Doba bronzová na území Česka

Jako doba bronzová se v Česku archeologicky vymezuje období přibližně mezi roky 2000800 př. n. l. Na rozdíl od předchozího eneolitu, je pro tuto etapu lidského vývoje typické masové rozšíření bronzu, který je užíván již nejen jako luxusní zbraně či šperky, ale také k výrobě pracovních nástrojů (sekera, o něco později i srp). V první polovině 8. století př. n. l. dochází k relativně plynulému přechodu ve starší dobu železnouhalštat.

Relativní chronologie

Chronologické členění doby bronzové na českém území vychází z relativní chronologie vytvořené na základě hrobových nálezů německých archeologem Paul Reineckem na počátku 20. století. Vedle slovního označení (například starší doba bronzová) se v literatuře vyskytují i stupně (např. BA, případně Br A), často ještě detailněji členěné (BA1, případně Br A1). Tyto stupně do svého systému už původně včlenil Paul Reinecke, který zároveň vytvořil chronologii i pro dobu železnou. Doba bronzová odpovídala v jeho původním členění stupňům BA–BD, doba halštatská stupňům HA–HD, vývojem bádání o době bronzové a halštatské se nakonec ukázalo, že doba bronzová zasahuje až do stupně HB a doba halštatská začíná oproti původním předpokladům později.

  • Starší doba bronzová = BA1, BA2, (BA3) (2300/2200 – 1600 př. n. l.)
  • Střední doba bronzová = BB, BC (1650/1600 – 1300/1250 př. n. l.)
  • Mladší doba bronzová = BD, HA1, HA2 (1300/1250 – 1050/1020 př. n. l.)
  • Pozdní doba bronzová = HB1, HB2, HB2/3 (1050/1020 – 800/750 př. n. l.)

Starší doba bronzová

Přechod mezi pozdním eneolitem a dobou bronzovou není chápán jako ostrý zlom ve společenském vývoji. Kultura únětická, která je hlavní kulturou projevující se na počátku doby bronzové na českém území, se vcelku plynule vyvíjí pod vlivem pozdně eneolitické kultury se šňůrovou keramikou a kultury se zvoncovitými poháry a dále vlivy z jihovýchodního prostředí Karpatské kotliny. Ve starší době bronzové na Moravu zasahují i východní epišňůrové kultury, představované konkrétně kulturou Chłopice–Veselé a nitranskou kulturou (resp. v literatuře i nitranská skupina), náležející do komplexu Mierzanowice–Nitra–Košťany. Relativně úzké (snad obchodní) kontakty s jihovýchodními kulturami projevující se nálezy importů, udržovala v závěru starší doby bronzové věteřovská kultura (v literatuře také i věteřovská skupina), rozšířená na Moravě a částečně i v Čechách a úzce příbuzná s maďarovskou kulturou (hovoří se o komplexu Maďarovce-Věteřov-Böheimkirchen). V rámci některých kontextů se ve starší době bronzové nalézá i litzenkeramik, související s inkrustovanou keramikou kultur v Karpatské kotlině.

Střední doba bronzová

Mohyla Chotoun
Mohyla v Chotouni

Na přelomu starší a střední doby bronzové dochází ve střední Evropě k zásadnímu kulturnímu zlomu, který se projevil vystřídáním kultur i na českém území. Pravděpodobně ze středního Podunají se rozšiřuje komplex mohylových kultur, v jižních a západních Čechách se rozlišuje českofalcká mohylová kultura, v ostatních oblastech Čech a na jižní Moravě středodunajská mohylová kultura. Území severní Moravy se v této době vyvíjí odlišně, není příliš jasné, zda se jedná o předlužickou kulturu (vyvíjející se pak v lužickou kulturu) jako ve Slezsku, spíše se opatrně hovoří o předlužickém či protolužickém horizontu.

Mladší doba bronzová

Pro mladší (a pozdní) dobu bronzovou je typickým pohřebním ritem ukládání spálených pozůstatků do uren–popelnic, odtud se kultury takto zacházející se svými mrtvými označují jako kultury „popelnicových polí“ (velká pohřebiště složená z popelnic). Do jižních, středních a západních Čech zasahuje komplex hornodunajských popelnicových polí, konkrétně se odlišuje v západních Čechách milavečská kultura, ve středních, severozápadních a částečně i jižních Čechách knovízská kultura, na Chebsku se vyděluje chebská skupina. Severozápadní, severní Čechy patří k polabskému okruhu komplexu lužických popelnicových polí, k lužickým popelnicovým polím oderské větve patří i Čechy východní, severní a střední Morava a území českého Slezska. Na jižní Moravu zasahuje středodunajská kultura popelnicových polí, konkrétně se projevující velatickou kulturou.

Pozdní doba bronzová

Na území střední Evropy se dále vyvíjí komplex popelnicových polí. Kultura knovízská přechází do kultury štítarské (někdy se ve starší literatuře hovoří o štítarském stupni knovízské kultury). Na kulturu milavečskou navazuje nynická skupina, osídlení chebské skupiny se postupně vytrácí. Na jižní Moravě na velatickou kulturu navazuje kultura podolská.

Literatura

  • Podborský, V. 1993: Pravěké dějiny Moravy.Brno.
  • Pleiner, R. a kol., 1978: Pravěké dějiny Čech. Praha.
  • Fridirichová, M.–Kovářík, J. 1995: Doba bronzová. In: Fridrichová, M.–Fridrich, J.–Havel, J.–Kovářík, J. Praha v pravěku. Praha. 127–173.
  • Smejtek, L. 2005: Praha bronzová. In: Lutovský, M.–Smejtek, L. a kol. Pravěká Praha. Praha, 349–590.
  • Jiráň, L. a kol 2008: Archeologie pravěkých Čech 5 - Doba bronzová. Praha.
Doba bronzová

Doba bronzová je historické období, pro které je charakteristické dominantní využívání bronzu – slitiny mědi a cínu pro výrobu důležitých potřeb (bronz se roztavil a odléval do dvoudílných forem) – díky metalurgii a dřevěnému uhlí. Dále se vyznačuje rychlejší sociální diferenciací než v předchozích obdobích: rozvoj států na Blízkém východě nebo vznik knížecí vrstvy ve střední Evropě.

Doba římská na území Česka

Doba římská se v české archeologii vymezuje období let 50 nebo 30 př. n. l. až do roku 350 nebo 380 n. l., kdy bylo území České republiky obýváno především germánskými kmeny. Počátek doby římské je určeno odchodem Keltů a zároveň počátkem pronikání prvních Germánů na české území. O konci doby římské se uvažuje někdy v 2. polovině 4. století, kdy začaly etnické pohyby, které se charakterizují jako doba stěhování národů. Pro celé období doby římské je charakteristickým prvkem interakce, konflikty a vzájemné ovlivňování mezi germánskými kmeny na území Germánie a Římany na území římského impéria.

Po celé období doby římské na českém území žily kmeny Markomanů, na Moravě společně s Kvády. V mladší době římské přišlo ze středního Polabí nové obyvatelstvo, které proniklo až na severní Moravu.

Dějiny Česka

Dějiny Česka jsou historií jak dnešní České republiky, tak států, které jí předcházely, a území, na kterém leží. Historie lidského osídlení zde trvá od nejstaršího paleolitu. První lidé dnešního typu se objevili v mladém paleolitu, tedy v období před 12 až 40 tisíci lety. Nejstaršími obyvateli, které známe jménem, byli Keltové, po nich přišli Germáni a Slované. Ti zde vytvořili první politické celky, Sámovu říši (kolem roku 630) a Velkou Moravu (9. století). V té době sem proniklo křesťanství (sv. Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu roku 863). V 10. století se kolem středočeského kmene Čechů začalo vytvářet české knížectví, vedené rodem Přemyslovců. Postupně se rozšířilo a upevnilo, získalo své světce (sv. Václav, sv. Ludmila a sv. Vojtěch) a biskupství (973), jeho centrem se stal Pražský hrad. Václavův bratr a nástupce Boleslav I. k přemyslovským državám připojil Moravu. Počátkem 11. století se knížectví stalo lénem Svaté říše římské.

Přemysl Otakar I. získal prestižní titul dědičného krále, což stvrdila Zlatá bula sicilská (1212). Vraždou Václava III. roku 1306 vymřeli Přemyslovci po meči a nastoupila dynastie Lucemburků. K nim patřil úspěšný vládce Karel IV., mimo jiné zakladatel pražské univerzity (1348), první ve střední Evropě. Později však vznikly náboženské války po nástupu husitství, reformního proudu v českém křesťanství. Ten zahájil Mistr Jan Hus, upálený v roce 1415 pro údajné kacířství, a k jeho představitelům patřili Jan Žižka a Prokop Holý. Husitské spory byly nakonec urovnány a v osobě Jiříka z Poděbrad Čechám úspěšně vládl umírněný husita (1458–1471). Po něm několik desítek let vládli králové z dynastie Jagellonců, pak roku 1526 nastoupili Habsburkové, kteří vládli až do roku 1918 a české země začlenili do rozsáhlé říše s centrem ve Vídni. Roku 1618 došlo k neúspěšnému stavovskému povstání nekatolíků, jehož následkem byla rekatolizace a ničivá třicetiletá válka. V následujícím barokním období české země zažily kulturní rozkvět, čeština se však postupně stávala jazykem pouze nevzdělaných vrstev. Císařovna Marie Terezie (1740–1780) zahájila osvícenské reformy, v nichž pokračoval i její syn Josef II. (1780–1790). Byla však nucena ustoupit Prusku většinu Slezska a Kladsko. Koncem 18. století započalo národní obrození, jež umožnilo vznik moderního českého národa i jako politické síly a obnovu významu češtiny. Ve druhé polovině 19. století proběhla rychlá modernizace a industrializace českého území.

Habsburská říše zanikla první světovou válkou (1914–1918). Na jejích troskách mimo jiné vzniklo demokratické Československo (vyhlášeno 28. října 1918). Jeho prvním prezidentem byl filozof a profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Roku 1938 nacistické Německo obsadilo část území obývanou většinově Němci a následujícího roku obsadilo i zbytek státu. Protektorát Čechy a Morava byl loutkovým státem v rukou nacistů. Na pozadí druhé světové války (1939–1945) ve velkém probíhalo vraždění nepřátel režimu, Židů a Romů. Po osvobození sovětskou a americkou armádou s přispěním vlastního československého odboje se roku 1945 Československo obnovilo, udrželo si však demokracii jen necelé tři roky. V únoru 1948 provedli převrat komunisté, kteří vládli opět autoritativně a plnili příkazy Sovětského svazu. V roce 1968 došlo k pokusu režim demokratizovat, takzvané pražské jaro však bylo 21. srpna poraženo vojenskou intervencí komunistických zemí v čele se Sovětským svazem. V roce 1989 se projevila celková krize sovětského bloku a Čechoslováci dokázali sametovou revolucí komunistický režim nenásilně svrhnout. Nedokázali však udržet jednotu státu, a tak se Československo k 1. lednu 1993 opět nenásilně rozdělilo na Českou republiku a Slovenskou republiku. Česko se politicky připojilo k Západu a bylo roku 2004 přijato do Evropské unie.

Eneolit na území Česka

Jako eneolit se na českém území archeologicky vymezuje doba přibližně mezi roky 4400 a 2000 př. n. l. Oproti předcházejícímu neolitu se projevily kvalitativní změny zásadního charakteru ve způsobu obdělávání půdy (oradlo, užití tažné síly dobytka). Předpokládá se, ale zatím není potvrzeno nálezy na českém území, že byl užíván vůz (nálezy kol pocházejí z Polska a Švýcarska, hliněné modely vozů z Maďarska). Poprvé, i když spíše jako prestižní záležitost než ekonomicky významný činitel, byla užívána měď a z ní vyrobené luxusní zbraně a šperky. Oproti neolitu je eneolit na českém území kulturně mnohem rozmanitější, vystřídalo se zde větší množství archeologických kultur a jejich projevy jsou navzájem rozmanitější.

Husitství

Husitství, někdy také husitská revoluce (v marxistické historiografii též husitské revoluční hnutí), označuje nábožensky – a v jistých ohledech i národnostně, sociálně a politicky – motivované hnutí pozdního středověku, vzešlé z české reformace, jež usilovala o dalekosáhlou reformu církve. Husitství se zrodilo z okruhu stoupenců pražského univerzitního mistra Jana Husa, po jehož upálení v roce 1415 se masově rozšířilo v Českém království i Moravském markrabství (jen částečně pak i v hornoslezských vévodstvích) a začalo citelně zasahovat do dějin střední Evropy.Husité sami sebe nazývali kališníky, teprve později začali používat i označení husité, které bylo zprvu chápáno pejorativně, a později utrakvisté.

Komunistický režim v Československu

Komunistický režim, komunistická diktatura nebo také komunistická totalita je označení pro období, po které v Československu vládla KSČ. Zahájil je Únorový převrat (tzv. Vítězný únor nebo jen Únor) roku 1948 a ukončila sametová revoluce v listopadu 1989 (též Listopad).

V této době bylo Československo součástí východního bloku („socialistického tábora“) a členským státem Varšavské smlouvy a RVHP. Během tohoto režimu, zvláště během prvních deseti let, byly statisíce lidí z politických důvodů uvězněny, internovány nebo umístěny do pracovních či koncentračních táborů či PTP a tisíce dalších se staly obětí justičních vražd nebo zemřely ve vězení či při pokusu o překonání železné opony.

Komunistický režim se v Československu vyznačoval absencí svobodných voleb (volby sice existovaly, měly však ryze formální charakter) a kolísající úrovní teroru. Nejtvrdší bylo období po převratu a první polovina 50. let, které bylo charakteristické používáním nejbrutálnějších metod stalinismu, včetně justičních vražd a vytváření koncentračních a pracovních táborů pro politické odpůrce a režimem označené „nespolehlivé občany“. Lidé, kteří s režimem nesouhlasili, měli v zásadě tři možnosti: být aktivní v disentu, emigrovat (což byl ovšem podle tehdejších zákonů trestný čin nedovoleného opuštění republiky, z komunistického Československa, ale přesto emigrovaly statisíce lidí) nebo tzv. vnitřní emigraci (německy innere Emigration), tzn. strategie „navenek spolupracovat, nebo alespoň nedělat problémy, a uvnitř si myslet svoje.“

Typické pro toto období bylo uplatňování modelu centrálně plánovaného hospodářství, nikoliv tržního hospodářství, tedy o tom, co se má vyrobit a v jakém množství, v podstatě rozhodovala strana a vláda, přesněji řečeno k tomu určené státní instituce (typicky plánovací komise, cenový úřad, odvětvová ministerstva) prostřednictvím plánů (tzv. pětiletky), nikoliv trh. Uvedené období pak bylo charakteristické nadprodukcí v určitých odvětvích, zejména těžkého průmyslu (např. oceli) a chronickým nedostatkem běžného spotřebního zboží (např. vložek), rovněž tak nízkou mírou zavádění inovací a celkovým zaostáváním, a to v podstatě obecně kvůli obavám z nedodržení plánu při větších změnách. Ještě v roce 1950 bylo HDP na hlavu v Československu vyšší než v sousedním Rakousku – v roce 1989 pak dosahoval tento ukazatel už jen 58 % Rakouska; přitom se uvádí, že těsně po válce Rakousko zaostávalo za ČSR o 28 let.

Mnichovská dohoda

Mnichovská dohoda (neboli Mnichovská zrada či Mnichovský diktát) byla dohoda mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o postoupení pohraničních území Československa Německu. Byla dojednána 29. září 1938 v Mnichově (ve všech jazykových verzích pak byla podepsána po půlnoci, tj. 30. září 1938).Zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – se dohodli, že Československo musí do 10. října postoupit pohraniční území obývané Němci (Sudety) Německu. Zástupci československé strany (Hubert Masařík, Vojtěch Mastný) byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni.

Mnichovská dohoda byla završením činnosti Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a vyvrcholením snah německého kancléře Adolfa Hitlera rozbít demokratické Československo, což bylo jedním z jeho postupných cílů k ovládnutí Evropy. Mnichovská dohoda je příkladem politiky ústupků, appeasementu.

Neolit na území Česka

Na českém území je neolit reprezentován kulturou s lineární keramikou, na kterou přes šárecký typ navazuje kultura s vypíchanou keramikou.

Na Moravě se na konci neolitu objevuje kultura s moravskou malovanou keramikou ovlivněná lengyelským kulturním okruhem. Obyvatelstvo se v této době živilo především zemědělstvím (různě intenzivně doplňovaným lovem, sběrem, rybolovem). Lidé žili v malých osadách v dlouhých domech.

Již na konci kultury s lineární keramikou se objevují výšinná sídliště, v závěru neolitu vznikají rondely: velké, nejčastěji kruhové monumentální stavby, o jejichž účelu se vedou četné diskuze. Dobře prozkoumané lokality jsou Bylany u Kutné Hory, Miskovice, Plotiště nad Labem, Březno u Loun nebo Těšetice-Kyjovice a Vedrovice na Moravě. Na počátku 21. století byl objeven (znovuobjeven?) unikátní neolitický důl na Maršovickém vrchu, který na své podrobnější prozkoumání teprve čeká.

Prehistorie Česka

Prehistorie Česka je nejstarší část dějin Česka, jež začíná výskytem prvních příslušníků rodu Homo na českém území před asi milionem let a končí nejstaršími psanými záznamy o obyvatelích tohoto území.

Připojení Hlučínska k Československu

K připojení Hlučínska k Československu došlo 4. února 1920 na základě článku 83 Versailleské mírové smlouvy, která vstoupila v platnost 10. ledna 1920. Jižní část okresu Ratiboř v opolském vládním obvodu hornoslezské provincie poraženého Pruska, která následně vstoupila ve známost jako Hlučínsko, se tak v rámci redefinice státních hranic poraženého Německa stala součástí mladé Československé republiky. Byla začleněna do země Slezské jako nový politický a současně soudní okres Hlučín. Na rozdíl od jiných, Německem odstupovaných území pruského Slezska, byla v tomto případě změna hranic provedena bez plebiscitu, pouze na základě historické příslušnosti Ratibořska k českým zemím (k nim patřilo až do ztráty Slezska v první slezské válce roku 1742) a „moravského“ jazyka většinového obyvatelstva. S výjimkou období druhé světové války (1938–1945), kdy bylo obsazeno nacistickým Německem, náleží Hlučínsko od roku 1920 Československu, resp. od roku 1993 České republice, až dodnes, ačkoliv jeho hranice se obzvláště v prvních letech po připojení ještě mírně měnily a území okresu Hlučín bylo později přerozděleno mezi okresy Opava a Ostrava (Moravskoslezský kraj).

Starší doba železná na území Česka

Starší doba železná nebo doba halštatská je v české archeologii období od 800 př. n. l. do 400 př. n. l., je charakterizováno rozvojem technologie zpracování železa, nárůstem kontaktů s kulturami antického Středomoří i východních oblastí Evropy. Výrazně se profilují elitní vrstvy obyvatelstva, které přejímají vzorce chování ze Středomoří, jako je prestižní úloha picích rituálů či jízdy na koni. Zesložiťuje se struktura společnosti, vznikají opevněná i neopevněná sídla různých velikostí a úloh. V pohřebním ritu se prosazuje ukládání nespálených těl a rozmanité zvyklosti v konstrukci hrobů i v hrobové výbavě také dokládají komplexitu tehdejší společnosti. Technologické inovace zahrnují výrobu železa, hrnčířský kruh, techniky rostlinné výroby a podobně.

Doba halštatská (podle rakouského města Hallstatt) navazuje na předcházející dobu bronzovou. Po zániku kultur popelnicových polí zasahuje na území Česka kulturní okruh halštatský, a to západohalštatský v Čechách a východohalštatský na Moravě. Na severu se plynule vyvíjí okruh lužických popelnicových polí. Zatímco první období do cca 550 př. n. l. je charakterizováno kulturní variabilitou, v následující pozdní době halštatské se střední Evropa dostává do úzkého kontaktu se Středomořím, rozdíly se smývají a nelze již rozlišovat jednotlivé kultury. Před završením doby halštatské vzniká nový laténský styl osobitě inspirovaný etruským, řeckým a východním uměním, který se rozvíjí i v následujícím laténském období. V závěru periody zanikají výšinná sídla, pohřbívání na dosavadních pohřebištích ustává. To je počátek doby laténské, z historického hlediska spojovaný s keltskou expanzí.

Vstup České republiky do Evropské unie

Česká republika vstoupila do Evropské unie dne 1. května 2004. Šlo o dosud největší rozšíření Evropské unie, kdy k ní přistoupily též Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko.

Vysídlení Němců z Československa

Vysídlení, odsun či vyhnání Němců z Československa (německy Abschiebung der Deutschen aus der Tschechoslowakei či Vertreibung der Deutschen aus der Tschechoslowakei) byla masová deportace německého obyvatelstva z Československa po skončení druhé světové války v letech 1945–1946. Šlo o přímou reakci na porážku nacistického Německa, které ještě před vypuknutím války rozbilo československé hranice a jehož okupační správa se vůči českému obyvatelstvu dopouštěla teroru a násilí.

Myšlenku snížit počet Němců v ČSR odstoupením některých pohraničních výběžků, o které se uvažovalo i v době vzniku ČSR, Beneš použil již v září 1938 během mnichovské krize. Po 2. světové válce přední českoslovenští politici využili poválečné atmosféry naplněné odporem a nenávistí vůči Němcům a potažmo ke všemu německému. Několik dekretů prezidenta Edvarda Beneše tvořilo podklad pro jejich poválečné vysídlení. Sám byl také o nutnosti odsunu německého obyvatelstva přesvědčen. Ústavním dekretem o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské byli Němci zbaveni československého občanství a stali se tak na území Československa cizinci, následně byli vyhnáni a jejich majetek propadl konfiskaci..

Odhadem bylo vystěhováno 1,6 milionu německých obyvatel do americké okupační zóny Německa a 800 000 lidí do sovětské zóny. Určitý počet Němců hlavně z jižní Moravy a jižních Čech se dostal do tehdy vítěznými mocnostmi rovněž okupovaného Rakouska.

Vysídlení Němců mělo svůj původ nejen v poválečné protiněmecké náladě českého národa, ale i v politickém programu politiků, kteří se na celé akci aktivně podíleli společně s armádou a revolučními gardami. Ještě před Postupimskou konferencí docházelo při “divokém” odsunu na principu kolektivní viny k násilí, krvavým excesům i vraždám civilních Němců, ale i k loupení a okrádání. Jednalo se o promyšlenou politiku československé reprezentace, podle které mělo být ještě před jednáním tří poválečných velmocí vysídleno co největší množství Němců, vzhledem k tomu, že podpora předem odsouhlaseného vystěhování ze strany mocností ochabovala.

Vznik Československa

Vznik Československa byl proces, který vedl k ustavení samostatného československého státu. Československo bylo vyhlášeno 28. října 1918. Jeho hranice byly vymezeny mírovými smlouvami a z nich vycházejícími rozhodnutími v rámci versailleského mírového systému.

Zánik Československa

Československo zaniklo po 74 letech od svého založení uplynutím 31. prosince 1992, kdy zanikla Česká a Slovenská Federativní Republika . Česká republika a Slovenská republika se tak 1. ledna 1993 staly jejími nástupnickými státy a samostatnými subjekty mezinárodního práva.

Československo již během své historie jednou přestalo de facto existovat a to 14.–15. března 1939 okupací Čech, Moravy a Slezska nacistickým Německem. Po skončení druhé světové války byl československý stát obnoven s plnou právní kontinuitou na první republiku.

Únor 1948

Únor 1948 (též únorový puč, v komunistické terminologii a historiografii Vítězný únor či jen Únor) je pojmenování komunistického státního převratu v Československu, který proběhl mezi 17. a 25. únorem 1948. Po roce 1990 je vnímán jako přechod od vnějškové demokracie k totalitě, připojení k sovětskému mocenskému bloku, počátek útlaku obyvatelstva, příčina ekonomického úpadku a obrovské emigrační vlny obyvatelstva.

V době totality byl 25. únor slaven jako významný den, „Vítězství československého pracujícího lidu (1948) – významný den Československé socialistické republiky. Velkolepost oslav nástupu režimu přetrvávala po desetiletí, v roce 1988 oslavy opět vyvrcholily na Staroměstském náměstí ohňostrojem. V omezenější míře je členy Komunistické strany Čech a Moravy každoročně slaven i po roce 1990.

Časně slovanské období

Jako časně slovanské období (v původní periodizaci Jana Eisnera z roku 1933 doba předhradištní) je v české (a méně častěji i moravské) archeologii označováno období mezi druhou polovinou (někdy také poslední třetinou či závěrem) 6. století a koncem 7. století. Na počátku tohoto období na území Česka přišli první Slované (kultura s keramikou pražského typu), konec je archeologicky vymezen méně výrazně – dříve se na konci 7. století uvažovalo o vzniku prvních hradišť, dnes někteří archeologové spíš zdůrazňují nástup zdobené a obtáčené keramiky a v některých oblastech Česka i mohylový pohřební ritus.

Československý odboj (1939–1945)

Československý odboj (1939–1945), zvaný též druhý československý odboj, bylo odbojové hnutí, které se začalo formovat bezprostředně po německé okupaci Čech a Moravy a založení Slovenského státu v březnu 1939 a skončil s porážkou nacistického Německa a osvobozením posledních částí Československa v roce 1945. Dělí se na „domácí“ (působící na území Protektorátu Čechy a Morava a Slovenského státu před jeho osvobozením Spojenci) a „zahraniční“ (působící v zahraničí). Domácí odboj se dělí na „komunistický“ (k největší aktivizaci došlo až v roce 1941) a „demokratický“. Zahraniční odboj pak je dělen na „východní“ (1. československý armádní sbor, 1. československá smíšená letecká divize v SSSR) a „západní“ (československé vojenské pozemní jednotky na Západě, československé perutě v RAF), podle zaměření se potom dělí na politický a vojenský.

Zmíněná rozdělení však nemohou být brána jako definitivní, neboť jedinci z řad komunistů se přidávali v rozporu s oficiální linií strany k odboji proti nacismu již v roce 1939 a někteří příslušníci zahraničního odboje válčili na obou frontách. V době komunistického Československa byl význam západního a demokratického odboje minimalizován a jeho účastníci pronásledováni a vězněni. Význam komunistického a části východního odboje byl oproti tomu zveličován (např. tvrzeními, že komunisté vzdorovali nacistické okupaci od počátku), přesto byla v období 50. let i řada účastníků východního odboje vězněna.

České stavovské povstání

České stavovské povstání v letech 1618–1620 bylo povstání českých stavů proti panování Habsburků. Spojily se v něm náboženské spory s mocenskými rozpory mezi stavy a králem. Povstání nakonec vyvrcholilo po několika bitvách střetnutím na Bílé hoře, ve kterém byly stavy poraženy. Ačkoli se pak pozice Habsburků v českém státě upevňovala, spustila rebelie českých stavů mnohem vážnější konflikt, třicetiletou válku.

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.