Malachiáš

Malachiáš, hebrejsky Malachi, znamená „můj posel“. Podle tradice Malachiáš žil po prorocích Ageovi a Zecharjášovi, byl současníkem Nehemjáše. Svou knihu Malachiáš napsal pod inspirací v Jeruzalémě a její psaní dokončil po roce 443 př. n. l. Kniha Malachiáš je poslední knihou tzv. malých proroků Starého zákona v Bibli.

Malachiáš
Malachi

Externí odkazy

2. listopad

2. listopad je 306. den roku podle gregoriánského kalendáře (307. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 59 dní. Památka zesnulých, lidově dušičky.

5. květen

5. květen je 125. den roku podle gregoriánského kalendáře (126. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 240 dní.

Biblická poezie

Biblická poezie je označení pro básnické skladby, vyskytující se ve Starém zákoně. Jde tedy převážně o duchovní poezii, psanou v originále hebrejsky či aramejsky. Označení biblická poezie není užíváno pro poezii, vyskytující se v Novém zákoně (např. Magnificat či báseň o Bohu, použitá jako prolog k Evangeliu podle Jana). Tato poezie je velmi specifická obsahově i formálně a od evropské poezie se dosti liší. Velká část biblické poezie byla určena k liturgickým účelům.

V biblické poezii neexistuje záměrný rým, vyskytují se pouze náhodné rýmy, například v hebrejském textu knihy Exodus, 15:1–19. Občas se vyskytuje (patrně záměrná) konsonance, tedy opakování souhlásek na konci slova (například v hebrejském textu žalmy 45 a 54).

Dalším typickým znakem biblické poezie je paralelismus membrorum, což znamená, že každý verš se dělí na dva půlverše, přičemž první půlverš nastoluje myšlenku, druhý je pak parafrází, popřením či rozvinutím prvního půlverše. Tento postup přispívá k lepšímu zapamatování básně a zdůraznění myšlenky. Velmi dobrým příkladem paralelismu je biblická kniha Pláč.

Metrum biblické poezie je založeno na tónickém či přízvučném verši, což znamená, že každý verš básně má stejný počet přízvučných slabik, počet nepřízvučných slabik přitom není nijak určen. Tento počet přízvučných slabik může být rozdílný, v některých básních mají verše dvě přízvučné slabiky, tři, čtyři, pět (verš o pěti přízvucích, tzv. qíná, je typický pro texty elegického charakteru, jako je právě kniha Pláč), někdy osm. Toto metrum je blízké starogermánskému aliteračnímu verši či obdobné veršové struktuře staroruské poezie.

Dalším poměrně častým, ne však nezbytným formálním znakem hebrejské poezie je akrostich, což znamená, že každý verš začíná písmenem, která dohromady tvoří smyslupný text. Hebrejské akrostichy však většinou nejsou tvořeny nějakým textem, ale spíše abecedou (tj. každý verš začíná jedním písmenem hebrejského písma, zachovávaje jejich pořadí). Tato vlastnost v českém překladu nebývá zachovávána.

Dalšími znaky jsou anadiploze (na začátku každého verše se opakuje slovo, kterým končil verš předchozí), refrén (opakuje se stejná fráze či slovní spojení) aj.

Biblická poezie bývá vzhledem k odlišnosti od poezie evropské většinou při překladech bible překládána buď prózou (například v bibli kralické), nebo jiným typem verše (například při překladu Septuaginty, potažmo Vulgáty byla původní poezie přeložena časoměrným veršem), tradičnějším pro daný jazyk, nicméně vyskytují se i překlady původním veršem (u nás např. překlad žalmů od R. Dvořáka, původní metriku zachovává také český ekumenický překlad bible).

Biblická poezie je rozptýlena téměř po celém textu Starého zákona, téměř každá kniha obsahuje veršované vsuvky. Některé knihy jsou ale vysloveně básnické a z větší části či výhradně psány ve verších. Jsou to knihy: Jób, Žalmy, Kazatel, Píseň písní, Izajáš, Jeremjáš, Pláč, Ozeáš, Jóel, Ámos, Abdijáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Malachiáš, z deuterokanonických knih pak Kniha moudrosti a Sírachovec.

Biblický kánon

Biblický kánon je termín označující soubor biblických knih. Ačkoli je Bible z principu jedna, ne všechny církve a náboženské komunity do ní zahrnují tytéž knihy, a proto se biblický kánon liší podle náboženského vyznání.

Bible se skládá ze dvou částí, Starého a Nového zákona, jejichž kánony se utvářely zvlášť.

Desátek

Desátek (z latinského decenia – desetina) označuje původně zhruba desetiprocentní daň placenou náboženské (např. kostelu, chrámu, církvi) či světské (král, lenní pán) instituci nebo starověkému božstvu. Tato povinnost byla běžná v mnoha starověkých kulturách a to přes celý středověk až do raného novověku.

Sám náboženský desátek může mít několik forem:

desátek povinný, jehož výběr garantuje svými zákony stát,

desátek povinný, jehož placení nařizuje anebo systematicky vyučuje nějaké náboženské společenství (např. mormoni, letniční a charismatické hnutí, Adventisté sedmého dne),

desátek chápaný jako osobní povinnost k Bohu, kde je jeho placení otázkou osobní odpovědnosti a víry. Např. v některých církvích, které nevyučují a nekontrolují odvádění desátků, jsou někteří křesťané přesvědčeni, že musí Bohu a církvi desátek platit.

Jméno růže

Kniha Jméno růže (it. Il nome della rosa, 1980, česky 1985) je prvním a pravděpodobně nejslavnějším románem italského filosofa, medievalisty, sémiotika a romanopisce Umberta Eca. Roku 1986 byla zfilmována v režii Jeana-Jacquese Annauda se Seanem Connerym v hlavní roli františkánského mnicha Viléma z Baskervillu.

Kniha Malachiáš

Kniha Malachiáš (hebrejsky מַלְאָכִי‎‎, Mal'achi) je poslední kanonickou knihou Starého zákona a je také poslední ze série malých proroků.

Malachiáš Welcker

Malachiáš Welcker (též Welkher, 1644 – 5. května 1712) byl osecký cisterciák, převor oseckého kláštera a kronikář.

Menší proroci

Názvem Menší nebo Malí proroci se v křesťanství označuje dvanáct starozákonních proroků či knihy nesoucí jejich jména. Adjektivum „malí“ se týká nikoli toho, že by byli méně významní než tzv. větší proroci, ale spíš menší rozsah těchto prorockých knih. Zatímco Židé většinou těchto 12 proroků označují jako jedinou knihu, křesťané je dělí do 12 samostatných knih. Patří sem následující prorocké knihy:

kniha Ozeáš

kniha Joel

kniha Amos

kniha Abdiáš

kniha Jonáš

kniha Micheáš

kniha Nahum

kniha Abakuk

kniha Sofoniáš

kniha Aggeus

kniha Zachariáš

kniha Malachiáš

Palestinský kánon

Palestinský kánon je označení rozsahu knih hebrejské bible v podobě, v níž jej vypracoval Sanhedrin ke konci 1. století a kterou obvykle přijímají protestantské církve.

Po dobytí Jeruzaléma roku 70 se Sanhedrin přesunul do Javne (řecky Jamnia). Zřejmě kvůli narůstajícím konfrontacím mezi židovstvím a raným křesťanstvím a kvůli diskusím uvnitř židovství vznikla potřeba vymezit se vůči těmto nově vzniklým skupinám a uzavřít kánon posvátných spisů.

Podle rabínské tradice když byl hlavou školy Gamli'el II., patřil k významným učitelům školy též El'azar ben Azarja; za jejich působení byl do Javne svolána synoda, která někdy mezi roky 90 a 100 rozhodla o rozsahu posvátných spisů hebrejské bible. Nejednalo se však zřejmě o synodu v podobě, jakou známe u pozdějších koncilů a jak tuto teorii navrhl Heinrich Grätz roku 1861, avšak rabíni z Javne měli zákonnou pravomoc nad židovskou komunitou, takže se mohlo jednat spíše o konsensus učitelů z Javne.

Pochybnosti o existenci jamnijské synody jsou mezi odborníky od 60. let 20. století poměrně časté.

Nevíme nic o existenci soupisu knih, který by se ze synody dochoval, existuje pouze zmínka v Jadajím (3,2), traktátu Mišny zabývajícím se rituální očistou rukou, když předepisuje rituální očistu rukou před používáním posvátných spisů. Postoj jamnijských učenců proto mohl spíše schvalovat obecně přijímaný rozsah posvátných spisů, jak jej přijímá např. 4. kniha Ezdrášova, sepsaná mezi lety 90 a 120. Poukazuje se i na to, že žádný z historických pramenů nezmiňuje tyto kanonické spisy. Např. kniha Sírachovec byla v židovských kruzích opisována a čtena i po tomto období, ačkoli netvoří součást palestinského kánonu.

Dnes tak neexistuje mezi odborníky shoda, kdy došlo k ustálení židovského kánonu.

Prorocké knihy

Termínem prorocké knihy (někdy též knihy proroků) se obvykle označuje specifická skupina starozákonních knih, jejichž autory jsou proroci nebo které obsahují výroky a činy proroků. Které knihy tam patří, závisí na té které tradici. Křesťanská tradice mezi prorocké nepočítá několik tzv. historických knih, naopak sem řadí knihu Daniel, která podle židovského dělení spadá mezi tzv. Spisy.

Prorok

Ve starověku byl prorok člověk, považovaný za Bohem inspirovaného, aby svou řečí poskytoval lidem vhled do budoucích událostí a do skrytých stránek přítomnosti. V tomto smyslu prorokoval či vyslovoval proroctví.

Septuaginta

Septuaginta (z lat. septuaginta sedmdesát; odtud často označovaná pouze římskou číslicí LXX nebo řeckým Οʹ) je překlad Starého zákona do řečtiny a vůbec nejstarší zachovalý překlad Starého zákona, který vznikal v Alexandrii přibližně od 3. do 1. století př. n. l.

Svatý Malachiáš

Svatý Malachiáš (1094 – 2. listopadu 1148) byl v letech 1132–1136/37 irským arcibiskupem v Armaghské diecézi. Je mu připisováno několik zázraků, mimo jiné pak i autorství spisu Proroctví svatého Malachiáše. Jedná se o prvního svatého z Irska, svatořečeného papežem.

Ještě dříve, než byl ustanoven arcibiskupem v Armaghu, stal se, po dlouhých studiích teologie a liturgiky roku 1119 knězem, v St. Celach. Následně se dále v teologii vzdělával v Lismore, pod vedením svatého Malchuse.

Byl osobním přítelem Bernarda z Clairvaux.

Římskokatolická farnost Polná na Šumavě

Římskokatolická farnost Polná na Šumavě je územním společenstvím římských katolíků v rámci českokrumlovského vikariátu českobudějovické diecéze.

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.