Křída

Křída je vývojová etapa Země, je nejmladším a zároveň nejdelším útvarem druhohor a jednou z hlavních částí geologického času, pokračuje od konce jurského období až do začátku paleocénu. Trvá tedy přibližně od 145 do 66 milionů let před současností. Konec křídy je předělem mezi érou mezozoika a kenozoika. Jako samostatný útvar byla křída vyčleněna roku 1833 Belgičanem Omaliusem d´Halloyem.

Stejně jako ostatní starší geologická období je i křída identifikovatelná zkamenělinami, ale přesné určení času není možné, chyba se pohybuje v milionech let. Juru od křídy nedělí žádné hromadné vymírání ani výrazný rozvoj druhů. Zato konec této periody je definován velmi jasně – vrstvou neobvykle bohatou na iridium, které se na Zemi dostává s meteority. Ta se rozprostírá po celém světě a svědčí o globálních následcích události spojované s kráterem Chicxulub na Yucatánském poloostrově. Vrstva se vytvořila asi před 66 miliony let. Tento kráter byl vytvořen kolizí s asteroidem, jehož průměr podle odhadů činil 10-15 km (kráter má průměr asi 180 km). Dopad tohoto tělesa pravděpodobně způsobil masové vymírání druhů na přelomu druhohor a třetihor.[1] Křída byla pojmenována kvůli vytvoření velkých ložisek křídy, vzniklých ukládáním schránek mořských bezobratlých. Hlavní naleziště v Evropě jsou v Británii a v přilehlé vnitrozemní Evropě.

Geologická období (zjednodušeno)
počátek před dneškem a délka trvání v mil. let (zaokr. na celá č.)
eon éra perioda p d
 fanerozoikum   kenozoikum  kvartér 
(čtvrtohory)
3 3
neogén 23 20
paleogén 66 43
 mezozoikum 
(druhohory)
křída 145 79
jura 201 56
trias 252 51
 paleozoikum 
(prvohory)
perm 299 47
karbon 359 60
devon 419 60
silur 443 24
ordovik 485 42
kambrium 541 56
proterozoikum (starohory) 2500 1959
archaikum (prahory) 4000 1500
hadaikum 4600 600

Dělení křídy

Křída se většinou dělí na spodní a svrchní (předěl je datován na 100,5 Ma). Detailnější rozdělení na stupně je uvedeno v následující tabulce. Časové rozpětí je uvedeno v milionech let.

Epochy Stupně Časové rozpětí Evropa
svrchní maastricht 72,1-66,0 senon
kampán 83,6-72,1
santon 86,3-83,6
coniak 89,8-86,3
turon 93,9-89,8 gallic
cenoman 100,5-93,9
spodní alb 113-100,5
apt 125-113
barem 129,4-125
hoteriv 132,9-129,4 neokom
valangin 139,8-132,9
berias 145,0-139,8

Paleogeografie

Během křídy dokončil svůj rozpad superkontinent Pangea do kontinentů jak je známe dnes, i když jejich rozestavení bylo tehdy jiné. Atlantský oceán se od té doby značně rozšířil a Jižní Amerika se odsunula víc na západ. Gondwana se rozdělila na Antarktidu a Austrálie se odloupla od Afriky (zatímco Indie a Madagaskar zůstaly připojeny). Vznik Atlantského a Indického oceánu podél středooceánských hřbetů měl za následek vyzdvižení mořského dna, doprovázeného mořskou transgresí (cenomanská patří k největším v geologické historii Země). Na sever od Afriky se dále zužoval oceán Tethys. Grónsko se definitivně oddělilo od severoamerického kontinentu i od Evropy. V alpské oblasti sedimentovaly mocné flyšové vrstvy, teplé klima této oblasti dokládají nálezy amonitů, rudistů a korálových útesů, docházelo k uzavírání trogů s ofiolity. V oblasti Mexického zálivu na území dnešního Texasu a Mexika jsou na křídové vrstvy vázána významná ložiska ropy. V jižní části asijského kontinentu sedimentovaly červené klastické sedimenty, zatímco na severní části vznikaly rozsáhlé uhelné pánve. V oblasti Japonska se rozkládala geosynklinální oblast, ve které se uložily až 5000 metrů mocné křídové vrstvy.

Podnebí

V průběhu křídy převládalo humidní klima, doložené četnými slojemi uhlí a chybějícími ložisky evaporitů, oba póly byly bez ledových čepiček. Celkově bylo křídové klima velmi teplé, jak ukazuje výzkum například i z vysokých zeměpisných šířek na území dnešní Kanady.[2] Velmi vysoké průměrné roční teploty byly doloženy i výzkumem sedimentů z oblasti Montany a Utahu, kde v době před 75 miliony let (geologický stupeň kampán) dosahovaly nejvyšší průměrné teploty až 35 °C.[3]

Tektonika

V Evropě rozlišujeme tři fáze alpínského vrásnění. Austrijská fáze proběhla před cenomanem, mediteranní fáze (subhercynská) je stáří spodního senonu a nejvýraznější bavorská fáze (laramická) proběhla ke konci křídy.

Mancos Shale slopes along the east side of the Strike Valley
Břidlice formace Mancos shale svrchní křídy USA

Mediteranní fázi odpovídá v jižní Americe peruánská fáze, počátek výzdvihu And. Laramická fáze (laramijská) na konci křídy se výrazně projevila vznikem pásemných pohoří na Novém Zélandu, pohoří Rocky Mountains v severní Americe a pokračujícím výzdvihem pacifických zvrásněných pásem. Na molasu R. Mountains jsou vázána mocná ložiska uhlí.
Na konci křídy a počátku paleocénu se v oblasti dnešní Indie vylily mohutné lávové lavice zvané dekánské trapy, dnes tvoří základ Dekánské plošiny, další projevy vulkanismu jsou známy z Jižní Ameriky, Antarktidy a Severní Ameriky.

Život v křídě

Fauna

Se vzrůstající rozlohou moří nastává rozvoj planktonických forem foraminifer. Rod Thalmaninella charakterizuje alb a cenoman, Rotalipora cenoman a turon, Globotrunkana senon. Velké bentické formy jsou zastoupeny např. rodem Orbitolina (apt – cenoman) a Orbitoididae (senon). V teplých mořích jsou hojné i různé druhy mořských hub.

Další stratigraficky významnými zkamenělinami jsou hlavonožci amoniti. Ve valanginu Neocomites, albu Hoplites, cenomanu Acanthoceras či Parapachydiscus s obrovitými až 2 metrovými schránkami ze svrchní křídy. Četné rody mají rozvinutou až přímou schránku (Crioceras, Scaphites, Baculites, Turrilites). Z dalších měkkýšů jsou pouze na křídu vázaní rudisté, žijící sesilně na dně mělkých moří, dále jsou zastoupeny ústřice (Exogyra). Nejcharakterističtější mlži patří rodu Inoceramus se schránkami vejčitého tvaru, které dosahují až 0,5 metru. Většího významu nabývají ježovky (Micraster, Toxaster) a hvězdice. Na stavbě riftových útesů se vedle šestičetných korálů podílely i mechovky.

Czech iguanodontid fossil
Z období křídy pochází také zkamenělina českého ornitopodního dinosaura od Mezholez (popsaného roku 2017 pod jménem Burianosaurus augustai).

Mezi členovci jsou hojní raci. Na souši žilo množství druhů hmyzu, jehož vzestup souvisel s vývojem krytosemenných rostlin. Hmyz se začal vývojově členit, objevují se například první známí mravenci, vosy a včely. Také termiti a motýli se objevují poprvé v křídě.

Z mořských živočichů se hojně vyskytují žraloci, a to včetně prvních moderních typů (je známo 12 ze současných 16 čeledí) a ryby ze skupiny Teleostei. Hojnost ryb pravděpodobně vedla k návratu některých skupin plazů do vody – například obří rody Mosasaurus (délka až 12 metrů) či Tylosaurus.

Pokračuje vývoj velkých archosaurních plazů (nadřád Dinosauria). Tento nadřád se dělí na řády Saurischia a Ornithischia. V Evropě je významný hromadný nález 23 koster iguanodonů z roku 1878 v dole u Bernissartu (Belgie). Zvláštní skupinu tvoří rohatí dinosauři s různým počtem rohů vyrůstajících z čelního pancíře (Triceratops, Pentaceratops, Monoclonius, Styracosaurus). Mezi masožravými zástupci (teropody) vynikaly rody Tyrannosaurus, Giganotosaurus či Spinosaurus. Zástupci rodu Ornithomimus a další ornitomimidé velmi rychle běhali a byli podobní dnešním pštrosům. Největší dinosauři, jako byl Argentinosaurus, byli nepochybně nejmohutnějšími suchozemskými tvory všech dob, s hmotností až přes 80 tun a délkou nad 35 metrů. Vzácností jsou nalezená vejce rodu Protoceratops z Mongolska a Maiasaura z USA. Rozpětí křídel létajícího ptakoještěra pteranodona činilo kolem 7 metrů, u rodu Quetzalcoatlus možná až 12 metrů.

Albertosaurus NT small
Teropod rodu Albertosaurus

V rané křídě se objevují Ophidia (hadi), poslední vývojová skupina plazů šupinatých (Squamata) s nejznámějším zástupcem rodem Palaeophis (předchůdce dnešních hroznýšů a krajt). Málo nálezů patří pravým ptákům – Sinornis (Čína), Hesperornis, Ichthyornis (USA) má již křídlo nesoucí moderní znaky. Početní jsou zástupci „praptáků“ ze skupiny Enantiornithes.

K drobným savcům přibývají zejména hmyzožravci, ve svrchní křídě se již objevují předchůdci skutečných kopytnatců, šelem i primátů. Objevují se také první větší druhy savců, jako je Repenomamus z Číny nebo později žijící Didelphodon z USA. V Argentině žil v období cenomanu podivný specializovaný savec rodu Cronopio. Výzkumy ukazují, že savci byli v období druhohor převážně nočními tvory a první jejich plně denní formy se objevují až po vymírání na konci tohoto období asi před 66 miliony let.[4][5]

Flóra

Ve svrchní křídě dochází ke změně charakteru flóry z mezofytika na kenofytikum, které zahrnuje moderní rostliny, zejména krytosemenné včetně listnatých stromů. Jejich nejstarší zástupci jsou známy z nálezů v Portugalsku a USA. Ke konci senonu již krytosemenné rostliny tvoří téměř 90% známé flóry. Někteří zástupci se adaptovali i na drsnější podmínky, uzavírali semena do tvrdých plodů či měli opadavé listy. Ve spodní křídě jsou však zastoupeny převažující nahosemenné rostliny – cykasovité, benetitové, gingovité, jehličnany. Vzácnější jsou kapradiny. Stratigraficky významné jsou kokolity – nanoplanktonní formy mořských řas. Zánik původní flóry je způsoben zřejmě rozsáhlými mořskými záplavami. Na nových pevninách se již nestačila rozvíjet tak rychle jako krytosemenné rostliny. Mezi jejich zástupce ve svrchní křídě patří myrtovité, magnolie, sasafrasy, liliovníky, duby, buky, vrby a břízy. Svrchní křída je současně obdobím posledních nálezů cykasů na území České republiky.

Na souši se již rostliny mění k modernímu rázu, přestože dnes četné traviny (Poaceae) jsou ještě vzácné a málo rozšířené. Krytosemenné rostliny se naopak začínají výrazně šířit a díky hmyzím opylovačům se stávají převládající skupinou. Vývoj včel pak souvisel se stále četnějšími (kvetoucími) rostlinami (kde včely působily jako opylovači). Nahosemenné rostliny jsou však stále velmi hojné, stejně jako dnes. V křídě se objevují četné moderní typy stromů, jako platany, vavříny, šácholany a další.

Vymírání na konci křídy

Vymírání na konci křídy (též známé jako událost K/T, kde K znamená křída a T třetihory, nově však spíše K-Pg událost) je velké masové vymírání, které se odehrálo na přelomu druhohor (konec křídy, tedy před 66 miliony lety) a kenozoika a vyhynulo při něm mnoho rostlinných i živočišných druhů během relativně krátkého časového úseku. Z této doby pochází vrstva sedimentů, nalezená na různých místech světa a známá jako K/T rozhraní, iridiová vrstva nebo případně K/T boundary.[6] Je známo jako vymírání, v jehož průběhu zřejmě vymřeli všichni zbylí neptačí dinosauři,[7] a ačkoliv malý počet dinosauřích fosílií byl nalezen i po K/T rozhraní, obvykle se tyto fosílie vysvětlují erozí křídových sedimentů a jejich přemístěním do mladších vrstev.[8][9][10] Mimo dinosaury však zcela vyhynuli i mořští plazi mosasauři, plesiosauři, létající ptakoještěři, mnozí bezobratlí i některé typy rostlin. Savci a ptáci s výraznými druhovými ztrátami přežili a v následujícím období se tyto skupiny prudce rozrůzňovaly za vzniku zcela nových vývojových linií.[11]

Křída Českého masívu

Jako sporný se jeví výskyt spodní křídy v Moravském krasu – rudické vrstvy, zastoupené jíly, písky a štěrky, které vyplňují prohloubeniny ve vápencích devonu. Ve svrchní křídě Českého masívu převažují mělkovodní sedimenty mořského původu, vzniklé při rozsáhlé cenomanské transgresi, kdy nejprve proniklo moře z oblasti Tethydy a později od severozápadu ze Saska.

Česká křídová pánev (tabule)

  • perucko-korycanské souvrství – zastoupeny jsou sedimenty kontinentální, brakické až mořské stáří alb? – cenoman
    • perucké vrstvy – mocnost do 60 m, sladkovodní říční, jezerní, lagunární pískovce a aleuropelity, v nejvyšší části slojky hnědého uhlí (Moravská Třebová), uranonosné vrstvy (Stráž pod Ralskem), jílovce těženy pro keramické účely (Měcholupy, Peruc)
    • korycanské vrstvy – již mořský vývoj – kaolinické pískovce, slepence, vápnité jíly, jílovité pískovce, těžen pískovec u Hořic pro sochařské účely a jako stavební materiál, glaukonitové písky u Blanska pro využití ve slévárenství, ložiska uranu v okolí Stráže pod Ralskem
  • bělohorské s. – 30–130 m, spodní turon, slínovce se spongility = opuka, pískovce (kaňon Labe u Děčína)
  • jizerské s. – 15–400 m, střední turon, mělkovodní sedimenty, střídání slínovců, slínitých pískovců a pískovců (skalní město u Hřenska)
  • teplické s. – 30–110 m, svrchní turon – spodní koniak, díky regresi moře mezi spodním a středním turonem začíná často transgresívním horizontem s prachovci, které obsahují fosfátové konkrece či glaukonit, následují vápnité jílovce, jílovité vápence, slínovce
  • rohatecké vrstvy – mělkovodní vápnité jílovce až slínovce, zvané „zvonivé inoceramové opuky“
  • březenské s. – do 250 m, střední-svrchní koniak, v severní a východní části dochází k ústupu moře, sedimentují flyšoidní a písčité uloženiny (Prachovské skály, Hruboskalsko, okolí Mnichova Hradiště), ve střední a západní části se ukládají vápnité jílovce až slínovce
  • merboltické s. – do 150 m mocnosti, stáří santon, již typicky regresivní vrstvy zachované jako relikt v okolí Děčína – kaolinické pískovce, prachovce, jílovce
    Vrstvy odpovídající české křídové pánvi jsou zastoupeny v polické pánvi (do 500 m, jizerské vrstvy – Adršpašsko-teplické skály) a králickém příkopu – pískovce (korycanské v.) o mocnosti několika metrů, převažující slínovce turonu s lavicemi pískovců

Českobudějovická a třeboňská pánev

Výplň dosahuje maxima v třeboňské pánvi okolo 450 metrů

  • klikovské s. – říční, jezerní sedimenty, střední–svrchní santon, kaolinické pískovce, jílovce tvořící dva oddíly – spodní (tmavé) se zbytky rostlinné drtě, svrchní (světlé) bez rostlinných zbytků, těženy jako žáruvzdorné jíly (Klikov, Zliv)

Svrchní křída u Osoblahy

Jižně a jihovýchodně od Osoblahy se nacházejí výchozy cenomanských písků, pískovců a jílů o mocnosti do 44 metrů, ve vrtu u Slezských Pavlovic byla zachycena 250 metrů mocná poloha prachovců a jílovců turonu. Výskyt pravděpodobně pokračuje do Polska k Opoli

Odkazy

Reference

  1. SOCHA, Vladimír. Poslední den druhohor. [s.l.]: Vyšehrad, 2018. ISBN 978-80-7429-908-7. Kapitola Tenká jílová vrstvička, s. 82-102. (česky)
  2. James R. Super, Karen Chin, Mark Pagani, Hui Li & Pincelli M. Hull (2018). Late Cretaceous climate in the Canadian Arctic: multi-proxy constraints from Devon Island. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. doi: https://doi.org/10.1016/j.palaeo.2018.03.004. https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0031018217307666
  3. Landon Burgener, Ethan Hyland, Katharine W. Huntington, Julia R. Kelson & Jacob O. Sewall (2018). Revisiting the equable climate problem during the Late Cretaceous greenhouse using paleosol carbonate clumped isotope temperatures from the Campanian of the Western Interior Basin, USA. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. doi: https://doi.org/10.1016/j.palaeo.2018.12.004
  4. SOCHA, Vladimír. Druhohorní savci ožívali v noci. OSEL.cz [online]. 28. listopadu 2017. Dostupné online.
  5. Roi Maor, Tamar Dayan, Henry Ferguson-Gow, Kate E. Jones (2017). Temporal niche expansion in mammals from a nocturnal ancestor after dinosaur extinction. Nature Ecology & Evolution; doi: 10.1038/s41559-017-0366-5
  6. Fortey R. Life: A Natural History of the First Four Billion Years of Life on Earth. [s.l.]: Vintage, 1999. ISBN 0375702617. S. 238–260.
  7. Fastovsky DE, Sheehan PM. The extinction of the dinosaurs in North America. GSA Today. 2005, roč. 15, čís. 3, s. 4–10. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-09. DOI:10.1130/1052-5173(2005)015<4:TEOTDI>2.0.CO;2.
  8. Sloan RE, Rigby K, Van Valen LM, Gabriel Diane. Gradual dinosaur extinction and simultaneous ungulate radiation in the Hell Creek formation. Science. 1986, roč. 232, čís. 4750, s. 629–633. Dostupné online [cit. 2007-05-18]. DOI:10.1126/science.232.4750.629. PMID 17781415.
  9. Fassett JE, Lucas SG, Zielinski RA, Budahn JR. Compelling new evidence for Paleocene dinosaurs in the Ojo Alamo Sandstone San Juan Basin, New Mexico and Colorado, USA. International Conference on Catastrophic Events and Mass Extinctions: Impacts and Beyond, 9-12 July 2000, Vienna, Austria. 2001, roč. 1053, s. 45–46. Dostupné online [PDF, cit. 2007-05-18].
  10. Sullivan RM. No Paleocene dinosaurs in the San Juan Basin, New Mexico. Geological Society of America Abstracts with Programs. 2003, roč. 35, čís. 5, s. 15. Dostupné online [cit. 2007-07-02].
  11. MacLeod N, Rawson PF, Forey PL, Banner FT, Boudagher-Fadel MK, Bown PR, Burnett JA, Chambers, P, Culver S, Evans SE, Jeffery C, Kaminski MA, Lord AR, Milner AC, Milner AR, Morris N, Owen E, Rosen BR, Smith AB, Taylor PD, Urquhart E, Young JR. The Cretaceous–Tertiary biotic transition. Journal of the Geological Society. 1997, roč. 154, čís. 2, s. 265–292. Dostupné online. DOI:10.1144/gsjgs.154.2.0265.

Literatura

  • MIŠÍK Milan et al. Stratigrafická a historická geológia. 1. vydání. Bratislava: SPN. 1985. 576 s.
  • MÍSAŘ Zdeněk et al. Geologie ČSSR I. Český masív. 1. vydání. Praha: SPN. 1983. 335 s.
  • PETRÁNEK Jan et al. Encyklopedický slovník geologických věd. 1. vydání. Praha: Academia. 1983. 1 svazek A-M. 920 s.
  • ŠPINAR Zdeněk. Kniha o pravěku. 1. vydání. AVENTINUM nakladatelství, s.r.o. 1995. 257 s.
  • Neal L Larson, Steven D Jorgensen, Robert A Farrar and Peter L Larson. Ammonites and the other Cephalopods of the Pierre Seaway. Geoscience Press, 1997.

Externí odkazy

Mezozoikum
Předchůdce:
Jura
145 Ma–65 Ma
Křída
Nástupce:
Paleogén (Kenozoikum)
Alb

Alb je poslední a nejmladší chronostratigrafický stupeň spodní křídy, který je datován do rozmezí před 113,0 ± 1,0 až 100,5 ± 0,9 Ma (milionů let). Albu předcházel apt a následoval ho cenoman.

Barrem

Barrem [barem] je čtvrtý ze šesti chronostratigrafických stupňů spodní křídy, který je datován do rozmezí před 129,4 až 125,0 Ma (milionů let). Barremu předcházel hauteriv a následoval ho apt.

Campan

Campan [kampan] je v pořadí pátý (odshora druhý) ze šesti chronostratigrafických stupňů oddělení svrchní křídy, který je datován do rozmezí před 83,6 ± 0,7 až 72,1 ± 0,6 Ma (milionů let). Campanu předcházel santon a následoval ho maastricht.

Cenoman

Cenoman je nejstarší geochronologická jednotka svrchní křídy. Tato časová jednotka je datována do rozmezí před 99,6 ± 0,9 až 93,5 ± 0,8 Ma (milionů let). Období pozdního cenomanu zaznamenalo nejvyšší hladinu světových oceánů za posledních 600 milionů let, asi o 150 metrů vyšší než dnes. Podnebí bylo větrné a vodní eroze u pobřeží výrazná. V této době žil v dnešní ČR jediný popsaný a pojmenovaný druh dinosaura Burianosaurus augustai. Období bylo pojmenováno podle starověkého keltského kmene Cenomanů. Cenomanu předcházel alb na konci spodní křídy a následoval ho turon.

Coniac

Coniac [konjak] (někdy též koniak či coniak) je ve stratigrafii třetí nejstarší chronostratigrafický stupeň v oddělení svrchní křída, který je datován do rozmezí před 89,8 ± 0,1 až 86,3 ± 0,5 Ma (milionů let). Coniacu předcházel turon a následoval ho santon.

Jura

Jura je geologická perioda patřící do éry mezozoika. Její začátek je datován přibližně před 200 miliony let, konec před 145 miliony let. Název je odvozen od pohoří Jura (Švýcarsko, Francie, autor Alexander von Humboldt, 1795). Jako samostatný útvar byl definován roku 1829 A. Boném. Juru charakterizuje druhá největší transgrese moře, které pokrývalo až 80 % dnešní známé souše. Moře pokrývalo západní část severní Ameriky, značnou část Asie, části Evropy, Afriky, Indie, západní část Austrálie.

Klimatická změna

Informace o současné globální klimatické změně naleznete v článku Globální oteplování.

Klimatická změna (někdy také změna klimatu) je významná a neustálá změna ve statistickém rozložení povětrnostních poměrů probíhající v rozmezí od jednoho desetiletí po miliony let. Může jít o změnu v průměrných klimatických podmínkách i o změnu výskytu extrémních povětrnostních jevů. Změna klimatu je způsobena faktory, jako jsou biologické procesy, změny slunečního záření dopadající na Zemi, změny deskové tektoniky a sopečné erupce. Klima v minulosti zkoumá paleoklimatologie. Jako významné příčiny nedávných klimatických změn, často označované jako „globální oteplování“, byly rovněž identifikovány některé lidské činnosti.Vědci aktivně pracují na pochopení minulého a budoucího chování klimatu pomocí pozorování a teoretických modelů. Byly pořízeny klimatické záznamy sahající hluboko do minulosti Země. Stále pokračuje jejich tvorba na základě průzkumů, jako jsou vrty teplotních profilů, měření ledových jáder získaných z hlubokých vrstev ledu, záznamy o květeně a zvířeně, zkoumání glaciálních a periglaciálních procesů, analýzy stabilních izotopů a další analýzy vrstev sedimentů a záznamy o hladinách moří v minulosti. Novější údaje jsou získávány ze strojových měření. Nicméně například změny teplot v minulosti jsou systematicky podceňovány. Globální klimatické modely založené na fyzikálních vědách se často používají v teoretických přístupech tak, aby odpovídala minulá klimatická data a aby se vytvořila prognóza budoucnosti a propojily příčiny a důsledky klimatických změn. Předpověď změn klimatu (i jejich příčin) ale podle teorie chaosu naráží (tak jako pro předpověď počasí či sluneční soustavu) na limity předpověditelnosti. Přesto lze vysledovat jisté zákonitosti. Například, že fluktuace v časových škálách do 100 tisíc let mají charakter růžového šumu. Tedy, že se klima dlouhodoběji mění více než krátkodobě.

Křída (Ralsko)

Křída (dříve Křida, německy Kridei, Křidei, Kridey, Kridai či Křidai) je zaniklá obec v okrese Česká Lípa ve východní části bývalého vojenského prostoru Ralsko, kvůli jehož založení zanikla. Ležela asi 8 km severovýchodně od Kuřívod a asi 7 km jižně od Osečné. Původní zabrané katastrální území bylo Křída, současné je pomezí Jabloneček a Náhlov v novodobém městě Ralsko.

Křída (hornina)

Křída je usazená hornina, drobivý, pórovitý a slabě zpevněný ekvivalent vápence, vyznačující se vysokým stupněm čistoty, s obsahem uhličitanu vápenatého až nad 90 %.

Maastricht (geologie)

Maastricht je posledním stupněm druhohorní éry a křídové periody. Zahrnuje zhruba posledních 5 milionů let druhohor (před 72,1 – 66,0 Ma). Název dostal podle nizozemského města stejného jména.

Mezozoikum

Mezozoikum (druhohory) je geologické období přibližně před 252 až 66 miliony let, které tvoří střední éru fanerozoika, nejmladšího eonu (věku) Země. Dělí se na tři periody (od nejstarší): trias, jura a křída, které trvaly přibližně 180 milionů let.

Druhohory jsou známé jako období plazů a dinosaurů, jejichž vymřením na konci křídy spolu s dalšími druhy tato éra končí.

Pryž

Pryž či guma je materiál, získávaný ze surového přírodního nebo syntetického (umělého) kaučuku přídavkem vhodného síťovadla a působením tepla; tento proces se obecně nazývá vulkanizace. Příměsemi pryže jsou saze, oxid železitý (Fe2O3) a křída. Relativní permitivita materiálu je 2,7.

Santon

Santon je čtvrtý ze šesti stupňů svrchní křídy, nejmladší epochy druhohorní éry. Toto období je datováno do doby před 86,3 ± 0,5 až 83,6 ± 0,2 milionu let. Šlo tedy o poměrně krátké období, trvající jen kolem 2,7 milionu let. Podle Mezinárodní stratigrafické komise vyznačuje počátek tohoto období přítomnost mlže druhu Cladoceramus undulatoplicatus, jeho konec naopak vyhynutí lilijice druhu Marsupites testudinarius. Santonu předcházel coniak a následoval ho campan.

Spodní křída

Spodní křída je starší ze dvou oddělení křídového útvaru, které vznikalo v době před 145 až 100,5 Ma (milionů let), a zároveň také označení celé této geologické epochy. Během ní se objevilo mnoho nových druhů dinosaurů (např. psittacosaurus či spinosaurus) a některé skuiny přeživší ze svrchní jury nabývají na významu (např. Carcharodontosauridae či Coelurosauria). V mořích ubývají ichtyosauři, kteří nakonec vymřeli počátkem svrchní křídy. Poprvé se objevují krytosemenné rostliny.

Stádlec

Městys Stádlec (německy Stachletz) se nachází v okrese Tábor v Jihočeském kraji. Žije v něm 570 obyvatel. Správní území obce čítá 4 katastrální území, a to Křída u Stádlce, Slavňovice, Stádlec a Staré Sedlo u Stádlce. Podle čísel popisných je v osadě Hájky 13, v Křídě u Stádlce 29, ve Slavňovicích 37, ve Stádlci 155 a ve Starém Sedle u Stádlce 42 domů. V obci je základní a mateřská škola, pošta a úřad městyse.

Svrchní křída

Svrchní křída je geologické období v době před cca 100 až 66 miliony let, mladší ze dvou epoch křídové periody. Charakterizuje ji rozvoj krytosemenných rostlin a výskyt dinosaurů. Na jejím konci došlo k velkému vymírání rostlinných i živočišných druhů, známé především jako vyhynutí dinosaurů. Svrchní křída zakončuje druhohorní éru a následuje po ní třetihorní paleocén.

Dělení (stupně / věky) svrchní křídy:

maastricht (72,1 - 66,0 Ma B2k)

campan (83,6 - 72,1 Ma B2k)

santon (86,3 - 83,6 Ma B2k)

coniac (89,8 - 86,3 Ma B2k)

turon (93,9 - 89,8 Ma B2k)

cenoman (100,5 - 93,9 Ma B2k)

Turon

Turon nebo turonium je druhý nejstarší chronostratigrafický stupeň oddělení svrchní křída, který je datován do rozmezí před 93,5 ± 0,8 až 89,3 ± 1 Ma (milionů let). Turonu předcházel cenoman a následoval ho coniak.

Uhličitan vápenatý

Uhličitan vápenatý (CaCO3) je bílá krystalická látka, používá se ke hnojení. Krystalické modifikace použité v infoboxu jsou shodné s mřížkami minerálů pro kalcit (I - modifikace), aragonit (II - modifikace) a vaterit (III - modifikace).

V přírodě se vyskytuje ve formě vápence. Termickým rozkladem (zahříváním) se uhličitan vápenatý rozkládá za vzniku oxidu vápenatého a oxidu uhličitého:

CaCO3 → CaO + CO2Popsaný proces probíhá ve vápenkách a bývá označován jako pálení vápna. Pro oxid vápenatý se užívá i název pálené vápno a pro hydroxid vápenatý, který vzniká jeho reakcí s vodou se užívá označení vápno hašené. Hydroxid vápenatý, který je málo rozpustný ve vodě (a jeho rozpustnost ve vodě s rostoucí teplotou na rozdíl od většiny pevných látek klesá) se ve směsi s pískem a vodou používá ve stavebnictví ke spojování cihel a nazývá se malta. Při tuhnutí malty dochází k reakci hydroxidu vápenatého s oxidem uhličitým přítomným ve vzduchu. Dochází ke vzniku uhličitanu vápenatého:

Ca(OH)2 + CO2 → CaCO3 + H2OUhličitan vápenatý je prakticky nerozpustný ve vodě. Pokud je ve vodě protékající přes vápencové skály rozpuštěn oxid uhličitý, dochází k přeměně nerozpustného uhličitanu vápenatého na rozpustný hydrogenuhličitan vápenatý:

CaCO3 + CO2 + H2O → Ca(HCO3)2Roztok hydrogenuhličitanu po malých kapkách dopadá na skálu a pomalu se z něj odpařuje voda a uvolňuje se oxid uhličitý. Při poklesu koncentrace oxidu uhličitého v roztoku dochází k rozkladu hydrogenuhličitanu zpět na uhličitan -reakce probíhá tedy v opačném směru a dochází ke vzniku krápníků:

Ca(HCO3)2 → CaCO3 + CO2 + H2OHydrogenuhličitan vápenatý a hořečnatý způsobují přechodnou tvrdost vody. Tu lze na rozdíl od tvrdosti trvalé (působena sírany obou prvků) odstranit varem. Hydrogenuhličitany se rozkládají a přecházejí na uhličitany.

Je součástí schránek některých živočichů.

Vyskytuje se v následujících nerostech a horninách:

aragonit

kalcit

křída

vápenec

mramor

travertin

vaterit

Vápenec

Vápenec je jemnozrnná až celistvá sedimentární hornina. V převážné míře (nad 80 %) je složena z uhličitanu vápenatého (CaCO3) ať už ve formě kalcitu, nebo aragonitu. Jako příměsi se vyskytují dolomit, siderit, křemen, jílové minerály a úlomky zkamenělin. Vápenec společně s dolomitem tvoří čtyři pětiny všech sedimentů na povrchu Země.

Čisté vápence jsou bílé. Chemicky čistý organodetrický nezpevněný kalový vápenec se nazývá křída. Různé příměsi zabarvují horninu do šeda, červena (oxidy železa), zejména když je vystavena zvětrávání.

Vápence vznikají biochemicky a biomechanicky. Biochemicky vzniklé vápence byly vytvořeny biochemickými procesy organismů, například korálové útesy. Biomechanicky vzniklé vápence vznikají nahromaděním skořápek a ulit měkkýšů. Tyto vápence nazýváme organogenní nebo také organodetritické.

Vápence podléhají krasovění. Tvoří rozsáhlé oblasti – krasy. Povrch vápencových skal bývá různě rozbrázděný, doslova rozleptaný. Je to dáno tím, že vápenec se snadno rozpouští vodou, ve které je obsažený oxid uhličitý. Těmto členitým povrchům se říká škrapy. Uvnitř vápencových masívů zase vznikají propasti a rozsáhlé jeskynní systémy, které se často pyšní krásnou krápníkovou výzdobou.Vápence se používají se k výrobě páleného vápna, cementu, drceného kameniva i pro ušlechtilou kamenickou výrobu, v metalurgii, chemickém průmyslu, papírenství a v mnoha dalších oborech. Jemnozrnný vápenec se používá pro tiskovou techniku zvanou litografie (kamenotisk).

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.