Měď

Měď (chemická značka Cu, latinsky Cuprum) je ušlechtilý kovový prvek načervenalé barvy, používaný člověkem již od starověku. Nejstarší doklady o tavení tohoto kovu v primitivních pecích, v nichž se topilo datlovými peckami nebo suchým trusem, pocházejí z 3. tisíciletí, a to ze severní Mezopotámie.[1] V období Římské říše se měď těžila hlavně na Kypru, proto dostala název сyprium (kov Kypru), později se zkrátil na сuprum. Český název měď (a obdobně v ostatních slovanských jazycích) pochází se staroperštiny, která tento kov nazývala med.[2] Území Persie (přibližně dnešní Írán, Afghánistán) patřilo k nejstarším nalezištím měděné rudy. Vyznačuje se velmi dobrou tepelnou a elektrickou vodivostí, dobře se mechanicky zpracovává a je odolná proti atmosférické korozi. Je základní součástí řady velmi důležitých slitin a mimořádně důležitá pro elektrotechniku.

Měď
  [Ar] 3d10 4s1
63 Cu
29
 
               
               
                                   
                                   
                                                               
                                                               
↓ Periodická tabulka ↓
NatCopper
Obecné
Název, značka, číslo Měď, Cu, 29
Cizojazyčné názvy lat. Cuprum
Skupina, perioda, blok 11. skupina, 4. perioda, blok d
Chemická skupina Přechodné kovy
Koncentrace v zemské kůře 55 až 70 ppm
Koncentrace v mořské vodě 0,003 mg/l
Vzhled Ušlechtilý kov načervenalé barvy
Identifikace
Registrační číslo CAS
Atomové vlastnosti
Relativní atomová hmotnost 63,546
Atomový poloměr 128 pm
Kovalentní poloměr 132 pm
Van der Waalsův poloměr 140 pm
Iontový poloměr 96 pm
Elektronová konfigurace [Ar] 3d10 4s1
Oxidační čísla I, II, III, IV
Elektronegativita (Paulingova stupnice) 1,90
Ionizační energie
První 745,5 KJ/mol
Druhá 1957,9 KJ/mol
Třetí 3555 KJ/mol
Látkové vlastnosti
Krystalografická soustava Krychlová, plošně centrovaná
Molární objem 7,11×10−6 m3/mol
Mechanické vlastnosti
Hustota 8,94 g/cm3
Skupenství Pevné
Tvrdost 3,0
Tlak syté páry 100 Pa při 1850K
Rychlost zvuku 3810 m/s
Termické vlastnosti
Tepelná vodivost 386 W⋅m−1⋅K−1
Termodynamické vlastnosti
Teplota tání 1084,62 °C (1 357,77 K)
Teplota varu 2562 °C (2 835,15 K)
Skupenské teplo tání 13 KJ/mol
Skupenské teplo varu 307 KJ/mol
Měrná tepelná kapacita 24,440 Jmol-1K-1
Elektromagnetické vlastnosti
Elektrická vodivost 58,108×106 S/m
Měrný elektrický odpor 16,78 nΩ·m
Standardní elektrodový potenciál 0,337 V
Magnetické chování Diamagnetický
Copper spectrum visible
Izotopy
I V (%) S T1/2 Z E (MeV) P
63Cu 69,15% je stabilní s 34 neutrony
64Cu umělý 12,701 hodiny ε β+ 1,674 4 64Ni
β 0,579 64Zn
65Cu 30,85% je stabilní s 36 neutrony
67Cu umělý 63,83 hodiny β 0.577 67Zn
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Nikl Cu Zinek

Ag

Základní fyzikálně-chemické vlastnosti

Flametest--Cu.swn
Plamenová zkouška měďnaté soli

Typický kovový prvek, kovově lesklý s červeným nádechem. Na vzduchu vlivem oxidace tmavne a pozvolna přechází do rezavohnědé barvy. Ve velmi tenkých plátech prosvítá zelenomodře. Krystalizuje v kubické plošně centrované soustavě. Patří mezi přechodné prvky, které mají valenční elektrony v d-sféře a patří do I.B skupiny. Měď, stejně jako stříbro a zlato, které se vyskytují ve stejné skupině, se ve většině vlastností podobají sousedům nalevo (prvkům VIII.B skupiny a tedy přechodným kovům – nikl, palladium a platina), ale v některých vlastnostech se velmi podobají prvkům I.A skupiny – alkalickým kovům, tedy prvkům nepřechodným. Společný rys se sousedy vlevo má měď v oxidačním stupni Cu2+ a jejích barevných komplexech a společný s alkalickými kovy zejména Cu1+. V těchto dvou oxidačních stupních tvoří měď nejvíce sloučenin, vzácně i v oxidačním stupni Cu3+ a Cu4+. Trojmocnou měď je nutné stabilizovat velkými anionty.

Rozpouštění mědi v minerálních kyselinách probíhá, ale jako ušlechtilý kov nedokáže z kyseliny vytěsnit kation vodíku, a proto se rozpouští v oxidujících kyselinách nebo v neoxidujících kyselinách v prostředí oxidačních činidel.

V roztoku zředěné kyseliny chlorovodíkové se měď nerozpouští. Pokud se do roztoku přidá oxidační činidlo (nejběžněji peroxid vodíku), probíhá rozpouštění velmi pomalu až bouřlivě v závislosti na koncentraci kyseliny a peroxidu. V případě koncentrované kyseliny chlorovodíkové se měď také nerozpouští, ale v přítomnosti oxidačních činidel probíhá rozpouštění poměrně rychle za vzniku zeleného roztoku chloridu měďnatého.

2 HCl + H2O2 + Cu → CuCl2 + 2 H2O

V roztoku zředěné kyseliny sírové se měď nerozpouští, ale v přítomnosti oxidačního činidla se měď rozpouští za vzniku zelenomodrého roztoku síranu měďnatého. V koncentrované kyselině sírové, která již je oxidující kyselinou, se měď zprvu nerozpouští a pouze černá na oxid měďnatý a uvolňuje se oxid siřičitý a teprve po zčernání mědi se oxid měďnatý rozpouští v kyselině sírové na modrý roztok síranu měďnatého.

H2SO4 + H2O2 + Cu → CuSO4 + 2 H2O
Cu + H2SO4 → CuO + SO2 + H2O
CuO + H2SO4 → CuSO4 + H2O

V roztoku zředěné kyseliny dusičné, která je oxidující kyselinou, se měď rozpouští za vzniku modrého roztoku dusičnanu měďnatého a uvolňování oxidu dusnatého. V roztoku koncentrované kyseliny dusičné, která je také oxidující kyselinou, se měď rozpouští za vzniku modrého roztoku dusičnanu měďnatého a uvolňování oxidu dusičitého.

3 Cu + 8 HNO3 → 3 Cu(NO3)2 + 2 NO + 4 H2O
Cu + 4 HNO3 → Cu(NO3)2 + 2 NO2 + 2 H2O

V alkalických hydroxidech je měď nerozpustná, ale dobře se rozpouští v koncentrovaných roztocích alkalických kyanidů za vývoje vodíku.

2 Cu + 2 H2O + 4 CN- → 2 [CuI(CN)2] + 2 OH- + H2
Verdigris2
Měděnka v pražském metru ve stanici Florenc

Proti korozi na vzduchu vykazuje měď (velmi) dobrou odolnost, protože se působením kyslíku, atmosférické vlhkosti a oxidu uhličitého pokrývá tenkou vrstvičkou zeleného zásaditého uhličitanu měďnatého (CuCO3 . Cu(OH)2) – měděnkou, která ji účinně chrání proti další korozi (tzv. pasivace). Z tohoto důvodu se výraznější vrstva měděnky vytvoří, v závislosti na vzdušné vlhkosti, za několik měsíců až mnoho let. Na měď působí za pokojové teploty a vzdušné vlhkosti i chlor. Za vyšší teploty se měď slučuje s velkou spoustou prvků, k nejvýraznějším patří slučivost se sírou. Sloučeniny měďnaté barví plamen zeleně.

Chalcopyrite perou
Chalkopyrit – CuFeS2

Měď vede v čistém stavu velmi dobře elektrický proud, po stříbře vykazuje druhou nejlepší vodivost ze všech kovových prvků za normální teploty. Ale i při velmi malém obsahu nečistot, zejména antimonu a arsenu, se vodivost výrazně snižuje. Zároveň je i výborným vodičem tepla. (Z praxe: Je třeba elektrodou k sobě svařit dva vodorovné ocelové plechy tloušťky 6 mm, mezera také 6 mm. Zespodu se přitiskne měděná destička tloušťky 10 mm. Pak se začnou el. obloukem tyto plechy k sobě svářet. Ačkoliv teplota oblouku je 3000 °C a roztavené oceli 1500 °C stupňů, měď odvádí teplo tak rychle, že se ani nenataví a žhavou lázeň udrží. Destička—neporušená—pak odpadne). Čistá kovová měď je poměrně měkká a proto se pro praktické aplikace často používají její slitiny s prvky. Měď je velmi tažná a kujná a i proto se z ní vyrábí vodiče elektrického proudu.

U určitého druhu mědi se při teplotě vyšší než 400 °C vyskytuje tzv. vodíková nemoc. Konkrétně jde o měď obsahující O2 nad 0,003% (u bezkyslíkové mědi nad 0,002%). Za vysokých teplot do mědi difunduje (proniká) vodík, který se následně váže s kyslíkem v mědi a vytváří molekuly vody v podobě vodní páry. Vodní pára působí tlakem na okolní strukturu materiálu a vznikají malé trhlinky, jejichž následkem je zhoršení mechanických vlastností mědi.

Jestliže měď rozžhavíme a namočíme ve vodě, změkne. Časem opět sama ztvrdne. Této vlastnosti využívali například mědikovci. Automechanici si takové nýty dávali pak do ledničky, aby déle vydržely měkké.

Výskyt

Azuriteoujda
Azurit – 2 CuCO3 . Cu(OH)2
Cuprite
Kuprit – Cu2O

Měď je v zemské kůře přítomna poměrně vzácně. Odhaduje se, že její obsah činí 55 – 70 ppm (mg/kg). V mořské vodě se její koncentrace pohybuje pouze na úrovni 0,003 miligramů v jednom litru. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom mědi přibližně 1 miliarda atomů vodíku.

Ryzí měď se v přírodě nachází, ale vzácně ve větším množství a vyskytuje se tedy převážně ve sloučeninách. Elementární se ve větší míře vyskytuje u Hořejšího jezera v Severní Americe. Nejčastěji ji nacházíme ve formě sulfidů, mezi něž patří například chalkocit neboli leštěnec měděný Cu2S, covellin CuS, bornit Cu3FeS3, bournonit (Cu2. Pb)3[SbS3]2 nebo chalkopyrit neboli kyz měděný CuFeS2. Dalšími významnými minerály jsou kuprit Cu2O, zelený malachit CuCO3 . Cu(OH)2 a jemu chemicky podobný modrý azurit 2 CuCO3 . Cu(OH)2.

Mezi největší světové producenty mědi patří především Chile, Peru a USA v Novém Mexiku a Utahu. Významná ložiska měděných rud se dále nalézají v Zairu, Zambii, Kanadě, Kazachstánu a Polsku.

Měď patří také mezi biogenní prvky, protože je součástí hemocyaninu obsaženého v krvi měkkýšů.

Výroba

2012copper (mined)
Světová produkce mědi roku 2005. Na prvním místě je Chile s asi 5,3 milióny tunami mědi za rok, následují Peru, Spojené státy Americké a Indonésie, a každé z nich těží asi 1 milión tun mědi ročně.
Copper - world production trend
Graf světové produkce mědi 1900 až 2010
Chuquicamata-002
Chuquicamata v Chile je vůbec jeden z největších povrchových dolů na světě.

Hlavním zdrojem pro průmyslovou výrobu mědi jsou sulfidické rudy, které jsou poměrně bohaté na železo, ale obsah mědi se v nich pohybuje kolem 1 %. Vytěžená ruda se proto nejprve drtí a koncentruje, čímž obsah mědi stoupne na 15 až 20 %.

Výroba mědi ze sulfidických rud se provádí ve třech základních krocích. Třetí krok se však postupem času obměnil a dnes se již nevyužívá ani německého pochodu pražně redukčního, ani anglického pochodu pražně reakčního.

1. Pražení je první základní krok, jehož podstatou je odstranění co možná největšího množství síry z rudy a převedení co možná největšího množství sulfidů na oxidy. Oxidy arsenu a antimonu při tomto pražení vytěkají. Pokud klesne obsah síry v rudě natolik, že na jeden atom mědi připadá přibližně jeden atom síry, následuje druhý krok.

2 Cu2S + 3 O2 → 2 Cu2O + 2 SO2

2. Tavení na měděný lech (kamínek) probíhá v šachtových nebo plamenných pecích za přidání koksu a struskových přísad (nejčastěji oxid křemičitý) při teplotě 1400 °C, aby se odstranil sulfid železnatý FeS. Při tomto pochodu přechází oxid měďnatý vzniklý v minulém kroku opět v sulfid a sulfid železnatý reaguje s oxidem křemičitým na křemičitan železnatý, který tvoří strusku. Sulfid měďný, který při reakci vzniká, se spolu s dalšími sloučeninami usazuje na dně taveniny jako měděný lech neboli kamínek. Po odstranění velkého množství sulfidu železnatého z rudy následuje třetí krok.

2 CuO + FeS + C + SiO2 → Cu2S + FeSiO3 + CO

3. Zpracování měděného lechu na surovou měď se dnes výhradně provádí dmýcháním v konvertoru, což je metoda, která se označuje jako pražení s dmýcháním nebo besemerace mědi. Besemerace proto, že ji zavedl Henry Bessemer. Tento způsob výroby spočívá v kombinaci pochodu pražně redukčního a pochodu pražně reakčního. Roztavený měděný lech se vleje do konvertoru, který obsahuje zásaditou nebo kyselou vyzdívku a to podle toho zda obsahuje ruda zásadité nebo kyselé přísady, a vhání se stlačený vzduch. Zbytky sulfidu železnatého přecházejí na oxid a vytváří tak strusku. Poté probíhá oxidace sulfidu měďného na oxid měďnatý, který energicky reaguje se sulfidem měďným na kovovou měď.

2 Cu2O + Cu2S → 6 Cu + SO2

Oxidické měďnaté rudy lze zpracovávat na kov přímou redukcí koksem za vysoké teploty, ale častěji se přidávají k sulfidickým rudám mědi, kde tyto rudy působí oxidačně a urychlují tak redukci sulfidu na oxid, popřípadě na kov při vhodně zvoleném poměru.

2 Cu2O + Cu2S → 6 Cu + SO2

Surová měď, černá měď se čistí elektrolyticky. Anodou je surová měď, jako elektrolyt se užívá kyselý roztok síranu měďnatého CuSO4 a katodu tvoří čistá měď. Nečistoty, které se hromadí v okolí anody jako anodické kaly jsou cenným zdrojem stříbra, zlata a dalších těžkých kovů.

Použití

Měď se nevyužívá jen v čisté podobě, ale ze 45% také k výrobě slitin, jako je bronz nebo mosaz.

Čistý kov

Kupra tubo
Měděná trubka pro rozvod plynů

1. Čistá měď nalézá uplatnění pro svoji odolnost proti korozi, protože se na vzduchu působením atmosférické vlhkosti a oxidu uhličitého rychle pokryje tenkou souvislou vrstvičkou nazelenalého zásaditého uhličitanu měďnatého (CuCO3 . Cu(OH)2) (měděnka) který ji účinně chrání proti další korozi. Vzhledem k dnešnímu znečištěnému ovzduší však chemická reakce zabarví měď do hněda. Pokud bychom chtěli historickou, zelenou patinu, musí se měď ještě potřít zvláštní chemikálií, jejíž složkou je čpavek.

Měď se používá např. pro:

  • střešní krytiny – vzhledem k vysokým nákladům především pro pokrývání střech chrámů, věží, historických staveb a podobně
  • materiál pro výrobu odolných okapů a střešních doplňků
  • trubic pro rozvody technických plynů (s výjimkou acetylenu, který tvoří s mědí acetylid a materiál pak rychle koroduje)
  • výrobu mincí

2. Vysoká elektrická vodivost se uplatňuje při výrobě:

  • elektrických vodičů jak pro průmyslové aplikace (elektromotory, elektrické generátory, …),tak pro rozvody elektrické energie v bytech apod.
  • při výrobě elektronických součástek, např. integrovaných obvodů

3. Vynikající tepelná vodivost mědi se uplatní při výrobě:

  • kotlů a zařízení pro rychlý a bezeztrátový přenos tepla
  • chladičů např. v počítačích, automobilech a průmyslových zařízeních
  • kuchyňského nádobí
  • Klempířství – chceme-li měď pájet (nebo také letovat) cínem, musíme budoucí spoj připravit potřením kyseliny chlorovodíkové, převařené zinkem. Do otevřené nádobky dáme kyselinu a vkládáme do ní zinek tak dlouho, až přestane reagovat. Získáme tak chlorid zinečnatý. (Nemáme-li zinek, lze v nouzi použít i kousky pozinkovaného plechu, trvá to však dlouho).
  • Z historie: Nahrazování mědi hliníkem v elektrotechnice zavedli Němci za 2. svět. války, když neměli přístup k mědi. Pracovní vlaky jezdily od nádraží k nádraží a všude sbíraly měděné dráty a vyměňovaly je za hliníkové. Po válce v Československu byly v prodeji dráty hliníkové i měděné, měděné však byly mnohem dražší, proto lidé i podniky používaly nadále dráty hliníkové. (Měď museli komunisté kupovat za dolary).

Bronz

Freer 005
bronzová nádoba

Patrně nejvýznamnější slitinou mědi je bronz. O jeho významu hovoří již skutečnost, že celá historická epocha vývoje lidstva se nazývá doba bronzová, sportovci za třetí umístění dostávají bronzové medaile atd.

Nejznámějším bronzem je slitina mědi s cínem. Pod pojmem bronz však rozumíme slitinu mědi s jakýmkoliv prvkem mimo zinku (taková slitina se nazývá mosaz).

Přídavek cínu do kovové mědi odstraňuje její hlavní nedostatek pro výrobu prakticky použitelných nástrojů – malou tvrdost. Přitom zůstává zachována vysoká odolnost proti korozi a relativně snadná opracovatelnost. V době bronzové sloužil tento kov jak pro výrobu zbraní, tak pro zhotovování celé řady nástrojů pro řemeslnou výrobu, užití v domácnosti i dekorativních předmětů. Existuje dokonce teorie, která tvrdí, že k přechodu na daleko obtížněji vyrobitelné železo nedošlo pro lepší vlastnosti železa, ale díky vyčerpání snadno těžitelných cínových rud. Z cínového bronzu se vyrábí součásti spínačů, sběrné kroužky, kontaktní segmenty.

I v současné době má bronz mimořádný význam. Existují stovky slitin tohoto typu, z nichž mnohé obsahují kromě mědi a cínu řadu dalších kovů jako nikl (dělovina, odporové vodiče, termoelektrické články), mangan, olovo, beryllium, hliník (součástky odolné vyšším teplotám) nebo i fosfor a křemík.

Praktické využití bronzů je spojeno především s jejich vysokou odolností proti korozi, přestože jeho cena je výrazně vyšší než u železa nebo oceli. Z bronzu se vyrábějí kovové součástky čerpadel, která pracují s vysokými tlaky v agresivním prostředí, kluzná ložiska, pružinová pera a velmi často součásti lodí a ponorek, protože velmi dobře odolávají působení mořské vody. Stejně jako v minulosti je pak bronz materiálem pro výrobu soch, pamětních desek a mincí, medailí a podobných předmětů.

Mosaz

Trumpet in b german
hudební nástroj vyrobený z mosazi

Slitina mědi se zinkem se nazývá mosaz. Mosaz obsahuje optimálně 32% zinku (maximálně 42%). Existují stovky různých mosazí, jejichž přesné složení je dáno mezinárodními normami a liší se od sebe mechanickými vlastnostmi (tvrdost, pevnost, mechanická opracovatelnost…), bodem tání a zpracovatelnost litím (možnost odlévání).

Běžná mosaz je poměrně měkká slitina s jasně zlatavou barvou a s poměrně nízkou chemickou odolností vůči kyselinám a louhům. Proti působení atmosférických vlivů je však mosaz značně odolná.

Používá se často k výrobě různých hudebních nástrojů a dekorativních předmětů, zhotovují se z ní součásti pro vybavení koupelen a drobné bytové doplňky, slouží pro výrobu bižuterie jako tzv. kočičí zlato. Díky vizuální podobnosti se zlatem se mohou vyskytnout i pokusy o úmyslnou záměnu a podvedení důvěřivého zákazníka. Poměrně časté jsou případy, kdy většina předmětu (např. ozdobný masivní řetízek) je vyrobena z mosazi a pouze na povrchu pozlacena. Při testu na kameni (buližník) nebo metodou rentgenové fluorescence se pak předmět jeví jako skutečně zlatý, protože se v obou případech analyzuje pouze povrch.

V současné době existují i způsoby elektrolytického vylučování mosazných vrstev na kovový podklad a tohoto elektrolytického mosazení se využívá k povrchové protikorozní ochraně především železných předmětů.

Klenotnické, dentální a mincovní slitiny

Zlaté klenotnické slitiny obsahuji kromě zlata nejčastěji stříbro a měď, můžeme v nich nalézt ale i zinek, nikl, palladium a další. Základním důvodem pro výrobu zlatých šperků ze slitin je velmi malá mechanické odolnost čistého zlata (měkkost, snadný otěr). Přídavky doprovodných kovů zvyšují tvrdost slitiny a mohou mít i estetický efekt. Měď se ve zlatých klenotnických materiálech vyskytuje v rozmezí 0 – 30 % a podle jejího obsahu je možno docílit i zvoleného barevného odstínu slitiny od zářivě žluté až po téměř červenou.

Stříbrné šperky jsou obvykle vyráběny ze slitin stříbra s mědí, kde obsah mědi činí 3 – 10 %. Důvodem je opět zvýšená mechanická odolnost slitiny oproti čistému stříbru a navíc vyšší odolnost proti korozi atmosférickými plyny s obsahem síry (oxid siřičitý, sulfan…).

Dentální slitiny, používané pro výrobu zubních náhrad musí vykazovat především zdravotní nezávadnost, tedy odolnost proti korozi materiálu v poměrně silně chemicky agresivním prostředí ústní dutiny. Pro jejich výrobu se proto užívá především drahých kovů jako je zlato, stříbro, palladium, platina nebo iridium a další kovy jako je měď, zinek, cín, antimon nebo indium mají za účel upravit mechanické vlastnosti slitiny jako je tvrdost a opracovatelnost.

Jiným typem dentální slitiny, používané pro zubní výplně, jsou dentální amalgámy. Uvedené materiály jsou obvykle tvořeny slitinou stříbra, mědi a cínu, které jsou velmi jemně rozmělněny. Před vlastním úkonem v zubní ordinaci se k definovanému množství této směsi přidá elementární rtuť, která během několika minut vytvoří velmi pevnou a chemicky odolnou slitinu – amalgám. Proto je velmi důležité, aby zubní lékař vyplnil dutiny v zubu amalgámem v relativně krátké době po smíchání, kdy je směs ještě tvárná.

Pro mincovní kovy se slitiny mědi s niklem a zinkem používají pro výrobu mincí s vyšší nominální hodnotou právě pro poměrně vysokou cenu čisté mědi. Přídavky mědi zde mají účel upravit zbarvení slitiny do žluta až červena a zároveň zvyšují korozní odolnost mince.

Sloučeniny

Ve sloučeninách se vyskytuje především v mocenství Cu1+ a Cu2+, vzácně i Cu3+ a ve velmi nestabilních sloučeninách Cu4+. Nejstálejší jsou sloučeniny Cu2+, které mají obvykle modrou nebo zelenou barvu. Sloučeniny Cu1+ svým chemickým chováním připomínají soli stříbrné zatímco sloučeniny Cu3+ jsou mimořádně nestálé a za běžných podmínek se samovolně rozkládají.

Anorganické sloučeniny

Sloučeniny měďné Cu1+

CopperIoxide
Oxid měďný Cu2O
Copper(I)-chloride-sample
Chlorid měďný CuCl
Copper(I) iodide
Jodid měďný CuI

Jsou látky často špatně rozpustné nebo úplně nerozpustné ve vodě. Soli jsou nejčastěji v bezvodém stavu bílé a v hydratovaném barevné a některé tvoří komplexní sloučeniny, které jsou nejčastěji bezbarvé.

Oxid měďný Cu2O je červená až černohnědá jemně práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Ve vodě se však rozpouští v prostředí amoniaku a koncentrovaného roztoku halogenovodíkové kyseliny za vzniku komplexních sloučenin. V přírodě se vyskytuje jako nerost kuprit. Působením zředěných kyslíkatých kyselin probíhá autooxidace oxidu měďného, kdy vzniká měďnatá sůl a měď. Oxid měďný se uplatňuje při barvení ve sklářství a keramice na červeno, do barev k natírání dna lodí a slouží také k hubení škůdců. Oxid měďný se připravuje přidáním hydroxidu sodného a hroznového cukru k roztoku měďnaté soli nebo Fehlingovu roztoku.

Chlorid měďný CuCl je v čerstvém stavu bílý prášek nerozpustný ve vodě, který na vlhkém vzduchu nabíhá rychle do zelena. Chlorid měďný vytváří komplexní, adiční i podvojné sloučeniny. Chlorid měďný se připravuje zahříváním měděných hoblin v koncentrované kyselině chlorovodíkové za přídavku malého množství chlorečnanu draselného. Může se taky připravit redukcí chloridu měďnatého kyselinou siřičitou.

Bromid měďný CuBr je žlutozelená krystalická látka, nerozpustná ve vodě, která tvoří adiční a komplexní sloučeniny. Připravuje se tepelným rozkladem bromidu měďnatého.

Jodid měďný CuI je v čistém stavu bílý prášek, který se přimíšením jodu barví do hněda až černa, je nerozpustný ve vodě. V roztocích tvoří adiční a komplexní sloučeniny. Připravuje se zahříváním mědi s jodem a horkou koncentrovanou kyselinou jodovodíkovou nebo smíšením alkalického jodidu s roztokem měďnaté soli a přídavkem oxidu siřičitého nebo thiosíranu sodného.

Kyanid měďný CuCN je bílý prášek, nerozpustný ve vodě a zředěných kyselinách. Rozpouští se v koncentrovaných kyselinách, amoniaku a roztocích amonných solí za vzniku komplexních sloučenin. Připravuje se reakcí kyanidových iontů s měďnatými kationy, kdy se zprvu vzniklý kyanid měďnatý rozkládá na dikyan a kyanid měďný.

Rhodanid měďný CuSCN je bílý prášek, ve vodě a kyselinách za chladu se nerozpustný. V nadbytku rhodanidu se rozpouští za vzniku komplexní sloučeniny. Rhodanid měďný dokáže adovat amoniak, který se ale zpět snadno odštěpuje. Rhodanid měďný se připravuje reakcí měďnaté soli s rhodanidovými aniony a přítomnosti redukčního činidla.

Siřičitan měďný Cu2SO3 je bílý prášek, nerozpustný ve vodě, rozpustný v roztoku kyseliny siřičité. V roztoku vytváří málo stabilní podvojné a komplexní sloučeniny, které jsou většinou rozpustné. Siřičitan měďný se připravuje zaváděním oxidu siřičitého do roztoku octanu měďnatého, který je silně okyselený kyselinou octovou.

Sulfid měďný Cu2S je tmavě olověně šedý krystalický prášek, nerozpustný ve vodě. V přírodě se nachází jako nerost chalkosin. Sulfid měďný vede dobře elektrický proud, ale o něco hůře než sulfid měďnatý. Sulfid měďný vytváří podvojné i komplexní sloučeniny, které jsou většinou rozpustné ve vodě. Sulfid měďný lze získat žíháním sulfid měďnatého v proudu vodíku za malého přidání síry.

Sloučeniny měďnaté Cu2+

CopperIIoxide
Oxid měďnatý CuO
Copper(II) chloride dihydrate
Chlorid měďnatý CuCl2
CuSO4.5H2O
Síran měďnatý CuSO4 – modrá skalice
Copper(II)-nitrate-trihydrate-sample
Dusičnan měďnatý Cu(NO3)2
Basic copper(II) carbonate
Uhličitan měďnatý CuCO3

Jsou látky ve vodě většinou dobře rozpustné a ve vodě se ve velmi malém množství hydrolyticky štěpí. Hydratované měďnaté ionty jsou blankytně modré a v bezvodém stavu jsou měďnaté sloučeniny často bezbarvé, ale některé i barevné.

Oxid měďnatý CuO je tmavohnědý, ve vodě nerozpustný prášek. V přírodě se nachází jako nerosty melaconit a tenorit. Používá se k barvení skla a smaltů na zeleno, modro nebo červeno a v keramickém průmyslu k přípravě emailů pro zdobení keramiky. Dále se ho využívá v kupronových článcích jako depolarizátor, v organické elementární analýze jako oxidační činidlo a v lékařství se používá v mastech. Oxid měďnatý vzniká tepelným rozkladem hydroxidu měďnatého, dusičnanu měďnatého nebo uhličitanu měďnatého nebo zahříváním mědi.

Hydroxid měďnatý Cu(OH)2 je modrá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Při zahřívání se rozkládá na oxid měďnatý a vodu. Čerstvě sražený hydroxid měďnatý se rozpouští v alkalických hydroxidech za vzniku komplexních sloučenin hydroxoměďnatanů. Také se rozpouští v roztoku amoniaku na tmavěmodrý roztok, při čemž vzniká komplexní sloučeninu, která je známa jako Schweizerovo činidlo (viz níže). Hydroxid měďnatý se připravuje srážením rozpustných měďnatých solí rozpustným alkalickým hydroxidem.

Fluorid měďnatý CuF2 je v hydratovaném stavu světle modrá krystalická látka a v bezvodém stavu bílý krystalický prášek, málo rozpustný ve studené vodě a horkou vodou se rozkládá na zásaditý fluorid. Připravuje se rozpouštěním uhličitanu měďnatého nebo hydroxidu měďnatého v nadbytku kyseliny fluorovodíkové nebo přímým slučováním mědi s fluorem.

Chlorid měďnatý CuCl2 je v bezvodém stavu temně hnědá roztékavá hmota a v podobě dihydrátu blankytně modrá krystalická látka, která se stopami vody barví zeleně. Rozpouští se dobře ve vodě, etanolu, acetonu a pyridinu. Roztok koncentrovaného chloridu měďnatého je temně hnědý, při zřeďování přechází přes zelenou až do modré barvy. V koncentrovaných roztocích chloridu měďnatého lze připravit komplexní (viz níže), podvojné i adiční sloučeniny. Koncentrovaný vodný roztok dokáže adovat velká množství oxidu dusnatého, který se při zřeďování uvolňuje. Chlorid měďnatý se připravuje rozpouštěním uhličitanu měďnatého nebo hydroxidu měďnatého v kyselině chlorovodíkové.

Bromid měďnatý CuBr2 tvoří v bezvodém stavu lesklé černé krystaly, v hydratované podobě hnědavě zelené krystaly. Ve vodném roztoku lze získat adiční, podvojné i komplexní sloučeniny. Bromid měďnatý se připravuje rozpouštěním uhličitanu měďnatého nebo hydroxidu měďnatého v kyselině bromovodíkové.

Jodid měďnatý CuI2 vzniká pouze jako přechodný produkt při reakci rozpustné měďnaté soli s rozpustným alkalickým jodidem. Jodid měďnatý se po chvíli rozkládá za vzniku jodidu měďného a jodu. Stálejší jsou adiční a podvojné soli.

Síran měďnatý, krystalizující z vodného roztoku jako pentahydrát CuSO4.5 H2O neboli modrá skalice, je blankytně modrá krystalická látka, dobře rozpustná ve vodě. V přírodě se vyskytuje jako nerost chalkantit. Opatrným zahříváním lze krystalickou vodu odstranit a vzniká bezvodá sůl CuSO4, která má bílou barvu. Velmi ochotně přijímá vodu zpět, čehož lze využít k sušení některých nepolárních organických rozpouštědel, v nichž je síran měďnatý prakticky nerozpustný. V roztoku vytváří snadno adiční a podvojné sloučeniny. Díky své dobré rozpustnosti ve vodě je využívána pro výrobu galvanických lázní pro proudové poměďování. Protože soli Cu2+ obecně jsou silně fungicidní - hubí houby a plísně, požívají se přípravky s vysokým podílem modré skalice k ošetřování zemědělských plodin nebo osiva na ochranu proti houbovým a plísňovým infekcím. Modrá skalice se vyrábí rozpouštěním měděných odpadků v horké koncentrované kyselině sírové nebo v zředěné kyselině sírové za přístupu vzduchu.

Dusičnan měďnatý krystalizuje jako hexahydrát Cu(NO3)2. 6 H2O v modrých krystalcích, bezvodý je bezbarvý s poněkud nazelenalým nádechem, ve vodě je dobře rozpustný. V přírodě se vyskytuje jako nerost gerhardtit. Roztoky dusičnanu měďnatého se používají k povrchové úpravě povrchu železných slitků (moření) před dalším zpracováním. Dusičnan měďnatý se připravuje rozpouštěním uhličitanu měďnatého nebo hydroxidu měďnatého v kyselině dusičné.

Uhličitan měďnatý CuCO3 není znám v čistém stavu, ale pouze ve své zásadité podobě. Ve vodě je nerozpustný, ale rozpouští se ve zředěných kyselinách. V přírodě se vyskytuje v podobě nerostů malachitu, azuritu a chessylitu. V roztoku vytváří podvojné sloučeniny. Zásadité uhličitany měďnaté se používají jako malířské barvy, pro modré světlice v ohněstrůjství a v barvířství. Zásadité uhličitany měďnaté se vyrábí srážením roztoků měďnatých solí alkalickými uhličitany, při čemž se vždy určitá část uhličitanu měďnatého rozpadá na hydroxid měďnatý.

Rhodanid měďnatý Cu(SCN)2 je černá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Ve vodě snadno vytváří rozpustné podvojné, adiční i komplexní sloučeniny. Velmi dobře se rozpouští v roztoku amoniaku. Rhodanid měďnatý se připravuje srážením roztoku měďnaté soli roztokem kyseliny rhodanovodíkové nebo alkalického rhodanidu.

Sulfid měďnatý CuS je černá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě a zředěných kyselinách, na vzduchu se částečně oxiduje na síran měďnatý. V přírodě se nachází jako nerost covellin. Sulfid měďnatý vede dobře elektrický proud. V prostředí oxidovadel, jako je peroxid vodíku, přechází na síran měďnatý. Sulfid měďnatý se dá získat zaváděním sulfanu do roztoku měďnaté soli.

Oxichlorid měďnatý (CuCl2 . 3Cu(OH)2) je účinnou látkou chemického postřiku kuprikol, který je v České republice registrován jako fungicid . Jde o látku pro zdraví i pro životní prostředí škodlivou. Při jeho tepelném rozkladu může docházet k uvolňování chlorovodíku a dalších toxických zplodin.

Analyticky využitelná je redukce iontu Cu2+ v alkalickém prostředí redukujícími sacharidy neboli sacharidy obsahujícími volný poloacetalový hydroxyl (všechny monosacharidy, dále laktóza, maltóza…). V přítomnosti těchto sloučenin poskytuje alkalický roztok měďnaté soli – Fehlingovo činidlo – červenohnědou sraženinu oxidu měďného Cu2O, zatímco sacharidy neobsahující volný poloacetalový hydroxyl (neredukující sacharidy, např. sacharóza) tuto reakci neposkytují.

Sloučeniny mědité Cu3+

Sloučenin trojmocné mědi je známo velmi málo. První připravená sloučenina byla roku 1921 oxid měditý. Je to granátově červený prášek, který se podařilo získat působením peroxodisíranu draselného na čerstvě sražený hydroxid měďnatý. Oxid měditý má kyselý charakter a tvoří s hydroxidy červené hydroxoměditany s obecným vzorcem MI[Cu(OH)4], které se vodou i na vzduchu rozkládají. Roku 1949 se podařila připravit fluorosůl trojmocné mědi K3[CuF6]. Roku 1951 se podařily připravit také měditany KCuO2 a Ba(CuO2)2. Poté se podařilo připravit ještě několik dalších sloučenin, ale žádná z nich nemá praktický význam, protože se na vzduchu rozkládají.

Komplexní sloučeniny

Oxidační stav IV (d7)

Komplexní sloučeniny CuIV nejsou stabilní na vzduchu, a proto nemají praktický význam (např. Cs2[CuIVF6]).

Oxidační stav III (d8)

Komplexy mědi v oxidačním čísle III jsou neobyčejně náchylné k redukci. Účastní se ale některých biologických dějů. Působením fluoru na směs 3 dílů chloridu draselného a 1 dílu chloridu měďného vzniká zelený paramagnetický hexafluoroměditan draselný K3[CuF6]. Je jediným vysokospinovým komplexem CuIII a snadno se redukuje. Ostatní komplexy jsou nízkospinové diamagnetické a většinou mají čtvercovou koordinační sféru.

Oxidační stav II (d9)

Jednoduché soli tvoří téměř se všemi anionty, pouze s CN- a I- tvoří kovalentní sloučeniny. V roztocích je přítomen modrý hexaaquaměďnatý kationt [Cu(H2O)6]2+. Technicky nejdůležitější solí je modrá skalice CuSO4•5H2O. Se šesti molekulami vody krystalizuje pouze chloristan a dusičnan (častější je však trihydrát).

Koordinační čísla u mědi jsou 4, 5 a 6. Nejčastěji tvoří tetraedrické uspořádání. Komplexy s fluorem a vodou jsou však oktaedrické. Měď díky svému uspořádání valenčních elektronů nedokáže vytvářet pravidelný oktaedr, a proto je okaedr deformován. Komplexní sloučeniny tvoří přednostněji s dusíkatými ligandy a to zejména s amoniakem než s kyslíkatými ligandy jako je například voda.

Amoniakáty mědi vznikají reakcí měďnatých solí s amoniakem. Nejčastější je tetraamminměďnatý ion [Cu(NH3)4]2+ intenzivně fialové barvy. Existují však i amminměďnatý ion [Cu(NH3)]2+, diamminměďnatý ion [Cu(NH3)2]2+, triamminměďnatý [Cu(NH3)3]2+ a pentaamminměďnatý ion [Cu(NH3)5]2+, které jsou však méně časté. Tato reakce se v analytické chemii používá jako důkaz přítomnosti iontu Cu2+ v roztoku. Takovéto komplexní sloučeniny mědi mohou být připraveny i jako pevné krystalické látky.

Schweizerovo činidlo hydroxid tetraamminměďnatý [Cu(NH3)4](OH)2 je tmavě modrá, rozpustná krystalická látka. Roztok rozpouští celulosu, čehož se využívá při výrobě hedvábí. Připraví se přidáním roztoku amoniaku k čerstvé sraženině hydroxidu měďnatého nebo působením roztoku amoniaku s trochou chloridu amonného na měď za přístupu vzduchu.

Měďnaté ionty halogenidů vytváří v koncentrovaném roztoku s jinými koncentrovanými roztoky alkalických halogenidů acidokomplexy a dokonce i acidokyseliny – acidoměďnatany. Takovéto roztoky mají často hnědožlutou, hnědou až černou barvu a při zředění se komplexy rozkládají. Tyto komplexní látky lze získat v krystalickém stavu jako silně hygroskopické látky, které jsou v bezvodém stavu žluté až hnědé a v hydratované podobě světle modré až zelené.

Měďnatý kation vytváří komplexní sloučeniny s některými organickými látkami jako je glycerin, sacharidy nebo kyselina vinná. Ve všech těchto sloučeninách měď nahrazuje vodíkový kation v hydroxidových skupinách a váže se místo něj. Tyto sloučeniny vážou měď tak pevně, že v roztoku již nejsou žádné další měďnaté ionty přítomny. Fehlingovo činidlo, které se používá jako důkaz redukujících cukrů, se skládá z modré skalice, Seignettovy soli KNa[C4H4O6]•4 H2O (tetrahydrát vínanu draselno-sodného) a hydroxidu draselného.

Kyanid měďnatý není znám v čistém stavu, ale komplexní sloučeniny, tedy kyanoměďnatany, se podařilo v čistém stavu připravit. Jsou to bílé krystalické látky, dobře rozpustné ve vodě s obecným vzorcem M2I[Cu(CN)4].

Nižší oxidační stavy

Komplexy v oxidačním stavu CuI jsou ve vodě nestálé , avšak některé mohou být stabilizovány. Komplexy v oxidačním stavu Cu0 vytváří měď především s oxidem uhelnatým, což jsou organokovové sloučeniny.

Organické sloučeniny

Copper(II)-acetate
Octan měďnatý – (CH3COO)2Cu

Octan měďný CuC2H3O2 je bílá krystalická látka, nerozpustná ve vodě, na vzduchu stabilní, ale ve vodě se rozkládá. Připravuje se přikapáváním síranu hydroxylaminia do horkého roztoku octanu měďnatého a octanu amonného, vzniklá směs se pak okyselí velkým množstvím kyseliny octové a vyloučí se octan měďný.

Šťavelan měďný Cu2C2O4 je bílá krystalická látka, nerozpustná ve vodě. Připravuje se přidáním kyseliny šťavelové do roztoku chloridu měďného v koncentrované kyselině chlorovodíkové jako sraženina.

Octan měďnatý Cu(C2H3O2)2 je temně modrozelená krystalická látka, rozpustná ve vodě. Zásaditý octan měďnatý se označuje jako měděnka. Octan měďnatý v roztoku vytváří podvojné sloučeniny. Získává se rozpouštěním oxidu měďnatého v kyselině octové.

Šťavelan měďnatý CuC2O4 je světle modrá krystalická látka, nerozpustná ve vodě, rozpustná v silných kyselinách. Ve vodě vytváří rozpustné podvojné a adiční sloučeniny. Šťavelan měďnatý se připravuje srážením roztoků měďnatých solí roztokem kyseliny šťavelové nebo alkalického šťavelanu.

Biologický význam

ARS copper rich foods
Potraviny bohaté na měď jako ústřice, hovězí a skopová játra, para ořechy, melasa, kakao a černý pepř. Dobré zdroje zahrnují také humra, ořechy a slunečnicová semínka, zelené olivy, avokádo a pšeničné otruby.

Měď (podobně jako zinek) patří mezi prvky s významným vlivem na živý organizmus, vyskytuje se v řadě enzymatických cyklů nezbytných pro správnou funkci životních pochodů a její přítomnost v potravě ovlivňuje zdravotní stav organizmu. Tyto enzymy například ovlivňují metabolizmus sacharidů v organizmu, ovlivňují vytváření kostní hmoty a krvetvorbu, ovlivňují i fungování nervového systému. Na nižší organismy však působí jako silný jed.

Kromě toho je měď centrálním kovem organokovové sloučeniny hemocyaninu, který u měkkýšů a některých členovců (např. krabů funguje jako přenašeč kyslíku – analogie k hemoglobinu u teplokrevných živočichů.

Denní dávka mědi v potravě by se měla pohybovat kolem 1 miligramu, ale ani dávky až k 0,1 gramu organismu neškodí. Potraviny bohaté na měď jsou např. játra, kakao, ořechy, houby, korýši a měkkýši.

Nedostatek mědi se projevuje anémií (chudokrevností), zpomalením duševního vývoje a zhoršením metabolismu cukrů. Dochází ke ztrátě pigmentů a vypadávání vlasů, k poruše tvorby a kvality kostí a vaziva.

Přebytek mědi je u zdravých osob možný pouze po požití minimálně 250 mg mědi současně. Při požití tohoto množství se měď již začíná projevovat jako jed a působí, stejně jako těžké kovy (olovo, rtuť, kadmium apod.), tedy jako nevratný inhibitor enzymů. Při požití v množství mezi 0,25–2 gramy může měď způsobit vážné zdravotní problémy a vyvolat vážná onemocnění. Při požití mědi ve větším množství než 2 gramy může nastat akutní otrava mědí a smrt. Otravy mědí jsou však vzácné, protože měď v potravě má nepříjemnou chuť, která ji činí nepoživatelnou.

Existuje také vzácná genetická porucha – Wilsonova choroba, při níž tělo nedokáže měď správně zpracovat a ta se pak ukládá ve tkáních. Postižené děti trpí poškozením jater, demencí, křečemi a třesem.

Odkazy

Reference

  1. BIČ, Miloš. Při řekách babylónských. Praha: Vyšehrad, 1990. ISBN 80-7021-032-X. S. 31-32.
  2. https://copperalliance.cz/o-medi/fakta-o-medi/

Literatura

  • Cotton F.A., Wilkinson J.:Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973
  • Holzbecher Z.:Analytická chemie, SNTL, Praha 1974
  • Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961
  • N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9

Externí odkazy

11. skupina

Mezi prvky 11. skupiny periodické tabulky prvků patří měď (Cu), stříbro (Ag), zlato (Au) a roentgenium (Rg), tyto prvky jsou také známé jako mincovní kovy. Elektronová konfigurace valenční elektronové slupky je ns1 (n-1)d10.

Všechny prvky této skupiny patří mezi přechodné kovy. Jelikož mají nízkou reaktivitu, všechny patří mezi ušlechtilé kovy. Mají vysoké teploty tání, nejsou těkavé, ale jsou kujné a vykazují vysokou tepelnou i elektrickou vodivost. Tyto prvky často tvoří komplexní sloučeniny.

Atlanta Thrashers

Atlanta Thrashers byl profesionální americký klub ledního hokeje, který sídlil v Atlantě ve státě Georgie. Do NHL vstoupil v ročníku 1999/00, svoji činnost v lize ukončil v sezóně 2010/11. Thrashers působily ve své poslední sezóně v Jihovýchodní divizi v rámci Východní konference. Své domácí zápasy odehrával v hale Philips Arena s kapacitou 17 624 diváků. Klubové barvy byly bronzová, zlatá, měď, modrá a bílá.

Bronz

Bronz je slitina mědi a cínu, případně i v malém množství jiných kovů jako např. hliníku, manganu, olova (kromě zinku, kdy se slitina nazývá mosaz). Starší český název pro bronz je spěž.

Chalkopyrit

Chalkopyrit (Henckel, 1725), chemický vzorec CuFeS2 (sulfid měďnato-železnatý), je čtverečný minerál.

Název pochází z řeckých slov chalkos – měď a pyr – oheň. Starší český název je kyz měděný.

Elektrický vodič

Elektrický vodič je látka schopná vedení elektrického proudu. Elektrický vodič musí obsahovat volné částice s elektrickým nábojem, nejčastěji elektrony, příp. kladné nebo záporné ionty. Lze také definovat jako látka s rezistivitou pohybující se mezi 10−6 a 10−8 Ωm.

V elektrotechnice se slovem vodič také rozumí vodivý drát, kabel, pásek nebo lanko, které se použijí pro vodivé propojení součástek v elektrickém obvodu.

Focșani

Focșani je město v rumunské Moldávii. Je centrem župy Vrancea a má 103 000 obyvatel. Přesněji se rozkládá na říčce Milcov, 160 km severovýchodním směrem od metropole Bukurešti.

Nachází se nedaleko geologického zlomu, což ho činí zranitelným pro případná zemětřesení. V jeho okolí se pěstuje víno, také se ale těží i ropa, železná ruda, měď a uhlí. V městě samotném se pak vyrábí mléko, nábytek a textilie.

Hnojivo

Hnojiva jsou směsi, používané pro zlepšení růstu rostlin. Obvykle jsou aplikována přes půdu (pro příjem kořeny) nebo tzv. hnojením na list (pro příjem listy).

Hnojiva obvykle poskytují v různých poměrech tři hlavní biogenní prvky (dusík, fosfor, draslík), sekundární biogenní prvky (vápník, síra, hořčík) a někdy také stopové prvky, které jsou užitečné pro hnojení: bor, chlor, mangan, železo, zinek, měď a molybden.

Kanadský dolar

Kanadský dolar (anglicky canadian dollar, francouzsky dollar canadien) je zákonným platidlem druhého největšího státu světa - Kanady. Jeho ISO 4217 kód je CAD. Jeden dolar je tvořen stem centů (¢). V běžném mluveném projevu Kanaďanů se mu říká „buck“ (anglicky) a „piastre“ (francouzsky). Do roku 1871 se na území dnešní Kanady používalo více měn (dolar Britské Kolumbie, dolar Ostrova prince Edwarda, dolar Nového Skotska a další). V dubnu tohoto roku byla podepsána Uniform Currency Act / Loi sur l'uniformité de la monnaie, která ve všech provinciích zavedla jednu společnou měnu – kanadský dolar, který je používán dodnes.

Komodita

Komodita je zboží, které je na trhu obchodováno bez rozdílů v kvalitě. Dodávky od různých dodavatelů jsou vzájemně zastupitelné. Komoditou tak nemůžou být například osobní auta, která se vyrábějí v mnoha různých zpracování a za různou cenu. Naopak například měď je homogenní produkt, který se může obchodovat za jednotnou cenu na globálních trzích.

V původním a zjednodušeném smyslu jsou komodity produkty jednotné hodnoty a kvality vyráběné ve velkém množství mnoha různými výrobci.

Aby bylo možné s komoditami obchodovat, jsou na každém trhu (komoditní burze) určeny vlastnosti a obchodovatelné množství komodity.

O komoditách hovoříme zejména u obchodu s různými surovinami a zemědělskými produkty, který je obvykle prováděn ve velkém měřítku (velkoobchod), u obchodu s hotovými výrobky prováděném v malém měřítku (maloobchod) často hovoříme také o sortimentu.

Konzervant

Konzervant je přírodní nebo syntetická chemická látka přidávaná do produktů, jako jsou potraviny (označení E200 až E299), léčiva, barvy, biologické vzorky, dřevo atd., k zabránění nežádoucích chemických přeměn nebo rozkladu mikrobiálním působením.

Dřevo je nutno ochránit před působením hub, hmyzu (zejména termitů). Pro konzervaci dřeva se používá nejčastěji arsen, měď, boráty a petrolej.

Oxid měďnatý

Oxid měďnatý, vzorec CuO, je oxidem mědi, kde je měď v oxidačním čísle II . V přírodě se vyskytuje jako minerál tenorit. Je to černá pevná látka tající nad teplotou 1 200 °C, kdy dochází k rozkladu. Vzniká zahříváním mědi na vzduchu. Protože tímto způsobem vzniká zároveň i oxid měďný je lepší metodou přípravy žíhání dusičnanu měďnatého, hydroxidu měďnatého nebo uhličitanu měďnatého, např.:

CuCO3 → CuO + CO2Oxid měďnatý se rozpouští v minerálních kyselinách za vzniku odpovídajících solí:

CuO + 2 HNO3 → Cu(NO3)2 + H2OVodíkem nebo oxidem uhelnatým ho lze zredukovat na měď.

H2 + CuO → Cu + H2O

CO + CuO → Cu + CO2Oxid měďnatý lze též připravit elektrolýzou roztoku chloridu sodného měděnými elektrodami a následnou filtrací.

Látka se používá například jako pigment pro barvení skla a keramiky, leštidlo v optice, katalyzátor při výrobě hedvábí nebo jako vodič elektrického proudu. Americký výzkum ukázal při testu na ředkvičkách, že po vystavení nanočásticím oxidu měďnatého bylo vyvoláno dvakrát více lézí DNA než u rostlin vystavených větším částicím. Také buněčný příjem mědi z nanočástic byl výrazně větší než u větších částic.

Rozpustnost

Rozpustnost je vlastnost pevných, kapalných a plynných látek tvořit s rozpouštědlem homogenní směs (roztok). Tento jev je závislý na tlaku a teplotě.

Slitiny hliníku

Slitiny hliníku se využívají proto, že čistý hliník má poměrně malou pevnost. Nejvýznamnějšími prvky, které se vyskytují ve slitinách s hliníkem, jsou měď, hořčík, mangan, křemík a zinek. Měď, která může být do 12% obsahu, zvyšuje tvrdost i pevnost, nepříznivě ovlivňuje tvárnost a odolnost proti korozi. Hořčík, do maximálního obsahu 11%, zajišťuje vytvrditelnost a zlepšuje odolnost proti korozi a pevnost. Mangan, obvykle do 2% obsahu, zvyšuje tvárnost, pevnost, houževnatost a odolnost proti korozi. Křemík, až do 25% obsahu (u slévárenských slitin) či 1% (u tvárných), zvyšuje odolnost proti korozi a pevnost. Zinek (max. 6-8%)zvyšuje pevnost za cenu nižší odolnosti proti korozi. Železo zvyšuje slévatelnost a pevnost, snižuje tvárnost a odolnost proti korozi a to až do 1,5% obsahu. Nikl zvyšuje teplotní odolnost, pevnost, houževnatost i odolnost proti korozi, jeho koncentrace ve slitinách je 2% obsahu.

Stopový prvek

Stopové prvky jsou chemické prvky, které v malém množství organismus potřebuje ke správnému vývoji. Pro faunu a většinou i pro flóru jsou důležité tyto stopové prvky: železo, fluor, jod, kobalt, měď, hořčík, mangan, vanad (pro pláštěnce) a zinek; pro výživu rostlin jsou důležité například i hliník, bor, molybden, křemík a chlor. Podílem svého zastoupení v organismech se většina stopových prvků řadí (kromě hořčíku a chlóru) mezi mikrobiogenní prvky.

Spotřeba stopových prvků je u různých organismů různá. Často jsou nutné pro účinek enzymů, jejich nedostatek může vyvolat choroby; například nedostatek boru vyvolává hnilobu u cukrové i krmné řepy, nedostatek mědi v kyselých vřesovištních půdách vyvolává „nemoc zúrodnění“ s malými obilními výnosy. Nedostatek jodu způsobuje strumu štítné žlázy u lidí, nedostatek železa poruchy tvorby krve.

V tkáních se stopkové prvky nacházejí v koncetraci nižší než 50 ppm (<50 × 10−6 g/g).

Sírany

Sírany (sulfáty) jsou soli odvozené od kyseliny sírové, které vznikly náhradou obou jejích kyselých vodíků. V případě, že by byl nahrazen pouze jeden vodík, vznikly by hydrogensírany (hydrogensulfáty). Obecný vzorec síranu se skládá z kationtu kovu, příp. větší skupiny, jako je amonný kationt a síranového aniontu SO 2−4 .

Teplota tání

Teplota tání je teplota, při níž krystalická pevná látka přechází ze skupenství pevného do skupenství kapalného. U amorfních látek (sklo, parafín) nelze tuto hranici určit přesně (teplota tuhnutí).

Těžké kovy

Těžký kov je jakýkoliv kov či polokov, který představuje hrozbu pro životní prostředí. Termín vznikl s odkazem na škodlivé účinky kadmia, rtuti a olova, jejichž společným rysem byla vyšší hustota než železo. Dnes se však používá i pro další podobně toxické kovy či polokovy, jako je arsen bez ohledu na jejich hustotu. Často uváděnými těžkými kovy jsou chrom, kobalt, nikl, měď, zinek, arsen, selen, stříbro, antimon, rtuť, thalium a olovo. Byly navrženy i přesnější definice těžkých kovů, žádné se však nedočkaly výraznějšího uznání.

Šikoku

Ostrov Šikoku (japonsky: 四国, česky: „Čtyři provincie“) je nejmenší a nejméně obydlený ze čtyř hlavních japonských ostrovů. Mezi starobylé názvy ostrova patří Ijo-no-futana-šima (伊予之二名島), Ijo-šima (伊予島) a Futana-šima (二名島). Současný název odkazuje na čtyři staré provincie, na které se ostrov dříve dělil: Awa, Ijo, Sanuki a Tosa.

Oblast Šikoku – skládající se z ostrova Šikoku (plochou odpovídající např. Sardinii) a přilehlých ostrůvků – má rozlohu asi 18 800 km² a dělí se na čtyři prefektury, odpovídající oněm čtyřem provinciím:

Ehime – Ijo,

Kagawa – Sanuki,

Kóči – Tosa a

Tokušima – Awa.Šikoku je s Honšú spojeno systémem trajektů, leteckých linek a od roku 1988 i sítí mostů Seto Óhaši. Až do doby dokončení mostů byl ostrov izolován od zbytku Japonska a od možnosti snadnější dopravy mezi Honšú a Šikoku se očekávalo zrychlení rozvoje oblasti, což se zatím nestalo[zdroj?].

Rozlehlé hory rozdělují Šikoku na významnější úzkou severní oblast omývanou Vnitřním mořem se třemi provinciemi a jižní část u Tichého oceánu, prefekturu Kóči. Většina ze 4,5 milionu obyvatel žije na severu a tam také, s jedinou výjimkou, leží všechna větší města. Hora Išizuči (石鎚山) v prefektuře Ehime je se svými 1 982 m nejvyšší na ostrově.

Průmysl je středně rozvinutý a zahrnuje zpracování rudy z důležitého dolu na měď v Bešši. Půda je obdělávána velmi intenzivně. V náplavových oblastech, hlavně na východě oblasti, se pěstuje rýže a v zimě pšenice a ječmen. Na severu ostrova se pěstuje mnoho druhů ovoce včetně citrusů, broskví, kaki a grapefruitů. Díky produkci pšenice se během období Edo staly důležitou součástí jídelníčku v prefektuře Kagawa nudle sanuki udon (讃岐うどん).

Větší, jižní část Šikoku je hornatá a řídce osídlená. Jediná větší nížina se rozprostírá kolem Kóči, hlavního města prefektury Kóči. Mírné zimy podporují rozvoj zelinářství, obzvláště pěstování mimosezónní zeleniny pod plastovými fóliemi. Na jihu jsou běžné dvě sklizně rýže do roka. Dřevozpracující a papírenský průmysl je díky dostatku dřeva a vodní energie velmi rozvinutý.

Šikoku je také slavné poutní místo. Putování po 88 chrámech mnicha Kúkaie má tradici už od 9. století. Velká část území při Vnitřním moři tvoří národní park – oblíbený cíl turistiky, přestože samo Vnitřní moře je přetížené průmyslem z obou břehů.

Žena

Žena je dospělý člověk samičího pohlaví. Slovo žena se používá pro označení pohlaví člověka nebo role ve společnosti. Člověk opačného, tzn. samčího pohlaví je muž. Žena, která porodila dítě, je matka. Dítě samičího pohlaví je dívka, i když tento termín se užívá i pro mladé ženy.

Symbol pro planetu Venuše se zároveň také používá v biologii pro označení samičího a tedy i ženského pohlaví. Je to stylizované znázornění zrcátka bohyně Venuše — kolečko s malým křížem (Unicode: ♀). Symbol reprezentuje také ženskost a ve středověké alchymii označoval také měď. Alchymisté vytvořili tento symbol z kolečka představujícího duši nad křížem znázorňujícím hmotu.

Periodická tabulka prvků

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.