Federica Mogheriniová

Federica Mogheriniová, nepřechýleně Federica Mogherini (* 16. června 1973 Řím) je italská levicová politička a politoložka, která od listopadu 2014 zastává úřady místopředsedkyně Junckerovy Evropské komise a šéfky evropské diplomacie – z titulu vysoké představitelky Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. V této funkci nahradila Britku Catherine Ashtonovou. K  jejímu jmenování Evropskou radou došlo 30. srpna 2014.[1][2]

Od února do října 2014 působila na postu italské ministryně zahraničních věcí ve vládě Mattea Renziho jakožto nejmladší osoba v této pozici od konce druhé světové války.[1]

Federica Mogheriniová
Federica Mogheriniová, 2015
Federica Mogheriniová, 2015

3. vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku
Úřadující
Ve funkci od:
1. listopadu 2014
Předchůdce Catherine Ashtonová

Místopředsedkyně Evropské komise
Úřadující
Ve funkci od:
1. listopadu 2014
Předseda Jean-Claude Juncker
Předchůdce Catherine Ashtonová

Ministryně zahraničí Itálie
Ve funkci:
22. února 2014 – 31. října 2014
Předseda vlády Matteo Renzi
Předchůdce Emma Boninová
Nástupce Paolo Gentiloni

Členka Poslanecké sněmovny Parlamentu
Úřadující
Ve funkci od:
29. dubna 2008
Volební obvod Benátsko (XVI. období)
Emilia-Romagna (XVII. období)
Stranická příslušnost
Členství Demokratická strana

Narození 16. června 1973 (46 let)
Řím, Itálie Itálie
Choť Matteo Rebesani
Rodiče Flavio Mogherini
Děti Caterina a Marta Rebesaniovy
Alma mater Univerzita La Sapienza
Zaměstnání politička
Profese politoložka
Ocenění Rytířský řád San Marina (2014)
emperor Otto award (2017)

Osobní život

Narodila se roku 1973 v Římě do rodiny režiséra a filmového architekta Flavia Mogheriniho (1922–1994).

Vystudovala římskou univerzitu La Sapienza, kde absolvovala politologii. Disertační práce se tematicky zaměřila na politickou filosofii a vztah náboženství a politiky v islámu.[3][4] Na jejím vzniku pracovala během výměnného studentského programu Erasmus v jihofrancouzském Aix-en-Provence.

Již během studií se aktivizovala v hnutích proti genderové diskriminaci, atomovým zbraním a jihoafrickému apartheidu. V roce 2014, kdy vystoupala na nejvyšší úroveň diplomacie, byl na internetu sdílen její snímek neznámého data vzniku, kde stojí vedle palestinského předsedy OOP Jásira Arafata.[1]

Jejím manželem je Matteo Rebesani, s nímž má dvě dcery Caterinu (nar. 2005) a Martu (nar. 2010).

Politická kariéra

Vnitrostranický vzestup

V roce 1988 se jako mladá představitelka radikálně levicových názorů[1] stala členkou Italské federace mladých komunistů (Federazione Giovanile Comunista Italiana), mládežnické organizace Italské komunistické strany. V roce 1991 se tato strana transformovala do nového uskupení zvaného Demokratická strana levice (Partito Democratico della Sinistra). Nástupnickou organizací mladých komunistů se stala Mladá levice (Sinistra Giovanile), což byla mládežnická organizace napojená na jmenovanou sociálnědemokratickou stranu. Mogheriniová do ní vstoupila. Od roku 2001 působila v celostátní radě strany Levicových demokratů (Democratici di Sinistra), což je uskupení, které navázalo na předchozí Demokratickou stranu levice. Později zde také zasedala v politické komisi a celostátním výkonném výboru.

V roce 2003 začala v rámci Levicových demokratů působit v zahraniční sekci, kde měla odpovědnost za vztahy s mezinárodními hnutími a politickými stranami. Postupně se vypracovala na koordinátorku zahraničního odboru, aby následně přešla do kanceláře předsedy Piera Fassiniho s gescí zahraničních záležitostí a mezinárodních vztahů. V tomto období se zaměřovala na vývoj situace v Iráku, Afghánistánu a mírový proces na Středním východu. Udržovala vazby se Stranou evropských socialistů, Socialistickou internacionálou a jejich členy, stejně tak i s Demokratickou stranu Spojených států.

Po založení italské Demokratické strany v říjnu 2007 se stala 4. listopadu téhož roku členkou kanceláře předsedy Waltera Veltroniho, s nímž již spolupracovala během jeho římského primátorování.

Poslankyně parlamentu

Federica Mogherini, President of the Italian delegation to the NATO Parliamentary Assembly and a member of the Group of Eminent Persons (GEM) (9998846455)
Jako předsedkyně italských poslanců v Parlamentním shromáždění NATO, září 2013

V roce 2008 byla poprvé zvolena do Poslanecké sněmovny Parlamentu Itálie, ve volebním obvodu Benátsko. Během šestnáctého funkčního období působila jako tajemnice komise pro obranu, členka italské stálé delegace při Parlamentním shromáždění Rady Evropy a členka stálé delegace v Parlamentním shromáždění Západoevropské unie.

Nový šéf Demokratické strany Dario Franceschini ji 24. února 2009 jmenoval do svého týmu, v němž zodpovídala za záležitostí týkající se rovných příležitostí.[5] Působila také v roli místopředsedkyně nevládní italsko-americké organizace a nadace Italy-USA Foundation.[6]

V únoru 2013 byla do sněmovny znovuzvolena ve volebním okrsku Emilia-Romagna. Zasedala opět v obranném výboru, nově pak ve výboru pro zahraničí a řadila se mezi členy italské delegace do Parlamentního shromáždění NATO, kterému také v dubnu 2013 předsedala. Od 1. srpna téhož roku se pak stala předsedkyní italských zástupců v tomto shromáždění.[7]

Nový stranický předseda Matteo Renzi ji 9. prosince 2013 ustavil do svého týmu, v němž se věnovala záležitostem evropských vztahů. Zařadila se ke členům think tanku German Marshall Fund.[7]

Ministryně zahraničí

Federica Mogherini
Mogheriniová při jmenování ministryní zahraničí

V nově zformované vládě Mattea Renziho byla 22. února 2014 jmenována ministryní zahraničí, jakožto třetí žena, po Susanně Agnelliové a své předchůdkyni Emmě Boninové, a vůbec nejmladší osoba v tomto úřadu od druhé světové války.[1] Prvním jejím krokem jako ministryně bylo, že se společně s italským ministrem obrany sešla s manželkami italských vojáků zadržovaných v Indii – Massimilianem Latorrem a Salvatorem Gironem. Stalo se tak v důsledku incidentu italského tankeru „Enrica Lexie“ u indických břehů roku 2012; tito dva vojáci měli z paluby trajektu zahájit palbu na neznámé blížící se plavidlo a přitom zastřelit dva indické občany.

Pod jejím vedením usilovala italská diplomacie o osvobození odsouzené súdánské lékařky Meriam Ishagové a její převoz do Itálie. Vzhledem k dobrým italsko-súdánským bilaterálním vztahům došlo 24. července 2014 k propuštění a transportu této Súdánky na palubě italského vládního letadla.[8][9]

Poté, co se od listopadu 2014 ujala funkcí v Evropské komisi, ji v italské vládě jako ministr zahraničí nahradil Paolo Gentiloni.

Šéfka diplomacie Evropské unie

Během července 2014, vzhledem k velkému zastoupení italských europoslanců v parlamentní skupině Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů po volbách 2014, se uvnitř Evropské rady začalo zmiňovat její jméno v souvislosti s postem šéfky evropské diplomacie – vysoké představitelky Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, respektive místopředsedkyně nově se formující Junckerovy komise.

Deník Financial Times ve svém vydání z 13. července 2014 zveřejnil zvěsti, že se proti jejímu jmenování postavili někteří východoevropští členové, včetně Lotyšska, Estonska, Litvy a Polska, podle nichž zastávala vůči Rusku v ukrajinské krizi příliš měkký postoj. Italský premiér Renzi ji přesto 2. srpna 2014 oficiálně navrhl designovanému předsedovi Evropské komise Jeanu-Claudu Junckerovi.

Na schůzce socialistických premiérů, uskutečněné krátce před oficiálním summitem Evropské rady 30. srpna 2014, její jmenování potvrdili všichni členové Strany evropských socialistů. Téhož dne pak proběhlo její jmenování na zasedání rady, což na Twitteru oznámil předseda Herman Van Rompuy. V úřadu tak od 1. listopadu 2014 nahradila britskou političku Catherine Ashtonovou.

Kritika

Встреча с Министром иностранных дел Италии Федерикой Могерини - 1.jpeg
V roli ministryně zahraničí při setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, 9. července 2014

Kritika Mogheriniové vycházela z tvrzení, že je prorusky orientovaná, postavená blízko Kremlu, a týkala se také jejího vlažného přístupu k vojenské přítomnosti Ruska na ukrajinském území během tamního válečného konfliktu. Litevská prezidentka Dalia Grybauskaitė ji veřejně označila za „prokremelskou“.[10][11][12][13] Její první nominaci na pozici šéfky evropské diplomacie zablokovaly východoevropské členské státy Evropské unie.[14] Přesto, některé z jejích domnělých přístupů k Rusku se neodlišují od pozic, které zaujímají Německo či Francie.[15]

Výtky směřovaly také k nedostatku zkušeností pro funkci šéfky evropské diplomacie, když se teprve v únoru 2014 stala ministryní zahraničí.[1]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Federica Mogherini na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f Unijním "prezidentem" bude Donald Tusk, šéfkou diplomacie Italka Mogheriniová. iHNED.cz [online]. 2014-08-30 [cit. 2014-09-02]. Dostupné online.
  2. Italy's Mogherini and Poland's Tusk get top EU jobs. BBC News. 30 August 2014. Dostupné online [cit. 30 August 2014]. (anglicky)
  3. Mogherini: Italy's young rising star [online]. 2014-08-30 [cit. 2014-08-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-09-03. (anglicky)
  4. VINCENTI, Daniela. Profile: Federica Mogherini, the next EU foreign affairs chief [online]. 2014-08-30 [cit. 2014-08-31]. Dostupné online. (anglicky)
  5. A Matteo manca solo la fiducia [online]. [cit. 2014-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27-08-2014. (Italian)
  6. Uragano Sandy, Mogherini: "Solidarietà e amicizia al popolo americano, gli USA sapranno reagire"=. www.partitodemocratico.it. 30 October 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky)
  7. a b MOGHERINI, Federica. Chi Sono [online]. blogmog.it, 2014-03-25 [cit. 2014-09-02]. Chi Sono. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-09-04. (italsky)
  8. Sudan: amb. in Italia, Meriam a Roma grazie a amicizia tra nostri paesi [online]. [cit. 2014-09-01]. Dostupné online. (Italian)
  9. Woman who faced death for faith is free [online]. CNN website, 2014-07-24. Dostupné online. (anglicky)
  10. Wright, Thomas. Mogherini is the Wrong Choice for Europe [online]. Brookings Institution, 28 August 2014 [cit. 2014-08-30]. Dostupné online. (anglicky)
  11. Higgins, Andrew. Russia Pushing Ukraine Conflict to Point of No Return, E.U. Leader Says. The New York Times. 30 August 2014. Dostupné online [cit. 30 August 2014]. (anglicky)
  12. Tusk and Mogherini – A Good Lesson [online]. [cit. 2014-08-31]. Dostupné online. (anglicky)
  13. Tusk, Mogherini Named to Top EU Posts Amid Russia Discord [online]. [cit. 2014-08-31]. Dostupné online. (anglicky)
  14. Who is Federica Mogherini - the new woman in charge of EU foreign policy? [online]. [cit. 2014-08-31]. Dostupné online. (anglicky)
  15. Diligent Italian leftist accused of pro-Russian bias By Alvise Armellini, dpa [online]. [cit. 2014-09-01]. Dostupné online. (anglicky)

Externí odkazy

Blízkovýchodní kvartet

Blízkovýchodní kvartet (anglicky: The Quartet on the Middle East) je čtveřice států, mezinárodních a supranacionálních organizací, angažujících se ve vyjednávání mírového procesu izraelsko-palestinského konfliktu. Kvartet sestává ze Spojených států amerických (USA), Ruska, Evropské unie (EU) a Organizace Spojených národů (OSN). Skupina byla založena v roce 2002 v Madridu tehdejším španělským premiérem Aznarem jako důsledek eskalujícího konfliktu na Blízkém východě. V letech 2007 až 2015 byl zvláštním vyslancem kvartetu bývalý britský premiér Tony Blair. Po něm funkci převzal nizozemský konzultant a diplomat Kito de Boer.

Boje o Debalceve

Boje o Debalceve se vedly v tzv. debalcevském kotli v rámci války na východě Ukrajiny od července 2014. Město Debalceve je strategicky důležitý silniční a železniční uzel. Od začátků bojů město držela ukrajinská armáda, která ale ráno 18. února 2015 oznámila svůj ústup z tohoto území.

Catherine Ashtonová

Catherine Margaret Ashton, baronka Ashton of Upholland, (* 20. března 1956) je britská a evropská politička, od prosince 2009 do listopadu 2014 vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, když ji v této funkci nahradila Federica Mogheriniová.

Mezi říjnem 2008 a prosincem 2009 zastávala úřad evropské komisařky pro obchod. Od 9. února 2010 do listopadu 2014 také působila jako první místopředsedkyně Evropské komise.

Evropská komise

Evropská komise je nadnárodní orgán Evropské unie, nezávislý na členských státech a hájící zájmy Unie. Pojem je používán ve dvou významech: buď jako kolegium komisařů nebo jako kolegium s celým administrativním aparátem. Komise se podílí takřka na všech úrovních rozhodování, má největší administrativní a expertní aparát. Sídlí v Bruselu, její ústřední budovou je palác Berlaymont, některé části jsou dislokovány v Lucemburku. Člení se na množství generálních ředitelství a služeb.

Komise je především „strážkyní smluv“ – dbá na dodržování zakládajících smluv Evropské unie a z úřední povinnosti podává žaloby v případě zjištěného porušení. Důležitou pravomocí je účast na tvorbě legislativy, právo předkládat návrhy legislativních předpisů má výhradně Komise. Další pravomoci jsou vydávání doporučení a stanovisek, Komise vykonává i pravomoci v přenesené působnosti (delegovaná legislativní pravomoc). Komise se podílí na jednání Evropské unie navenek,[zdroj?] včetně udržování diplomatických styků a sjednávání mezinárodních smluv. Spravuje z převážné části rozpočet Evropské unie.

Kolegium komisařů zasedá jedenkrát týdně.

Evropská rada

Evropská rada (ER) (anglicky: European Council, francouzsky: Conseil européen) je jednou z vrcholných institucí Evropské unie (EU). Jejími členy jsou hlavy států nebo předsedové vlád členských zemí EU; jejího zasedání se navíc účastní předseda Evropské komise. Předsednictví se do přijetí Lisabonské smlouvy odvozovalo od předsednictví v Radě EU. V souladu s ustanoveními Lisabonské smlouvy byla zavedena funkce stálého předsedy Evropské rady, který je dle čl. 15 odst. 5 této smlouvy volen kvalifikovanou většinou členů Evropské rady na 2,5leté funkční období s tím, že může být zvolen dvakrát po sobě. 1. prosince 2009 se prvním stálým předsedou Evropské rady stal Belgičan Herman Van Rompuy. Dne 1. prosince 2014 byl jeho nástupcem zvolen Polák Donald Tusk, který byl v této funkci opět potvrzen v březnu 2017 přes odpor polské vlády Beaty Szydłové.Evropská rada se schází zpravidla čtyřikrát ročně na řádném zasedání. Evropská rada „dává Unii nezbytné podněty pro její rozvoj a vymezuje její obecné politické směry a priority“ (čl. 15 SEU). V minulosti byla Evropskou radou přijata tak zásadní politická rozhodnutí, jakými bylo např. přijetí jednotné měny eura či tzv. východní rozšíření Evropské unie. Evropská rada však nevykonává legislativní funkce. Po každém svém zasedání je povinna předložit Evropskému parlamentu zprávu o tomto jednání a každoročně písemnou zprávu o pokroku dosaženém Evropskou unií. Pro veřejnost jsou zprávy o zasedání Evropské rady dostupné na internetu pod adresou www.consilium.europa.eu.

Evropský parlament

Evropský parlament (EP) je jeden ze sedmi orgánů Evropské unie a spolu s Radou Evropské unie přijímá její legislativní akty. Reprezentuje občany Evropské unie. Poslanci parlamentu jsou voleni přímou volbou každých pět let. První přímé volby do Evropského parlamentu byly v červnu 1979. Poslanci jsou v jednotlivých zemích EU voleni podle zásad poměrného zastoupení v tajné volbě všemi občany EU, jednotlivé volební systémy se však liší. V Belgii, Lucembursku, Řecku a na Maltě jsou volby pro občany povinné.

Parlament má 751 poslanců, Česko zastupuje 21 poslanců. Počet poslanců z jednotlivých členských států určuje z podnětu parlamentu jednomyslným rozhodnutím Evropská rada (čl. 14 SEU). Volit mohou všichni občané Unie na území daného členského státu. Sídlem EP je Štrasburk (plenární zasedání), ale parlament pracuje také v Bruselu (výbory, schůze politických skupin) a Lucemburku (sekretariát). Základní pravomoce Evropského parlamentu jsou legislativní, rozpočtová a kontrolní. Také politická role Parlamentu v EU postupně roste.

Instituce Evropské unie

Společné instituce EU vycházejí ze zásady sdílení pravomocí, základního principu fungování Evropské unie. Jednotlivé orgány disponují pravomocemi, které dříve podléhaly kompetenci jednotlivých členských zemí. Jádro tvoří sedm orgánů Evropské unie. Zbytek tvoří různé poradní (Hospodářský a sociální výbor, Výbor regionů) a jiné instituce (například Evropský veřejný ochránce práv či Evropský inspektor ochrany údajů) či agentury a úřady (Evropská agentura pro životní prostředí, Evropská agentura pro leteckou bezpečnost, Agentura Evropské unie pro základní práva, Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu, Europol a Eurojust).

Juan Guaidó

Juan Guaidó, celým jménem Juan Gerardo Guaidó Márquez, (* 28. července 1983 La Guaira) je demokratický venezuelský politik a předseda venezuelského Národního shromáždění bojující proti komunismu a Nicolasovi Madurovi. Dne 23. ledna 2019 se veřejně prohlásil úřadujícím prezidentem Venezuely.

Junckerova komise

Junckerova komise je úřadující komise Evropské unie, která působí od 1. listopadu 2014. Pětiletý mandát jí řádně vyprší v roce 2019. Předsedou se stal lucemburský politik Jean-Claude Juncker, jenž stojí v čele orgánu, do nějž po jednom zástupci vyslal každý z dvaceti osmi členských států. V čele tak nahradil Josého Manuela Barrosa, řídícího dvě komise během předchozích deseti let.Ke schválení komise došlo 22. října 2014. Hlasování v Evropském parlamentu se zúčastnilo 699 poslanců, z nichž 423 se vyslovilo „pro“, 209 bylo „proti“ a 67 se „zdrželo“. Mezi své priority komise zařadila „dodržování fiskální disciplíny, tvorbu pracovních míst, snižování energetické náročnosti, výstavbu infrastruktury, podporu růst a podporu obnovitelných zdrojů.“ Také byla odhodlána řešit problém imigrace a usilovala o vytvoření jednotné energetické unie.

Nimr Bákir al-Nimr

Nimr Bakir al-Nimr, známý též jako Šajch Nimr (1959 – 2. ledna 2016) byl šíitský klerik, kritik režimu Saúdské Arábie. Otevřeně podporoval masové protivládní protesty, ke kterým došlo na východě země v době Arabského jara v roce 2011.

Kritizoval tehdejšího korunního prince, dnešního saúdského krále Salmána bin Abd al-Azíze, a označil ho za tyrana, zorganizoval petici požadující pro menšinové šíitské věřící stejná práva jako pro většinové sunnity a vyhrožoval odtržením východní části Saúdské Arábie.Dne 8. července 2012 byl policií postřelen do nohy a poté uvězněn. Byl shledán vinným z podněcování zahraničního vměšování, neposlušnosti vůči vládnoucímu režimu a pozvednutí zbraně vůči bezpečnostním silám. Dne 15. října 2014 byl odsouzen k trestu smrti.Organizace Amnesty International (AI) požadovala zrušení rozsudku; justice se podle ní během procesu dopustila závažných pochybení. Trest smrti pro šajcha považovala za součást kampaně, která má v zemi zlikvidovat veškerý disent. Většinu času od doby, kdy byl zatčen, strávil šajch podle AI na samotkách a byla mu navíc odepřena potřebná lékařská péče.

Paolo Gentiloni

Paolo Gentiloni Silveri (* 22. listopadu 1954 Řím) je italský sociálnědemokratický politik a v letech 2014-2016 premiér Itálie.

V letech 2014–2016 zastával ve vládě Mattea Renziho úřad ministra zahraničních věcí a v Prodiho kabinetu byl mezi roky 2006–2008 ministrem spojů.

Politická skupina Evropského parlamentu

Politické skupiny Evropského parlamentu, často též označované jako frakce, odpovídají poslaneckým klubům v národních parlamentech.

Pojem politická skupina je oficiální označení podle jednacího řádu EP. Politické skupiny jsou obvykle tvořeny více politickými stranami na evropské úrovni – evropskými politickými stranami.

Rada Evropské unie

Rada Evropské unie (též Rada ministrů, v právních dokumentech EU jen Rada) je nepermanentním, kolektivním vrcholným orgánem Evropské unie, který reprezentuje zájmy členských států. Její hlavní činností je přijímání legislativy společně s Evropským parlamentem, jako reprezentantem občanů Unie. Rada bývá někdy chybně zaměňována s Evropskou radou či Radou Evropy.

Rada Evropské unie představuje orgán, v němž jsou zastoupeny členské státy, a to vždy jedním zástupcem na ministerské úrovni zplnomocněným zavazovat svou vládu. Příslušným ministrem je ministr, do jehož resortu spadá projednávaná agenda. Zároveň může tedy zasedat několik složení Rad současně. Dříve (do listopadu 1993) proto byla výstižně zvána „Radou ministrů“. V předsednictví Rady se členské země střídají po šesti měsících.

Agenda Rady je připravována Výborem stálých zástupců (COREPER), který tvoří stálí zástupci členských zemí EU v Bruselu (většinou se jedná o velvyslance nebo zástupce velvyslanců dané země při Evropské unii), kteří se scházejí obvykle jednou až dvakrát týdně. Tento výbor řídí práci asi 250 výborů a pracovních skupin, kde se na pracovní úrovni a za účasti zástupců gesčních ministerstev připravují podklady pro následné projednávání COREPERem a Radou.

Rada Evropské unie pro hospodářské a finanční záležitosti

Rada Evropské unie pro hospodářské a finanční záležitosti (anglicky: Economic and Financial Affairs Council, zkráceně ECOFIN) je jedno z nejstarších seskupení Rady EU. Tato rada je složena z ministrů financí členských států Evropské unie a z ministrů zodpovědných za státní rozpočet, pakliže se diskutuje o rozpočtových záležitostech.

ECOFIN často spolupracuje s Evropským komisařem pro ekonomické a finanční záležitosti a s prezidentem Evropské centrální banky, kteří mu předkládají legislativní a jiné návrhy.

Soudní dvůr Evropské unie

Soudní dvůr Evropské unie (dříve Evropský soudní dvůr; ESD) je nejvyšším soudem Evropské unie. Byl zřízen v roce 1952 a sídlí v Lucemburku na rozdíl od většiny ostatních institucí EU, které sídlí v Bruselu. V čele Soudního dvora EU je předseda a za každý stát EU v něm je 1 soudce. Soudní dvůr Evropské unie zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění smluv EU, konkrétně

přezkoumává legalitu aktů orgánů Evropské unie,

dbá na dodržování povinností členských států vyplývajících ze Smluv a

vykládá právo Unie na žádost vnitrostátních soudů.Soudní dvůr Evropské unie zahrnuje dva soudní orgány, Soudní dvůr a Tribunál.

Společná zahraniční a bezpečnostní politika

Společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie (SZBP) byla založena Maastrichtskou smlouvou v roce 1992 jako tzv. druhý pilíř EU. Má za úkol koordinovat zahraniční a bezpečnostní politiky členských zemí Evropské unie.

Vláda Mattea Renziho

Vláda Mattea Renziho byla vláda Italské republiky, která úřadovala od 22. února 2014 do 12. prosince 2016. Předsedou vlády byl Matteo Renzi z Demokratické strany. Kabinet tvořili ministři Demokratické strany, Nové středopravice, Občanské volby, Unie středu a dva bezpartijní členy.

Matteo Renzi rezignoval 7. prosince 2016 a s ním celá vláda. Prezident republiky Sergio Mattarella následně pověřil sestavením přechodné vlády ministra zahraničí Paola Gentiloniho, jehož kabinet byl jmenován 12. prosince 2016.

Volby do Evropského parlamentu

Volby v Evropské unii se konají každých pět let na základě všeobecného hlasovacího práva. Poslanci Evropského parlamentu jsou takto přímo voleni od roku 1979. Evropské politické strany mají za tímto účelem právo pořádat kampaň v rámci celé Evropské unie. V současné době má Evropský parlament 751 poslanců. Současných 21 českých zástupců bylo zvoleno 8. evropskými volbami roku 2014.

Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku

Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (pot. Месье PECI nebo Madame PECI) – orgán Evropské Unie, odpovědný za provádění Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a Společné bezpečnostní a obranné politiky. Vysoký představitel je jmenován na pětileté funkční období. První byl Němec Jürgen Trumpf a od 1. listopadu 2014 tuto funkci vykonává Italka Federica Mogherini.

Junckerova komise

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.