Kurdové

Kurdové jsou íránský národ z Blízkého východu, který žije v odlehlých oblastech dnešního Turecka (cca 11,4–14 milionů), Íránu (4,8–7 milionů), Iráku (4–6,5 milionů) a Sýrie (1,6 milionu).

Zmínky o Kurdech se začaly objevovat v arabských zdrojích v raném středověku, ačkoli termín nebyl dosud používán pro konkrétní lidi, spíše šlo o odkaz na směsici kočovných západních íránských kmenů, kteří se odlišovali od Peršanů. Ovšem jasný důkaz kurdské etnické identity lze nalézt až v textech z 12.–13. století.[14] Kurdská kultura i jazyk je zakořeněný právě v íránské kultuře,[15] v důsledku toho jsou často označováni jako lidé íránského původu.[16]

Kurdština patří k severozápadní skupině íránských jazyků, které spadají k indoevropské větvi. Kurdové jsou dnes v mnoha státech, kde žijí, utlačováni, stávají se oběťmi diskriminace, někdy dokonce genocidy. Saddám Husajn povraždil tisíce Kurdů plynem.[17] V Turecku jsou Kurdové utlačováni a ponižováni samotnými úřady, policií a armádou.[zdroj?]

Kurdové
کورد
Kurdské oblečení, 1873
Kurdské oblečení, 1873
Populace
Odhad 30[1]38 milionů[2][3]
Turecko Turecko 11–15 milionů
15,7–25%[1][2][3][4]
Írán Írán 6,5–7,9 milionů
7–10%[1][2]
Irák Irák 6,2–6,5 milionů
15–23%[1][2]
Sýrie Sýrie 2,2–3 miliony
9–15%[2][5][6][7]
Ázerbájdžán Ázerbájdžán 150 000–180 000[8]
Arménie Arménie 37 470[9]
Gruzie Gruzie 20 843[10]
Diaspora cca 1,5 mil.
Německo Německo 800 000[11]
Izrael Izrael 150 000[12]
Francie Francie 135 000
Rusko Rusko 63 818[13]
Jazyk(y)
Kurdština (rozdělena do několik dialektů)
Náboženství
Většinou islám (převažuje sunnitský, ale také ší'itský a súfismus) s menšinami ateistů, agnostiků, jezídů, zoroastriánů, křesťanů a židů
Příbuzné národy
Ostatní Íránci

Příchod Kurdů

Kurdské kmeny přišly do míst jejich dnešního rozšíření již v prehistorické době. Dle hrubých odhadů se dá usoudit, že se tak stalo v druhém tisíciletí před naším letopočtem. V této době přišel na Blízký východ indoevropský kmen Árijců. Íránská náhorní plošina se tak stala velmi důležitým předělem mezi Blízkým východem, střední Asií a indickým subkontinentem. Stejně tak sloužilo toto území i jako dočasné útočiště pro tehdy nově přicházející kmeny z východu. Dá se předpokládat, že se Kurdové, kteří sem přišli s přistěhovaleckou vlnou indoevropských Árijců, promísili s obyvatelstvem, které již na tomto území žilo.

Kolem původu Kurdů se vede řada vědeckých debat a teorií, přičemž je nutno dodat, že vzhledem k osidlovacímu procesu, který trval celá staletí, nejsou žádné řádné důkazy. Hlavní teorie lze stručně zformulovat takto:

Churritský původ

Kurdové jsou potomci Churritů, kteří založili stát Mitanni (v 2. tisíciletí př. n. l.). Jelikož Churrité byli často přezdíváni též Hurité či Kurité, lze usoudit, že se od nich též odvodilo jméno kurdského kmene. Je také zajímavé, že území huritských kmenů se téměř dokonale pokrývá s kurdským územím. Na druhou stranu je nutno dodat, že Hurité nemluvili žádným z indoevropských jazyků.

Skythský původ

Podle této teorie jsou Kurdové potomci Skytů. Xenofón psal ve své Anabázi o jistém kmeni Kurdučů. Na druhou stranu většina vědců a archeologů tuto teorii vyvrací, jelikož území, kde Kurdučukové žili, bylo na dnešní Ukrajině a v Bělorusku.

Médský původ

Vyvinuli se z kmene Médů. Také většina dnešních Kurdů se považuje za potomky Médů. Toto mínění se pak ještě více posílilo tím, že staromédské slovo „kur/kurd“ je výrazem pro slovo „silný“. I v dnešní době se dá toto slovo i s jeho původním významem nalézt v jednom z kurdských dialektů. Kurdský archeolog prof. Syies tvrdí, že Médové jsou kurdskými kmeny, které sousedily s asyrskou říší. Toto by též odpovídalo, jelikož patří k indoevropské jazykové větvi a původem jsou Árijci. V současné době se mnoho vědců snaží tuto teorii podpořit ještě tím, že hledají základy kurdštiny v řeči starých Médů.

Hranice území

Kurdish-inhabited area by CIA (1992)
Území obývané Kurdy

Do dnešních dnů nemá Kurdistán žádné přesné hranice. Státy, ve kterých Kurdové žijí, se všemožně snaží obhájit, že je nesmyslné, aby Kurdové měli vlastní stát. Nejasnosti zvyšuje historický fakt, že slovem Kurdistán byla označována provincie v Perské říši, které vládl turecký kmen Seldžuků. Toto trvalo od 11. do 13. století, kdy pak Seldžukové převzali moc nad velkou částí Blízkého východu.

Kurdistán jako ohraničené území pak existoval ještě jednou, a to v 19. století jako provincie v Osmanské říši, tato provincie byla ale během vládních reforem opět brzy zrušena. V roce 1927 během Kurdského povstání pak byla vyhlášena mezinárodně neuznaná kurdská Araratská republika, která zanikla v září 1931 zásahem turecké armády.

Jazyk

Kurdské jazyky se řadí mezi severozápadní íránské jazyky indoíránské jazykové větve indoevropské jazykové rodiny.

Jako kurdština se obecně označují všechny kurdské dialekty. Mluvčí žijí především na území tzv. Kurdistánu, který se rozkládá hlavně v Turecku, Sýrii, Iráku a Íránu. V Iráku je považována za oficiální jazyk, v Íránu má status oficiálního regionálního jazyka a uznáván je také v Arménii. Nejblíže příbuzní jazykem jsou jim Balúčové.

Kurdské jazyky se nejčastěji dělí do tří podskupin:

  • Severokurdská (kurmándží) – počet mluvčích: 15–20 mil.; Turecko, Sýrie, sever Iráku, severozápad Íránu
  • Středokurdská (sorání) – počet mluvčích: 6–7 mil.; východ iráckého Kurdistánu, západ Íránu
  • Jihokurdská (pehlewání) – počet mluvčích: 3 mil; íránské oblasti Kermánšáh a Ílám a západ iráckého Kurdistánu

Jazyky zazaki (střední Turecko) a horami (západ Íránu) nejsou často klasifikovány jako kurdské jazyky, protože si nejsou vzájemně srozumitelné. Jejich mluvčí však sami sebe považují za Kurdy.

Systém zápisu kurdštiny dosud není pevně stanoven a sjednocen. V Turecku se kurdština zapisuje latinkou, tureckým pravopisem, v Íránu upravenou variantou arabského písma, v Iráku buď arabským písmem nebo latinkou. V Sýrii se pro zápis kurdštiny rovněž používá latinka. Kurdové na území bývalého Sovětského svazu užívají většinou stále upravenou variantu cyrilice.

Populace

Children puppy sulaimania
Kurdské děti v Sulajmáníji

Počet kurdského obyvatelstva v Asii (na území Kurdistánu) se odhaduje asi na 30 milionů, další dva miliony žijí v diaspoře. Kurdové tvoří asi 18–20 % obyvatel Turecka (někdy uváděno až 25 %), 15–20 % Iráku, 10 % Íránu a 9 % Sýrie. Kurdové jsou po Arabech, Peršanech a Turcích čtvrtým největším etnikem v západní Asii.

V roce 1991 se počet kurdského obyvatelstva pohyboval okolo 22,5 milionů, přičemž až 48 % z nich žilo v Turecku, 24 % v Íránu, 18 % v Iráku a 4 % v Sýrii.

V západních zemích žije dle odhadů asi 1,5 milionu Kurdů, z nichž asi polovina v Německu.

Zvláštním případem kurdské diaspory, jsou komunity v Zakavkazsku a centrální Asii, vysídlené zde v období Ruského impéria. Tyto komunity po více než sto let podstupovaly nezávislý vývoj. Počet členů těchto komunit byl odhadnut asi na 0,4 milionu.

Kurdská situace od roku 1950

V Turecku

Většina kurdských sídlišť se nachází v jihovýchodním Turecku. Centrem je město Diyarbakır.

Od potlačení povstání Alevitů ve 30. letech 20. století byla politická situace Kurdů v Turecku pro příští půlstoletí relativně klidná. Turecko se nezúčastnilo druhé světové války a úspěšně udržovalo svou zahraniční politickou neutralitu až na počátku padesátých let, kdy se obrátily k západnímu světu a vstoupily do NATO jako důležitý geostrategický partner. Spojené státy a další západní spojenci Turecka se příliš nezajímaly o práva etnických menšin v zemi, která koncem 70. let vyústila v založení extremistického marxisty a nacionalistické organizace, mezi nimiž je Kurdistanská strana pracujících ( PKK ) obzvláště prominentní .

V letech 1984 - 1991

Pod vedením Abdullaha Ocalana začal ozbrojený konflikt PKK proti Turecku, který oficiálně trval až do roku 1999, kdy agenti CIA zajali vůdce Ocalana v Keni, ale občasné konflikty byly i později. Tento konflikt měl pro Kurdy katastrofální následky : bylo zabito asi 30 000 lidí, velké části jihovýchodního Turecka byly zničeny, tisíce venkovských míst byly zničeny nebo opuštěny, kurdská populace byla přemístěna do bezpečnějších městských oblastí, jako jsou Diyarbakır , Van nebo Rnırnaka a kurdská diaspora v evropských zemích rostou . Abdullah Ocalan byl původně odsouzen k smrti a pak k doživotnímu vězení, když Öcalan přiznal teroristickou podstatu jeho PKK. Mezi země a organizace, které tuto skupinu klasifikují jako teroristické, patří Turecko, Írán, Irák, Sýrie, Spojené státy, Spojené království, dāle také NATO, EU a OSN. Podle amerických zdrojů 37,4% etnických Kurdů v Turecku věří, že PKK zastupuje všechny Kurdy, zatímco většina 50,1% nesouhlasí.

Turecko je dnes zemí s největší kurdskou populací, která je také největší etnickou menšinou v zemi, a jejich počet se může lišit o miliony v závislosti na zdrojích a definicích . Turecká rada pro národní bezpečnost tvrdí, že v Turecku žije 12,6 milionu Kurdů, přičemž podle odhadů CIA činí asi 14 milionů což je 18% z celkové turecké populace 78%. Na druhé straně podle kurdských nacionalistických zdrojů, které uvádějí alevitské publikace[18] věřící a etnické členy Zaza (Neil Zaza je vysoce uznávaný americký, melodický kytarista) jako Kurdy, poté je jejich počet až dvojnásobný, tedy více než 25 milionů. Všechny výše uvedené odhady se vztahují na turecké obyvatele, kteří se identifikují jako Kurdové, zatímco počet mluvčích kurdštiny[19] je přibližně poloviční než v důsledku několika desetiletí jazykové asimilace  . Více než polovina z Kurdů v Turecku jsou sunnitští muslimové , stejně jako drtivá většina etnických Turků , ale na rozdíl od nich Kurdů nepatří k Hanafi [20] (madhhab). Mezi 20-25% Kurdů jsou Alevité (šíitská forma islámu) a zbytek jsou Sufis a Yessis , křesťané a další. Většina kurdské populace tradičně žije v jihovýchodních částech Turecka, které je primárně spojeno s neurčitě vymezenou zeměpisnou oblastí Kurdistánu , se stovkami tisíců žijících v některých etnických enklávách střední Anatolie . Kvůli konfliktu mezi tureckou armádou a PKK se velké množství Kurdů stěhovalo do nejvíce industrializovaných provincií v severním Turecku. Používat kurdský jazyk na veřejnosti bylo zakázáno v roce 1991, dnes je turečtina jediným úředním jazykem v zemi.

V Íránu

Postavení Kurdů v Íránu se v mnoha ohledech liší od ostatních současných kurdských států. Za prvé, Kurdové jako íránského národa spolu s Peršany , Ázerbájdžánci, mazanderani , Gilaki , Talis, Beludžima a jiné spojenecké národy s íránskou náhorní podílem na společném a etnickém původu  a kulturou, a zároveň i nadále žíjí ve společné zemi. V době Osmanizace a pohybování hranice na východ, stovky tisíc Kurdů našli útočiště v Íránu a jejich potomci (dnes považována populace Horasanaa). Kurdská literatura ve všech jejích podobách (kurdská, soranská, guranská) jako jeden z hlavních faktorů jejich identity byla také vytvořena v rámci íránských hranic a byla silně ovlivněna dalšími íránskými literaturami (nejvíce perskými )  . Kromě historických a kulturních faktorů se Írán liší od ostatních západoasijských zemí s osídlením Kurdů v tom, že jeho hranice netvořily evropské kolonialistické síly jako Velká Británie , Francie nebo Rusko , takže Írán nezachytil vlnu nacionalistických hnutí jako v Turecku, Iráku nebo Sýrii, ale zůstal jako jedinečný příklad etnicky heterogenní, ale politicky homogenní země v širším regionu.

Kvůli rostoucímu tureckému a arabskému nacionalismu a sovětskému vlivu v této oblasti postavil Írán ve 20. století svou politickou ideologii na pan-íránských pohledech na svět a tradičně pomáhal Kurdům za íránskými hranicemi pod politickou a kulturní diskriminací a asimilací . Jedním z předních íránských politiků a intelektuálů doby předsedy vlády Muhammada Mosadka byl Karim Sanjabi, (kurdština z Kermanshahu), který předsedal přední straně Národní fronty, Kurdské postavení se nezměnilo ani po roce 1953, kdy k moci přišel M. Reza Pahlavi (jinak Mazandaranské národnosti), protože pan evropanismus byl ve své době ještě výraznější a samotní šáha Kurdové ho nazývali „čistokrevnými Íránci“ nebo „ jeden z nejušlechtilejších íránských národů“. K významnému obratu v kurdské společnosti došlo v 60. a 70. letech, kdy Pahlavi realizoval na program industrializace země, čímž dramaticky snížil jejich venkovský a kočovný způsob života. Z pohledu průmyslové geografie, tento program postihl převážně severní a střední části Íránu s velkou kurdskou populací, ale proces probíhal poměrně pomalu, takže v roce 1977 byl poměr průmyslových a zemědělských pracovníků ve východním Azarbajidu 1: 2,6 a v roce Kurdistán pouze 1:20. Také podíl městského obyvatelstva ve středním Íránu činil 80% a v oblastech osídlených Kurdy pouze 25%. Rozdíly mezi těmito ukazateli byly významně sníženy pokračujícím vzestupem íránské ekonomiky v 80. a 80. letech 90. léta.

Dědictví sovětské loutkové vlády Mahabad (1946) a roky pokusů SSSR destabilizovat Írán  provokací etnických dělení a šíření komunismu se odrazily v ustavení několika kurdských marxistických politických stran, jako jsou PDKI , Komalah a Tudeh . Nejvýznamnějším z nich byla „Íránská demokratická strana Kurdistánu“ ( PDKI), která v 70. letech protiprávně jednala proti Pahlaviho vládě a usilovala o autonomii Kurdů. a po jejím pádu a vypuknutí íránsko-irácké války tzv „Národní rada odporu“ v čele s MEK  , což je organizace, která se podílela na Saddámových masakrech iráckých Kurdů  a že Írán a Spojené státy považují za teroristu. Ačkoli byly kurdské marxistické strany po pádu SSSR do značné míry marginalizovány, v roce 2004 se činnost PJAK (rozšířená ruka tureckého PKK ), která je také v regionu, ještě zintenzivnila. Západní svět je obecně klasifikován jako teroristická skupina  .

Přesný počet Kurdů v Íránu je obtížné zjistit stejně jako v jiných zemích, ale v tomto případě nejsou důvody asimilační povahy, ale spíše se Kurdové a další národy této země identifikují více podle národnosti než podle etnicity  . Nejběžnější odhady procenta Kurdů v poměru k celkovému íránskému obyvatelstvu se pohybují v rozmezí 7–10%, což znamená mezi 5,4  a 7,7  milionů lidí. Významná kurdská společenství obývají 15 z 31 íránských provincií : většina z nich žije na severozápadě ( Kurdistán , Kermansha , východní a západní Ázerbájdžán ), nebo asi 10% na severovýchodě země ( Horasan ). Íránská města s největší kurdskou populací jsou Sanandaj , Kermanshah , Bojnord , Teherán , Shiraz a Mašhad . Kurdové v Íránu hovoří kurdsky, což má status úředního jazyka v několika provinciích, tj. Peršan, který je v zemi úředním jazykem. Kurdské dialekty jsou zhruba rozděleny na kurdské (severozápadní) a sorani (jihozápadní)  ačkoli v závislosti na odborných klasifikacích existuje řada dalších dialektů nebo jazyků ( tlačené ,lakijski , Sabaki ). Sunnitští muslimové z severozápadě země tvoří většinu kurdské populace, asi milion a půl šíitů žije hlavně v provincii Kermanšaškoj  , a náboženských menšin, jako křesťané , jesidi a jarsanismus . Mezi nejznámější Kurdy dneška v Íránu patří viceprezident Muhammad Reza Rahimi a starosta Teheránu Muhammad Bagir Galibaf  kteří v roce 2005 nahradili současného íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda .,

V Iráku

Se zhroucením britského mandátu Mezopotámie v roce 1932 se Kurdové poprvé ocitli v hášimovském iráckém království a poté v Irácké republice od roku 1958 . Kurdská nespokojenost s iráckým nacionalismem předsedy vlády Abdula Karima Kasima vyvrcholila počátkem šedesátých let, kdy se Mustafa Barzani vzbouřil proti iráckým úřadům. V březnu 1970 se v Iráku oznámila plán na zřízení kurdskou autonomii v průběhu čtyř let, ale toto nebylo provedeno z důvodu prudkého zvratu v politice al-Bakr , který změní Pan-arabské světonázory: Období programu arabizace v oblastech bohatých na ropu v okolí Kirkuku a Hanakinu začalo av roce 1974 bylo organizováno pronásledování Kurdů. Írán je díky solidarity pomohl Kurdy bojovat s pan-arabský politiku, což vedlo ke značnému tření s arabským světem . V roce 1975 irácký představitel Saddám Husajn a íránský šáh Mohammad Reza Pahlaví podepíší alžírskou dohodu (zavázali se vyřešit otázku vymezení, tj. íránské ukončení ozbrojené podpory Kurdů v Iráku), po kterém irácké orgány jednají s rebely a jejich vůdci, jako je Barzani, prchají do Íránu.

Kurdská situace v Iráku výrazně zhoršila v průběhu Saddáma Husajna agresi vůči Íránu ( 1980 ) a Kuvajt ( 1990 ): během íránsko-irácké války Saddámova vláda proti menšinám provádějí represivní opatření cca 1983. Výsledný občanské války mezi sunnitskými Araby a Kurdy. Hlavními kurdskými představiteli konfliktu byli Masud Barzani, který vedl Kurdistánskou demokratickou stranu ( KDP ) v Irbíl, nebo Jalal Talabani a jeho Kurdistánské vlastenecké alianci ( PUK ) Suleimaniya a Íránu pomáhaly oba politické proudy . Konečné období konfliktů v Iráku a Íránu v roce 1988 a arabsko-kurdských konfliktů z roku 1988 je poznamenáno masovými oběťmi a genocidními zločiny proti Kurdům, jako je kampaň al-Anfal a masakr Halabdzh  . Kurdové budou stále pociťovat podobné pogromy i poté, co byla potlačena vzpoura v roce 1991 , krátce po skončení války v Zálivu, ve které byl Saddámův Irák poražen, ale podařilo se mu získat kontrolu nad iráckým Kurdistánem, Ve stejném roce více než jeden a půl milionu uprchlíků opustilo severní Irák a uprchlo do Íránu a Turecka a evropských zemí aby OSN chránila zbývající Kurdy, přijala rezoluci zakazující iráckým letectvům létat na sever od 36. rovnoběžky . Na konci roku 1991 se kurdští partyzáni podařilo vyhnat irácké vojáky z Arbíl a Sulejmanija kde zavedené kontroly, ve kterém je irácká vláda reaguje pozastavení humanitární pomoci a úplné embargo iráckého Kurdistánu  . Kurdi v reakci na květen 1992 založili Kurdská regionální vládu a konání parlamentních voleb.

Prostřední 1990 let označené občanské války mezi KDP a PUK  , ze dvou hlavních kurdských politických stran v Iráku . Dva roky po parlamentních volbách v roce 1992, ve kterých KDP a PUK získali stejnou podporu 45% hlasů, vypukly ozbrojené střety mezi dvěma frakcemi kvůli kontrole černého trhu (produkt Saddámova embarga), což mělo za následek tisíce obětí v prvním roce. O rok později se střetem zprostředkovaným CIA rozešlo spiknutí Saddáma Husajna s likvidací , ale plán nakonec selhal a ozbrojený konflikt pokračoval. V roce 1996 vytvořily obě strany spojenectví:Talabaniho PUK hledá pomoc od Íránu  a Barzaniho KDP se obrací k samotnému Saddámovi, který vidí příležitost znovu získat kontrolu nad severem země. Situace se ještě víc zkomplikuje, když se Spojené státy pod záminkou, že chtějí, aby se zabránilo „nový genocidu Kurdů,“ začíná bombardování Iráku a mezinárodní působení kurdské PKK při střetech spínačů a Turecka , které operace Hammer a oceli v severním Iráku způsobil velké ztráty na marxista organizace. mírová dohoda mezi KDP a PUK uzavřel 1998, rok Amerického zprostředkování, a aby byly obě strany zavázaly, že neumožní přístup k irácké armády a PKK v oblasti Kurdistánu , a jak sdílet mezinárodní pomoc a politickou moc. Spolupráce mezi těmito dvěma politickými proudy byla zvláště významná v roce 2003 , kdy napomáhaly americké invazi do Iráku a svržení Saddáma Husajna.

Kurdové v Iráku dnes tvoří 15–20% z celkové populace  , což znamená mezi 4,7 milionu až 6,5 milionu lidí. Většina z nich žije v severovýchodních částech země, tj. V politicky vymezené oblasti iráckého Kurdistánu, která se řídí novou ústavou z roku 2005 , kterou řídí kurdská regionální vláda , a skládá se ze tří z 18 iráckých provincií: Arbil, Duhok a Suleiman . V této autonomii žije přibližně čtyři miliony lidí, ale mezi nimi jsou desítky tisíc Arabů, Asýřanů, Chaldejců ,Arméni, Shabak, Mendeans a další etnické skupiny. Většina Kurdů žije v milionech měst Arbil a Suleimani, zatímco existuje značné množství venkovských populací, a mezi ostatními iráckými městy stojí za izolaci Bagdád s asi 300 000 Quds a Mosul s 50 000 a obecně jižní Irák s asi 100 000. Dominantním náboženstvím v iráckých Kurdech je sunnitský islám ( větev Shafi'i), zatímco u méně izolovaných komunit kurdských křesťanů a Židů stojí za to vyčlenit desítky tisíc yeshisů, Kurdský spolu s arabštině oficiální jazyk v Iráku od roku 1970, v roce  , a dialekty jsou nejčastěji Kurmanji a Sorani . Kurdové jsou dnes zastoupeny ve vedoucích politických pozicích v Iráku od roku 2005 prezident autonomie iráckého Kurdistánu je Massoud Barzani z KDP  , a Jalal Talabani na PUK a prezident republiky Iráku  .

V Sýrii

Poté, co se francouzský mandát v Levantu v roce 1946 rozpadl na Libanon a Sýrii (nepočítaje severní části zabavené Tureckem), většina původních Kurdů skončila pod hranicí nově vytvořené Sýrské arabské republiky. Jak nově vytvořený arabský stát budoval svou národní identitu na pan-arabské ideologii egyptského prezidenta Gamala Abdel Nassera , Kurdové se ocitli v podřízeném postavení nad arabskou většinou, ale nebyl hlášen žádný ozbrojený konflikt ani pronásledování. V průběhu kurzu se situace Kurdů začala zlepšovat. 60., 70. a 80. léta byla podmíněna řadou náboženských a politických změn v Sýrii a v celém regionu. V roce 1961 byla Spojené arabská republika, sestávající ze Sýrie a Egypta, rozpuštěna a pan-arabská nálada začala na syrské politické scéně mizet a v roce 1970 se k moci dostal Hafez al-Assad, který patřil k menšinové Alawitské náboženské skupině. Šíitská větev podobná Alevitům ), a proto se postoj vůči Kurdům výrazně zlepšil. Po roce 1979, v roce Saddam Hussein převrat uchvátili moc v Iráku a íránské revoluce, Sýrie se otočil zpátky do Iráku, a je nakloněna k tradiční kurdské spojence Íránu , na jehož čele přišel šíitského ajatolláha Chomejní . Během osmdesátých a devadesátých let v důsledku konfliktu PKK v Turecku a Saddámova pronásledování našli stovky tisíc Kurdů útočiště v Sýrii, kde jejich status nebyl dosud vyřešen.

Stejně jako v případě Turecka a Iráku jsou Kurdové největší etnickou menšinou v Sýrii, která představuje přibližně 8% celkové populace  tj. Přibližně dva miliony lidí. Většina z nich žije v severovýchodních částech země odpovídající zeměpisné oblasti Kurdistánu, tj. V syrské provincii al-Hasak. Významnější města této provincie, kde Kurdové tvoří velkou část populace, jsou Kamishli a al-Hasaka a kromě severních částí země, jako jsou svahy pohoří Taurus, největší syrská města Damašek a Aleppo s desítkami tisíců kurdské populace. Většina syrských Kurdů jsou sunnitští muslimové (Shafi'i a Hanafi), zatímco menšiny jsou šíitští Alevité, pak křesťané, a asi 12.000 jsou Jesidové. Jediným oficiálním jazykem v zemi je arabština, kterou hovoří většina mírumilovně asimilovaných Kurdů na jihozápadě země, a nejvíce zastoupeným kurdským dialektem na severovýchodě je Kurmandji. Podle oficiálních amerických zdrojů je většina Kurdů v EUSýrie, ať už domácí nebo nově příchozí, je identifikována více prostřednictvím kmenové identity než kurdský nebo syrský nacionalismus. Relativně mírové soužití s ​​většinovým arabským obyvatelstvem a kulturní šíření mezi dvěma národy přispěly k větší důvěře Kurdů v syrské úřady  .

V jiných zemích

K dalším zemím, které sjednocují kurdskou pevninu, patří Arménie a Ázerbájdžán s několika etnickými enklávami, jmenovitě Jordánsko a Turkmenistán , jejichž hranice jsou menšími částmi zeměpisné oblasti Horasanu . V případě dvou zemí bývalého SSSR by mělo být zdůrazněno, že Kurdové se od 19. století dělí na domorodé kočovné kmeny, tj. Na nováčky, kteří se stali oběťmi osmanského a tureckého perzekuce . S výjimkou Stalinových čistek v roce 1930 let Během sovětského období měli Kurdové relativní svobodu a vládní kulturní podporu, stejně jako jiné menšiny. Kulturní centra, vysokoškolské programy a vydávání v kurdštině byly povoleny  , ale většina Kurds mluvila Ázerbájdžánem - například sovětské sčítání lidu z roku 1926 ukázalo, že pouze 3 100 (nebo 8,3%) z celkového počtu 37 200 Ázerbájdžánských Kurdů aktivně používal kurdské jazyky  . Po rozpadu Sovětského svazu -a 1991. Situace Kurdů v nově vzniklých republik jsou obecně zhoršila v důsledku sílícího nacionalismu, který platí především pro Arméniia proti kurdskému sentimentu po válce v Náhorním Karabachu . Podle posledního sčítání lidu, v Ázerbájdžánu dnes žije 13.100 Kurdů  , zatímco v Arménii v roce 1519  nepočítáme-li 40,620 jesida. Kurdské organizace odhadují, že počet Kurdů se bude pohybovat kolem 200 000 v Jordánsku  a přibližně 40 000 v Turkmenistánu  zatímco jejich přesná čísla je obtížné odhadnout kvůli válečnému stavu nebo politické manipulaci v oficiálním sčítání lidu.

Gastronomie

Kofta je jedním z nejoblíbenějších pokrmů v Kurdistánu i mimo něj Kurdská kuchyně je vysoce heterogenní pojem, protože integruje íránské , turecké a arabské kulinářské zvyky  . Je to nejvíce podobné národním kuchyním v Íránu a Turecku , zatímco se liší od arabských v tom, že není příliš pikantní . Vzhledem k tomu, že rozsáhlá oblast celého Kurdistánu nemá přístup k moři , je kurdská kuchyně velmi kontinentálního typu a odráží návyky života v horách, kde krátká léta a dlouhé chladné zimy omezují rozmanitost nabídky potravin . Tradiční kočovnýzpůsob života (který nezahrnuje zemědělství ) a zacházení s hospodářskými zvířaty učinil maso nejdůležitějším zdrojem výživy.

Nejběžnějšími masovými pokrmy jsou jehněčí a kuřecí maso  , které se tradičním íránským způsobem podává spolu s rýží nebo chlebem  . Významnou roli ve stravě hrají také mléčné výrobky, jako je sýr , smetana a jogurt vyrobené z ovčího nebo kravského mléka. Ovoce v kurdské kuchyni stojí za vyzvednutí hroznů , jablek , fíků a ořechů a zeleniny, okurek a rajčat, Příprava jídla se vyznačuje jednoduchostí (vaření a pečení na otevřeném ohni), a protože se koření obvykle nevyskytuje, kurdský zvyk má sloužit velkým částem jídla  . Oblíbeným kurdským nápojem je černý čaj  .

Mezi druhy jídel v Kurdistánu patří kaak , naan-birinja , halal , kofta nebo chufti , kabab nebo ćevapi , sib-polo , jikaveh , gimih tari , ash shalami a burani (íránská jídla), a pak maclub a shift (arabská jídla) a sarma , baklava a jogurt (turecká jídla). Savar je tradiční jídlo kurdských farmářů a získává se vařením zrn pšenicekterý zaschne na slunci, hnije, aby se odstranila skořápka, a konečně mele v mlýně. Toto jídlo se podává většinou vařené. Tapsi je lilek , zelené papriky , cuketa a brambory s pikantní rajčatovou omáčkou  . Běžnou kurdskou specialitou jsou menu, které se připravují z pečených rajčat, paprik, olivového oleje a vajec a slouží hlavně k snídani.

Reference

  1. a b c d CIA - The World Factbook: 14 million in Turkey (18%)[1], 4.7–6.2 million in Iraq (15–20%)[2], 7.9 million in Iran(10%)[3] (all for 2012), plus several million in Syria, neighboring countries, and the diaspora
  2. a b c d e The Kurds: culture and language rights (Kerim Yildiz, Georgina Fryer, Kurdish Human Rights Project; 2004): 18% of Turkey, 20% of Iraq, 8% of Iran, 9.6%+ of Syria; plus 1–2 million in neighboring countries and the diaspora
  3. a b Sandra Mackey , “The reckoning: Iraq and the legacy of Saddam”, W.W. Norton and Company, 2002. Excerpt from pg 350: “As much as 25% of Turkey is Kurdish.”
  4. Kürtlerin nüfusu 11 milyonda İstanbul"da 2 milyon Kürt yaşıyor – Radikal Dizi. Radikal.com.tr. Retrieved on 2013-07-12.
  5. [https://ojcs.siue.edu/ojs/index.php/ssa/article/view/1818/496 Studying the Kurds in Syria: Challenges and Opportunities | Lowe | Syrian Studies Association Bulletin]. Ojcs.siue.edu. Retrieved on 2013-07-12.
  6. HENRIQUES, John L. Syria: issues and historical background [online]. Nova Science Publishers,. Dostupné online. (anglicky)
  7. GUL, Zana Khasraw. Where are the Syrian Kurds heading amidst the civil war in Syria? [online]. Open Democracy, 22 July 2013 [cit. 2013-11-04]. Dostupné online. (anglicky)
  8. Ismet Chériff Vanly, “The Kurds in the Soviet Union”, in: Philip G. Kreyenbroek & S. Sperl (eds.), The Kurds: A Contemporary Overview (London: Routledge, 1992). pg 164: Table based on 1990 estimates: Azerbaijan (180,000), Armenia (50,000), Georgia (40,000), Kazakhistan (30,000), Kyrghizistan (20,000), Uzbekistan (10,000), Tajikistan (3,000), Turkmenistan (50,000), Siberia (35,000), Krasnodar (20,000), Other (12,000), Total 450,000
  9. Information from the 2011 Armenian National Census [online]. [cit. 2014-05-27]. Dostupné online. (Armenian)
  10. The Human Rights situation of the Yezidi minority in the Transcaucasus [online]. United Nations High Commissioner for Refugees. S. 18. Dostupné online. (anglicky)
  11. Camps built in Germany, Austria to win new members for PKK, reports reveal. Zaman. 9 August 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky)
  12. Jewish Kurds from Iraq, Syria attend Jerusalem festival [online]. I24 News [cit. 2013-09-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-01-16. (anglicky)
  13. Всероссийская перепись населения 2010 г. Национальный состав населения Российской Федерации [online]. Demoscope [cit. 2012-07-04]. Dostupné online. (anglicky)
  14. BORIS, James. Uses and Values of the Term Kurd in Arabic Medieval Literary Sources. , 2006. Seminar. American University of Beirut. . Dostupné online.
  15. IZADY, Mehrdad. The Kurds: A Concise Handbook. [s.l.]: Taylor & Francis, 1992. Dostupné online. ISBN 978-0-8448-1727-9. S. 198.
  16. BEARMAN, P.; BIANQUIS, Th.; BOSWORTH, C.E.; DONZEL, E.; HEINRICHS, W.P. Encyclopaedia of Islam, Second Edition [online]. Kapitola Kurds, Kurdistān. "The Kurds, an Iranian people of the Near East, live at the junction of more or less laicised Turkey". Dostupné online.
  17. BBC ON THIS DAY | 16 | 1988: Thousands die in Halabja gas attack. news.bbc.co.uk. BBC News. Dostupné online [cit. 2013-08-28]. (anglicky)
  18. Alevité. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (česky) Page Version ID: 17530554.
  19. Kurdština. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (česky) Page Version ID: 16711323.
  20. Hanafi. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (anglicky) Page Version ID: 914516511.

Externí odkazy

Al-Kámil

Al-Kámil (arabsky الكامل, celým jménem al-Malik al-Kámil Naser ad-Din Abu al-Ma'ali Muhammad, asi 1177, Káhira – 6. března 1238, Damašek) byl egyptský sultán z dynastie Ajjúbovců. Během jeho vlády se odehrála Pátá křížová výprava, kterou odrazil. V důsledku prohry v šesté křížové výpravě postoupil Jeruzalém do rukou křesťanů. Je známý také pro své setkání se svatým Františkem.

Aleppo

Aleppo (arabsky حلب‎‎, Halab, turecky Halep, kurdsky Heleb, ve starověku Beroea) je město v severozápadní Sýrii, 50 km jižně od tureckých hranic. Aleppo, se svými asi 1,8 miliony obyvatel (2017), je nejlidnatějším městem Sýrie. Současně je hlavním městem guvernorátu Aleppo. Většinu obyvatelstva tvoří Arabové a Kurdové, menšinově pak Turci a Arméni. 15–20 % obyvatelstva jsou křesťané různých vyznání. Nachází se zde mezinárodní letiště, je též křižovatkou železničních tratí. Nedaleko arabského tržiště se nachází citadela, jež je dominantou města.

Ağrı

Ağrı je město v Turecku, hlavní město stejnojmenné provincie ve Východní Anatolii. V roce 2009 zde žilo 99 276 obyvatel. Obyvateli města jsou především Kurdové. Město je pojmenováno podle nedaleké hory Ararat (turecky: Ağrı).

Batman (provincie)

Batmanská provincie je tureckou provincií, nachází se ve východní části Malé Asie. Rozloha provincie činí 4 649 km², v roce 2010 zde žilo 510 200 obyvatel. Obývají ji převážně Kurdové. Hlavním městem je Batman. Provincie produkuje ropu a vede z ní ropovod do přístavu İskenderun. Pěstuje se zde bavlna.

Bitlis

Bitlis je město v Turecku, hlavní město stejnojmenné provincie. Na konci roku 2009 zde žilo 46 062 obyvatel, přičemž většinu populace tvoří Kurdové. Nachází se 15 km od jezera Van, 100 km od Muşe a 200 km od Diyarbakiru.

Z Bitlisu pocházeli rodiče spisovatele Williama Saroyana.

Gorani

Gorani je skupina dialektů, která patří k severozápadní větvi íránských jazyků. Mluví jí Kurdové v nejjižnějších částech Íránského Kurdistánu a Iráckého Kurdistánu.

Ačkoli jazykem mluví etničtí Kurdové, gorani je od kurdštiny značně odlišné. Naopak je příbuzné a jazykem zazaki, jehož mluvčí se také považují za etnické Kurdy a s nímž tvoří podskupinu uvnitř severozápadních Íránských jazyků. Počet mluvčích se pohybuje mezi 200 a 300 tisíci. Mezi dialekty patří Hewramî, který je od ostatních dialektů dost odlišný.

Mnoho mluvčích vyznává kurdské náboženství jarsanismus, které má mnoho posvátných textů zaznamenaných právě v jazyce gorani. Gorani bylo dříve významným jazykem jihovýchodního Kurdistánu, ale později mnoho mluvčích přešlo na sorání; v 19. století bylo grani pomalu nahrazeno sorání v mnoha městech v Íránu i Iráku.

Původ slova se odvozuje od avestánského slova gairi - hora, ke kterému byl přidán sufix -i, značící obyvatele hor. Má tedy shodný původ[zdroj?] s Gorany, muslimskými Slovany na Balkáně.

Hakkâri

Hakkâri je turecké město, hlavní město stejnojmenné provincie ve Východní Anatolii. V roce 2009 žilo ve městě 64 283 obyvatel. Hakkâri se rozkládá v nadmořské výšce 1720 m n. m. Asyřané nazývali město jako "Akkare", což v jejich jazyce znamenalo "Rolníci", odsud název města. V dřívějších dobách bylo město centrem asyrské křesťanské populace, ale během asyrské genocidy v průběhu 1. světové války byli vyhubeni a dnes město obývají Kurdové.

Hakkâri (provincie)

Provincie Hakkâri je tureckou provincií, nachází se ve východní části Malé Asie, v regionu Východní Anatolie. Rozloha provincie činí 7 121 km2, v roce 2006 zde žilo 272 566 obyvatel. Hlavním městem je Hakkâri. Obyvateli jsou převážně Kurdové.

Provincie sousedí na východě s Íránem a na jihu s Irákem. Nejvyšší horou je Uludoruk (4135 m) v pohoří Taurus. Jedná se o druhou nejvyšší horu Turecka (po Araratu), jen 4 km vzdálenou od třetí nejvyšší hory Turecka Cilo Dağı (4116 m).

Irácký Kurdistán

Irácký Kurdistán je autonomní oblast Kurdů v severovýchodním Iráku, kterou tvoří guvernoráty Halabdža, Sulajmáníja, Arbíl a Dahúk. V oblasti o rozloze asi 36 000 km² žije 4 864 000 obyvatel (zhruba 20 % populace Iráku). Na východě sousedí s Íránem, na severu s Tureckem, na západě se Sýrií a na jihu s Irákem. Hlavním městem regionu je Arbíl. Úředními jazyky jsou kurdština a arabština, kromě kurdské většiny zde žijí Asyřané, Arméni a iráčtí Turkméni. Většina obyvatel jsou muslimové, z nichž je více sunnitů než ší'itů; významné náboženské menšiny tvoří křesťané a jezídové. Fakticky ale irácký Kurdistán kontroluje mnohem větší území než jsou tři výše zmíněné guvernoráty. K dalším územím ovládaným Iráckým Kurdistánem náleží i guvernorát Kirkúk.

Kurdistán

Kurdistán je neformální název pro oblast na Blízkém východě, jež je obydlená většinovou nebo menšinovou populací Kurdů, kteří žijí na těchto územích již po staletí. Tato oblast se rozkládá na území pěti států: v jihovýchodním Turecku, severním Iráku, severozápadním Íránu, Sýrii a Arménii.

Kurdština

Kurdština (kurdsky کوردی, kurdî nebo kurdkî) je soubor několika indoevropských jazyků patřících do íránské větve, resp. mezi severozápadní íránské jazyky. Moderní kurdština se dá rozdělit do tří skupin: kurmándží, sorání a jižní kurdštiny. Někdy se také z jižní kurdštiny vyděluje jazyk laki. Tyto jazyky či dialekty kurdštiny si nejsou vzájemně srozumitelné. Vzácněji se mezi kurdštinu řadí i jazyky zazaki a gorani, jejichž mluvčí se považují za etnické Kurdy, ale tyto jazyky jsou ostatním kurdským jazykům již jen vzdáleněji příbuzné. Oblasti, ve kterých se kurdština používá, jsou regiony východního Turecka, sever Sýrie, oblasti Iráku, Íránu a území bývalého Sovětského svazu. Nejrozšířenějším kurdským jazykem je kurmándží, které má kolem 20 milionů mluvčích.

Kurdština je (spolu s arabštinou) úředním jazykem v Iráku, naopak v Sýrii je zakázáno publikovat jakékoliv texty v kurdštině. Podobná omezení existovala do roku 2002 i v Turecku, bylo zde zakázáno užívat kurdštinu ve školství a v médiích; po zrušení těchto omezení ale byla kurdština experimentálně použita ve školství a v roce 2009 dokonce v Turecku vznikla celodenně vysílající televizní stanice v kurdštině.

Systém zápisu kurdštiny dosud není pevně stanoven a sjednocen. V Turecku se kurdština zapisuje latinkou tureckým pravopisem, v Íránu upravenou variantou arabského písma, v Iráku buď arabským písmem nebo latinkou. V Sýrii se pro zápis kurdštiny rovněž používá latinka. Kurdové na území bývalého Sovětského svazu užívají většinou stále upravenou variantu cyrilice.

Mezi nejstarší literární díla v kurdštině patří Mishefa Reş, svatá kniha specificky kurdského náboženství jezídismu. V 15. století se začala rozvíjet kurdská poesie a specifický literární jazyk. V roce 1787 vydal italský misionář Maurizio Garzoni v italštině v Římě první gramatiku kurdštiny, čímž byl položen základ k vědeckému zkoumání kurdštiny z hlediska evropské lingvistiky.

Mokriani dialekt je mluvený v Piranshahr a Bijar.

Muş

Muş je město v Turecku, hlavní město stejnojmenné provincie ve Východní Anatolii. V roce 2009 zde žilo 72 774 obyvatel. Město bylo založeno v arménském království Urartu, nicméně dnes již ve městě nejsou v podstatě žádné pozůstatky arménské historie. Většinu populace tvoří Kurdové.

Médie

Médie (staropersky Máda, řecky Μηδία) je název historické země na severozápadě dnešního Íránu, ve starověku obývané indoevropským etnikem Médů, spřízněným s Peršany. Médové tuto oblast osidlovali od 2. tisíciletí př. n. l.

V 6. století př. n. l. vytvořili Médové říši, která se rozprostírala od Černého moře až do střední Asie (zhruba dnešní Afghánistán) a která ovládala mnoho států a národů. Nejsilnějším z nich byli Peršané, kteří Médy později porazili a jejich říši ovládli. Médové založili první íránskou říši hodnou toho jména, přičemž někteří vědci a historikové věří, že jejich potomky jsou současní Kurdové, žijící na pomezí Íránu, Iráku, Sýrie a Turecka.

Pešmerga

Pešmerga či pešmarga (kurdsky: پێشمەرگە pêşmerge = na smrt jdoucí) je název kurdských ozbrojených milicí, působících jako neoficiální kurdská armáda v rámci Iráku, kde mají Kurdové rozsáhlou autonomii. Tyto síly zodpovídají za obranu území, obyvatel a institucí Iráckého Kurdistánu. Její příslušníci se označují jako pešmergové. Počátky Pešmergy sahají až do 20. let 20. století, kdy bylo na vzestupu hnutí za nezávislost Kurdistánu.

Formálním vrchním velitelem Pešmergy je prezident Iráckého Kurdistánu. Tato neoficiální kurdská armáda však nemá jednotné velení a je řízena jak Kurdskou demokratickou stranou Iráku, tak Vlasteneckou unií Kurdistánu, ačkoli obě prohlašují, že jsou loajální vůči regionální vládě Kurdistánu. Již delší dobu probíhají snahy sjednotit Pešmergu pod velením ministerstva pro záležitosti Pešmergy.Vzhledem k tomu, že irácká armáda má zákonem zakázán vstup do regionu, je Pešmerga spolu s dalšími bezpečnostními kurdskými silami odpovědná za bezpečnost regionu. Mezi tyto síly patří Asajiš (oficiální zpravodajská agentura), Parastin u Zanyarî (pomocná zpravodajská agentura) a Zeravani (vojenská policie).

Během války v Iráku v roce 2003 hrála Pešmerga významnou roli v misi dopadnout Saddáma Husajna. V roce 2004 kurdské protiteroristické síly zachytily klíčovou postavu Al-Káidy Hassana Ghula, který odhalil totožnost kurýra Usámy bin Ládina, což nakonec vedlo k Operaci Neptunovo kopí a zabití Usámy bin Ládina.

V návaznosti na rozsáhlou ofenzívu Islámského státu proti iráckému Kurdistánu v srpnu 2014 začala Pešmerga a další kurdské síly ze sousedních zemí vést válku proti ISIS v Sýrii i Iráku.

Rojava

Rojava, ([rožava], doslova „Západ“, kurdsky Rêveberiya Xweser a Bakur û Rojhilatê Sûriyeyê, česky Autonomní správa severní a východní Sýrie) je de facto autonomní region v severní a severovýchodní Sýrii obydlený převážně Kurdy, proto je někdy nazýván Syrským Kurdistánem (i co do souvislosti s Iráckým Kurdistánem). Fakticky se v současnosti jedná o území fungující nezávisle na centrální syrské vládě, oficiálně však sebe samu považuje v rámci Sýrie za autonomní území, které však syrská vláda neuznává. Rojava se skládá ze tří samosprávných regionů: Afrínského, Džazírského a Eufratského.

Kurdové obecně považují Rojavu za jednu ze čtyř částí Kurdistánu, který také zahrnuje částí jihovýchodního Turecka (Severní Kurdistán), severního Iráku (Jižní Kurdistán) a západního Íránu (Východní Kurdistán). Federace Severní Sýrie-Rojava byla vyhlášena 17. března 2016 na konferenci v severosyrském městě Rmeilan poté, co byl dokument schválen představiteli Rojavy v reakci na jejich nepozvání k ženevským mírovým rozhovorům. Vedoucí úlohu sehrála především nejdůležitější ze syrských kurdských politických stran Sjednocená demokratická strana, ale také jednotliví členové Syrských demokratických sil.

Sagvan Tofi

Sagvan Tofi (* 7. září 1964 Praha) je český herec, zpěvák a model, z otcovy strany je napůl Kurd.

Saladin

Saladin (1138, Tikrít – 4. března 1193, Damašek); kurdsky: Selahadîne Eyubî; arabsky: Saláh ad-Dín Júsuf ibn Ajjúb; صلاح الدين يوسف ابن ايوب) byl kurdský muslim a vojenský velitel, který žil ve 12. století. Založil dynastii Ajjúbovců, která vládla v Egyptě a Sýrii. Jméno "Saladin", jak je znám na Západě, respektive "Saláh ad-Dín", ve skutečnosti však není jméno, nýbrž tzv. laqab neboli čestné jméno, které lze přeložit jako "Zbožný".

V roce 1187 zlomil moc křižáckých států ve Svaté zemi v bitvě u Hattínu a přinutil ke kapitulaci Jeruzalém. Později uzavřel s křesťanskými panovníky smlouvy, které umožňovaly poutníkům Svaté město navštěvovat. Pro svou statečnost a vojenskou zdatnost, jakož i ušlechtilost je uznáván v křesťanských i muslimských zemích.

Syřané

Syřané jsou občané Syrské arabské republiky, kteří jsou semitského původu a hovoří arabsky nebo aramejsky. Dříve většina obyvatel dnešní Sýrie hovořila aramejsky, ale byli arabizováni a dnes již zbývá pouze asi 15 000 osob, které hovoří specifickým syrským dialektem aramejštiny – západní aramejštinou. Mezi Syřany se také někdy počítají nesemitské etnické skupiny žijící na území Sýrie, například Kurdové či Arméni, kteří mají syrské občanství. Odhaduje se, že v Sýrii žije asi 18 milionů Syřanů a syrská diaspora v zahraničí čítá přibližně 15 milionů obyvatel. Jedná se především o syrské křesťany žijící v mnoha zemích Evropy, Ameriky a v Austrálii. U Syřanů, kteří emigrovali do některé z arabských zemí, se syrská identita obvykle dlouho neudrží, protože existují minimální rozdíly mezi Araby žijícími v Levantě – území bylo rozděleno až na počátku 20. století Sykes-Picotovou smlouvou.

Zazaki

Zazaki (také zvaný zaza, kirmanjki, kirdki a dimli) je indoevropský jazyk, který patří k severozápadní větvi íránských jazyků. Mluví jím etnická skupina Zaza, která obývá oblasti východního Turecka. Je příbuzná a jazykem gorani, talyštinou a jinými kaspickými jazyky. Zazové se etnicky identifikují jako Kurdové, ačkoli zazaki je od kurdštiny značně odlišné. Menšina jazykovědců ho však přesto považuje za dialekt kurdštiny, podobně jako kurmándží a sorání. Počet mluvčích se pohybuje mezi 1,5 a 2,5 milionu. Zazaki se dělí na severní (kirmanjki), centrální a jižní dialekt (dimli).

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.