Monarchie

Monarchie (starořecky μοναρχία monarchía, česky samovláda) je forma vlády ve které je panovník nejvyšším představitelem a symbolem státu a jeho svrchovanosti. Panovník je hlavou státu, a tuto funkci zastává doživotně.

Tradičně je postavení panovníka dědičné. Ve volené monarchii je panovník volen.

V absolutní monarchii náleží panovníkovi neomezená moc, zatímco v konstituční monarchii je moc panovníka omezena ústavou. Monarchie byla nejčastější formou vlády až do 19. století.

World Monarchies
     Polokonstituční monarchie
     Commonwealth realms (konstituční monarchie v personální unii)
     Subnárodní monarchie (tradiční)
Queen Elizabeth II of New Zealand
Britská královna Alžběta II. je nejdéle vládnoucí ženou v historii a po smrti thajského krále Rámy IX. (†2016) je zároveň nejdéle vládnoucím monarchou na světě.

Historie

Řecký výraz monarchia (μοναρχία) je klasický a byl použit Herodotem. Jedná se o složený výraz slov μόνος monos ‚jeden / sám‘ a ἀρχεῖν archein ‚vládnout / panovat‘.

Pravzor monarchie, v nichž vládce svou legitimitu odvozuje od některého božstva, však můžeme vysledovat již ve starém Egyptě, kde faraon byl uctíván jako božstvo. Podobný způsob existoval také v císařském systému ve staré Číně, kde byl panovník mj. označován za „Syna nebes“ (čínsky 天子 / tiānzi) a jeho úřad jako „Mandát Nebes“ (天命 / tchien-ming), který mu propůjčoval absolutní moc.

V některých historických státech existoval systém souběžného panování 2 či více panovníků, diarchie, duumvirát, triumvirát.

Monarchie dle nástupnictví

Volební monarchie

Systém volební monarchie (obvykle s omezeným okruhem kandidátů a voličů) je zřejmě starší nežli dědičná monarchie, která ji ve většině případů nahradila, čímž bylo omezeno nebezpečí občanských válek při eventuálních následnických sporech. Polské království a Svatá říše římská německého národa byly až do svých posledních dní volebními monarchiemi. Některé státy se systémem volební monarchie fungují dosud, jsou čtyři: Vatikán, Kambodža, Malajsie a Spojené arabské emiráty.

Volební monarchie byla v předkřesťanské Evropě nejčastější formou vlády. Např. germánské a keltské kmeny si volily své „náčelníky“, kteří zpravidla pocházeli z mocných a vlivných rodinných klanů. Přesto pro ně nebylo následnictví automatické jako v dědičných monarchiích. Po smrti nebo ztrátě autority byl pomocí rozličných rituálů (thing, pozvednutí štítů) volen nebo proklamován nový velitel. V Saském řádu byl volen vévoda pouze v době války, polního nebo loupežného tažení, jenž se po skončení války stal opět prostým svobodným pánem. Jiný způsob vlády byl svobodnými selskými bojovníky odmítnut.

Tento předfeudalistický řád, částečně nesoucí některé demokratické rysy, skončil s christianizací Evropy. Když římský císař Konstantin I. Veliký ve svém milánském Tolerančním ediktu z roku 313 zrovnoprávnil křesťanství s ostatními náboženstvími, započala tím éra spojenectví mezi církevními institucemi a světskou autoritou. Tehdejší církev pak legitimizovala absolutní moc a následnictví ideologií vládou z vůle Boží. Tím si zajistila privilegované postavení a podíl na moci, kterou si ve většině zemí zachovávala až do doby francouzské revoluce.

Dědičná monarchie

V dědičné monarchii je postavení panovníka děděno podle zákonů nebo zvyklostí následnictví, obvykle v panovnické rodině na základě dynastického původu. Následník je obvykle znám již před svým nástupem na trůn.

Dědičné monarchie se začaly v Evropě stále více prosazovat od středověku. V tomto systému stál panovník v čele správy regionu nebo méně či více homogenního území, které bylo za zásluhy dále svěřováno v léno stoupencům panovníka. Tento feudální systém tvořil budoucí základ územní správy a vojenského systému. Později však tento systém trpěl v důsledku stoupajících nároků leníků na stále větší vlastní autonomii na ovládaném území včetně následnictví. Až do rozvoje prvních moderních států ztrácel římsko-německý nebo polský panovník stále více faktické moci ve prospěch postupně vytvořené feudální šlechty, naproti tomu francouzští nebo pruští panovníci je zbavili moci a nastolili absolutistickou vládu.

Formy monarchií

Louis XIV of France
Francouzský král Ludvík XIV. (vládnoucí v letech 16431715

Absolutní monarchie

V absolutní (též absolutistické) monarchii panovník vládne jako autokrat (samovládce) s absolutní mocí. Absolutní monarchie ovšem nemusí být nezbytně autoritářská, osvícení panovníci povolovali řadu svobod.

V této formě monarchie vykonává panovník sám veškerou státní správu. Šlechtě propůjčuje její postavení ve feudálním systému výměnou za privilegia ve státní správě a v armádě. Panovník je „legibus absolutus“ (latinsky „oddělen od zákonů“), tzn., že nepodléhá zákonům, které sám vydává. Nejznámějším příkladem nároku na absolutní vládu panovníka je “Král slunce“ Ludvík XIV., jehož chápání sebe sama obsažené v jeho výroku L’État, c’est moi (Stát jsem já) lze přímo prototypicky vztáhnout na tento směr. Absolutní nárok na moc však byl, vzhledem k opozici šlechty a vzrůstající emancipaci měšťanstva, trvale neudržitelný.

V zemích, kde dosud existuje absolutní monarchie, přejímá prvky republiky nebo demokracie, případně obojí. I přes nepřesnost vymezení pojmu, mohou být jako existující absolutní monarchie chápány státy Brunej, Vatikán, Saúdská Arábie, Svazijsko a eventuálně některé další arabské monarchie v Perském zálivu jako existující absolutní monarchie. V Nepálu byl dosud absolutně vládnoucí král nucen na jaře 2006 přijmout rozsáhlé omezení moci.[1] V květnu 2008 byla v Nepálu monarchie zrušena a Nepál byla prohlášen republikou. 18. července 2008 došlo v Bhútánu k ústavní přeměně absolutní monarchie [2] na konstituční.

Konstituční monarchie

V konstituční monarchii již moc panovníka není absolutní, nýbrž omezená a upravená ústavou (konstitucí), která vymezuje rozsah jeho pravomocí. Vládu je však i nadále vykonává panovník a nikoli lidové zastoupení, které je na panovníkovi závislé, tzn., panovník může odvolat vládu. Příkladem může být Německé císařství (1871–1918) nebo Monako (od roku 1911). Naproti tomu Lichtenštejnské knížectví je konstituční dědičná monarchie, v níž vládu ustavuje Lichtenštejnský zemský sněm a knížetem je pouze jmenována. I tak je ovšem lichtenštejnská vláda závislá na důvěře knížete. Tím Lichtenštejnské knížectví představuje konstituční monarchii se silnými demokraticko-parlamentaristickými rysy.

Reference

  1. Nepal monarchy abolished. BBC
  2. Bhútán Constitution. na: telegraphindia.com, Vyhlášení konstituční monarchie v Bhútánu.

Externí odkazy

Dědičná monarchie

Dědičná monarchie je typem monarchie, je to forma, která funguje téměř ve všech v moderních monarchiích.

V dědičné monarchii všichni panovníci pocházejí zpravidla ze stejného rodu a koruna přechází z jednoho člena rodu na druhého. Tento systém má výhodu stability, kontinuity a předvídatelnosti, stejně jako vnitřních stabilizujících faktorů jakými jsou rodová náklonnost a loajalita.

Například, když král nebo královna dědičné monarchie zemře nebo odstoupí, koruna obvykle připadne další generaci, tj. jeho nebo jejímu potomkovi, obvykle v určité posloupnosti seniority. Když tento potomek zemře, koruna přechází plynule jeho potomkům, nebo pokud nemá dědice, pak dále na bratra či sestru, sestřenku, bratrance, nebo další přímé příbuzné. Dědičné monarchie nejčastěji určují následnictví podle legislativně daného, přesně určeného pořadí následnictví, tudíž je dlouho dopředu známo, kdo bude příštím panovníkem. Dnešní obvyklý typ následnictví je v dědičných monarchiích založen na určité formě primogenitury, ale existují i další metody jako například seniorát, tanistry nebo rotační následnictví, které byly obvyklejší v minulosti.

Habsburská monarchie

Habsburská monarchie (německy Habsburgermonarchie) či hovorově Rakouská monarchie (německy Österreichische Monarchie), popř. Podunajská monarchie (Donaumonarchie), nebo zkráceně jen Rakousko, jsou neoficiální názvy historického soustátí, jemuž vládla rakouská větev habsburské dynastie a jejich následnická habsbursko-lotrinská dynastie v letech 1526–1804. Velká část habsburského soustátí oficiálně náležela ke Svaté říši římské.

Habsburská monarchie vznikla jako personální unie, když Ferdinand I. Habsburský, ovládající doposud jen dědičné habsburské země, roku 1526 získal českou a uherskou korunu. I přes dočasné neúspěchy se nakonec Habsburkům podařilo jednotlivé části monarchie integrovat a vytvořit centralizovanou správu. Konečně roku 1804 přijal František I. císařský titul a dosud bezejmenný stát se přeměnil na Rakouské císařství.

Karel VI.

Karel VI. (1. října 1685 Vídeň – 20. října 1740 Vídeň) byl nejmladší syn císaře Leopolda I. a jeho manželky Eleonory Falcko-Neuburské. Po smrti svého bratra Josefa I. se stal:

jako Karel III. králem španělským (1703–1711).

jako Karel VI. císařem Svaté říše římské (1711–1740),

jako Karel II. králem českým, markrabětem moravským a arcivévodou rakouským (1711–1740)

jako Karel III. králem uherským (1711–1740).

Katar

Katar (oficiálním názvem Stát Katar) je emirát v jihozápadní části Perského zálivu. Země se nachází na poloostrově, vybíhajícím z většího Arabského poloostrova do Perského zálivu. Na jihu hraničí v délce 60 km se Saúdskou Arábií, zbylé strany jsou obklopeny mořem, přičemž na západě leží v sousedství Kataru malý ostrovní stát Bahrajn.

Konstituční monarchie

Konstituční monarchie je forma monarchie, ve které panovník vykonává pravomoci na základě psané či nepsané ústavy. Konstituční monarchie se odlišuje od absolutní monarchie omezením moci panovníka ústavou, dále dodržuje zásadu dělby moci, přičemž panovník je hlavou státu s vymezenými pravomocemi, rozsah jeho pravomocí se liší podle ústavy a připadá mu především úloha reprezentativní.

Kuvajt

Kuvajt, oficiálním názvem Stát Kuvajt, je malá monarchie v jihozápadní Asii při Perském zálivu. Jeho sousedy jsou Irák a Saúdská Arábie. Ke Kuvajtu náleží také několik ostrovů v Perském zálivu, např. Búbiján či Failaka. Země se řadí k hlavním světovým producentům ropy; udává se, že na kuvajtském území se nalézá asi 8 až 9 % světových zásob této suroviny.

Malajsie

Malajsie je federativní konstituční monarchie v jihovýchodní Asii. Rozkládá se na jihu Malajského poloostrova, na severu ostrova Borneo a dalších malých ostrovech. Jejími sousedy jsou Indonésie, Brunej, Singapur a Thajsko. Od Filipín je odděluje Suluské moře.

Malajsie má svůj původ v malajských královstvích, která se v 18. století stala součástí Britského impéria. Nezávislosti dosáhla Malaja 31. srpna 1957, roku 1963 se sjednotila se Severním Borneem, Singapurem a Sarawakem jako Malajsie, Singapur se po dvou letech oddělil. Nyní je Malajsie volenou rotační federativní konstituční monarchií sestávající ze třinácti států (monarchií i republik) a tří teritorií pod správou federace. Státní zřízení má velice blízké britskému westminsterskému parlamentárnímu systému a právní systém je založen na obecném právu (Angloamerické právo). Je zde ale dvojí soudnictví, malajsijští muslimové podléhají právu šaría. Malajsijského krále volí devět dědičných monarchů členských států podle rotačního principu mezi sebou. Má pětileté funkční období a jeho pravomoci jsou převážně ceremoniální.

Ústava prohlašuje Malajsii sekulárním státem, ale dominantní islám vyzdvihuje jako „náboženství federace“. Náboženství mají náboženskou svobodu, mezi sebou se tolerují, ale vystoupení z islámu je trestné.

Hlavním městem je Kuala Lumpur, ale federální vláda již přesídlila do zcela nově budovaného města Putrajaya.

Měnou je od roku 1963 Malajsijský ringgit. Roku 1973 Malajsie odstoupila od dohody s Brunejí a Singapurem fakticky ustavující měnovou unii.

Tropická Malajsie patří mezi 17 zemí s největší biodiverzitou na světě, které obsahují většinu přírodních druhů s mnoha endemity.

Panovník

Panovník (též monarcha) je osoba zpravidla šlechtického původu vykonávající funkci hlavy státu. Kompetence panovníka se pohybují od symbolických, kdy má jen reprezentativní úlohu (v konstituční monarchii), po absolutní moc (v absolutní monarchii).

Rakousko-Uhersko

Rakousko-Uhersko (německy Österreich-Ungarn), oficiálně Rakousko-uherská monarchie (německy Österreichisch-Ungarische Monarchie; maďarsky Osztrák-Magyar Monarchia), byl státní útvar, reálná unie Království a zemí v Říšské radě zastoupených neboli „Předlitavska“ a Zemí svaté Štěpánské koruny uherské neboli „Zalitavska“ (nepřesně Uherska), existující od 8. června 1867 do 31. října 1918. Toto soustátí vzniklo přeměnou Rakouského císařství (nástupníka Habsburské monarchie) na základě tzv. rakousko-uherského vyrovnání v únoru 1867.

Rakouské císařství

Rakouské císařství byl poloúřední název užívaný v období od 11. srpna 1804 do 21. prosince 1867 pro souhrn dědičných zemí pod vládou rodu habsbursko-lotrinského (do porážky uherské revoluce v letech 1848/9 zahrnovalo pouze území původně náležející ke Svaté říši římské, po tomto datu pak i Uherské království).

Název vychází z titulu dědičného císaře rakouského (Erbkaiser von Österreich), přijatého Františkem II., posledním císařem Svaté říše římské jako název habsbursko-lotrinského arcidomu — …den Titel und die Würde eines erblichen Kaisers von Österreich (als den Nahmen Unsers Erzhauses)… — nejednalo se tedy o zřízení nové dědičné monarchie a postavení jednotlivých států/panství/území zůstalo nezměněno. František II. tak chtěl chránit rodové zájmy v okamžiku, kdy se Napoleon nechal korunovat francouzským císařem. V roce 1805 vzhledem k ohrožení Vídně napoleonskými vojsky byl přenesen císařský dvůr a vláda rakouské monarchie na čas do města Těšína.

Po dvou letech „dvojitého“ císařování se s ohledem na politický vývoj v Evropě (zejména vznik Rýnského spolku) František II./I. vzdal 6. srpna 1806 koruny Svaté říše římské, prohlásil římskou císařskou hodnost za zrušenou a zbavil zbylé říšské stavy povinností vůči sobě jako římskému panovníkovi. Jeho vláda se tak formálně omezila pouze na rodové državy rakouské, království české a uherské.

Poněvadž nebylo z hlediska procesní ekonomie udržitelné vypočítávat všechna samostatná území pod panovníkovou vládou, začalo se původně dynastického titulu císaře rakouského poznenáhlu v praxi užívat i v teritoriálním smyslu císařství rakouského.

V důsledku porážky v prusko-rakouské válce a selhání státní reformy bylo rakouské císařství v roce 1867 přeměněno Františkem Josefem I. na Rakousko-Uhersko, čímž uherské země získaly v rámci říše rovnoprávnost.

Regent

Označení regent se obvykle používá pro dočasného zástupce panovníka v monarchii, tj. pro správce říše. Obvykle se jedná o dočasnou správu za dosud nezletilého dědičného vladaře nebo o situaci, kdy země nemá jednoznačného nástupce zemřelého panovníka a musí ho teprve najít. Výjimečně se regentem myslí právě člen panující královské rodiny, například manžel panovnice (princ regent).

V období feudalismu to byl též název nejvyšších úředníků, např. v českých zemích zemského hejtmana, a dále se tak označoval i vrchní správce šlechtického panství.

Seznam forem vlády

Forma vlády nebo státní zřízení označuje vnitřní politické uspořádání státu. Viz také forma státu a politický režim.

Seznam států podle státního zřízení

Tento seznam států světa podle státního zřízení ukazuje státní zřízení a formy vlády zahrnuje 193 členských států OSN, dvou pozorovatelských států OSN a 12 dalších území jejichž postavení jako státu je sporné.

Seznam vychází z psané ústavy jednotlivých států. Skutečný systém vlády se může výrazně lišit od deklarovaného systému.

Spojené arabské emiráty

Spojené arabské emiráty (SAE) jsou federací sedmi konstitutivních emirátů na Blízkém východě, rozkládající se v jihozápadní Asii ve východní části Arabského poloostrova při pobřeží Perského zálivu. Na pevnině sousedí s Ománem a Saúdskou Arábií a rovněž sdílí námořní hranici s Katarem, Íránem a Pákistánem.

Svatá říše římská

Svatá říše římská (latinsky Sacrum Imperium Romanum, německy Heiliges Römisches Reich) je název zaniklého mnohonárodnostního, později velmi volného svazku mnoha politických útvarů, který se rozkládal ve střední Evropě. Říše zahrnovala Německé království, České království (po roce 1004), Italské království (po roce 951), Burgundské království (po roce 1032) a stovky knížectví, vévodství, hrabství, biskupství, svobodných říšských měst a jiných oblastí. Od 15. století se začal užívat rozšířený název Svatá říše římská národa německého (latinsky Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ, německy Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation), ale spíše jen v částech říše osídlených Němci.

25. prosince 800 papež Lev III. korunoval franského krále Karla Velikého na císaře, který se stal na území západní Evropy prvním císařem po více než 300 letech. Až do roku 899 (s menší přestávkou) tento titul získávali členové dynastie Karla Velikého, Karlovci. Poté je vystřídali členové různých italských dynastií až do roku 924. Pak byl trůn neobsazený do roku 962, kdy byl na císaře korunován Ota I. Veliký, který sám sebe označoval za pokračovatele Karla Velikého. Krále Svaté říše římské vybírali volitelé, kurfiřti. Zvolený panovník se pak musel nechat papežem korunovat na císaře. V 16. století byla povinnost korunovace papežem zrušena.

Říše byla zrušena císařem Františkem I. Rakouským v roce 1806 poté, co Napoleon Bonaparte založil Rýnský spolek.

Thajsko

Thajské království, zkráceně Thajsko, je stát v jihovýchodní Asii. Jeho sousedy jsou Myanmar, Laos, Kambodža a Malajsie. Hlavním městem je Bangkok, thajsky nazývaný Krung Thep (กรุงเทพมหานคร). Země leží na poloostrově Zadní Indie. S rozlohou 513 120 kilometrů čtverečních a 68 miliony obyvatel je Thajsko 50. největší zemí světa a 21. nejlidnatější.Thajsko bylo v minulosti známo pod jménem Siam (สยาม), které bylo oficiálním názvem státu do 11. května 1939 a znovu v letech 1945 až 1949. Etnonymum Thai (ไทย) v thajštině původně znamenalo „svobodný“.Thajsko je jedinou zemí jihovýchodní Asie, která se vyhnula přímé koloniální vládě. Ačkoli je Thajsko formálně konstituční monarchií a parlamentní demokracií, nedávný převrat (2014) nastolil de facto vojenskou diktaturu. Thajsko je zakládajícím členem Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) a je tradičním a hlavním spojencem Spojených států v oblasti. Má druhou největší ekonomiku v jihovýchodní Asii a 20. největší na světě (HDP v paritě kupní síly). Velkou část jeho ekonomiky tvoří cestovní ruch.

Volby do rakouského Říšského sněmu 1848

Parlamentní volby do rakouského Říšského sněmu se konaly v červnu 1848 jako první celostátní volby v Rakouském císařství, fakticky ovšem proběhly jen v předlitavské části monarchie (tedy bez Uherska). Byli jimi zvolení poslanci ústavodárného Říšského sněmu.

O konání voleb bylo rozhodnuto v dubnové ústavě, schválené 25. dubna císařem Ferdinandem I. Dobrotivým. Volby probíhaly po celou dobu června v různých termínech pro jednotlivé volební okrsky tehdejší monarchie. Ústavodárný sněm se po svém zvolení poprvé sešel 22. července ve Vídni, později bylo však rozhodnuto o jeho přesunutí do Kroměříže. Tento sněm bývá proto díky svému sídlu nazýván Kroměřížský sněm.

Země (Česko)

Země byly od středověku do roku 1948 nejvyšší samosprávné celky, na které se území dnešní České republiky (Česka) členilo. V historické literatuře se o těchto celcích často hovoří jako o historických zemích. Tyto celky také tvořily od roku 1348 do roku 1918 jádro zemí Koruny české. Související termín „České země“ pak představuje souhrnné označení Českého království, Moravského markrabství a pozdějšího Vévodství slezského, v dnešní době souhrnné označení Čech, Moravy a Českého Slezska.

Do 18. století tvořily tyto země nejvyšší samosprávné celky zemí Koruny české, poté do roku 1918 korunní země habsburské monarchie a poté (v podobě země České, země Moravské a země Slezské - tří z celkem pěti zemí československých) Československa. V roce 1928 byla Morava a Slezsko opětovně (první sloučení proběhlo mezi lety 1782 až 1849) sloučeny do jednoho správního celku, země Moravskoslezské, a k 1. lednu 1949 bylo zemské zřízení zrušeno komunistickým režimem a vytvořeny kraje. Po zrušení zemského uspořádání jsou jednotlivé české země vnímány jako historické a kulturní celky. Současná podoba vnitřního politicko-geografického členění České republiky historickým zemím neodpovídá a hranice jednotlivých krajů historické hranice Čech, Moravy a Slezska nerespektují. Na řadě míst již nejsou zemské hranice respektovány ani hranicemi současných obcí či katastrálních území.

Formálně od roku 1348 do vzniku Československa tvořily české země a další přidružené země (spojeny v určitých obdobích pouze osobou panovníka) politický celek zvaný země Koruny české a měly v čele stavovské zemské sněmy (od druhé poloviny 19. století již volené), které vytvářely zemské zákony a od doby pozdního středověku do bitvy na Bílé hoře volily panovníka. Od roku 1850 bylo v každé z těchto tří zemí zřízeno zemské místodržitelství, v jehož čele stál jmenovaný zemský místodržitel. Tento úřad měl dalekosáhlé kompetence a byl zodpovědný i za vydávání zemských zákoníků.

České království

České království či Království české (německy Königreich Böhmen, latinsky Regnum Bohemiae) byl státní útvar v čele s králem na území Čech od 13. století do roku 1918. K Českému království byly v různých obdobích přidruženy další historické země, především Moravské markrabství, slezská knížectví a Lužice. Země pod vládou českého krále se souborně označují jako země Koruny české.

Královský titul byl některým přemyslovským knížatům udělován i dříve, ale definitivně byla přeměna Českého knížectví v dědičné království potvrzena Zlatou bulou sicilskou roku 1212. Na českém královském trůnu vládly dynastie Přemyslovců (1198–1306), Lucemburkové (1310–1437), Jagellonci (1471–1526), Habsburkové (1526–1780) a Habsburko-Lotrinkové (1780–1918). Království oficiálně zaniklo roku 1918 vznikem Československa.

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.