Konfucius

Konfucius (čínsky 孔夫子, pinyin Kǒng Fūzǐ, český přepis Kchung-fu-c') (551 př. n. l. v Čchü-fu v čínském království Lu, dnes na území provincie Šan-tung; zemřel 479 př. n. l. tamtéž) byl čínský filozof, sociální politik a státník. Jeho morální filozofie vycházela z úcty k tradici a harmonii a z pokory. V návaznosti na Konfuciovo učení se rozvíjí konfucianismus, který výrazně zasáhl do dějin náboženství východní Asie.

Confucius Statue at the Confucius Temple

Konfucius bývá považován za prvního čínského filozofa. Je to reformátorská postava, která spolu s dalším filozofem Lao-c' natrvalo poznamenala čínskou kulturu, politiku a náboženství.

Konfucius
Confucius Tang Dynasty
Rodné jméno 孔丘
Narození 551 př. n. l.
Čchü-fu
Úmrtí 479 př. n. l. (ve věku 71–72 let)
Lu
Místo pohřbení Cemetery of Confucius
Manžel(ka) 亓 官 氏
Děti Kong Li
Rodiče Shu-liang He a Yan Zhengzai
Příbuzní Meng Pi (sourozenec)
Zisi (vnuk)

Další jména

Mistr Kchung = Kchung-c' = Kchung-fu-c'
něm. Konfuzius = Kung-fu-tse = Kung-tse
rus. Konfucij = Kun-czy = Kun cju = Kun Čžun-Šaňdun

Učení a filozofie

Konfucius se zajímal hlavně o politiku, filozofii a etiku osobního a rodinného života. Základní ctností je podle Konfucia žen (humanita).

Konfucius odmítal ideu mudrce odtrženého od světa (základním rysem jeho filozofie je příklon ke člověku a k praktickému životu). Své následovníky vedl k tomu, aby se účastnili veřejného života a sám jim šel příkladem - jako padesátiletý se stal ministrem spravedlnosti ve státě Lu. Konfucius zastával názor, že lidé, kteří se sami vzdělávají a pracují na zušlechťování svého charakteru, budou připraveni a schopni vést stát nového typu - ušlechtilým způsobem (podobně, jako se to podařilo předešlým čínským dynastiím, ke kterým Konfucius choval obdiv).

Konfucius nevytvořil žádný systém logiky, etiky či metafyziky. Jeho nauka je souborem zásad a principů lidského chování a žití. Neuznával dědičné nároky na šlechtické stavy, tvrdil, že prostřednictvím zdokonalování se člověk do tohoto stavu dostává sám.

Dílo

Externí odkazy

501 př. n. l.

Století: 7. století př. n. l. – 6. století př. n. l. – 5. století př. n. l.

Roky: 506 505 504 503 502 – 501 př. n. l. – 500 499 498 497 496

551 př. n. l.

Století: 7. století př. n. l. – 6. století př. n. l. – 5. století př. n. l.

Roky: 556 555 554 553 552 – 551 př. n. l. – 550 549 548 547 546

6. století př. n. l.

6. století př. n. l. začalo 1. ledna 600 př. n. l. a skončilo 31. prosince 501 př. n. l. V tomto století dosáhla vrcholu tzv. Doba osová (přibližně 800 př. n. l. až 200 př. n. l.). Doba kdy ve čtyřech na sobě nezávislých kulturních prostorech současně povstaly filozofické a náboženské tradice, které tvoří základy civilizace. V této době se šířily myšlenky pěti velkých myslitelů z různých částí světa. Jednalo se o Buddhu a Mahávíru (zakladatele džinismu) v Indii, Zarathuštru v Persii, Pythagora v Řecku a Konfucia v Číně.

Devět klasických knih

Devět klasických knih, Konfuciánský kánon nebo také Čtyři knihy a pět klasiků (čínsky v českém přepisu S’-šu wu-ťing, pchin-jinem Sìshū Wǔ​jīng, znaky zjednodušené 四书五经, tradiční 四書五經) je soubor čínských textů z období před rokem 300 př. n. l., který sestavily autority konfuciánství jako svého druhu konfuciánský kánon (někdy se užívá i pojmu „konfuciánská bible“). V mingské a čchingské Číně byl soubor jádrem výuky konfucianismu, jeho dokonalá znalost byla podmínkou úspěchu u úřednických zkoušek. Čtyři knihy vybral Ču Si, pět klasických textů určil sám Konfucius.

Filosofie

Filosofie nebo filozofie, řecky φιλοσοφία, z φιλειν (filein, mít rád, toužit po něčem) a σοφια (sofía, moudrost, zdatnost) je soustavné, racionální a kritické zkoumání skutečnosti, světa a člověka, případně i toho, co je přesahuje (metafyzika). Hledání pravdivého poznání, smyslu a dobrého života prostředky reflexe, racionální argumentace a diskuse, která vyžaduje určité pojmy. Není to tedy jen akademická disciplína, ale také způsob života, který začíná údivem nebo zklamáním nad tradičními výklady věcí (Platón) a snaží se s tajemstvím světa a existence nějak vyrovnat.

Hovory

Hovory (čínsky v českém přepisu Lun-jü, pchin-jinem Lún Yǔ, znaky zjednodušené 论语, tradiční 論語; překládáno jako „Vybraná rčení“ či „Rozhovory a výroky“), někdy též Hovory Konfuciovy, jsou konfuciánský spis obsahující výroky a záznamy jednání Konfucia (snad 551–479 př. n. l.), jednoho z nejvýznamnějších filosofů starověké Číny. Jsou jednou ze Čtyř knih, které patří k základním konfuciánským textům, a jsou napsány v tradiční čínštině. Autorem Hovorů není sám Konfucius, jsou až výtvorem tradice, která následovala nedlouho po jeho smrti. Konfuciovy výroky byly původně tradovány ústně nebo po kratších záznamech a v různorodých sbírkách. Ke kodifikaci Hovorů došlo až za dynastie Chan (206 př. n. l. – 220 n. l.), od té doby text neprodělal výraznějších změn.

Dílo poskytuje nejspolehlivější pramen ke studiu Konfuciova života. Dělí se do 20 knih, které jsou dále rozčleněny do kapitol různých délek (většinou o několika větách). K nejznámějším výrokům Hovorů patří „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“ V Hovorech se nachází vysvětlení většiny klíčových konfuciánských představ a pojmů jako je lidskost (žen), náprava jmen (čeng-ming), obřadnost (li), pojetí „urozeného muže“ (ťün-c'), Nebes (tchien) a cesty středu (čung-jung).Od počátku 14. století do roku 1905 byla zevrubná znalost Hovorů nedílnou součástí čínského vzdělání a předmětem tamních úřednických zkoušek. Svým poměrně stylizovaným literárním stylem překonávají dosavadní tzv. kronikářskou prózu, která kladla důraz spíše na praktickou než na uměleckou stránku záznamu slova. První překlad Hovorů do evropského jazyka (latiny) pořídili v 17. století jezuitští misionáři, do českého jazyka byly poprvé přeloženy ve 40. letech 20. století Jaroslavem Průškem.

Konfucianismus

Konfucianismus, také konfuciánství (čínsky pchin-jinem rúxué, znaky zjednodušené 儒学, tradiční 儒學, výslovnost, doslova „škola učenců“; nebo méně přesněji Kchung ťiao čínsky pchin-jinem Kŏng jiào, znaky 孔教, „Konfuciovo náboženství“) je čínský filosofický směr, který se vyvinul z učení čínského mudrce Konfucia. Je to ucelený systém morálky, sociálních, politických a náboženských myšlenek, které mají markantní význam na vývoj čínské civilizace ještě do 21. století.

Konfucianismus chápe tao (=cesta) jako cestu člověka a společnosti. Zdůrazňuje tedy lidské jednání, které ovšem nesmí být v rozporu s vůlí nejvyššího božstva (Nebes). Do popředí staví rozum, odpovědnost, pozitivní postoj ke světu, ale i podřízenost řádu. Vytváří model společnosti založené na vzoru patriarchální rodiny. Evropský postoj ke konfuciánské filozofii se v průběhu doby výrazně měnil. Evropané se začali s čínskou civilizací podrobněji seznamovat teprve v 17. století. V 18. století se konfuciánství stalo předmětem nadšeného obdivu francouzských osvícenců i britské aristokracie. Na počátku 20. století evropští sociologové dokonce označili konfuciánství za hlavní příčinu čínského úpadku a tento názor přejali i čínští levicoví intelektuálové. (Mao Ce-tung dokonce považoval za nutné konfuciánství zcela vymýtit.) Teprve nedávný a nečekaně prudký rozmach zemí s konfuciánskou tradicí, jako je Tchaj–wan, Singapur a Jižní Korea a nakonec i samotná Čína, přinesl novou vlnu zájmu o tuto filozofii.

Letopisy jar a podzimů

Letopisy jar a podzimů (čínsky v českém přepisu Čchun-čchiou, pchin-jinem Chūnqiū, znaky 春秋) jsou jednou z pěti knih konfuciánského kánonu. Jde o nejstarší čínskou datovanou kroniku, která zachycuje událostí z doby vlády dvanácti knížat ve státě Lu v letech 722–481 př. n. l. Za její redaktora je tradičně považován Konfucius. Doslovný přepis názvu díla znamená Jaro-podzim (resp. Jara a podzimy). Jde o metonymii pro roky, takže se název překládá jako Letopisy. Z dila Konfuciova žáka Mencia víme, že podobné anály se vedly i v jiných čínských státech, ale nedochovaly se. Časový rámec záznamů se někdy používá pro datování období Jar a podzimů, kterému propůjčil své jméno.

Li-ťi

Li-ťi, tj. Kniha obřadů nebo také Kniha zvyků (v transkripci pinyin Lǐ​jì, znaky 禮記), je sbírka návodů a naučení týkajících se dvorských rituálů a etikety, vedení soudních přelíčení a také chování a správného jednání při styku s lidmi, předky i bohy, přičemž tato naučení jsou mezi sebou sebou propojena různými vyprávěními a spojovacími texty.Kniha, která má 49 kapitol a která by měla odrážet zvyky za dynastie Čou, je jednou z pěti knih konfuciánského kánonu. Za jejího autora je tradičně považován Konfucius (551–479 př. n. l.), vznikla však podstatně později, neboť jde o kompilaci textů vzniklých v období od 2. století př. n. l. do 2. století n. l.Dvě kapitoly z této knihy, jmenovitě kapitola číslo 31 Cesta středu (Čung-jung, v transkripci pinyin Zhongyong, znaky 中庸) a kapitola číslo 42 Velké učení (Ta-süe, v transkripci pinyin Daxue, znaky 大學) byly jako samostatné texty převzaty do čtyř posvátných knih vybraných učencem Ču Siem jako úvod do studia konfucianismu.

Období Jar a podzimů

Období Jar a podzimů, nebo též období Letopisů (čínsky pchin-jinem Chūnqiū shídài, znaky zjednodušené 春秋时代, tradiční 春秋時代) je období historie Číny mezi roky 722 - 481 př. n. l. (za dynastie Východní Čou). Název je odvozený z díla Letopisy jar a podzimů, kroniky státečku Lu. Podle tradice byl Konfucius editorem této kroniky.

Během období Jar a podzimů došlo k decentralizaci moci. Bylo plné bitev, válek a vzájemného obsazování mezi 170 státečky v oblasti, z nich ale asi jenom 12 mělo větší význam. Také byly časté boje o moc uvnitř jednotlivých států. Nastal ale i rozvoj literatury, filozofie a techniky. Na tuto éru navázalo Období válčících států.

Politická filosofie

Politická filosofie je soustavné filosofické studium základních otázek uspořádání lidských společností, moci, vlády a státu. Zabývá se také problémy svobody, legitimity, spravedlnosti, občanství a vůbec podmínkami dobrého uspořádání polis čili obce.

Pojem politické filosofie je sice nedávného data, její témata však patřila do filosofie od jejího vzniku. Řečtí, latinští, ale také čínští a indičtí myslitelé starověku uvažovali o podmínkách dobrého života ve velkých společenstvích, o autoritě a legitimitě vlády, o nezbytných omezeních jednotlivců v nich.

Politická filosofie je součástí praktické filosofie a stýká se zejména s politologií a s filosofií práva.

Politika

Politika (z řeckého polis – město, politiké techné – správa obce) je mnohoznačný pojem obvykle označující proces a metodu rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory. Věda zabývající se politikou se nazývá politologie. Politika je sférou, v níž je přítomné neustálé větší či menší napětí mezi „vládnoucí“ (politika shora) a „emancipační“ (politika zdola) politikou. Politiku lze chápat také jako boj o společenské uspořádání.V rámci rozhodovacích procesů je politika správa věcí veřejných, uměním řídit stát a hájit zájmy jednoho státu vůči druhému, vytvářet a udržovat vztahy mezi těmito státy.

Prostředkem politiky je politická moc, kterou lze získat buď demokratickými prostředky, nebo násilím.[zdroj?] V otevřených společnostech demokracií vstupují do politiky politické subjekty politickým přesvědčováním (argumentací zúčastněných stran) a vyjednáváním (často kompromisní dohodou) a tak vytvářejí či spoluvytvářejí politická rozhodnutí. Mezi takové subjekty mohou patřit jednotlivci (občané), stejně jako organizace (politické strany a hnutí, spolky a jiné zájmové skupiny). Vynutitelnost politického rozhodnutí je zajištěna autoritou (která vykonává politickou moc).

V přeneseném smyslu znamená politika chování a jednání jednotlivce nebo skupiny nebo nasazení prostředků (ať legitimních, nebo ne) k dosažení určitého cíle.

Politika jako správa věcí veřejných byla chápána již v antickém Řecku. Ve středověku se pak do jisté míry stala dědičnou záležitostí feudálů, o něco později výlučnou záležitostí politiků. V novější době přechází tato tradice do pojetí politiky jako věci občanů.

Čchü-fu

Čchü-fu (čínsky pchin-jinem Qū​fù, znaky 曲阜) je město a městský okres v čínské provincii Šan-tung. Podle tradice se zde narodil Konfucius, zakladatel konfucianismu. V současné době se zde nachází řada památek jako Konfuciův chrám, který čítá více než 100 budov. Všechny tyto budovy i s dalšími památkami se roce 1994 staly součástí světového dědictví UNESCO.

Je zde železniční stanice na vysokorychlostní trati Peking – Šanghaj.

Čínská filosofie

Čínská filosofie je jedna z nejvýznamnějších a nejbohatších národních filosofií tvořící východní filosofii.

Představuje charakteristický celek podobně jako západní filosofie. Původně se zabývala především otázkami společenského života a problémy pořádku ve společnosti.

Čínský filosof se nepokouší podat úplný a bezchybný systém světového názoru, ve kterém by všechny vztahy a skutečnosti viditelného i neviditelného světa našly jednoznačné vysvětlení. Myšlení čínského filosofa se neomezuje pouze na poznání, protože to co nám nabízí, jsou poukazy na bezprostřední přežívání vyšší roviny skutečností, než je ta rovina, na které se lidé ve svém myšlení zpravidla pohybují.

Čínskému mysliteli nejde o to, aby jen uspořádal myšlenky lidského rozumu, tj. aby jich co nejvíce uspořádal a tam, kde se vyskytují neřešitelné protiklady, je kriticky přezkoumal a zkorigoval, ale o to, aby posunul celé myšlení člověka o stupeň níže, k bezprostřednímu styku s pravými světovými souvislostmi tak, aby myšlení přešlo do nazírání, a dále do přežívání a odtud rozhodně ovlivnilo celý život. Takovým myslitelem je např. Lao-c'.

Školství

Školství je součást vzdělávacího systému zajišťující výchovu a vzdělávání dětí a mládeže. Zahrnuje soustavu škol a školských zařízení a lidské zdroje, tj. subjekty, které vzdělávání a výchovu přímo realizují – učitelé, nebo se podílejí na podpůrných službách školám a školským zařízením – školští pracovníci, a subjekty vzdělávané a vychovávané – žáci, studenti, svěřenci. Slovník spisovného jazyka českého uvádí, že školství je organizace a systém školní výchovy, školy jako celku.V různých zemích světa dochází díky globálnímu propojování a dosažitelnosti informací a rychlosti komunikace k usměrňování vývoje vlastního školství a stále častěji bývají využívány poznatky o vývoji vzdělávacích systémů v jiných zemích. Aktuálně se školství ve světě ubírá směrem k začlenění školství jakožto součást veřejných služeb. Současně s tím je však nutné respektovat jedinečnost, odlišnost a specifičnost školských systémů v jednotlivých zemích. Mnoho zemí si je podobných v oblastech ekonomiky nebo organizace státu a přesto mají školské systémy velmi odlišné. Je to důsledkem rozdílného vývoje v oblastech historie, kultury, náboženství nebo například tradic. Příkladem skandinávské země zahajují školní docházku v 7 letech žáka.

Šu-ťing

Šu-ťing, tj. Kniha dokumentů nebo také Kniha historie (čínsky pchin-jinem Shū Jīng, znaky zjednodušené 书经, tradiční 書經) je sbírka nejstarších čínských historických pramenů, politických traktátů a rozprav, výnosů, právních předpisů atp., doplněných výklady a spojovacími texty. Je jednou z pěti knih konfuciánského kánonu a za jejího autora je tradičně považován Konfucius (551–479 př. n. l.),

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.