Eneolit

Eneolit (z latinského aeneus – měděný), jinak také chalkolit (z řeckého chalkos – měděný, lithos – kámen) či česky doba měděná, je označení pro historické období v pravěku – závěrečnou fázi doby kamenné. Následuje po neolitu a předchází době bronzové.

Příčiny

Zdá se, že na konci neolitu došlo k určité krizi. Svědčily by proto i častější nálezy kostí lovných zvířat na neolitických sídlištích. Snad hrála roli vyčerpanost půdy v důsledku žárového zemědělství.

Typické znaky

Znalost zpracování mědi. Měď, která je jako materiál významná v této epoše pouze v jižní a jihovýchodní Evropě a na Předním východě, v dalších částech Evropy nemá zásadní význam, protože jí není dostatek.

Diferenciace vývoje mezi Evropou a Asií, která je patrná už v neolitu, se prohloubila – v době, kdy ve střední Evropě začíná eneolit, už vznikají v Orientu první otrokářské státy (Sumer, Akkad).

Typické znaky pro střední Evropu

Užití oradla v zemědělství

Pozůstatky křížové orby byly nalezeny pod mohylami v Polsku (Sarnow), Dánsku (Lundehøj, Aldrupsgarde) nebo v Česku (Březno u Loun, Konobrže). Předpokládá se, že tato orba mohla být kultovního charakteru. Nezdá se, že by tato oradla (jejichž podobu neznáme) zvýšila výnos polí, spíše obdělávání urychlila. Zároveň došlo k jasnému oddělení polí od sídlišť.

Znalost kola a vozu

Jeden z nejpřevratnějších vynálezů v lidských dějinách se objevuje právě v době někdy kolem poloviny 5. tisíciletí př. n. l. Podle nejnovějších poznatků se zdá, že se kolo objevuje během velmi krátké doby v podstatě v celé Evropě. Nemáme tedy jistotu, že vzniklo na Předním východě, jak bylo po dlouhou dobu předpokládáno. Jedinečným dokladem existence vozu je nález hliněného modelu vozíku v maďarském Budakalász. Existují spekulace o využití vozu v dálkovém obchodě, jsou ovšem nepodložené a silně nepravděpodobné, protože toto by vyžadovalo existenci dlouhých úseků sjízdných cest. Spíše se předpokládá hospodářské užití v rámci jednotky dům – pole.

Užití tažných zvířat

Souvisí s užíváním oradla a vozu. Zdá se, že dobytčata získala v některých kulturách díky své důležitosti postavení kultovního zvířete. To naznačují nálezy sošek býků s náznaky zápřahu na různých místech Evropy (např. Bytyn v Polsku) a také rituální pohřby dobytčat v okolí Lipska (kultura kulovitých amfor). Velmi vzácným důkazem je nález dřevěného jha (býk z jasanového dřeva) ze švýcarského Vinelzu.

Doklady organizované těžby hornin

Nejznámějším dokladem těžby (i hlubinné) je lokalita Krzemionki u Krakova. Byl zde nalezen systém šachet a štol.

Výšinná hrazená sídliště

Objevují se snad již na konci neolitu, v eneolitu plně prokázána.

Oddělení plochy sídliště a pohřebiště

Jestliže v neolitu nacházíme pohřby ještě i na sídlištích, často v sídlištních jámách, v eneolitu se pohřební rituál uniformizuje a asi i rozšiřuje na všechny členy komunity. Zároveň je pohřební okrsek jasně oddělen od sídliště.

První bohaté hroby

Bohaté hroby snad dosvědčují sociální diferenciaci obyvatelstva (jako další nepřímý důkaz by mohla svědčit existence výšinných sídlišť).

Menší obytné stavby

Jestliže je pro neolit ve střední Evropě typický tzv. dlouhý dům, tak v eneolitu se objevují menší chaty spíše obdélníkového půdorysu (cca 6–8 × 3–4 m). Snad se z toho dá usuzovat, že základní jednotkou komunity již nebyl celý rod (osídlující v neolitu dlouhý dům), ale podstatně menší jednotka (snad nukleární rodina). Sídliště jako celky jsou také oproti neolitu menší.

Upevnění společenského postavení muže

Jako jeden ze sociálních důsledků hospodářských změn se uvažuje o zesílení společenského postavení muže ve společnosti, hlavně v souvislosti s užitím oradla a dobytčat. Starost o pole tak přechází do jeho kompentence. V této souvislosti se upustilo[kdo?] od užívání termínu patriarchát, spíše se užívá korektnější pojem patrilineární společnost.

Eneolit v Česku

Na českém území spadá eneolit do konce 4300/4200 – 2200. Obvykle se dělí na:

Externí odkazy

Arpáčija

Arpáčija, též Arpačijje nebo Tell Arpáčija je archeologická lokalita v severním Iráku, asi 6 km východně od Ninive, naleziště chaláfské kultury ze středního chalkolitu. Vedle Chassuny je v této oblasti hlavním objeveným sídlištěm. Počátek jejího osídlení kladou archeologové do konce 6. tisíciletí př. n. l. O výzkum Arpáčije se nejvíce zasloužil Max Mallowan (1904 - 1978).

Do chaláfské kultury řadíme v Arpáčiji vrstvy 10 - 6. Již na počátku existence osady objevuje se stavba typická pro chaláfskou kulturu - jde o okrouhlou stavbu, tzv. tholos s hliněnou (taufovou, tj. s příměsí slámy) a poměrně tlustou zdí na kamenných základech. Průměr tholu je 4 až 7 m (vrstva 10 - 9). Podle rituálního modelu domu, který byl v Arpáčiji nalezen, lze soudit, že tholy byly sklenuté na způsob úlů a předsíň měla sedlovou střechu. Tholy byly obytné domy, o čemž svědčí příslušenství - spojení s pecemi, ohništi a obilnicemi.

Poslední, tj. 6. vrstva Arpáčije už nemá tholy, ale v centrálním místě sídliště se nalézal rozsáhlý dům o mnoha místnostech a se dvorem, kde stála keramická pec. Většina místností byla skladišti. Zda se jednalo o dům řemeslníka - hrnčíře nebo spíše o chrám, v jehož skladištích se ukládaly obětiny, dary a další zboží. Uličky byly již dlážděné, prostředkem vedly kanály na odvod vody. Tu získávali obyvatelé Arpáčije z vesnické studny.

Lidé byli pohřbíváni ve skrčené poloze přímo v domech, jako milodary do hrobů ukládány nádoby, lampičky, dětem hračky. Pěstuje se len a obilí, ke konci období už šestiřadý ječmen. Chová se tur domácí a kozy, zřejmě i ovce. Jistý pramen uvádí domněnku, že chov holubů byl nejstarším zooparkem, neboť se prý holubi v Arpáčiji kolem roku 4500 př. n. l. pěstovali pro okrasu a zábavu. Objevené sošky žen jsou symboly pasivní plodnosti, jsou z pálené nebo sušené hlíny.

Kromě zemědělství a chovatelství se zde rozvíjí i řemeslná výroba. Pěstování lnu a četný výskyt přeslenů svědčí o rozvoji tkalcovství, jsou vyráběny kamenné a hliněné nádoby, později se objevuje i řezbářství a metalurgie, zpracovává se měď a zlato. Arpáčija byla asi střediskem výroby přepychovějšího zboží, vyrábějí se amulety vyřezávané do kamene, jichž se používalo jako pečetí.

Chaláfská kultura přichází do horní Mezopotámie ve své druhé fázi, reprezentované keramikou s geometrickým ornamentem - šachovnicemi, trojúhelníky, hvězdicemi, rozetami a maltézskými čtverci, s bílým nátěrem. Ve třetím stupni je malba polychromní.

Vesnice, kterou nazýváme Arpáčija, byla ve své šesté vrstvě násilně zničena nositeli nové, obeidské kultury. Od konce 5. tisíciletí př. n. l. zde ve vrstvách 5 až 3 nacházíme nálezy této jižní, celomezopotamské kultury. Mladochalkolitické nálezy však v Arpáčiji už nejsou tak bohaté a zajímavé. Bylo zde objeveno nevelké pohřebiště s keramikou obdobnou eridské a urské.

Doba bronzová

Doba bronzová je historické období, pro které je charakteristické dominantní využívání bronzu – slitiny mědi a cínu pro výrobu důležitých potřeb (bronz se roztavil a odléval do dvoudílných forem) – díky metalurgii a dřevěnému uhlí. Dále se vyznačuje rychlejší sociální diferenciací než v předchozích obdobích: rozvoj států na Blízkém východě nebo vznik knížecí vrstvy ve střední Evropě.

Doba kamenná

Doba kamenná (cca 3 miliony let př. n. l. – 4. tisíciletí př. n. l.) je jedno z období pravěku, při kterém lidé široce využívali kámen na výrobu nástrojů.

Na výrobu nástrojů se používalo mnoho druhů kamene. Například vytvarovaný pazourek a buližník se používaly jako nástroje na řezání a zbraně. Dřevo, kosti, exoskelet a parohy se také hojně používaly. Nejznámějším nástrojem této doby byl pěstní klín určený jednak jako zbraň a jednak jako pracovní nástroj. Kromě toho existovaly vybrušované hroty k oštěpům a šípům a pestrá škála škrabek, které usnadňovaly zpracování kůží a potravin.

Na konci doby kamenné se sedimenty (např. jíl) používaly na výrobu hrnců. Několik inovací v užívání kovů charakterizují pozdější eneolit (doba měděná), doba bronzová a doba železná.

Období zahrnuje první rozšířené užívání technologie ve vývoji člověka a rozšiřování lidstva ze savan Jižní Afriky do zbytku světa. Skončilo s rozvojem zemědělství, domestikací jistých zvířat a tavbou měděné rudy za účelem produkování mědi. Období se také říká prehistorie, protože lidé ještě neuměli psát – což je tradiční začátek historie (to jest zaznamenaná historie).

Termín „doba kamenná“ byl používán archeology pro určení dlouhého předmetalurgického období, které kamenné nástroje přežily mnohem lépe než nástroje vyrobené z jiných (měkčích) materiálů. Je to první období v třídobé periodizaci. Dělení doby kamenné na starší a mladší poprvé navrhl Jens Jacob Worsaae v roce 1859. Další dělení na paleolit, mezolit a neolit, které se používá dodnes, zavedl John Lubbock v knize Prehistoric Times (Prehistorický čas), vydané v roce 1865. Tato tři období jsou ještě dále rozdělená. Eneolit (doba měděná, chalkolit) se uvádí buď jako další období doby kamenné, nebo jako část neolitu, anebo jako období mezi neolitem a dobou bronzovou.

Eneolit na území Česka

Jako eneolit se na českém území archeologicky vymezuje doba přibližně mezi roky 4400 a 2000 př. n. l. Oproti předcházejícímu neolitu se projevily kvalitativní změny zásadního charakteru ve způsobu obdělávání půdy (oradlo, užití tažné síly dobytka). Předpokládá se, ale zatím není potvrzeno nálezy na českém území, že byl užíván vůz (nálezy kol pocházejí z Polska a Švýcarska, hliněné modely vozů z Maďarska). Poprvé, i když spíše jako prestižní záležitost než ekonomicky významný činitel, byla užívána měď a z ní vyrobené luxusní zbraně a šperky. Oproti neolitu je eneolit na českém území kulturně mnohem rozmanitější, vystřídalo se zde větší množství archeologických kultur a jejich projevy jsou navzájem rozmanitější.

Evropa

Evropa je území brané buďto jako jeden ze šesti světadílů v jejich tradičních pojetích, nebo jako západní část Eurasie. Ze severu jej ohraničuje Severní ledový oceán, ze západu Atlantský oceán, z jihu Středozemní a Černé moře spolu s vodními cestami, které je spojují, a z východu Asie (o přesném průběhu této části hranice nepanuje konsenzus).

Jde o druhý nejmenší světadíl s rozlohou asi 10 058 912 km² (2009) (asi 7 % zemského povrchu), který je zároveň druhý nejhustěji zalidněný (asi 72 obyvatel/km²), takže asi 742 500 000 obyvatel Evropy (2013) představuje přibližně 9,6% podíl na světové populaci (údaje k roku 2009).

V Evropě se mimo jiné formovala tzv. západní civilizace. Některé evropské národy hrály roli ve světovém dění v období kolonialismu od cca 16. století do počátku století 20., kdy byl jejich vliv zatlačen do pozadí Spojenými státy americkými - důvodem byla politická a národnostní různorodost Evropy, válečné boje obou světových válek, čtyřicetileté rozdělení Evropy tzv. železnou oponou a přijetí amerického dolaru jako základního mezinárodní platidla (tvorba měnových rezerv jednotlivých států apod.).

Současná politická a jazyková pestrost Evropy komplikují snahy o její politickou centralizaci, včetně území, které jsou součástí Evropské unie. V Evropě se mluví 218 jazyky z nejméně 6 jazykových rodin (indoevropská, uralská, altajská, afroasijská, severokavkazská a baskičtina); naprostá většina mluvčích však připadá na jazyky indoevropské. Jednotlivé státy jsou obvykle založeny na národních základech.

Hlučínsko

Hlučínsko (hlučínsky a lidově Prajzsko, Prajsko, Prajzská, Prajská; německy Hultschiner Ländchen, polsky Kraj hulczyński nebo Kraik hulczyński) je historické území rozdělené mezi okresy Opava a Ostrava. Do roku 1920 bylo jižní částí okresu Ratiboř v rámci pruské provincie Slezsko. K Československu bylo Hlučínsko připojeno na základě Versailleské mírové smlouvy 4. února 1920 a jako nový politický (a zároveň soudní) okres Hlučín se stalo součástí Českého Slezska. Území o rozloze 316,76 km² s největším sídlem městem Hlučínem mělo od roku 1742, kdy se stalo součástí pruského státu, poněkud jiný společenský a ekonomický vývoj. Ten se samozřejmě podepsal na osudech, kultuře a myšlení zdejšího obyvatelstva, tzv. Moravců, a jeho stopy můžeme vysledovat až do dnešních dnů. Sousedy za řekou Opavou nazývali Prajzáci „císaráky“.

Hradiště v Česku

Hradiště v Česku (na Moravě označovaná též jako hradiska) jsou opevněná sídliště na území Česka budovaná s dlouhými přestávkami od neolitu až do raného středověku. Na rozdíl od některých vrcholně středověkých hradů nebo měst hradiště obvykle nejsou krajinnými dominantami, protože se dochovala jen v podobě nevýrazných terénních reliktů, kterými jsou příkopy a valy.

Raně středověká hradiště byla ve své době označována jako hrady, a proto je správným označením těchto staveb termín raně středověké hrady. Svou podobou se však hradiště od vrcholně středověkých hradů velmi lišila.Výsledky archeologických výzkumů prezentuje několik archeologických skanzenů. Jedním z nich je netolické hradiště, na kterém byl zrekonstruován úsek původní hradby.

Jaroslav Palliardi

Jaroslav Palliardi (10. února 1861 Telč – 12. března 1922 Moravské Budějovice) byl moravský archeolog, který působil především na Znojemsku a uvedl tento region do povědomí odborné veřejnosti. Zároveň je tvůrcem základní chronologie moravského eneolitu, která byla později rozšířena a upravena i pro eneolit středoevropský.

Jordanovská kultura

Jordanovská kultura či Jordanovská skupina je pravěká kultura rozšířená koncem 4. tisíciletí př. n. l., tedy na konci neolitu v českých zemích a v polském Slezsku. Se starším eneolitem mizí.

Mohyla

Mohyla (taktéž tumulus nebo kurhan) je uměle navršený násep z kamení a/nebo hlíny obvykle nad jedním či více hroby. Tento způsob pohřbívání se objevoval od pravěku v různých kulturách po celém světě, je známý i z raného středověku a někde přetrvával ještě dlouho do pozdního středověku. Mohylová pohřebiště se označují jako mohylníky.

Mohyly dělíme na dlouhé, kruhové a oválné. K nejstarším patří mohyly dlouhé (období eneolitu). Na našem území se těchto mohyl moc nedochovalo (dochovány jen jako pozůstatky zjištěné při archeologických průzkumech, např: Březno u Loun, Chudeřín), výjimkou je území Moravy, kde se těchto dlouhých mohyl dochovalo několik desítek až stovek (např: mohylníky u Ludéřova, Slatinky). Dlouhé mohyly jsou známé i z území Německa, Francie, Anglie atd. Z Anglie je nejznámější West Kennet.

Pohřeb pod mohylou může být kostrový, žárový nebo birituální. Pozůstatky mohou být uloženy volně nebo ve skříňce či popelnici. Pro významnější jedince byla pod mohylou vystavěna pohřební komora. V případě žárového ritu mohl být popel jen rozptýlen v násypu mohyly. Existují i mohyly, pod kterými se žádný pohřeb nenašel.

Velikost mohyl může být různá od několika desítek centimetrů po kolosy o desítkách metrů. Největší mohyla v Evropě Silbury Hill v anglickém hrabství Wiltshire je vysoká 39,6 m a má 167 m v průměru.

U převažující většiny mohyl se nejedná pouze o primitivní navršení materiálu, ale o stavbu, která má určitou strukturu. Hliněné mohyly bývají ohraničeny kamenným věncem po celém obvodu. Pokud mohyla stojí ve svahu, tak je kamenný věnec jen částečný. Tento kamenný věnec zabraňoval rozplavení mohyly, ale v abstraktní rovině i mohl vymezovat posvátné místo. Okolo mohyly mohl být vyhlouben i žlab či příkop, méně často je doložena palisádová konstrukce. Velké mohyly bývaly zpevněné dřevěnými kůly. Násep mohl být tvořen hlínou, kameny či směsí obojího – materiál mohl být dovážen i z několikakilometrové dálky.

V zásypu mohyly se někdy nacházejí stopy ohnišť, která bývají interpretována jako pohřební hranice.

Na území ČR se mohyly objevují od středního eneolitu a objevují se s přestávkami po celou dobu bronzovou a dobu halštatskou. V eneolitu a střední době bronzové je pod mohylami pohřbívána většina členů komunity. V pozdní době bronzové a pak po celý halštat se mohyly stávají znakem výsadního postavení jedince ve společnosti.

Mohyly se v Česku nacházejí pouze v oblastech, kde nedošlo k intenzivní zemědělské činnosti, která je poškodila či zničila. Hroby pod nimi uložené se mohly zachovat, ale jeví se jako ploché.

Archeologické kultury na území Česka, jejichž nositelé pohřbívali své mrtvé pod mohylami:

Eneolit:

Kultura nálevkovitých pohárů

Kultura s kanelovanou keramikou

Kultura se šňůrovou keramikou

Kultura zvoncovitých pohárůDoba bronzová:

Únětická kultura (v oblasti jižních Čech, jinde ojediněle)

Věteřovská skupina (ojedinělý výskyt – část mohylníku v Boroticích)

Českofalcká mohylová kultura

Středodunajská mohylová kultura

Knovízská kultura (ojediněle)

Milavečská kultura

Nynická skupina (hypotéza)

Velatická kultura (nálezy mohyl zatím jen na Slovensku)

Lužická popelnicová pole

Slezská kultura (ojediněle)Doba halštatská:

Platěnická kultura (ojediněle)

Halštatská mohylová kultura

Bylanská kultura

Horákovská kultura

Pravěk

Pravěk je tradiční označení období dějin lidstva, ze kterého nejsou známy a nezachovaly se žádné písemné prameny, jde tedy o období do vzniku písma. V populární literatuře, v médiích atd. se někdy užívá i v širším smyslu pro celou minulost Země či Vesmíru. Nicméně pojem vznikl v 19. století v archeologii a pokud se v učebnicích a odborné literatuře používá, znamená dějiny společností a kultur, které neznaly písmo nebo nezanechaly písemné stopy, předhistorii či prehistorii.Pravěk zahrnuje období vzniku a vývoje člověka, lidské společnosti a kultury od nejstarších nálezů (asi 3 miliony let př. n. l., rozhraní třetihor a čtvrtohor) do vzniku "vysokých kultur" a zavedení písma. K tomu došlo např. na Blízkém východě ve 4. tisíciletí př. n. l., v českých zemích de facto až v raném středověku. Pravěk je tak nejstarší a nejdéle trvající dějinnou etapou. Namísto chybějících písemných pramenů jsou zdrojem bližšího poznání pro období pravěku kosterní pozůstatky a hmotné památky dávných kultur.

Přechodem k historii s písemnými záznamy, ze kterých čerpá historie, jsou písemné památky dosud nesrozumitelné, nerozluštěné. Zpravidla jsou to ty nejstarší zápisy na daném území.

Prehistorie Česka

Prehistorie Česka je nejstarší část dějin Česka, jež začíná výskytem prvních příslušníků rodu Homo na českém území před asi milionem let a končí nejstaršími psanými záznamy o obyvatelích tohoto území.

Samarra

Samarra (arabsky سامراء ) je město v Iráku. Leží na východním břehu Tigridu v guvernorátu Saladdín 125 km severozápadě od Bagdádu, v roce 2002 mělo 201 700 obyvatel.

Středověcí islámští spisovatelé předpokládali, že jméno Samarra vzniklo z arabského výrazu Sarre men ra'a (tj. radost pro každého, kdo vidí). Tuto frázi později arménští vojáci obrátili na Samarra, doslova smutek pro každého, kdo vidí.

Seznam hradišť v Plzeňském kraji

Seznam hradišť v Plzeňském kraji obsahuje pravěká a raně středověká hradiště na území Plzeňského kraje včetně nepotvrzených objektů a objektů s nejistou lokalizací.

Seznam hradišť v Ústeckém kraji

Seznam hradišť v Ústeckém kraji obsahuje pravěká a raně středověká hradiště na území Ústeckého kraje včetně nepotvrzených objektů a objektů s nejistou lokalizací. Přestože přehled obsahuje osídlení lokality v různých obdobích pravěku a v raném středověku, neznamená to, že dané hradiště existovalo ve všech uvedených dobách.

Tell Chassuna

Tell Chassuna nebo pouze Chassuna je archeologická lokalita 35 km jižně od dnešního Mosulu v severním Iráku. Leží na řece Tigridu a byla podle ní pojmenována pozdně neolitická chassunská kultura, v níž se vedle polonomádských lovců a sběračů poprvé v historii lidstva setkáváme se zemědělci, žijícími v trvalých osadách. Její hlavní osídlení datujeme do 2. poloviny 6. tisíciletí př. n. l.

Nejstarší mezopotamská osada byla objevena roku 1942 iráckým archeologem Fuadem Safarem. V letech 1943 - 1944 ji prozkoumali iráčtí archeologové. Výška tellu přesahuje 7 m údolí, v němž leží, a zabírá obdélníkové prostranství 200 x 150 m. Již v 1. vrstvě nalezli vědci příznaky zemědělské výroby.

Tepe Gaura

Tepe Gaura je archeologická lokalita v severním Iráku poblíž starověkého asyrského Ninive asi 15 km severovýchodně od současného iráckého města Mosulu. Místo objevil roku 1927 americký archeolog Ephraim Avigdor Speiser, pod jehož vedením konal tým z Pennsylvanské univerzity v letech 1931 - 1938 vykopávky lokality.

Tepe Šemšara

Tepe Šemšara nebo pouze Šemšara je archeologická lokalita v Iráckém Kurdistánu při hranicích s Íránem. Je významným nalezištěm chassunské kultury z mladého neolitu.

Oblast, k níž patří Šemšara, byla obydlena nejpozději v raném neolitu, tj. někdy od počátku 8. tisíciletí př. n. l. Vedle Kal'at Džarma je nejvýznamnějším místem džarmské kultury. Džarmo i Šemšara jsou v této době vesnice s obdélníkovými domy ze sušené hlíny (taufu) o více místnostech. Lidé zde znají pšenici dvojzrnku i jednozrnku, chovají kozu domácí, základem opatřování potravy však zůstává lov divokých zvířat a sběr (pistácie, hlemýždi). Doklady lovu jsou kamenné lunuly, trapézy a trojúhelníky, o počátcích pěstování obilí svědčí srpové čepelky a zrnotěrky.

Starý neolit (asi 5990 ± 150 let př. n. l.) je v Šemšaře doložen ve jediné vrstvě. Podíl zemědělské výroby již mírně převažuje nad sběrem a lovem. Toto období je v Přední Asii velmi krátké, vyznačuje se vynálezem dosud velmi primitivní keramiky.

Za mladého neolitu se v Tepe Šemšara objevuje ve vrstvách 14 a 15 kultura chassunská. Po ní již dochází k přechodu k starému chalkolitu v kultuře samarrské, která je zde dokumentována vrstvami 13 - 11.

V historické době (2. tisíciletí př. n. l.) je Šemšara osídlena Churrity. Její oblast patří k okrajovým územím Staroasyrské říše a bylo jí poplatné. Že šlo o významné středisko, o tom svědčí významný klínopisný archív, který tu byl z asyrského období objeven. Tento archív patří k základním pramenům pro zkoumání dějin nejstarší Asýrie. Výzkumy archívu v Tell Šemšaře se zabýval dánský archeolog Jorgen Laessoe. Vykopávky zde podnikla v létě roku 1957 dánská expedice Dokan. Později se oblast Šemšary stala součástí říše Mitanni.

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.