Evropská unie

Evropská unie (EU) je oficiálně politická a ekonomická unie, která si klade za cíl zlepšit spolupráci v Evropě. De facto se ale jedná o entitu sui generis, která má částečně pravomoci mezinárodní organizace, ale také jednotného státu. Od posledního rozšíření k 1. červenci 2013 tvoří EU 28 evropských států s 510,3 milionu obyvatel (2016, přibližně 7,3 % světové populace). Evropská unie vznikla formálně dne 1. listopadu 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější jako Maastrichtská smlouva. Nahradila tak Evropské společenství a je jeho právní nástupkyní. Evropská integrace probíhá již od konce druhé světové války. Doposud se stupňovala a také počet členských a přidružených států se zvětšoval, avšak v roce 2016 bylo v britském referendu rozhodnuto o odchodu Spojeného království (tzv. brexit) z Evropské unie.

Evropská unie je založena na Smlouvě o Evropské unii a na Smlouvě o fungování Evropské unie, které uzavřely členské státy a kterými na Unii přenesly některé své pravomoci za účelem dosažení společných cílů. Podle čl. 3 Smlouvy o EU je cílem Unie podporovat mír, své hodnoty a blahobyt obyvatel. Unie zejména poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob. Vytváří vnitřní trh a usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství a ochraně životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok a bojuje proti sociálnímu vyloučení. Mezi cíle dále patří podpora hospodářské, sociální a územní soudržnosti a solidarity mezi členskými státy. Unie vytváří hospodářskou a měnovou unii, jejíž měnou je euro. Ve svých vztazích s okolním světem Unie zastává a podporuje své hodnoty a zájmy a přispívá k ochraně vlastních občanů. Dle smlouvy přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji planety, volnému a spravedlivému obchodování, vymýcení chudoby, ochraně lidských práv a k dodržování a rozvoji mezinárodního práva.

V roce 2012 získala Evropská unie Nobelovu cenu za mír.[1] Nobelův výbor ocenil zejména úlohu EU při zajišťování mírového soužití na evropském kontinentu.[2]

Evropská unie
Vlajka EU
EU Globe No Borders

Členské státy
Zkratka EU
Motto Jednotná v rozmanitosti
Zakladatel Itálie, Francie, Lucembursko, Belgie, Nizozemské království a Západní Německo
Vznik 1. listopadu 1993
Sídlo Brusel
Souřadnice
Členové 28
Úřední jazyk angličtina, bulharština, čeština, dánština, estonština, finština, francouzština, chorvatština, irština, italština, litevština, lotyština, maďarština, maltština, němčina, nizozemština, polština, portugalština, rumunština, řečtina, slovenština, slovinština, španělština, švédština (24)
Předseda rady Donald Tusk
Předseda komise Jean-Claude Juncker
Předseda parlamentu David Sassoli
Předsednictví Finsko, červenec–prosinec 2019
Oficiální web europa.eu/european-union/index_cs

Dějiny

Ve snaze o prevenci hrůz druhé světové války, ale také jako prostředek dohledu nad dalším případným německým zbrojením, uzavřelo šest západoevropských států v dubnu 1951 Pařížskou instituční smlouvu, která založila Evropské společenství uhlí a oceli (Montánní unie, ESUO). Tato dohoda vstoupila v platnost v roce 1952. Právě uhlí a ocel byly považovány za hlavní strategické suroviny té doby. Základem této smlouvy byl tzv. Schumanův plán, který 9. května 1950 předložil francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman.[3]

Bundesarchiv Bild 183-45653-0001, Rom, Verträge über Zollpakt und Eurotom unterzeichnet
Konrad Adenauer, Walter Hallstein a Antonio Segni při podpisu Římských smluv 25. března 1957

V březnu 1957 pak tyto státy uzavřely další – tzv. Římské smlouvy, kterými s platností od 1. ledna 1958 vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Jelikož se koncepce nadstátního řízení osvědčila v rámci činnosti ESUO, byl stejný model zvolen i pro práci v nově vzniklých organizacích.[4]

Po 1. červenci 1967 se po sloučení tří společenství (ESUO, EHS a Euratom) začalo hovořit o Evropských společenstvích (ES). Počátkem sedmdesátých let, v době ropné krize, se ES poprvé rozšiřují. K Spolkové republice Německo (SRN), Francii, Itálii, Belgii, Lucembursku a Nizozemsku se k 1. lednu 1973 přidalo Spojené království, Irsko a Dánsko. Desátým členem je od 1. ledna 1981 Řecko a k 1. lednu 1986 přistoupilo Španělsko a Portugalsko. V roce 1985 ovšem Evropské společenství opustilo Grónsko, které si odchod odhlasovalo v referendu v roce 1982.

Jednotný evropský akt (JEA), jehož východiskem byla Bílá kniha Komise specifikující přibližně tři sta opatření směřujících k zajištění jednotného vnitřního trhu, znamenal změnu strategie a přístupu k harmonizaci práva.[5][6] Ve stejné době, ačkoliv odlišnou formou, a to prostřednictvím mezinárodní smlouvy, se Francie, SRN, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko rozhodli řešit otázku fyzického uvolnění pohybu zboží a služeb. V roce 1985 tak byla přijata Schengenská dohoda o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích. V roce 1990 byla podepsána i druhá Schengenská dohoda (Schengenská prováděcí úmluva), jež vstoupila v platnost v roce 1995. Tyto dvě dohody a jejich další prováděcí předpisy jsou souhrnně označovány za Schengenské acquis. Byl tak vytvořen Schengenský prostor, v němž se zboží a osoby mohou pohybovat v zásadě bez omezení.[7]

Maastrichtská smlouva oficiálně zavedla pojem Evropská unie pro zastřešení tří Společenství bez založení její právní subjektivity a zavedla tři pilíře EU – první pilíř zahrnoval otázky komunitární mající v zásadě vztah ke třem Společenstvím, druhý pilíř představoval společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a třetí policejní a justiční spolupráci. Druhý a třetí pilíř byly nekomunitární, což znamenalo, že komunitární orgány v těchto oblastech nemohly přijímat sekundární právo.[8][9] Pilířová struktura EU zanikla účinností Lisabonské smlouvy.[10] Maastrichtská smlouva nastavila novou proceduru přijímání předpisů, spolurozhodování, zavedla nové politiky a institut občanství EU. Přinesla také změnu do fungování EHS, když došlo k vypuštění slova hospodářské.

V roce 1995 došlo k rozšíření EU o Rakousko, Finsko a Švédsko.

Tratado de Lisboa 13 12 2007 (08) edited
Angela Merkelová, Jean-Claude Juncker, Mirek Topolánek a další hlavy států v Lisabonu při dojednání Lisabonské smlouvy v prosinci 2007

Proces postupoval dál, a tak byla v červenci 1997 uzavřena Amsterodamská smlouva, která tzv. Schengenské acquis začlenila do práva EU, posílila pravomoci Evropského parlamentu, zavedla princip flexibility a ze třetího pilíře do prvního přesunula oblast justiční spolupráce v civilních věcech. Vznikl tak Evropský justiční prostor v civilních otázkách jako základ pozdějšího prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti.[11]

S ohledem na blížící se přistoupení dalších států byla přijata Smlouva z Nice (2001), která měla přizpůsobit instituce EU novému počtu členů. Předpokládalo se snížení počtu komisařů, posílení pozic větších států, rozšíření oblastí rozhodovaných kvalifikovanou většinou.[12]

Všechny předchozí smlouvy měla nahradit Smlouva o Ústavě pro Evropu. Ta počítala s nahrazením Evropského společenství Evropskou unií, jež by měla právní subjektivitu. Smlouva o Ústavě pro Evropu měla státoprávní charakter: počítala se zavedením termínů blízkých vnitrostátnímu právu (zákony, rámcové zákony) a vytvořením funkcí typických pro stát (prezident). Smlouva byla však odmítnuta referendy ve Francii a Nizozemsku.[13]

Následně byla připravena nová smlouva – Lisabonská, jejímž základem byla právě odmítnutá Smlouva o Ústavě pro Evropu. Lisabonská smlouva je další novelizační smlouvou, stejně jako i Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva, Amsterodamská smlouva a Smlouva z Nice. Lisabonská smlouva změnila obsah Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o založení Evropského společenství, jež byla přejmenována na Smlouvu o fungování Evropské unie. Evropské společenství přestalo existovat – právním nástupcem je EU. Z bývalých tří společenství zůstal již jen Euratom, neboť ESUO zaniklo v roce 2002, kdy uplynulo padesátileté období, pro které bylo Pařížskou smlouvou ustanoveno.

V roce 2016 si v referendu 51,89 % britských hlasujících zvolilo odchod Spojeného království z Evropské unie (tzv. brexit). Následně britská vláda započala proces vyjednávání odluky Spojeného království od EU, který má vyvrcholit 29. března 2019 vystoupením země ze struktur EU.

Podpis
Platnost
Smlouvy
1948
1948
Brusel
1951
1952
Pařížská
1954
1955
Paříž. doh.
1957
1958
Římské
1965
1967
Slučovací
1986
1987
JEA
1992
1993
Maastrichtská
1997
1999
Amsterodamská
2001
2003
Niceská
2007
2009
Lisabonská
Pix.gif Pix.gif Pix.gif Pix.gif Pix.gif Pix.gif Pix.gif Pix.gif
                   
Evropská společenství Tři pilíře Evropské unie
Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom)
Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) Smlouva vypršela v roce 2002 Evropská unie (EU)
    Evropské hospodářské společenství (EHS) Evropské společenství
      Spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (SVV)
  Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech
Evropská politická spolupráce (EPS) Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP)
Bruselský pakt Západoevropská unie (ZEU)    
                   

Geografie

Europe location EU
Evropská unie k 1. 7. 2013 (oranžově)

Evropská unie zasahuje na území o rozloze 4,3 mil. km², jež ohraničuje na severovýchodě Finsko, na jihovýchodě Kypr, na jihozápadě Portugalsko a na severozápadě Irsko. Součástí Evropské unie jsou i četná zámořská území a závislá území (španělské Kanárské ostrovy, Ceuta a Melilla; za Portugalsko Azory a Madeira; britský Gibraltar a francouzská území Réunion, Francouzská Guyana, Martinik, Guadeloupe, Mayotte, Saint-Martin), zatímco jindy nejsou území přidružená k členským států součástí EU (například Grónsko, většina zámořských území přidružených ke Spojenému království, Aruba, Curaçao, Sint Maarten, Karibské Nizozemsko, Svatý Bartoloměj, Francouzská Polynésie, Wallis a Futuna či Nová Kaledonie) a mají statut přidruženého území.

EU OCT and OMR map en
oblasti EU se zvláštním statusem

Kromě toho je k Evropské unii řada území asociovaných, existují také území pod správou členských států Evropské unie, které do EU nepatří a podobně, viz Oblasti EU se zvláštním statusem (především v oblasti Karibiku a Pacifiku).

Nejvyšší hora na území Unie je Mont Blanc (4808 m) na hranici Francie a Itálie (kdyby do EU vstoupilo Turecko, stal by se nejvyšší horou Ararat s 5166 m). Vänern na jihu Švédska je s plochou 5650 km² jezerem s největší rozlohou povrchu a zároveň s objemem 153 km³ jezerem s největším objemem. Nejdelší řeka EU je Dunaj (2850 km, pramení v německém pohoří Schwarzwald a ústí do Černého moře u rumunsko-ukrajinských hranic).

EU leží převážně v mírném klimatickém pásmu, severní oblasti Finska spadají do subarktického pásma a Středomoří do pásma subtropického. Jednotlivé země EU mají rozmanité klimatické podmínky. Například v Helsinkách je průměrná teplota v lednu −5,6 °C a v červenci 17,8 °C, naproti tomu na Maltě je průměrná teplota v lednu 12,8 °C a v červenci 25,6 °C.

Členské státy

Při prvních rozšířeních evropských společenství nebyla stanovena žádná kritéria, která by noví členové museli splnit (kromě obecných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích přistupujících zemí, Evropská rada proto v červnu 1993 v Kodani určila obecné závazné podmínky, tzv. Kodaňská kritéria:

  1. politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a práv menšin
  2. ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie
  3. kritérium přijetí acquis communautaire: země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie

Evropská unie má od roku 2013 28 členských států a přibližně 500 miliónů obyvatel (2009; lidnatější jsou jen Čína, 1 306 mil., a Indie, 1 080 mil.).

Rozšířila se celkem sedmkrát: Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Spojené království. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. (V roce 1985 vystoupilo Grónsko, když v referendu 53 % obyvatel hlasovalo proti setrvání v ES.) Roku 1995 se členy staly dosud neutrální Finsko, Rakousko a Švédsko. V květnu 2004 bylo přijato 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Od ledna 2007 jsou členy Rumunsko a Bulharsko. 1. července 2013 se stalo členem Chorvatsko.

stát vstup
obyvatel (rok 2012)[14] rozloha
(km²)[15]
HDP (PPP) na hlavu,
2013[16][17]eur / % EU
křesel v EP
(k 1. 7. 2014)[18]
hlasů v Radě
(k 1. 7. 2014)[19]
Belgie Belgické království 1952 11 094 850 30 528 30 500 119 21 12
Bulharsko Bulharská republika 2007 7 327 224 110 879 12 000 47 17 10
Česko Česká republika 2004 10 236 445 78 867 20 600 80 21 12
Dánsko Dánské království 1973 5 573 894 43 094 32 100 125 13 7
Estonsko Estonská republika 2004 1 294 486 45 228 18 800 73 6 4
Finsko Finská republika 1995 5 401 267 338 145 28 700 112 13 7
Francie Francouzská republika 1952 65 327 724 643 801 27 800 108 74 29
Chorvatsko Chorvatská republika 2013 4 398 150 56 594 15 600 61 11 7
Irsko Irská republika 1973 4 582 769 70 273 32 500 126 11 7
Itálie Italská republika 1952 59 394 207 301 340 25 200 98 73 29
Kypr Kyperská republika 2004 862 011 9 251 22 100 86 6 4
Litva Litevská republika 2004 3 003 641 65 300 19 100 74 11 7
Lotyšsko Lotyšská republika 2004 2 041 763 64 589 17 300 67 8 4
Lucembursko Lucemburské velkovévodství 1952 524 853 2 586 67 900 264 6 4
Maďarsko Maďarsko 2004 9 932 000 93 028 17 200 67 21 12
Malta Maltská republika 2004 417 520 316 22 700 88 6 3
Německo Spolková republika Německo 1952 81 843 743 357 022 32 000 125 96 29
Nizozemsko Nizozemské království 1952 16 730 348 41 543 32 600 127 26 13
Polsko Polská republika 2004 38 538 447 312 685 17 500 68 51 27
Portugalsko Portugalská republika 1986 10 542 398 92 090 19 400 75 21 12
Rakousko Rakouská republika 1995 8 443 018 83 871 33 200 129 18 10
Rumunsko Rumunsko 2007 21 355 849 238 391 13 900 54 32 14
Řecko Řecká republika 1981 11 290 067 131 957 19 500 76 21 12
Slovensko Slovenská republika 2004 5 465 311 49 036 19 600 76 13 7
Slovinsko Slovinská republika 2004 2 055 496 20 273 21 300 83 8 4
Spojené království Spojené království Velké Británie a Severního Irska 1973 63 256 141 243 610 27 200 106 73 29
Španělsko Španělské království 1986 46 196 276 505 370 24 500 95 54 27
Švédsko Švédské království 1995 9 482 855 450 295 32 700 127 20 10
Vlajka EU EU celkem 28 členů 506 820 764 4 381 376 25 700 100 751 352

Odcházející státy

Spojené království

Spojené království je členem EU od prvního rozšíření v roce 1973. Má vyjednané trvalé výjimky z členství v Evropské měnové unii (eurozóna) a v dalších smlouvách.

V červnu 2016 proběhlo referendum o členství Spojeného království v Evropské unii, ve kterém voliči zvolili vystoupení Spojeného království z unie. Referendum mělo doporučující charakter[20][21] ve věci zahájení procesu vystoupení, který upravuje nikdy předtím nepoužitý článek 50 Smlouvy o Evropské unii. Tehdejší britský premiér David Cameron přenechal aktivaci tohoto článku svému nástupci ve funkci.[22][23] Tím se stala Theresa Mayová, která záhy zahájila přípravy k aktivaci článku. 29. března 2017 zaslala předsedovi Evropské rady Donaldovi Tuskovi dopis, jímž oficiálně započala vystoupení země z EU dle čl. 50 Smlouvy o EU.[24]

Kandidátské země

EU South East Enlargement
Možné rozšíření EU:
     Členské státy
     Schválení kandidáti
     Uznaní potenciální kandidáti

V současné době je pět kandidátských zemí (stav k červenci 2019): Albánie (přihláška 2009), Černá Hora (přihláška 2008), Severní Makedonie (přihláška 2004), Srbsko (přihláška 2009) a Turecko (přihláška 1987). O členství zažádaly v minulosti i Norsko, Švýcarsko a Island, ale své přihlášky následně stáhly či zamrazily. Bosna a Hercegovina a Kosovo jsou potenciálními kandidátskými státy, z toho Bosna a Hercegovina již v roce 2016 podala přihlášku.

Srbsko a Černá Hora by se mohly k Evropské unii připojit v roce 2025.[25] Očekává se, že Severní Makedonie a Albánie zahájí jednání o přístupu do konce roku 2019 a připojit by se tak mohly po roce 2025.[26]

Turecko

O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již od padesátých let 20. století. První asociační dohoda mezi Tureckem a tehdejším Evropským hospodářským společenstvím byla uzavřena v roce 1963. Přihlášku ke členství v EU podalo Turecko roku 1987, ale kandidátský status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999 a rozhovory o vstupu s ním byly zahájeny 3. října 2005. Z celkem 35 přístupových kapitol jich bylo zatím otevřeno 13 a uzavřena 1.[27]

Zastánci přijetí Turecka poukazují na to, že by to znamenalo stabilizaci jeho institucí a právního řádu a posílilo by to význam ekonomiky EU ve světě. Zároveň by přinesl také výrazné navýšení pracovní síly a populace Evropské unie. Pokud by Turecko splnilo všechny podmínky pro přijetí, není podle nich možné jeho vstup dále oddalovat. Vstup do Evropské unie by byl také jakousi odměnou za jeho dlouholeté členství v NATO a dosavadní pokrok v oblasti ochrany lidských práv.

Odpůrci Turecka v Evropské unii naopak poukazují na to, že většinou území leží v Asii, sousedí s nestabilními zeměmi a má špatné vztahy se sousedním Kyprem (členem EU; Turecko okupuje severní část Kypru) a Arménií (dosud živá genocida etnických Arménů v roce 1915). Mnozí také pochybují o pokroku v oblasti dodržování lidských práv a upozorňují zejména na etnické spory s tureckými Kurdy a potlačování jejich práv. Kritici přijetí Turecka se dále obávají změny mocenské rovnováhy v Evropě – muslimské a národnostně málo tolerantní Turecko by v době vstupu mělo srovnatelný počet obyvatel jako nejlidnatější země EU, Německo.

Přístupové rozhovory mezi Tureckem a Evropskou unií zkomplikovaly také rozsáhlé politické čistky v Turecku po neúspěšném pokusu o převrat ze dne 15. července 2016, při kterých bylo zatčeno na 50 000 lidí, včetně soudců, novinářů a opozičních politiků.[28] Předseda Evropské rady Donald Tusk v říjnu 2017 prohlásil: „Chceme si nechat do Ankary otevřené dveře, ale stávající realita v Turecku to ztěžuje.“[29]

Severní Makedonie

Prvním v přístupovém procesu Makedonie k Evropské unii bylo podepsání Stabilizační a asociační dohody s EU v roce 2001. Dohoda vstoupila v platnost v roce 2004, kdy také Makedonie podala oficiální přihlášku. Po kladném doporučení Evropské komise byl Makedonii v roce 2005 udělen status kandidátské země, ale oficiální přístupová jednání zatím nezačala. Vyjednávání doposud probíhala spíše pomalu a především se soustředila na uvolňování vzájemného obchodu a od roku 2008 na odstranění vízové povinnosti pro občany Makedonie. Vliv na pomalý průběh přístupových jednání měl zejména bilaterální spor Makedonie, která se oficiálně jmenuje Bývalá Jugoslávská Republika Makedonie, a Řecka o jméno země, jež koliduje s názvem části řeckého území u hranice právě s Makedonií.[30]

Černá Hora

Černá Hora podala přihlášku do EU 15. prosince 2008. Dohoda stabilizaci a přidružení vstoupila v platnost 1. května 2010.[31] Status kandidátské země byl Černé Hoře oficiálně udělen 17. prosince 2010.[32]

Srbsko

Srbsko se stalo kandidátem oficiálně 1. března 2012.[33][34]

Albánie

Albánie získala status kandidátské země 24. června 2014.[35]

Postsovětské státy s asociační dohodou

20180216 MSC2018 panel 3944
Tehdejší ukrajinský prezident Petro Porošenko s vlajkou Evropské unie v únoru 2018

Tři postsovětské republiky ratifikovaly asociační dohody s EU: Gruzie, Moldavsko a Ukrajina[36] a vstoupily do tzv. Hluboké a komplexní zóny volného obchodu s EU,[37] čímž vstoupily do Evropského jednotného trhu ve vybraných sektorech hospodářství a jsou postupně harmonizovány s ekonomikou EU.[38] V roce 2014 Evropská komise formálně uznala jejich evropskou perspektivu a možnost zažádat o členství, pokud budou dodržovat principy demokracie, respektovat lidská práva a práva menšin a zajistí fungování právního státu.[39]

Sbližování mezi Evropskou unií a Ukrajinou se snaží od října 2017 zablokovat Maďarsko, které si stěžuje na zhoršující se postavení maďarské menšiny na Ukrajině.[40] „Okleštění práv“ národnostních menšin na Ukrajině kritizovalo také Parlamentní shromáždění Rady Evropy.[41]

Sousední země

Norsko

Norsko se dvakrát neúspěšně pokoušelo vstoupit do tehdejšího EHS, v letech 1963 a 1967 bylo jeho přistoupení vetováno Francií (stejně jako přistoupení dalších 4 zemí, které byly součástí daného vyjednávání), dále v letech 1972 (do EHS) a 1994 (do EU) se potom norští občané vyjádřili proti vstupu v referendech. Norové se obávají ztráty suverenity, hlavně při rozhodování o svém rybářském průmyslu. Norsko je bohatý stát s velkými ložisky ropy a zemního plynu a existují určité obavy, že by muselo neúměrně přispívat do finančních struktur EU, na druhou stranu se dobrovolně angažuje v mnoha projektech a agenturách (včetně těch, které jsou součástí Unie), v nichž vystupuje jako donor pro chudší části světa.[42]

Norsko je i bez přímého členství v EU zapojeno do vícerých evropských integračních struktur. Dokonce bylo jedním ze zakládajících členů Evropského sdružení volného obchodu, díky němuž se stalo v roce 1994 součástí Evropského hospodářského prostoru. V roce 1996 společně s Islandem přistoupilo k Schengenské dohodě a od roku 2001 je plně participujícím členem Schengenského prostoru.[43]

Švýcarsko

Švýcarsko proslulo tradiční neutralitou, zároveň je ale kontinentální zemí, která je v současnosti obklopená Evropskou unií. Díky těmto skutečnostem bylo a je nuceno balancovat mezi neutralitou a tlaky okolního vývoje.

V roce 1960 Švýcarsko spoluzaložilo Evropské sdružení volného obchodu a v roce 1972 dokonce uzavřelo s EHS bilaterální dohodu o volném obchodu. Na začátku 90. let se Švýcarsko účastnilo jako člen ESVO vyjednávání o vytvoření Evropského hospodářského společenství, které motivovalo Švýcarskou spolkovou vládu, aby v roce 1992 podala přihlášku ke členství v EU, následně ale v témže roce občané země zamítli vyjednávaní o EHP, což vedlo i k ukončení snah o přistoupení k Unii.

Další období charakterizovalo uzavírání mnoha dvojstranných smluv mezi Evropskou unií a Švýcarskem (jejich počet se vyšplhal až do řádu stovek), z nichž nejvýznamnější byly série nazvané Bilaterální dohody I a II uzavřené v letech 1999, respektive 2004.[44] Od roku 2009 je Švýcarsko členem Schengenského prostoru.

Island

Island podal 16. července 2009 oficiální přihlášku do EU. Evropská komise v rekordním čase žádost zpracovala a 24. února 2010 vydala zprávu o připravenosti Islandu ke vstupu do EU, na jejímž základě doporučila Evropské radě udělit Islandu status kandidátské země a zahájit tak oficiální vyjednávání o členství. Status kandidátského státu byl Islandu udělen 17. června 2010. Island je od roku 1994 členem Evropského hospodářského prostoru a od roku 2000 také Schengenského prostoru, do svojí legislativy tedy již implementoval podstatnou část legislativy Evropské unie.[45]

Vstup Islandu provázejí obavy ze sporů o legislativu upravující rybolov a dále bilaterální spory o zaplacení dluhů insolventní islandské internetové banky Icesave Nizozemsku a Spojenému království (obě země jsou členy EU a uhradily škody svým občanům, kteří měli svoje finanční prostředky uložené v Icesave).[46] Zásadní motivací ke vstupu byl vliv mezinárodní ekonomické krize a snaha o vyrovnání se s jejími následky vstupem do EU a zejména rychlým přijetím eura. V červnu 2013 (po islandských volbách z dubna 2013, které vyhrály politické strany stavějící se negativně ke vstupu Islandu do EU) prohlásil islandský ministr zahraničních věcí, že Island jednostranně pozastavuje přístupové rozhovory. Další postup bude záležet na výsledku plánovaného referenda.[47] V roce 2015 Island svou přihlášku k členství v EU stáhl.[48][49][50] I tak ale podle mluvčí evropské diplomacie Maji Kocijančičové zůstaly Islandu dveře do EU otevřené.[51]

Grónsko

Grónsko bylo společně s Dánskem do Evropského společenství začleněno v roce 1973. Grónská veřejnost v referendu dne 23. února 1982 těsnou většinou (53 %) hlasovala pro opuštění EHS. Tento proces byl završen v roce 1985.

Instituce

Ve struktuře Evropské unie má nejdůležitější úlohu „trojúhelník“ Evropská komiseRada Evropské unieEvropský parlament, doplněný o Soudní dvůr EU. Zatímco Komise navrhuje a zajišťuje uplatňování politik EU, Evropský parlament se podílí na legislativním procesu, doporučuje a kontroluje, a Rada Evropské unie rozhoduje o zásadních strategických otázkách. Soudní dvůr Evropské unie pak řeší spory.[52]

Za účelem sdílení pravomocí, které byly dříve v kompetenci jednotlivých členských států, vznikla řada společných evropských institucí. Základ institucionálního rámce tvoří sedm orgánů Evropské unie, které jsou vyjmenovány v čl. 13 Smlouvy o Evropské unii. Jedná se o Evropský parlament, Evropskou radu, Radu Evropské unie, Evropskou komisi, Soudní dvůr Evropské unie, Evropskou centrální banku a Evropský účetní dvůr. Kromě toho existují ještě poradní a další instituce – Hospodářský a sociální výbor, Výbor regionů, dále také Evropská investiční banka, Evropský veřejný ochránce práv, Evropský inspektor ochrany údajů a několik agentur a úřadů (Evropská agentura pro životní prostředí, Evropská agentura pro leteckou bezpečnost, Agentura Evropské unie pro základní práva, Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu, Europol a Eurojust).

Evropská komise má sídlo v Bruselu (budova Berlaymont), jen některá oddělení jsou umístěna v Lucembursku. V Bruselu sídlí rovněž Evropská rada a stejně tak i Rada Evropské unie (budova Justus Lipsius), s výjimkou dubna, června a října, kdy se schůze rady koná v Lucemburku. V Bruselu dále sídlí Evropský hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů. Evropský parlament má sídlo ve Štrasburku (budova Louise Weiss) a hostuje dvanáct měsíčních plenárních zasedání (včetně rozpočtového zasedání). Evropský soudní dvůr, hlavní soud, účetní dvůr a Evropská investiční banka mají sídlo v Lucemburku. Hlavní město Lucemburského velkovévodství také hostí Sekretariát Evropského parlamentu. Evropská centrální banka má sídlo v německém finančním středisku Frankfurtu nad Mohanem.

Berlaymont Bréissel

Sídlem Evropské komise je budova Berlaymont v Bruselu

Jacques Delors Building 01

Výbor regionů v Bruselu

Luxembourg EU-Hauptstadt 08

Instituce EU v Lucemburku

Evropský parlament

Ep strasbourg 9
Evropský parlament ve Štrasburku

Základní rámec činnosti Evropského parlamentu (EP) je vymezen v ustanovení čl. 14 Smlouvy o Evropské unii. Evropský parlament vykonává – společně s Radou Evropské unie – legislativní a rozpočtovou funkci. Skládá se ze zástupců občanů Unie. Po posledním rozšíření EU o Chorvatsko čítá Evropský parlament 751 členů, ve volbách v roce 2014 bylo zvoleno 751 poslanců. Členové EP jsou voleni na pětileté volební období ve všeobecných, přímých, tajných a svobodných volbách.[53] Institucionální vymezení EP se pak nachází v článcích 223 až 234 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU). Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament zasedá také v Bruselu a Lucemburku.

Po brexitu se má počet europoslanců snížit ze současných 751 na 705. 46 ze 73 křesel, které dosud patří Spojenému království, se zamrazí pro případné další rozšíření EU. 27 zbývajících křesel se rozdělí mezi 14 jiných členských států.[54]

Rada Evropské unie

Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů) má za úkol zastupovat zájmy členských států. Společně s Evropským parlamentem přijímá schvaluje právní předpisy EU a koordinuje politiku EU.[55]

Rada jedná v celkem deseti různých složeních (v závislosti na projednávaném tématu – například zasedání Rady v otázkách hospodářských a finančních věci se účastní ministři financí členských zemí) na různých úrovních. Nejvyšší úrovní je Rada složená z resortních ministrů nebo státních tajemníků jednotlivých států, kteří se scházejí podle potřeby.[56] Jejich úkolem je projednávání, pozměňování a schvalování právních předpisů a společná koordinace jednotlivých politik. Jménem vlád členských států ministři přijímají závazky k provedení kroků či opatření schválených na zasedání.[57] Další úrovní je Výbor stálých zástupců, kde se schází zástupci členských států pro příslušnou oblast, případně jejich zástupci. Dalšími úrovněmi jsou výbory a pracovní skupiny.

Zasedání, na nichž Rada projednává návrhy legislativních aktů nebo o nich hlasuje, probíhají veřejně. Podle závažnosti přijímaného opatření Rada rozhoduje buď jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Ke schválení je obvykle potřeba kvalifikovaná většina, tj. 55 % zemí (u současných 28 členských států musí být pro celkem 16 zemí), které dohromady počtem obyvatel zastupují minimálně 65 % všech obyvatel EU. K zablokování rozhodnutí jsou zapotřebí alespoň 4 země, které zároveň představují minimálně 35 % obyvatel EU. Výjimkou jsou citlivá témata, jako je např. zahraniční politika či daně. Tyto oblasti vyžadují jednomyslné schválení zástupci všech členských států. Naopak v případě procedurálních a administrativních otázek stačí ke schválení prostá (tj. nadpoloviční) většina hlasů.[58]

Každý půlrok předsedá Radě jiná země EU.

Evropská rada

Premier RP D Tusk
Stálý předseda Evropské rady, Donald Tusk (od 1. prosince 2014)

Evropská rada sdružuje nejvyšší představitele EU a představuje nejvyšší úroveň politické spolupráce mezi zeměmi EU. Evropská rada sestává z oficiálních hlav států, předsedů vlád členských států, předsedy Evropské rady, předsedy Evropské komise a vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Ti dohromady na její půdě vytvářejí společný politický program EU. Rozhoduje o celkovém směřování EU a jejích nejzávažnějších politických a ekonomických prioritách. Zabývá se nejsložitějšími a nejcitlivějšími otázkami, včetně společné zahraniční a bezpečností politiky. Nominuje také a jmenuje kandidáty do významných funkcí v EU, například na pozice v Evropské komisi.[59] Vymezuje tak směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada však neschvaluje právní předpisy.[60]

Lisabonská smlouva ustanovila tzv. stálého předsedu Evropské rady, který svolává a řídí zasedání rady obvykle čtyřikrát ročně. Stálý předseda je volen na 2,5 roku a zastupuje Evropskou unii na jednáních s okolním světem. Prvním předsedou byl Herman Van Rompuy, kterého 1. prosince 2014 nahradil bývalý polský premiér Donald Tusk.

Evropská rada ve většině případů rozhoduje na základě konsensu. V některých případech je ale vyžadováno jednomyslné rozhodnutí nebo kvalifikovaná většina. Hlasovacím právem disponují jen hlavy států a předsedové vlád.[61]

Evropská komise

Ioannes Claudius Juncker die 7 Martis 2014
Předseda Evropské komise, Jean-Claude Juncker

Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku. Vytváří tak protiváhu zájmům jednotlivých členských států reprezentovaným zejména Radou EU.[62] Je výkonným orgánem EU, navrhuje a vymáhá dodržování právních předpisů a provádění politiky EU.[63]

Komise je jedinou institucí, která má právo iniciovat legislativní návrhy. Vypracovává rozpočet EU a kontroluje jeho plnění. Dále dohlíží na prosazování práva EU a nakládání s finančními prostředky EU ve členských státech a na dodržování zakládacích smluv EU. Komise má na starosti reprezentaci Unie při mezinárodních jednáních včetně práva sjednávání dohod s třetími státy.[64]

Komise je stálým orgánem a skládá se z jednotlivých komisařů pro příslušné resorty a předsedy komise. Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich dvacet osm. Předsedou komise je od listopadu 2014 bývalý lucemburský premiér Jean-Claude Juncker. Předsedu komise volí většinou svých členů Evropský parlament. Na základě návrhů členských zemí si poté předseda vybírá jednotlivé komisaře a místopředsedy. Přestože jsou komisaři nominovaní členskými státy EU, nesmějí k zájmům jednotlivých zemí přihlížet. Evropské komise má pětileté funkční období.

Rozhodnutí schvaluje Evropská komise na základě prosté většiny hlasů, v praxi se však častěji používá konsenzus.[65] Sídlo má v Bruselu.

Soudní dvůr Evropské unie

Soudní dvůr Evropské unie dbá nad jednotným výkladem evropského práva. Zajišťuje stejný výklad a uplatňování práva EU ve všech členských státech. Dohlíží na to, aby země a orgány EU dodržovaly unijní právní předpisy, a urovnává právní spory mezi jednotlivými státy a institucemi EU.[66] Má sídlo v Lucemburku.

Evropská centrální banka

Evropská centrální banka (ECB) se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, která spolu s národními centrálními bankami tvoří Evropský systém centrálních bank, je měnovou bankou pro Eurozónu. Hlavním úkolem ECB je spravovat jednotnou měnu euro, udržovat stabilní ceny a vykonávat hospodářskou a měnovou politiku EU.[67] Předsedou Evropské centrální banky je od roku 2011 Mario Draghi.

Evropský účetní dvůr

Evropský účetní dvůr kontroluje hospodaření Unie. Má sídlo v Lucemburku.

Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů

Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů jsou poradní a konzultativní orgány Evropské unie. Jsou nápomocny Evropskému parlamentu, Radě a Komisi. V některých předepsaných oblastech a případech je jejich konzultace povinná.

Další instituce

Politiky Evropské unie

V letech 1993 až 2009 sestávala Evropské unie z tzv. tří pilířů, zavedených Maastrichtskou smlouvou. Ty definovaly základní oblasti působnosti EU (politiky EU). Tzv. „Maastrichtský chrám“[68] rozděloval pravomoci v rámci EU na nadnárodní rovinu (s přesunutou suverenitou na společné orgány EU, 1. pilíř) a mezivládní rovinu, kde byly státy i nadále suverénní v rozhodování o politikách ve vytčených oblastech (2. a 3. pilíř). První pilíř, nadstátní, zastřešoval všechna tři dosavadní Společenství, druhý a třetí pilíř zaváděly nové oblasti spolupráce členských států na mezivládní úrovni. Druhý pilíř zahrnoval společnou bezpečnostní a zahraniční politiku, třetí pilíř pak policejní a justiční spolupráci.

1. prosince 2009 došlo k přijetí Lisabonské smlouvy. Ta zavádí právní subjektivitu EU jako celku a v této souvislosti ruší i dosavadní systém tří pilířů. Přestože Lisabonská smlouva nahradila tři pilíře rozdělením kompetencí mezi Unii a jednotlivé členské státy, ve skutečnosti ale do určité míry toto dělení přetrvává v přechodných ustanoveních a specifických procedurách. Lisabonskou smlouvou dosavadní druhý a třetí pilíř přešly přímo pod evropské orgány. Určitá výjimka zůstala v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, kde je zachována jednomyslnost členských států.

Politika Evropské unie – „Tři pilíře

I. Evropská společenství

II. Společná zahraniční
a bezpečnostní politika

III. Policejní a justiční spolupráce

Zahraniční politika:

Bezpečnostní politika:

Evropská unie svými politikami pokrývá témata definovaná již v systému tří pilířů[69]:

  • Audiovizuální oblast a média
  • Bezpečnost potravin
  • Boj proti podvodům
  • Cla
  • Daně
  • Digitální ekonomika & společnost
  • Doprava
  • Energetika
  • Hospodářská soutěž
  • Hospodářské a měnové záležitosti
  • Humanitární pomoc a civilní ochrana
  • Institucionální záležitosti
  • Jednotný trh
  • Kultura
  • Lidská práva
  • Mnohojazyčnost
  • Námořní záležitosti a rybolov
  • Občanství EU
  • Obchod
  • Podnikání
  • Regionální politika
  • Rozpočet
  • Rozšíření
  • Rozvoj a spolupráce
  • Sport
  • Spotřebitelé
  • Spravedlnost a vnitřní věci
  • Vesmír
  • Výzkum a inovace
  • Vzdělávání, odborná příprava a mládež
  • Zahraniční a bezpečnostní politika
  • Zaměstnanost a sociální věci
  • Zdraví
  • Zemědělství
  • Životní prostředí
  • Změna klimatu

Ekonomika Evropské unie

Evropská unie se dlouhodobě těší jedné z nejvyšších životní úrovní na světě. Z ekonomického hlediska EU svými politikami usiluje především o snižování ekonomických a sociálních rozdílů mezi jednotlivými regiony, integraci přeshraničních regionů pomocí rozvoje infrastruktury, politikou zaměstnanosti či ochranou životního prostředí.[70]

HDP Evropské unie se v roce 2018 odhaduje na 18,8 bilionu eur (v paritě kupní síly[71]). Aktuálně je tak druhou největší ekonomikou světa. EU má dlouhodobě aktivní saldo běžného účtu platební bilance a nízkou inflaci (zvláště v zemích bývalé „patnáctky“); finanční krize let 2008–2009 však vážně postihla především jižní státy. Ty se dostaly do ekonomických obtíží s narůstající měrou nezaměstnanosti a rostoucím veřejným dluhem. Zatímco státy střední, západní a severní Evropy často přestály krizi s pouhým zpomalením tempa ekonomického růstu, státy v jižní části EU se obvykle propadly do hospodářské recese.[72]

EU je významným aktérem mezinárodního obchodu. Export z členských zemí dosahoval v roce 2016 15,6 % celkového světového exportu, což řadí EU na druhé místo světových vývozců za Čínu a před Spojené státy. Přes 64 % celkového objemu obchodu členských států EU se odehrává mezi těmito zeměmi navzájem.[73]

Od velké recese v roce 2009 se v EU prohlubuje dluhová krize některých členských států. Situace je špatná zejména v Řecku, ale také v Itálii, Portugalsku, Belgii nebo Španělsku.[74]

Ekonomické rozdíly mezi členskými státy

HDP i další ukazatele životní úrovně se v jednotlivých členských státech liší. Nejvyšší HDP na obyvatele v paritě kupní síly má Lucembursko, nejnižší pak Bulharsko.[75] Ekonomické rozdíly mezi starými a novými zeměmi (které přistoupily v roce 2004 a později) jsou stále patrné, a to v mnoha ukazatelích. Mezi ekonomicky nejméně vyspělé části patří především regiony z Bulharska, Rumunska, Polska a Maďarska, některé chudší regiony ale můžeme najít i v Řecku či ve Francii[76].

Koordinace hospodářských politik členských zemí

V rámci EU je většina hospodářských aktivit buď koordinována na mezivládní úrovni (např. sociální politika), nebo je zcela v pravomoci institucí Evropské unie (např. obchodní politika). Implementace politik (pravomoc vydávat direktivy a uzavírat mezinárodní dohody) v ekonomické oblasti tedy podléhá různému stupni koordinace ze strany institucí Evropské unie.

Do výhradní kompetence EU, resp. příslušných institucí spadají například opatření v oblasti obchodní politiky, celní problematiky, nebo měnové politiky států, které používají euro.

Sdílené pravomoci podléhající dohodám na mezivládní úrovni má Evropská unie se členskými státy například v oblastech jednotného vnitřního trhu, dopravy, ochrany spotřebitelů, životního prostředí, energetiky, zemědělské nebo sociální politiky. Nezávazným způsobem EU také koordinuje například oblasti zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky, výzkumu a vývoje či politiky zaměstnanosti.

Evropský jednotný trh

European Single Market integration
Evropský jednotný trh:
     Státy mimo EU, které se účastní na jednotném trhu s výjimkami (mimo to jsou členové ESVO)
     Státy mimo EU, které jsou součástí Stabilizačního a asociačního procesu (SAA) a zároveň jsou také kandidáti nebo potenciální kandidáti pro vstup do EU
     Státy mimo EU, které se účastní na Evropské celní unii
     Státy mimo EU, které se účastní na jednotném trhu ve vybraných sektorech skrze DCFTA

Jednotný vnitřní trh je prostor bez vnitřních hranic, definovaný Maastrichtskou smlouvou, kterého se účastní všechny státy EU. Několik dalších zemí je zapojeno v různě omezené míře. Evropský jednotný trh zajišťuje zejména:

  • tzv. čtyři základní svobody: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu
  • neexistenci technických překážek obchodu (rozdíly technických požadavků, různé stupně ochrany duševního vlastnictví apod.)
  • snižování administrativy v daňové oblasti

Smyslem jednotného trhu je snaha o ekonomický růst, zvyšování životní úrovně a celkové posilování států EU v mezinárodní ekonomice. Z funkčního vnitřního trhu mají prospěch zejména občané a firmy členských států EU a dalších přidružených zemí.[77]

Evropská měnová unie

Eurozone
Eurozóna

Devatenáct zemí EU (Belgie, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko) je navíc členy eurozóny, což znamená, že na jejich území platí společná měna euro; další země ho plánují zavést. Podmínkou pro přijetí eura jsou tzv. konvergenční nebo Maastrichtská kritéria:

  • průměrná míra inflace země v období jednoho roku před prověřením o vstupu do závěrečného stadia nesmí převýšit o více než 1,5 procentního bodu průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší mírou inflace
  • dlouhodobá nominální úroková míra nesmí v roce před prověřením země o možnosti vstupu do závěrečného stadia převýšit o více než 2 procentní body průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejnižší mírou inflace
  • deficit veřejných financí nesmí převýšit 3 % HDP a státní dluh nesmí převýšit 60 % HDP v době, kdy bude EU prověřovat vstup do EMU (kritérium státního dluhu se považuje za splněné, pokud se podíl dluhu na HDP dlouhodobě snižuje)[78]
  • měnový kurz členské země nesmí překročit rozpětí dané Evropským měnovým systémem (ERM II) a alespoň dva roky před prověřením možnosti vstupu do závěrečného stadia nesmí členská země devalvovat svou měnu oproti měnám ostatních členských zemí EU.

Financování a rozpočet EU

Evropská unie má jako mezinárodní organizace specifická hloubkou provázanosti svých členů i vlastní rozpočet, který tato specifika reflektuje. Cílem rozpočtu je financování výdajů spojených s prioritami EU, jako například vyrovnávání rozdílů mezi prosperitou jednotlivých regionů, podpora zemědělské politiky, bezpečnosti, ochrana spotřebitelů, nebo ochrana životního prostředí.[79] Rozpočet Evropské unie je určen k financování politik EU, administrativních výdajů evropských institucí a na další účely. Na rozdíl od národních rozpočtů musí být vždy vyrovnaný, nepřipouští se tedy rozpočtové deficity. Podle rozpočtového rámce na období 2014–2020 činí 1,02% hrubého národního produktu (HNP) Unie, tedy přibližně 1,03 miliardy eur.[80]

Příjmy rozpočtu EU pocházejí z následujících zdrojů[81][82]:

  1. Vlastní zdroje, zahrnující například importní cla na zboží pocházející mimo EU;
  2. Příjmy z daně z přidané hodnoty (DPH), sestávající z procenta (obvykle 0,3%) DPH každé členské země;
  3. Příjmy odvozené od procenta hrubého národního produktu členských zemí, obvykle kolem 0,7% HNP;
  4. Další zdroje zahrnující odvody z příjmů zaměstnanců Unie, bankovní úroky, pokuty a příspěvky od zemí mimo EU.

Návrh rozpočtu vypracovává Evropská komise a předkládá jej ke schválení Radě EU. Evropský parlament je oprávněn návrh pozměnit.

Česká republika a Evropská unie

Proces začleňování Československa do západoevropských organizací začal bezprostředně po sametové revoluci v roce 1989. Integrace do západoevropských struktur byla jedním z hlavních zahraničněpolitických cílů Československa. V rámci nové koncepce zahraniční politiky – tzv. „Návrat do Evropy“ – zahájili hlavní aktéři československé zahraniční politiky (především Václav Havel a Jiří Dienstbier)[83] politický dialog s Evropskými společenstvími.

Otevření hranic po pádu železné opony a odstranění řady dovozních omezení bylo první významnou změnou otevírající prostor pro intenzivnější spolupráci se státy západní Evropy. Před Československem a později před Českou a Slovenskou republikou tedy stál obtížný úkol transformovat centrálně plánovanou ekonomiku na tržní tak, jak to požadovala EU.

Jako nástroj předvstupní pomoci by již v roce 1989 založen fond PHARE, jehož úkolem bylo pomáhat Polsku a Maďarsku při přechodu na tržní ekonomiku prostřednictvím finančních grantů a poradenské činnosti. Postupně se jeho působnost rozšířila i na další státy bývalého východního bloku. Československo k němu přistoupilo v roce 1990.

Asociační dohody

V prosinci 1990 zahájilo Československo s Evropskými společenstvími rozhovory o uzavření tzv. asociační dohody[84] (též dohody o přidružení nebo Eurodohody). Asociační dohoda tvořila základní právní rámec vztahů mezi Českou republikou a Evropskými společenstvími, neznamenala však nárok ČR na přijetí do EU (resp. v té době ještě Evropských společenství). Umožňovala ovšem lepší politický dialog, institucionální spolupráci a odstraňování obchodních bariér (Evropská unie se zavázala snižovat svoje cla a kvóty rychleji než východní státy, aby zmírnila dopady na jejich ekonomiky). Dohody byly během první poloviny 90. let uzavírány i s dalšími postkomunistickými zeměmi. Československo, Maďarsko a Polsko podepsaly asociační dohody společně v roce 1991.

Po rozpadu Československa v roce 1993 ES přístupový proces pozastavila. Česká diplomacie v čele s ministrem zahraničí Josefem Zieleniecem usilovala o co nejrychlejší navrácení k přístupovým jednáním. Česká republika musela následně podepsat novou asociační dohodu „zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a ES a jejich členskými státy na straně druhé“, k čemuž došlo v roce 1993.[85] Tato dohoda vstoupila v platnost 1. února 1995 a na jejím základě se český premiér například mohl účastnit zasedání Evropské rady a resortní ministři se mohli 2× ročně účastnit zasedání Rady ministrů.

V první polovině 90. let se představitelé EU zdráhali dát závazný termín přistoupení postkomunistických zemí. Na summitu v Kodani v červnu 1993 byla schválena tzv. Kodaňská kritéria, určující politické a ekonomické podmínky vstupu a schopnost dostát závazkům vyplývajícím ze členství. Evropská rada tak rozhodla, že asociované země ze střední a východní Evropy, které o členství usilují, se mohou stát členy Evropské unie. Ke vstupu mělo dojít v okamžiku, kdy budou tyto státy schopny dostát všem povinnostem vyplývajícím ze členstvím (ekonomické a politické podmínky, dostatečná administrativní a soudní kapacita apod.).[86] Kodaňská kritéria byla v roce 1995 doplněna na zasedání Evropské komise v Madridu o podmínku převzetí unijní legislativy, tzv. acquis communautaire.

Přístupová jednání

Přehled uzavření přístupových jednání ČR s EU

Kapitoly 1–31 přístupových smluv (datum uzavření)

  1. Volný pohyb zboží (7. 12. 1999)
  2. Volný pohyb osob (26. 10. 2001)
  3. Volný pohyb služeb (29. 3. 2001)
  4. Volný pohyb kapitálu (1. 6. 2001)
  5. Právo společností (29. 3. 2001)
  6. Hospodářská soutěž (24. 10. 2002)
  7. Zemědělství (13. 12. 2002)
  8. Rybolov (19. 4. 1999)
  9. Doprava (13. 12. 2002)
  10. Daně (28.11.2001)
  11. Hospodářská a měnová unie (7. 12. 1999)
  12. Statistika (19. 4. 1999)
  13. Sociální politika a zaměstnanost (1. 6. 2001)
  14. Energetika (12. 12. 2001)
  15. Průmyslová politika (22. 6. 1999)
  16. Malé a střední podniky (10. 11. 1998)
  17. Věda a výzkum (10. 11. 1998)
  18. Školství (10. 11. 1998)
  19. Telekomunikace (19. 4. 1999)
  20. Kultura a audiovizuální politika (11. 6. 2001)
  21. Regionální politika (22. 4. 2002)
  22. Životní prostředí (1. 6. 2001)
  23. Ochrana spotřebitelů a zdraví (19. 5. 1999)
  24. Spravedlnost a vnitro (12. 12. 2001)
  25. Celní unie (14. 6. 2000)
  26. Vnější vztahy (14. 6. 2000)
  27. Společná zahraniční a bezpečnostní politika (6. 4. 2000)
  28. Finanční kontrola (26. 10. 2001)
  29. Rozpočet (13. 12. 2002)
  30. Instituce (13. 12. 2002)
  31. Různé (13. 12. 2002)

Česká republika podala žádost o členství v EU prostřednictvím předsedy vlády Václava Klause 17. ledna 1996. Česká zahraniční politika měla vstup do EU jako jednu z prioritních oblastí. Přístupový proces měl významné dopady také na domácí politickou a ekonomickou situaci (např. nutnost postupné implementace acquis communautaire do českého právního řádu). V červenci 1997 vydala Evropská komise Agendu 2000, která se stala základním metodologickým dokumentem k přijímání nových členských zemí. Agenda obsahovala základní zásady pro přijímání nových členských zemí a metodiku zpracování posudků na nově přistupující země ohledně plnění nutných podmínek členství v EU. Na jejím základě Evropská komise doporučila zahájit přístupová jednání s Českou republikou, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem, která byla zahájena v březnu 1998. I v následujících letech vydávala EK každoroční posudky hodnotící pokroky kandidátských zemí v ekonomické, právní, politické i dalších oblastech. Na helsinském summitu v roce 1999 byly zahájeny přístupové rozhovory s dalšími kandidátskými zeměmi: Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem (tzv. Helsinská skupina, skupina, v níž byla i Česká republika, se nazývala Lucemburská).

Kvůli zprůhlednění a zjednodušení vyjednávání se celé acquis communautaire rozdělilo do 31 kapitol (tzv. screening – tabulka vpravo udává data uzavření kapitol Českou republikou). Vyjednávání probíhalo formou mezivládních konferencí členských států EU (jednání vždy řídila předsednická země EU) s kandidátskými zeměmi. Pro vstup nových členů byla důležitá ratifikace Smlouvy z Nice v roce 2003, která připravila evropské instituce na dosud největší rozšíření v dějinách. V prosinci 2002 byla v Kodani s deseti kandidátskými státy uzavřena přístupová jednání. Smlouva o přistoupení byla podepsána v dubnu 2003 v Athénách; datem vstupu byl 1. květen 2004. Smlouvy o přistoupení ratifikovaly národní parlamenty stávajících členských zemí EU a také Evropský parlament. Některé přistupující státy ratifikovaly vstup do EU v parlamentu, některé zvolily referendum včetně ČR, kde v červnu 2003 hlasovalo pro vstup 77,3 % voličů, volební účast byla 55,2 %. Ke vstupu ČR do EU došlo 1. května 2004 v rámci pátého – tzv. východního – rozšíření EU.

Česká republika je plnoprávným členem Evropské unie s přechodnými obdobími vyjednanými v přístupové smlouvě:

  • omezení volného pohybu pracovních sil (maximálně do roku 2011 v některých zemích, netýká se např. Spojeného království a Irska)
  • postupné zavádění přímých plateb EU zemědělcům: 25 % v r. 2004, 30 % v r. 2005 a 35 % v r. 2006
  • omezení nabývání zemědělské půdy a lesů cizozemci – občany EU (7 let) a přechodné období pro nabývání nemovitostí určených k vedlejšímu bydlení pro cizozemce – občany EU (5 let)
  • přechodné období do 31. 12. 2006 pro některé hygienické normy v zemědělských podnicích
  • přechodné období do 31. 12. 2009 týkající se parametrů drůbežích klecí
  • přechodné období do 31. 12. 2006 pro sníženou spotřební daň z cigaret a další přechodná období pro některé výrobky a služby v nižší sazbě DPH
  • trvalá výjimka pro sníženou sazbu DPH z produktů pěstitelského pálení
  • množství přechodných období v oblasti ochrany životního prostředí (týkající se obalových odpadů, čištění městských odpadních vod, omezení emisí znečišťujících látek do ovzduší apod.)

V červenci 2007 přijala Evropská komise priority rozvoje České republiky specifikované v Národním strategickém referenčním rámci pro období 2007–2013. Ten určoval strategii čerpání finanční pomoci v souladu s Lisabonskou strategií a pro ČR alokoval prostředky ve výši 26,69 miliard eur.

Pro programové období 2014–2020 byly vytvořeny nové strategické cíle pro financování. Dokument nahrazující Národní strategický referenční rámec, Dohoda o partnerství, definuje využívání fondů EU v tomto období a nastavuje nové operační programy. Pro Českou republiku byly v rámci tohoto rámce vyčleněny prostředky ve výši necelých 24 miliard eur.[87]

ČR a EU v současnosti

Česká republika se řadí mezi čisté příjemce ze společného evropského rozpočtu. Dle informací Ministerstva financí ČR odvedla ČR od svého vstupu do EU v květnu 2004 do společného rozpočtu EU do konce roku 2018 565 miliard Kč, oproti tomu získala přes 1,31 bilionu Kč. Celkově tak Česká republika má kladné saldo okolo 741,3 miliard Kč. Tato bilance znamená, že ČR získala od EU na každého obyvatele zhruba 70 tisíc Kč.[88]

Nejvíce prostředků z rozpočtu EU získala Česká republika přes strukturální fondy a tzv. Fond soudružnosti. Peníze z těchto fondů jsou určeny k vyrovnávání ekonomických rozdílů mezi jednotlivými regiony a zeměmi EU. Skrze ně se realizuje celá řada tzv. operačních programů (například Operační program Doprava, Operační program Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost, Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost, Operační program Životní prostředí a řada dalších), jejichž cílem je mimo jiné zkvalitnění dopravní infrastruktury, podpora malých a středních podniků, zvýšení zaměstnanosti, nebo zlepšení zdraví a životního prostředí.[89]

Během deseti let od vstupu Česka do EU se více než zdvojnásobil počet zahraničních zaměstnanců v Česku.[90]

Podle agentury STEM od roku 2010 postupně klesal podíl lidí v Česku, kteří pozitivně hodnotili fungování Evropské unie.[91] Podle průzkumu CVVM z roku 2018 poprvé od roku 2010 meziročně vzrostla důvěra Čechů v Evropskou unii, evropskému projektu věřilo celkem 44 % obyvatel (stejný podíl pak vyjádřil k projektu nedůvěru). Obyvatelé ČR nejvíce oceňovali příliv peněz z evropského rozpočtu, dále pak možnost studia a práce v zahraničí. Mezi negativními důsledky členství v EU nejčastěji zmiňovali nárůst byrokracie.[92] Podle průzkumu Behavio Labs, STEM a Europeum publikovaného v dubnu 2019 si přála odejít z Evropské unie pouze desetina obyvatel země.[93] Podle dalšího průzkumu agentury Median vnímalo po 15 letech vstup ČR do Evropské unie pozitivně 60 % obyvatel Česka, zatímco podle 30 % se vstup do EU nevyplatil.[94]

Obyvatelstvo

Demografie Evropské unie představuje vysoce zalidněnou a kulturně rozmanitou unii 28 členských států. K 1. lednu 2009 žilo v Evropské unii celkem 499,7 milionů obyvatel.[95] Mnoho zemí očekává pokles populace v následujících desetiletích,[96] což by mohlo být v rámci celku vyrovnáno vstupem nových států do EU v horizontu příštích 20 let.

Nejlidnatějším členským státem je Německo s odhadovaným počtem 82,1 milionu obyvatel, zatímco nejméně lidnatým členským státem je Malta se 400 tisíci obyvateli. Porodnost je v EU nízká; v průměru připadá na jednu ženu 1,5 dítěte. Nejvyšší je porodnost v Irsku, kde je 16,9 ‰ a ve Francii, kde je 13 ‰. Nejnižší porodnost má v EU Německo s 8,2 ‰.

Earthlights 2002
S hustotou zalidnění 114 obyvatel/km² patří Evropská unie mezi hustě zalidněné oblasti světa.
Počet obyvatel a rozloha ve 27 členských státech EU
(odhad k 1. lednu 2009)
členský stát populace
v tisících
populace
 % EU
rozloha
km²
rozloha
% EU
hustota zalidnění
ob./km²
Evropská unie Evropská unie 499 673,3 100 4 422 773 100 113,0
Rakousko Rakousko 8 356,7 1.67 83 858 1,9 99,7
Belgie Belgie 10 741,0 2.15 30 510 0,7 352,0
Bulharsko Bulharsko 7 602,1 1.52 110 912 2,5 68,5
Kypr Kypr 801,6 0.16 9 250 0,2 86,6
Česko Česko 10 474,6 2.1 78 866 1,8 132,8
Dánsko Dánsko 5 519,3 1.1 43 094 1,0 128,1
Estonsko Estonsko 1 340,3 0.27 45 226 1,0 29,6
Finsko Finsko 5 325,1 1.07 337 030 7,6 15,8
Francie Francie[97] 64 105,1 12.83 643 548 14,6 99,6
Německo Německo 82 062,2 16.42 357 021 8,1 229,9
Řecko Řecko 11 262,5 2.25 131 940 3,0 85,4
Maďarsko Maďarsko 10 029,9 2.01 93 030 2,1 107,8
Irsko Irsko 4 517,8 0.9 70 280 1,6 64,3
Itálie Itálie 60 090,4 12.03 301 320 6,8 199,4
Lotyšsko Lotyšsko 2 261,1 0.45 64 589 1,5 35,0
Litva Litva 3 350,4 0.67 65 200 1,5 51,4
Lucembursko Lucembursko 491,7 0.1 2 586 0,1 190,1
Malta Malta 412,6 0.08 316 0,0 1 305,7
Nizozemsko Nizozemsko 16 481,1 3.3 41 526 0,9 396,9
Polsko Polsko 38 130,3 7.63 312 685 7,1 121,9
Portugalsko Portugalsko 10 631,8 2.13 92 931 2,1 114,4
Rumunsko Rumunsko 21 496,7 4.3 238 391 5,4 90,2
Španělsko Španělsko 45 853,0 9.44 504 782 11,4 93,4
Slovensko Slovensko 5 411,1 1.08 48 845 1,1 110,8
Slovinsko Slovinsko 2 053,4 0.41 20 253 0,5 101,4
Švédsko Švédsko 9 259,0 1.85 449 964 10,2 20,6
Spojené království Spojené království 61 612,3 12.33 244 820 5,5 251,7

Náboženství

EU má významnou náboženskou rozmanitost, která se zrcadlí v rozmanitosti dějin a kultury. Nominální většina obyvatel vyznává křesťanství, převážně římský katolicismus, protestantství a pravoslaví. Navzdory tomu ne všechny státy EU mají křesťanské většiny (v Česku a Estonsku mají například většinu ateisté).

Nedávný příliv přistěhovalců do bohatých států EU s sebou přinesl množství různých náboženství, která dotyční vyznávali ve svých rodných vlastech. Patří mezi ně islám, hinduismus, buddhismus, sikhismus a Bahá'í. Judaismus má v Evropě dlouhou historii a Židé žili pokojně s ostatním obyvatelstvem po celá století, navzdory stoletím, kdy byli Židé diskriminováni, perzekvováni a nakonec na nich byla spáchána genocida v podobě holocaustu. V Evropě má rovněž tradici sekularismus, který přispěl k vzestupu ateismu a agnosticismu.

Jazyk

Každý z úředních jazyků 28 členských zemí má status oficiálního jazyku Evropské unie. V současnosti tak má EU celkem 24 úředních jazyků (nejnovějšími úředními jazyky jsou irština, bulharština, rumunština a úplně poslední chorvatština).

Nejvíce používaným jazykem EU je angličtina, kterou hovoří na 51 % obyvatel unie. Tento vysoký podíl je dán tím, že 38 % občanů EU používá angličtinu jinak než jako svůj mateřský jazyk (tj. buď druhý jazyk nebo cizí jazyk). Nejvíce používaným mateřským jazykem je němčina, kterou mluví 18 % obyvatel EU.

Imigrace

Mezi lety 2010 až 2013 imigrovalo do Evropské unie každý rok okolo 1,4 milionu lidí.[98] V roce 2016 získalo občanství v členských státech Evropské unie 995 000 lidí.[99] V roce 2017 obdrželo občanství v EU přes 825 000 imigrantů, nejvíce z Maroka, Albánie, Indie, Turecka a Pákistánu.[100] Ve stejný rok do Evropské unie imigrovalo 2,4 milionu lidí z nečlenských států.[101]

Kultura

Titul Evropské hlavní město kultury je vždy na jeden rok propůjčován Evropskou unií jednomu či více evropským městům, která tak mají po celý rok možnost představit Evropě svůj kulturní život a jeho rozvoj. Původně byla tato města volena na základě kulturní historie, naplánovaných akcích a schopnosti projekt podpořit finančními prostředky a infrastrukturou.

Odkazy

Reference

  1. Nobelovu cenu míru dostala Evropská unie
  2. European Commission - PRESS RELEASES - Press release - EU Children of Peace initiative: President Barroso announces Nobel Peace Prize projects to help 23,000 children affected by war and conflicts. europa.eu [online]. [cit. 2019-01-13]. Dostupné online.
  3. Deklarace z 9. května 1950 [online]. EUROPA, portál evropských institucí. Dostupné online.
  4. TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vyd. Praha: Leges, 2010. 301 s. ISBN 978-80-87212-60-8. S. 20. [dále jen Týč (2010)].
  5. Jednotný evropský akt: Právní úprava a její změny [online]. Rev. 2004-05-01 [cit. 2011-01-26]. Dostupné online.
  6. TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 5., aktualiz vyd. Praha: Linde, 2006. 287 s. ISBN 80-7201-631-8. S. 179. [dále jen Týč (2006)].
  7. Týč (2010). 204–205.
  8. Týč (2006). s. 254–255.
  9. VALDHANS, Jiří. Právní úprava mimosmluvních závazků s mezinárodním prvkem v České republice. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 140 s. Dostupné online. S. 24-25. [dále jen Valdhans (2009)].
  10. LEBEDA, Václav. 10 věcí, které Lisabonská smlouva přináší. Policy Brief [online]. 2009-02 [cit. 2011-02-05]. S. 1. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-18.
  11. Týč (2010). 23, 207.
  12. Týč (2010). 23.
  13. Týč (2010). 24.
  14. Eurostat – Population at 1 January (anglicky)
  15. https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/rankorder/2147rank.html
  16. Eurostat: GDP and main components - Current prices
  17. Eurostat: GDP per capita in PPS
  18. (česky) Evropský parlament / Poslanci EP na webu Evropského parlamentu
  19. (česky)(anglicky) Oficiální stránky Evropské rady
  20. Odpovědi na nejčastější dotazy ohledně brexitu a reformy EU [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2016-09-21 [cit. 2016-12-03]. Dostupné online.
  21. ČTK. Je britské referendum právně závazné? Jednoduchá odpověď: Ne. Lidovky.cz [online]. 2016-06-25 [cit. 2016-12-03]. Dostupné online.
  22. Cameron: Článek 50 nespustím. Druhé referendum nebude. Týden [online]. 2016-06-27 [cit. 2016-06-28]. Dostupné online.
  23. Cameron článek 50 zatím neaktivuje. Je to naše suverénní rozhodnutí, tvrdí. Česká televize [online]. 2016-06-27 [cit. 2016-06-28]. Dostupné online.
  24. BBC. Brexit: The UK's letter triggering Article 50 [on-line]. 29. března 2017 [cit. 29. března 2017]. Dostupné on-line na: <http://www.bbc.com/news/uk-politics-39431070>
  25. Serbia and Montenegro could join EU in 2025, says Brussels. The Guardian [online]. 2018-02-06. Dostupné online. ISSN 0261-3077.
  26. EU Delays Decision On North Macedonia, Albania Membership Talks. RadioFreeEurope/RadioLiberty [online]. Dostupné online.
  27. European Commission Enlargement [online]. European Commission. Kapitola candidate countries/EU-Turkey relations. Dostupné online. (anglicky)
  28. V Turecku vydali zatykače na dalších 230 lidí kvůli pokusu o puč. Česká televize. 9. března 2018.
  29. Členství Turecka v EU je lékem evropských problémů, prohlásil Erdogan. iDnes.cz [online]. 24. října 2017. Dostupné online.
  30. European Commission Enlargement [online]. European Commission. Kapitola candidate countries/EU-Makedonia relations. Dostupné online. (anglicky)
  31. ROZHODNUTÍ RADY A KOMISE ze dne 29. března 2010 [online]. Evropská komise [cit. 2010-12-22]. Dostupné online. (česky)
  32. závěry Evropské rady (16. a 17. prosince 2010) [online]. Evropská rada [cit. 2010-12-22]. Dostupné online. (česky)
  33. CONCLUSIONS [online]. EUROPEAN COUNCIL (Evropská komise) [cit. 2012-03-07]. Dostupné online. (anglicky)
  34. Srbsko – Základní údaje o zemi [online]. Evropská komise [cit. 2012-03-07]. Dostupné online. (česky)
  35. CONCLUSIONS [online]. EUROPEAN COUNCIL (Evropská komise) [cit. 2012-03-07]. Dostupné online. (anglicky)
  36. Asociační dohoda mezi EU a Ukrajinou vešla v platnost. Dnešek vstoupí do dějin, tvrdí Porošenko. e15.cz.
  37. Georgia, Republic of Moldova and Ukraine Customs cooperation with Georgia, Republic of Moldova and Ukraine. ec.europa.eu/.
  38. http://eeas.europa.eu/archives/delegations/ukraine/documents/virtual_library/vademecum_en.pdf
  39. European Parliament resolution of 17 July 2014 on Ukraine (2014/2717(RSP)) [online]. Evropský parlament, 2014-07-17 [cit. 2018-03-18]. Dostupné online. (anglicky)
  40. Sbližování EU s Ukrajinou? Maďarsko kvůli zákonu řeklo „ne“. Týden. 16. října 2017.
  41. Kyjev naštval sousední země, uzákonil povinnou výuku v ukrajinštině. iDnes.cz [online]. 13. října 2017. Dostupné online.
  42. Norway mission to EU. Kapitola Norway and the EU/A historical overview. Dostupné online. (anglicky)
  43. Norway mission to EU. Kapitola Norway and the EU. Dostupné online. (anglicky)
  44. http://ec.europa.eu/external_relations/switzerland/index_en.htm
  45. European Commission Enlargement [online]. European Commission. Kapitola Potential Candidates/Iceland/EU-Iceland relations. Dostupné online. (anglicky)
  46. Archivovaná kopie [online]. Icelandic Government [cit. 2010-05-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-02-12. (anglicky)
  47. Minister Sveinsson meets with Stefan Füle [online]. Iceland´s application for membership of the EU [cit. 2013-06-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-03. (anglicky)
  48. ČTK; HAVLICKÁ, Kateřina. Island se po šesti letech rozmyslel a stáhl žádost o členství v EU. idnes.cz [online]. 12. března 2015 21:13. Dostupné online.
  49. Island stáhl žádost o vstup do EU. novinky.cz [online]. Čtvrtek 12. března 2015, 20:53 - Reykjavík. Dostupné online.
  50. KUBÁTOVÁ, Eliška. Island stáhl přihlášku do EU, bod zlomu to ale není. euractiv.cz [online]. 13.03.2015. Dostupné online.
  51. Mluvčí EU: Island do EU může stále vstoupit. euroskop.cz [online]. 16.03.2015. Dostupné online.
  52. Euroskop.cz - Instituce EU. www.euroskop.cz [online]. [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. (česky)
  53. SEU: 14.
  54. Počet poslanců Evropského parlamentu se po brexitu sníží | Zpravodajství | Evropský parlament. www.europarl.europa.eu [online]. 2018-07-02 [cit. 2019-01-29]. Dostupné online. (česky)
  55. ANONYMOUS. Rada Evropské unie - EUROPA. Evropská unie [online]. 2016-06-16 [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. (anglicky)
  56. Složení Rady - Consilium. www.consilium.europa.eu [online]. [cit. 2018-12-14]. Dostupné online.
  57. ANONYMOUS. Rada Evropské unie - EUROPA. Evropská unie [online]. 2016-06-16 [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. (anglicky)
  58. ANONYMOUS. Rada Evropské unie - EUROPA. Evropská unie [online]. 2016-06-16 [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. (anglicky)
  59. ANONYMOUS. Evropská rada - EUROPA. Evropská unie [online]. 2016-06-16 [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. (anglicky)
  60. ANONYMOUS. Evropská rada - EUROPA. Evropská unie [online]. 2016-06-16 [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. (anglicky)
  61. ANONYMOUS. Evropská rada - EUROPA. Evropská unie [online]. 2016-06-16 [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. (anglicky)
  62. Evropsk� komise. www.euroskop.cz [online]. [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. (česky)
  63. ANONYMOUS. Evropská komise - EUROPA. Evropská unie [online]. 2016-06-16 [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. (anglicky)
  64. Evropsk� komise. www.euroskop.cz [online]. [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. (česky)
  65. Evropsk� komise. www.euroskop.cz [online]. [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. (česky)
  66. ANONYMOUS. Soudní dvůr Evropské unie - EUROPA. Evropská unie [online]. 2016-06-16 [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. (anglicky)
  67. ANONYMOUS. Evropská centrální banka (ECB) - EUROPA. Evropská unie [online]. 2016-06-16 [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. (anglicky)
  68. Schémata rozhodovacích procesů v EU. www.euroskop.cz [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. (česky)
  69. ANONYMOUS. Oblasti politiky Evropské unie - EUROPA. Evropská unie [online]. 2016-06-16 [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. (anglicky)
  70. ANONYMOUS. Život v EU - EUROPA. Evropská unie [online]. 2016-07-05 [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. (anglicky)
  71. Eurostat - Tables, Graphs and Maps Interface (TGM) table. ec.europa.eu [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online.
  72. Eurostat - Tables, Graphs and Maps Interface (TGM) table. ec.europa.eu [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online.
  73. ANONYMOUS. Ekonomika EU - EUROPA. Evropská unie [online]. 2016-07-05 [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. (anglicky)
  74. Dluh EU i eurozóny dál roste, nejzadluženější zůstává Řecko. Novinky.cz [online]. 20. července 2019. Dostupné online.
  75. ANONYMOUS. Život v EU - EUROPA. Evropská unie [online]. 2016-07-05 [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. (anglicky)
  76. ec.europa.eu [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online.
  77. MULLER, Thomas. Vnitřní trh EU – základní principy [online]. Praha: Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky, 2016-01-11 [cit. 2019-07-20]. Dostupné online.
  78. PODATELNA@MFCR.CZ; TEL.ÚSTŘEDNA:+420 257 041 111; IČO: 00006947. Maastrichtská kritéria. Zevedení eura v České republice [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. (česky)
  79. Rozpo�et EU. www.euroskop.cz [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. (česky)
  80. http://ec.europa.eu/budget/mff/figures/index_en.cfm
  81. The budget explained - Frequently asked questions - Budget. ec.europa.eu [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online.
  82. Multiannual Financial Framework- European Commission. ec.europa.eu [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online.
  83. �R a EU do 1996. www.euroskop.cz [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. (česky)
  84. Asocia�n� dohoda. www.euroskop.cz [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. (česky)
  85. Vstup ČR do EU. www.euroskop.cz [online]. [cit. 2019-02-04]. Dostupné online. (česky)
  86. Vstup ČR do EU. www.euroskop.cz [online]. [cit. 2019-02-04]. Dostupné online. (česky)
  87. DotaceEU - Dohoda o partnerství. www.dotaceeu.cz [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online.
  88. ČR a rozpočet EU. www.euroskop.cz [online]. [cit. 2019-02-10]. Dostupné online. (česky)
  89. ČR získala z EU za 15 let o 741 miliard korun víc než zaplatila. ČTK [online].
  90. Vstup do EU. Do Česka míří cizinci za prací. Metro Praha. Duben 2014, čís. 77, s. 23. Dostupné online. ISSN 1211-7811.
  91. Evropská unie. Mínění Čechů o ní se zhoršuje. Metro Praha. Duben 2014, čís. 67, s. 5. Dostupné online. ISSN 1211-7811.
  92. Důvěra Čechů v EU skokově vzrostla, euro ale stále odmítají tři čtvrtiny lidí. ČT24 - Česká televize [online]. [cit. 2019-02-10]. Dostupné online. (česky)
  93. Odchod z EU si přeje jen desetina Čechů. ‚Většina ji chce reformovat a zůstat,‘ tvrdí autoři průzkumu. iROZHLAS [online]. [cit. 2019-05-06]. Dostupné online. (česky)
  94. Exkluzivní průzkum: Vstup Česka do EU vnímá po patnácti letech pozitivně přes šedesát procent Čechů. iROZHLAS [online]. [cit. 2019-05-06]. Dostupné online. (česky)
  95. Total population [online]. Eurostat [cit. 2009-10-04]. Dostupné online. (anglicky)
  96. The EU's baby blues [online]. BBC, 2006-03-27 [cit. 2009-10-04]. Dostupné online. (anglicky)
  97. Data pro Francii zahrnují její čtyři zámořské departmenty (Francouzská Guyana, Guadeloupe, Martinik, Réunion), které jsou integrální součástí Evropské unie. Data za kontinentální Francii jsou: počet obyvatel 61,9 milionů, rozloha 551 695 km² a hustota zalidnění 114 ob./km².
  98. Immigration in the EU [online]. European Commission. Dostupné online. (anglicky)
  99. Acquisition of citizenship in the EU [online]. European Commission. Dostupné online. (anglicky)
  100. Acquisition of citizenship statistics. ec.europa.eu [online]. Eurostat, březen 2019. Dostupné online.
  101. Migration and migrant population statistics. ec.europa.eu. Eurostat, březen 2019. Dostupné online. (anglicky)

Související články

Literatura

  • FIALA, P., PITROVÁ M.: Evropská unie. Brno: CDK, 2003
  • BRDEK, M., JÍROVÁ, H.: Sociální politika v zemích EU a ČR. Praha: CODEX Bohemia, 1998
  • BRŮŽEK, A.: Evropská měnová integrace. Praha: VŠE, 1996
  • CIHELKOVÁ, E.: Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. Praha: C. H. Beck, 2003
  • CIHELKOVÁ, E., JAKŠ, J. A KOL.: Evropská integrace – Evropská unie. Praha: VŠE, 2004
  • JAKŠ, J.: Quo Vadis Evropská unie. Praha: ETC Publishing, 1998
  • NEUMANN, P., LUKÁŠ, Z.: Společná zemědělská politika EU – Regionální a strukturální politika EU. Praha: VŠE, 2000
  • MCCORMICK, J.: Understanding the European Union: a concise introduction. 6th ed. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2014
  • PELTRÁM, A., KOŘÍNKOVÁ, K.: Rozvoj transevropské dopravní sítě. Praha: Nadatur, 1997
  • PELTRÁM, A.: Transevropské sítě. Praha: Nadatur, 1997
  • SVOBODA, P.: Právo vnějších vztahů Evropské unie. Praha: Linde Praha, 1999
  • TICHÝ, L., ARNOLD, R. A KOL.: Evropské právo. Praha: C. H. Beck, 1999
  • TÝČ, V.: Základy práva Evropské unie pro ekonomy, Praha: Linde, 2004. ISBN 80-7201-478-1
  • BALANYÁ, B., DOHERTY, A., HOEDMAN, O., MA´ANIT, A., WESSELIUS, E.: Odvrácená strana Evropské unie — Evropa v režii nadnárodních korporací, nakl. paradigma.sk, 2003, 311 stran

Externí odkazy

Antonio Tajani

Antonio Tajani (* 4. srpna 1953 Řím, Itálie) je italský a evropský politik. V lednu roku 2017 byl zvolen po Martinu Schulzovi předsedou Evropského parlamentu, funkci zastával do července 2019.

Euroskepticismus

Euroskepticismus, jenž bývá někdy svými příznivci nazýván eurorealismus, je negativní postoj vůči evropské integraci. Může mít řadu různých odstínů od odmítání federalismu (trvání na tom, že Evropská unie by měla zůstat společenstvím národních a nezávislých států a nikoli směřovat k federativnímu či centralistickému uspořádání) až po odmítnutí evropské integrace jako takové. Podle definice politologa Paula Taggarta euroskepticismus jsou „myšlenky nahodilé nebo kvalifikované opozice, stejně tak jako přímé a nekvalifikované opozice vůči procesu evropské integrace.“ Jinými slovy pod tímto pojmem můžeme rozumět pestrou paletu názorů, jejichž společným jmenovatelem je nedůvěra vůči procesu sjednocování Evropy. Může označovat jednak kritický přístup k centralizačním a etatistickým trendům při současném uznávání přínosů integrace (tzv. měkký euroskepticismus), ale i snahy o vystoupení konkrétní země z EU či o rozpuštění EU (tzv. tvrdý euroskepticismus).

Evropané

Evropan je osoba, která je obyvatelem Evropy. Mezi Evropany převažuje europoidní rasa. Evropské obyvatelstvo je však národnostně i jazykově roztříštěno. Jazykově jsou Evropané rozděleni do několika jazykových skupin. Nejpočetnější je indoevropská jazyková skupina. Dnes se některé evropské státy a tím i jejich obyvatelé sdružují v politické a ekonomické unii, kterou nazývají Evropská unie a která se stále rozšiřuje o další členské státy. Evropané patřili k prvním, kteří začali objevovat další kontinenty a další obyvatele ostatních kontinentů. Osobní či skupinovou sounáležitost s Evropou také někdy označujeme jako evropanství.

Podle genetických analýz DNA mají všichni Evropané společné předky, jednotlivé národy se ale liší mírou vzájemné příbuznosti.

Evropská integrace

Evropská integrace je „proces vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy“. Toto politické, zákonodárné i ekonomické sbližování začalo brzy po druhé světové válce a znamená, že jednotlivé členské státy přenášejí některé své kompetence na společné instituce. Hlavními institucemi tohoto procesu jsou Evropská unie a Rada Evropy. Opačným procesem k procesu evropské integrace je evropská disintegrace.

Evropská společenství

Evropská společenství (ES; francouzsky Communautés européennes; německy Europäische Gemeinschaften; anglicky European Communities) bylo souhrnné označení pro tři smluvní hospodářsko-politická sdružení evropských států mezi lety 1967–2009:

Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO)

Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom či ESAE)

Evropské hospodářské společenství (EHS)

Evropské společenství (ES) od roku 1993Zakládajícími členy těchto společenství byly západoevropské země, později zvané tzv. vnitřní šestka: státy Beneluxu, Francie, Itálie a NSR (Západní Německo). Slučovací smlouvou, uzavřenou roku 1965 v Bruselu, byly instituce tří původních sdružení sloučeny do jednoho celku, jemuž byly do čela ustanoveny Komise EHS/ES (dnešní Evropská komise) a Rada EHS/ES (dnešní Rada Evropské unie) – tyto orgány pak postupně získávaly stále více pravomocí. K ES až do počátku 90. let následně přistoupily Dánsko, Irsko a Velká Británie (1973), dále Řecko (1981) a Portugalsko se Španělskem (1986); navíc ještě přibylo území NDR opět sloučené s NSR do jednoho Německa (1990).

V souvislosti se politicko-hospodářskými změnami po skončení studené války přistoupily vlády EHS k významné strukturální reformě, dohodnuté Maastrichtskou smlouvou (1992). Dle ní se Evropská společenství od listopadu následujícího roku stala součástí většího celku, a sice Evropské unie; v rámci ní pak ES spadala do tzv. I. pilíře, který měl nadstátní charakter (další dva „pilíře“ byly svou podstatou mezivládní). Podle nových podmínek Maastrichtské s. a tzv. kodaňských kritérií pak do ES (resp. do EU) v 90. letech vstoupily ještě další západoevropské státy: Finsko, Rakousko a Švédsko (1995). Tato „stará patnáctka“ byla ve dvou vlnách „východního rozšíření“ (2004, 2007) zvětšena o zbývající evropské státy Středomoří (Kypr, Malta) a především o 10 postkomunistických zemí, k jejichž plnému začlenění se původní státy ES/EU zejména v 90. letech stavěly velmi vlažně.

Po ratifikaci Lisabonské smlouvy (2009) ES zanikly a jejich právním nástupcem se stala Evropská unie. Euratom si přesto zachoval částečně nezávislý status a existuje i nadále.

Evropské hlavní město kultury

Titul Evropské hlavní město kultury je vždy na jeden rok propůjčován Evropskou unií jednomu či více evropským městům, která tak mají po celý rok možnost představit Evropě svůj kulturní život a jeho rozvoj. Původně byla tato města volena na základě kulturní historie, naplánovaných akcích a schopnosti projekt podpořit finančními prostředky a infrastrukturou. Nová studie z roku 2004 nyní považuje udělení titulu spíše jako podnět ke kulturnímu vývoji a změnám v daném městě.

Evropské hospodářské společenství

Evropské hospodářské společenství (EHS) byla mezinárodní organizace existující mezi lety 1958 až 1993, která byla vytvořena, aby podporovala ekonomickou integraci (včetně jednotného trhu) mezi Belgií, Francií, Německem, Itálií, Lucemburskem a Nizozemskem. Smlouva o EHS byla podepsána 25. března 1957 v rámci Římských smluv, které také zakládaly Evropské společenství pro atomovou energii. EHS vzniklo 1. ledna 1958.

Na základě Slučovací smlouvy se EHS začlenilo pod Evropská společenství. Později, konkrétně 1. listopadu 1993, se podepsáním Maastrichtské smlouvy z Evropského hospodářského společenství stalo Evropské společenství, spadající pod tzv. I. pilíř Evropské unie. Po ratifikaci Lisabonské smlouvy Evropské společenství zaniklo a právním nástupcem se stala Evropská unie.

Evropské sdružení volného obchodu

Evropské sdružení volného obchodu (ESVO, anglicky European Free Trade Association – EFTA) je mezinárodní organizace založená v roce 1960. Posláním organizace je podpora prosperity a hospodářské spolupráce mezi jejími členy. Organizace vznikla jako protiváha k Evropskému hospodářskému společenství (dnešní Evropská unie) uzavřením Stockholmské smlouvy ze 4. ledna 1960, vedoucí zemí uskupení byla Velká Británie.

Evropská unie uzavřela s Evropským sdružením volného obchodu v Portu v roce 1992 smlouvu o vytvoření společného Evropského hospodářského prostoru. Účast Švýcarska odmítli ještě v roce 1992 jeho občané v referendu. Švýcarsko tak jako jediná země není součástí Evropského hospodářského prostoru a reguluje své hospodářské vztahy s Evropskou unií na základě řady bilaterálních smluv tak, že je součástí Evropského jednotného trhu podobně jako ostatní země ESVO.

Evropské společenství pro atomovou energii

Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom) bylo založeno 25. března 1957 v Římě na základě Římských smluv (vstoupily v platnost 1. ledna 1958). Zakládajícími zeměmi byly Francie, Západní Německo, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko. Přestože je Euratom samostatným celkem, je plně integrován do Evropské unie. Hlavním úkolem Euratomu je: „přispět ke zvýšení životní úrovně v členských státech a k rozvoji vztahů s ostatními zeměmi vytvořením podmínek nezbytných pro rychlé vybudování a růst jaderného průmyslu“. Dalšími úkoly jsou například:

investice do jaderného průmyslu

spolupráce ve výzkumu a vývoji

ochrana zdraví

společný jaderný trh

spolupráce při nakládání s jaderným palivem

společný postup vůči třetím zemím

Evropský jednotný trh

Evropský jednotný trh, vnitřní trh nebo společný trh v rámci Evropské unie je prostorem bez vnitřních hranic, v němž platí volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, který je definován Maastrichtskou smlouvou. Tato koncepce je východiskem dalších jednotlivých politik Evropské unie, které na společný trh navazují a mají za cíl dále naplňovat cíle čtyř svobod. Společný trh je obecně vymezen v části třetí Smlouvy o fungování Evropské unie a posléze v příslušných aktech sekundárního unijního práva a dalších pramenech.

Jednotný trh zahrnuje 28 členských států EU a několik dalších zemí má k němu přístup do určité míry. Čtyři další země, které jsou zároveň také členové Evropského sdružení volného obchodu, mají téměř kompletní přístup: Island, Lichtenštejnsko a Norsko skrze Evropský hospodářský prostor a Švýcarsko skrze svoje bilaterální smlouvy s EU. Gruzie, Moldavsko a Ukrajina mají přístup k vnitřnímu trhu EU skrze Hlubokou a komplexní zónu volného obchodu, avšak bez možnosti volného pohybu pracovníků.

V roce 2015 představila Evropská komise Digitální jednotný trh, který pokrývá digitální marketing, elektronické obchodování, a telekomunikace.

Golanské výšiny

Golanské výšiny (hebrejsky: רמת הגולן, Ramat ha-Golan, arabsky: هضبة الجولان, Hadbat al-Džawlán) nebo jednoduše Golany, jsou strategická plošina a hornatá oblast při jižním konci pohoří Antilibanon, které dodnes zůstávají sporným územím mezi Izraelem a Sýrií. Dvě třetiny území jsou okupovány Izraelem. Organizace spojených národů, Evropská unie, Spojené království, Liga arabských států, Mezinárodní výbor Červeného kříže, Amnesty International, a Human Rights Watch považují Golanské výšiny za území okupované Izraelem.

Izrael ovládá většinu Golanských výšin od šestidenní války v roce 1967, kdy toto území obsadil. V roce 1981 schválil zákon o Golanských výšinách, který rozšířil izraelské právo a správu nad Golanskými výšinami a de facto je tak anektoval. Tento krok byl odsouzen Radou bezpečnosti OSN v rezoluci č. 497, která zákon prohlásila za neplatný a postrádající mezinárodní právní účinek.Během krátké návštěvy izraelského premiéra Benjamina Netanjahua ve Washingtonu podepsal Trump 25. března 2019 dekret, kterým Spojené státy uznaly izraelskou suverenitu nad Golanskými výšinami. Doposud nebyla tato anexe žádným jiným státem uznána a Golany jsou Organizací spojených národů (OSN) nadále považovány za výsostné území Sýrie.

Konfederace

Konfederace je spolek nebo sdružení, zpravidla mezi státy. Podle státoprávní teorie lze konfederaci definovat jako volný svazek států, jehož členské státy zůstávají subjekty mezinárodního práva.Sdružení států je označováno jako spojení dvou nebo několika suverénních států, které je podloženo a uzavřeno na základě mezinárodní smlouvy. Členské státy pak mají vlastní společné orgány, které spravují společné záležitosti, které se zpravidla týkají společné obrany, politiky a diplomacie. V ostatních směrech zůstávají nebo mohou zůstat sdružené státy v jednání samostatné.[zdroj?] Členské státy konfederace mají obvykle garantováno právo ústavou nebo smlouvou z ní vystoupit.[zdroj?]Konfederaci tvořily v minulosti tyto státy:

Švýcarsko v letech 1815—1848 (slovo konfederace si formálně ponechalo v románských úředních jazycích ve svém názvu dodnes)

Spojené státy americké v letech 1776—1787 (také v letech 1861—1865, viz Konfederované státy americké)

Senegambie v letech 1982—1989 (Senegal a Gambie)

1. Rýnský spolek v letech 1645— (spojenectví několika německých panovníků na ochranu nezávislosti)

2. Rýnský spolek v letech 1806—1813 (konfederace německých států pod francouzskou hegemonií Napoleona I.)

Německý spolek v letech 1815—1866

Severoněmecký spolek v letech 1866—1871

Srbsko a Černá Hora v letech 2003-2006 [zdroj?]Dnes znaky konfederace vykazuje nejvíce Evropská unie (základem je mezinárodní smlouva), která však má i určité znaky federace. [zdroj?]Neuskutečněným záměrem z doby po druhé světové válce byla Polsko-československá konfederace.

Malta

Malta, oficiálně Maltská republika (maltsky Repubblika TA’ Malta, anglicky Republic of Malta), je vyspělá, hustě obydlená ostrovní země ve Středozemním moři. Jde o nejmenší členskou zemi Evropské unie. Žije zde přibližně 423 tisíc obyvatel.

Strategická poloha Malty ve Středozemním moři z ní udělala důležitý obchodní uzel. V průběhu dějin byla ovládaná Féničany, Kartágem, Římem, Byzantskou říší, Francouzi a Spojeným královstvím. Nezávislost od Velké Británie získala v roce 1964, stále je však členem Commonwealthu. Členským státem EU se stala v roce 2004.Hlavním městem je Valletta. Úředními jazyky jsou maltština a angličtina. Dalším rozšířeným jazykem je italština.

Malá vodní elektrárna

Malá vodní elektrárna (MVE) je označení pro vodní elektrárny s instalovaným výkonem maximálně do 10 MW včetně. Evropská unie však považuje za MVE vodní elektrárny do výkonu 5 MW. Velká většina výkonu vodních elektráren (cca 90 %) je z elektráren o výkonu větším než 5 MW a zbylých cca 10 % je z MVE podle evropského řazení.

Malé vodní elektrárny se většinou budují v místě bývalých mlýnů a jezů. Pro konstrukci malých vodních elektráren se často používá Bánkiho turbína, která je konstrukčně velmi jednoduchá a tím i ekonomicky výhodná na pořízení.

R-věty

R-věty (z anglického Risk phrases) jsou starší mezinárodně standardizované věty o nebezpečnosti chemických látek a jejich směsí. Od roku 2015 jsou nahrazeny tzv. H-větami.

R-věty jsou stanovené v dokumentu Annex III Evropské unie, 67/548/EEC: Nebezpečné látky a přípravky jsou látky a přípravky, které vykazují jednu nebo více nebezpečných vlastností a pro tyto vlastnosti jsou klasifikovány za podmínek stanovených tímto zákonem jako R-věty. (Nature of special risks attributed to dangerous substances and preparations.). Tento seznam byl určen a znovu publikován jako směrnice 2001/59/ES.Tyto věty upozorňující na nebezpečí jsou používány mezinárodně a nejenom v Evropě. Na celosvětové úrovni se však nyní prosazuje Globálně harmonizovaný systém klasifikace a označování chemikálií (GHS). Evropská unie ho přijala v roce 2008 a postupně se na něj přecházelo v letech 2010 až 2015. GHS je velmi podobný stávající klasifikaci, dochází však k určitým změnám – R-věty jsou nahrazeny H-větami se stejným účelem, tedy označením specifických rizik látky.

Referendum o přistoupení Maďarska k Evropské unii

Referendum o přistoupení Maďarska k Evropské unii proběhlo 12. dubna 2003. Hlasování bylo s volební účastí 45,62% platné a jelikož 83,76% voličů souhlasilo, stalo se Maďarsko dne 1. května 2004 členským státem Evropské unie. První volby do Evropského parlamentu se v Maďarsku konaly v 13. června 2004.

Referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii

Referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii proběhlo 13. a 14. června 2003. Přes 77 % hlasujících (41,73 % ze všech oprávněných voličů) členství podpořilo, Česko tak do EU vstoupilo 1. května 2004.

Pro toto referendum byl vydán speciální ad hoc ústavní zákon č. 515/2002 Sb. Dodnes jde o jediné celostátní referendum v historii Česka.

Rozloha

Rozloha neboli plocha je údaj o velikosti území (např. státu). Určuje se v plošných mírách, obvykle v km² (kilometr čtvereční) nebo ha (hektar). Hektar je plocha čtverce o rozměrech 100×100 metrů a 1 km² odpovídá 100 hektarům. V hektarech se udává rozloha některých menších území, např. přírodních rezervací. Některé země používají vlastní jednotky, vybočující z metrického systému, např. ve Spojených státech se rozloha udává ve čtverečních mílích (1 mi² = 2,589 km²).

Schengenský prostor

Schengenský prostor (hovorově Schengen [šengen]) je označení pro území 26 evropských států (zemí Schengenské dohody, publicistickým slangem zemí Schengenu), na kterém mohou osoby překračovat hranice smluvních států na kterémkoliv místě, aniž by musely projít hraniční kontrolou.

Prostor se označuje podle vesnice Schengen v Lucembursku, u níž byla 14. června 1985 podepsána Schengenská dohoda a v níž byla 19. června 1990 podepsána prováděcí úmluva. Smluvními státy je 22 zemí, které patří mezi členy Evropské unie, a 4 přidružené neunijní země, členové Evropského sdružení volného obchodu. Do schengenského prostoru spadají i některá ze zámořských území členských zemí. Schengenský prostor se nekryje s Evropským hospodářským prostorem (svobodný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu), jehož členy jsou všechny země EU a jen 3 země ESVO.

Členské státy Evropské unie Evropská unie
Evropská unie Symboly Evropské unie
Evropská unie Oficiální jazyky Evropské unie Evropská unie
Euro
Blízkovýchodní kvartet
G20
Nositelé Nobelovy ceny za mír

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.