Kniha Soudců

Kniha Soudců, hebrejsky שופטים šoftim „soudci“, je sedmou z knih Starého zákona. Je psána hebrejsky. Židé ji řadí mezi Prorocké knihy. Podle jejich tradice ji napsal Samuel[1]. Křesťanská tradice ji kvůli jejímu obsahu řadí naopak mezi knihy historické.

Obsah knihy

Kniha Soudců popisuje tu část dějin Izraele, kdy Izrael se již usídlil v zaslíbené zemi Kanaánu, ale ještě neměl krále. V této době podle Bible se řídil každý rod sám, jen v případě nouze, kdy na některý z izraelských kmenů dolehl těžce nepřítel, se objevili tzv. „soudci“, tj. lidé, kteří se stali vůdci jednoho či více kmenů a vedli je do boje proti nepříteli. Mezi soudce se však řadí i ti, kdo lid spravovali v době míru, mimo jiné i ženy. Izrael, jak je zde popsán, je kmenovou společností rozdělenou dále na rody a rodiny, bez centrální vlády. Tato doba spadá do konce 2. tisíciletí př. n. l.

Příběhy soudců

Kniha hovoří o 12 soudcích v jednotlivých, na sebe nenavazujících příbězích. Může jít o vojenské vůdce, soudce, proroky apod. Většinou se soudcové dělí na šest „malých“ a šest „velkých“, i když toto kritérium je značně subjektivní a záleží na délce zprávy o daném soudci. O „velkých“ soudcích se kniha zmiňuje podrobněji. Patří sem většinou: Otníel, Ehúd, Debora (jejím vojevůdcem byl Bárak), Gedeón, Jiftách a Samson. Naopak o „menších“ soudcích se zmiňuje kniha jen letmo a většinou je charakterizuje jednou větou, avšak velmi zvláštními prvky. Patří sem obvykle: Šamgar, Tóla, Jaír, Ibsán, Elón a Abdón. Jejich funkce je sporná, někteří badatelé se domnívají, že jejich jména sloužila především k datování (podle jména soudce se určoval rok).

Kromě vyprávění o těchto soudcích, často plných anekdotických a folkloristických prvků, jsou v Knize Soudců i další vyprávění, kladená do doby, kdy Izrael ještě nebyl monarchií. Jde především o boj mezi Abímelekem a Jótamem, o stěhování Danovců na sever země a o boj s kmenem Benjamín.

Nejznámější příběhy

Mezi velmi známé a často ikonograficky zpracovávané příběhy patří především cyklus vyprávění o Samsonovi, silákovi a hrdinovi, jehož síla spočívala v jeho vlasech, které si nesměl stříhat (Samson patřil mezi tzv. „nazirejce“, staré židovské charismatické hnutí spojené původně se svatou válkou). Nakonec však své tajemství vyzradil své družce Delíle, která jej zradila. Tak Samson upadl do rukou Pelištejců. Když jej však chtěli zabít, Samson si naposledy vyprosil od Boha sílu a podlomil sloupy v budově, kde se nacházel on i velké množství Pelištejců, kteří zahynuli spolu s ním. Samsonovo jednání je dnes někdy rozebíráno v souvislosti se sebevražednými atentáty. Samson před tím, než se zamiloval do zrádné družky, pobil tisíc mužů oslí čelistí a kam tu čelist odhodil, nazval to Rámat-lechí (Vyvýšenina oslí čelisti). Jednou dal třiceti mužům hádanku: "Ze zvířete vyšel pokrm, ze siláka vyšla sladkost." Oni správně odpověděli: "Co je sladší než med, co je silnější než lev," jelikož odpověď zjistili od jeho ženy. On jim řekl: "Kdybyste neorali mou jalovicí, moji hádanku byste neuhodli," a dal jim výhru, o kterou se vsadil (třicet pracovních oblečení a třicet svátečních košil). Samson soudil Izrael po dobu dvaceti let.

Dalším známým příběhem je vyprávění o Jiftáchovi (ve starších překladech Jefta) a jeho dceři. Jiftách, když táhl do boje proti Amónu, slíbil Bohu, že když vyhraje bitvu, zasvětí mu a obětuje jako zápalnou oběť to první, co (nebo kdo. Z překladů není jednoznačné, jestli Jiftách očekával, že potká zvíře[2][3] ze svých stád nebo osobu[4]) mu vyjde vstříc, když se bude vracet domů. Jako první jej však potká jeho vlastní dcera, která mu vyjde vstříc, aby jej přivítala. Jiftách svůj slib dodrží. U tohoto příběhu se diskutuje nad otázkou lidských obětí v Izraeli. V Izraeli žádné lidské oběti neexistovaly, naopak to bylo něco odporného, něco, co existovalo v okolních národech, které však neměly smluvní vztah s Bohem, a Izraelité se od nich měli odvracet. Podle některých výkladů Jiftách svůj slib dodržel tím, že svou dceru zasvětil Bohu, aniž ji zabil - nikdy se nesměla vdát za muže, a tedy do své smrti zůstala pannou.[5]

Známá je také hrdinka Jáel, která stanovým kolíkem zabila vojevůdce Síseru, či příběh o Gedeonově rouše, pomocí kterého Gedeon zkoumal Boží vůli.

Teologie knihy

Kniha spadá do celku, který se nazývá deuteronomistické dějiny. V rámci tohoto komplexu knih neustále opakuje tutéž myšlenku, že totiž proti Boží věrnosti stojí zatvrzelost a hříšnost Izraele, který neustále upadá do modloslužebnictví.

Schéma většiny příběhů je stejné a je ve své „obecné“ formě zachyceno v 2,11-23. Říká se tu přibližně následující: Bůh dal lidu zem a vyžaduje za to jeho věrnost. Ale lid od Boha odpadl a začal sloužit jiným bohům. Proto jej Bůh vydal do moci okolních národů. Když tyto národy začaly lid utiskovat, ten volal k Bohu o pomoc. Bůh mu tedy poslal soudce, který lid vysvobodil a po dobu života soudce byl lid opět Bohu věrný. Avšak po smrti soudce se lid opět vrací ke svému hříchu a vše začíná nanovo. Autor chce zdůraznit protiklad Božího a lidského jednání, který nakonec povede k tomu, že Bůh svůj lid definitivně potrestá a vydá jej do moci Babylonie (závěr deuteronomistického díla, 2. kniha královská).

Datace a historicita knihy

Autor knihy Soudců patří do deuteronomistické školy a píše patrně někdy během babylonského zajetí, tj. v 2. polovině 6. století př. n. l. Zpracovává mnoho starších materiálů. Velká část z nich již v té době má za sebou tak dlouhou tradici, že se z nich staly lidové příběhy a dnes je nemožné z nich „vypreparovat“ nějakou historickou pravdu. Proto hodnocení jejich stáří a historické povahy zůstává otevřené a nevyjasněné. Některé materiály jsou však velmi staré - podle jazyka i teologických názorů - a najdeme zde dokonce i pravděpodobně vůbec nejstarší texty celé Bible. Tím je tzv. „Debořina píseň“ nacházející se v 5. kapitole. Debora zde velmi archaickým jazykem a způsobem opěvuje vítězství Izraele a jeho Boha nad chasorským králem.

Není-li možné soudit historicitu jednotlivých událostí, kniha naopak velmi pěkně odráží sociální situaci a kmenové uspořádání vznikajícího Izraele před monarchickou dobou.

Odkazy

Reference

  1. DIVECKÝ, Jan. Izrael soudců a králů. Praha: P3K, 2006. ISBN 80-903584-4-6/80-903587-4-8. S. 81.
  2. www.bibleserver.com [online]. www.bibleserver.com [cit. 2016-06-02]. Dostupné online.
  3. www.bibleserver.com [online]. www.bibleserver.com [cit. 2016-06-02]. Dostupné online.
  4. www.bibleserver.com [online]. www.bibleserver.com [cit. 2016-06-02]. Dostupné online.
  5. www.reformace.cz [online]. www.reformace.cz [cit. 2016-06-02]. Dostupné online.

Externí odkazy

1. kniha Samuelova

1. kniha Samuelova, hebrejsky שמואל א Šmu'el alef, je jednou z knih Starého zákona. Řecká Septuaginta ji nazývá Βασιλειῶν Αʹ (basileión 1 - „1. kniha království“); 2. kniha království odpovídá 2. knize Samuelově, zatímco 3. a 4. odpovídají 1. a 2. knize královské. Zatímco křesťané tuto knihu řadí mezi knihy historické, Židé ji počítají mezi knihy prorocké, neboť za jejího autora je tradičně považován prorok Samuel. Podle něj také dostala tato kniha jméno, i když Samuel není jedinou ani hlavní postavou vyprávění.

Je třetí z knih tzv. deuteronomistické dějepisné dílo. Spolu s ostatními knihami tohoto celku pojednává o dějinách Izraelského národa. Vznik knihy se datuje stejně jako vznik ostatních knih deuteronomistického komplexu do druhé poloviny 6. století př. n. l.

Kniha navazuje volně na knihu Soudců a popisuje dějiny izraelského národa před vznikem monarchie a za prvních dnů prvního izraelského krále Saula. Autoři zpracovávají četné starší materiály a zapracovávají je do jednotného vyprávění. Kniha obsahuje následující události:

Narození a povolání proroka Samuela (1–3)

Boj s Pelištejci o archu úmluvy (4–6)

Povolání a pomazání Saula za krále (7–10)

Saulovy podniky (11–15)

Vzestup mladého Davida a jeho boj se Saulem (16–27)

Saulova smrt (28–31)Z historického hlediska zpracovává 1. kniha Samuelova události odehrávající se přibližně v 2. polovině 11. století př. n. l. Kromě deuteronomistické kritiky monarchie a krále a dalších témat typických pro tuto písařskou školu se autoři zaměřují na osobu krále Davida a na legitimaci jeho nároku na trůn.

1. kniha královská

1. kniha královská, hebrejsky (ספר מלכים (א, Sefer melachim (1), „(První) kniha králů“ je jednou z knih Starého zákona. Následuje po 2. knize Samuelově a předchází před 2. knihou královskou. Je součástí většího komplexu knih, tzv. deuteronomistického dějepisného díla a spolu s nimi pojednává o dějinách Izraelského národa. Vznik knihy se datuje stejně jako vznik ostatních knih deuteronomistického komplexu do druhé poloviny 6. století př. n. l.

V řecké Septuagintě se nazývá Βασιλειῶν Γʹ (basileión 3, „3. kniha království“), neboť jako 1. a 2. kniha království se označují 1. a 2. kniha Samuelova. Zatímco křesťané tuto knihu řadí mezi knihy historické, Židé ji počítají mezi knihy prorocké, neboť za jejího autora je tradičně považován prorok Jeremjáš.

Kniha navazuje plynule na 2. knihu Samuelovu a popisuje následující události:

Konec Davidovy vlády a jeho smrt (1)

Šalomounův boj o trůn a jeho následná vláda (2-11)

Rozdělení království na Izrael a Judsko (12,1-14,20)

Paralelní dějiny těchto dvou království až do zániku severní Omrího dynastie (14,21-21,54)Kniha končí nástupem judského krále Jóšafata a izraelského krále Achazjáše. Z historického hlediska pojímá období mezi lety cca 960 př. n. l. (nástup Šalomouna) a 850 př. n. l. (nástup krále Achazjáše).

Kromě více jiných starších a původních pramenů v sobě 1. kniha královská zahrnuje i cyklus vyprávění o proroku Eliášovi (17-21; jeho smrt je však popsána až na začátku 2. knihy královské).

2. kniha královská

2. kniha královská je jednou z knih Starého zákona. Následuje po 1. knize královské a uzavírá ucelený komplex knih, tzv. deuteronomistické dějepisné dílo, jehož je součástí. Spolu s ostatními knihami tohoto celku pojednává o dějinách Izraelského národa. Vznik knihy se datuje stejně jako vznik ostatních knih deuteronomistického komplexu do druhé poloviny 6. století př. n. l.

V hebrejské bibli se tato kniha nazývá obdobně (ספר מלכים (ב (Sefer meláchím (2), „(Druhá) kniha králů“). V řecké Septuagintě se nazývá Βασιλειῶν Δʹ (bazileión 4 - „4. kniha království“), neboť jako 1. a 2. kniha království se označují 1. a 2. kniha Samuelova a 3. kniha království 1. kniha královská. Zatímco křesťané tuto knihu řadí mezi knihy historické, Židé ji počítají mezi knihy prorocké, neboť za jejího autora je tradičně považován prorok Jeremjáš.

Kniha navazuje plynule na 1. knihu královskou a popisuje dějiny Izraelského a Judského království od panování králů Achazjáše a Jóšafata až do zániku Izraele (kap. 17) a Judska (kap. 25). Z historického hlediska pokrývá období mezi roky cca 850 př. n. l. (nástup krále Achazjáše) a 587/586 př. n. l. (pád Jeruzaléma). Spolu s 1. knihou královskou je tato kniha cenným materiálem pro studium dějin Izraelského národa v tomto období.

Kromě více jiných starších a původních pramenů v sobě 2. kniha královská zahrnuje i cyklus vyprávění o proroku Elíšovi (kap. 2-9); jeho povolání za proroka je však popsáno již v 1. knize královské (kap. 19).

Ammón

Ammón (hebrejsky עַמּוֹן) byla země a starověké království nacházející se na severozápadě dnešního Jordánska. Její západní hranici tvořila řeka Jordán a východní Syrská poušť, severním sousedem byl Gileád a jižním Moáb (hranice byly ovšem velmi nestálé a ustavičně se o ně bojovalo). Ammonité patřili k semitským národům a hovořili jedním z kenaanských jazyků. Podle biblického podání byl zakladatelem tohoto národa Ben-Ami, který vzešel z incestního svazku mezi Lotem a jeho dcerou. Ammonité nevyznávali judaismus, ale mnohobožství a jejich nejvyšším bohem byl Moloch.

Ammón je převážně hornatá země, jejím populačním centrem je úrodné údolí řeky Zarka (starozákonní Jabbok), kde také leží hlavní město Raba, které později dostalo podle svých obyvatel název Ammán. Rozvoj oblasti nastal v době železné: v 11. století př. n. l. vzniklo království, které bylo mocným konkurentem Izraelitů, významnými panovníky byli Nachaš, Hanun a Šanip. Kniha Soudců líčí vzájemné boje, v nichž se na izraelské straně vyznamenal vojevůdce Jiftách. Později Ammonity porazil král David, ale nedokázal území ovládnout natrvalo. Existovala však také období mírového soužití a obyvatelstvo se vzhledem k etnické příbuznosti často mísilo, například král Šalomoun se oženil s ammónskou princeznou Naamou. Později byl ammónský stát spojencem Novoasyrské říše, v 6. století př. n. l. si ho podmanila Achaimenovská říše a definitivně zanikl v důsledku tažení Alexandra Velikého, v antickém období byla oblast známá jako Perea a Ammán se jmenoval Philadelphia.

Obyvatelé Ammónu se živili pastevectvím, zemědělstvím a těžbou pískovce, díky poloze na významné cestě spojující nilské údolí s Mezopotámií se rozvíjel i obchod. Památkou na dobu rozkvětu je kamenná strážní věž Rujm Al-Malfouf, nejstarší stavba Ammánu.

Biblický kánon

Biblický kánon je termín označující soubor biblických knih. Ačkoli je Bible z principu jedna, ne všechny církve a náboženské komunity do ní zahrnují tytéž knihy, a proto se biblický kánon liší podle náboženského vyznání.

Bible se skládá ze dvou částí, Starého a Nového zákona, jejichž kánony se utvářely zvlášť.

Debora

Dvora (hebrejsky דְּבוֹרָה, Dvora), v českém přepisu Debora (ekumenický překlad Debóra) je ženské biblické a rodné jméno hebrejského původu, které znamená „včela“.

Debora byla prorokyně a soudkyně, jejíž činnost popisuje kniha Soudců. Je autorkou Debořiny písně.

Deuteronomistická škola

Termínem Deuteronomistická škola se v biblistice označuje škola či skupina teologicky i časově příbuzných písařů, autorů a redaktorů několika knih Starého zákona. Svůj název odvozuje od Deuteronomia, které je o něco starší než knihy deuteronomistického korpusu a tvoří jejich ideovou základnu. Právě podle principů vyjádřených v Deuteronomiu o něco málo pozdější autoři sepsali nebo zredigovali texty, které na Deuteronomium navazují, rozvíjejí je a aplikují jeho teologii na skutečné dějiny.

Faraon z Exodu

Jméno faraona, který vystupuje v příběhu židovského exodu z Egypta, není v Tóře zmíněno, je nazýván jednoduše „Faraon“. Mezi možné kandidáty z řad egyptských panovníků na faraona z příběhu o Exodu patří:

Amenemhet IV. (1815 př. n. l. – 1806 př. n. l.)

Tutimaios (cca 1690 př. n. l.) - také známý jako Dedumose

jeden z Hyksóských králů (15. dynastie, cca 1648 př. n. l. – 1540 př. n. l.)

Ahmose I. (1550 př. n. l. – 1525 př. n. l.)

Thutmose III. (1479 př. n. l. – 1425 př. n. l.)

Amenhotep II. (1427 př. n. l. – 1401 př. n. l.)

Amenhotep IV., také známý jako Achnaton (1352 př. n. l. – 1336 př. n. l.)

Haremheb (cca 1319 př. n. l. – 1292 př. n. l.)

Ramesse I. (cca 1292 př. n. l. – 1290 př. n. l.)

Ramesse II. (1279 př. n. l. – 1213 př. n. l.)

Merenptah (1213 př. n. l. – 1203 př. n. l.)

Amenmesse (1203 př. n. l. – 1199 př. n. l.)

Sethnacht (1190 př. n. l. – 1186 př. n. l.)Většina starověkých autorů se klonila k názoru, že to byl Ahmose I., který z delty vyhnal Hyksósy. Sigmund Freud se domníval, že to byl Achnaton, který zavedl monoteismus. Postavou nejčastěji populárně spojovanou (převážně díky filmu Desatero přikázání) s biblickým exodem je Ramesse Veliký, ačkoliv neexistují žádné dochované dokumenty nebo archeologické nálezy, které by potvrzovaly, že se potýkal s Morovými ranami či něčím podobným, nebo že by pronásledoval hebrejské otroky unikající z Egypta.

Několik vědců v 60. a 70. letech 20. století, jako například George Mendenhall, spojovalo příchod Izraelitů do Kanaánu s národem Hapiru, který je zmíněn v el-amarnských tabulkách, které se datují do vlády Amenhotepa III. a Achnatona, a v dohodách Chetitů s Ramessem II..

Většina vědců však dnes pokládá národ Hapiru či Apiru za zloděje, kteří napadali obchodní a královské karavany, putující podél kanaánského pobřeží. Stéla Ramesse II. v Bet Še'anu z konce 13. století př. n. l. zmiňuje dva porobené národy, které „mu přišly projevit úctu“ do jeho města, avšak nezmiňuje ani stavbu města, ani Izraelity nebo Hapiru.V Tóře se píše, že Izraelité dřeli v otroctví a „museli stavět faraónovi města pro sklady, Pitom a Raamses“. Druhý název odkazuje k městu Pi-Ramesse Aa-nachtu (Dům Ramesse, Velkého ve vítězství), starověkému městu Pi-Ramesse (dnes pod názvem Qantir), které bylo letním sídlem faraona Sethiho I. Ramesse II. toto město podstatně rozšířil, a to ze dvou důvodů: jednak aby zvelebil své severní hlavní město, jednak aby posílil svou důležitou předsunutou základnu pro válečná tažení do Levanty. Podle Kennetha Kitchena bylo město Pi-Ramesses přibližně od roku 1130 př. n. l. opuštěné a jak bylo často zvykem, pozdější vládci použili mnoho kamene z města pro stavbu chrámů ve svém novém hlavním městě Tanisu. Z toho důvodu, pokud je identifikace města správná, tato skutečnost posiluje předpoklady, pro identifikování Ramesse I. nebo Ramesse II. jako faraona, který vládl Egyptu v čase Mojžíšova života.

Jeho syn a následovník Merenptah se ve své Merenptahově stéle zmiňuje, že za jeho vlády již v Kanaánu Izraelité žili. Merenptahova zmínka o jejich zničení podle Michaela G. Hasela pravděpodobně odkazuje k egyptské vojenské strategii, totiž celkovému rozdrcení etnické skupiny namísto zničení jejího potomstva. Merenptahův zápis používá paralelní strukturu, která je v rozporu s městskými státy Izraelitů v oblasti Kanaánu. V souvislosti s tím je třeba zmínit, že Kniha Jozue a Kniha Soudců popisují Izraelity jako kmeny jednající nezávisle nebo v malých koalicích proti svým nepřátelům, s podivem nad rychlostí, kterou se jsou schopni sjednotit natolik, že je starověké a mocné národy jako Egypt považují za zaznamenáníhodné.

Kanadský dokumentární pořad z roku 2006, Exodus Decoded („Exodus rozluštěn“), tvrdí, že faraon z Exodu je Ahmose I. a souvisí s událostí na ostrově Santorini. Ovšem titul faraon se vztahuje na faraony od Thutmose III. (a „faraon“ znamená původně „palác“ než „král“).

Giv'at ha-More

Giv'at ha-More (hebrejsky: גבעת המורה, anglicky: Giv'at ha-More nebo Moreh) je horský masiv v severním Izraeli, který na severovýchodní straně vystupuje z roviny Jizre'elského údolí. Nejvyšší vrchol dosahuje nadmořské výšky 515 metrů, zatímco dno Jizre'elského údolí se nachází ve výšce 50–100 metrů. Na severní straně přechází Giv'at ha-More v planiny Dolní Galileji, ze které cca 8 kilometrů odtud vystupuje další izolovaný masiv hory Tavor. Na východní straně navazuje na Giv'at ha-More planina Ramot Isachar. K jihovýchodu se Giv'at ha-More sklání do Charodského údolí, které pak ústí do údolí řeky Jordán.

Giv'at ha-More se zmiňuje v Bibli jako návrší Móre (například Kniha Soudců 7,1). Táhl tudy při své válečné výpravě bilbický Gideon.Arabové nazývali tuto horu Džebel Dachi podle muslimské svatyně Nabi Dachi umístěné na jejím vrcholku. Ve 20. století byla v údolí pod horou založena Afula jako židovské centrum tohoto regionu. Afula postupně expandovala z rovinaté nížiny na svahy Giv'at ha-More, kde existuje čtvrť Afula ha-Ce'ira. Během války za nezávislost v roce 1948 byla tato oblast zcela ovládnuta izraelskými silami, ale místní arabské obyvatelstvo nebylo vysídleno. Na svazích hory se tak rozkládá několik arabských vesnic – zejména ad-Dachi a Najn.

Vlastní centrální část Giv'at ha-More je přírodní rezervací, částečně zalesněnou díky aktivitám Židovského národního fondu.

Ibsán

Ibsán (hebrejsky אִבְצָן‎‎, Ivcan), v českých překladech Bible přepisováno též jako Ibsan, Ibcan či Abesam, je jméno jednoho ze starozákonních soudců, o němž se zmiňuje kniha Soudců. Biblista Heller jeho jméno vykládá jako „Rozbahněný“, ale poukazuje též na jiný význam, jenž může souviset s velkou únavou či útrapou matky při jeho porodu.Ibsán soudil syny Izraele po soudci Jiftáchovi sedm let. Podle Davida Ganse toto období spadá do let 2787–2793 od stvoření světa neboli do let 974–968 před naším letopočtem. Za života soudce Ibsána se odehrál příběh Rút a židovská tradice ztotožňuje osobu Ibsána s Bóazem, jenž pojal Rút za manželku v rámci pravidel levirátu. Podle této tradice Ibsán soudil v judském městě Bét-lechem, kde byl po své smrti také pochován, a ne ve městě téhož jména, o němž se zmiňuje kniha Jozue a jež leželo na území kmene Zabulón. Po Ibsánovi soudil syny Izraele soudce Elón.

Z toho mála, co můžeme z knihy Soudců vyčíst o Ibsánovi, je zřejmé, že to byl muž, který považoval rodinu za základ národa. Nejen, že zplodil 30 synů a 30 dcer, ale také všem těmto svým potomkům opatřil manželské partnery.

Kišon

Kišon (hebrejsky נחל הקישון, Nachal Kišon, arabsky Nahr al-Mukutta) je 70 kilometrů dlouhá řeka na Západním břehu Jordánu a v Izraeli. Patří k největším vodním tokům v Izraeli. Plocha povodí dosahuje cca 1000 kilometrů čtverečních.

Kniha Jozue

Kniha Jozue (hebrejsky יהושע‎‎, Jehošu'a), je šestá kniha v biblickém kánonu Starého zákona. Je v ní popsáno dobývání „Zaslíbené země“ a následné rozdělování země na podíly, tedy doba okolo 14.–12. stol. př. n. l. Autorství knihy je tradicí přisuzováno izraelskému vojevůdci Jozuemu, nástupci Mojžíše.

Kniha je zařazena za Tóru (Pentateuch), v hebrejském kánonu mezi Přední proroky, v křesťanských kánonech mezi knihy dějepisné knihy.

Kniha žalmů

Kniha žalmů (hebrejsky תהילים‎‎, tehilim, řecky ψαλμοί, psalmoi) je jednou z knih Starého zákona. Židé ji řadí mezi כתובים‎‎, Ktuvim (Spisy), křesťané mezi mudroslovnou (sapienciální) literaturu. Někdy se Kniha žalmů označuje také jako žaltář a – jak napovídá sám název – je sbírkou 150 hebrejských náboženských písní a chvalozpěvů.

Řecký termín ψαλμ psalm je překladem hebrejského mizmor („píseň“). Do češtiny se slovo žalm dostalo přes latinu (psalmus).

Žalmy jakožto básnické formy modliteb se nevyskytují jen v knize žalmů, ale najdeme je i jinde v Písmu (Kniha Soudců 5, Jonáš 2 apod.). Do větších celků byly tyto modlitby shromažďovány relativně brzy, avšak samotná Kniha žalmů, jak ji známe dnes, je poměrně pozdní. Ještě v Kumránu se nalezlo víc knih žalmů, které se lišily co do obsahu a šíře. Texty jednotlivých žalmů však vykazují jen málo odchylek. Na druhé straně v nich najdeme relativně mnoho chyb a textových porušení, což je zaviněno značným stářím i častým používáním žalmů.

Ma'ale Levona

Ma'ale Levona (hebrejsky מַעֲלֵה לְבוֹנָה, doslova „Kadidlový svah“, podle biblické lokality, kterou zmiňuje Kniha Soudců 21,19 - „jižně od Lebóny“, v oficiálním přepisu do angličtiny Ma'ale Levona) je izraelská osada a vesnice typu společná osada (jišuv kehilati) na Západním břehu Jordánu v distriktu Judea a Samaří a v Oblastní radě Mate Binjamin.

Prorocké knihy

Termínem prorocké knihy (někdy též knihy proroků) se obvykle označuje specifická skupina starozákonních knih, jejichž autory jsou proroci nebo které obsahují výroky a činy proroků. Které knihy tam patří, závisí na té které tradici. Křesťanská tradice mezi prorocké nepočítá několik tzv. historických knih, naopak sem řadí knihu Daniel, která podle židovského dělení spadá mezi tzv. Spisy.

Rimonim

Rimonim (hebrejsky רִמּוֹנִים, doslova „Granátová jablka“, podle biblické lokality, kterou zmiňuje Kniha Soudců 20,45 - „Někteří se obrátili a dali na útěk do pouště ke skalisku Rimónu“, v oficiálním přepisu do angličtiny Rimmonim) je izraelská osada a vesnice typu společná osada (jišuv kehilati) na Západním břehu Jordánu, v distriktu Judea a Samaří a v Oblastní radě Mate Binjamin.

Samson (biblická postava)

Samson (hebrejsky: שִׁמְשׁוֹן, Šimšon) je poslední ze starozákonních soudců, o němž se zmiňuje kniha Soudců. Jeho jméno je vykládáno jako „Sluníčko“. Soudil syny Izraele po smrti soudce Abdóna 20 let. Podle Davida Ganse toto období spadá do let 2811–2831 od stvoření světa neboli do let 951–930 před naším letopočtem. Po něm soudil syny Izraele v Šílu kněz Élí, o jehož soudcovském období pojednávají úvodní kapitoly 1. knihy Samuelovy.

Je zajímavé, že zatímco mnoho běžných proroků je přítomných židovských, křesťanských a islámských rozprav, příběhy o Samsonovi v Koránu nejsou. Samson je něco jako postava Herkula, využívající obrovskou sílu v boji s nepřáteli a vítězící v hrdinských soubojích, které by byly pro obyčejného člověka nemožné (zápas se lvem, pobití celé armády s oslí čelistí a stržení celé budovy). Je připomínán, jako jeden ze svatých praotců v kalendáři svátých arménské apoštolské církve, na 30. července.

Tel Dan

Tel Dan (hebrejsky: תל דן, tedy doslova „mohyla Dan“, či Tel el-Kadi, arabsky: تل القاضي, doslova „mohyla Soudců“ – tedy doslovný překlad hebrejského názvu, neboť Dan též znamená „soudce“ či „ten, který soudí“) je izraelský tel zahrnující pozůstatky starověkého města Dan (hebrejsky: דן‎), které Bible zmiňuje jako nejsevernější město Izraelského království, náležející kmeni Dan. Místo současného Tel Dan s biblickým městem poprvé v roce 1838 identifikoval Edward Robinson. Kniha Soudců (18:27-29) uvádí, že před dobytím města Izraelity bylo město známé jako Lajiš, zatímco kniha Jozue (19:47) uvádí název Lešem.

Nachází se v oblasti známé jako „galilejský prst/prst Galileje“ nedaleko kibucu Dan. Západně se rozkládá jižní část pohoří Libanon, zatímco východně a severně se nachází pohoří Antilibanon. Tající sníh z blízkých hor tvoří většinu vod řeky Jordán a má za následek velkou úrodnost zdejší oblasti. Díky tomu je okolí města bohaté na bujnou vegetaci, i přes to, že se jinak nachází v aridní oblasti. Vzhledem ke své poloze při hranicích s Libanonem bylo toto místo v minulosti předmětem sporů, naposledy během šestidenní války v roce 1967.

Podle archeologických vykopávek bylo město obývané již v pozdním neolitickém období (zhruba 4500 př. n. l.), avšak někdy ve 4. tisíciletí př. n. l. bylo na téměř tisíc let opuštěné.

V letech 1966 až 1993 na tomto místě probíhaly archeologické vykopávky, čímž se Tel Dan stal nejdéle archeologicky zkoumaným územím v Izraeli. Během archeologického pátrání byla v červenci 1993 odhalena černá čedičová stéla, vztyčená pravděpodobně aramejským králem, obsahující připomínku vítězství nad místními starověkými národy, včetně „Izraele“ a „domu Davida.“ Její autor je neznámý, možná šlo o damašského krále Chazaela nebo jednoho z jeho synů. Jedná se tak o jedinou starověkou zmínku dynastie krále Davida mimo Starý zákon.

Český studijní překlad

Český studijní překlad (zkratka ČSP) je jeden z moderních českých překladů bible.

Nový zákon (pod filologicky přesnějším titulem Nová smlouva) byl v první verzi vydán v roce 1994, překládali ho Antonín Zelina a Pavel Jartym. Poté byl překlad dvakrát revidován, poprvé v roce 2000 a podruhé v roce 2007.

Překlad Starého zákona (Staré smlouvy) vzniká od roku 1994, byl dokončen v roce 2008 a jednotlivé knihy (Kniha přísloví, kniha Daniel, kniha Jeremjáš, kniha Jozue, kniha Soudců, kniha Rút) byly vydávány průběžně od roku 2002. Na překladu Starého zákona se podíleli Antonín Zelina, Michal Krchňák, Karel Dřízal, Jiří Hedánek a Dan Drápal. Celý překlad Bible byl vydán v červenci 2009. Překlad vzniká na popud Křesťanské misijní společnosti.

Překlad má být studijním překladem, chce podat co nejpřesnější filologický obraz originálu. V mnohém proto překládá co nejdoslovněji a je doplněn podrobnými poznámkami, především filologického charakteru (např. doslovný překlad a vysvětlení některých slov a idiomů originálu, ale i poznámky historické a vysvětlení některých reálií). Dalším cílem překladatelů je maximální konkordantnost, tedy snaha, aby jednotlivé termíny byly na všech místech textu, pokud je to možné, překládány shodně. Zároveň se ale překladatelé snaží o vytříbený a současný jazyk a přiměřenou čtivost textu. Překladatelé používali unikátní překladatelský software, jehož autorem je Antonín Zelina. Překlad se také snaží o ekumenickou platnost a překladatelé jsou členové různých protestantských církví. Katolická církev se k překladu doposud oficiálně nevyjádřila. Z katolického a pravoslavného hlediska je však biblický text v tomto překladu neúplný, protože neobsahuje deuterokanonické knihy (viz Biblický kánon).

BibleStarý zákon

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.