Kniha Júdit

Kniha Júdit je jednou z deuterokanonických knih Starého zákona. Řecká bible a katolické i pravoslavné církve ji pro její povahu řadí mezi dějepisné knihy.

Kniha Júdit
Judith decapitando Holofernes
Jazyk hebrejština
Judit y Holofernes, por Caravaggio
Judita odřezává hlavu Holofernovu, Caravaggio

Text

Kanonický text knihy Júdit je řecký. Řeckého textu existují však hned tři verze:

  1. Kodexy Septuaginty A a B;
  2. Lukiánská verze;
  3. verze odrážející se ve Vetus latina a v syrských překladech.

Svatý Jeroným, když překládal Písmo do latiny (tzv. Vulgáta), použil jako předlohu nedochovaný aramejský text, překlad nám neznámého hebrejského textu. Kratší hebrejské verze jsou známy z 11. století. Tiskem vyšly v letech 1519 a 1544. V Kumránu se kniha Júdit dosud nenašla.

Obsah

Kniha popisuje fiktivní příběh o tom, jak asyrský král Nabukadnésar bojoval proti Médům, až nad nimi zvítězil. Poté se chtěl pomstít západu, který mu v jeho boji nepřispěchal na pomoc. Všichni se mu podvolili, jen Židé nikoli. Ti se naopak opevnili v městě Betulii. Nabukadnésar proti Betulii vyslal vojsko pod vedením Holoferna. Ammónec Achior se jej pokusil varovat, že nad Židy bdí jejich Bůh, ale Holofernes ho za trest poslal přímo do Betulie, aby zahynul s tamními obyvateli.

Město bylo obklíčeno, obleženo a sevřeno. Zachránila je zbožná žena Júdit, která spoléhajíc se na Boha vyšla se svou služkou mimo město, nechala se Holofernem zajmout, oklamala ho a usekla mu hlavu. Poté se vrátila do Betulie. Následně bylo asyrské vojsko poraženo a odtáhlo pryč. Kniha končí písní chvály Júdit na Boží dobrotu a věrnost.

Z literární stránky je významná Júditina píseň, která se inspiruje v první části písní Debořinou (Sdc 5), druhá část oslavuje Boha jako stvořitele a zachránce židovského národa v dějinách. Júdit chápe svůj čin jako jeden z řady Božích zásahů ve prospěch svého lidu.

Historicita a datace

Z historického hlediska je kniha plná do očí bijících rozporů. Hovoří se o asyrském králi Nabukadnésarovi, který sídlil v Ninive, (N. byl králem Babylónským); chrám stále stojí (za Nabukadnésara byl zničen); Holofernes je vojevůdce z doby vlády perského krále Artaxerxa III., který táhl do Egypta; město Betulie nám není známo. Spisovatel tedy nejspíše použil známá typická jména, aby sestavil svůj fiktivní příběh. Někteří badatelé se domnívají, že se autor inspiroval Holofernovým tažením do Egypta, avšak z tohoto tažení se Holofernes vrátil živý.

Jelikož autor znal Holoferna a Bagoou (králova rádce), musel psát někdy po vládě Artaxerxa III., nejspíše na přelomu perské a makedonské nadvlády. Na druhé straně předpokládá jednotu Židů v odporu a nepočítá se zrádci a odpadlíky nebo znesvěcením chrámu, tedy píše před pronásledováním Židů za Antiocha IV. Dostáváme se tedy do rozmezí let 300 a 170 př. n. l..

Poselství

Autor ve svém díle, kde vystupují spíše typické a symbolické postavy než postavy skutečné (Asýrie = úhlavní nepřítel Izraele; Nabuchodonosor = totéž; fiktivní město Betulie zastupuje všechny Židy obecně; apod.) popisuje útok Božích nepřítel proti Židům a zdůrazňuje, že hlavní zbraní proti nim je důvěra v Boha provázena postem a modlitbou. Bůh v pravý čas zasáhne, jako už vícekrát v dějinách (David a Goliáš, Jáel a Sísera) skrze slabého, mladého, nejmladšího nebo skrze ženu, aby tak ukázal svou moc. Židé nevítězí skrze meč, ale skrze věrnost Bohu a jeho zákonu.

Júdit v moderní literatuře

Příběh Júdit pojednaný očima samotné hrdinky zpracoval chorvatský spisovatel a dramatik Miro Gavran v románu Judita (Záhřeb, 2001), do slovenštiny jej přeložil Ján Jankovič, do češtiny - Jaroslav Otčenášek (2007). Marko Marulić rodák ze Splitu: Judita

Externí odkazy

Apokryf

Apokryf (řec. ἀπόκρυφος = skrytý, zahalený) je v různém kontextu literární:

Teologie užívá pojmu „apokryf“, když označuje text, který do biblického kánonu nepatří, avšak svou povahou náboženského spisu se kanonickému textu v některých ohledech blíží.

Katolíci užívají pojmu „apokryf“ pro spis nepřijatý do biblického kánonu, tak jak jej definitivně určil Tridentský koncil (1546). Toto pojetí odpovídá protestantskému pojmu pseudepigraf. Mezi takto definované apokryfy patří apokryfy staro- a novozákonní.

Protestantské církve označují za apokryfní ty spisy, o jejichž zařazení do biblického kánonu nepanovala v církvi shoda. V tomto užití se pojem velmi blíží katolíky užívanému pojmu deuterokanonická kniha nebo pravoslavnému anaginoskomenon.

V moderní době slovo „apokryf“ značí literární žánr, který moderním, někdy spíše parodickým způsobem zpracovává obecně známé příběhy, například biblické či antické, založený na netradiční interpretaci těchto příběhů (srov. Karel Čapek: Kniha apokryfů, Michail Bulgakov: Mistr a Markétka - dějová linie týkající se Piláta Pontského).Toto heslo užívá pojmu apokryf ve významu třetím.

Biblický kánon

Biblický kánon je termín označující soubor biblických knih. Ačkoli je Bible z principu jedna, ne všechny církve a náboženské komunity do ní zahrnují tytéž knihy, a proto se biblický kánon liší podle náboženského vyznání.

Bible se skládá ze dvou částí, Starého a Nového zákona, jejichž kánony se utvářely zvlášť.

Chanuka

Chanuka (hebrejsky: חֲנֻכָּה‎‎, doslova „zasvěcení“ nebo „dedikace“), známá také jako Svátek světel, je osmidenní židovský svátek, připomínající zázrak při opětovném vysvěcení druhého Chrámu po povstání Makabejských v 2. století př. n. l. Chanuka se slaví po osm dní, počínaje podle židovského kalendáře 25. dnem měsíce kislev, což podle gregoriánského kalendáře připadá na období od konce listopadu do konce prosince.

Deuterokanonický spis

Deuterokanonický spis je takový biblický spis, který katolická církev respektuje jako součást biblického kánonu, avšak který zároveň není součástí palestinského kánonu uznávaného židy a protestanty.

Protože existují rozdíly mezi církvemi v pojetí biblického kánonu, existuje též rozdíl v používání slov, označujících pozdní starozákonní spisy. Spisy označované jako deuterokanonické označuje pod různými pojmy jako součást Bible většina křesťanů s výjimkou protestantů. Zařazení těchto knih do kánonu sahá až k Římské synodě roku 382. Pro přehled jednotlivých knih a jejich zařazení v různých církvích viz heslo Apokryf.

Většina rukopisů Septuaginty obsahuje spisy označované jako deuterokanonické. Ty byly stejně jako spisy novozákonní sepsány v řečtině, některé zřejmě původně hebrejsky, avšak původní text byl ztracen. Teprve archeologické nálezy 20. století tyto původní fragmenty odhalily, např. ⅔ knihy Sírachovec.

Užití pojmu „apokryf“ implikuje, že pojednávaný spis nemá ve skutečnosti do Bible být zařazován. Existuje též problém rozdílu v chápání pojmu apokryf u apokryfů starozákonních a novozákonních. Pro akademické užití se proto pro korpus uvedených knih většinou doporučuje (srov. Society of Biblical Literature) namísto pojmenování „apokryf“ užití pojmu „deuterokanonická literatura“.

Dějepisné knihy

Dějepisné knihy jsou vedle Prorockých a Mudroslovných knih jedna ze tří skupin knih, na které se dělí Starý zákon. V tomto dělení se do dějepisných knih počítá i pět knih Mojžíšových (Pentateuch), které se jindy počítají jako samostatná, čtvrtá část Starého zákona. Jde o dělení křesťanské; židé rozdělují Tanach také na tři části, vedle Tóry (Pentateuchu) však řadí část dějepisných knih mezi Proroky a část mezi Spisy.

Septuaginta

Septuaginta (z lat. septuaginta sedmdesát; odtud často označovaná pouze římskou číslicí LXX nebo řeckým Οʹ) je překlad Starého zákona do řečtiny a vůbec nejstarší zachovalý překlad Starého zákona, který vznikal v Alexandrii přibližně od 3. do 1. století př. n. l.

Šajch Zuvajd

Šajch Zuvajd (arabsky: الشيخ زويد‎‎) je beduínské město v guvernorátu Severní Sinaj v Egyptě, ležící na Sinajském poloostrově asi 12 kilometrů od Pásma Gazy. Nachází se mezi městy Aríš a Rafáh, a od hlavního města Káhiry je vzdáleno vzdušnou čarou 334 kilometrů. V roce 2006 zde žilo 44 448 obyvatel.

BibleStarý zákon

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.