Krak de Montréal

Krak de Montréal (francouzsky Crac de Montréal, arabsky Šobak) je křižácký hrad nacházející se v oblasti „Idumaea“ (Edóm) na východním břehu Mrtvého moře (dnes Ma'anský governorát v Jordánsku).

Historie

Hrad byl vystavěn jeruzalémským králem Balduinem I., kvůli zabezpečení oblasti po králově tažení v této oblasti (během kterého dobyl Akabu na pobřeží Rudého moře). Hrad byl pojmenován na počest krále Mont Royal a měl strategickou polohu na kopci v edomské planině na poutních a karavanních trasách ze Sýrie do Arábie. Balduin I. z hradu mohl v oblasti kontrolovat obchod, poutníky a obchodníky, kteří museli žádat povolení, pokud chtěli oblastí cestovat.

Shobak
Hrad Šobak

Hrad zůstával v majetku králů v Jeruzalémě až do roku 1142, kdy se stal součástí Panství Oultrejordain. V té době se také centrum panství přesunulo do Keraku, mocnější pevnosti na severu. Hradu velel Philippe de Milly a po něm Renauld de Chatillon, který se oženil se Stephanií de Milly. Renauld hrad použil ke svým útokům proti bohatým karavanám arabských obchodníků. Když Renauld viděl, že nepřišla žádná odveta ze strany muslimů, nechal vystavět flotilu lodí a nechal se přeplavit na druhý břeh Rudého moře, ovládaný fátimovským Egyptem, aby dál po souši zaútočil na Mekku. Tímto svým pokusem o ovládnutí nejsvatějšího místa všech muslimů si Renauld vysloužil nelibost zdejšího sultána Saladina, který na království jeruzalémské zaútočil v roce 1187. Rok po dobytí Jeruzaléma Saladinem byl obležen i Krak de Montréal. Během obléhání bylo obráncům řečeno, aby za jídlo prodali své ženy a děti do otroctví. Lidé v hradu začali postupně z nedostatku soli ztrácet zrak. Kvůli kopci Saladin nemohl použít své obléhací stroje, ale po téměř dvou letech obléhání hrad v květnu 1189 padl. Přeživším obráncům se pak navrátily jejich prodané rodiny.

Mamlúci poté Krak de Montréal přestavěli, tak, že z původního křižáckého opevnění zbylo jen velmi málo. Ačkoliv hrad nebyl nikdy plně dokončený, je známo, že hrad měl tři zdi, které se částečně zachovaly.

V současné době v hradu pracuje italský archeologický tým z florentské univerzity.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Montreal (Crusader castle) na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

Bitva u Hattínu

Bitva u Hattínu mezi křižáckým Jeruzalémským královstvím a sultánem Saladinem se odehrála v sobotu 4. července 1187 pod horou Hattínské rohy a skončila drtivou porážkou křižáků. Bitva byla rozhodujícím střetem ve vleklém konfliktu mezi křižáky a Saladinem a na jejím výsledku záviselo přežití křižáckých států v Levantě, z nichž se války účastnilo Jeruzalémské království a jeho vazal Tripolské hrabství, zatímco druhý vazalský stát, Antiochijské knížectví, vyhlásilo neutralitu.Jeruzalémský král Guy de Lusignan vytáhl do boje s největší a nejdražší armádou, jakou se kdy křižákům v Palestině podařilo sestavit. Po krátkém tažení pouštní krajinou nedaleko Genezaretského jezera se křižáci nechali bez zásob vody obklíčit na kopci se dvěma vrcholy, zvaném Hattínské rohy. Druhého dne ráno se vyčerpaní křižáci pokusili o průlom z obklíčení, podařilo se to však jen zlomku z nich. Zbytek jeruzalémského vojska zůstal uvězněn na kopci a byl postupně decimován, až dokud muslimové nezajali samotného jeruzalémského krále. Bitva tak skončila zdrcující porážkou křižáků a znamenala obrat ve vývoji křižáckých států.Saladin poté zaútočil na zbytek království a muslimové tak od křižáků získali zpět téměř celé území Palestiny včetně Jeruzaléma. Z držav Jeruzalémského království se udržel jen přístav Tyros a několik hradů. Evropa na vojenskou katastrofu reagovala vyhlášením třetí křížové výpravy.

Jeruzalémské království

Jeruzalémské království (starofrancouzsky Roiaume de Jherusalem, latinsky Regnum Hierosolimitanum) bylo křižáckým státem založeným ve Svaté zemi po první křížové výpravě roku 1099. Celá jeho historie byla ve znamení bojů proti muslimům – svou existenci proti nim uhájilo dvě stě let, než bylo mamlúky v roce 1291 dobyto poslední město: Akkon.

Nové křesťanské království bylo v porovnání se západoevropskými monarchiemi relativně malým a slabým státem, který musel být často ekonomicky a vojensky podporován z Evropy: v době svého vzniku nebylo o mnoho více než volným společenstvím měst dobytých v průběhu první křížové výpravy. Křižáci zpočátku využívali nejednotnosti muslimů k dalším územním ziskům, v průběhu 12. století se ale začaly tvořit protikřesťanské aliance. V důsledku drtivého vítězství sultána Saladina v bitvě u Hattínu byla z Evropy vypravena třetí křížová výprava, které se účastnil také anglický král Richard I. Lví srdce, francouzský král Filip II. August a římsko-německý císař Fridrich I. Barbarossa, ani tito vládci však již nedokázali muslimský postup zvrátit. Území Jeruzalémského království v pozdějších letech sestávalo pouze z úzkého pásu země při středomořském pobřeží, po dobytí Jeruzaléma v roce 1187 se novým hlavním městem stal Akkon. Roku 1291 bylo království definitivně vyvráceno mamlúckým sultánem Kálilem.

V dobách největšího rozmachu zabíralo království území dnešního Izraele, západního břehu Jordánu a pásma Gazy. Náležela k němu také území dnešního Libanonu na severu, části dnešního Jordánska a Sýrie na východě a část sinajské pouště na jihu. Křižáci se rovněž pokusili rozšířit své državy o území fátimovského Egypta, ale neúspěšně. Palestinští křižáci byli silně vázáni na své nejbližší sousedy, především na Arménské království v Kilíkii a Byzantskou říši, díky nimž se částečně „orientalizovali“.

Kerak

Kerak (lze také Karak, nebo Al Karak, arabsky الكرك) je město v dnešním Jordánsku se slavným křižáckým hradem Krakem des Moabites zvaném též Le Pierre du Desert. Dnes je hlavním městem Kerackého governorátu.

Obléhání Jeruzaléma (1187)

Obléhání Jeruzaléma v roce 1187 se táhlo od 20. září až 2. října a znamenalo totální úpadek křižáckého Jeruzalémského království a po osmdesáti osmi letech vlády křesťanů pád Levanty zpět do rukou muslimů. Pád Jeruzaléma v Evropě vyvolal vyhlášení třetí křížové výpravy.

Oultrejordain

Oultrejordain (česky Zajordánsko) je archaický frankofónní termín pro území na východ od řeky Jordán. Rozkládá se jihovýchodně přes Negevskou poušť až k Akabskému zálivu. Na severu a východě nejsou, až na Mrtvé moře, žádné přirozené hranice. Na východě vedlo množství karavanních tras, kudy zboží putovalo z Egypta a Arábie do Sýrie a muslimští poutníci do Mekky.

V antických časech se toto území nazývalo Edom a Moáb. V dobách před první křížovou výpravou oblast Zajordánska ovládal Fátimovský chalífát s centrem v Egyptě, avšak egyptská přítomnost zde byla spíše symbolická, pokud nějaká. Když se křižáci zmocnili Palestiny a založili Jeruzalémské království, nedlouho poté se král Balduin I. zmocnil i Zajordánska, kde nechal vybudovat hrady Krak de Montréal, Krak de Moab v Keraku a zřídil vazalské Panství Oultrejourdain (francouzsky Seigneurie d'Outre-Jourdain) neboli Zajordánské panství. Křižáci také ovládali oblast kolem Petry, kde zřídili arcibiskupství podřízení latinskému patriarchátu v Jeruzalémě.

Místní nomádské kmeny se snažily rychle uzavřít s Evropany mír a držet s nimi dobré vztahy. I za křižáků bylo v této oblasti velmi málo křesťanské populace. Oblast byla osídlena hlavně ší'itskými beduínskými kmeny, které se živily chovem velbloudů. Mnoho syrských jakobitů z oblasti na pozvání jeruzalémských králů odešlo z oblasti do Jeruzaléma, kde znovu osídlili vyvražděné židovské čtvrti. Ostatní křesťané, kteří žili v oblasti, vyznávali kočovný, či polokočovný způsob života a západní křižáci jim příliš nedůvěřovali.

Renaud ze Châtillonu

Renaud de Châtillon (výslovnost: [ʁǝ.no də ʃati.jɔ̃]; latinsky Raynaldus, či Rainaldus de Castellione, Araby přezdíván Vlk, nebo Brins Arnat – Urostlý Arnat; datum narození není přesně známo, uvádí se roky 1114 až 1125 – 4. července 1187 poblíž Tiberiady) byl francouzský rytíř, který přišel s druhou křížovou výpravou do Palestiny, kde roku 1153 sňatkem získal Antiochijské knížectví. Vzápětí si znepřátelil byzantského císaře Manuela, když napadl a vyplenil Kypr. Manuel vytáhl na odvetnou výpravu do Sýrie a Renauda donutil k pokořující kapitulaci. Roku 1160 byl Renaud na jednom z dalších nájezdů zajat muslimy a uvězněn, v zajetí strávil šestnáct let.

Roku 1176 byl ze zajetí propuštěn a dalším sňatkem získal zajordánské panství. I tady pořádal loupeživé nájezdy na okolní arabská území. Vrcholem jeho akcí byla námořní invaze do Rudého moře, kdy vyplenil řadu arabských a egyptských pobřežních měst a ohrozil nejposvátnější místa islámu – Mekku a Medínu. Jeho nájezdy se nakonec staly důvodem pro válku sultána Saladina proti křižáckému Jeruzalémskému království. V rozhodující bitvě, která se odehrála 4. července 1187 u Hattínu, bylo jeruzalémské vojsko zničeno a Renaud byl i s dalšími vůdci v čele s jeruzalémským králem Guyem de Lusignan Saladinem zajat. Sultán, který Renaudovi dvakrát za jeho činy přísahal pomstu, ho poté před zraky zajatých křižáckých vůdců popravil.

Toron des Chevaliers

Toron des Chevalier, či jen krátce Toron, byl velký křižácký hrad ležící v dnešním jižním Libanonu, na cestě z přístavu Tyros do Damašku. Hrad byl mocenským centrem křižáckého Toronského panství, náležícího k Jeruzalémskému království.

Třetí křížová výprava

Třetí křížová výprava (1189–1192) bylo vojenské tažení vyhlášené papežem Řehořem VIII. za znovudobytí Jeruzaléma, který roku 1187 dobyl Saladin. Po fiasku druhé křížové výpravy ovládla a sjednotila zengíovská dynastie Sýrii a po několika válkách s křižáky a Fátimovci také Egypt. Zengíovské impérium v 70. a 80. letech 12. století postupně dobyl Saladin, původně vazal a vojevůdce ve službách Zengíovce Núr ad-Dína, čímž se palestinské křižácké státy dostaly do sevření jednotného muslimského státu. Sultán Saladin poté zahájil válku proti křižákům; jeho tažení vyvrcholilo roku 1187 vítěznou bitvou u Hattínu a poté dobytím Jeruzaléma. Papež Řehoř VIII. reagoval vyhlášením třetí křížové výpravy, k níž se přihlásili i nejmocnější panovníci křesťanského světa: římsko-německý císař Fridrich Barbarossa, francouzský král Filip II. August a anglický král Jindřich II. a po jeho smrti jeho syn Richard a s nimi i mnoho dalších mocných evropských feudálů.

Německá armáda se vydala na cestu roku 1188, prošla Uhrami a Byzantskou říší a v květnu 1190 zničila seldžuckou armádu u Iconia. O měsíc později však císař Fridrich utonul v říčce Salef a jeho výprava se rozpadla; část armády se rozhodla pro návrat do Evropy a jen zlomek pod velením Barbarossova syna Fridricha Švábského dorazil do Antiochie. Roku 1190 vyrazili také Francouzi a Angličané, kteří si zvolili trasu do Palestiny po moři. Po přezimování na Sicílii v polovině roku křižáci dorazili do Svaté země; předtím ještě anglický král Richard stihl dobýt odpadlickou byzantskou provincii Kypr. Evropané se připojili k místním křižáckým baronům a společně s nimi dobyli mocné přístavní město Akkon, které se na dalších sto let stalo hlavním městem Jeruzalémského království. Král Filip se poté rozhodl pro návrat do Francie, zatímco Richard Lví srdce zůstal po celý další rok. Jeho tažení bylo korunováno několika úspěchy, ale znovu dobýt Jeruzalém se mu nepodařilo. Křížová výprava nakonec skončila příměřím se Saladinem.

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.