Ekonomie

Ekonomie je nauka, která se zabývá popisem a analýzou výroby, distribuce a spotřeby ekonomických statků (zejména zboží, služeb a peněz), a zkoumá, jak jsou omezené zdroje alokovány mezi jednotlivá alternativní využití. Existují různé ekonomické směry (školy), které mohou používat odlišné definice ekonomie.

Ekonomie souvisí s dalšími obory, jako jsou účetnictví, matematika, ekonometrie, psychologie, sociologie, politologie, ekonomická geografie, ekologie či právo.

Etymologie

Slovo „ekonomie“ pochází z řeckého výrazu oikonomia: oikos – dům, nomos – zákon, který původně znamenal „vedení domácnosti“.

Definice

Od 18. století začaly vznikat definice podstaty vědního oboru zvaného všeobecně ekonomie. Těchto definic je celá řada, a rozdíly mezi nimi jsou odrazem vývoje pohledu vědců či jejich odlišných přístupů k podstatě zkoumaných jevů.[1]

Skotský filozof Adam Smith představil v roce 1776 definici vědního oboru, jenž byl později označen jako politická ekonomie. Smith popsal ve svém Pojednání o podstatě a původu bohatství národů ekonomii jako:

Vědní obor, který se zabývá vedením státu a tvorbou legislativy, příjmy a živobytím lidí ... (a) poskytováním zdrojů státu nebo společenství pro zajištění veřejných služeb.[2] Představuje teorii spontánního řádu se svobodou, konkurencí a dělbou práce jako nezbytnými předpoklady bohatství všech členů společnosti, s podobenstvím o neviditelné ruce trhu.

Jean-Baptiste Say definoval ekonomii v roce 1803 při rozlišení tohoto pojmu od jeho veřejně politického použití jako vědu o produkci, distribuci a spotřebě bohatství.[3] Thomas Carlyle (1849) razil satirický pojem „ponuré vědy“[4] jako epiteton ke klasické ekonomii, a v tomto kontextu běžně odkazoval na pesimistické analýzy Thomase Roberta Malthuse (1798).

John Stuart Mill (1844) definoval ekonomii v sociálním kontextu takto:

Věda, která sleduje zákony chování společnosti vyplývající z propojených činností lidstva za účelem produkce bohatství, pokud tyto činnosti nejsou zamířeny na sledování jiných cílů.[5]

Alfred Marshall poskytl ve své práci The Principles of Economics (1890) definici, která rozšířila ekonomickou analýzu za rámec zkoumání vzniku bohatství a přesunula ji ze společenské úrovně na úroveň mikroekonomickou:

Ekonomie je studie směnného chování člověka v běžném životě. Zkoumá, jakým způsobem získává své příjmy a jak je využívá. Na jedné straně je studií bohatství a na druhé, více důležité straně, studií člověka.[6]

Lionel Robbins (1932) vytvořil poučku, jež byla nazvána „možná nejvíce přijímanou současnou definicí (tohoto) subjektu“:[7]

Ekonomie je věda, která zkoumá lidské chování jako vztah daný mezi výstupy a omezenými vstupy, které mají rozličné použití.[8]

Robbins popsal svou definici ekonomie jako neklasifikační při „vyzvednutí určitých druhů chování“, a více analytickou v „soustředění pozornosti na zejména ty vlastnosti chování, které jsou formované nedostatkem.“[9] Robbins dále tvrdil, že předchozí ekonomové se při svých pozorováních většinou soustřeďovali na analýzu bohatství: jak je bohatství vytvářeno (produkce), distribuováno a spotřebováváno, a jak bohatství roste.[10] Poznamenal také, že ekonomická věda může být použita jako nástroj ke studiu událostí jako je například válka, jichž se ekonomická bádání obvykle nedotýkají. Je to podmíněno tím, že válka je vedena s cílem zvítězit (což chtějí všichni její účastníci), vytváří však současně náklady (a pro vítěze i přínosy) a vyžaduje využití omezených zdrojů (lidských životů a jiných zdrojů) k dosažení onoho vítězného cíle. Pokud válku není možno vyhrát, nebo jsou očekávány vyšší náklady než přínosy, rozhodující činitelé (za předpokladu, že jsou racionální) nesmí válku vyvolat (rozhodnout o válečném stavu), ale raději prozkoumat jiné alternativy, jak dosáhnout strategických cílů. Podle Robbinse bychom neměli definovat ekonomii jako vědu studující pouze bohatství, válku, zločin, vzdělání a jiné oblasti, které lze z ekonomického hlediska analyzovat, ale jako vědu zabývající se každodenním postojem každého subjektu, neboť všichni lidé používají omezené zdroje k dosažení svých zvolených cílů.

Některé další komentáře odsuzovaly známé definice ekonomie jako příliš obšírné nebo naopak nedostatečné vzhledem k omezení jejího zaměření na pouhou analýzu trhu. Od roku 1960 takové komentáře polevily, jakmile teorie maximalizace zisku a teorie racionální volby rozšířily oblast ekonomického oboru.[11] Existují i jiné kritické ohlasy např. na nezohlednění vysoké míry nezaměstnanosti v makroekonomice.[12]

Gary Stanley Becker, jenž přispěl k rozšíření ekonomie do nových oblastí, popisoval a upřednostňoval svůj přístup jako „kombinaci předpokladu maximalizace zisku, stálých preferencí a rovnováhy trhu, užívanou neoblomně a neohroženě.“[13] Gary Becker zdůraznil, že se ekonomie nedefinuje předmětem zkoumání, ale svou metodou, založenou na marginální analýze.

Členění ekonomie

  • Pozitivní ekonomie: objektivní (hodnotově neutrální) rozbor a popis stavu a chování reálné ekonomiky bez kvalitativního hodnocení. Odpovídá na otázku Jak to je.
  • Normativní ekonomie: kvalitativní hodnocení ekonomiky, hledání ideálního stavu fungujícího ekonomického systému, posuzuje stávající systémy; tato část ekonomie je subjektivní, odráží se v ní morální a sociální kořeny společnosti. Odpovídá na otázku Jak by to mělo být? Moderní ekonomie se snaží zbavit normativních prvků a stát se čistě pozitivní vědou.

Z hlediska zkoumání ekonomického chování a rozhodování jednotlivců, domácností, firem (podniků) či státu se ekonomie dělí na mikroekonomii a makroekonomii.

Nadále aktuální je obor politická ekonomie, který se zaměřuje na komplexní zkoumání sociologických, politických a ekonomických jevů ve společnosti.

Základní ekonomické pojmy

  • Ekonomická potřeba je označení stavu, kdy ekonomický subjekt cítí nedostatek a vynakládá úsilí o jeho překonání. Ekonomický subjekt spotřebou statků získává užitek. Užitek je subjektivní pojem, a proto ze stejného statků plyne různým subjektům různý užitek.
  • Statek v ekonomii znamená schopnost osob nebo předmětů sloužit k vyhovění potřebám (včetně zamýšlených činností) ekonomických subjektů.
  • Výrobní faktor slouží pro výrobu statků a prostřednictvím směny přináší svému majiteli důchod (přínos).
  • Výroba je činnost, jejímž výsledkem je poskytování služeb, které přinášejí současný nebo budoucí užitek.
  • Směna je činnost, při které si ekonomické subjekty navzájem vyměňují statky. Informaci, jaké lze získat množství jednoho statku za statek jiný, poskytují sjednávané ceny. Pro opakované statky se ceny formují na trzích, jako výsledek střetnutí nabídky a poptávky.
  • Dělba práce označuje specializaci ekonomických subjektů v různých činnostech, která vede k vyšší produkci a růstu produktivity.

Vývoj základních ekonomických teorií

Starověk

Středověk

Novověk

  • Merkantilismus – bohatství země je určeno množstvím drahých kovů v zemi, cílem obchodu je aktivní obchodní bilance
  • Fyziokratismus – bohatství země pochází ze zemědělství
  • Klasická škola – zakladatelem počátků moderní ekonomie se stal Adam Smith (17231790) se svým dílem Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Spolu s Davidem Ricardem a Johnem Stuartem Millem je považován za průkopníka klasické politické ekonomie. Ekonomika je dle této teorie ovládána svými vlastními zákony („neviditelná ruka trhu“). Teorie prosazuje zásady ekonomického liberalismu.
  • Rakouská škola – patří mezi liberální směry, zkoumá především lidské jednání, činnost státu považuje ve většině případů za nežádoucí.
  • Neoklasická škola –– v 70. letech 19. století navazují na klasickou politickou ekonomii počátky neoklasické ekonomie, oproti klasické politické ekonomii se zaměřuje na jednotlivce, začíná používat marginální veličiny, ze kterých vytvoří dodnes používaný analytický nástroj. Mezi první neoklasiky patří Alfred Marshall. Během 70. let 20. století se výrazně prosadil monetarismus, navazující na neoklasickou ekonomii a doporučující opětovnou ekonomickou liberalizaci. Paul A. Samuelson je spolu s Kenneth Arrowem považován za zakladatele moderní neoklasické ekonomie.[zdroj?] V roce 1970 dostal Nobelovu cenu za ekonomii.
  • Keynesiánství – ve 30. letech 20. století Angličan John Maynard Keynes reagoval na hlubokou hospodářskou krizi, která narušovala důvěru ve samoregulační tržní mechanismy. J. M Keynes vytvořil teorii keynesovské makroekonomie (keynesiánství), ve které prosazuje stabilizaci kapitalistických ekonomik za pomocí státních zásahů.

Současnost

  • Moderní ekonomie je stále součástí neoklasického paradigmatu a používá marginální analýzu. V soudobém diskurzu převládá tzv. Nová Keynesiánská ekonomie, ke které se hlásí většina nejslavnějších současných ekonomů (Krugman, Stiglitz, Mankiw atp.). Současní ekonomové čerpají z keynesiánství i neoklasické ekonomie nebo se stavějí za institucionální ekonomii, nový proud zdůrazňující ekonomickou roli institucí. V posledním čase si získává poměrně značnou pozornost behaviorální ekonomie, biofyzikální ekonomie, ekologická ekonomie či ekonomie udržitelného nerůstu.

Odkazy

Reference

  1. BACKHOUSE, Roger E; MEDEMA, Steven G. Retrospectives: On the Definition of Economics. Journal of Economic Perspectives. Roč. 23, čís. 1, s. 221–233. Dostupné online. DOI:10.1257/jep.23.1.221. (anglicky)
  2. EVENSKY, Jerry. Adam Smith's Wealth of Nations. [s.l.]: Cambridge University Press 295 s. Dostupné online. ISBN 9781107043374. (anglicky)
  3. SAY, Jean-Baptiste. A Treatise on Political Economy [online]. New York: Augustus M., 1971 [cit. 2016-08-20]. Dostupné online. (anglicky)
  4. The dismal science. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (anglicky) Page Version ID: 734291557.
  5. M.H.SIDDIQUI. Teaching of Economics. [s.l.]: APH Publishing 344 s. Dostupné online. ISBN 9788176487399. (anglicky)
  6. MARSHALL, Alfred. Principles of Economics. www.econlib.org [online]. London: Macmillan and Co., Ltd., 1920 [cit. 2016-08-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-25.
  7. BACKHOUSE, Roger E; MEDEMA, Steven G. Retrospectives: On the Definition of Economics. Journal of Economic Perspectives. 2009, roč. 23, čís. 1, s. 221–233. (s. 5 dokumentu). Dostupné online. DOI:10.1257/jep.23.1.221. (anglicky)
  8. ROBBINS, Lionel. Essay on the Nature and Significance of Economic Science [online]. London: MACMILLAN AND CO., LIMITED, 1932 [cit. 2016-08-21]. S. 15. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-01-11.
  9. ROBBINS, Lionel. Essay on the Nature and Significance of Economic Science [online]. London: MACMILLAN AND CO., LIMITED, 1932 [cit. 2016-08-21]. S. 16. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-01-11.
  10. ROBBINS, Lionel. Essay on the Nature and Significance of Economic Science. London: MACMILLAN AND CO., LIMITED, 1932. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-01-11. Citace na stránkách 4 - 7.
  11. BACKHOUSE, Roger E.; MEDEMA, Steve G. Defining Economics: The Long Road to Acceptance of the Robbins Definition. Economica. 2009-10-01, roč. 76, s. 805–820. Dostupné online [cit. 2016-08-20]. ISSN 1468-0335. DOI:10.1111/j.1468-0335.2009.00789.x. (anglicky)
  12. Blaug, Mark (2007). "The Social Sciences: Economics", The New Encyclopædia Britannica, v. 27, p. 343 [pp. 343–52].
  13. BECKER, Gary S. The Economic Approach to Human Behavior. USA: University of Chicago Press 324 s. Dostupné online. ISBN 9780226041124. S. 5. (anglicky)

Literatura

  • SAMUELSON, Paul A.; NORDHAUS, William D. Ekonomie. Praha: NS Svoboda, 2007. ISBN 978-80-205-0590-3. S. 1011. (česky)
  • MANKIW, Gregory. Zásady ekonomie. Praha: Grada, 2009. ISBN 80-7169-891-1. S. 763. (česky)
  • HOLMAN, Robert. Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C.H.Beck, 2005. ISBN 80-7179-380-9. S. 540. (česky)

Související články

Externí odkazy

Ekonom

Ekonom je osoba zabývající se ekonomií. V širším smyslu může jít o experta zabývající se ekonomií teoreticky. Studuje, rozvíjí a aplikuje teorie a koncepty z ekonomie či tvoří odborné práce o ekonomické politice. Zabývá se obecnými filozofickými teoriemi, studiem markantů na konkrétních trzích, makroekonomickou či mikroekonomickou analýzou, prognostikou, ekonometrií, matematickou ekonomií, financemi či teorií veřejné volby. Zkoumá a hodnotí statistiky, vytváří výpočtové modely. Do této kategorie spadá mnoho různých skupin vědců a analytiků či vysokoškolských pedagogů, kritéria zařazení se mohou různit.

Obecně se pojmem ekonom označují také pracující v různých oborech ekonomie – bankéři, účetní, nejvyšší hospodářští pracovníci v podnicích či institucích, zbožíznalci… Obvykle se sem neřadí osoby, které jsou zapojeny do širšího vedení – manažeři a poradci.

Ekonomika

Ekonomika (hospodářství) je shrnutí hospodaření určitého subjektu, například státu, organizace nebo jednotlivce. Věda, která zkoumá finanční chování subjektů, jež se ekonomicky projevují, se nazývá ekonomie.

Ekonomické i politické zprávy, nejnovější události, novinky ze světa byznysu, financí, burzovních zpráv a kurzů měn. Pojem ekonomika může mít tyto významy:

hospodářství: nadnárodní, národní či podnikové

hospodaření: ekonomické činnosti, jako je plánování, organizace, výroba, prodej či investování

hospodárnost: využití dostupných prostředků ekonomickými subjekty tak, aby bylo dosaženo minimálních nákladů a zároveň maximálního možného ziskuV ekonomice lze rozpoznat děje jako výrobu, přerozdělování, směnu a spotřebu statků a služeb.

Historik

Historik je člověk, který se zpravidla profesionálně zabývá studiem historie, tedy dějin.

Pohled na historika (respektive pohled na to, kdo je to historik) prošel dlouhým a složitým vývojem. Za zakladatele historiků bývá zpravidla označován Hérodotos a několik dalších, především římských spisovatelů. Z dnešního pohledu se však nejednalo o historiky v pravém slova smyslu, neboť tito autoři se nepokoušeli o objektivní pohled, dalším na prvním pohled markantním rozdílem je nesledování historie jako něčeho, co na sebe logicky navazuje. Snažili se čtivě popsat události, jejichž buď byli svědky, nebo je znali z různých pramenů. Jejich práce se často potkávala s prací kronikářů. Přesto již u starověkých historiků, přes jistou tendenčnost, nalezneme některé prvky, které jsou dodnes jednou z metod práce historiků, nejvýraznějším příkladem toho je snaha oddělit od sebe jednotlivé prameny a dle věrohodnosti z nich sestavit nejpravděpodobnější verzi příběhu. V antickém a středověkém světě lze najít mnoho příkladů toho, jak se chápání historika měnilo, jak byli tehdejší historici úspěšní a jak pouze popisovali události, popř. jak tyto události často záměrně zkreslovali.

Zlomovým dílem pro výklad pojmu historik je Montesquieuovo dílo Duch zákonů z roku 1748. Toto dílo prakticky započalo vytváření představy, kdo je historik. Představa o této úloze historiků byla dotvořena v průběhu první poloviny 20. století. Historik se tak stal člověkem, který pouze nepopisuje události, ale pokouší se v nich najít i souvislosti, k čemuž využívá analýz mnoha vědních oborů, jako je ekonomie, lingvistika, sociologie, psychologie, politologie atp. Tím se historici postupně přestali zaměřovat pouze na významné události a lidi začali nacházet souvislosti nejen mezi jednotlivými událostmi, ale i ekonomickými a ostatními faktory ovlivňujícími běžný život.

Na historiky ve všech dobách vynikal značný tlak, aby dějiny popsali podle nějakého předem daného ideologického cíle, mnoho historiků tomuto tlaku neodolalo, což vede k nutnosti opravdu pečlivě zkoumat, zda postoje daného historika nebyly finančně či jinak motivovány.

Infrastruktura

Infrastruktura (z franc. infra-structure, doslova: co je pod stavbami) je v nejobecnějším smyslu slova množina propojených strukturálních prvků, které pak udržují celou strukturu pohromadě. Obvykle se používá pouze pro struktury, které jsou uměle vytvořené. Termín infrastruktura se používá v různém smyslu v řadě odvětví. Nejhojnější použití má v ekonomii, kde popisuje fyzickou infrastrukturu jako třeba budovy nebo silnice.

Inženýr

Inženýr (z franc. ingénieur, původně z lat. ingeniator, přechýlená podoba inženýrka) je akademický titul absolventa vysoké školy v magisterském studijním programu v oblasti technických věd a technologií, ekonomie, zemědělství, lesnictví nebo vojenství. V České republice je tento titul udělován na vysokých školách technických, ekonomických, zemědělských a na technických směrech vysokých vojenských škol. Zkratka tohoto titulu je Ing. (dříve se užívala i zkratka ing. nebo inž.), v oblasti architektury se používá varianta, resp. akademický titul, inženýr architekt ve zkratce Ing. arch. (z lat. ingerum architectus), přičemž obě zkratky titulů se případně umísťují před jméno. Dosažený stupeň vzdělání dle ISCED je 7 (master's degree).

Obecněji je inženýr označení – bez ohledu na vzdělání či titul – pro odborníka v oblasti nazývané inženýrství.

Udělování titulu „inženýr“ (resp. i titulu „inženýr architekt“) se v České republice řídí zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů. Získá ho absolvent 1–3letého studia, v případě navazujícího magisterského studia na bakalářský studijní program, nebo 4–6letého studia v případě magisterského studijního programu (samostatného, celistvého, tedy souvislého a nenavazujícího studia) na univerzitě, případně na jiné vysoké škole. Úspěšný absolvent, inženýr, může případně i dále studovat v doktorském studijním programu (doktor – Ph.D.), tedy získat tzv. velký doktorát (8 v ISCED).

Jako diplomant se někdy označuje student magisterského studijního programu, příp. student pracující na své diplomové (magisterské/inženýrské) práci. Magisterské studium se v tomto případě řádné ukončuje státní závěrečnou zkouškou (státnice), jejíž součástí je i obhajoba diplomové práce.Tituly této úrovně (inženýrské, resp. master's degree) se většinou ve světě v praxi běžně neužívají, vyjma profesních titulů (např. M.D. apod.), běžně tak většinou v praxi bývají užívány až tituly vyššího stupně (typicky Ph.D.); v některých zemích (Česko, Slovensko) však může být jejich formální užívání v praxi častější, přičemž jako formálně správné oslovování se zpravidla užívá pane inženýre / paní inženýrko.

Karl Marx

Karl Heinrich Marx, dříve uváděn také jako Karel Marx (5. května 1818 Trevír – 14. března 1883 Londýn) byl německý filosof, politický publicista, kritik klasické ekonomie, teoretik dělnického hnutí, socialismu a komunismu. Mezi jeho nejznámější díla patří Ekonomicko-filosofické rukopisy, Komunistický manifest a nedokončený Kapitál.

Společně s Friedrichem Engelsem rozpracoval vlastní materialistické pojetí dějin, založené na ekonomických zákonitostech. Ve společnosti je podle nich přítomen konflikt mezi ovládanými a vládnoucími, který bude odstraněn zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků a nastolením beztřídní, komunistické společnosti.

Jeho filosofický i politický vliv byl obrovský a z jeho myšlenek vyšla celá řada směrů v levé části politického spektra, a to jak oficiální ideologie socialistických států (marxismus-leninismus), tak nejrůznější variace neortodoxního marxismu, například frankfurtská škola.

Konkurence

Konkurence (z latinského concurrere, „vést spolu“, „běžet spolu“) má několik významů:

rivalita – soutěžení o moc, úspěch nebo náklonnostevolucekompetice – soupeření živých tvorů o vzácné zdrojeekonomiehospodářská soutěž mezi podnikateli

konkurence dopravců v osobní železniční dopravě v Česku

Konkurence autobusových dopravců v Ústeckém krajiprávosouběh trestných činů – situace označovaná také jako „konkurence trestných činů“, kdy pachatel spáchá více trestných činů

konkurence – odlišné stanovisko soudce k odůvodnění přijatého rozhodnutí, viz separátní votum

London School of Economics

London School of Economics and Political Science (Londýnská škola ekonomie a politických věd), zkratka LSE je jedna z nejznámějších vysokých škol v oblasti práva, ekonomie a společenských věd. Patří do skupiny G5 nejlepších britských univerzit, do Evropské asociace univerzit (EUA) a mnoha dalších.

Marxismus

Marxismus je filosofický a ideologický směr spojený s ekonomickou, politickou, společenskou teorií a praxí, založený Karlem Marxem a Friedrichem Engelsem a dále rozvíjený množstvím jejich následovníků. Klíčovou roli hraje kniha Kapitál (1867), ale i další Marxovy spisy. Největší důraz při zkoumání společnosti a jejího vývoje je marxisty kladen na hospodářské faktory, zejména na výrobní prostředky a na organizaci práce prostřednictvím výrobních vztahů. Marxistická teze historického materialismu tvrdí, že ekonomická základna determinuje politickou a ideologickou nadstavbu. K základním rysům marxistického myšlení patří dále kritika směřovaná vůči kapitalistickým společenským uspořádáním, popisovaným marxisty jako nestabilní, přechodné, a především vykořisťovatelské vinou toho, že výrobní prostředky vlastní menšina, což vede k třídnímu boji. Z toho vycházejí úvahy nad alternativním uspořádáním společnosti (nejprve socialistické, posléze komunistické) a otázka, jak k tomuto novému uspořádání od kapitalismu dospět.Po Marxově smrti se marxismus rozpadl na různé směry a vznikaly pokusy o kanonizaci marxismu. Ještě za Marxova života, v 70. letech 19. století, provedl první takový pokus, spojený s univerzalizací a zjednodušením Marxova učení, Friedrich Engels. Z marxismu přitom vypustil některá původně ústřední témata jako problémy reifikace (zvěcnění) nebo odcizení. Po ustavení Druhé internacionály byla vedoucí a sjednocující silou Sociálnědemokratická strana Německa a její Erfurtský program (1891). V čele stála marxistická ortodoxie Karla Kautského, kritizovaná ovšem zprava revizionistou Eduardem Bernsteinem a dalšími centristy, zleva radikály, zejména Rosou Luxemburgovou. V prvních letech 20. století v ruském prostředí navázal svými texty Georgij Valentinovič Plechanov, zaměřující se na společenské vědomí, geografii a roli historických osobností v dějinném vývoji. Z Plechanova vyšel Vladimír Iljič Lenin a provedl radikální přehodnocení marxismu ve smyslu potlačení teoretického systému a ryze praktického užití všech jeho tezí v rodícím se Sovětském svazu. Marxismus mimo Sovětský svaz reprezentovali ve 20. a 30. letech maďarský myslitel György Lukács a italský filosof Antonio Gramsci.Ve 30. letech kanonizaci a dogmatizaci sovětského marxismu dokončil Josif Vissarionovič Stalin, který směr dále „systematizoval“ vyloučením většiny kritických problémů a tezí a jednoznačnou definicí některých pojmů; z původně intelektuálně přitažlivého souboru idejí byl tak vytvořen snadno naučitelný, uzavřený a sterilní systém (marxismus-leninismus). V opozici proti dogmatickému pojetí marxismu se po druhé světové válce rozvíjel neomarxismus (západní marxismus, antiautoritářský marxismus), a to zejména od 60. let. Jeho představitelé, pocházející nejčastěji ze západoevropských států, se pokoušeli marxismus reformovat pomocí jiných filosofických směrů. Frankfurtská škola, inspirovaná psychoanalýzou, se soustředila na kritiku buržoazních společností (kritická teorie). Pozdní Jean Paul Sartre propojoval marxismus s existencialismem. Vědecký neomarxismus reprezentoval především Louis Althusser.Protože se marxismus pokouší objasnit vývoj a fungování všech složek společnosti, existují kromě marxistické ekonomie také četné další dílčí součástí marxismu či marxismem ovlivněná pojetí různých vědeckých disciplín – marxistická historiografie, marxistická geografie, marxistická lingvistika, marxistická literární věda a další směry.

Obrat (ekonomie)

Obrat je ekonomický termín, znamenající množství finančních prostředků přijatých ekonomickým subjektem za konkrétní období (účetní období). Například u obchodníka je to souhrn toho, co zákazníci zaplatili za zboží, které si u něj koupili. Nejčastěji se mluví o denním, kvartálním nebo ročním obratu. V některých kontextech se též označuje jako tržby, výnosy nebo příjmy.

Firmy, které vedou účetnictví, používají termín obrat jako ekvivalent pojmu výnosy (to, na co má firma nárok, nikoliv to, co bylo zaplaceno).

Anglický termín turnover se v tomto smyslu používá v Evropě. Ve Spojených státech amerických se tak označuje obrátkovost. Souvislost se ziskem a náklady (zjednodušeně):

obrat = zisk + náklady

Politická ekonomie

Politická ekonomie je v obecném smyslu mnohoznačný pojem, jehož obsahem jsou především snahy postihnout

významné sociální, politické a ekonomické jevy a jejich vzájemné vztahy metodami různých společenských věd.

V užším smyslu se jedná o částečně zaniklou vědní disciplínu, jejímiž hlavními představiteli byli

klasičtí ekonomové 18. a 19. století, kteří zkoumali rozhodování mezi alternativním využitím

nedostatkových zdrojů prostřednictvím trhu a politické moci.

Politická ekonomie v jejich pojetí byla věda, která zkoumá, co má stát dělat, aby bohatl.Slovo "politická" se od ekonomie oddělilo na přelomu 19. a 20. století v důsledku

marginalistické revoluce a nástupu školy neoklasické ekonomie.

Politická ekonomie se tak rozdělila na dvě samostatné vědy – ekonomii a politické vědy.

Disciplína však nezanikla úplně. V rámci tzv. moderní politické ekonomie se utvořily nové proudy snažící se studium vztahu

politiky a ekonomiky zachovat. Jedná se např. o neoklasický institucionalismus,

školu veřejné volby, novou politickou ekonomii

nebo mezinárodní politickou ekonomii zabývající se vzájemnou podmíněností politických

a ekonomických jevů v mezinárodním prostředí.

Porto Alegre

Porto Alegre [ˈpoɾtʊ aˈlɛɡɾɪ] IPA je jedno z největších měst v Brazílii a hlavní město spolkového státu Rio Grande do Sul. Město je jedno z nejdůležitějších kulturních, politických a ekonomických středisek v jižní části Brazílie. Jedná se také o centrum vzdělanosti, neboť se zde nachází množství významných univerzit. Ve městě se nachází mezinárodní letiště a rušný přístav.

Producent

Producent (obecně objekt nebo subjekt, který něco vytváří, vyrábí, produkuje) může být:

primární producent – organismus v ekosystému, který z anorganických sloučenin produkuje biomasu (autotrofie)

producent (ekonomie) – synonymum pro výrobce nebo podnikatelepovolání

producent (umění) – osoba, jež nějakou uměleckou produkci či dílo zajišťuje finančně

hudební producent – osoba odpovědná za úspěch, nahrání, produkci a výkon nějaké hudební nahrávky

Rabat

Rabat (někdy též Ribát, arabsky ar-Rabāṭ nebo ar-Ribāṭ, berbersky ⵕⵕⴱⴰⵟ) je od roku 1956 hlavní město Maroka. Zároveň je jedno z marockých „královských měst“. Je situováno na pobřeží Atlantského oceánu, na levém břehu ústí řeky Bú Regreg. Na protějším pravém břehu leží město Salé, se kterým je spojen několika mosty. Oblast Rabatu, Salé a okolních sídel je po Casablance druhou největší městskou aglomerací v Maroku. V minulosti bylo správním střediskem protektorátu Francouzské Maroko.

Ve městě je sídlo krále a vlády, katolického biskupství či Ústavu pro arabský jazyk. Rabat je střediskem bavlnářského, kožedělného a potravinářského průmyslu, dále pak rybolovu. Výrazně zastoupené je umělecké řemeslo (koberce, ozdoby, keramika). Významný je i cestovní ruch.

Rakouská škola

Rakouská škola je škola ekonomického myšlení vzniklá v 19. století v dílech vídeňských ekonomů Carla Mengera, Friedricha von Wiesera a Eugena von Böhm-Bawerka. Z toho důvodu se jí říká „rakouská škola“, ačkoliv dnes rakouští ekonomové působí v mnoha státech. Vliv rakouské školy zasahuje i do jiných vědeckých oblastí, do filosofie, etiky a práva a představuje tak ve společenských vědách ucelený myšlenkový proud. Od ostatních ekonomických škol myšlení se odlišuje zejména svou metodologií, jejíž podstatou je analýza lidského jednání (praxeologie) a využívání deduktivní logiky. Je skeptická k využívání empirických metod v ekonomii (zejména statistickým metodám a laboratorním experimentům), avšak někteří její moderní představitelé se jim nebrání. V současnosti je alternativním proudem k hlavnímu ekonomickému proudu představovanému neoklasickou syntézou. Politicky se její představitelé většinou řadí k klasickému liberalismu či libertarianismu.

Čelný představitel rakouské školy Friedrich August Hayek získal v roce 1974 Cenu Švédské národní banky za rozvoj ekonomické vědy na památku Alfreda Nobela.

Rakouské císařství

Rakouské císařství byl poloúřední název užívaný v období od 11. srpna 1804 do 21. prosince 1867 pro souhrn dědičných zemí pod vládou rodu habsbursko-lotrinského (do porážky uherské revoluce v letech 1848/9 zahrnovalo pouze území původně náležející ke Svaté říši římské, po tomto datu pak i Uherské království).

Název vychází z titulu dědičného císaře rakouského (Erbkaiser von Österreich), přijatého Františkem II., posledním císařem Svaté říše římské jako název habsbursko-lotrinského arcidomu — …den Titel und die Würde eines erblichen Kaisers von Österreich (als den Nahmen Unsers Erzhauses)… — nejednalo se tedy o zřízení nové dědičné monarchie a postavení jednotlivých států/panství/území zůstalo nezměněno. František II. tak chtěl chránit rodové zájmy v okamžiku, kdy se Napoleon nechal korunovat francouzským císařem. V roce 1805 vzhledem k ohrožení Vídně napoleonskými vojsky byl přenesen císařský dvůr a vláda rakouské monarchie na čas do města Těšína.

Po dvou letech „dvojitého“ císařování se s ohledem na politický vývoj v Evropě (zejména vznik Rýnského spolku) František II./I. vzdal 6. srpna 1806 koruny Svaté říše římské, prohlásil římskou císařskou hodnost za zrušenou a zbavil zbylé říšské stavy povinností vůči sobě jako římskému panovníkovi. Jeho vláda se tak formálně omezila pouze na rodové državy rakouské, království české a uherské.

Poněvadž nebylo z hlediska procesní ekonomie udržitelné vypočítávat všechna samostatná území pod panovníkovou vládou, začalo se původně dynastického titulu císaře rakouského poznenáhlu v praxi užívat i v teritoriálním smyslu císařství rakouského.

V důsledku porážky v prusko-rakouské válce a selhání státní reformy bylo rakouské císařství v roce 1867 přeměněno Františkem Josefem I. na Rakousko-Uhersko, čímž uherské země získaly v rámci říše rovnoprávnost.

Recese

Recese (z latinského slova recessio = ústup) je v makroekonomii definována jako pokles reálného hrubého domácího produktu (HDP) po dvě nebo více následující čtvrtletí v roce (analogicky dvě po sobě jdoucí čtvrtletí s ekonomickým poklesem). Recese může zahrnovat souběžný pokles souvisejících měřítek celkové ekonomické aktivity jako jsou zaměstnanost, investice a zisky společností. Recese může být provázena klesajícími cenami (deflací) nebo naopak rychle stoupajícími cenami (inflací) procesem zvaným stagflace. Případy dlouhé recese označujeme jako ekonomickou depresi.

Tržně orientované ekonomiky jsou charakteristické ekonomickými cykly, které však vždy nevyúsťují ze skutečné recese (poklesy ekonomické aktivity). Vedou se mnohé debaty, zda vládní intervence vyhlazují cyklus (vizte keynesiánství), zvýrazňují jej (vizte teorie reálného hospodářského cyklu) nebo jej dokonce vytvářejí (vizte monetarismus). Rakouská škola dokonce nahlíží na recese jako na přímý důsledek nesprávné manipulace centrálních bank s úrokovou mírou, která je pro investory významným signalizátorem o spoření nebo spotřebě domácností.

Socialismus

Socialismus (z latinského socialis družný, společenský) je myšlenka a hnutí, které se snaží liberálně kapitalistický soukromovlastnický hospodářský a společenský řád nahradit systémem založeným na společném vlastnictví. Cílem socialismu je dosažení ideálů rovnosti, spravedlnosti a mezilidské solidarity cestou sociální reformy (tzv. reformní socialismus) nebo revolucí (tzv. revoluční socialismus). Socialismus si obecně klade tyto cíle: změna majetkových a právních vztahů ve společnosti, změna struktury hospodářství, boj proti výsadám ve vzdělání a změna státního zřízení.

Socialismus je ucelený myšlenkový systém, který vznikl jako reakce na industrializaci. Samotný termín podléhá době a místu užití, kdy může znamenat velmi odlišné postupy. Oxfordský slovník světové politiky ho dělí na sociálně-demokratický, marxistický a utopický (komunistický).V širším smyslu jde zaprvé o ekonomický systém charakterizovaný společným vlastnictvím výrobních prostředků, kolektivismem, intervencionismem a v tzv. reálně socialistických státech, vycházejících z totalitního pojetí řízení hospodářství, i v některých demokratických zemích určitou mírou plánovaného hospodářství. V ekonomickém smyslu je protiváhou kapitalismu.Zadruhé o politickou ideologii, kdy je tradičně spolu s liberalismem a konzervatismem považován za jednu ze tří nejvýznamnějších ideologií. Pojem poté zahrnuje různé levicové myšlenkové směry jako demokratický socialismus, křesťanský socialismus, komunální socialismus, národní socialismus nebo sociální demokracie.

Trh (ekonomie)

Trh je v ekonomice prostor, kde dochází ke směně statků a služeb. Původně byl trh vyhrazené místo, kde se v pravidelných intervalech scházeli lidé, aby navzájem směňovali (tržiště). Protože barter je v rozvinuté ekonomice spíše vzácností, obvykle hovoří o trhu nějaké komodity či služby (trh s obilím, trh s ropou, elektronikou apod.) a není třeba uvádět, za jaké zboží jsou tyto komodity a služby směňovány, jde totiž obvykle o směnu za peníze.

Dojde-li k obchodu, nabízející získává za své zboží od poptávajícího nějakou sumu, kterou pak může na jiných trzích užít k získání statků a služeb, které si skutečně přeje. Směna je tedy typicky nepřímá, sestává ze dvou kroků, z prodeje na prvním trhu a nákupu na druhém.

Ekonomické směry
Humanitní a společenské vědy

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.