Dynastie

Dynastie (z řeckého: δυναστης (dynástes) = panovník) je rodová posloupnost vzájemně spřízněných osob (zpravidla potomků v mužské linii (tj. patrilinearně) rámci jedné rodiny), udržující si v určitém časovém období vliv ať už mocenský nebo hospodářský. Provádí to uplatněním tzv. sňatkové politiky, pomocí diplomacie a intrik, úspěšnou dědickou posloupností, resp. zajištěním kontinuálního obsazování významných funkcí.

Členy dynastie jsou až na výjimky všichni (legitimní) potomci zakladatele v mužské linii tj. agnáti (muži i ženy). Ženy bývají formálně pokládány za členy dynastie do té doby, dokud se neprovdají, pak jsou členy manželovy dynastie. Příslušnost k dynastii se určuje striktně patrilinearně. Existují ovšem případy, kdy členové jiné dynastie převzali jméno předchozí dynastie či se přímo považovali za její příslušníky. V českých zemích je nejznámější příklad Habsbursko-lotrinská dynastie, která je běžně označována jako Habsburkové, dalšími příklady jsou Romanov-Holstein-Gottorp/Romanovci, Braganza-Wettin/Braganzové, Oranžsko-nasavští/Oranžští (dnes se potomci vymřelé Oranžsko-nasavské dynastie stále považují za její členy),

Termínu se tradičně užívá u panovnických rodů, lze jej však neformálně použít pro období dominujícího vlivu prakticky v jakékoli oblasti lidské činnosti (rodiny průmyslových magnátů, herců, sportovců apod.). Výraz v posledních letech ustupuje do pozadí oproti anglicismu "klan" (např. "rodinný klan" apod.).

Podle dynastií se též často člení historická chronologie starých civilizací. Příznačné je to zvláště pro starověký Egypt, kde tradiční pojetí rozlišovalo I. až XXX. dynastii či Sumer nebo Čínu.

Dalším možným označením pro dynastii je panovnický dům (např. dům Habsburský), který není tak častý.

Firekonger
Čtyři dánští králové z Glücksburské resp. Oldenburské dynastie.

Větvení dynastií

The Nine Sovereigns at Windsor for the funeral of King Edward VII
9 panovníků ze 4 dynastií: 4 Wettinové, 3 Oldenburkové, jeden Bourbon a Hohenzollern

Můžeme se také setkat s tím, že neprimogeniturní příslušník dynastie (často velkého a významného rodu) získá část dynastického území pod svou vládu nebo obsadí další trůn a vytvoří vlastní vládnoucí dynastii. Takto mohou vzniknout další (vládnoucí) větve dynastie a dochází tak k větvení dynastií. Primogeniturní větev se většinou stále považuje za původní dynastii. Podle toho, který syn je zakladatelem dané větve mluvíme o sekundogenituře (druhorozený), trigenituře (třetí syn), atd. Např. toskánští Habsburko-Lotrinkové jsou sekundogeniturou Habsbursko-lotrinské dynastie Někdy tak původní rod může obsahovat několik dalších větví či sub-větví. Původní větší dynastie se v tom případě nazývá jako rod a dané větev jako dynastie, např. rod Kapetovců (větev Robertovců) má či měl několik větví mezi nimi např. Valois (její větve Valois-Orléans, Valois-Angoulême, Valois-Burgundsko), Évreuxové, Bourboni (jejich větve Bourbon-Anjou (jejich větve španělští Bourboni, Bourbon-Obojí Sicílie, Bourbon-Parma) Bourbon-Orléans (zde je větví dynastie Orléans-Braganza), Bourbon-Conte (její větve Bourbon-Conti)), Dreux, Anjouovci (jejich větve sicilská a uherská), Burgundští (její nelegitimní větev byli Avizové (její větev Aviz-Beja a nelegitimní větev Braganzové)). V současnosti jsou ale jedinou legitimní větví Kapetovců Bourboni a jejich větve. Braganzové jsou sice agnatičtí, ale dvojnásobně nelegitimní potomci Hugo Kapeta.

Některé další významné rody s mnoha větvemi jsou Oldenburkové, Wittelsbachové, Bagrationové, Wettinové, atd. Naproti tomu bylo a je hodně dynastií, které se prakticky vůbec nevětví.

Jméno dynastie

Jméno či název dynastie může být různého původu. Odvozuje se většinou od:

Evropské suverénní dynastie

Tučně jsou dynastie vládnoucí.

  1. Kapetovci (Bourboni, Braganzové, Orléanští, Bourbon-Parma, Bourbon-Obojí Sicílie): Francie (od 987), Portugalsko (od 1139), Brazílie (od 1822), Španělsko (od 1700), Obojí Sicílie (od 1734), Parma (od 1731), Lucembursko (od 1964).
  2. Habsbursko-lotrinská dynastie: Římská říše, Rakousko, Uhersko, Země koruny české (od 1765), Toskánsko (od 1737), Modena (1814 – 1859).
  3. Oldenburkové (Holstein–Sonderburg–Glücksburg, Windsor, dynastie Holstein–Gottorp, dynastie Holstein‑Gottorp‑Romanov): Dánsko (od 1448), Norsko (od 1448; mladší větev od 1905), Řecko (od 1862), Rusko (1762, pak od 1796), Oldenbursko (od 1180).
  4. Esteni (Guelph, Welfové (Hannoverská dynastie), Fulkové): Brunšvik a Hannover (od 1235), Velká Británie (1714 - 1837).
  5. Wettinové (Sachsen, dynastie Sachsen–Coburg und Gotha a další větve rodu, Windsor): Sasko (1423 - 1918), Velká Británie (od 1837, resp. 1917), Portugalsko (dynastie Braganza-Sasko-Koburg-Gotha, 1837 – 1910), Bulharsko (1887 - 1946) a Belgie (od 1831).
  6. Wittelsbachové: Bavorsko a Falc (od 1180).
  7. Nasavští (Nassau-Weilburg, Nassau-Dillenburg, Oranje-Nassau): Nizozemí (od 1559), Lucembursko (1559 – 1964).
  8. Hohenzollernové: Německo (od 1871), Braniborsko (od 1420), Prusko (od 1525), Rumunsko (od 1866).
  9. Württemberkové: Württembersko (od 1137).
  10. Zähringerové (Bádenští): Bádensko (od 1130).
  11. Reginarovci (Hesenští); (Hessen-Kassel, Hessen-Darmstadt, (Battenberkové) : Hessensko (od 1265).
  12. Meklenburští (Niklotovci): Meklenbursko (od 1170).
  13. Dynastie Lichtenštejnů: Lichtenštejnsko (od 1719).
  14. Dynastie Savojská: Itálie (od 1861), Savojsko (od 1416), Španělsko (1871-1873).
  15. Dynastie Karađorđevićů: Jugoslávie (od 1918), Srbsko (od 1903).
  16. Dynastie Petrović-Njegoš: Černá Hora (od 1851).
  17. Grimaldiové: Monako (od 1297).
  18. Dynastie Bernadotte: Švédsko (od 1818).
  19. Palaiologovci: Byzantská říše (1261-1453).
  20. Dynastie Zogu: Albánie (1928-1939).
  21. Dynastie Bagration: Gruzie (813-1810).

Asijské dynastie

Tučně jsou dynastie vládnoucí.

  1. Dynastie Jamato: Japonsko (cca od 660 př. n. l.), nejstarší vládnoucí dynastie na světě.
  2. Joseonská (čosonská) dynastie: Korea (1392-1910), dynastie korejských králů a posléze i císařů.
  3. Dynastie Čching: Čína (1644-1912).
  4. Dynastie Nguyễn: Vietnam (1802–1945).
  5. Dynastie Chakri: Thajsko (od 1782), vládnoucí dynastie v Thajském království.
  6. Dynastie Khun Lo: Laos (cca 1905-1975), jako vládci Laosu
  7. Osmané: Turecko (1281-1923)
  8. Dynastie Al Chalífa: Bahrajn (od 1783).
  9. Hášimovci: Jordánsko (od 1921), Irák (1921-1958), Hidžáz (do 1925) a Velká Sýrie (1920).
  10. Pahlaví: Persie/Írán (od 1925)
  11. Kádžárovci: Persie (1794-1925)
  12. Sabahové: Kuvajt (od 1756)
  13. Saníové: Katar (od 1876)
  14. Saúdové: Saúdská Arábie (od 1932), Nadžd (1746-1932), Hidžáz (1925-1932).
  15. Saídové, Dynastie al-Said: Omán (od 1749), Zanzibar (1804/1861-1964)
  16. Kásimovci: Severní Jemen (1597-1962), emirát Šardžá (cca od 18. století) a emirát Rás al-Chajmá (cca od 18. století)
  17. Rašídové: Ha'il - arabský poloostrov (1836-1921)
  18. Dynastie Barakzaj: Afghánistán (1818–1839, 1842–1929 a 1929–1973), emírové a později králové Afghánistánu.
  19. Dynastie Huraa: Maledivy (1757-1766, 1773-1953 a 1953-1968).
  20. Dynastie Bolkiah: Brunej (od 1473).

Pacifické dynastie

  1. Dynastie Tupou: Tonga (od 1875).
  2. Dynastie Kalākaua: Havaj (1874-1893).
  3. Tounensové: Araukanie a Patagonie (1860-1878).

Africké dynastie

Tučně jsou dynastie vládnoucí.

  1. Dynastie Muhammada Alího: Egypt (1805-1953).
  2. Šalomounovci: Etiopie (1270-1974), odvozují svůj původ od krále Šalamouna a královny ze Sáby.
  3. Alawité, Dynastie Alaouite: Maroko (od 1666).
  4. Dynastie Husainid: Tunisko (1705-1957).
  5. Dynastie Dlamini: Svazijsko (od c.1780).
  6. Dynastie Seeiso: Lesotho (od 1822).
  7. Dynastie Ntwero: Burundi (1680-1966).

Vymřelé dynastie(Ev.)

  1. Dynastie Karlovců
  2. Trpimírovci (Chorvatsko 845-1091)
  3. Mojmírovci
  4. Přemyslovci
  5. Lucemburkové
  6. Jagellonci
  7. Habsburkové
  8. Romanovci
  9. Piastovci
  10. Arpádovci
  11. Vasovci
  12. Komnenovci
  13. Obrenovićové: Srbsko (1804-1903).
  14. Stuartovci: Anglie (1603 - 1707), Skotsko 1371 - 1707, Velká Británie 1707 - 1714).
  15. Dynastie Kamehameha: Havaj (1810-1872)
  16. Dynastie Kalaimamahu: Havaj (1872-1874)

Související články

Externí odkazy

  • Slovníkové heslo dynastie ve Wikislovníku
14. století

Čtrnácté století je období mezi 1. lednem 1301 a 31. prosincem 1400 našeho letopočtu. Jedná se o čtvrté století druhého tisíciletí.

Kvůli silnému ochlazení zasáhla Evropu v tomto období série hladomorů následovaná epidemiemi moru, který se do Evropy v polovině století rozšířil z Asie. V roce 1337 se mezi francouzským a anglickým královstvím rozhořela stoletá válka. Severoitalská města se v tomto věku stala kolébkou renesance. V Číně došlo v polovině 14. století v důsledku povstání rudých turbanů k pádu dynastie Jüan, která byla nahrazena dynastií Ming. Ve střední Asii pak došlo k zeslábnutí Zlaté Hordy a k rozpadu dalších nástupců Mongolské říše, Ílchanátu a Čagatajského chanátu.

3. století

3. století je období mezi 1. lednem 201 a 31. prosincem 300 našeho letopočtu. Jedná se o třetí století prvního tisíciletí.

V tomto století prodělala Římská říše tzv. krizi třetího století. V oblasti Persie byla vystřídána vládnoucí dynastie Arsakovců Sásánovci, zatímco v Indii byla ukončena dlouholetá vláda Kušánů a na jejich místo nastoupili Guptovci. V Číně probíhalo období Tří království, Korea byla ovládána Třemi královstvími Koreje a Japonsko se nacházelo v období Kofun.

8. století

8. století je období mezi 1. lednem 701 a 31. prosincem 800 našeho letopočtu. Jedná se o osmé století prvního tisíciletí.

Na počátku tohoto století se Arabům v rámci islámské expanze podařilo obsadit severoafrické pobřeží i Pyrenejský poloostrov a na východě se hranice Umajjovského chalífátu posunuly až k Indii a Číně. Byzantské říši oslabené arabskými výpady se ve druhé polovině 8. století podařilo hospodářsky vzpamatovat za vlády Syrské dynastie. Ve Franské říši postupně Karlovci vystřídali slábnoucí dynastii Merovejců.

Bourboni

Bourboni (francouzsky Maison de Bourbon, španělsky Casa de Borbón) nebo Bourbonové je zpravidla označována vedlejší linie rodu Kapetovců, která ve druhé polovině 16. století nastoupila na trůn Navarry a následně Francie. Později vládla v několika italských státech, od roku 1700/1713 panuje s krátkými přestávkami ve Španělsku a od roku 1964 také v Lucembursku. Může však také znamenat původní šlechtický rod ze střední Francie, jehož dědička se roku 1276 provdala za Roberta z Clermontu, nejmladšího syna krále Ludvíka IX. Svatého a stala se pramatkou výše zmíněné kapetovské linie. Rod Bourbonů patří k tzv. rodům princů královské krve.

Byzantská říše

Byzantská říše, zkráceně Byzanc, oficiálně však Římská říše (řecky Βασιλεία Ῥωμαίων – Basileía Rhōmaíōn, latinsky Imperium Romanum), historiky také nazývána jako Východořímská říše (latinsky Imperium Romanum Orientale) ještě v době existence západní části, byla v období pozdní antiky a středověku významná evropská mocnost a centrum (východního) křesťanského světa, rozprostírající se v oblastech východního Středomoří. Vznikla roku 395 našeho letopočtu rozdělením Římské říše a zanikla roku 1453 dobytím Konstantinopole Osmanskými Turky.

V roce 330 povýšil římský císař Konstantin Veliký původní starověkou obec Byzantion přejmenovanou na Konstantinopol na hlavní město celé Římské říše. Ta byla v roce 395 trvale rozdělena na východní a západní část. Zatímco Západořímská říše zanikla již roku 476, východní polovina impéria dosáhla v 6. století za panování Justiniána I. svého největšího územního rozsahu. V 7. století se udála zásadní proměna charakteru říše způsobená především přijetím řečtiny jako oficiálního jazyka za vlády Herakleia a ničivými dopady islámské expanze. Navzdory porážkám a úbytku území náležela k hospodářsky, kulturně a vojensky nejrozvinutějším soudobým státům. Byzanc, oslabená odrážením Arabů a vnitřními náboženskými spory, se za makedonské dynastie vzchopila k novému rozmachu a koncem 10. století se znovu pozvedla k velmocenskému postavení. Nicméně prohlubující se odcizení mezi západními a východními křesťany vyústilo v roce 1054 v církevní rozkol označovaný jako velké schizma.

Po porážce v bitvě u Mantzikertu v roce 1071 ztratila říše ve prospěch seldžuckých Turků většinu Malé Asie, představující jádro jejího teritoria. Po nástupu Komnenovců sice získala zpět některé oblasti a ve 12. století dočasně obnovila svoji převahu, ovšem za pozdějších císařů započal její definitivní úpadek. Během čtvrté křížové výpravy utrpěla Byzanc fatální úder, když byla Konstantinopol roku 1204 dobyta křižáky. Třebaže císařové z dynastie Palaiologů dokázali v roce 1261 říši obnovit, opakující se občanské války výrazně podlomily její moc. Postupný rozklad vyvrcholil pádem Konstantinopole v roce 1453 a dobytím zbývajících byzantských území osmanskými Turky.

V průběhu své tisícileté existence sloužila říše jako záštita křesťanství, čímž výrazně přispěla k ochraně Evropy před šířením islámu. Kromě toho disponovala pevnou zlatou měnou, jež byla v oběhu v celém středomořském prostoru. Konstantinopol patřila jako jedna z největších metropolí v tehdejším světě k nejdůležitějším obchodním střediskům. Byzanc měla určující vliv na náboženství, právo, politický systém, architekturu a umění značné části Evropy a Středního východu, přičemž přispěla k zachování a předání četných literárních děl a vědeckých poznatků klasického světa a jiných kultur.

Věda, která se zabývá Byzantskou říší, se jmenuje byzantologie.

Dynastie Ming

Dynastie Ming (čínsky v českém přepisu Ming čchao, pchin-jinem Míng Cháo, znaky 明朝; doslova „Zářivá dynastie“) vládla v říši Ming, neboli Číně v letech 1368–1644, na jihu země se mingský stát udrželi do roku 1661, byť na stále se zmenšujícím se území. Byla poslední čínskou národní dynastií, po ní byla Čína dobyta mandžuskou říší Čching (1635–1912). Národní čínský stát došel své obnovy až po pádu Čchingů roku 1912, když vznikla Čínská republika.

Jejím zakladatelem byl Ču Jüan-čang, vůdce povstání proti mongolské dynastii Jüan. On a jeho potomci pozvedli Čínu k dlouhodobé hospodářské prosperitě a politické stabilitě. Postupem doby díky polygamii běžné u vyšších vrstev čínské společnosti vzrostl počet mužských členů rodu na sto tisíc. Z politiky však byli, kromě císařů a následníků trůnu, v zájmu stability vlády vyloučeni.

Od konce 16. století hospodářské potíže a z nich plynoucí rolnická povstání přinesly oslabení mingské moci, využité roku 1644 Mandžuy ke svržení dynastie a převzetí moci v Číně.

Faraon

Faraon (ve starší literatuře také někdy farao) je titul používaný pro starověké vládce Egypta v hebrejském a později i v řeckém prostředí. Dnes je toto slovo široce používáno právě díky použití v bibli a u řeckých a římských autorů; obvyklý originální egyptský titul byl nisut-bitej, pod vlivem řečtiny překládaný jako „král Horního a Dolního Egypta“.

Slovo pochází z egyptských slov per aa – „velký dům“, tedy „královský palác“. Už v nejstarších pramenech má „palác“ také význam slova „vláda“ a stylizované znázornění průčelí paláce, serech, je používáno jako výsostný symbol pro zápis králova jména; později se toto spojení stalo neoficiálním titulem krále jako označení zastávaného úřadu. První doložené použití obratu v tomto významu se týká Thutmose III. z 18. dynastie, před kartuší se zapsaným královským jménem se poprvé objevuje za 22. dynastie.

František I. Štěpán Lotrinský

František I. Štěpán Lotrinský (8. prosince 1708 Nancy – 18. srpna 1765 Innsbruck) byl lotrinský vévoda (1729–1736, jako František III.), těšínský kníže (1729–1765), toskánský velkovévoda (1737–1765, jako František II.) a císař Svaté říše římské (1745–1765). Se svou manželkou Marií Terezií byl zakladatelem habsbursko-lotrinské dynastie.

Habsburkové

Habsburkové (německy (von) Habsburg) byli jedním z nejvýznamnějších panovnických rodů v evropské historii až do svého vymření po meči roku 1740 a po přeslici roku 1780. Jejich dědici a následovníky se stali lotrinští vévodové, známí jako Habsbursko-lotrinská dynastie.

Habsbursko-lotrinská dynastie

Habsbursko-lotrinská dynastie je panovnická dynastie pocházející ze svazku Marie Terezie z rodu Habsburků a císaře Františka I. Štěpána Lotrinského z rodu lotrinských vévodů. Vládla v dědičných habsburských zemích v letech 1780–1918.

Nástupnictví po přeslici (v ženské linii) v případě vymření rodu po meči (v mužské linii) zajišťovala Pragmatická sankce vydaná Karlem VI. roku 1713. Když Karel VI. 1740 zemřel, musela si jeho dcera Marie Terezie toto právo obhájit ve válkách o rakouské dědictví.

Potomci Marie Terezie vládli v letech 1780–1804 habsburské monarchii a zároveň byli císaři Svaté říše římské. Od roku 1804 používali titul rakouských císařů, který přetrval i po rozdělení země na Rakousko-Uhersko roku 1867. Užívali i další panovnické tituly, zejména titul krále českého a uherského, ale také například v letech 1765–1860 velkovévody toskánského, resp. ve vévody modenského.

Vzhledem k dějinnému významu Habsburků a velikosti jejich rodových držav, dalece přesahujícím lotrinskou dynastii, jež do té doby sehrávala v evropských dějinách úlohu spíše marginální, bývá označení habsbursko-lotrinská dynastie často zkracováno jako Habsburkové.

Jagellonci

Jagellonci byli panovnická dynastie, pocházející z Litevského velkoknížectví. Kromě Litvy dále vládli v Polské koruně (1385–1572), v České koruně (1471–1526) a v Uherské koruně (1490–1526). Prvním doloženým vládnoucím členem dynastie byl litevský velkokníže Gediminas. Česko-uherská větev rodu vymřela po meči roku 1526 Ludvíkem Jagellonským, polsko-litevská v roce 1572 Zikmundem II. Augustem.

Pro historii rodu je ustálený termín Jagellonci poněkud zavádějící, neboť se odvozuje až od Vladislava II. Jagella, který však nebyl zakladatelem rodu, pouze prvním členem, který dosedl na polský trůn. Proto se takto často označují jen jeho potomci, nikoliv příslušníci dalších linií, pocházejících od starších členů rodu.

Původ rodu je nejasný, někdy se odvozuje od ruského knížete z rodu Rurikovců Rostislava z 12. století.

Jagellonci mívali děti v pozdním věku, což oslabovalo jejich dynastický potenciál ve srovnání s jinými rody té doby. Sám Vladislav Jagello se narodil zřejmě až po otcově šedesátce. Dynastie v mužské linii vymřela během čtyř generací od svého zakladatele Jagella. Tyto čtyři generace ovšem vydržely vládnout po dvě staletí. Nová generace se objevovala asi po padesáti letech:

Algirdas (1291–1377), Vladislav Jagello (1351–1434), Kazimír IV. (1427–92), Zikmund I. (1467–1548) a Zikmund II. (1520–72).

Algirdas (1291–1377), Vladislav Jagello (1351–1434), Kazimír IV. (1427–92), Vladislav Jagellonský (1456–1516) a Ludvík Jagellonský (1506–26)Také ženy jagellonského rodu se někdy vdávaly relativně staré. Kateřina Jagellonská, manželka Jana III. Švédského, byla o 11 let starší než její manžel a nevdala se před svou třicítkou. Své děti porodila ve věku 38, 40 a 42 let. Tím byli Jagellonci netradiční dynastií.

Dodnes žije několik knížecích rodin, pocházejících od starších členů rodu, předcházejících krále Vladislava Jagella. Patří mezi například Czartoryští, Golicynové a další.

Lichtenštejnové

Lichtenštejnové (či německy (von) Liechtenstein) je knížecí rod panující v Lichtenštejnsku a vlastnící další značný majetek zejména v Rakousku, dříve i na Moravě. Pochází původně ze štýrsko-dolnorakouského pomezí a patří mezi nejstarší šlechtické rodiny ve Střední Evropě. Okolo roku 1136 byl poprvé zmíněn Hugo z Lichtenštejna jako nositel tohoto jména. Rodina dnes čítá přes stovku členů, z nichž jen část žije v Lichtenštejnském knížectví. Současným knížetem a hlavou rodu je Hans Adam II., podle časopisu Forbes je nejbohatším evropským panovníkem s odhadovaným majetkem 4,5 miliard dolarů. Lichtenštejnové vlastní v Rakousku asi 15 000 hektarů pozemků.

Piastovci

Piastovci byli původní polskou knížecí a později královskou dynastií.

Přemyslovci

Přemyslovci byli první česká knížecí a královská dynastie (tzv. odnepaměti až do 4. srpna 1306), dále vládli také v Rakouských zemích (1251–1278), Polsku (1300–1306) a Uhersku (1301–1305). Ve vedlejší (levobočné) opavské linii Přemyslovci vymřeli (po meči) až roku 1521.

Přemyslovci byli jedinou původem českou panovnickou dynastií. Osobou krále Václava III. vymřel rod po meči a královská linie se tak sňatkem Přemyslovny Elišky s králem Janem Lucemburským přenesla na Lucemburskou dynastii a další rody. V českých zemích (s výjimkou Jiřího z Poděbrad) již panovali panovníci s původem mimo domácí rody.

Seznam anglických králů

Toto je seznam anglických králů a vládnoucích královen. Seznam začíná Offou z Mercie, který byl dominantním panovníkem v druhé polovině osmého století, ačkoliv jeho moc jeho samotného nepřežila.

Seznam panovníků Svaté říše římské

Seznam panovníků Svaté říše římské zahrnuje vladaře – krále a císaře – Svaté říše římské, která v letech 936–1806 spojovala různé státy především střední Evropy a severní Itálie.

Za panování východofranského krále Oty I. Svatá říše římská de facto vznikla jeho císařskou korunovací, ke které došlo roku 962. Důležité bylo, že Ota I. ovládl již před tím část severní Itálie a byl korunován italským králem. Roku 1033 se součástí říše stalo burgundské království. Od té doby tvořila říši tria regna, tři království, Německo, Itálie a Burgundsko. Panovník, který byl řádně zvolen německým králem, měl nárok být korunován také italským králem (železnou korunou Langobardů) a burgundským (arelatským králem). Posledním arelatským králem byl Karel IV., který roku 1378 daroval burgundské království francouzskému korunnímu princi Karlovi (budoucímu králi Karlu VI.). Za Františka II. Habsburského říše roku 1806 formálně zanikla (František již roku 1804 přijal titul císaře rakouského).

Starověký Egypt

Starověký Egypt byl jednou z významných a současně nejstarších starověkých civilizací ve Středomoří a na Předním východě. Jejím centrem byla oblast severovýchodní Afriky na území dnešního Egypta, kde se soustředila podél dolního toku řeky Nilu až k prvnímu kataraktu tvořícímu přirozenou jižní hranici. Specifické podmínky nilského údolí a pravidelných nilských záplav umožnily v kontrastu s omezenými možnostmi tehdejší Sahary velice brzy přeměnit okraje záplavové oblasti na vysoce výnosnou zemědělskou půdu, a to pouhými jednoduchými úpravami přirozeného prostředí. To vedlo k relativně značnému soustředění obyvatelstva do údolí a k jeho soběstačnosti, nezávislosti na okolních oblastech a následně i etnocentrismu jako výrazným znakům staroegyptské civilizace. V různých obdobích mocenský vliv egyptských panovníků zahrnoval i další oblasti, zejména na jihu území Núbie, na severu Sinajský poloostrov a jižní Levantu, dále pak Západní poušť včetně jejích oáz, Východní poušť a pobřeží Rudého moře. Tato území ale zpravidla nebyla samotnými Egypťany považována za součást Egypta jako takového, o čemž svědčí jejich zvláštní názvy užívané v egyptštině.

Staroegyptská civilizace trvala a kontinuálně se rozvíjela po dobu více než tří tisíciletí, přičemž ačkoli v průběhu jejího vývoje fakticky došlo k vystřídání přinejmenším tří rozdílných modelů státu (korespondujících s tzv. Starou, Střední a Novou říší), Egypťané si této kontinuity nepřestávali být vědomi a učinili ji součástí své historické paměti – v průběhu dějin se v obdobích krizí či úpadku do své minulosti obraceli a hledali v ní inspiraci pro soudobé kulturní i politické koncepce. Vznikla na konci 4. tisíciletí př. n. l. z pravěkých a předdynastických kultur (zejména kultury badárské, merimdské a nakádské), když kolem roku 3150 př. n. l. došlo k ustavení první egyptské dynastie a jednotného centralizovaného státu touto dynastií ovládaného. Již v tomto raném období se objevila řada typických kulturních, politických, ideologických a náboženských rysů, které Egypťané v následujících tisíciletích rozvíjeli a až do zániku své civilizace je neopustili; v jednotlivých historických obdobích byly preferovány jen různé stránky těchto paradigmat, zatímco ona sama zůstávala kontinuálně přítomna. Nositelem této pozoruhodné kulturní, společenské a politické stability bylo specifické egyptské pojetí světa a královské moci, jejíž autorita jako instituce zůstala po více než tři tisíciletí prakticky nezpochybněna. Díky tomu „důležité aspekty faraonské civilizace mohly zůstat několik tisíciletí relativně nedotčené a prodělat jen kombinaci kulturní a politické transformace na počátku Arabské doby“ v roce 640/641.Svého vrcholného období starověký Egypt dosáhl ve druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. v době Nové říše, kdy egyptský stát získal imperiální charakter a byl rozhodující mocností v celé širší oblasti východního Středomoří. Thutmose III. ovládl rozsáhlé území od čtvrtého nilského kataraktu na jihu až k hornímu toku Eufratu na severu a jeho třetí nástupce Amenhotep III. nejen že „udržel nesmírný respekt k Egyptu v sousedních zemích“, ale využitím dobytých zdrojů také říši přivedl „k nebývalému hospodářskému a kulturnímu rozkvětu,“ z nějž těžilo několik následujících generací. Od poloviny 12. století př. n. l. však docházelo k opakujícím se obdobím úpadku centrální moci a konfrontací s nově vznikajícími starověkými státy, jimž Egypťané z dlouhodobého hlediska nedokázali úspěšně čelit. To vedlo ke spíše defenzivnímu pojetí zahraniční politiky a nakonec k opakovanému ovládnutí Egypta cizími vládci – Núbijci, Asyřany, Peršany, řecko-makedonskými Ptolemaiovci a nakonec v roce 30 př. n. l. Římany. Přesto ovšem staroegyptská civilizace zůstávala z kulturního hlediska velice vitální a svébytnou; teprve od přelomu 2. a 3. století je pozorovatelný nepochybný úpadek tvůrčí invence. Její definitivní zánik přinesl až nástup křesťanství.

Staroegyptská civilizace dosáhla významných úspěchů na poli hmotné, znalostní i duchovní kultury, o nichž svědčí např. budování rozsáhlých kamenných monumentů (pyramid a chrámů), památky písemnictví či doklady o administrativní a společenské organizaci. V mnoha ohledech ji lze oproti soudobému starověkému světu dokonce považovat za jedinečnou a „moderní“. Je také zřejmé, že starověký Egypt významným způsobem působil na příslušníky ostatních starověkých národů; otázka míry jeho skutečného vlivu na utváření ostatních starověkých civilizací je ovšem stále předmětem diskusí. Až do současné doby je inspirací pro řadu kulturních a duchovních proudů (např. hermetismus), v jejichž rámci ovšem dochází k výrazným reinterpretacím staroegyptských reálií.

Vědeckým výzkumem starověkého Egypta se zabývá historická věda – egyptologie. V jejím rámci je pojem „starověkého“ či „faraonského“ Egypta časově vymezován od období konce pravěku bezprostředně předcházejícího vzniku sjednoceného státu až do dobytí země Alexandrem Makedonským v roce 332 př. n. l.

Wettinové

Wettinové jsou starý saský šlechtický rod, jehož kořeny sahají do 10. století, kdy byli poprvé doloženi jako hrabata v Harzgau. Později se Wettinové stali vévody a kurfiřty a nakonec i králi saskými. V Sasku vládli do roku 1918. V současnosti jsou dědičnými monarchy v nejvíce státech světa, a to v Belgii, Spojeném království (Windsorové) a zemích Commonwealth Realm.

Říše Čching

Říše Veliká Čching (čínsky pchin-jinem Dà​ Qīng guó, znaky zjednodušené 大清国, tradiční 大清國), po dobytí Číny též Říše středu (čínsky v českém přepisu Čung-kuo, pchin-jinem Zhōngguó, znaky zjednodušené 中国, tradiční 中國), byl oficiální název multikulturního, původem mandžuského, státu čchingské dynastie Aisin Gioro, který počínaje rokem 1644 během několika desetiletí ovládl čínskou říši Ming a panoval Číňanům a dalším národům do začátku 20. století. Vznikl roku 1636 reorganizací říše Pozdní Ťin rozkládající se v jižním Mandžusku, zanikl roku 1912, kdy byla v čínské sinchajské revoluci svržena vláda mandžuské dynastie a ustavena Čínská republika.

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.