do války se Seleukovci o Sýrii, když jeho sestra, královna Bereníké, a její syn byli zavražděni v důsledku vnitřních sporů v seleukovské říši. Ptolemaios triumfálně vstoupil až do Babylonie, samého srdce seleukovské říše, zatímco jeho loďstvo působící v Egejském moři ovládlo některé řecké kolonie v Thrákii.

Toto vítězství bylo však zenitem ptolemaiovské moci. Seleukos II. Kallinikos si dokázal udržet svůj trůn, třebaže Euergetés s pomocí své flotily kontroloval většinu pobřeží Malé Asie a Řecka. Po tomto úspěchu se Euergetés již aktivně nezapojoval do dalších bojů, třebaže nadále podporoval nepřátele makedonských Antigonovců v řeckých obcích. Jeho domácí politika byla na rozdíl od jeho otce více nakloněná původním egyptským božstvům a zanechal výraznou stopu budováním monumentů věnovaným těmto bohům. Jeho vláda symbolizuje počátek pozvolné naturalizace Ptolemaiovců.

Úpadek Ptolemaiovců

V roce 221 př. n. l. Ptolemaios III. zemřel a na trůn nastoupil jeho syn Ptolemaios IV. Filopatór, slabý a zkorumpovaný panovník, za jehož vlády nastal počátek úpadku ptolemaiovského království. Svoji vládu zahájil vraždou vlastní matky. Filopatór se místo panování oddával orgiím a podléhal vlivu svých oblíbenců, kteří vykonávali správu země na místo něj. Nicméně jeho ministři byli dostatečně schopní, aby zamezili vpádu Antiocha III. do Koile Sýrie a skvělým vítězstvím v bitvě u Rafie v roce 217 př. n. l. zabezpečili existenci království. Důkazem vnitřní slabosti jeho vlády bylo úspěšné povstání domorodých Egypťanů na jihu země. Filopatór se sice oženil se svojí sestrou Arsinoé, nicméně byl zcela ovládán svoji milenkou Agathokleou.

Ptolemaeus III
Ptolemaios III. Eurgetés

Ptolemaios V. Epifanés, syn Filopatóra a Arsinoé, byl v době svého nástupu na trůn nezletilým dítětem, za něhož vládlo několik regentů. Antiochos III. a Filip V. Makedonský toho využili a uzavřeli mezi sebou dohodu v níž si rozdělili ptolemaiovská území ve východním Středomoří. Filip obsadil ptolemaiovské ostrovy v Egejském moři a města v Kárii a v Thrákii, zatímco Antiochovo vítězství v bitvě u Paneionu v roce 198 př. n. l. zajistilo Seleukovcům vládu nad Koile Sýrii.

Po této porážce se Egypt rozhodl čelit tomuto dvojímu nebezpečí spojenectvím s rostoucí mocností západního Středomoří – římskou republikou. Epifanovo panování po dosažení dospělosti se podle pramenů mělo vyznačovat tyranskými činy, jichž se měl dopouštět především při potlačování domorodých povstalců. V roce 181 př. n. l. zemřel, přičemž trůn zanechal svému synovi Ptolemaiovi VI. Filométórovi, jenž byl tehdy malým dítětem.

V roce 170 př. n. l. Antiochos IV. Epifanés vpadl do Egypta a Filométóra sesadil. Loutkovým vládcem říše pak učinil Filométórova mladšího bratra (pozdějšího Ptolemaia VIII. Euergeta II.). Když seleukovský král z Egypta ustoupil, oba bratři se dohodli, že budou vládnout společně se svoji sestrou Kleopatrou II. Již záhy se však znesvářili. Rozpory mezi oběma bratry usnadnily Římanům zvyšovat svůj vliv a zasahovat do vnitřních egyptských záležitostí. Filométór nakonec získal trůn zpět, ale v roce 145 př. n. l. byl zabit v boji proti Seleukovcům nedaleko Antiochie.

Pozdní Ptolemaiovci

Filométór byl na trůně vystřídán dalším dítětem, svým synem Ptolemaiem Filopatórem. Euergetés se však vrátil ze svého vyhnanství na Kypru, zavraždil svého malého synovce a uchvátil ptolemaiovský trůn. Po zbytek svého panování zůstal Euergetés velmi nepopulárním a krutým vládcem.

Po jeho smrti v roce 116 př. n. l. přešlo království do rukou jeho manželky Kleopatry III. a jejich syna Ptolemaia IX. Filométóra Sótéra II. Mladý král byl vyhnán svou matkou v roce 107 př. n. l., která pak vládla společně s Euergetovým mladším synem Ptolemaiem X. Alexandrem I.

V roce 88 př. n. l. se Ptolemaios IX. vrátil na trůn a udržel si jej až do své smrti v roce 80 př. n. l. Jeho nástupcem byl Ptolemaios XI. Alexandr II., syn Ptolemaia X., který byl nakonec zabit alexandrijským davem po zavraždění vlastní matky. Toto nechutné vraždění a spory mezi jednotlivými členy dynastie Ptolemaiovců oslabily Egypt natolik, že se země stala fakticky římským protektorátem. Římané v této době už ovládaly většinu okolních helénistických států.

Po Ptolemaiovi XI. se stal králem jeho syn Ptolemaios XII. Neos Dionýsos, přezdívaný Aulétés („hráč na flétnu“). Za jeho panování již Římané zcela otevřeně rozhodovali o egyptských záležitostech a dokonce anektovali egyptské provincie Kyrenaiku a Kypr. V roce 58 př. n. l. byl Aulétés vyhnán z Alexandrie, ovšem o tři roky později byl s pomocí Římanů znovu instalován na trůn. V roce 51 př. n. l. zemřel a vládu nad Egyptem zanechal svému desetiletému synovi, Ptolemaiovi XIII. Theu Filopatórovi, který panoval společně se svojí sedmnáctiletou sestrou a manželkou, Kleopatrou VII.

Během Kleopatřiny vlády události v Egyptě několikrát výrazně zasáhly do dějin Říma. Nejprve to byla vražda Pompeia v roce 48 př. n. l. a následně příchod Julia Caesara do Alexandrie. Během bojů s Římany byl Ptolemaios XIII. zabit a na jeho místo nastoupil jeho mladší bratr, Ptolemaios XIV., který formálně vládl po boku Kleopatry, než ho ta dala v roce 44 př. n. l. zavraždit. Od tohoto okamžiku až do její smrti v roce 30 př. n. l. byl Kleopatřiným spoluvládcem její a Caesarův syn, Ptolemaios XV. Filopatór Filométór, přezdívaný Kaisarion („malý Caesar“).

Po Caesarově smrti se Kleopatra spojila s Marcem Antoniem, jenž se rovněž stal jejím milencem. Když byl Marcus Antonius poražen Octavianem v bitvě u Actia, spáchali oba v roce 30 př. n. l. sebevraždu. V témže roce byl Egypt Octavianem dobyt a přeměněn v římskou provincii Aegyptus, čímž vláda Ptolemaiovců skončila.

Odkazy

Poznámky

  1. Asoka Kaart
    Mapa znázorňující šíření buddhismu za krále Ašóky (260-218 př. n. l.)
    Do Egypta a dál až do Kyrenaiky (dnešní Libye) měly dosahovat buddhistické misie vysílané králem Ašókou, panovníkem Maurjovské říše. Významnější prameny a hmotné důkazy o působnosti buddhistů však chybí.
Asoka Kaart
Mapa znázorňující šíření buddhismu za krále Ašóky (260-218 př. n. l.)

Reference

  1. a b c d e f Shaw I.: Dějiny starověkého Egypta, BB art, Praha 2003, ISBN 80-7257-975-4
  2. Shaw I.: Dějiny starověkého Egypta, BB art, Praha 2003, ISBN 80-7257-975-4, str. 422

Literatura

  • Foss, Michael, Hledání Kleopatry, Praha, IŽ, 1999. ISBN 80-240-0402-X
  • Klein, Günther a Dürring, Norbert, Kleopatra - poslední úsměv faraónů
  • POLLARD, Justin; REID, Howard. Vzestup a pád Alexandrie. Praha: Deus, 2008. 236 s. ISBN 978-80-87087-44-2.
  • Świderková, Anna, Sedm Kleopater, Praha, Panorama, 1987

Související články

Externí odkazy

Druhá perská nadvláda

Druhá perská nadvláda byla jedna ze staroegyptských královských dynastických dob řazených egyptology do historického období označovaného jako Pozdní doba. Manehto ji už nezahrnul do svého třídění, ale pojednal o ní v souvislosti s dobou Alexandra Velikého jako pozdějšího vítěze nad Perskou říší. Ve středověké a ojediněle i v novověké historiografii bývá s ohledem na tradici počítání dynastií v egyptské chronologii označována jako tzv. „31. dynastie“. Druhá perská nadvláda v Egyptě trvala v letech 343–332 př. n. l; po ní následuje tzv. Řecko-římská doba.

Helénismus

Helénismus je novodobé označení období starověkých dějin antického Středomoří a území Předního východu ovládaných řecko-makedonskými dynastiemi přibližně od poloviny 4. století př. n. l. do konce 1. století př. n. l. V širším smyslu také označuje pro tuto dobu nejcharakterističtější kulturní fenomén, jímž bylo pronikání řečtiny a řecké kultury do kultur orientálních a jejich vzájemné ovlivňování.

Helénistická epocha byla významným způsobem spojena s osobností Alexandra Velikého a jeho politickým dědictvím, jak je v jednotlivých částech říše rozpadlé po Alexandrově smrti v roce 323 př. n. l. rozvíjeli diadochové. Svým vlivem ovšem helénismus zasáhl i území, na něž se politická moc diadochů nevztahovala nebo která se z ní postupně vymanila. Na západě to bylo západní Středomoří, a to nejen oblast sicilských a jihoitalských Řeků, ale také Kartágo a Řím, jehož kultura byla od 2. století př. n. l. na kultuře helénistické v mnoha ohledech přímo závislá. Na východě pak oblast řecko-baktrijského a řecko-indického království.

Za první z helénistických států, přestože její území nikdy nebylo ovládnuto Alexandrem, bývá pokládána Bosporská říše. Nejvýznamnějšími helénistickými říšemi ovšem byla říše Seleukovců, ptolemaiovský Egypt a antigonovská Makedonie, jejichž mocenské střetávání a s ním spojená koaliční politika bylo určujícím prvkem dějin tehdejšího Středomoří; ve svých důsledcích však umožnilo zvýšení vlivu Říma a nakonec jeho mocenskou dominanci. Z tohoto důvodu dříve bývala helénistická epocha, a to už v tradici antického dějepisectví, pokládána za období úpadku mezi klasickou řeckou dobou a nastolením „římského míru“; ve skutečnosti ji však lze pokládat za „jedno z nejdůležitějších období v dějinách lidstva, … z nějž prostřednictvím Říma čerpáme i my.“Charakteristickým znakem helénistické doby se stala expanze řecké kultury včetně nové podoby obecného řeckého jazyka (koiné) daleko na východ a její střetávání s kulturami okolních starověkých národů, přičemž docházelo k jejich vzájemnému ovlivňování a přizpůsobování v duchu synkretismu a univerzalismu. Helénizací, jejímiž středisky se stala na ovládnutých územích programově zakládaná města zcela řeckého charakteru (např. egyptská Alexandrie), a s ní spojeným prolnutím řeckých a orientálních tradic došlo ke vzniku zcela nových forem politiky, vědy, umění a náboženství, které postupně zasáhly všechny oblasti každodenního života a které svou odezvu posléze nalezly i v rámci římského císařství. Vytvořila se tak „komunikační a kulturní pouta, která spojovala celé Středomoří a Blízký východ v jednu civilizační oblast.“

Hyksósové

Hyksósové je název pro semitské kmeny, které pronikly do severního Egypta v první polovině 17. století před n. l. ze severovýchodu, z palestinsko-fénické oblasti. Jejich jméno označuje v egyptštině „vládcové cizích zemí“ (eg. hekau chasut). V egyptských pramenech se označují též jako aamu – Asiaté. Období jejich nadvlády v Egyptě se označuje jako Druhá přechodná doba.

Kypr

Kypr (řecky Κύπρος, Kýpros; turecky Kıbrıs, úředním názvem Kyperská republika, řecky Κυπριακή Δημοκρατία, Kypriakī́ Dīmokratía; turecky Kıbrıs Cumhuriyeti), je euroasijský ostrovní stát nacházející se ve východní části Středozemního moře, východně od Řecka, jižně od Turecka, západně od Sýrie a severně od Egypta. Jde o třetí největší ostrov ve Středozemním moři a významnou turistickou destinaci. Kypr byl zakládajícím členem Hnutí nezúčastněných zemí. Od 1. května 2004 je členem Evropské unie, 1. ledna 2008 se připojil k eurozóně.

Současná Kyperská republika vznikla v roce 1960. Kypr byl osídlen z Mykén ve 2. tisíciletí př. n. l. Od té doby byl navázán na vývoj na Peloponésu a po rozvinutí starořecké civilizace k ní volně přináležel. Dobyli ho postupně Asyřané, Egypťané, Peršané, Makedonská říše, ptolemaiovský Egypt, západořímská i východořímská (byzantská) říše, několik arabských chalífátů, francouzská dynastie Lusignanů, Benátská republika, načež následovala více než tři staletí osmanské nadvlády (1571 až 1878). V roce 1878 byl Kypr byl předán pod britskou správu na základě tzv. Kyperské konvence (tajná dohoda mezi Brity a Osmany), v roce 1914 byl k Británii oficiálně připojen. Když se britská koloniální moc ve 2. polovině 20. století začala drolit, začali turečtí Kypřané (již v 50. letech tvořili asi 18 % populace) usilovat o připojení k Turecku, zatímco řečtí politici žádali sjednocení s Řeckem. Vlády Řecka i Turecka tyto tendence podporovaly. V návaznosti na rozpoutané nepokoje Británie Kypru v roce 1960 udělila nezávislost. 15. července 1974 se ujali moci řečtí nacionalisté a ve spolupráci s řeckou vojenskou juntou plánovali připojit Kypr k Řecku. Turecko reagovalo 20. července vojenskou invazí na severní Kypr. V následujícím období bylo přesunuto 150 000 kyperských Řeků ze severu na jih a 50 000 kyperských Turků z jihu na sever. V roce 1983 turečtí Kypřané vyhlásili jednostranně samostatný stát, Severní Kypr. Jediný, kdo ho kdy uznal, však bylo Turecko. Situace zůstává předmětem trvalých sporů. Kyperská republika má de iure svrchovanost nad celým ostrovem a přilehlými vodami s výjimkou vojenských základen Akrotíri a Dekéleia patřících Spojenému království. De facto je pod správou Kyperské republiky kolem 59 % ostrova, 36 % plochy ostrova ovládají Turci, další 4 % jednotky OSN.

Ptolemaiovci

Ptolemaiovci (též Lágovci) byla dynastie makedonského původu, která vládla v Egyptě v letech 323 př. n. l.–30 př. n. l..

Ptolemaios byl jedním ze sedmi strážců a generálů Alexandra Velikého. Po Alexandrově smrti roku 323 př. n. l. byl jmenován satrapou v Egyptě. Roku 305 př. n. l. se prohlásil králem Ptolemaiem I., později zvaným „Sótér“ – Vykupitel. Egypťané Ptolemaia brzy přijali jako nástupce faraonů nezávislého Egypta. Ptolemaiovská dynastie vládla v Egyptě až do dobytí země Římany roku 30 př. n. l.

Všichni mužští vládci ptolemaiovského rodu se jmenovali Ptolemaios. Ptolemaiovské královny, které byly často zároveň sestrami faraonů, se nejčastěji jmenovaly Arsinoé, Bereniké, Tryfainé či Kleopatra. Nejznámějším členem dynastie byla její poslední královna Kleopatra VII., která byla známá svou rolí v zápasu mezi Iuliem Caesarem a Pompeiem Velikým a později mezi Gaiem Octavianem a Markem Antoniem. S její sebevraždou po dobytí země Římem vláda Ptolemaiovců v Egyptě skončila.

Sarísa

Sarísa (též sarissa, řecky: σάρισα) bylo obouruční kopí používané starověkými Makedonci a Řeky. Kopí bylo dlouhé 6 až 7 metrů, přičemž 4 metry vyčnívaly před falangisty. Tato délka umožňovala, aby se do boje zapojilo prvních pět řad seřazené makedonské falangy, což těmto typům falangy dávalo výhodu proti klasickým falangám hoplítů. Sarísu začali ve větším měřítku využívat Makedonci za vlády Filipa II. a v armádách helénistických států zůstala, dokud koncepci falangy nepřekonala taktika římských legionářů.

Neví se zcela jistě, kdo sarísu vynalezl. S největší pravděpodobností to byl Filip II. Makedonský, ale některé historické prameny uvádí Ifikrata z Athén nebo Epameinonda z Théb. Je však jisté, že až Filip začal sarísu používat ve velkém měřítku.

Důvodů k tomu měl hned několik. Chtěl dosáhnout toho, aby jeho falangisté mohli nepřátele zasáhnout, aniž by se sami vystavovali nebezpečí. Pokud makedonská falanga zaútočila, měl každý muž v první řadě před sebou pět hrotů kopí. I když byla sarísa velice dlouhá, muži, kteří stáli dále než v páté řadě, nemohli spolubojovníky podporovat. Proto kopí drželi ne vodorovně, ale vzhůru, aby falangu chránili před střelami shora.

Účinnost sarísy v boji se ihned projevila. Makedonským falangám se podařilo porazit řecké rivaly a po tomto vítězství Filip plánoval invazi do Persie, kterou uskutečnil až jeho syn Alexandr Veliký. Na drtivé porážce perských vojsk měla zásluhu i sarísa. Taktiku makedonské falangy a s ní i použití sarísy převzaly po Alexandrově smrti armády nástupnických helénistických států (například ptolemaiovský Egypt a seleukovská říše) a začaly ji používat i další středomořské mocnosti, jako bylo Kartágo.Tyto falangy se v boji spoléhaly výhradně na sarísu a jejich záložní zbraní byl meč (falangisté ho však neměli příliš v oblibě). Bitvy, kde bojovala jedna falanga proti druhé, se staly dlouhou a často krvavou záležitostí. Sváděly se na stejných místech (hlavně na rovinách) a boj probíhal v neustálém stereotypu. S vojenskou inovací přišel až Řím. Jeho vojska od konce čtvrtého století př. n. l. používala tzv. manipuly, na které nebyla vojska falangistů připravena. Nakonec Řím tyto mocnosti porazil a římské vojenství, v němž byl hlavní zbraní meč (gladius), se ukázalo silnější než tradiční vojska falangistů (zářný příklad představuje bitva u Pydny).

Řecko-římská doba

Řecko-římská doba je období dějin starověkého Egypta, které začalo v roce 332 př. n. l., kdy zde převzal moc Alexandr Veliký, a skončilo rozpadem Římské říše v roce 395. Posledním římským císařem, jehož pobyt v Egyptě byl zaznamenán Maximus Daia (307 - 324 n. l.). Podle dělení Římské říše v roce 395 připadl Egypt východní části, která se později začala nazývat Byzantská říše. Byzantské období Egypta pak končí v roce 642, kdy byl Egypt dobyt Araby.

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.