Metonymie

Metonymie (řecky μετωνυμία, metónymia; latinsky denominatio – doslova „přejmenování“, resp. „odvozené pojmenování“) spočívá v přenosu označení na jiný objekt na základě jiné souvislosti než podobnosti označovaných objektů (denotátů). Přenesení na základě vnější podobnosti se nazývá metafora. Přenos významu z části na celek nebo z celku na část téhož objektu se nazývá synekdocha, metonymii se typově podobá.

Tyto přenosy mohou být jak projevem postupného vývoje jazyka (metonymie uzuální), tak jeho tvůrčího použití jednotlivcem (literátem, tvůrcem reklamy, v běžném hovoru apod. – tzv. metonymie aktuální). Po přenosu může mít slovo trvale původní i nový význam nebo může původní význam ztratit, takže jde o posun významu.

Typy metonymie

Strukturní metonymie

Jako strukturní metonymie se nazývá například přenos pojmenování, při němž si zachovává i původní význam. Může jít například o přenos z abstraktního pojmu (děj, stav, vlastnost) na věc nebo osobu, z věci nebo osoby na abstraktní pojem nebo mezi dvěma abstraktními pojmy různého druhu.

Příklady typů metonymie:

  • děj→vykonavatel stráž - střežení, kontrola - kontrolování
  • děj→nástroj děje učení jako hromada učebnic, krmení jako krmivo
  • děj→místo děje práce, učení jako učiliště, zatáčka, vjezd
  • činnost (povolání)→místo jeho výkonu vazačství, řeznictví, lékárnictví
  • děj→výsledek děje diplomová práce, požehnání
  • vlastnost→její projev bohatství, pozornost jako dárek, milost jako být milý konkrétním činem,
  • činnost→funkce nebo status cestující, pracující, rodič
  • děj→konkrétní způsob jeho provedení volby jako procedura s hlasovacími lístky, vzdělávání jako školní výuka, milost jako právní akt vládce
  • nádoba→obsah snědl celý talíř, dám si ještě sklenici, ovocný pohár
  • místo→obyvatelé nebo přítomní země truchlí, stadion jásá
  • místo→orgán moci Německo kapitulovalo, Praha to neschválila, rozkaz z Moskvy, Bílý dům vydal prohlášení
  • vědecký obor→předmět jeho zájmu tento výrobek škodí ekologii, toto slovo má zajímavou etymologii
  • symboly bojovat za kalich (za myšlenku husitství), s tebou je kříž (trápení), spořit s liškou (s bankou používající logo lišky), tučňák (operační systém Linux), věrnost vlajce

Kontextová metonymie

Jako kontextová metonymie se označuje přenos vlastního jména na konkrétní soubor díla nebo konkrétní událost. Pokud metonymie nepokročí až k úplné apelativizaci (zobecnění na další díla nebo události podobného druhu), píše se v metonymickém významu stále velké písmeno jako u vlastního jména.

  • autor→dílo číst Hemingwaye, poslouchat Mozarta, zpívat Kryla
  • zeměpisné jméno→událost v případě událostí, které se staly symbolem: Bílá hora ve smyslu Bitva na Bílé hoře (doba pobělohorská), Sarajevo ve smyslu atentát v Sarajevu na knížete Ferdinanda před první světovou válkou. Formulace překročit Rubikon pro označení klíčového nevratného rozhodnutí je však metaforou, nikoliv metonymií. Waterloo jako označení neúspěšné Napoleonovy bitvy je metonymie, označení jiných proher tímto slovem je již navazující metafora se sklonem k apelativizaci. Američané nechtějí zažít další Pearl Harbor.
  • datum→událost černý pátek na burze, jedenácté září světové diplomacie (únik amerických kabelogramů, zveřejněných na WikiLeaks)
  • národnost→vlastnost podle nátury lidí z určité země (nebo spíše předsudku o ní): na půjčky on je Žid (počítá každou korunu), opili se jak Dánové, mají doma Itálii (manželství partnerů temperamentních nátur, charakteristické častými hádkami a změnami nálad)

Metonymická apelativizace

Etymologická metonymie je jiný název pro metonymickou apelativizaci (zobecnění), tedy přenesení vlastních jmen na obecné označení osob a věcí. Tato označení se píší s malými písmeny, i když pocházejí z vlastního jména. Apelativizace má povahu buď metafory, nebo metonymie.

  • Místní vlastní jména→věci, které z těch míst pocházejí damašek, manšestr, segedín, kašmír, koňak, rokfór, tokaj, eidam, doutník havana.
  • Jméno→fyzikální jednotka ampér, joule, volt
  • Jméno→předmět, stav nebo úkon s nositelem související rentgen, brajgl, nikotin, trojitý salchow, dvojitý axel, trojitý rittberger
Metaforické apelativizace
  • Přenosy Jméno→funkce: císař (podle Caesar), král (podle Karel) nejsou čistě metonymiemi, ale mají spíš povahu metafory (označují osoby podobné Karlovi a Caesarovi).
  • Apelativizace typu donchuan, mirek dušín, casanova, jidáš jako označení osob s podobnými vlastnostmi jako původní nositel jména jsou metaforami, nikoliv metonymiemi.

Metonymie ve filmu

Jako metonymie se též označuje jeden z výrazových prostředků filmu. V tomto případě nejde o vznik nebo formování slov, ale konkrétní stylistický prvek, který má film k dispozici. Metonymie může „odlehčit“ příliš drastické, pornografické, morbidní nebo jinak explicitní momenty právě tím, že střed dění přenese na jiný objekt na základě souvislosti, stejně jako tomu je u metonymie v jazykovědě. Příklad: Doktorka operuje, ale místo ní vidíme sestřičku s miskou, do které odkládá zkrvavené nástroje.

Související články

Externí odkazy

Anna Kareninová

Anna Kareninová, nebo také Anna Karenina (Анна Каренина) je román Lva Nikolajeviče Tolstého poprvé vydaný na pokračování v letech 1873 až 1877, tedy krátce po návratu z Evropy a svatbě s jeho ženou.

V románu se proplétají dva hlavní příběhy: tragický, beznadějný osud Anny, jejího muže i milence a nalezení životního štěstí a pravdy ve vztahu mezi Levinem a Kitty. Děj se odehrává v převratné době, kdy do carského Ruska pronikala spolu s železnicí průmyslová revoluce. Autor si přitom všímá dopadů do společnosti, reakcí tehdejších lidí, přínosů i ztrát. V knize nalezneme pro Tolstého typické zamýšlení se nad mentalitou ruských mužiků, aristokratickou společností, vztahem mezi muži a ženami, dobrem, pravdou i hledáním víry. Těžiště knihy není ve vlastním ději, ale v fascinujícím popisu vnitřního světa jednotlivých postav.

Tolstoj v tomto díle zkoumá společnost nahlížením do lidských vztahů a do nitra člověka samotného. Odhaluje proměnlivost člověka, touhu po štěstí a úsilí o mravní sebezdokonalení. V hlavních postavách probíhá proces uvědomování si sama sebe, jsme svědky jejich ztroskotání, která je vedou k životní zralosti a zmoudření. Celkovým tragickým laděním románu, objektivním způsobem vyprávění a využíváním symbolických motivů, které vyvolávají úzkost a nepokoj, vyjadřuje autor nesouhlas s buržoazním vývojem Ruska.

Román bývá srovnáván s podobně laděným příběhem, a sice s Paní Bovaryovou od Gustava Flauberta, ale zobrazuje jiný typ „nevěrné ženy“. Anna není natolik romanticky laděná, v mimomanželských vztazích nehledá chybějící romantično, ale jen jedinou lásku k osudovému muži, na rozdíl od Emmy Bovaryové ctí morální hodnoty a je láskyplnou matkou.

Apelativum

Apelativum je obecné jméno, tedy takové jméno, které není vlastním jménem (propriem), například kůň, radost, kámen (v protikladu ke jménům jako Tomáš nebo Fantomas). Apelativizace proprií, krátce jen apelativizace (méně často též deproprializace, v onomastice též deonymizace), je proces vývoje jazyka, vlastně zvláštní případ metonymie, jimž se původní vlastní jméno stává obecným a zpravidla rozšiřuje svůj význam. Vlastní jméno osoby, jejíž jméno bylo apelativizováno, se nazývá eponym.

Christian Metz

Christian Metz (12. prosince 1931 – 7. září 1993) byl francouzský filmový teoretik, který využil ve své analýze filmu široce psychoanalýzu, zejména učení Jacquese Lacana, a strukturalistická východiska, především učení Ferdinanda de Saussura a Romana Jacobsona. Nejznámější je jeho práce Signifiant imaginaire z roku 1977.

Na konci 60. a začátku 70. let se pokoušel o čistě sémiologickou analýzu filmu. Jeho přístup z tohoto období je někdy nazýván "velká syntagmatika", to proto, že základním cílem Metzovým je vyhledávat ve struktuře filmu tzv. syntagmata (syntagma je v sémiotice volba z paradigmatu, jejíž význam spočívá v rozdílu vůči nezvoleným částem paradigmatu).

Na konci 70. let však dospěl k závěru, že sémiotická analýza filmu narazila na svou mez a dále může pokračovat jen přibráním hledisek psychoanalytických. Aplikoval je na třech základních rovinách, na rovině obrazu, rétorické figury a percepce diváka.

Filmový obraz začal chápat jako obraz snový a metody filmové práce přirovnal ke "snové práci" Freudově. S tím souvisí i přijetí Lacanovy koncepce "imaginární vs. symbolické" (tedy předoidipovská imaginace versus oidipovská abstrakce, řečeno klasicky freudovsky). Dle Metze je filmový obraz vždy imaginární, komunikuje bezprostředně s nevědomím.

Samostatně zkoumal též rétorické figury uplatňované ve filmu. Zde spojil hledisko strukturalistické a psychoanalytické, když navázal na Lacanův názor, že "nevědomí je strukturované jako jazyk", a že rétorické figury metonymie, metafory apod. jsou analogické ke snovým procesům zhuštění, přemístění či symbolizace, jak je odhalil Freud.

V oblasti percepce se pro něj stala klíčovým konceptem tzv. zrcadlová fáze Jacquese Lacana, z níž odvozoval základní subjektivizační potřeby diváka tváří tvář filmovému obrazu (a obrazu vůbec). Filmové plátno je pro Metze znovuzpřítomněním prvotního zrcadla, a tak umožňuje obnovovat zážitek ustavení Já (subjektu). Velmi podobně k filmovému obrazu později přistoupila Laura Mulvey (ovšem kritičtěji, z feministického hlediska).

Epiteton

Epiteton je básnický přívlastek (řecky epithetos – přidaný). Jde o jeden z uměleckých jazykových prostředků, který zdůrazňuje určitou vlastnost osoby, předmětu nebo jevu, případně autorův hodnotící nebo citový vztah k nim.

Bývají rozlišovány dva druhy epiteta. Vyjadřuje-li přívlastek běžně připisovanou vlastnost, jde o epiteton constans (epiteton stálý či ustálený), např. „širé pole, zelený háj“. Přisuzování neobvyklé vlastnosti se pak označuje jako epiteton ornans (epiteton zdobný, ozdobný), například „zemřelá slova“.

Epiteta se řadí mezi básnické tropy, protože vytvářejí se svým podstatným jménem vztah metafory či metonymie.

Etymologie

Etymologie je obor lingvistiky zkoumající původ a vývoj slov. Tyto informace jsou sdruženy mj. v etymologických slovnících.

Pokud v daném jazyce existují historické (psané) texty, pak jsou využívány k získání povědomí o tom, jak byla slova dříve používána a kdy se v dotyčném jazyce objevila. Etymologové také používají metodu komparativní lingvistiky k rekonstrukci jazyků, které jsou příliš staré na to, aby o nich existovala jakákoliv přímá informace. Analýzou příbuzných jazyků pomocí komparativní metody mohou zjistit něco o jazyku, který byl jejich společným předchůdcem, a jeho slovní zásobě. Tímto způsobem byly nalezeny kořeny, které vedou mj. k původu indoevropské jazykové rodiny.

Ačkoliv etymologický výzkum vzešel z filologické tradice, v dnešní době se zkoumají především jazykové rodiny, o kterých je jen nedostatečná nebo žádná dokumentace, jako uralská nebo austronéská.

Zvláštním, převážně etymologickým oborem je onomastika, zkoumající původ vlastních jmen.

Etymologická příbuznost slov se nazývá filiace.

Financial District (Manhattan)

Financial District (česky Finanční distrikt, někdy také FiDi)

je nejjižnější část městského obvodu Manhattan ve městě New York v USA, které zahrnuje kanceláře a sídla mnoha hlavních finančních institucí města, včetně New York Stock Exchange a Federal Reserve Bank of New York.

Do teroristických útoků z 11. září 2001 zde stálo Světové obchodní centrum (World Trade Center), které vystřídala budova One World Trade Center dokončená v roce 2013. Ta je aktuálně nejvyšší budovou New Yorku a západní polokoule.

Tato část Manhattanu odpovídá přibližně hranicím osady Nového Amsterdamu v pozdním 17. století a její rezidenční populace číta zhruba 56 000.Během dne se populace vyšplhá údajně až k 300 000.

Kognitivní literární věda

Kognitivní literární věda je transdisciplinární oblast nacházející souvislosti mezi literární teorií a kognitivní vědou, což je obor kombinující poznatky neurověd, psychologie, lingvistiky, antropologie, filosofie, umělé inteligence, součástí jsou i různé podobory (kupř. neurofenomenologie, kognitivní lingvistika). Jedná se o aplikaci teorie konsilience, snahu o propojení tvrdých přírodních a měkkých humanitních věd. Podnět k začlenění kognitivní vědy do literární teorie vzešel od Marka Turnera, jenž vycházel z faktu, že jazyk užívaný v komunikaci je stejně jako literární dílo výsledkem činnosti lidské mysli. Literatura je tedy možným zdrojem k poznání a definování mechanismů lidské mysli. Tento směr se vyvíjí zhruba od poslední dekády 20. století v angloamerickém prostředí.

Lež

Lež je typ klamu mající formu nepravdivého výroku, zpravidla s vědomým záměrem oklamat druhé za účelem získání nějaké výhody či vyhnutí se trestu. Pojetí rozsahu pojmu lži se liší v různých kulturách i mezi jednotlivými lidmi – týž výrok může být označen i při správné interpretaci za lživý i pravdivý. Lži se zpravidla intuitivně rozlišují na „velké“ a „malé“ podle toho, jakou škodu způsobují. Lhaní je tvrzení něčeho, o čemž mluvčí nebo pisatel ví, že je nepravdivé, nebo o čem nemá rozumný důvod se domnívat, že je pravdivé, přičemž to vydává za pravdu buď sobě nebo jiným. Může jít i o způsob obranného mechanismu, může se jednat i o momentální, pro jedince nepříjemnou situaci, který ji nedokáže aktuálně řešit jiným způsobem. Charakteristický je úmysl a vědomí nepravdivosti. Lhář(ka) je osoba, která lže, která lhala v minulosti nebo která má tendenci lhát opakovaně (notorický či patologický lhář). Aby bylo možné lhaní označit za poruchu, je důležitá frekvence a účel, který jedince ke lhaní vede. Motivace a její důsledky mají význam z hlediska posouzení závažnosti lži, toho, zda ji lze kvalifikovat jako chování disociální (jedinec škodí sám sobě), asociální (pomluva) nebo antisociální (způsobí druhému újmu).

Různá pojetí lhaní, potažmo pravdy se často projevují i na úrovni sémantiky různých jazyků. V ruském jazyce například existují výrazy лгать a врать pro lhaní a výrazy истина a правда pro pravdu. V českém jazyce můžeme nuance těchto výrazů vyjadřovat pouze užitím velkých či malých písmen.

Metafora

Metafora (řecky μεταφορά, metafora; latinsky translatio – doslova „přenesení“) je jazyková a rétorická literární konstrukce spočívající v přenášení významu na základě vnější (strukturální) podobnosti. Je druhem tropu, tedy přenášení významu původního pojmenování na jiný předmět. Je součástí běžné funkce a užívání jazyka, ale zvláštní význam má

zejména v poezii.

Metafory mohou využívat různých druhů podobnosti:

týkající se tvaru nebo struktury – zub pily

týkající se rozsahu nebo množství – kapka štěstí

týkající se funkce – hlava rodiny

týkající se místa nebo polohy – čelo posteleOd metafory se odlišuje metonymie, což je přenášení významu na základě jiné souvislosti než podobnosti, například přenášení významu podle původu nebo příčinnosti (například z autora na dílo, z činnosti na firmu atd.), přenášení z jednoho jevu na jiný vyskytující se typicky v jeho blízkosti (udeřil hrom), z nádoby na její obsah.

Máj (Karel Hynek Mácha)

Máj je lyrickoepická skladba Karla Hynka Máchy vydaná roku 1836. Bývá považována za vrcholné dílo českého literárního romantismu. Mácha v této skladbě zcela vybočil z obrozeneckého programu 1. poloviny 19. století a pojal ji jako osobní zpověď rozervaného romantického člověka plného nejistot a otázek po smyslu života.

Nadávka

Nadávka je úmyslně hanlivé nebo urážlivé pojmenování nebo oslovení. Někdy jde o označení osoby, jindy abstraktního nebo reálného objektu, procesu nebo místa, ale nadávka také může působit jako prosté vyjádření emoce podobně jako citoslovce, nebo napodobení tohoto vyjádření. Může sloužit k podpoře nějakého úsilí a také k uvolnění stresu. Může být použita osobou která trpí nedostatkem pozornosti k zvýraznění se v kolektivu. Používá se obvykle jako součást slovního osobního útoku, tedy může být i aktem agrese nebo provokace, podobně jako vrčení nebo štěkání u zvířat, nebo podobně jako posměšky.

Jako nadávky se často, ale ne výhradně, používají sprostá slova. K použití nadávky je vždy třeba interpreta, ale ne vždy i adresáta. Opakované používání nadávek může být symptomem duševní choroby (například Touretteův syndrom), ale také znakem jistého druhu společenského prostředí nebo obecně zaostalosti. Nadávky se liší oborově i regionálně, což někdy komplikuje vzájemnou komunikaci. Svoji pozici v jazyce mohou nadávky navíc měnit a podle některých zdrojů nově výraz „šlapka“ (prostitutka) nepatří mezi nadávky, ale mezi české hovorové výrazy.

Porozumění nadávce interpretem je jedním ze zásadních požadavků na její použití. Omezení možnosti jejího použití ja pak dáno schopností adresáta či posluchače dekódovat výraz jako nadávku. Někdy může být obtížné rozeznat, zda jde o žert nebo o nadávku. Porozumění nadávce, jejímu smyslu a její vhodná reformulace je také problém překladový a překladatelský, tedy nikoliv pouze jazykovědný.

V ČR jsou v prvních dekádách 21. století preferovány nadávky spojené se sexualitou oproti dřívější době, kdy byly užívanější nadávky spojené s defekací. Mezi nejvíce používané nadávky patří podle jedné studie „trouba“ a „sakra“, nejméně používaný je výraz „košot“. Podle jiné studie jsou na internetu nejvíce používanými nadávkami „blbec“ a „buzna“.

Přejaté slovo

Přejaté slovo (přejímka, výpůjčka) je slovo (vzácněji sousloví, idiom či celá fráze), které je převzato ze zdrojového jazyka (donoru) a začleněno do lexika přebírajícího jazyka (recipientu), aniž by bylo přeloženo. Dochází tím k obohacování a rozšiřování lexika přebírajícího jazyka. Podobným případem je kalk, v tomto případě však je přejaté slovo (nebo celá fráze) při začlenění do lexika recipientu doslovně přeloženo.

Přenesený význam

Přenesený význam slova, slovního spojení, slovní vazby, morfému nebo jiného prvku jazyka

může být projevem spontánního vývoje jazyka, ale i projevem abstraktního myšlení, tvořivého používání, v krajním případě je uměleckým výrazovým prostředkem, zejména jako básnická figura.

Jako trop, tropus (zástupek) se označuje úmyslné užití jazykového prvku (zpravidla slova) ve vedlejším, odvozeném, obrazném významu. Cílem tropu je vyjádřit podobnost označovaného (denotátu) s věcí nebo vztahem, které označuje základní význam jazykového prvku. Trop je tedy přímým přivoláním konotace, tedy asociativní významové složky. Výraz trop pochází z latinského tropus a řeckého tropos ze slovesa trepo = obracím, měním. Termín tropy je dnes na ústupu, používá se označení básnické obrazy, figurativní výrazy nebo metafory (v širším smyslu).K podobným procesům však dochází, často neúmyslně či v rámci celkových společenských posunů myšlení a kultury, v rámci vývoje každého jazyka, při vzniku nových jazyků i při přejímání slova z jednoho jazyka do jiného. Přenášení významu může probíhat jako

posun významu nebo některé jeho denotační nebo konotační složky (například slovo host se může z nepřítele změnit na vítanou návštěvu, němec se může změnit z obecného označení osoby, které nerozumím, na označení příslušníka konkrétního národa)

rozšíření významu obohacením o nové denotační nebo konotační složky, například vznikem nebo výskytem nových jevů, které do původního významu nějakým způsobem spadají, nebo častým přenášením jejich významu, při němž trop ztratí svou ozvláštňující příznačnost; speciálním případem rozšíření významu je apelativizace, tedy zobecnění vlastního jména.

zdvojení významu, buď se přenesený význam ustálí jako samostatný pojem (například jako odborný termín, slangový výraz, nářeční výraz atd.), nebo se původní základní význam vyvíjí zároveň dvěma různými směry.

Slovní zásoba

Slovní zásoba neboli lexikum představuje soubor všech slov a slovních spojení (lexikálních jednotek, lexémů), která se vyskytují v jednom konkrétním jazyce nebo která v daném jazyce zná jeden konkrétní jedinec (individuální slovní zásoba).

Do aktivní slovní zásoby patří ta slova, která člověk používá při ústním i psaném projevu. Slovům z pasivní slovní zásoby člověk rozumí, ale sám je běžně nepoužívá.

Počet slov ve slovní zásobě se liší mezi jazyky i mezi lidmi. V češtině tvoří aktivní slovní zásobu u dospělého člověka asi 3000 – 10 000 slov. Pasivní slovní zásoba je obvykle 3–6x vyšší, pasivní slovník středoškolsky vzdělaného uživatele češtiny zahrnuje asi 50 000 slov.

Stříbrné plátno

Stříbrné plátno či stříbrné lentikulární plátno je typ projekčního plátna používaného

v raných letech filmového průmyslu.

V povrchu tohoto plátna bylo obsaženo skutečné stříbro, popřípadě hliník, a to kvůli jeho odrazovým vlastnostem.

Termín stříbrné plátno přešel v hovorové užívání jako metonymie pro filmový průmysl.

Skutečně kovová plátna se vrací zpět do použití při projekci 3D filmů.

Synekdocha

Synekdocha (řecky syn-ek-doché, sdílená, spolu míněná část) je jazyková či rétorická figura, při níž je název celku použit pro označení části nebo naopak název části pro označení celku. Například „noční nebe zářilo“ místo hvězdy svítily nebo „pod rodnou střechou“ místo v domě.

Synekdocha patří mezi tropy a blízce souvisí s metonymií, takže se někdy pokládá za její zvláštní případ. Při přesnějším rozlišování je synekdocha použití názvu části pro celek nebo opačně, použití nadřazeného nebo podřazeného pojmu, kdežto metonymie předpokládá myšlenkové nebo věcné spojení mezi oběma názvy a metafora znamená použití nepříbuzného pojmu z jiné oblasti.

Umělecký jazykový prostředek

Umělecký jazykový prostředek je jazyková konstrukce, která se používá nejčastěji v krásné literatuře.

Dělí se podle slovní zásoby a dále podle obrazného pojmenování:

epiteton constans a ornans

metafora

personifikace

oxymóron

metonymie

pleonasmus

apostrofa

gradace

opakování slov

antiteze

přirovnání

paralela

Zpěvník (Petrarca)

Zpěvník (italsky Il Canzoniere), původním názvem Zlomky v jazyce lidovém vavřínem ověnčeného básníka Francesca Petrarcy (italsky Francisci Petrarche laureati poete Rerum vulgarium fragmenta), také označovaný jako Verše (italsky Le Rime) nebo Rozptýlené verše (italsky Rime sparse), je nejvýznamnějším dílem renesančního básníka Francesca Petrarcy. Petrarca napsal většinu svých děl v latině a pouze do Zpěvníku a sbírky Triumfy zařadil básně v „v jazyce lidovém“, tedy v dobovém florentském dialektu italštiny. Sbírka vznikala od roku 1330 až do roku 1374, kdy Petrarca zemřel. Obsahuje 366 lyrických básní, zejména sonetů. V první řadě je věnována lásce k Lauře de Noves, v první části za jejího života, v druhé části po její smrti. Zpěvník však obsahuje též básně na jiná témata, zejména politická.

Úd (hudební nástroj)

Úd (někdy psáno s arabským určitým členem jako al-úd, jindy bez diakritiky ud, ʻud, oud, ojediněle též út či elaúd) je arabský hudební nástroj. Je to drnkací nástroj s krátkým krkem o hmatníku bez pražců, rezonanční skříň má vyduté dno s rovným víkem. Je to přímý předchůdce loutny.

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.