Ideologie

Ideologie je propracovaná soustava názorů, postojů, hodnot a idejí s apologetickou nebo ofenzivní funkcí založenou na formulování politických, hospodářských, světonázorových a/nebo podobných zájmů určité skupiny. V politické a společenské praxi se ideologie vládnoucí skupiny projevuje např. ve formě filosofie, práva či morálky, obecně se skrze svou subjektivitu snaží o formulaci celkového výkladu společnosti a člověka jako takového.

V angloamerickém prostředí je obvyklé i užívání termínu ideologie pro neutrální označování ucelené soustavy myšlenek a výpovědí. V evropském prostředí má termín častěji pejorativní vyznění a vyjadřuje též uzavřenost, jednostrannost a iracionální a propagandistické rysy soustavy označované jako ideologie.[1]

Často se pojmem ideologie označují pouze politické ideologie.

Funkce ideologie

Ideologie má podle amerického politologa Andrewa Heywooda více funkcí. První je vysvětlovací funkce, která pomáhá vysvětlovat politické jevy a události, hodnotící funkce nám poskytuje hodnotový systém a jeho kritéria. Díky orientační funkci se můžeme snáze připojit k nějaké sociální skupině a funkce programová nám nabízí základní rysy politického programu a politické cíle.[2]

Historie pojmu ideologie a její chápání jednotlivými mysliteli

Za tvůrce pojmu ideologie je označován francouzský osvícenecký aristokrat a filosof Antoine Destutt de Tracy. Ten se za Direktoria podílel na vzniku Národního institutu, kde později působil v Sekci morálních a politických věd na Oddělení analýzy vjemů a idejí.[3] Slovo „idéologie“ bylo poprvé použito na přednášce 20. června 1796,[4] kdy de Tracy hledal příhodný název pro svou vědu o idejích, „Science des idées“, zbavenou veškerých metafyzických a náboženských konotací.

Destutt de Tracy tento termín poprvé použil pro označení systematicky kritických a terapeutických studií sensualistických základů idejí. Moderní pojetí pojmu však vychází z jeho posměšné na základě vnitřní souvislosti přenesené aplikace na všechny systémy idejí, které se nelogicky nadřazují a zároveň s sebou nesou předpoklad, že tato absence realismu má svůj zdroj v sebezaslepení a sebezaujetí ideologa jako reprezentanta ideologie, vlastní tedy než propagandistickou funkci, byť to původně proklamátory idejí nebylo zamýšleno.[5]

O pejorativní význam slova ideologie se zasloužil Napoleon Bonaparte, který zpočátku podporoval institut a roku 1797 se dokonce stal jeho čestným členem,[6] ale později se od Destutta de Tracyho distancoval, protože jeho škola údajně nedokázala pochopit praktickou politiku.[6] Poté, co se Napoleon ve Francii ujal vlády, došlo mezi ním a institutem k názorovému střetnutí, neboť institut „obhajoval demokratické výsledky revoluce a stal se postupně hrází proti absolutistickým snahám Napoleona“.[6] Napoleon dokonce obvinil Ideology z neúspěšného tažení do Ruska. Přestože de Tracy slova ideolog („idéologue“) nikdy nepoužil, neboť člověk zabývající se ideologií byl podle něj ideologista („idéologiste“), redaktoři Francouzského akademického slovníku z roku 1835 s oběma výrazy pracovali jako se synonymy, navíc upřednostnili politické „ideolog“, kterým Napoleon označoval své liberální odpůrce.[3]

Z tohoto rétorického pozměnění významu pochází marxistický vývoj ideologie, jež slouží k znevážení věr, teorie a praxe odpůrců. Dodnes je ideologie chápána jako pojem užívající se pro hru moci a resistence, které nutně nemusí být jen politické.[5]

Moderní podobu pojem ideologie nabyl až v marxismu. Podle Karla Marxe a Friedricha Engelse se jedná o falešné vědomí, které zakrývá skutečnost. Uchopení tohoto pojmu se však v průběhu vývoje marxismu lišilo. Kupříkladu Lenin se shoduje s ostatními radikálními marxisty na existenci dvou typů ideologií: negativní sloužící buržoazii a pozitivní, která je revolučním nástrojem pro dělnickou třídu.[7] Marx naopak tvrdí, že existuje více druhů ideologie, neboť každá třída si vytváří svou vlastní.[8] Z Marxe vycházel i sociolog Karl Mannheim, který se výzkumem pojmu zabýval.

V nemarxistickém užití termínu představují ideologie doktríny vyhlašované představiteli stran, prvně užité na přelomu 19. a 20. století. Právě na těchto staví své teorie Karl Mannheim.[5]Termín ideologie má pejorativní nádech pro některé nemarxistické autory v těch případech, kdy stranické doktríny obsahují monopolistické, propracované a uzavřené ideologie, jímž je následně dodán tento hanlivý podtext.[5]

Marxisté i nemarxisté se shodují na tezi, že ve všeobecném negativním slova smyslu pojem ideologie znemožňuje racionální argumentaci, nejedná se tak pouze o doktrínu bez logických rozumových podkladů, ale také o systém devastující příhodné protiargumenty.[5]

Dle Mannheima nejsou ideologie schémata sloužící k vytýkání kvalit vědeckých konstruktů. Domníval se, že ideologie představují pyšný kulturní útvar poskytující směrodatné výklady světa a jejich funkce je nenahraditelná.[9]

Další odbornější verze přístupů k ideologii jsou pestrou škálou politického uvažování. Neomezují se jen na třídění odpovědí k jednotlivým postojům. Tato empirická práce se zabývá otázkou nastolenou antropologickými přístupy, totiž je-li ideologie prostě jakýmkoli druhem symbolické soustavy, která může lidi vybavit politickou identitou a řídit jejich politické postoje, nebo zda má zvláštní rozlišitelné rysy.[9]

Sociologové od sebe oddělují dva typy vzniku a vývoje pojmu ideologie. Jeden označují jako hodnotící a druhý jako nehodnotící, avšak oba způsoby v detailu hodnotí. Minimálně ve smyslu, že ani jeden neuznává platnost idejí, které jsou podle nich ideologické. Odlišné je pouze chápání ideologie jako politické nebo sociální filosofické myšlenky, která má být teprve uspořádána a diskutována, takto užívají termín především angličtí akademičtí autoři politické literatury.[9]

Na teoretická rozpracování termínu ideologie byli v minulosti bezesporu nejproduktivnější marxisté. Ti se snažili pomocí kritického ideologického myšlení vysvětlit, z jakých důvodů dělníci nepokračovali v šíření revolučních nálad prosazovaných Marxem jako antitezí k dominantním ideologiím, jež se sám Marx rozhodl poodkrýt.[10]

Oficiální marxismus ve finále ideologii de facto ořezal natolik, že je rovna jakémukoli popisu pozornosti společenského činitele, o kterém předpokládáme, že má jedinečný zájem, obvykle ekonomický.[10]

Jednotlivá pojetí ideologie

Pojetí ideologie dle Karla Marxe

Pojem ideologie u Marxe se od obecného pojmu velmi liší, ale právě s jeho osobou získává pojem větší význam, než měl doposud. Slovo ideologie použil ve svém raném díle Německá ideologie (1846), které napsal spolu s Friedrichem Engelsem. v tomto díle je ideologie chápána coby „Myšlenky vládnoucí třídy, jsou v každé epoše myšlenkami vládnoucími, tj. třída, která je vládnoucí materiální mocí společnosti, je současně její vládnoucí duchovní mocí“.[11] Marx je toho názoru, že se v ideologii šíří nepravdivé vidění světa, dochází zde tak k mystifikaci. Tento jev později nazval Friedrich Engels jako falešné vědomí. Dle Marxe je ideologie spjata s třídním systémem a je projevem moci, která je nerovnoměrně rozdělena mezi společenské vrstvy (třídy). Marx také tvrdí, že ideologie je jen dočasný jev, protože proletariát žádnou ideologii nepotřebuje, protože je jedinou třídou, která nepotřebuje iluze.[12]

Pojetí ideologie podle hnutí navazujícího na myšlenky marxismu

Ideologie už nepředstavuje jen nepravdu (mystifikaci). Termín je zbaven hanlivých a negativních konotací. Lenin například ve svém díle Co dělat? (1902) hovoří o proletářských idejích jako o „socialistické ideologii“ či „marxistické ideologii“.[13]

Pojetí ideologie dle Antonia Gramsciho

Italský politik a marxistický filosof Antonio Gramsci došel při rozvíjení marxistické teorie ideologie nejdále. Tvrdil, že třídní systém, který se objevuje v kapitalismu, není udržován jen nerovnou ekonomikou a politickou mocí, ale také vládou buržoazních idejí a teorií. Zastával také názor, že se ideologie objevuje ve všech vrstvách ve společnosti.[14]

Mannheimovo pojetí ideologie

Maďarský sociolog Karl Mannheim reprezentuje směr v sociologickém myšlení, který můžeme označit za „kritiku ideologií“. Směr kritizuje hlavně ideologický a utopický způsob myšlení. Mannheim vychází z Marxova pojetí ideologie jako falešného vědomí a jako procesu tvorby idejí z idejí samotných.

Považuje naši dobu za dobu konfliktu mezi ideologiemi, který má ničivý dopad na lidstvo. A zastává názor, že současnému světu a dějinám lze porozumět jen skrze porozumění podstatě ideologických systémů. Pro Mannheima představuje ideologie soubor idejí, kde jsou vztahy idejí k jejich nositelům, k jejich zájmům a sociálním pozicím důležitější než samotný obsah idejí. Pojem ideologie je víceznačný. Můžeme oddělit dva významy pojmu „ideologie“, první lze označit za dílčí a druhý za totální pojem ideologie.

Dílčí pojem vypovídá pouze o tom, že určitým „představám“ a „idejím“ nechceme věřit. Tyto ideje totiž pokládáme za zastření faktického stavu, který není vhod tvůrci těchto představ (idejí). Pod tento pojem můžeme zahrnout vše od vědomé lži až po klamání sebe. Za ideologii označuje jen část tvrzení určité osoby a to pouze vzhledem k obsahovosti výpovědi. Osoba, která zastírá fakta, a její potenciální odhalitel jsou na stejné úrovni. Lži a zastírání faktů určité osoby mohou být ještě u dílčího pojmu odhaleny, nejde to o radikální podezření z ideologie. Funkcionalizování se pohybuje jen v psychologické rovině. Předpokládá se, že k zastírání pravdy vedou osobu určité zájmy, kterých chce dosáhnout, proto pracuje partikulární pojem ideologie především s psychologií zájmů.[15]

O totální (radikální) pojem se jedná, pokud jde o ideologii období nebo určité skupiny (např. třídy). Je tím myšlena zvláštnost a povaha totální struktury vědomí tohoto období nebo skupiny. Totální ideologie zahrnuje celý myšlenkový systém, který charakterizuje určitou skupinu nebo dobu. Proto se zde funkcionalizuje celá teoretická rovina. Toto pojetí ideologie se snaží pracovat hlavně s formalizovaným a objektivním pojmem funkce. Tady se často jedna strana snaží zničit druhou a to jak její obsahy a stanoviska tak i její duchovní základnu. K tomuto extrémnímu vyhrocení, kdy strany destruují i duchovní podstaty opozice, mohlo dojít až v moderní společnosti, kde se vytvořily rozhodující sociální polarity nesené odlišnou světovou vůlí

O podezření z ideologie můžeme podle Mannheima mluvit v případě, kdy přirozená lidská nedůvěra se stává metodickou, když se nepřátelské názory neberou jen jako vylhané, ale objevuje se v nich neschopnost pravdy, která se vysvětluje jako funkce sociálního zakotvení. Partikulární ideologie se často transformuje v totální. Poukazování na chyby druhé strany přechází ve snahu podrobit sociologické kritice celé její myšlení a vědomí.

Ideologie v době totalitních režimů a během studené války

V této době bylo upozorňováno hlavně na úlohu ideologie na režimy v Itálii (fašismus) a Německu (nacismus), Rusku (komunismus). Hlavními osobami tohoto období, které se vývojem ideologie zabývali, byli Karl Popper, Hannah Arendtová, J. L. Talmon a Bernard Crick. O ideologiích typu komunismu nebo fašismu tvrdili, že jsou to ideologie „uzavřené“, které si nárokují monopol na pravdu a odmítají tolerovat myšlenky a názory s nimi neslučitelné. Ideologie jsou tak „sekulární náboženství“: mají totalizující povahu a slouží jako nástroje sociální kontroly, protože zajišťují servilitu a poslušnost. Podle Poppera je tak například liberalismus ideologií „otevřenou“, a to díky tomu, že je založen na svobodě, toleranci a různosti.[16]

Pojem ideologie od 60. let 20. století

Pojem je nově definován a to pro potřeby běžné společenské a politické vědy, stal se tak neutrálním a s objektivním obsahem. Byl zbaven politické zátěže, která s ním byla v minulosti spojována.

Vnímání ideologie napříč politickým spektrem

Podle A. Heywooda[17] liberálové na ideologii pohlížejí jako na oficiálně sankcionovaný systém názorů, který si nárokuje monopol na pravdu, často za pomoci pochybného tvrzení, že je vědecký. Ideologie má tudíž utlačovatelskou až totalitní povahu, markantními příklady ideologie jsou komunismus a fašismus.

Podle konzervativců je ideologie projev arogance racionalismu. Ideologie jsou propracované myšlenkové systémy, které jsou nebezpečné či nespolehlivé, protože jsou odtržené od reality, kladou si tak nedosažitelné cíle.

Socialisté, kteří následují Marxe, v ideologii viděli soubor myšlenek, které zakrývají rozpory třídní společnosti.

Fašisté se často se od ideologie odvracejí a reprezentují ji jako „světový názor“ (Weltanschauung) než jako nějakou systematickou filosofii.

Ekologové zastávají názor, že ideologie negativně poznamenaná svým napojením na arogantní humanismus a na ekonomiku orientovanou na růst.

Náboženští fundamentalisté přistupují k hlavním náboženským textům jako k ideologii a to z důvodu, že jsou zjeveným slovem božím. Odmítají tak sekulární teorie, nejsou totiž opřeny o náboženské principy a postrádají tak mravní podstatu.

Reference

  1. Jan Jandourek: Sociologický slovník, Portál, Praha, 2001. Heslo ideologie.
  2. HEYWOOD, A. (2004). Politologie. Praha: Eurolex Bohemia. s. 29. ISBN 80-86861-71-6.
  3. a b ŠARADÍN, P. (2001). Historické proměny pojmu ideologie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. s. 20. ISBN 80-859-5994-1.
  4. ŠARADÍN, P. (2001). Historické proměny pojmu ideologie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. s. 21. ISBN 80-859-5994-1.
  5. a b c d e MILLER, D.; COLEMANOVÁ, J.; CONNOLY, W.; RYAN. A. (1995). Blackwellova Encyklopedie Politického myšlení. Ideologie. s. 190. Brno: Proglas, Jota. ISBN 80-85617-47-1.
  6. a b c ŠARADÍN, P. (2001). Historické proměny pojmu ideologie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. s. 22. ISBN 80-859-5994-1.
  7. ŠARADÍN, P. (2001). Historické proměny pojmu ideologie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. s. 31. ISBN 80-859-5994-1.
  8. ŠARADÍN, P. (2001). Historické proměny pojmu ideologie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. s. 32. ISBN 80-859-5994-1.
  9. a b c MILLER, D.; COLEMANOVÁ, J.; CONNOLY, W.; RYAN. A. (1995). Blackwellova Encyklopedie Politického myšlení. Ideologie. s. 191. Brno: Proglas, Jota. ISBN 80-85617-47-1.
  10. a b MILLER, D.; COLEMANOVÁ, J.; CONNOLY, W.; RYAN. A. (1995). Blackwellova Encyklopedie Politického myšlení. Ideologie. s. 192. Brno: Proglas, Jota. ISBN 80-85617-47-1.
  11. HEYWOOD, A. (2004). Politologie. Praha: Eurolex Bohemia. s. 24. ISBN 80-86861-71-6
  12. HEYWOOD, A. (2004). Politologie. Praha: Eurolex Bohemia. s. 24-25. ISBN 80-86861-71-6.
  13. HEYWOOD, A. (2004). Politologie. Praha: Eurolex Bohemia. s. 25. ISBN 80-86861-71-6.
  14. HEYWOOD, A. (2004). Politologie. Praha: Eurolex Bohemia. s. 25-26. ISBN 80-86861-71-6.
  15. HEYWOOD, A. (2004). Politologie. Praha: Eurolex Bohemia. s. 26-27. ISBN 80-86861-71-6.
  16. HEYWOOD, A. (2004). Politologie. Praha: Eurolex Bohemia. s. 27. ISBN 80-86861-71-6.
  17. HEYWOOD, A. (2004). Politologie. Praha: Eurolex Bohemia. s. 31. ISBN 80-86861-71-6.

Související články

Literatura

  • ŠARADÍN, Pavel. Historické proměny pojmu ideologie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001. 121 s. ISBN 80-85959-94-1. (česky)
  • HEYWOOD, Andrew. Politologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. 482 s. ISBN 80-86432-95-5. (česky)
  • MANNHEIM, Karl (1991).  Ideologie a utopie. Bratislava: Archa.  ISBN 80-7115-022-3.
  • MILLER, D.; COLEMANOVÁ, J.; CONNOLY, W.; RYAN. A. (1995). Blackwellova Encyklopedie Politického myšlení. Ideologie. Brno:Proglas, Jota. ISBN 80-85617-47-1.

Externí odkazy

Antikomunismus

Antikomunismus je termín, označující takové myšlenky, které odmítají ideologii komunismu. Je v opozici k organizacím, vládám, skupinám nebo jedincům, kteří komunismus propagují nebo vyhlašují za svůj cíl, ideál nebo tuto ideologii používají jako prostředek k dosažení moci.

Již v počátcích komunistických ideologií v 19. století se po celém světě objevili první antikomunisté, kteří spatřovali v komunismu překroucení ideálů osvícenství. Podle Arendtové jde ale o oficiální americkou „protiideologii“ USA z období studené války, která „právě tak jako komunistická ideologie tíhne k tomu, stát se všezahrnující“ a svádí své vyznavače k fikci: ti apriorně odmítají rozlišovat mezi různými typy komunistických diktatur založených na vládě jedné strany a autentickou totalitní vládou v Číně.Antikomunismus je pojem, který obsahuje jinak široké spektrum názorových proudů a skupin – od odpůrců na základě vnitřního přesvědčení nebo víry (například křesťanství či islámu) přes zastánce lidských práv a demokracie až k zastáncům ostatních totalitních ideologií (například nacismu). Antikomunisté tedy nevycházejí z nějaké jednotné ideologie, existují prakticky v celém politickém spektru a jejich jediným jednotícím prvkem je odpor proti komunismu.

Arabská demokratická strana (Izrael)

Arabská demokratická strana (hebrejsky: המפלגה הדמוקרטית הערבית; ha-Miflaga ha-Demokratit ha-Aravit, známa též pod akronymem Mada – מד"ע, arabsky: ألحزب الديمقراطي العربي, al-Hizb al-Dimukrati al-Arabi) je izraelská politická strana založená roku 1988.

Chazit datit Toratit

Chazit datit Toratit (hebrejsky: חזית דתית תורתית; Náboženská fronta Tóry) je bývalá izraelská politická strana.

Degel ha-Tora

Degel ha-Tora (hebrejsky: דֶגֶל הַתּוֹרָה, doslova „Prapor Tóry“) je izraelská aškenázská ultraortodoxní politická strana, která společně se stranou Agudat Jisra'el tvoří politické seskupení Sjednocený judaismus Tóry.

Islamismus

Islamismus je zastřešující pojem pro politické ideologie, které se odvolávají na islám jako základní zdroj politického a právního myšlení a požadují návrat muslimů ke svým náboženským kořenům. Islamismus je kontroverzní termín a jeho definice se od sebe navzájem liší.

Příkladem islamistického hnutí je organizace Islámský stát, která v západních i islámských státech šíří teror a odvolává se přitom na tradiční islámské hodnoty, které prostřednictvím něho hrubě porušuje.Někteří islamističtí myslitelé zdůrazňují důležitost nastolení islámského práva (šaría) mezi muslimy, panislamickou politickou jednotu, a také likvidace nemuslimských, často západních, vojenských, ekonomických, politických, sociálních a kulturních vlivů v muslimském světě z důvodu jejich nekompatibility s islámem.Někteří pozorovatelé navrhují, že principy islamismu jsou méně striktní a mohou být definovány jako forma „podpory [muslimské] identity, autenticity, obrození nebo obnovení muslimské komunity“.Důležitými osobnostmi islamismu k roku 2003 byli Sajjid Qutb, Hasan al-Banná, Abul Ala Maududi, Taqiuddin al-Nabhani, a ajatolláh Rúholláh Chomejní.

Křesťanská demokracie

Křesťanská demokracie je politická ideologie, která v sobě kombinuje prvky křesťanství a demokracie. Vznikla v 19. století v Evropě pod vlivem konzervatismu a katolického sociálního učení. Poměrně specifické postavení mají křesťanskodemokratické strany ve Skandinávii, které na rozdíl od většiny "sesterských" stran vzešly z protestantského prostředí. Jejich vznik byl reakcí na sekularizaci společnosti po druhé světové válce.

Přes výzvu sekularizace je stále vlivnou ideologii v Evropě a Latinské Americe. V politické praxi zastává křesťanská demokracie konzervativní pohled na kulturu, společnost a morálku (sociální konzervatismus), avšak v ekonomické oblasti prosazuje sociálně tržní hospodářství.

Liberalismus

Liberalismus (latinsky liber svobodný, liberalis svobody se týkající, svobodomyslný) je politický směr nebo také filosofický pohled, který stojí na tom, že svoboda je prioritní politická hodnota. Tato ideologie původně vznikla v 17. století v Anglii a má kořeny v evropském osvícenství. V různých oblastech světa se však liberalismus dále vyvíjel odlišně, a proto může mít slovo „liberalismus“ celou řadu významů v závislosti na kontextu a regionu.

Maki (historická politická strana)

Maki (hebrejsky: מק"י, plným názvem המפלגה הקומוניסטית הישראלית,ha-Miflega ha-komunistit ha-jisra'elit, Komunistická strana Izraele) je bývalá izraelská politická strana existující v letech 1948-1973.

Nacionalismus

Nacionalismus (z lat. natio, národ) jsou myšlenkové tendence, ideologie a politika zdůrazňující význam národa, tedy sounáležitost skupiny lidí, kteří obvykle (dle různé definice národa) sdílejí společný původ, historii, jazyk, kulturu a území. Z nacionalismu vychází myšlenka národních států, na které je do značné míry založeno dnešní uspořádání států světa. Z tohoto pojetí také vychází názvosloví používající pojmy národní a mezinárodní. Pod vlivem nacistického vypjatého nacionalismu se tento výraz začal používat také v negativním smyslu pro ideologii šovinismu, přesvědčení o výjimečnosti vlastního národa. Tento význam většinou nemívá odpovídající český výraz národovectví. Příbuzným pojmem je patriotismus, česky vlastenectví, který zdůrazňuje vlast (otčinu, něm. Vaterland, lat. patria), tedy rodiště či (u exulantů) zemi rodičů.

Nacionalismus jako intelektuální postoj je doložitelný již ve středověkých pramenech (Kosmova kronika, Kronika tak řečeného Dalimila) a v díle i působnosti středověkých myslitelů (Jeroným Pražský, Johlín z Vodňan). O středověkém nacionalismu (namísto dynastického či zemského vlastenectví) zpravidla hovoříme tehdy, když se v pramenech vedle definice národa vlastí (patria), případně vírou (feides), vyskytuje definice jazykem a etnickým původem (lingua a sanquis u Jeronýma). Ve středověku je nacionalismus často spojen s vymezením proti ostatním zemským národům (v Českých zemích zejména proti Němcům, v menší míře proti Polákům), které se často od původního obyvatelstva liší pouze etnicky (nikoli jazykem atd.).

Raně novověký nacionalismus se středověkým sdílí především svou exkluzivitu, tedy omezenost na relativně úzkou vrstvu inteligence. Vědecký názor, podle kterého se moderní nacionalismus od nacionalismu předmoderního odlišuje především zapojením mas (střední a nižší vrstvy) do politiky a angažovaností všech vrstev v národnostních a jazykových otázkách, se nazývá kvantitativní evolucionismus.

Moderní nacionalismus má původ zejména v romantismu (zájem o národní historii) a velké francouzské revoluci, která sjednocený národ chápala jako protiklad starého režimu. Nacionalismus se tak nejvýrazněji rozvíjel v 19. století v Evropě, kdy v oblasti kultury se projevoval národními obrozeními, v oblasti politiky nejvýrazněji

sjednocením Itálie a Německa, novými národními státy vzniklými sjednocením menších států.

Nacionalismus hrál ještě větší roli ve 20. století. Byl jedním z principů uspořádání Evropy po první světové válce, které dalo vzniknout Československému státu. Vypjaté podoby nacionalismus dostal v řadě států ve třicátých letech, zejména v německém nacismu, který ve jménu nacionálních zájmů rozpoutal druhou světovou válku. Nacionalismus měl vliv i po druhé světové válce, výrazně ovlivnil uspořádání světa v postkoloniálních oblastech, později například působil při rozpadu Sovětského svazu, Jugoslávie nebo Československa. V různé míře ovlivňuje politiku států a změny na politické mapě světa i v současnosti.

Nacismus

Nacionální socialismus (zkráceně nacismus, německy: Nationalsozialismus) je krajně pravicová totalitní ideologie oficiálně uplatňovaná diktaturou v Německu v letech 1933–1945 (tzv. Třetí říše) prostřednictvím Národně socialistické německé dělnické strany (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, NSDAP) vedené Adolfem Hitlerem. Ottova encyklopedie uvádí pro heslo nacismus (národní socialismus), že jde o totalitní ideologii založenou na vypjatém nacionalismu, rasismu, prvcích socialismu, militarismu a antisemitismu.

Neonacismus

Neonacismus je ultrapravicová politická ideologie vycházející z nacismu. Ideologie vznikla po 2. světové válce. Ve většině zemí je zakázán jakožto ideologie směřující k porušování lidských práv.

Po'alej Agudat Jisra'el

Po'alej Agudat Jisra'el (hebrejsky: פועלי אגודת ישראל; Dělníci Agudat Jisra'el) je bývalá židovská politická strana a hnutí v Polsku a bývalá izraelská politická strana a stále existující hnutí v Izraeli. Je známá také pod akronymem Pai nebo Pagi (פא"י nebo פאג"י).

Politická ideologie

Politické ideologie jsou jedním z nejběžnějších významů slova ideologie. Původně s termínem ideologie přišel osvícenecký filosof Destutt de Tracy ve svém díle Éléments d'ideologie z roku 1795. Tento pojem sloužil k označení idejí, které jsou myšlenkovým základem pro praktické jednání lidí, politiku a morálku. Brzy však nabyl pejorativní význam, to když Napoleon Bonaparte začal teoretiky zastávající názory odtržené od praktických otázek nazývat ideology. Další osobností, která se problematikou ideologie zabývala, byl Karl Marx. Ten ji chápal jako odlesk materiálních vztahů, který si uchovává zdání reality jen díky nedostatečnému pochopení skutečných poměrů. Marxismus tudíž ideologie vysvětluje jako prostředek k legitimizaci daného společenského řádu a odmítá je jako idealistické a spekulativní. Následně podobné názory zastává i Karl Mannheim, který rozpracovává sociologii vědění.

Rasismus

Rasismus je teorie a ideologie hierarchizující sociální skupiny podle rasového klíče. Rasismus jako politická ideologie se snaží legitimizovat společenské nerovnosti na základě biologických (rasových) rozdílů mezi lidmi. Jeho moderní forma vznikla v době romantismu jako reakce na osvícenské teorie o občanské rovnosti. Tehdejší rasismus souvisel s rozvojem etnického nacionalismu a později s využitím evoluční teorie tzv. sociálním darwinismem.

Rasismus v širokém slova smyslu je názor, že z představy, podle níž je lidstvo rozděleno na biologicky odlišné „rasy“, lze vyvodit politické či sociální důsledky a rozdíly.Tato teorie tvrdí, že odlišný vývoj různých lidských ras a etnik, podmíněný geografickou diverzitou, determinuje schopnosti a vlastnosti jejich jednotlivých příslušníků. V praxi pak tento názor v řadě případů vedl (či stále ještě vede) k rasové segregaci, veřejnoprávní nebo soukromoprávní diskriminaci, a ve výjimečných případech i k pokusům o vyvraždění nepřátelských skupin.

Výrazy rasismus a rasista jsou především v západoevropských zemích mnohdy zneužívány a slouží k onálepkování a potlačení jakékoliv kritiky multikulturalismu a špatných zvyklostí jiných kultur a etnik.

Sjednocená arabská kandidátka

Sjednocená arabská kandidátka (arabsky: ألقائمة العربية الموحدة‎‎ al-Ká'ima al-arabíja al-muwahhada; hebrejsky: רשימה ערבית מאוחדת‎‎‎, Rešima aravit me'uchedet), v Izraeli běžně známá pod hebrejským akronymem Ra'am (hebrejsky: רע״ם‎‎), je izraelská politická strana zastupující a podporující izraelské Araby. Nemá nic společného s původní Sjednocenou arabskou kandidátkou, která existovala koncem 70. a počátkem 80. let 20. století.

Socialismus

Socialismus (z latinského socialis družný, společenský) je myšlenka a hnutí, které se snaží liberálně kapitalistický soukromovlastnický hospodářský a společenský řád nahradit systémem založeným na společném vlastnictví. Cílem socialismu je dosažení ideálů rovnosti, spravedlnosti a mezilidské solidarity cestou sociální reformy (tzv. reformní socialismus) nebo revolucí (tzv. revoluční socialismus). Socialismus si obecně klade tyto cíle: změna majetkových a právních vztahů ve společnosti, změna struktury hospodářství, boj proti výsadám ve vzdělání a změna státního zřízení.

Socialismus je ucelený myšlenkový systém, který vznikl jako reakce na industrializaci. Samotný termín podléhá době a místu užití, kdy může znamenat velmi odlišné postupy. Oxfordský slovník světové politiky ho dělí na sociálně-demokratický, marxistický a utopický (komunistický).V širším smyslu jde zaprvé o ekonomický systém charakterizovaný společným vlastnictvím výrobních prostředků, kolektivismem, intervencionismem a v tzv. reálně socialistických státech, vycházejících z totalitního pojetí řízení hospodářství, i v některých demokratických zemích určitou mírou plánovaného hospodářství. V ekonomickém smyslu je protiváhou kapitalismu.Zadruhé o politickou ideologii, kdy je tradičně spolu s liberalismem a konzervatismem považován za jednu ze tří nejvýznamnějších ideologií. Pojem poté zahrnuje různé levicové myšlenkové směry jako demokratický socialismus, křesťanský socialismus, komunální socialismus, národní socialismus nebo sociální demokracie.

Sociální liberalismus

Sociální liberalismus je politická ideologie historicky vycházející z tradičního liberalismu, avšak reagující na sociální problémy. V současné době jej přijalo hodně stran, historicky vycházejících ze socialismu a sociální demokracie. Nejznámějším příkladem je britská Labour Party a částečně i německá SPD programově vycházející z tzv. „Třetí cesty“. Sociální liberalismus tak často bývá situován do levého středu politického spektra.

Ve Spojených státech Demokraté dříve prosazovali středo-levicový princip „pečovatelského státu“ a větších individuálních svobod, od kterého se však kolem 60. let dvacátého století po éře Franklina Roosevelta a Harryho Trumana začali odchylovat značně směrem doprava ukončením podpory sociální péče, všeobecného zdravotnictví, bezplatného školství apod.K nejvýznamnějším představitelům patří například Herbert Wells, Denis Pauk, nebo Antonio Gramsci.

Totalitarismus

Totalitarismus (z latinského totus = “celý”) je politický systém, jehož vládnoucí skupiny neuznávají žádné meze své pravomoci a snaží se regulovat všechny aspekty veřejného a soukromého života. Základními znaky totalitarismu jsou autokratická vláda a prosazování politické ideologie v oblasti veřejného i osobního života. Zpravidla je provázena a podmíněna státním nevolnictvím, zákazem cest do zahraničí, uzavřením hranic.

Totalitarismus je nedemokratickou formou vlády, typicky nastolovanou masivní ideologickou propagandou a neskrývaným terorem a brutalitou. Od autokracie se odlišuje tím, že usiluje o „totální“, naprostou moc, a to zpolitizováním veškeré společenské i individuální existence. Totalita je obecně charakterizována propojením autoritativní vlády a politické ideologie.Totalitní stát zcela ovládá a řídí ekonomiku, potlačuje svobodu slova a kritiku režimu. Totalitní režim zasahuje do všech stránek veřejného i soukromého života, přesněji smazává rozdíl mezi soukromým a veřejným životem a neuznává svobodného jedince ani žádnou hranici své moci.

Mezi ideologie inklinující k totalitárnímu režimu lze zařadit fašismus, komunistickou diktaturu proletariátu, komunismus, socialismus, nacismus a státní kapitalismus.

Totalitní systém se obvykle charakterizuje těmito rysy:

státem vynucovaná ideologie (indoktrinace školství)

omezení svobody projevu, včetně autocenzury (lidé se obávají vyslovit názor),

výchova k udavačství,

zákaz držení zbraní občany,

jediná strana ovládající státní aparát,

policejní kontrola a sledování občanů včetně používání mimosoudní represe a zastrašování,

postih oponentů a jejich potomků (znemožnění vzdělání, zaměstnání, aktivity sociální, publikační, až po uvěznění),

likvidační sankce vůči médiím, které by umožnily publikaci názorů oponentů,

centrální řízení státu, omezení pravomocí menších samosprávních celků,

omezení pohybu vlastních občanů, zejména do zahraničí, až po uzavření hranic,

monopol na prostředky masové komunikace.

Šituf ve-achva

Šituf ve-achva (hebrejsky: שיתוף ואחווה, arabsky: مشاركة وأخوة, doslova Spolupráce a bratrství) je bývalá izraelská politická strana izraelských Arabů a drúzů.

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.