Praha

Praha (německy Prag; v jiných jazycích často Prague či Praga) je hlavní a současně největší město Česka a 15. největší město Evropské unie. Leží mírně na sever od středu Čech na řece Vltavě, uvnitř Středočeského kraje, jehož je správním centrem, ale jako samostatný kraj není jeho součástí. Je sídlem velké části státních institucí a množství dalších organizací a firem. Sídlí zde prezident republiky, parlament, vláda, ústřední státní orgány a jeden ze dvou vrchních soudů. Mimoto je Praha sídlem řady dalších úřadů, jak ústředních, tak i územních samosprávných celků; sídlí zde též ústředí většiny politických stran, hnutí a iniciativ a centrály téměř všech církví, náboženských a dalších sdružení s celorepublikovou působností registrovaných v ČR.

Do dnešní podoby se Praha vyvíjela jedenáct století. Coby historická metropole byla hlavním městem Českého knížectví, Českého království a sídelním městem císařů Svaté říše římské. Město hrálo významnou roli v české a protestantské reformaci, ve třicetileté válce a v dějinách 20. století jako hlavní město Československa, a to jak během obou světových válek, tak v poválečné komunistické éře. Praha je domovem řady slavných kulturních atrakcí, z nichž mnohé přežily zničující období Evropy 20. století. Mezi hlavní atrakce patří Pražský hrad, Karlův most, Staroměstské náměstí s Pražským orlojem, Josefov, Petřín a Vyšehrad. Od roku 1992 je historické centrum Prahy zapsáno do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Praha se rozkládá na území 496 km² a má okolo 1,3 milionu obyvatel, v pražské metropolitní oblasti o rozloze 4 983 km² žije 2,6 milionu obyvatel.[3][4]

Praha také vysoce ekonomicky vyspělým a bohatým regionem s vysokou životní úrovní,[5] přičemž tímto vyniká nejen nad české, ale i nad evropské standardy.[6] V roce 2019 z indexu kvality života vyplynulo, že Praha má druhou nejlepší kvalitu života v Česku.[7] Podle statistik Eurostatu je devátým nejbohatším regionem v Evropě. HDP na obyvatele v Praze dosahuje 171 % průměru celé Evropské unie (HDP na obyvatele Česka dosahuje pouze 80 %).[8][9] V Praze sídlí celkem 12 univerzit (vysokých škol univerzitního typu).

Praha je všeobecně považována za jedno z nejkrásnějších měst v Evropě.[10] Historické centrum města s jedinečným panoramatem Pražského hradu, největšího hradního komplexu na světě,[11] je památkovou rezervací UNESCO. Právě historické jádro města a mnohé památky přilákají ročně miliony turistů ze zemí celého světa. V roce 2017 navštívilo Prahu 8,5 milionu turistů, je to tedy páté nejnavštěvovanější město Evropy, po Londýně, Paříži, Istanbulu a Římu.[12]

Hlavní město Praha
Historické jádro Prahy

Po směru hodinových ručiček počínaje obrázkem nahoře: Pražský hrad, výškové budovy na Pankráci, Malá Strana, Staroměstské náměstí, Karlův most, Národní divadlo

Vlajka Prahy
Vlajka Prahy
Znak Prahy
Znak Prahy
heslo: Praga Caput Rei publicae[p. 1]
(dříve Praha matka měst)
status: hlavní město, zároveň kraj
a statutární město
historická země: Čechy
LAU 2: CZ0100 554782
kraj (NUTS 3): Hlavní město Praha (CZ010)
okres (LAU 1): Hlavní město Praha (CZ0100)
ISO 3166-2:CZ: CZ-PR
Státní poznávací značka:
poštovní směrovací číslo: 100 00–199 00
katastrální výměra: 496 km²
obyvatel: přibližně 1,309 milionu[1]
rozpočtové výdaje: 60 991 mil. (2010)[2]
hustota zalidnění: 2581,7 obyvatel/km²
zeměpisná šířka: 50° 05′ s. š.
zeměpisná délka: 14° 25′ v. d.
nadmořská výška: 177–399 m n. m.
nejvyšší bod: vrch Teleček mezi Sobínem
a Chrášťany (399 m n. m.)
nejnižší bod: hladina Vltavy u Suchdola (177 m n. m.)
počet městských obvodů: 10
počet městských (správních) obvodů: 22
počet městských částí: 57
počet místních částí: 146
počet katastrálních území: 112
počet základních sídelních jednotek: 901
adresa magistrátu: Magistrát hlavního města Prahy
Mariánské nám. 2
110 01 Praha 1
primátor: Zdeněk Hřib (Piráti)

Oficiální web
E-mailová adresa

Interaktivní mapa Městské části

Praha na mapě českých krajů

Název a přívlastky

Od roku 1920 je oficiálním názvem města hlavní město Praha (zkratka HMP), předtím od roku 1784 královské hlavní město Praha.

V jiných jazycích jméno obvykle zní Praga (latina, většina románských a slovanských jazyků), Prag (němčina) nebo Prague (angličtina a francouzština), kde se zachovala dřívější výslovnost s g; viz také rámeček „v jiných jazycích“.

Původ názvu

Samotné jméno Praha vyvolává nejvíce diskuzí, které zřejmě nebudou nikdy uzavřeny. Různé hypotézy jsou obvykle zdůvodňovány jazykovědnými konstrukcemi nebo archeologickými nálezy.

Název se běžně odvozuje od slova práh. Podle této nejuznávanější teorie je Praha pojmenována po říčním prahu, tj. brodu, který se nacházel někde pod dnešním Karlovým mostem. Přes tento brod přecházeli lidé přes řeku. Protože se město začalo rozrůstat právě nad tímto brodem, tedy prahem v řece, bylo nazváno Praha. Dnešní urbanisté se rovněž domnívají, že nejdůležitější a současně nejvíce charakteristické pro vznik Prahy byly právě říční brody, na rozdíl od říčních břehů či činností prováděných v okolí řeky.[13]

Podle jiných vysvětlení bývá pojmenování spojováno také jednak s pražením (opracováním ohněm) ať už obilí, kovů nebo lesa, a jednak s vyprahlým návrším, ostrohem nad brodem, na kterém byl postaven Pražský hrad, tedy na takzvané prazje, což je označení pro sluncem vyprahlé místo či označení pro takovou půdu samotnou.[14]

Pověst o založení Prahy název vysvětluje tím, že kněžna Libuše nechala založit město tam, kde osadník uprostřed lesa tesal práh ke svému srubu.

Přívlastky

  • Přívlastek Praga Caput Regni (Praha hlava království) byl používán od středověku, v roce 1518 byl vyznačen na Staroměstské radnici.
  • Od roku 1927 byl součástí znaku Prahy přívlastek Praha matka měst (latinsky Praga mater urbium).
  • Od roku 1991 je pak součástí znaku přívlastek Praga Caput Rei publicae (Praha hlava republiky).[15]
  • Přívlastek Praha stověžatá zřejmě poprvé použil historik Josef Hormayer počátkem 19. století, tou dobou tyto věže spočítal matematik a filozof Bernard Bolzano a dospěl k číslu 103 (bez vodáren a soukromých domů).[16]
Panorama Prahy z Petřínské rozhledny. Vlevo jsou vidět Hradčany s Pražským hradem, jemuž dominuje svatovítská katedrála, pod nimi se rozkládá Malá Strana. Ve středu snímku pražský záhyb Vltavy obklopuje Staré Město. U horizontu leží Severní Město, Letná a Holešovice, Karlín, Vinohrady, Nové Město, Žižkov, Pankrác, Podolí i další čtvrti. V popředí snímku jsou zahrady vrchu Petřína, vpravo Růžový sad s věžemi starokatolického katedrálního kostela svatého Vavřince, Hladovou zdí, hvězdárnou a horní stanicí lanovky.

Historie

Počátky hradu a města Prahy

Josef Mathauser - Kněžna Libuše věští slávu Prahy
Kněžna Libuše věští slávu Prahy, obraz Josefa Mathausera
Praga 0003
Staroměstský orloj byl instalován v roce 1410, což ho dělá třetím nejstarším na světě a nejstarším stále funkčním

Na území dnešní Prahy sídlila v předhistorické době řada nejrůznějších kmenů – poslední nálezy u Křeslic datují zdejší osídlení do doby před sedmi tisíci lety (jde o kulturu s lineární – dříve volutovou – keramikou). Okolo 200 let př.  n.  l. bylo na místě Závist založeno sídliště Keltů (Bojové). Kolem oblasti, kde nyní stojí Praha, zmiňuje Ptolemaiova mapa (2. století n.l.) germánské město s názvem „Casurgis“.[17] Během stěhování národů6. století, začali osídlovat pražskou kotlinu Slované.

Podle legendy byla Praha založena v 8. století českou kněžnou a věštkyní Libuší a jejím manželem Přemyslem, zakladatelem dynastie Přemyslovců. Legenda říká, že Libuše vyšla na skalnatý útes vysoko nad Vltavou a prorokovala: „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat.“ Na místě nařídila vystavět hrad a město nazvala Praha.

Důležitým kultovním místem se stal ostroh nad řekou Vltavou, kde nechal kníže Bořivoj postavit koncem 9. století druhý křesťanský kostelík v Čechách, zasvěcený Panně Marii. Za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. na počátku 10. století byla celá plošina ostrohu obehnána obranným valem a vznikl zde knížecí palác. Tak byly položeny základy Pražského hradu, kam přesídlil kníže se svojí družinou z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území, kde si postupně podřídili místní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Existence knížecího hradu přivedla do jeho podhradí řemeslníky a obchodníky – začalo se rodit středověké město.

Středověk

Nuremberg Chronicle f 229v 230r
Pohled na Prahu, dřevořez, 1493

Počátkem 12. století byla Praha kvetoucím městem, nad nímž se vznosně vypínal knížecí Hrad. „Tam žijí Židé mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam stojí tržiště a něm plno kořisti…“, napsal kdosi neznámý o Praze. Kupec Ibráhím ibn Jákúb napsal již v 10. století o Praze, že je to „město z kamene“, což bylo ve své době znakem spíše bohatých měst. Tehdejší Praha se rozkládala na území dnešního Starého Města. Pojmenování Starší – respektive latinsky Maior, to znamená také Větší – Město pražské získala poté, co Přemysl II. Otakar udělil roku 1257 magdeburská městská práva pražskému podhradí, osídlenému již minimálně od 10. století. Tak vzniklo Menší Město pražské – Malá Strana. Příliv řemeslníků a kupců do obou měst sílil, zvláště když se v době panování Karla IV. Praha stala císařskou residencí a císař zamýšlel učinit z ní hlavní město Svaté říše římské. Prostor vymezený hradbami pražských měst však začal být pro početné příchozí brzy příliš těsný, a tak panovník přistoupil k velkorysému podniku – v roce 1348 založil Nové Město pražské a vytyčil pro ně rozsáhlé území rozprostírající se mezi Vyšehradem, Poříčím a Starým Městem. To bylo postupně zaplňováno měšťanskými domy, prostornými tržišti, zahradami, nádhernými stavbami kostelů a klášterů. Velikostí a nádherou mohla Praha této doby soupeřit s nejslavnějšími městy Římem, Florencií, Paříží, Kolínem, napsal o sídelním městě Karla IV. František Palacký. V době Karlově ovšem byla většina jím založených kostelů jen rozestavěna. Bohatým italským městům jako Řím, Florencie, Benátky se nemohla rovnat.[18][19][20][21][22][23] [zdroj?] Tehdy Praha sice patřila mezi největší města v Evropě a stala se rozlohou třetím největším v celé Svaté říši římské,[24] ale počet obyvatel Prahy byl tehdy ovšem menší než v Římě, Benátkách, Janovu, Florencii, Milánu, Cařihradu, Paříži či Londýně.[25][26][27][28][29][30]

Sjednocení pražských měst

CharlesBridgeMalaStranaPragueCzechRepublic
Malostranské věže Karlova mostu
František Xaver Sandmann (Franz Xaver Sandmann), Karlův Most, památná lípa
Karlův most, rok 1840

K prvnímu pokusu o sjednocení Starého a Nového Města došlo v roce 1518 na popud staroměstských měšťanů vedených Janem Paškem z Vratu. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský potvrdil sjednocenou městskou radu, a tak spojení pražských měst legalizoval. Jednotná Praha však byla již roku 1528 znovu rozdělena.

Sjednotit pražská města natrvalo do jednoho správního celku se podařilo až roku 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Postupně byl připojen Josefov, Vyšehrad a Holešovice.

Z důvodu tureckého ohrožení Vídně se v roce 1583 císař Rudolf II. přestěhoval s celým dvorem do Prahy. V roce 1611 Praha zažila vpád pasovských vojsk. Po bitvě na Bílé hoře bylo v červnu 1621 na Staroměstském náměstí popraveno 27 českých pánů z řad českých stavů vzbouřených proti habsburskému císaři. V roce 1648 se Praha ubránila Švédům, kteří uloupili velkou uměleckou sbírku z Pražského hradu.

Poslední morová epidemie v Čechách v letech 1713–1715 si v Praze vyžádala na 13 tisíc obětí, tedy asi 1/4 populace.[31] Po porážce rakouské armády v bitvě u Prahy roku 1757 byla Praha několik týdnů obléhána pruskými vojsky. Při pruském ostřelování města bylo zničeno na 880 domů.[32]

Na konci 19. století byla Praha již industrializovaným, rychle se rozvíjejícím městem se železnicí a továrnami, které bylo největší v českých zemích.[33] Roku 1893 byla zahájena pražská asanace, která zasáhla Josefov a Podskalí; začaly se rozvíjet elektrické dráhy, k městu se v roce 1901 připojila Libeň.

Velká Praha

Vltava in Prague
Mosty přes Vltavu, pohled z Letné
Panorama Prahy
Panorama Prahy z Petřína.
V popředí je řada secesních domů na levé straně zakončená Tančícím domem na nábřeží Vltavy. Za ní uprostřed obrázku je dvojvěž Emauzského kláštera a vpravo Kongresové centrum

Na konci první světové války byla vyhlášena nezávislost českého státu, ke kterému se vzápětí připojilo Slovensko. V Praze docházelo k ničení symbolů rakouského mocnářství. Přitom byly zničeny nebo odstraněny i některé památky, jako byl například Mariánský sloup na Staroměstském náměstí a pomník maršála Václava Radeckého (socha byla umístěna v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti a pomník nahrazen – později rovněž odstraněným – pomníkem Ernesta Denise) na Malostranském náměstí nebo socha císaře a krále, Habsburka Františka I. na Smetanově nábřeží, kam se v roce 2003 vrátila.

Jako hlavní město nově ustanoveného Československa byla Praha i nadále modernizována a rozšiřována. Roku 1922 byla založena Velká Praha, do které byla zahrnuta všechna předměstí včetně do té doby samostatných měst jako Královské Vinohrady, Nusle nebo Košíře. Praha, v niž vedle sebe žilo české, německé a židovské obyvatelstvo, se stala pozoruhodným kulturním centrem. Historizující styl, v němž bylo postaveno např. Národní divadlo, pseudogotické chrámy sv. Prokopa na Žižkově a sv. Ludmily na Náměstí Míru, či přestavěna vyšehradská bazilika, rázně odvrhla secese přelomu století (Obecní dům, nová budova Hlavního nádraží, Hotel Central v Hybernské ulici, Petřínská rozhledna a Průmyslový palác v Holešovicích, Husův pomník na Staroměstském náměstí). Desetileté secesní období přerušila první světová válka. Na konci dvacátých let 20. století se začal v architektuře projevovat funkcionalismus; byla také dostavěna gotická Katedrála svatého Víta. V září 1929 (za prezidenta T. G. Masaryka a arcibiskupa Františka Kordače, jak je uvedeno nad klenbou triumfálního oblouku chóru dómu) byla dokončena dostavba katedrály a slavnostně otevřena u příležitosti tisíciletí zavraždění svatého Václava.

Světově unikátní je architektura kubistická – jedině v Praze přešel kubismus z malířských pláten do architektury (Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol), ambiciózním plánem bylo založení kubistického sídliště na Vyšehradě.

Druhá světová válka

Praha, Karlovo Náměstí, Emauzy
Emauzský klášter a památník
Praha svým vítězným synům

Od 15. března 1939 byla Praha hlavním městem Protektorátu Čechy a Morava. Kulturní život byl ochromen; po incidentu, jehož obětí byl student Jan Opletal, byly zavřeny vysoké školy a předáci studentů popraveni. Během druhé světové války byli z Prahy deportováni do koncentračních táborů příslušníci tzv. „méněcenných ras“, tedy zejména židovské a cikánské (dle tehdejšího označení) obyvatelstvo. Běžné byly popravy a věznění odpůrců nacistického Německa. Nechvalně proslulou se v této souvislosti stala například úřadovna gestapaPetschkově paláci nebo střelnice v Kobylisích či Pankrácká sekyrárna. Režim dále zesílil represe po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942, po kterém byly vyhlazeny vesnice Lidice a Ležáky. 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, při kterém zahynulo kolem 7 400 lidí z řad spojenců a civilistů a na 1 000 vojáků nacistické armády. Podle dohod mezi spojenci z protihitlerovské koalice ovšem musela americká armáda zůstat stát 6. května u Plzně, zatímco Rudá armáda dorazila do Prahy až 9. května. Pražskému povstání významně pomohli Vlasovci, kteří byli po válce vydáni do Sovětského svazu. Po skončení války byli téměř všichni pražští Němci z Prahy vysídleni.

Prague liberation 1945 konev
Pražané vítají maršála Koněva po osvobození Prahy v květnu 1945

Válečné škody na pražské zástavbě byly minimální; plánovanou likvidaci města už nemohl v té době oslabený a ustupující nacistický režim provést, k vážnějšímu poškození tedy došlo pouze za trojnásobného bombardování americkými letadly na konci války: 15. listopadu 1944 v Holešovicích,[34] 14. února 1945[35] zejména v Novém Městě, Nuslích, na Vinohradech a 25. března 1945 na strategické cíle ve Vysočanech, Libni a Kbelích.[36] Při únorovém náletu zahynulo 701 lidí.[37] Výraznými stavbami, které vznikly jako náprava válečných škod, jsou věže kláštera v Emauzích nebo novější Tančící dům.

Praha jako hlavní město socialistického Československa

Po druhé světové válce začala vznikat první sídliště, a to napřed v období tzv. první dvouletky (1946–1948). V únoru 1948 se chopila moci Komunistická strana Československa. Výstavba sídlišť začala v padesátých letech a výrazně se urychlila v 60. letech. Původní zástavba byla někde nahrazena panelovými domy. V letech 1960, 1968, 1970 a 1974 bylo k Praze připojeno dalších celkem více než 60 obcí. V roce 1968 do Prahy vtrhla vojska Varšavské smlouvy (SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR) a zahájila okupaci, která trvala až do sametové revoluce. V 60. a 70. letech se zmodernizovaly důležité dopravní stavby jako letiště a hlavní nádraží, začalo se budovat metro a takzvaný ZÁKOS – systém kapacitních městských komunikací, z nichž jedna oddělila Národní muzeum od Václavského náměstí. Na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy se tam 16. ledna 1969 upálil Jan Palach. Pro obyvatele byla na zelených loukách okolo Prahy budována panelová sídliště (největší z nich je Jižní Město).

9. května 1974 byl otevřený první úsek pražského metra (linka C), roku 1977 úsek druhé linky (linka A) a roku 1985 první úsek třetí linky (linka B).

Postupující ekonomický úpadek země zasáhl i Prahu, což se projevilo v zanedbaném vzhledu města i ve zhoršování služeb. Praha se stala centrem sametové revoluce, která ukončila mocenský monopol komunistické strany.

Praha po sametové revoluci

Zavedením standardních vztahů se západoevropskými zeměmi se Praha ještě více otevřela turistice. Rozvoj soukromého vlastnictví a podnikání se nakonec projevil ve zkvalitnění služeb a také v opravě chátrajících budov v samém historickém jádru města. V roce 1993 se Praha po rozdělení Československa stala hlavním městem České republiky. Koncem devadesátých let se Praha opět stala významným kulturním centrem Evropy a byla výrazně ovlivněna globalizací.

V roce 2000 se ze konal sumit MMF a SB a město bylo svědkem rozsáhlých antiglobalizačních protestů. V roce 2002 Prahu těžce poničila povodeň, která poškodila například pražskou zoo, která se však poté rychle zotavila, anebo pražské metro, kde zaplavila 18 stanic metra, jež byly uzavřené až na půl roku. Roku 2003 Praha zahájila kandidaturu na letní olympijské hry 2016, ale nedostala se do užšího seznamu kandidátů.

Individuální automobilová doprava, která před rokem 1990 nebyla tak intenzivní jako v mnohých městech západní Evropy, rychle rostla, a to vedlo k rychlému zhoršení dopravní situace ve městě. Počet cestujících MHD vzrostl od roku 2001 z 1,104 miliard na 1,186 miliard lidí v roce 2017, z toho 461 miliónů cestovalo metrem.[38] Nejvytíženější stanicí metra je I. P. Pavlova, nejvytíženější tramvajovou linkou linka číslo 22.[39]

Geografie

Prague CZ geomorphological subdivisions colour code
Geomorfologické celky na území Prahy: (podrobnější legenda je v popisku obrázku)

Praha leží mírně na sever od středu Čech. Centrum se rozkládá v údolí Vltavy a jejích přítoků. Jejich erozní činnost vymodelovala členitý reliéf, nejnižším bodem je hladina Vltavy u Suchdola (177 m n. m.), nejvyšším pak nevýrazný vrch Teleček mezi Sobínem a Chrášťany (399 m n. m.). V centru je výrazný vrchol Petřín (327 m n. m.) s Petřínskou rozhlednou z roku 1891, strmě se zdvihající od Vltavy.

Z hlediska geomorfologického členění náleží většina rozlohy hlavního města k celku Pražská plošina a jen menší díl na severovýchodě spadá do Středolabské tabule (Březiněves, Letňany, Čakovice, Miškovice, Vinoř, Prosek, Kbely, Satalice, Horní Počernice a Klánovice). Na samý jih města pronikají svými výběžky další dva celky – niva při ústí Berounky (Lipence, Zbraslav, Lahovice, Radotín) náleží k Hořovické pahorkatině, zatímco Brdská vrchovina zasahuje svým nejzazším koncem mezi Baněmi a Točnou až na pravý vltavský břeh (skupina vrchů Čihadlo, Šance a Hradiště).

Podnebí

Podnebí v Praze je mírné, teplejší než na jiných místech ve stejné zeměpisné šířce (50° s.š.) – např. v kanadském Winnipegu činí v zimě průměrná denní teplota −12 °C, noční −20 °C. Způsobuje také občasný silný vítr, jeho průměrná rychlost je 5 m/s (14 km/h). Větry ale ne vždy vanou ze západu.[40]

Průměrný roční úhrn srážek za roky 19611990 ze stanice Praha-Ruzyně byly 526,6 mm, z toho nejvíce napršelo v květnu (78 mm) a nejméně v lednu a únoru (23 mm). Za roky 20002007 bylo průměrně ročně 160 dnů deštivých. Ročně je zde přibližně 60 zasněžených dnů, nejvíce v lednu, kde průměrná výška sněhu je 5 cm. Průměrně je zde ročně přes 1 600 slunečných hodin (5 hodin denně). Nejvíce slunečných hodin je v červnu (230, za den 8,5) a nejméně v prosinci (38, za den 1,5).

Průměrná roční teplota se pohybuje okolo 8,5 °C. V nejchladnějším měsíci lednu je průměrná denní teplota 1 °C, noční −3 °C. V nejteplejším měsíci červenci je průměrná denní teplota 24 °C, noční 13 °C. Ročně je okolo 100 mrazivých dnů a 30 ledových dnů. Relativní vlhkost vzduchu se celoročně pohybuje mezi 65 až 90 %.

Na globální oteplování a letní vysoké teploty v Praze radnice reaguje Strategii klimatické adaptace,[41] která by měla být přijmuta do roku 2017. Zahrnuje větší podporu zeleně, lepší hospodaření s vodou, vytváření nových vodních ploch či zadržování vody v půdě.[42]

Přehled průměrné teploty a srážek podle měsíců

Praha – podnebí
Měsíc leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec
Průměrné maximum [°C] 1,4 3,1 7,7 13,4 18,7 21,2 23,6 23,5 18,6 12,8 5,5 2,1
Průměrné minimum [°C] -3,6 -3,3 0,1 3,5 8,4 11,3 13,4 13 9,1 4,9 0,3 -2,2
Srážky [mm] 23,6 23,1 28,1 38,2 77,2 72,7 66,2 69,6 40,4 30,5 31,9 25,3
Zdroj: Ročenka Praha - Životní prostředí 2005 Statistické údaje za roky 1961–1990 ze stanice Praha-Ruzyně

Kvalita ovzduší

Michelská teplárna
Smog na pražském předměstí – pohled z Jižní spojky na Michelskou teplárnu

Praha je podobně jako jiná velká města sužována zhoršenou kvalitou ovzduší a často se zde tvoří smog. Hlavní podíl na znečištění má prašný spad (tzv. lehký polétavý prach s částicemi do velikosti 10 mikrometrů), dále pak také zvýšená koncentrace oxidů dusíku, v letních měsících také přízemního ozónu. Největší koncentrace škodlivin byla naměřena ve čtvrtích u průmyslových podniků a především ve stopě hlavních silničních tahů (Pražský a Městský okruh + jejich radiály): na Novém Městě, Smíchově, Pankráci, Roztylech, Uhříněvsi, Vysočanech.[43] Míra škodlivin je pravidelně kontrolována, nicméně například při požáru tržnice v Libuši nebyli občané o jejich zvýšeném obsahu v ovzduší informováni.[44]

Ekonomika

Praha je v porovnání se zbytkem ČR výrazně bohatším regionem a svojí ekonomickou silou a převyšuje evropský průměr (v roce 2011 se ve studii Eurostatu umístila jako 9. nejbohatší region v Evropě a druhý nejbohatší region ve střední a východní Evropě, před ní se umístila jenom Bratislava).[9][45]

Hlavní město Praha patří tradičně k nejdůležitějším hospodářským centrům Česka. Vedle význačného filmového průmyslu a zřejmě nejvýznačnějšího odvětví, turistiky, se zde nachází i mnoho závodů zpracovatelského průmyslu.

Hrubý domácí produkt v pražském kraji obnášel roku 2002 kolem 620 miliard Kč (tzn. 25,7 % celkového HDP v tržních cenách; v přepočtu na hlavu to činí 226 % celorepublikového průměru).

Ekonomická aktivita obyvatel

Praha dlouhodobě vykazuje, v porovnání se zbytkem ČR, výrazně nižší podíl obecně ekonomicky neaktivních jedinců i nezaměstnaných.[46] Míra zaměstnanosti se v Praze pohybuje kolem 60 %, v porovnání s 55 % v celé ČR, míra nezaměstnanosti se potom v Praze pohybuje kolem 2–3 %, v porovnání s 6–9 % v celé ČR.

V Praze jsou také běžné výrazně vyšší mzdy, než ve zbytku ČR. Medián hrubých měsíčních mezd činil v roce 2009 v Praze 28 386 Kč, kdežto v celé ČR jen 22 229 Kč.

Velice znatelné je také zaměření ekonomické činnosti v Praze na oblasti služeb a další činnosti terciérního sektoru, který zaměstnává asi 80 % ekonomicky aktivních Pražanů, v porovnání s celou ČR, kde terciérní sektor zaměstnává pouze 58 % ekonomicky aktivních. Analogicky obrácená je situace v průmyslovém (sekundárním) a zemědělsko-těžebním (primárním) sektoru, které v Praze zaměstnávají 20 % respektive 0 % ekonomicky aktivních obyvatel, kdežto v celé ČR 39 %, respektive 3 %.

Specifický pro Prahu je také zvýšený podíl ekonomicky aktivních jedinců, kteří v Praze nebydlí, ale za prací do Prahy cestují. Z celkového počtu ekonomicky aktivních v Praze jich v Praze také sídlí asi 81 %, kdežto 19 % jedinců do Prahy za ekonomickými aktivitami cestuje (z toho nejvýznamnější je skupina obyvatel Středočeského kraje, kteří tvoří 13 % všech pracujících v Praze). Obráceně ale 96 % Pražanů má svoje ekonomické aktivity soustředěné v Praze a pouze 4 % Pražanů za nimi cestuje mimo Prahu.

Zpracovatelský průmysl

Prag wirt2 2002
Hospodářství Prahy 2002
(v procentech)
Prag wirt1 2002
Hospodářství Prahy 2002
(v milionech Kč)

Zpracovatelský průmysl hlavního města Prahy zaujímá s 7,6 procenty celkové průmyslové výroby páté místo v regionální struktuře všech čtrnácti krajů. Průmyslové závody se soustřeďují zejména na severovýchodě a jihozápadě města. Na území hlavního města bylo roku 2003 registrováno 733 průmyslových závodů (s více než dvaceti zaměstnanci) s celkem 111 tisíci pracujících.[zdroj?]

Objemem své výroby se v Praze jednoznačně prosazují dvě odvětví: produkce potravin a produkce elektrických a optických přístrojů, obě odvětví s přibližně 33 miliardami Kč v roce 2002 nebo podílem 12 % na produkci odvětví v celé republice (tržby za vlastní výrobky a služby v běžných cenách; viz i diagramy). Význačnou roli zde hraje především výroba rozhlasových a televizních přijímačů.

Tato odvětví jsou následována polygrafickým průmyslem s téměř 24,5 miliardami Kč tržeb. Význam tohoto odvětví vyplývá ze skutečnosti, že v hlavním městě se toto odvětví silně koncentruje (44 % celkové produkce) a Praha zde zaujímá první místo ze všech regionů.

Mimo to se v Praze nacházejí i další význačné závody tradičních průmyslových sektorů a odvětví, které přispívají k velkému významu hlavního města jako průmyslového střediska:

  • kovodělný průmysl
  • výroba strojů a zařízení
  • chemie a farmaceutický průmysl
  • průmysl výrobků ze skla, keramiky a porcelánu, stavební hmoty
  • výroba dopravních prostředků

Další průmyslová odvětví hrají spíše méně významnou roli.

Cestovní ruch

Podle výzkumného programu Globalization and World Cities Research Network je Praha klasifikována jako globální město kategorie "Beta+". To znamená, že její zapojení do světové ekonomiky je moderátní, avšak uvnitř kategorie "Beta" je Praha řazena do nejvyšší ze tří subkategorií. V téže kategorii jako Praha se nacházejí například Boston, Düsseldorf, Mnichov, Káhira a Auckland.[47]

Postavení Prahy jako turistického cíle je dokumentováno mj. tím, že české hlavní město bylo zařazeno na šesté místo ve světovém seznamu nejlepších cílů celého světa pro rok 2016, který uveřejnil server Tripadvisor.[48] V Evropě byla Praha v roce 2017 s vice než 8,5 milionu turistů páté nejnavštěvovanější město po Londýně, Paříži, Istanbulu a Římě,[49] kterážto města jsou všechna podstatně větší než Praha.

10 států, ze kterých přicestovalo do Prahy v roce 2016 nejvíce turistů[50]
Vlajka země Název země Počet turistů
Německo Německo 877 352
Spojené státy Spojené státy americké 453 105
Spojené království Spojené království 410 527
Itálie Itálie 302 278
Rusko Rusko 280 641
Slovensko Slovensko 280 479
Jižní Korea Jižní Korea 236 449
Francie Francie 228 833
Čína Čína 226 105
Polsko Polsko 225 890

Sídla významných firem

Praha Nusle Pikrtova 1a
Budova Enterprise v Nuslích, kterou z většiny obývá česká firma Avast Software

V Praze má své sídlo například správce české národní internetové domény CZ, sdružení CZ.NIC. Najdeme zde také sídlo vyhledávače Seznam.cz, antiviru Avast, českou pobočku Google, vývojáře Skype, aukčního serveru eBay. Z významných mediálních domů zde sídlí vydavatelství MAFRA, Economia, Televize Nova, Televize Prima, Česká televize, Český rozhlas, Svobodná Evropa a další média. Technologicky je Praha místem, kde fyzicky běží řada serverů v rámci velkých datacenter.

Obyvatelstvo

Počet obyvatel

V Praze žije celkem přibližně 1,309 milionu[1] obyvatel, evidováno k trvalému pobytu jich bylo k 1. lednu 2018 úhrnem 1 315 563.[51] Dalších zhruba 200 tisíc lidí do města dojíždí za prací i za studiem.[52] Podle analýzy vycházející z anonymizovaných dat mobilních operátorů se v roce 2018 v Praze dlouhodobě zdržovalo 1,55 mil. osob.[53] Praha je 15. největším městem Evropské unie. Je zde evidováno také přes 81,4 tisíc psů, nejvíce jich žije na Praze 4.[54]

Vývoj počtu obyvatel Prahy od roku 1378 (v tisících)[zdroj?][55][56][57][58][59]
Rok 1378 1500 1610 1702 1798 1850 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1975 1980
Počet obyvatel 40 30 60 60–65 79 155 270 350 437 559 668 730 950 1 058 1 133 1 141 1 167 1 190
Rok 1985 1990 1995 2000 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018
Počet obyvatel 1 193 1 215 1 210 1 181 1 181 1 188 1 212 1 233 1 249 1 257 1 242 1 247 1 243 1 259 1 267 1 280 1 295 1 309

Struktura populace

Roku 2011 žilo v Praze 613 738 mužů a 655 058 žen. Průměrný věk všech obyvatel činil 41,2 let, u mužské části pak 39,7 let, u ženské části 42,7 let.[60]

Sčítání obyvatelstva 2011, 554782 Praha, věková struktura

Věková struktura obyvatel obce Praha roku 2011

Sčítání obyvatelstva 2011, 554782 Praha, rodinný stav

Rodinný stav obyvatel obce Praha roku 2011

Sčítání obyvatelstva 2011, 554782 Praha, vzdělání

Vzdělání obyvatel obce Praha roku 2011

Migrace

Prague from Powder Tower 01
Historické centrum z Prašné brány

V roce 2011 do Prahy dojíždělo za prací a studiem 199 360 lidí, z toho 128 675 (65 %) ze Středočeského kraje. Z Prahy vyjíždělo 23 332 lidí, z toho 16 989 (73 %) do Středočeského kraje.[61]

Ve městě je několik romských komunit, podíl Romů v populaci je nižší než průměr v ČR (při sčítání lidu v roce 2001 bylo procento uvedené romské národnosti poloviční proti celorepublikovému průměru, nižší je pouze v Kraji Vysočina). Podle výzkumu pro MPSV a ESF z roku 2006 je v Praze šest sociálně vyloučených romských lokalit s odhadovaným počtem obyvatel přes 9 000, nacházejí se ve čtvrtích Smíchov, Žižkov, Libeň, Karlín, Černý Most a Harfa.[62] Dle sčítání pražského magistrátu z roku 2007 se ve městě pohybovalo zhruba 2 000 bezdomovců.

Praha má vysokou míru počtu přistěhovalých i počtu vystěhovalých. Mezi přistěhovalými je výrazně vysoký podíl cizinců. Pražané se vystěhovávají nejvíce do Středočeského kraje, konkrétně okresů Praha-východ a Praha-západ, kde vzniká metropolitní oblast Prahy. Ta má přibližně 200 000 obyvatel a neustále roste. Je nejrychleji rostoucím místem v ČR.

Národnosti a občanství obyvatel

Podle Sčítání lidu, domů a bytů 2011 bylo na území Prahy zjištěno 1 268 796 lidí, přičemž 821 688 deklarovalo národnost Českou, 3 754 národnost Moravskou, 246 národnost Slezskou. Z cizinců 23 089 Slovenskou, 21 316 národnost Ukrajinskou a 6 313 lidí národnost Vietnamskou. Ostatní národnosti nepřesáhly 2 000 obyvatel. 343 112 lidí národnost neuvedlo.[63]

Historické národnosti

V minulosti v Praze žilo heterogenní obyvatelstvo – vedle Čechů Němci a Židé; ve středověku a raném novověku také Italové. Architektonické památky italského původu tvoří velkou část Malé Strany. Židovského původu několik budov, které se zachovaly po asanaci Josefova, například Jubilejní synagoga na Novém Městě, Španělská synagoga, Staronová synagoga, Obřadní síň na Olšanech a Nová synagoga v Libni. V roce 1880 byla obcovacím jazykem 86,2 % obyvatel Prahy čeština a 13,7 % pak němčina. V roce 1920 se k česko-slovenské národnosti přihlásilo 94,2 % obyvatel Prahy, 4,6 % k německé a 0,9 % k židovské.[64]

Cizinci v současnosti

Od poloviny 90. let v Praze opět stoupá počet cizinců. V roce 2001 žilo v Praze 61 477 cizinců,[65] v roce 2012 pak již 162 715, když tvořili 13 % obyvatelstva. Na Prahu a Středočeský kraj připadá více než polovina z celkového počtu cizinců v ČR.[66] K 31. prosinci 2012 v Praze žilo okolo 170 tisíc cizinců, z toho: 45 333 občanů Ukrajiny, 26 281 občanů Slovenska, 21 098 občanů Ruska, 11 277 občanů Vietnamu a z jiných zemí.[67]

Náboženství

Podle sčítání lidu 2011 se za věřící v Praze považuje téměř 240 000 obyvatel, což činí 18,9 %.[68] Z tohoto počtu se asi tři pětiny (140 000 obyvatel) hlásí k určité církvi.[68] Asi 80 000 obyvatel se přihlásilo k římskokatolické církvi, 7000 k Českobratrské církvi evangelické, 6770 k české pravoslavné církvi, 6300 k Církvi československé husitské, 2600 k ruské pravoslavné církvi, 2500 k řeckokatolické církvi, a 1800 k Církvi bratrské; 7000 obyvatel dále uvedlo náboženství jako „katolické“ (nerozlišené).[69] Nedělních katolických mší svatých se účastní okolo 1–2 % obyvatel Prahy.[70]

Římskokatolická církev je v Praze organizovaná do čtyř vikariátů: prvního (centrum), druhého (levobřežní), třetího (jihovýchod) a čtvrtého (severovýchod). Ty se dále člení na místní farnosti.

Kultura

Nikolauskirche in Prag
Kostel svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí

Praha je kulturní metropolí celé České republiky, Evropské město kultury 2000.[71] Působí zde desítky muzeí, galerií, divadel, kin a nejrůznějších kulturních institucí. Národní galerie v Praze spravuje největší sbírku výtvarného umění v Česku. Ve stálé expozici Veletržního paláce jsou díla světových umělců jako např. Mucha, Picasso, Monet nebo Van Gogh.

Pražský magistrát vynakládá na kulturu ročně stamilionové částky; způsob přerozdělování finančních prostředků však v letech 20072008 ohrozil především některá menší divadla, a stal se tak předmětem ostrých sporů.[72]

V roce 2011 proběhl projekt Praha – město literatury, jenž měl za úkol podpořit vnímání Prahy jako místa, které podporuje četbu a zájem o literaturu.[73] Jedním z cílů pak bylo získání titulu UNESCO kreativní město literatury.[73] V rámci projektu např. bylo po Praze rozmístěno několik reproduktorů ve tvaru ptačích budek, z nichž byly pouštěny audioknihy českých autorů.[74]

Pamětihodnosti a turistické zajímavosti

Praha díky je své bohaté historii významným světovým kulturním centrem a po Londýně, Paříži, Římě a Istanbulu je pátým nejnavštěvovanějším městem Evropy.[zdroj?] Neobyčejné množství a koncentrace dochovaných architektonických památek je mimo jiné zapříčiněno relativně minimálním poškozením za druhé světové války (na rozdíl od mnoha ostatních evropských velkoměst). Pražská památková rezervace (PPR) zahrnuje městské části s největší koncentrací památek. S rozlohou 8,66 km² patří mezi největší rezervace svého druhu na světě. Na území Prahy je celkem 37 národních kulturních památek (z toho 28 na území PPR).

Památky Pražské památkové rezervace

Následující seznam uvádí pouze nejvýznamnější památky. Více objektů je uvedeno na stránce Seznam pražských památek. Kurzivou zvýrazněné objekty jsou národními kulturními památkami.

Strahov Monastery 001
Theologický sál Strahovského kláštera

Památky mimo území Pražské památkové rezervace

Prague 2006-11 053

Karlův most byl postaven ve 14. století

Pražský hrad 1

Pražský hrad je největší souvislý hradní komplex na světě[75]

Parník Vyšehrad pod Vyšehradem

Vyšehrad, historická pevnost s bazilikou sv. Petra a Pavla

Prag Pulverturm

Gotická Prašná brána, původně zvaná Nová

Náměstí Míru a kostel

Náměstí Mírukostelem sv. Ludmily, vlevo je mezi stromy částečně vidět Vinohradské divadlo

Národní divadlo ze Střeleckého ostrova

Národní divadlo nabízí operu, balet i činohru

Staronová synagoga - průčelí

Staronová synagoga je nejstarší stále používanou synagogou v Evropě

Žižovský památník

Socha Jana Žižky je třetí největší bronzová jezdecká socha na světě

Prague Zoo main entrance

Pražská Zoo, podle serveru TripAdvisor 4. nejlepší na světě (2015)

Muzea

Divadlo

Prag staendetheater
Stavovské divadlo pěstuje tradici oper W. A. Mozarta v Praze
Prague 07-2016 Troja Castle
Trojský zámek

Praha se vyznačuje mimořádnou koncentrací malých i velkých divadelních scén. V nejvýznamnějším Národním divadle, jehož novorenesanční budova a výzdoba je symbolem českého vlastenectví 19. století, působí stálé soubory činohry, opery a baletu;[76] ty vystupují střídavě také v klasicistním Stavovském divadle, v němž se na konci 18. století uskutečnily premiéry Mozartových oper Don Giovanni a La clemenza di Tito. Mezi činoherními scénami dále vyniká Divadlo na Vinohradech. Prestižní hudební scénou je pražská Státní opera (původně pražská německá scéna) a také Dvořákova síň Rudolfina, sídla České filharmonie.[77] Světově známé je také divadlo Laterna magika.

Mezi menší scény patří mj. Divadlo Na zábradlí, Divadlo v Dlouhé, Dejvické divadlo či dnes již legendární Semafor a divadlo Járy Cimrmana. Kromě toho má Praha množství muzikálových a zábavných divadel (největší z nich je Hudební divadlo Karlín) a dalších komerčních scén, které se zaměřují např. na černé divadlo a žijí především z cestovního ruchu.

Hudba

V Praze sídlí symfonická hudební tělesa:

Restaurace a kluby

V Praze jsou stovky restaurací a barů a především hospod s dobrým českým pivem. Malá Strana, Staré Město, Žižkov nebo například i Nusle jsou plné dobrých hospod, z nichž mezi nejznámější patří U Pinkasů, U Zlatého Tygra, U černého vola, Klášterní pivovar Strahov, U Sadu, U Medvídků a další. Slavná je také restaurace, která si vaří vlastní pivo – U Fleků.

Praha v posledních letech nabízí také více kvalitních restaurací vedených zkušenými šéfkuchaři. Úroveň gastronomie vzrůstá a tři pražské restaurace se k roku 2017 mohou pyšnit hvězdičkou Michelin.[78] Každoročně je zde pořádán festival jídla – Prague Food Festival, festival piva – Český pivní festival, či festival zmrzlin – Prague Ice Cream Festival.

V Praze také sídlí nebo sídlilo několik pivovarů:

  • Břevnovský klášterní pivovar
  • První novoměstský restaurační pivovar – Praha 1
  • Pivovar U Fleků – Praha 1
  • Klášterní pivovar Strahov – Praha 1
  • Pivovar Pražský most u Valšů – Praha 1
  • Pivovarský Hotel U Medvídků – Praha 1
  • Pivovarský dům – Praha 2
  • Pivovar Braník – Praha 4
  • Jihoměstský pivovar – Praha 4
  • Sousedský pivovar U Bansethů – Praha 4
  • Pivovary Staropramen – Praha 5
  • Měšťanský pivovar – Praha 7
  • Výukový a výzkumný pivovar – Suchdolský Jeník – Praha 6
  • Pivovar U Bulovky – Praha 8

Fotografie v Praze

Stanislav Tuma Cerninska Praha Hradcany 1980
Stanislav Tůma: Černínská, z cyklu Praha – Malá Strana a Hradčany, 1980

Fotografové zachycovali pohledy na architektonicky proslavené lokality jako jsou Vyšehrad, Staré město, Pražský hrad, ale také výjevy všedního života ve městě. Do dvacátých let 20. století zde působili umělci jako například Rudolf Bruner-Dvořák, Jan Srp, Jaroslav Petrák, Josef Fiedler nebo František Krátký.[79] Fotografem druhé poloviny 19. století s mezinárodním věhlasem byl František Fridrich (1829–1892), který v září 1856 uspořádal v Praze první autorskou fotografickou výstavu v historii české fotografie. Byl největším vydavatelem fotografických pohlednic v zemi, vysokou dokumentární hodnotu mají jeho pohledy na tehdejší pražskou zástavbu, dnes už v nejednom případě asanovanou, či fotografie z různých společenských událostí. K jeho nejstarším pražským snímkům patří záběry z Hospodářsko-průmyslové výstavy na Rohanském ostrově v roce 1864, k těm nejvýznamnějším z posledního období zase cyklus fotografií rozestavěného, pak požárem zničeného a opět vystavěného Národního divadla z let 18801882 nebo právě dokončená stavba Rudolfina z roku 1885. Někdy od roku 1870 vedl František Fridrich kromě ateliéru v Michalské ulici ještě vlastní fotografický obchod na nároží Příkopů a Havířské ulice. V roce 1875 svůj fotoateliér pronajal malíři a vyučenému daguerrotypistovi Janu Malochovi (1825–1911), který u něj mimochodem v šedesátých letech pracoval, a sám si zřídil nový ateliér na tehdejší Ferdinandově, dnešní Národní třídě (dnes je tu kavárna Louvre). Piktorialista Vladimír Jindřich Bufka pracoval v ateliéru J. Langhanse v Praze a fotografoval večer, v dešti nebo v protisvětle. Jeho znalost fotografických technik mu umožňovalo provádět obtížné záběry, ve střední Evropě patří tyto práce k prvním svého druhu. Byl tvůrcem stylizovaných děl náročnými technikami gumotisku a barevného gumotisku, které v té době byly velmi inovativní. Inspiroval se z různých slohů a stylů: impresionismu a postimpresionismu, secese, symbolismu a dekadence, kubismu, futurismu nebo art deco.[80]

Jan Kříženecký se po studiích architektury stal revidentem stavebního úřadu města Prahy. Díky své zálibě ve fotografování byl městským archívem požádán o fotodokumentaci starých a historicky cenných domů, ulic a dalších památek pro jejich soupis. Celkem tak pořídil v letech 1902–1915 asi čtyři tisíce fotografií staré Prahy. Byl členem Klubu fotografů amatérů v Praze a na fotografické výstavě v roce 1897 vynikly jeho snímky soch z Karlova mostu a fota staveb z dalších českých měst.

Dalším významným pražským fotografem byl Josef Sudek, který Prahu fotografoval po celý svůj život. Již na začátku roku 1916 sestavil malé album 156 originálních záběrů Prahy na formátu 3,5×5 cm. V období 1922–1927 žil na pražské Invalidovně, kde vznikl cyklus Z Invalidovny (1922–7), který připomíná žánrové malířství 19. století a impresionismus. V letech 1927–1928 fotografoval dostavbu katedrály svatého Víta a roku 1928, k 10. výročí založení republiky, vydal album 15 originálních fotografií s názvem Svatý Vít. Vlastnil fotografický ateliér na Újezdu čp. 30, od roku 1958 působil v bytě přízemí domu na Úvoze, který používal do své smrti. Dnes se v objektu nachází Galerie Josefa Sudka.[81]

Profesor a národní umělec Karel Plicka Prahu fotografoval v mnoha obměnách. Mezi lety 19391945 pracoval ve Státním fotoměřickém ústavu s náplní fotografické dokumentace Prahy. V knize Praha ve fotografiích K. P. (1940) nachází v nadčasovém monumentalizujícím pohledu harmonii a krásu v architektonických klenotech minulosti; publikace zároveň výrazně posilovala národní povědomí v době okupace.

FFridrich, Praha, Vladislavsky sal
František Fridrich: Vladislavský sál (kolem r. 1870)
  • Autorem několika knih o Praze je Karol Benický.
  • Stanislav Tůma (1950–2005) měl za hlavní téma své tvorby Malou Stranu[82] a Hradčany. V roce 1990 vydal knihu s názvem „Suburbium Pragense“, oceněnou titulem „Nejkrásnější fotografická publikace roku 1997“.[82] Jeho kniha „Prager Motive“ získala ocenění „Nejlepší fotografická publikace s textem“ za rok 2004.
  • Ladislav Sitenský
  • Jan Reich byl jeden z posledních klasiků české fotografie, který fotografoval černobíle na velkoformátový deskový přístroj, a spoluzakladatel skupiny Český dřevák. Jeho nejznámějším cyklem je Mizející Praha, ve kterém snímal tramvaje, ohrady, nádraží, nábřeží apod. Na živobytí si vydělával produkcí barevných pohlednic v družstvu Fotografia.
  • Pepa Středa vytváří panoramatické pohledy na město z výšky.
  • Jan Pohribný ve své fotografické tvorbě využívá jako tvůrčí postupy vícenásobnou expozici v kombinaci s pohybovou neostrostí. Spojuje nejen principy pohybu, výrazných barevných stop či monochromatických řešení, ale využívá také světelné malby, která „zviditelňuje“ energie zvolených přírodních lokalit či posvátných kamenů vztyčených lidskou rukou.
  • Josef Koudelka v roce 1968 dokumentoval invazi vojsk Varšavské smlouvy do Prahy. Snímky, které nejdřív publikoval anonymně, se staly symboly tehdejších událostí, později za ně dostal Zlatou medaili Roberta Capy.
  • Jiří Všetečka se proslavil zejména svými snímky z Prahy, dokumentárními snímky a ilustracemi inspirovanými podle knih. Nejznámější je Nezvalův Pražský chodec.
  • František Dostál se ve své tvorbě věnuje především lidem z pražských ulic. Pro jeho dílo je typický jemný humor těžící z často absurdních setkání více nesourodých prvků na jednom obrazu. Prvotní inspirací ve fotografii mu byla jeho rodná čtvrť Vršovice. Zachycoval lidi ve zdánlivě obyčejných situacích, které však už tehdy měly výrazný výtvarný náboj. Hlavnímu městu věnoval několik knih: Trvalé bydliště Praha (1986, ocenění v soutěži Nejkrásnější kniha roku) nebo Praha ve společné péči obyvatel (2010).

V Praze se pravidelně konají fotografické festivaly a výstavy. Z uměleckých akcí jsou to například Prague Photo, Prague Biennale Photo, Digiforum nebo Festival Fotograf. Výstavy se konají v řadě fotografických galerií jako jsou například Galerie Leica, Galerie Langhans nebo Galerie Josefa Sudka. Některé vybrané výstavy věnuje fotografii Centrum současného umění DOX nebo Galerie Rudolfinum.

FFridrich, Praha, Prazsky hrad

František Fridrich: Pražský hrad (kolem r. 1867)

Staromestske namesti a radnice

František Fridrich: Staroměstské náměstí
a radnice, 1870

Bridge of Francis I, Prague

František Fridrich: Praha, Řetězový most Františka I. (kolem r. 1885)

Pohribny Jan 1997-Letna-sign

Jan Pohribný: Letná, 1997

Pohribny Jan 2001-legs

Jan Pohribný: Václavské náměstí, 2001

Správa

Postavení Prahy v rámci České republiky

Praha je hlavním městem České republiky a jako taková je pravidelným sídelním městem jejích ústředních orgánů. Navíc je už od 24. listopadu 1990 de facto opět statutárním městem, má však specifické postavení obcekraje zároveň. Netýká se jí zákon o obcích (č. 128/2000 Sb.) a zákon o krajích (č. 129/2000 Sb.), nýbrž zvláštní zákon o hlavním městě Praze (č. 131/2000 Sb.), který se zmiňuje o jejím statutu, ale mezi statutární města ji nepočítá. Praha vydává pro své území vlastní právní předpisy, vyhláškynařízení, které publikuje ve Sbírce právních předpisů hlavního města Prahy. V Praze zároveň sídlí i správní instituce Středočeského kraje.

Členění Prahy

Podrobněji o částech Prahy a o jejím členění od roku 1784 do současností čtěte v článcích Části Prahy, o zásadních dějinných přelomech v článcích Královské hlavní město Praha a Velká Praha.

Katastrální členění

Prague districts
Mapka pražských městských částí, katastrálních území a správních obvodů

Do roku 1949 byly správní obvody až na jednu výjimku z roku 1947 tvořeny jedním nebo více celými katastrálními celky, bývalými obcemi či městy. Od roku 1949 došlo k zásadní změně správního členění. Od té doby hranice mnoha městských obvodů, správních obvodů a městských částí jsou nezávislé na hranicích katastrálních území a některá katastrální území jsou tak rozdělena do více správních a samosprávných částí města. Katastrální území (například Vinohrady, Smíchov) jsou nadále rozhodující zejména pro evidenci pozemků a nemovitostí a označování domů. Praha je složena ze 112 katastrálních území různé velikosti, charakteru i významu.

Významné čtvrti

Centrum města: Staré Město, Nové Město, Josefov, Malá Strana, Hradčany, Vyšehrad.

Velké čtvrti poblíž centra: Smíchov, Vinohrady, Nusle, Vršovice, Žižkov, Karlín, Libeň, Vysočany, Holešovice, Bubeneč, Dejvice, Braník.

Územní členění

V roce 1960 bylo zřízeno deset městských obvodů na úrovni okresů a tyto obvody, rozšířené o nově přidružené obce, platí podle zákona o územním členění státu dodnes. Původně byly i správními a samosprávnými obvody. Obyvatelé většiny území obvodů podléhali přímo obvodnímu národnímu výboru (později obvodnímu úřadu), v později připojených obcích však zůstaly jako mezičlánek místní národní výbory (místní úřady), které zároveň spadaly i pod působnost příslušného obvodu.

Od roku 1990 nejsou tyto městské obvody samosprávnými celky, ale jsou jejich základem samosprávné městské části totožného názvu (u prvních tří jsou tyto měst. části s nimi přímo totožné). Od roku 2001 nejsou ani územně-správními obvody. Dnes již podle nich jsou organizovány jen soudy, pošty nebo různé správní firmy.

Seznam deseti obvodů podle zákona č. 36/1960 Sb., u každého jsou uvedeny městské části, které nyní tvoří území obvodu:

Obvody Městské části
Praha 1 Praha 1
Praha 2 Praha 2
Praha 3 Praha 3
Praha 4 Praha 4, Praha-Kunratice, Praha 11, Praha-Újezd, Praha-Šeberov, Praha 12, Praha-Libuš
Praha 5 Praha 5, Praha-Slivenec, Praha 13, Praha-Řeporyje, Praha 16, Praha-Velká Chuchle, Praha-Lochkov, Praha-Lipence, Praha-Zbraslav, Praha-Zličín
Praha 6 Praha 6, Praha-Lysolaje, Praha-Nebušice, Praha-Přední Kopanina, Praha 17, Praha-Suchdol
Praha 7 Praha 7, Praha-Troja
Praha 8 Praha 8, Praha-Březiněves, Praha-Dolní Chabry, Praha-Ďáblice
Praha 9 Praha 9, Praha 14, Praha-Dolní Počernice, Praha 18, Praha 19, Praha-Vinoř, Praha-Satalice, Praha-Čakovice, Praha 20, Praha 21, Praha-Klánovice, Praha-Koloděje, Praha-Běchovice
Praha 10 Praha 10, Praha-Křeslice, Praha 15, Praha-Dolní Měcholupy, Praha-Štěrboholy, Praha-Petrovice, Praha-Dubeč, Praha 22, Praha-Královice, Praha-Nedvězí, Praha-Kolovraty, Praha-Benice

Správní a samosprávné členění

Katastrální mapa Prahy
Katastrální území hl. m. Prahy

Praha má 57 samosprávných městských částí, které jsou spravovány voleným zastupitelstvem a dále radou, starostou a úřadem městské části. Úřady některých městských částí měly již od ustavení městských částí svěřeny některé z působností státní správy i pro další městské části.

Od 1. července 2001 byla tato úroveň působností v celé Praze rozdělena do 22 správních obvodů – uvádí-li se v mapách nebo textu v souvislosti s Prahou spojení „správní obvod“, je tím nejčastěji míněn správní obvod této působnosti a úrovně. Od 1. ledna 2002 je názvem těchto 22 městských částí slovo Praha s příslušnou číslovkou, stejné označení se používá i pro správní obvod jejich rozšířené působnosti. Některé z těchto 22 městských částí mají tuto působnost jen pro své území, jiné i pro další městské části.

Území většiny z těchto 22 správních obvodů (všech s výjimkou Prahy 1 až Prahy 3) však není totožné s územními obvody podle zákona o územním členění státu, které byly původně (před rokem 1990) i správními obvody a měly i vlastní sbory (ONV). Vláda i poslanci opakovaně přicházejí s návrhy, aby staré členění bylo zrušeno.

Na území Prahy se nachází 901 základních sídelních jednotek.

Orientační a evidenční systém

Nejstarší vrstva pražských pomístních názvů pochází z doby kolem 12. století, kolem 14. století se vžily zejména názvy jednotlivých rynků a trhů. Některá místa měla vžitý název latinský, německý i český. Vžívala se též označení ulic podle zasvěcení kostela nebo kláštera, podle významných majitelů domů v ulici nebo domovních znamení, podle vzhledu nebo charakteru ulice nebo podle události. Domy byly rozlišovány zejména podle domovních znamení.

Po roce 1770 byla v monarchii zavedena popisná čísla domů. Po sloučení čtyř pražských měst (1784) byly počínaje 27. říjnem 1787 v Praze zavedeny oficiální názvy ulic jako nutný doplněk k domovním číslům, která orientační funkci plnila hůře než dosavadní domovní znamení. Úředním zavedením byly všechny dosavadní názvy ulic důsledně poněmčeny a úřední zavádění a schvalování postupně nahrazovalo spontánní vývoj názvů. V roce 1857 vyšlo císařské nařízení o pojmenovávání ulic a zavádění domovních čísel podle ulic (dnes nazývaných orientační čísla). 8. října 1868 se sbor pražských obecních starších usnesl označit pražské ulice jednotnými německo-českými plechovými tabulemi (a zároveň stanovil zásadu unikátnosti názvu v rámci města). Na základě tohoto usnesení byla v Praze ustanovena zvláštní komise pro stanovení názvů ulic a náměstí. Výsledkem její práce byl „Autentický ukazatel ulic a náměstí i čísel domovních královského hlavního města Prahy“, který z nařízení městské rady sestavil ředitel městského archivu Karel Jaromír Erben. V nově připojených Holešovicích byly umístěny jen české názvy, v roce 1893 se jednojazyčné tabulky v českých národních barvách začaly objevovat i v samotné Praze. Po soudních sporech bylo 20. dubna 1894 vyhláškou rozhodnuto o nahrazení dvojjazyčných tabulí českými v celé Praze. 1. října 1898 správní soud rozhodnutí definitivně potvrdil. V celé Praze se používají smaltované červenobílé tabule s názvy ulic jednotného vzoru, popisná čísla domů jsou tradičně provedena bílým písmem na červených tabulkách a orientační čísla bílým písmem na modrých tabulkách. V některých městských částech je orientační systém doplněn též názvy ulic ve formě směrového dopravního značení nebo speciálními městskými rozcestníky či směrovkami.

Evidenční části Prahy se samostatnými řadami čísel popisných jsou totožné s katastrálními územími Prahy. Ulice jsou pojmenovány ve všech evidenčních částech Prahy. Ve většině částí Prahy jsou domům přidělována i čísla orientační; nejsou přidělena například v částech Běchovice, Benice, Šeberov, Petrovice nebo Zbraslav.

Šesticifernými čísly jsou označeny sloupy veřejného osvětlení ve správě společnosti Eltodo Citelum, tuto identifikaci využívá k lokalizaci i integrovaný záchranný systém. Dalším významným orientačním prvkem jsou názvy zastávek městské hromadné dopravy.

Justice

Přestože je Praha hlavním městem České republiky, vrcholné soudní instituce sídlí v Brně. V Praze se nachází pouze jeden ze dvou vrchních soudů, ačkoli s působností vůči téměř celým Čechám, působnost krajského soudu vůči území města má městský soud, zároveň jde zde ale také středočeský krajský soud. Působnost okresních soudů vykonává ve městě deset soudů obvodních, jen pro pražské okolí existují dva klasické soudy okresní.

Volby do parlamentu

Praha jako celek tvoří jeden vícemandátový volební obvod pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Jako takový se nicméně člení na stovky volebních okrsků. V Praze je celkem 10 jednomandátových volebních obvodů pro volby do Senátu Parlamentu ČR. Tyto volební obvody částečně odpovídají městským deseti obvodům, některé spojují nesouvisející městské části (jako například Senátní obvod č. 17 – Praha 12 rozkládající se od Lochkova přes Kunratice až po Petrovice).

Doprava

Barrande bridge
Barrandovský most je jednou z nejvytíženějších silniční komunikací v celé České republice

Praha je hlavním dopravním uzlem v Česku a významnou křižovatkou ve střední Evropě. Má rozsáhlou dopravní infrastrukturu. Pražský železniční uzel je centrem dálkové i příměstské osobní dopravy. Velká pražská nákladová nádraží jsou v útlumu, avšak v Uhříněvsi vzniklo největší kontejnerové překladiště ve střední Evropě. Letiště Václava Havla je hlavním pražským letištěm.

Hromadná doprava

Praha, Malostranská, vlak
Stanice Malostranská pražského metra na lince A. Pražské metro přepraví okolo 1,2 milionu cestujících denně, je zodpovědné za 37 % výkonů pražské hromadné dopravy

Veřejná doprava byla zprvu v 19. století zajišťována drožkami a omnibusy, od roku 1875 vznikala síť koněspřežné tramvaje, kterou od 90. let 19. století začala nahrazovat elektrická tramvaj. Do roku 1907 soukromé městské dráhy vykoupilo město. Po neúspěšném pokusu v letech 1908–1909 se od roku 1925 začlenily do městské dopravy i autobusy a od roku 1974 metro. Po roce 2002 nabyly důrazu snahy využít pro městskou a příměstskou dopravu více i železnici, zejména systémem příměstské železnice Esko (linky S). Doplňkovou roli má od roku 1891 lanovka; po roce 2000 byly obnoveny tři malé osobní přívozy a zavedeny další.

Metro, tramvaje, autobusy, trolejbusy[83], vlaky, přívozy a lanovka jsou zařazeny do systému Pražské integrované dopravy. Předplatné jízdné je pro všechny formy dopravy stejné a platí formou nákupu jednorázových jízdenek, kupónů na pevné časové období (1 a 3 denní) a systémem čipových karet Lítačka (měsíční, čtvrtletní a roční). Nejvýznamnějším dopravcem je Dopravní podnik hl. m. Prahy (DPP).

Silniční síť

Ulice a silnice byly po celou dobu vývoje města postupně upravovány a nové přistavovány. Hlavními dálkovými silničními tahy využívanými také k příměstské dopravě jsou dálnice D1 (Brno, Ostrava), D5 (Plzeň), D8 (Ústí nad Labem) a D11 (Hradec Králové). Pro automobily je postupně budován Pražský okruh a Městský okruh, jehož součástí je i kontroverzní tunelový komplex Blanka. Dostavba obou okruhů nabírá zpoždění. Automobilová doprava v centru a v přilehlých čtvrtích je regulována zejména systémem zón placeného stání, především u okrajových stanic metra jsou zřizována odstavná parkoviště P+R.

Letecká

Praha je obsluhována letištěm Václava Havla, které patří k nejvytíženějším a největším ve střední a východní Evropě, v roce 2017 přepravilo 15 milionů cestujících. Základnu zde mají největší české letecké společnosti a to Smartwings a České aerolinie. Na území Prahy se dále nachází vojenské letiště Kbely a dále rekreační sportovní letiště Letňany a Točná. Poblíž se nachází také letiště Vodochody, u kterého se uvažuje o rozšířením.

Cyklistická

V Praze na kole dojíždí přibližně 2 % obyvatelstva,[84] jízda na kole je častější jako sport či rekreace. Koncepce ucelené pražské sítě cyklistických tras se začala prosazovat kolem roku 2000. V roce 2017 bylo v Praze 178 km chráněných stezek pro cyklisty oddělených od automobilů. Nachází se zde 48 km oddělených cyklopruhů a 24 km jízdních pruhů pro autobusy, které jsou zároveň zpřístupněné pro cyklistiky.[85] Za největší překážku rozvoje cyklistiky v Praze se uvádí nízká bezpečnost cyklistů,[86] nedostatečná infrastruktura často stavěna „salámovou metodou" a také kopcovitost. Systém sdílení kol zde poskytuje především česká firma Rekola, která zde měla v roce 2018 rozmístěných 450 kol. Několik desítek kol půjčuje také Homeport v Karlíně a Velonet v Praze 4. Od podzimu 2018 zde funguje i sdílení elektrických koloběžek americké firmy Lime, kterých po městě rozmístila přibližně 300.

Vodní

Osobní vodní doprava na Vltavě má v Praze převážně rekreační a turistický význam, nicméně jsou zde od roku 2005 obnovovány přívozy. K roku 2018 jich v hlavním městě funguje pět, z čehož jsou tři sezónní.[87] Radotínský přístav umožňuje nákladní dopravu po Vltavě na labskou vodní cestu, je využíván sporadicky,[zdroj?] zejména pro přepravu sypkých stavebních hmot a rozměrných nákladů.

Vzdělání

Prague Praha 2014 Holmstad Karolinum karnappvindu bay window 2
Karolinum, původní gotická budova Univerzity Karlovy

Veřejné univerzity

Veřejné akademie

Státní vysoké školy

Soukromé školy

Mezinárodní instituty

Sport

O2 Arena, od Českomoravské
O2 arena v pražské Libni

Praha je sídlem významných fotbalových týmů AC Sparta Praha, SK Slavia Praha, FK Dukla Praha, Bohemians 1905 a FK Viktoria Žižkov. A dále hokejových týmů HC Slavia Praha a HC Sparta Praha.

V Praze se nachází Strahovský stadion, největší stadion na světě, dnes už využíván jen jako výcvikové centrum fotbalové Sparty.[88] Největší česká multifunkční hala je O2 arena. Další významný Stadion Letná je domovským stadionem AC Sparty, moderní Sinobo Stadium (Eden Aréna) ve Vršovicích sídlem SK Slavie. Nejvýznamnější tenisový areál Štvanice patří Českému tenisovému svazu, kurty pak nejstaršímu českému tenisovému klubu I. ČLTK. Největší golfové tréninkové hřiště v ČR najdeme v Hodkovičkách, další také ve Zbraslavi, Hostivaři, Motole a nově také na Černém Mostě.

Ke každoročním sportovním událostem také patří Pražský mezinárodní maraton (PIM), Memoriál Josefa Odložila (mezinárodní atletický mítink), Mystic Sk8 cup (světový skateboardový pohár) nebo Frisbeer Cup (mezinárodní frisbee turnaj).

V Praze se dá zabruslit na zimních stadionech v Ice Areně v Letňanech, Nikolajce na Smíchově, stadionu Kobra v Braníku, ZS Hvězda v Praze 6, Malé sportovní hale Incheba na VýstavištiHolešovicích a na různých venkovních kluzištích.[89]

Mezi největší bazény a akvaparky v Praze se řadí Plavecký stadion Podolí, Plavecký stadion Slavia Praha, Plavecký areál Šutka, Aquapark Barrandov, Aquacentrum Letňany a PSA Hloubětín, který je jako jediný přisolovaný mořskou solí. Nedaleko Prahy se nachází (asi 100 metrů za hranicí Prahy) největší český aquapark Aquapalace Praha. U Vltavy v Podolí je také písečná pláž Žluté lázně.

Partnerská města

Jmenovci

Čeští emigranti pojmenovali po Praze několik nově založených sídel, nejvíce v tzv. „Novém světě“.

Čestní občané

V minulosti byla jmenována čestnými občany Prahy řada osobností; posledním adeptem je režisér Miloš Forman.[96]

Odkazy

Poznámky

  1. od 1991

Reference

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích - k 1.1.2019. Praha. 30. dubna 2019. ISBN 978-80-250-2914-5. Dostupné online. [cit. 2019-05-04]
  2. Soubor rozpočtů vlastního hl. m. Prahy a městských částí hl. m. Prahy na r. 2010 – Úhrn výdajů za HLMP vč. městských částí celkem
  3. Integrovaná strategie pro ITI Pražské metropolitní oblasti [online]. Hlavní město Praha, říjen 2015 [cit. 2016-06-15]. S. 13. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-08.
  4. Database - Eurostat [online]. Dostupné online.
  5. GDP at regional level - Statistics Explained [online]. Epp.eurostat.ec.europa.eu [cit. 2012-03-14]. Dostupné online.
  6. http://ec.europa.eu/regional_policy/sources/docgener/focus/2011_02_hdev_hpov_indices.pdf
  7. Kde se v Česku nejlépe žije: Velké porovnání 200 měst ukazuje skokany roku i varování. Aktuálně.cz [online]. 2019-08-13 [cit. 2019-08-13]. Dostupné online. (česky)
  8. Statistika Eurostatu v roce 2011 http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_PUBLIC/1-27022014-AP/EN/1-27022014-AP-EN.PDF Archivováno 7. 3. 2014 na Wayback Machine
  9. a b {title}. epp.eurostat.ec.europa.eu [online]. [cit. 28-02-2014]. Dostupné v archivu pořízeném dne 07-03-2014.
  10. Hodnocení Prahy pro zařazení do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO
  11. Guinessova kniha rekordů, 1996
  12. Top 100 City Destinations Revealed: Prague among Most Visited In the World. Expats.cz [online]. 2017-11-08. Dostupné online.
  13. HRŮZA, Jiří. Urbanismus světových velkoměst. I. díl. Praha. 1. vyd. Praha: Vydavatelství ČVUT, 2003. 191 s. ISBN 80-01-02764-3. Kapitola 1.3, s. 27.
  14. LEDVINKA, Václav a PEŠEK, Jiří. Praha. Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2000. 819 s., [32] s. obr. příl. Dějiny českých měst. ISBN 80-7106-320-7. S. 45–46.
  15. Praha
  16. Zveme vás do věží, na výstavu a za křehkou krásou voňavých trvalek
  17. Praha byla Casurgis
  18. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005
  19. [1] (anglicky)
  20. [2] (anglicky)
  21. Pre-Industrial Cities and Technology By Colin Chant, David Goodman. (anglicky)
  22. Before European Hegemony: The World System A.D. 1250-1350 By Janet L. Abu-Lughod. (anglicky)
  23. The Sovereign State and Its Competitors: An Analysis of Systems Change By Hendrik Spruyt. (anglicky)
  24. Česká televize, Deset století architektury - Nové Město pražské
  25. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005
  26. [3] (anglicky)
  27. [4] (anglicky)
  28. Pre-Industrial Cities and Technology By Colin Chant, David Goodman. (anglicky)
  29. Before European Hegemony: The World System A.D. 1250-1350 By Janet L. Abu-Lughod. (anglicky)
  30. The Sovereign State and Its Competitors: An Analysis of Systems Change By Hendrik Spruyt. (anglicky)
  31. M. Signoli, D. Chevé, A. Pascal (2007)."Plague epidemics in Czech countries". st.51.
  32. Pruské obléhání Prahy, České noviny, ČTK, 7. května 2001, aktualizováno 9. září 2003.
  33. V roce 1890 měla podle Ottova naučného slovníku 182 530 obyvatel, dalšími většími českými městy bylo už jen Brno (92 327 obyvatel) a Plzeň (50 221 obyvatel). V potaz je třeba vzít i tehdy ještě samostatná pražská předměstí Žižkov (41 236 obyvatel), Královské Vinohrady (34 531 obyvatel), Smíchov (32 646 obyvatel) a Karlín (19 540 obyvatel).
  34. Libor Stejskal. Před 65 lety na Pražany padaly bomby.Čtenáři vzpomínají - Aktuálně.cz [online]. Economia, a.s., 2010-02-14 [cit. 2012-03-14]. Dostupné online.
  35. Před 60 lety Praha zažila americký nálet - Radio Praha [online]. Radio.cz, 2005-02-20 [cit. 2012-03-14]. Dostupné online.
  36. PLAVEC, Michal, VOJTÁŠEK, Filip, KAŠŠÁK, Peter. Praha v plamenech: nálety na hlavní město za druhé světové války. Vyd. 1. Cheb: Svět křídel, 2008. 423 s. Svět křídel; 105. ISBN 978-80-86808-58-1.
  37. Nálet, který nikdo nečekal. Na Prahu dopadlo 150 tun trhavých bomb. Technet.cz. 13. února 2015.
  38. Počet přepravovaných osob v MHD vzrostl. [s.l.]: DPO Dostupné online.
  39. Doprava v Praze: Co jste vždycky chtěli vědět, ale báli jste se zeptat. ČtiDoma.cz [online]. Dostupné online.
  40. Směry větru
  41. VODRÁŽKA, Prokop. Lék na rozpálená města? Místo betonu stromy, fungují jako přírodní klimatizace, radí odborníci. Aktuálně.cz. 2016-07-11. Dostupné online [cit. 2017-06-23]. (česky)
  42. Praha řeší, jak vzdorovat vedru. Dokončuje strategii na přizpůsobení se změnám klimatu - E15.cz. praha.e15.cz. Dostupné online [cit. 2017-06-23].
  43. Atlas životního prostředí v Praze wmap. www.wmap.cz [online]. [cit. 2008-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-11-12.
  44. Kolik jedů bylo po požáru ve vzduchu? Lidem to neřekli aktuálně.cz, 7. 11. 2008.
  45. http://www.novinky.cz/ekonomika/226123-praha-je-nejbohatsim-regionem-stredni-a-vychodni-evropy.html
  46. Základní tendence demografického, sociálního a ekonomického vývoje Prahy v roce 2009 - trh práce [online]. Český statistický úřad, 2010-09-02 [cit. 2011-09-28]. Dostupné online.
  47. The World According to GaWC 2016 [5], 24. dubna 2017 (anglicky).
  48. Best Destinations in the World – Travelers' Choice Awards 2016. TripAdvisor, [6], 7. dubna 2016, staženo 28. srpna 2018 (anglicky)
  49. Top 100 City Destinations Revealed: Prague among Most Visited In the World, [7]. Expats.cz, 8. listopadu 2017 (anglicky).
  50. Tourism report [online]. [cit. 2018-08-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-09-23. (anglicky)
  51. Počty občanů ČR a cizinců s platným povolením k pobytu k 1. 1. 2018 [online]. Ministerstvo vnitra České republiky [cit. 2018-05-01]. Dostupné online.
  52. Malý lexikon obcí České republiky 2013 [online]. Český statistický úřad, 2013-12-16 [cit. 2018-01-22]. Dostupné online.
  53. Praha potřebuje byty pro 1,5 milionu obyvatel. Odpovědí je kvalitní rozvoj nevyužívaných ploch (Portál hlavního města Prahy). www.praha.eu [online]. [cit. 2019-06-25]. Dostupné online.
  54. V Praze je evidováno přes 81 tisíc psů. Nejvíce na Praze 4. Pražský deník. 2018-03-04. Dostupné online [cit. 2018-04-06]. (česky)
  55. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005
  56. ČSÚ: Věkové složení obyvatelstva Prahy k 31. 12. v letech 1961–2009 v územní struktuře daného roku
  57. ČSÚ: Vybrané údaje za Hlavní město Prahu – obyvatelstvo
  58. od 1869 čísla v tabulce zahrnují i obyvatele z obcí, které v tomto roce nebyly součástí Prahy, ale později se součástí Prahy staly
  59. https://www.czso.cz/csu/xa/pohyb-obyvatelstva-v-hl-m-praze-v-roce-2015
  60. Český statistický úřad. Tab. 112 Obyvatelstvo podle pohlaví a podle věku, rodinného stavu a nejvyššího ukončeného vzdělání v obci [online]. [cit. 2014-02-19]. Dostupné online.
  61. ČSÚ - SLDB 2011: Tab. 709 Bilance mezikrajské dojížďky - vyjížďky do zaměstnání a školy podle frekvence dojížďky
  62. Mapa sociálně vyloučených a sociálním vyloučením ohrožených romských lokalit v České republice – 5.1 HLAVNÍ MĚSTO PRAHA [online]. GAC spol. s r.o. [cit. 2008-03-20]. Dostupné online.
  63. Praha, 4. Obyvatelstvo podle národnosti - statistika. www.kurzy.cz [online]. [cit. 2019-10-01]. Dostupné online. (česky)
  64. Státní úřad statistický. Statistický lexikon obcí v republice Československé - I. Země Česká. Praha: [s.n.], 1924. S. XIII.
  65. ČSÚ: Cizinci v ČR podle oblasti, kraje a okresu; 1996–2009 (k 31. 12.)
  66. ČSÚ, CIZINCI VČETNĚ AZYLANTŮ
  67. Cizinci v hlavním městě Praze, 15 nejčastějších státních občanství, k 31. 12. 2014
  68. a b https://www.czso.cz/documents/10180/20551795/17022014a03.pdf
  69. https://www.czso.cz/documents/10180/20551795/1702201404.pdf
  70. http://www.apha.cz/file/45556/2015-03-zpravodaj.pdf
  71. Evropský parlamentEvropská hlavní města kultury
  72. Kulturní politika Prahy rozděluje umělce. Novinky.cz, 24. 4. 2008
  73. a b Praha – město literatury [online]. Městská knihovna v Praze [cit. 2011-10-16]. Dostupné online.
  74. BEZR, Ondřej. Veřejnými prostranstvími v Praze budou znít známé audioknihy [online]. Městská knihovna v Praze, 2011-10-15 [cit. 2011-10-16]. Dostupné online.
  75. Návštěva Pražského hradu [online]. Hrad.cz [cit. 2011-09-28]. Dostupné online.
  76. narodni-divadlo.cz – O divadle
  77. ceskafilharmonie.cz – Rudolfinum Archivováno 5. 12. 2008 na Wayback Machine
  78. Tři pražské restaurace obhájily michelinskou hvězdu [online]. kudyznudy.cz, 2017-03-07 [cit. 2017-07-01]. Dostupné online.
  79. Autor: Anonym, sbírka Scheufler. Tak vypadala Praha ještě za první republiky – Fotogalerie – Regiony – Aktuálně.cz [online]. Economia, a.s., 2011-11-18 [cit. 2012-03-14]. Dostupné online.
  80. DUFEK, Antonín. Moravská galerie v Brně představí Vladimíra Jindřicha Bufku [online]. informuji.cz, 2010-11-08 [cit. 2010-11-29]. Dostupné online.
  81. Ateliér Josefa Sudka, rekonstrukce [online]. [cit. 2008-06-26]. Dostupné online.
  82. a b Lidská krajina Stanislava Tůmy - PALADIX foto-on-line [online]. Paladix.cz [cit. 2012-03-14]. Dostupné online.
  83. Do Prahy se po 46 letech vrátily trolejbusy. Nová linka číslo 58 vede z Palmovky do Letňan | Doprava. Lidovky.cz [online]. 2018-07-02 [cit. 2018-07-03]. Dostupné online. (česky)
  84. Potenciál cyklodopravy v Praze. Prahou na kole. 2014-08-04. Dostupné online [cit. 2018-09-25]. (česky)
  85. Ročenka dopravy Praha 2017. www.tsk-praha.cz [online]. [cit. 2018-09-25]. Dostupné online.
  86. Na kolo!. Praha7.cz [online]. [cit. 2018-10-03]. Dostupné online. (česky)
  87. Přívozy v Praze. Praha.eu [online]. [cit. 2018-12-04T17:17:52Z]. Dostupné online.
  88. Pražská nej: nejstarší panelák i největší stadion
  89. Užijte si lední bruslení v Praze!
  90. Praha uzavřela partnerství s čínskou Šanghají. České noviny [online]. 2017-05-17. Dostupné online.
  91. Partnerská města hl. m. Prahy. zahranicnivztahy.praha.eu [online]. [cit. 24-11-2014]. Dostupné v archivu pořízeném dne 25-06-2013.
  92. Heritage of New Prague, Minnesota, USA, New Prague Chamber of Commerce website. Retrieved on 24 Feb. 2009.
  93. History of Prague, Oklahoma Archivováno 7. 3. 2012 na Wayback Machine, City of Prague, OK official website. Retrieved on 24 Feb. 2009.
  94. Praha, Texas, Handbook of Texas online. Retrieved on 24 Feb. 2009.
  95. Prague, Saunders County, Virtual Nebraska, University of Nebraska. Retrieved on 24 Feb. 2009.
  96. ČTK. Čestné občanství režiséru Formanovi. Právo. Borgis, a.s., 2017-04-28, s. 10. ISSN 1211-2119.

Literatura

  • BASTL, Ondřej. Spojení pražských měst v roce 1784: edice rukopisu č. 322. 1. vyd. Praha: Scriptorium, 2003. 222 s. (Documenta Pragensia. Monographia ; vol. 18). ISBN 80-86197-43-3. Část. německý text ; Obsahuje bibliografii, bibliografické odkazy a rejstříky.
  • OBŮRKOVÁ, Eva. Kam v Praze. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2006. 176 s. (Kam v České republice). ISBN 80-251-1282-9.
  • LAŠŤOVKA, Marek; LAŠŤOVKOVÁ, Barbora. Plán Prahy podle indikačních skic stabilního katastru (1840-1842). Nafotografovali, sestavili, úvodem a rejstříkem opatřili Barbora a Marek Lašťovkovi. 1. vyd. Praha: Scriptorium, 2005. LXXI + 407 s. (Documenta Pragensia. Monographia ; vol. 20). ISBN 80-86197-61-1. 750 výt.
  • OUŘEDNÍČEK, Martin. Sociální geografie pražského městského regionu. Příprava vydání Martin Ouředníček. Praha: Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2006. 159 s. Dostupné online. ISBN 80-86561-94-1.
  • PEŠEK, Jiří. Od aglomerace k velkoměstu. Praha a středoevropské metropole 1850-1920. 1. vyd. Praha: Scriptorium, 1999. 319 s. (Documenta Pragensia. Monographia ; vol. 9). ISBN 80-86197-09-3.
  • WÍZEK, Jaroslav. Praha dávná i naše: podmínky, prostředí a činitelé. Sv. 3, Praha: příspěvek k zeměpisu města. Praha: Státní nakladatelství, 1923. 77, [1] s. (Domovouka Velké Prahy ; sv. 3). Dostupné online. – Geografie Velké Prahy v příručce z 20. let 20. stol., jež se zabývá polohou města a přírodními podmínkami, jejich výhodami i nedostatky, podmínkami vzrůstu a průmyslového i obchodního rozmachu daného právě zeměpisnými okolnostmi.[nedostupný zdroj]

Související články

Externí odkazy

1. česká fotbalová liga

1. česká fotbalová liga (v sezóně 2019/20 sponzorským názvem Fortuna:Liga) je fotbalová soutěž pořádaná na území České republiky. Jde o nejvyšší soutěž v systému fotbalových soutěží v Česku. Od července 2016 je řízena Ligovou fotbalovou asociací, do té doby byla řízena FAČR. Tato soutěž existuje od léta roku 1993, kdy byla rozdělena Fotbalová liga Československa na českou a slovenskou ligu.

Soutěž je zimní přestávkou rozdělena na dvě hrací období. První hrací období probíhá ve druhé polovině kalendářního roku. Je nazýváno „podzimní část“, začíná ve druhé polovině července a končí na přelomu listopadu a prosince. Druhá část sezony trvá od konce února do druhé poloviny května (s možností až třítýdenní variability). Tato část, kdy se rozhoduje o konečné podobě tabulky, nese název „jarní“.

Od prvního ročníku 1993/94 se ligy účastní 16 týmů a hraje se systémem „každý s každým“ dvoukolově, čili každý účastník odehraje třicet zápasů (patnáct na domácím hřišti a patnáct na soupeřových hřištích) během třiceti kol, dohromady obsahujících 240 zápasů. Za vítězství se udělují tři body, za remízu jeden. Od sezóny 2018/19 po této třicetikolové základní části následuje nadstavbová část: Nejlepších šest týmů základní části postoupí do skupiny o titul a o evropské poháry; skupina se hraje systémem každý s každým jednokolově. Týmy od 7. do 10. místa utvoří dvojice (7.–10. a 8.–9.), vítězové duelů hraných dvoukolově doma/venku se spolu utkají a celkový vítěz si zahraje kvalifikační utkání o účast v Evropské lize proti nejhoršímu z týmů ve skupině o titul, který by se jinak do Evropské ligy ještě kvalifikoval. Nejhorších šest týmů základní části hraje o udržení. Nejhorší tým přímo sestoupí do 2. ligy, druhý a třetí nejhorší tým vyzvou v baráži druhý a třetí tým 2. ligy.

AC Sparta Praha

AC Sparta Praha fotbal (celým názvem: Athletic Club Sparta Praha fotbal, akciová společnost) je český profesionální fotbalový klub, který sídlí v pražském Bubenči. Oddíl je členem asociace Association Club Sparta Praha. Sparta je nejúspěšnějším českým fotbalovým týmem, získala 36 titulů z československé a české ligy, několikrát účinkovala v Lize mistrů UEFA a během více než 120leté historie klubu v jeho dresu působila řada reprezentantů. Současným vlastníkem klubu je J&T Credit Investments, a. s., jejímiž akcionáři jsou Daniel Křetínský (10 %) a kyperská společnost ACSP Holding Limited (90 %), která je vlastněna neprůhlednou sítí společností z daňových rájů; podle vyjádření firmy však probíhají transakce, po kterých má Daniel Křetínský získat až 55% vlastnický podíl.Své domácí zápasy odehrává v Generali Areně s kapacitou 18 944 diváků. Klubové barvy jsou modrá, žlutá a rudá.

Fotbalová liga Československa

Československá fotbalová liga (česky Československá fotbalová liga, slovensky Československá futbalová liga) byla v letech 1925–1993 nejvyšší fotbalová soutěž pořádaná na území Československa. Během této doby se několikrát změnil název i formát soutěže.

Předchůdcem této soutěže byla v letech 1896–1924 nepravidelně pořádaná soutěž Mistrovství Čech a Moravy. Pražští rivalové AC Sparta Praha a SK Slavia Praha mezi své ligové tituly počítají i vítězství ze čtyř ročníků této soutěže (1912, 1913, 1919 a 1922; 3x vyhrála Sparta, 1x Slavia) a navzájem si tyto získané tituly respektují, ovšem historikové[kdo?] a ostatní kluby s tímto mají problém, jelikož se nejednalo o plnohodnotnou ligovou soutěž.[zdroj?] Proto se lze v historických pramenech dočíst i to, že Sparta má titulů 36 (33) a Slavia 18 (17).

I po vzniku oficiální soutěže v roce 1925 ji hrály pouze kluby z Prahy a Středočeského kraje. V sezoně 1929/30 se do soutěže přidaly týmy z ostatních krajů Čech, v sezoně 1933/34 první tým z Moravy a v další sezoně 1934/35 byla již soutěž plnohodnotně československá.

Během sezony 1938/39 došlo k invazi německých nacistických vojsk na území Československa a již probíhající soutěž nebyla dohrána. Po odtržení Slovenska a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava se v obou částech hrály samostatné soutěže celkem 6 sezon. V českomoravské části soutěže vyhrála 4x SK Slavia Praha a 2x AC Sparta Praha. Ve slovenské části soutěže dominoval ŠK Slovan Bratislava, který během 5 ročníků 3x zvítězil a 2x skončil druhý.

Od sezony 1945/46 se již liga konala stabilně. Došlo pouze ke dvěma úpravám formátu – v roce 1948 na systém jaro-podzim a v roce 1957 zpět na systém podzim-jaro, který je používán ve velké většině evropských zemí. Výjimku tvoří pouze ligy v zemích s horšími klimatickými podmínkami jako jsou Norsko, Švédsko apod.

Hlavní město

Hlavní město představuje správní středisko a symbol určitého území, typicky státu nebo většího správního nebo samosprávného celku. Zpravidla se jedná o sídlo parlamentu, vlády a dalších významných institucí daného území, ve většině případů je rovněž významným obchodním a kulturním střediskem či dopravním uzlem. Často se také jedná o největší město na tomto území, není to však pravidlem, příkladem může být Švýcarsko (hlavní město je Bern a největší Zürich) nebo USA (hlavní město je Washington a největší New York). Hlavní město státu bývá určeno ústavou či jinou právní úpravou daného státu.

Hlavní města evropských států svůj status získala většinou již ve středověku či dříve (např. Řím, Paříž, Londýn, Praha, Vídeň). Hlavní města států Afriky, Asie, Ameriky a Oceánie vzešla většinou z bývalých koloniálních správních středisek. Výjimkou nejsou ani uměle vzniklá hlavní města, tj. města zbudovaná přímo pro tento účel: Washington (USA), Canberra (Austrálie), Brasília (Brazílie), Abuja (Nigérie). V případě městských států, jako jsou Monako či Vatikán, se hlavní město neuvádí.

Některé státy mají více hlavních měst, resp. více sídelních měst, protože jsou rozlišena tím, jaká ústavní instituce či ústřední orgán státní správy v nich sídlí. Příkladem může být Nizozemsko, kde je hlavním městem a zároveň sídlem hlavy státu Amsterdam, ale sídlem parlamentu a vlády je Haag. V případě Jihoafrické republiky jde dokonce o tři města, sídlem vlády je Pretoria, parlamentu Kapské město a nejvyššího soudu Bloemfontein. V České republice je podle čl. 13 Ústavy hlavním městem Praha, za sídelní město ale může být považováno i Brno (Ústavní soud, Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, Nejvyšší státní zastupitelství, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, Veřejný ochránce práv) a Jihlava (Energetický regulační úřad). Jediné suverénní země bez oficiálního hlavního města jsou Švýcarsko a Nauru.

Náboženství

Náboženství, religie je moderní souhrnný pojem pro velmi rozmanité soustavy jednání, symbolů a představ, jimiž různá společenství a církve vyjadřují reálný, životní, osobní vztah k transcendentní (smyslové vnímání přesahující) zkušenosti či transcendentním představám.

Každé náboženství má společné rituály nebo bohoslužby, určité představy o světě a místě člověka v něm a většina náboženství vyžaduje i určitou morálku. Většina náboženství se chápe jako vztah k osobnímu Bohu nebo božstvům, na nichž člověk závisí a k nimž se obrací s díkem a s prosbou o ochranu. Výkon bohoslužebných obřadů je často vázán na určitá posvátná místa (obětiště, chrámy) a časy (svátky), svěřen zvláště vybraným nebo pověřeným osobám, kněžím, a některá náboženství se společensky organizují jako církve.

Často se náboženství ztotožňuje s (náboženskou) vírou, která může být reflektována náboženskou naukou, jejíž přesnější vypracování zevnitř je úkolem teologie.

Srovnávacím studiem jednotlivých náboženství i celých náboženských systémů, obecnou teorií všech náboženství i samotným pojmem náboženství se zabývá religionistika.

Náboženství je ovšem už od starověku také předmětem kritiky, například Sókratovy, Epikúrovy, skepticismu, racionalismu a ateismu.

Národní divadlo

Národní divadlo v Praze patří mezi nejznámější divadla v České republice. Novorenesanční budova divadla od Josefa Zítka na rohu Národní třídy a Masarykova nábřeží na Novém Městě, národní kulturní památka, je jednou z nejvýznamnějších staveb v zemi, jak z hlediska obecně národněkulturního, historického, tak i z hlediska čistě architektonického.

Národní divadlo navazovalo na činnost Prozatímního divadla a otevřelo se roku 1881, resp. znovu po požáru roku 1883. Dnes kromě scény v hlavní budově spadá pod Národní divadlo ještě sousední Nová scéna, Stavovské divadlo a Státní opera. Soubory Národního divadla jsou rozděleny na Činohru, Operu, Balet a Laternu magiku.

Národní knihovna České republiky

Národní knihovna České republiky (zkráceně Národní knihovna ČR, NK ČR) je největší knihovnou ČR a zároveň jednou z nejstarších českých veřejných knihoven. Je příspěvkovou organizací Ministerstva kultury a ústřední knihovnou systému knihoven ČR. Sídlí v historické budově bývalé jezuitské koleje Klementinum v Praze na Starém Městě. Její součástí je Slovanská knihovna, která však v odborných knihovnických záležitostech požívá autonomního postavení.

Národní knihovna ČR je knihovnou s univerzálním knihovním fondem zaměřeným na potřeby vysokých škol univerzitního typu a vědeckých pracovišť v oblasti společenských a přírodních věd, kultury a umění. Shromažďuje zejména bohemikální literaturu, kterou trvale uchovává v konzervačním fondu; má právo povinného výtisku (2 exemplářů) všech publikací vydaných na území České republiky. Její historický fond je cenný i v evropském měřítku.

Obec s rozšířenou působností

Obecní úřady obcí s rozšířenou působností (tzv. obcí III. stupně) jsou mezičlánkem přenesené působnosti samosprávy mezi krajskými úřady a ostatními obecními úřady (nižším článkem jsou pověřené obecní úřady a nejnižším všechny ostatní obecní úřady). Obecní úřady obcí s rozšířenou působností tak mají oproti ostatním obecním úřadům některé oblasti působnosti navíc, a to nejen pro svůj vlastní, základní správní obvod, ale zpravidla i pro další obce v okolí.

Po zrušení okresních úřadů (okresy jako územně-orientační a statistické jednotky stále existují) převzalo 1. ledna 2003 podle Zákona o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností č. 314/2002 Sb. zhruba 80 % jejich působnosti 205 obcí s rozšířenou působností (tzv. obce III. stupně, vesměs města; jejich obecní úřady tak jsou městské úřady) v rámci II. etapy reformy územní veřejné správy, která proběhla ke konci roku 2002. Některé působnosti zrušených okresních úřadů přešly naopak na krajské úřady (například činnost dopravních úřadů).

Okresy v Česku

Okresy v České republice jsou územní jednotky středního stupně, na něž se dělí území státu podle zákona o územním členění státu. Zároveň jsou menšími správními jednotkami (LAU 1) Evropské unie. Název každého okresu je jedinečný v rámci celé republiky. Česká republika má (od vzniku okresu Jeseník 1. ledna 1996) celkem 76 okresů, hlavní město Praha nepatří do žádného z nich.

Okresy se dále dělí na obce a vojenské újezdy (ústavnost existence vojenských újezdů je však napadána). Území okresu Brno-město tvoří jediná obec, statutární město Brno. Do roku 2006 byly podobnými případy i okresy Plzeň-město a Ostrava-město a dokud existovaly okresní úřady (do roku 2002) nebo předtím okresní národní výbory, jejich působnost vykonávaly pro území okresu magistráty těchto měst a orgány samosprávných částí těchto měst (§ 10 zákona č. 147/2000 Sb.). Praha není a nebyla okresem a její území se nedělí na okresy, ale na deset číslovaných obvodů. Praha měla podle přílohy č. 1 zákona č. 147/2000 Sb. pravomoci okresního úřadu pro svá území, kterou zčásti přenášela statutem na orgány svých obvodů, později vybraných městských částí.

Obvody okresů i po 1. lednu 2003, kdy byly okresní úřady zrušeny, zůstaly zachovány pro potřeby soudů, policie, archivů, úřadů práce atd. Dále se využívají jako statistická jednotka, někdy i jako rozlišovací údaj k názvu obce a některých nestátních organizací. Číselník okresů je vytvářen a udržován Českým statistickým úřadem; změny v okresech (vznik, změnu vymezení) schvaluje vláda ČR. Pro zjednodušení v číselnících a databázích ČSÚ Ministerstva vnitra nebo v jejich výstupech někdy není důsledně dodržována právní terminologie v souladu se zákony. Okresy už také nemají určeny své sídlo (okresní město).

Označování domů

Označování domů je určeno zejména k navigaci návštěvníků, poštovních a jiných služeb a k evidenci domů veřejnou správou. V moderní době se domy označují především číslováním. K nepřímé identifikaci těch budov, které nejsou zapsány v katastru nemovitostí nebo nemají přiděleno domovní číslo, se používá například parcelní číslo. Dříve se domy označovaly i obrázky.

Polytematický strukturovaný heslář

Polytematický strukturovaný heslář (PSH) je česko-anglický slovník hesel, který vytváří Národní technická knihovna (původně Státní technická knihovna). Jednotlivá hesla jsou zařazena do stromové struktury. Heslář v současnosti obsahuje přes 13 910 hesel ze všech základních oblastí lidského poznání. Hesla jsou rozdělena do 44 tematických řad a každé z nich je v rámci oboru zařazeno do šesti-, výjimečně sedmistupňové hierarchie, hesla jsou také vzájemně propojena.

Poštovní směrovací číslo

Poštovní směrovací číslo, zkráceně PSČ (též poštovní kód,, v americké angličtině ZIP, v britské postcode) se používá v poštovním styku jako součást adresy především pro identifikaci místa doručení při automatizovaném třídění zásilek. Je to číselné označení (v řadě zemí kombinace číslic a písmen) územního obvodu dodávací (adresní) pošty, případně menšího dodávacího obvodu nebo poštovní přihrádky (P. O. Box).

Rakousko-Uhersko

Rakousko-Uhersko (německy Österreich-Ungarn), oficiálně Rakousko-uherská monarchie (německy Österreichisch-Ungarische Monarchie; maďarsky Osztrák-Magyar Monarchia), byl státní útvar, reálná unie Království a zemí v Říšské radě zastoupených neboli „Předlitavska“ a Zemí svaté Štěpánské koruny uherské neboli „Zalitavska“ (nepřesně Uherska), existující od 8. června 1867 do 31. října 1918. Toto soustátí vzniklo přeměnou Rakouského císařství (nástupníka Habsburské monarchie) na základě tzv. rakousko-uherského vyrovnání v únoru 1867.

SK Slavia Praha

SK Slavia Praha (celým názvem: Sportovní klub Slavia Praha) je český profesionální fotbalový klub, který sídlí v pražských Vršovicích. Byl založen 2. listopadu 1892, původně jako cyklistický odbor v Praze, vzešlý z pražského vlasteneckého studentského sdružení Literární a řečnický spolek Slavia se sídlem ve Vodičkově ulici. Podle počtu získaných ligových titulů se jedná o historicky druhý nejúspěšnější český profesionální fotbalový klub. Po celou dobu fotbalové historie patří společně se svým pražským rivalem, klubem AC Sparta Praha k nejpopulárnějším klubům českého fotbalu. Slavia získala 19 ligových titulů (naposledy v roce 2019) a devětkrát se stala vítězem domácího poháru. V roce 1938 vyhrála Středoevropský pohár (Mitropa Cup), předchůdce současných evropských pohárů. Mezi nejslavnější hráče klubu patří Jan Košek, František Plánička, Antonín Puč, František Svoboda (poslední tři jmenovaní stříbrní medailisté mistrovství světa 1934), Josef Bican, Jan Lála (stříbrný medailista mistrovství světa 1962), František Veselý (mistr Evropy 1976), Pavel Kuka, Vladimír Šmicer a Milan Škoda.

Domácí zápasy se od sezony 2008/09 pořádají na stadionu v Praze 10 - Edenu s názvem Sinobo Stadium s kapacitou 20 232 míst. Ten byl slavnostně otevřen 7. května roku 2008 zápasem s týmem Oxford University AFC. Původní stadion na Letné, založený v roce 1899 a posléze reprezentovaný dokonce dvěma stadiony, užíval klub až do roku 1950, kdy byl přinucen se přestěhovat do vršovického Edenu (Stadion Dr. Václava Vacka, později Eden Aréna) v důsledku vládního rozhodnutí o stavbě Stalinova pomníku, jemuž prostor stadionů bránil.

Středověk

Středověk je tradiční označení dějinné epochy mezi koncem antické civilizace a začátkem novověku, které se poprvé objevilo v období renesance. Středověk je obvykle ohraničen pádem Západořímské říše v roce 476 a pádem Konstantinopole roku 1453, případně objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem roku 1492, či zveřejněním 95 tezí Martinem Lutherem roku 1517, zaokrouhleně tedy tisíciletí mezi léty 500 a 1500 neboli deset století od šestého po patnácté.

Středočeský kraj

Středočeský kraj je samosprávný celek České republiky ve středních Čechách, který vznikl roku 2000, souběžně také stále existuje územně-správní jednotka se stejným názvem i územím, která vznikla už v roce 1960. Co do územní rozlohy i počtu obyvatel je největším českým krajem. Na rozdíl od ostatních krajů nemá své sídlo umístěno na vlastním území, ale je jím hlavní město Praha, které má status samostatného kraje a které je Středočeským krajem zcela obklopeno.

Středočeský kraj a Praha jsou jediné dva samosprávné kraje, jejichž území je shodné jako u dříve vzniklých územně-správních krajů. Do značné míry se Středočeský kraj kryje s územím někdejšího Pražského kraje existujícího v letech 1949–1960.

Tomáš Garrigue Masaryk

Tomáš Garrigue Masaryk, označovaný T. G. M., TGM nebo prezident Osvoboditel (7. března 1850 Hodonín – 14. září 1937 Lány), byl československý státník, filozof, sociolog a pedagog, první prezident Československé republiky. K jeho osmdesátým narozeninám byl roku 1930 přijat zákon o zásluhách T. G. Masaryka, obsahující větu „Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát“, a po odchodu z funkce roku 1935 ho parlament znovu ocenil a odměnil za jeho osvoboditelské a budovatelské dílo.Tomáš Masaryk pocházel z chudé rodiny. Otec, původem Slovák, byl kočí, matka pracovala jako kuchařka. Po studiích ve Strážnici, v Brně a ve Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi. Za studijního pobytu v Lipsku se roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlottou Garrigueovou, a roku 1878 se s ní v New Yorku oženil. Následujícího roku se ve Vídni habilitoval sociologickou prací o sebevraždě. Po vzniku české univerzity v Praze byl 1882 jmenován profesorem filosofie. Založil a redigoval měsíčník Athenaeum, inicioval Ottův slovník naučný a zapojil se do veřejného života kritikou tzv. Rukopisů. Své studenty vedl ke kritičnosti a vědeckosti v duchu Augusta Comta a jeho program „realismu“ se soustředil kolem týdeníku Čas.Roku 1890 vstoupil s přáteli do mladočeské strany a v dalším roce byl zvolen poslancem Říšské rady. Hájil jak větší autonomii českých zemí, tak také zájmy jihoslovanských národů, ale pro spory s radikálním vedením strany se roku 1893 mandátu vzdal. Ve snaze kultivovat české politické myšlení se Masaryk začal zabývat dějinami. Navázal na koncept Františka Palackého a přemýšlel o historickém poslání českého národa. Česká reformace a národní obrození jako projevy humanity mají podle něho širší, všelidský význam. Zároveň se ovšem Masaryk zabýval i sociálními otázkami, podporoval osmihodinovou pracovní dobu a všeobecné volební právo. Roku 1899 vystoupil s požadavkem na revizi procesu s Hilsnerem (tzv. hilsneriáda) a proti antisemitským pověrám a předsudkům. Roku 1900 založil Českou stranu pokrokovou, za niž byl roku 1907 a 1911 znovu zvolen (jejím jediným) říšským poslancem. Na základě dlouhodobého studia a četných návštěv v Rusku publikoval od roku 1913 nejprve v němčině své nejrozsáhlejší a ve světě nejslavnější dílo „Rusko a Evropa“, které bylo posléze vydáno i v češtině a přeloženo do několika jazyků.Svých styků, znalostí i zkušeností Masaryk bohatě využil, když roku 1914 několikrát cestoval na západ Evropy a prostřednictvím R. W. Setona-Watsona i dalších osobností seznamoval světové politiky s českými požadavky. Roku 1915 pak odcestoval společně s dcerou Olgou do Švýcarska. Nemohl se již vrátit, protože v Rakousku-Uhersku na něho byl vydán zatykač. Jeho spojkou s domovem pak byli Edvard Beneš a další přátelé. Obeslal české krajany po světě, získal jejich podporu a v červnu 1915 v Ženevě poprvé veřejně vyhlásil požadavek samostatného státu. Téhož roku odjel do Londýna, kde se stal profesorem na King's College a přitom neúnavně publikoval a přesvědčoval. Roku 1916 mu Milan Rastislav Štefánik připravil přijetí u francouzského premiéra Aristida Brianda v Paříži, kde posléze vznikla Československá národní rada.V únoru 1917, když velmoci uznaly tehdy formulovaný československý požadavek, odjel Masaryk do Ruska shromažďovat vojsko, aby svému programu dodal větší váhu. Československé legie měly postupně až 50 tisíc mužů a operovaly hlavně v Rusku, byly však podřízeny Národní radě a zařazeny jako spojenci do francouzské armády. Masaryk sám řídil organizování legií. Po říjnové revoluci a separátním míru Ruska s Německem se vydal z Moskvy přes Sibiř do Japonska, aby připravil přepravu legií do Francie. 7. března 1918 se vydal lodí do Spojených států amerických, protože věděl, že prezident Woodrow Wilson bude mít v poválečném uspořádání světa a zejména Střední Evropy velmi významné slovo. V dubnu 1918 do USA dorazil. Přednášel, psal a agitoval zejména mezi krajany a dosavadní velké úspěchy legionářů byly pádným argumentem. Masarykova kniha „Nová Evropa“ přispěla k tomu, že prezident Wilson odmítl rakouské návrhy na federalizaci monarchie a postavil se za sebeurčení slovanských i jiných národů.Zpráva o revoluci v Praze a vzniku Československa dne 28. října 1918 zastihla Masaryka ještě v Americe, stejně jako zpráva o jeho zvolení prezidentem. Cestou domů navštívil už jako prezident Anglii, Francii a Itálii i české legionáře a 21. prosince 1918 byl triumfálně uvítán v Praze. Hned po volbách roku 1920 byl znovu zvolen, i když získal jen asi 65 % hlasů, a podobně i v dalších volbách roku 1927. Teprve při třetí volbě, v roce 1934, kterou ústava presidentu Osvoboditeli dovolovala a která proběhla jako manifestace pro demokracii, získal 73 % hlasů. Komunisté a slovenští nacionalisté pro Masaryka nehlasovali nikdy. Koncem roku 1935 Masaryk ze zdravotních důvodů abdikoval a 14. září 1937 zemřel. Jeho pohřeb se stal velkou národní manifestací za svobodu a demokracii.

Univerzita Karlova

Univerzita Karlova (zkratka UK, latinský název Universitas Carolina) se sídlem v Praze je nejvýznamnější česká vysoká škola, jedna z nejstarších evropských univerzit, nejstarší severně od Itálie a východně od Paříže. V roce 2010 zde studovalo téměř 50 tisíc studentů, tj. zhruba šestina všech vysokoškoláků v Česku. Roku 2012 tuto školu vyhodnotila organizace Academic Ranking of World Universities jako nejlepší v České republice, jednu z nejlepších v regionu střední a východní Evropy a v celosvětovém (tzv. Šanghajském) žebříčku ji zařadila na 201.–300. místo.

Vltava

Vltava (německy Moldau) je s délkou 430,2 km nejdelší řekou na území České republiky. Pramení na Šumavě, u obce Černý Kříž, soutokem Teplé Vltavy a Studené Vltavy. Protéká mimo jiné Českým Krumlovem, Českými Budějovicemi a Prahou a ústí zleva do Labe v Mělníku. Povodí Vltavy s přítoky Malší, Lužnicí, Otavou, Sázavou a Berounkou zaujímá jižní část Čech a spolu s Labem, jehož přítokem Vltava je, vytváří systém odvodňující téměř celé Čechy. Povodí řeky je 28 090 km² (z toho 27 047,59 km² v České republice). Své jméno „Vltava“ řeka dostala od starých Germánů, kteří ji nazývali Wilt-ahwa - divoká voda.

Praha – hlavní město České republiky
Původní pražské vrchy
Statutární města v Česku
Primátoři Prahy
Administrativní dělení Česka
České památky na seznamu světového dědictví UNESCO
Hlavní města Evropy

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.