Evropská komise

Evropská komise je nadnárodní orgán Evropské unie, nezávislý na členských státech a hájící zájmy Unie. Pojem je používán ve dvou významech: buď jako kolegium komisařů nebo jako kolegium s celým administrativním aparátem. Komise se podílí takřka na všech úrovních rozhodování, má největší administrativní a expertní aparát. Sídlí v Bruselu, její ústřední budovou je palác Berlaymont, některé části jsou dislokovány v Lucemburku. Člení se na množství generálních ředitelství a služeb.

Komise je především „strážkyní smluv“ – dbá na dodržování zakládajících smluv Evropské unie a z úřední povinnosti podává žaloby v případě zjištěného porušení. Důležitou pravomocí je účast na tvorbě legislativy, právo předkládat návrhy legislativních předpisů má výhradně Komise. Další pravomoci jsou vydávání doporučení a stanovisek, Komise vykonává i pravomoci v přenesené působnosti (delegovaná legislativní pravomoc). Komise se podílí na jednání Evropské unie navenek,[zdroj?] včetně udržování diplomatických styků a sjednávání mezinárodních smluv. Spravuje z převážné části rozpočet Evropské unie.

Kolegium komisařů zasedá jedenkrát týdně.

European Commission
Logo Evropské komise

Složení, ustanovení a odpovědnost parlamentu

Bundesarchiv B 145 Bild-F028459-0019, Robert-Schuman-Preis, Verleihung an Walter Hallstein
První předseda Evropské komise Walter Hallstein

Komise (kolegium komisařů) je složena z komisařů. Komisaři pocházejí z členských států a jsou těmito státy do své funkce navrhováni. Jsou zcela nezávislí – nesmějí přijímat instrukce od státu, ze kterého pocházejí, ani od jakéhokoliv jiného státu a jsou povinni prosazovat výhradně zájmy unie. Komise má rovněž sedm místopředsedů.

EPP Poznań - Szczyt regionalnych przywódców EPL (14029569273)
Současný předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker (vpravo) s předsedou Evropské rady Donaldem Tuskem.

V čele stojí předseda navržený Evropskou radou a následně schválený volbou Evropským parlamentem, v níž musí získat prostou většinu hlasů poslanců. Ostatní členové (komisaři) jsou společně jmenováni Radou Evropské unie a předsedou Evropské komise, který zcela sám přiděluje komisařům resorty, následně komisaři předstupují před výbory parlamentu a parlament jako celek, kde je poslanci zkoumána jejich kompetentnost, nakonec je komise jako celek schválena volbou Evropským parlamentem.

Komise je odpovědná Parlamentu. Poslanci Evropského parlamentu mají právo komisaře i předsedu komise interpelovat a interpelovaní mají povinnost písemně nebo osobně odpovědět, zpravidla je k tomu vyhrazeno každé úterý. Komise musí parlamentu pravidelně předkládat zprávy o svojí činnosti. Jediný způsob, jakým může být komise odvolána, je vyhlášení nedůvěry Evropským parlamentem dvoutřetinovou většinou jeho poslanců.

Počet komisařů

Počet komisařů prodělal od roku 2004 několik změn:

  • Před vstupem deseti nových členských států měla Evropská komise 20 komisařů: Pět největších států (Francie, Itálie, Německo, Španělsko a Spojené království) mělo v EK po dvou komisařích, zbylých 10 členských zemí Evropské unie po jednom.
  • Po vstupu nových zemí 1. května 2004 se zvýšil počet komisařů na 30 (přibylo po jednom komisaři z každé nové členské země).
  • 18. listopadu 2004, kdy se ujala vlády nová Evropská komise, se počet komisařů snížil na 25 – každá členská země má již jen jednoho komisaře.
  • Od 1. ledna 2007 do 30. června 2013 měla Komise celkem 27 členů (po přistoupení Bulharska a Rumunska).
  • Od 1. července 2013 čítá Komise 28 komisařů (po přistoupení Chorvatska).

Poznámka: Podle Lisabonské smlouvy měl od 1. listopadu 2014 počet členů Komise původně odpovídat dvěma třetinám počtu členských států, ovšem v květnu 2013 Evropská rada rozhodla, že se Komise bude nadále skládat z počtu členů, který se rovná počtu členských států.[1]

Generální ředitelství

Komisař spravuje jeden nebo několik resortů (generálních ředitelství), běžně označovaných zkratkou DG (nebo v češtině GŘ). Generální ředitelství jsou odborné úřady, z nichž každý má na starosti jednu z oblastí, do kterých zasahují unijní politiky (např. energie, životní prostředí, daně a cla, výzkum). Ředitelství zaměstnávají úředníky, překladatele, tlumočníky, ale též odborníky, kteří zajišťují odborné posudky a analýzy legislativních návrhů, které se Komise chystá předložit. Jedním z ředitelství je i Generální sekretariát Evropské komise, zajišťující každodenní chod Komise, její komunikaci s veřejností a také kontrolu uplatňování evropských právních předpisů.[2] Generální ředitelství mají strukturu podobnou ministerstvům a v jejich čele stojí generální ředitelé, kteří jsou kariérními úředníky.

Junckerova komise

Junckerova komise je úřadující komise Evropské unie, která nastoupila 1. listopadu 2014. Pětiletý mandát vyprší v roce 2019. Předsedou se stal lucemburský politik Jean-Claude Juncker, jenž vede orgán, do nějž po jednom zástupci vyslal každý z dvaceti osmi členských států.[3][4] V čele nahradil Portugalce Josého Manuela Barrosa. Vedle předsedy má komise sedm místopředsedů.

Seznam českých eurokomisařů

Pořadí Foto Osoba Portfolio Období Komise   Strana
1. No portrait cs Pavel Telička Zdraví a ochrana spotřebitele 1. května 200411. listopadu 2004 Prodiho nestraník
2. Vladimír Špidla Vladimír Špidla Zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti 22. listopadu 20049. února 2010 první Barrosova ČSSD
3. Štefan Füle Štefan Füle Rozšíření a politika sousedství 10. února 201031. října 2014 druhá Barrosova nestraník
4. Věra Jourová Věra Jourová Spravedlnost, ochrana spotřebitelů a otázky rovnosti pohlaví od 1. listopadu 2014 Junckerova ANO

Odkazy

Reference

  1. http://www.europarl.europa.eu/ftu/pdf/cs/FTU_1.3.8.pdf
  2. Evropská komise [online]. [cit. 2016-04-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-24.
  3. EUROPEAN COMMISSION. A new start for Europe: My agenda for Jobs, Growth, Fairness and Democratic Change. Press release. 15 July 2014. Dostupné online [cit. 15 July 2014]. (anglicky)
  4. MEPs elect Jean-Claude Juncker to head EU Commission. BBC News. 15 July 2014. Dostupné online [cit. 15 July 2014]. (anglicky)

Literatura

  • Jak funguje Evropská unie. Průvodce institucionálním rámcem EU. Lucemburk 2013, s. 19–22.
  • MCCORMICK, John: Understanding the European Union. A Concise Introduction. 6th ed. 2014, s. 79–84.

Související články

Externí odkazy

Anti-Counterfeiting Trade Agreement

ACTA (anglicky Anti-Counterfeiting Trade Agreement, česky Obchodní dohoda proti padělatelství) je kontroverzní vícestranná mezinárodní obchodní dohoda s trestněprávními prvky, jejímž účelem je vytvoření mezinárodního systému pro vynucování duševního vlastnictví. ACTA by vytvořila nový mezinárodní rámec, k němuž se mohou země přidat, a vytvořila by vlastní orgány mimo existující mezinárodní instituce jako jsou Světová obchodní organizace (WTO) a Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) a Organizace spojených národů.

Navrhovatelé ji označují za odpověď na „růst globálního obchodu s padělaným zbožím a nelegálně šířenými autorsky chráněnými díly“ Záběr ACTA je široký, zahrnuje jak padělání hmotného zboží (značkové oblečení, hudební a filmové nosiče, léky), tak i „internetové distribuční a informační technologie“.Finální text dohody byl zveřejněn v roce 2011. Ačkoliv finální text dohody již neobsahuje tak drakonická opatření, která byla oznámena původně, organizace dohlížející na lidská práva na Internetu ji kritizují, protože zavádí přísné represe, poškozuje uživatele a směřuje ke státním zásahům do svobodného Internetu.ACTA byla zatím podepsána 8 státy a ostatním je otevřena k podpisu do května 2013. Rada EU odsouhlasila dohodu ACTA dne 16. prosince 2011 na setkání ministrů zemědělství a rybolovu (za Českou republiky se účastnili ministr zemědělství Petr Bendl a jeho náměstek Juraj Chmiel). Protože dohoda počítá i s trestněprávními represemi, budou ji muset v případě schválení Evropským parlamentem ratifikovat i jednotlivé členské státy. ČR se k podpisu připojila 26. ledna 2012, podepsala ji velvyslankyně ČR v Japonsku Kateřina Fialková. Kvůli protestům, které pomáhala organizovat Česká pirátská strana, premiér Nečas ratifikaci ACTA dne 6. února 2012 pozastavil s tím, že vláda chce ještě analyzovat reálné dopady smlouvy.Asi rok po té, co Evropský parlament dohodu ACTA neschválil, se objevily informace o jednání o dohodě TTIP, která vzbuzuje ještě větší obavy, než dohoda ACTA. Kromě toho existuje obava, zda se dohoda ACTA nevrací jako dohoda TPP, která se ale netýká Evropy.

Benátská komise

Benátská komise je poradní orgán Rady Evropy pro otázky ústavního práva. V květnu 1990 ji založilo 18 členských států Rady Evropy. Oficiální název instituce zní Evropská komise pro demokracii prostřednictvím práva, název Benátská komise odkazuje k jejím každoročním zasedáním v tomto severoitalském městě.

Úkolem Benátská komise je poskytovat právní pomoc svým členských státům nebo státům, které si přejí ve svém právním pořádku dosáhnout evropského standardu na poli demokracie, lidských práv a právního státu (vlády práva). Rovněž pomáhá rozšiřování a upevňování obecných ústavněprávních zásad a při jejich střetech. Poskytuje též akutní právní pomoc během transformace právního systému státu.

Komisi tvoří 61 členských států. 47 z nich jsou členové Rady Evropy, dalších 13 je mimoevropských a členem je i Kosovo, které nemá jasné mezinárodní uznání a není členem Rady Evropy. Evropská komise a Úřad OBSE pro demokratické instituce a lidská práva (ODIHR) se účastní plenárních zasedání.

V Komisi zasedají vysokoškolští pedagogové se zaměřením na veřejné a mezinárodní právo, soudci nejvyšších a ústavních soudů, politici a řada státních úředníků. Jednotlivé členy jmenují samotné státy na čtyřleté funkční období, nesmějí jim ale udílet příkazy. Od prosince 2009 zastává post prezidenta Ital Gianni Buquicchio.

Stálý sekretariát sídlí Štrasburku, plenární zasedání se konají v benátském Scuola Grande di San Giovanni Evangelista čtyřikrát za rok (březen, červen, říjen, prosinec).

Českou republiku v Komisi v letech 1992 až 2010 zastupoval Cyril Svoboda. V současnosti tento post zastává Veronika Bílková z pražské právnické fakulty, její zástupkyní je potom ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková.

Berlaymont

Berlaymont je budova v Bruselu a hlavní sídlo Evropské komise. Nachází se na Rue de la Loi / Wetstraat v části města označované jako „evropská čtvrť“.

Biocid

Biocid (řec. bio = život + cidó = ničím) je obecně látka používaná k hubení, tlumení nebo omezování růstu škodlivých organismů ve všech oblastech lidské činnosti.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/8/EC o uvádění biocidních přípravků na trh rozděluje biocidní přípravky do čtyř kategorií a 23 typů:

desinfekční a biocidní látky

konzervační přípravky

přípravky pro regulaci živočišných škůdců

ostatní biocidní přípravkyV roce 2009 předložila Evropská komise návrh nového nařízení o biocidech, která se nyní projednává na úrovní expertů členských států EU a která by měla vstoupit v platnost od 1. září 2013. Od 1.9.2013 nabylo účinku Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 528/2012 ze dne 22. května 2012 o dodávání biocidních přípravků na trh a jejich používání

Daňové identifikační číslo

Daňové identifikační číslo (DIČ) je jednoznačná identifikace daňového subjektu (plátce nebo poplatníka). Každý daňový subjekt má své daňové identifikační číslo, které mu přidělí správce daně (finanční úřad) poté, co se daňový subjekt zaregistroval. Daňové identifikační číslo je charakterizováno dvěma písmeny, která znamenají kód země, a za nimi následuje číslo plátce daně.

Pomocí DIČ daňový poplatník sděluje správci daně svou totožnost. Proto musí DIČ uvádět při každé komunikaci se správcem daně. Zvlášť důležité je DIČ pro správnou identifikaci plateb odváděných finančnímu úřadu.

Kromě toho se DIČ používá i pro identifikaci plátců DPH. DIČ identifikuje plátce v rámci celé Evropské unie (v rámci EU je anglicky nazýváno VAT ID). Evropská komise také nabízí službu pro kontrolu správnosti DIČ, VAT Information Exchange System (VIES). Plátci DPH jsou povinni uvádět DIČ na všech svých daňových dokladech.

DIČ obsahuje kód CZ a kmenovou část, kterou tvoří obecný identifikátor. U fyzické osoby rodné číslo, popř. jiný obecný identifikátor, stanoví-li tak zvl. zákon. U právnické osoby identifikační číslo osoby. Není-li obecný identifikátor daňovému subjektu přidělen, přidělí správce daně vlastní identifikátor – výtažek odst. 3 § 130 zákona č. 280/2009 Sb. daňového řádu.

Eurobarometr

Eurobarometr (složenina slov Euro + barometr, anglicky: Eurobarometer) je série průzkumů veřejného mínění, které od roku 1974 (podle některých zdrojů od roku 1973) zadává sekce Analýz veřejného mínění Evropské komise. V rámci průzkumů jsou pravidelně vydávány zprávy o veřejném mínění v různých oblastech týkajících se Evropské unie. Průzkumy se provádějí ve všech členských zemích a v poslední době i v kandidátských zemích. Výsledky Eurobarometrů jsou publikovány Generálním ředitelstvím pro tisk a komunikaci Evropské komise.

Eurobarometr byl původně koncipován jako způsob zlepšení informační a komunikační strategie Evropské unie. Jedná se o užitečný nástroj pro poznání veřejného mínění v širokém okruhu záležitostí týkajících se EU, například postoj občanů k dalšímu rozšiřování EU.

Evropská politická strana

Pojem evropská politická strana označuje politickou stranu, která působí na úrovní EU. Může se jednat o svazky stran v členských zemích nebo i o nově založené skupiny, ve kterých se sdružují politické subjekty Evropy. Tyto strany jsou finančně podporovány z prostředků EU.

Evropská společenství

Evropská společenství (ES; francouzsky Communautés européennes; německy Europäische Gemeinschaften; anglicky European Communities) bylo souhrnné označení pro tři smluvní hospodářsko-politická sdružení evropských států mezi lety 1967–2009:

Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO)

Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom či ESAE)

Evropské hospodářské společenství (EHS)

Evropské společenství (ES) od roku 1993Zakládajícími členy těchto společenství byly západoevropské země, později zvané tzv. vnitřní šestka: státy Beneluxu, Francie, Itálie a NSR (Západní Německo). Slučovací smlouvou, uzavřenou roku 1965 v Bruselu, byly instituce tří původních sdružení sloučeny do jednoho celku, jemuž byly do čela ustanoveny Komise EHS/ES (dnešní Evropská komise) a Rada EHS/ES (dnešní Rada Evropské unie) – tyto orgány pak postupně získávaly stále více pravomocí. K ES až do počátku 90. let následně přistoupily Dánsko, Irsko a Velká Británie (1973), dále Řecko (1981) a Portugalsko se Španělskem (1986); navíc ještě přibylo území NDR opět sloučené s NSR do jednoho Německa (1990).

V souvislosti se politicko-hospodářskými změnami po skončení studené války přistoupily vlády EHS k významné strukturální reformě, dohodnuté Maastrichtskou smlouvou (1992). Dle ní se Evropská společenství od listopadu následujícího roku stala součástí většího celku, a sice Evropské unie; v rámci ní pak ES spadala do tzv. I. pilíře, který měl nadstátní charakter (další dva „pilíře“ byly svou podstatou mezivládní). Podle nových podmínek Maastrichtské s. a tzv. kodaňských kritérií pak do ES (resp. do EU) v 90. letech vstoupily ještě další západoevropské státy: Finsko, Rakousko a Švédsko (1995). Tato „stará patnáctka“ byla ve dvou vlnách „východního rozšíření“ (2004, 2007) zvětšena o zbývající evropské státy Středomoří (Kypr, Malta) a především o 10 postkomunistických zemí, k jejichž plnému začlenění se původní státy ES/EU zejména v 90. letech stavěly velmi vlažně.

Po ratifikaci Lisabonské smlouvy (2009) ES zanikly a jejich právním nástupcem se stala Evropská unie. Euratom si přesto zachoval částečně nezávislý status a existuje i nadále.

Evropská unie

Evropská unie (EU) je oficiálně politická a ekonomická unie, která si klade za cíl zlepšit spolupráci v Evropě. De facto se ale jedná o entitu sui generis, která má částečně pravomoci mezinárodní organizace, ale také jednotného státu. Od posledního rozšíření k 1. červenci 2013 tvoří EU 28 evropských států s 510,3 milionu obyvatel (2016, přibližně 7,3 % světové populace). Evropská unie vznikla formálně dne 1. listopadu 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější jako Maastrichtská smlouva. Nahradila tak Evropské společenství a je jeho právní nástupkyní. Evropská integrace probíhá již od konce druhé světové války. Doposud se stupňovala a také počet členských a přidružených států se zvětšoval, avšak v roce 2016 bylo v britském referendu rozhodnuto o odchodu Spojeného království (tzv. brexit) z Evropské unie.

Evropská unie je založena na Smlouvě o Evropské unii a na Smlouvě o fungování Evropské unie, které uzavřely členské státy a kterými na Unii přenesly některé své pravomoci za účelem dosažení společných cílů. Podle čl. 3 Smlouvy o EU je cílem Unie podporovat mír, své hodnoty a blahobyt obyvatel. Unie zejména poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob. Vytváří vnitřní trh a usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství a ochraně životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok a bojuje proti sociálnímu vyloučení. Mezi cíle dále patří podpora hospodářské, sociální a územní soudržnosti a solidarity mezi členskými státy. Unie vytváří hospodářskou a měnovou unii, jejíž měnou je euro. Ve svých vztazích s okolním světem Unie zastává a podporuje své hodnoty a zájmy a přispívá k ochraně vlastních občanů. Dle smlouvy přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji planety, volnému a spravedlivému obchodování, vymýcení chudoby, ochraně lidských práv a k dodržování a rozvoji mezinárodního práva.

V roce 2012 získala Evropská unie Nobelovu cenu za mír. Nobelův výbor ocenil zejména úlohu EU při zajišťování mírového soužití na evropském kontinentu.

Evropský týden mobility

Evropský týden mobility (anglicky mobility week) je každoroční iniciativa Evropské komise pro udržitelnou městskou mobilitu od roku 2002. Vyzývá evropské obce a města, aby věnovala týden udržitelné dopravě. Pravidelně se koná třetí týden v září, končí mezinárodním dnem bez aut. Každý ročník má své motto, jako například čistý vzduch, víceúčelovost či sdílená ekonomika v dopravě. Součástí programů akce spojené s udržitelnou dopravou, jako například cyklojízdy, přednášky či festivaly, dochází také k dočasné uzavírce některých ulic automobilům, dochází k otevření ulic pěším a cyklistům.

V roce 2019 se ho účastní 44 evropských států, s celkem 1820 zúčastněnými městy. V Česku jich je k roku 2019 zúčastněných 23.

Evropský výbor pro normalizaci

Evropský výbor pro normalizaci (anglicky European Committee for Standardization – ECS, francouzsky Comité Européen de Normalisation – CEN) je nezisková organizace, jejímž posláním je podpora evropské ekonomiky v globálním obchodu, prosperity obyvatel Evropy a životního prostředí, tím že poskytuje efektivní základnu pro zainteresované strany při rozvoji, údržbě a šíření ucelených souborů norem a specifikací.

Günter Verheugen

Günter Verheugen (* 28. dubna 1944, Bad Kreuznach, Německo) je německý a evropský politik, bývalý člen Evropské komise.

Instituce Evropské unie

Společné instituce EU vycházejí ze zásady sdílení pravomocí, základního principu fungování Evropské unie. Jednotlivé orgány disponují pravomocemi, které dříve podléhaly kompetenci jednotlivých členských zemí. Jádro tvoří sedm orgánů Evropské unie. Zbytek tvoří různé poradní (Hospodářský a sociální výbor, Výbor regionů) a jiné instituce (například Evropský veřejný ochránce práv či Evropský inspektor ochrany údajů) či agentury a úřady (Evropská agentura pro životní prostředí, Evropská agentura pro leteckou bezpečnost, Agentura Evropské unie pro základní práva, Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu, Europol a Eurojust).

Junckerova komise

Junckerova komise je úřadující komise Evropské unie, která působí od 1. listopadu 2014. Pětiletý mandát jí řádně vyprší v roce 2019. Předsedou se stal lucemburský politik Jean-Claude Juncker, jenž stojí v čele orgánu, do nějž po jednom zástupci vyslal každý z dvaceti osmi členských států. V čele tak nahradil Josého Manuela Barrosa, řídícího dvě komise během předchozích deseti let.Ke schválení komise došlo 22. října 2014. Hlasování v Evropském parlamentu se zúčastnilo 699 poslanců, z nichž 423 se vyslovilo „pro“, 209 bylo „proti“ a 67 se „zdrželo“. Mezi své priority komise zařadila „dodržování fiskální disciplíny, tvorbu pracovních míst, snižování energetické náročnosti, výstavbu infrastruktury, podporu růst a podporu obnovitelných zdrojů.“ Také byla odhodlána řešit problém imigrace a usilovala o vytvoření jednotné energetické unie.

Předseda Evropské komise

Předseda Evropské komise je vrcholným představitelem jednoho ze sedmi orgánů Evropské unie. Je jmenován dle čl. 17 odst. 7 Smlouvy o Evropské unii.

Stavros Dimas

Stavros Dimas, řecky: Σταύρος Δήμας, ˈstavrɔs ˈðimas (* 30. dubna 1941, Athény) je řecký politik, od listopadu 2011 do května 2012 ministr zahraničních věcí ve vládě národní jednoty Lukase Papadimose. V období 2004–2010 byl komisařem Evropské unie pro životní prostředí.

Transatlantické obchodní a investiční partnerství

Transatlantické obchodní a investiční partnerství (zkratka TTIP z anglického názvu The Transatlantic Trade and Investment Partnership; také známé pod názvem Transatlantická zóna volného obchodu se zkratkou TAFTA) je navrhovaná smlouva o volném obchodu mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými. Její zastánci očekávají, že dohoda bude pro ekonomiku států EU znamenat přínos 120 miliard €, 90 miliard pro tu americkou a pro zbytek světa 100 miliard € a pomůže vytvořit stovky tisíc pracovních míst, zatímco kritici říkají, že smlouva posílí pozici nadnárodních korporací, omezí demokracii a ztíží úlohu národních vlád při regulaci trhu ve prospěch občanů. Například podle nezávislé studie Tuftovy university ze Spojených států amerických by v důsledku přijetí dohody jen v Evropě došlo ke ztrátě zhruba 600 000 pracovních míst, snížení čistého vývozu, zpomalení růstu HDP, snížení mezd a státních příjmů a vzrůstu finanční nestability.Americká vláda předpokládá, že TTIP bude fungovat obdobně jako již existující dohoda o Transpacifickém partnerství (TPP). Související vyjednávací procesy se rozběhly v červnu roku 2013, do konce roku proběhla tři kola jednání. Poté, co v dubnu 2014 pronikl na veřejnost text návrhu dohody, začala Evropská komise veřejné projednávání některých klauzulí připravované smlouvy.

Očekávalo se, že text dohody bude dokončen do konce roku 2014, ale termín byl nakonec posunut na rok 2015. 7. ledna 2015 zveřejnila Evropská komise řadu materiálů k dohodě TTIP včetně textů některých navrhovaných částí dohody. Evropské komisi je odpůrci TTIP vyčítáno zatajování informací z jednotlivých jednání. Evropská komise se snaží svou pověst napravit zveřejňováním průběžných výstupů z jednotlivých kol jednání a dalších dokumentů.

Zákonodárný proces

Zákonodárný proces nebo také legislativní proces je cílený společenský proces tvorby právních norem, který se projevuje především tvorbou právních předpisů. Z hlediska sociálního lze do něj zahrnout analýzu společenských vztahů a zájmů, zhodnocení dopadů jejich dosavadní právní regulace a tedy vyvození závěru, zda je nutná nová právní úprava a jaká by v kladném případě měla být (tzv. legislativní záměr). Toto hledisko tudíž předchází hledisko právní, samotnou tvorbu právní normy.

Ačkoli příprava právních předpisů je dílem celé řady subjektů, samotnou zákonodárnou iniciativou (oprávněním oficiálně navrhnout zákonodárci přijetí právního předpisu) disponují jen někteří z nich. Toto oprávnění přiznává ústava, nejčastěji jde o vládu a členy zákonodárného sboru. V Evropské unii je ve většině[který?] případů jediným nositelem zákonodárné iniciativy Evropská komise. V některých státech existuje také lidová iniciativa, tedy právo jistého počtu občanů (signatářů petice) předkládat návrhy zákonů.

Číslo EC (chemie)

Číslo Evropské komise či číslo EC, též známé jako EC-no nebo EC#, je sedmimístný číselný kód přiřazovaný chemickým látkám, které jsou komerčně dostupné v Evropské unii. Toto číslo přiděluje Evropská komise a je oficiálním způsobem identifikace chemických látek v EU.

Seznam látek s číslem EC se nazývá EC Inventory. Obsahuje látky z těchto seznamů:

Toto jsou látky včetně polymerů, které byly komerčně dostupné v EU v období od 1. ledna 1971 do 18. září 1981. Jsou považovány za registrované na základě Článku 8(1) směrnice 67/548/EEC.
Identifikační číslo těchto látek se nazývá číslo EINECS.
Tyto látky byly uvedeny na trh po 18. září 1981.
Identifikační číslo těchto látek se nazývá číslo ELINCS.
Definice polymerů byla změněna v dubnu 1992 s tím výsledkem, že látky dříve považované za polymery už nebudou vyloučeny z regulace. V důsledku toho vznikl seznam (NLP) obsahující takové látky komerčně dostupné mezi 18. zářím 1981 a 31. říjnem 1993.
Identifikační číslo těchto látek se nazývá číslo NLP.

Po předregistrační fázi směrnice REACH přiřadila ECHA navíc čísla v sérii 6xx-xxx-x látkám předregistrovaným s číslem CAS. Série 9xx-xxx-x byla alokována předregistrovaným reakčním hmotám s více než jednou látkou nebo takovým látkám, které byly předregistrovány jen s chemickým názvem jako identifikátorem. Najdete je v Seznamu předregistrovaných látek ECHA.

Pro látku v jednom z těchto seznamů, její identifikační číslo, což může být buď číslo EINECS, ELINCS nebo NLP, je zároveň jejím číslem EC. Formát identifikujících čísel ve všech třech seznamech je shodný; čísla v těchto seznamech se nepřekrývají.

Číslo EC sestává ze sedmi číslic podle vzoru xxx-xxx-x.

Čísla EC lze zapisovat v obecné formě jako NNN-NNN-R, kde R je kontrolní číslice. Kontrolní číslice se vypočítá pomocí metody ISBN. Podle této metody je to zbytek po dělení následujícího součtu číslem 11:

Je-li zbytek R roven 10, příslušná kombinace se nepoužívá jako číslo EC.

Pro ilustraci, číslo EC dexamethazonu je 200-003-9. N1 je 2, N2 až N5 je 0 a N6 je 3.

Zbytek je 9 a tato hodnota je kontrolní číslicí.

Látku, na kterou číslo EC odkazuje (a naopak), lze vyhledat na oficiálním webu „Evropského informačního systému chemických látek“ ESIS.

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.