Doba bronzová

Doba bronzová je historické období, pro které je charakteristické dominantní využívání bronzu – slitiny mědi a cínu pro výrobu důležitých potřeb (bronz se roztavil a odléval do dvoudílných forem) – díky metalurgii. Dále se vyznačuje rychlejší sociální diferenciací než v předchozích obdobích: rozvoj států na Blízkém východě nebo vznik knížecí vrstvy ve střední Evropě.

Metallurgical diffusion
Metalurgie mědi, cínu a zlata v době bronzové. Šipkami označeny jantarové stezky

Datace

Mohyla Chotoun
Ukázka mohyly (Chotouň)

Doba bronzová následuje po chalkolitu na Předním východě nebo po eneolitu (nebo po neolitu, pokud se nepoužívá označení eneolit pro danou oblast) - v Evropě. Její počátek je rozdílný pro jednotlivé části světa: kolem roku 3300 př. n. l. na Předním východě, 2300 př. n. l. Evropa a cca 2000 př. n. l. Čína. Ve střední Evropě je datována cca 2300 - 800 let př. n. l. Doba bronzová následně přechází v dobu železnou. Její vývoj se nejprve projevil v oblasti Mezopotámie kolem roku 3000 př. n. l. (dnešní Irák, Írán). V oblasti Malé Asie, Sýrie, Palestiny a oblasti kolem Egejského moře nastalo toto období kolem roku 2000 př. n. l. a postupně se z této oblasti dostávala do Severní Evropy.

Lidé v této době domestikovali kachny, slepice, kočky a na severu Evropy soby. Dovedli vyrábět bronzové nástroje a šperky, různé skleněné korálky. Jako platidlo používali lidé hřivny. Byl to nepeněžní prostředek, šlo o bronzové tyčinky, které mohli lidé dál využívat (později hřivna určovala množství drahého kovu, kterým se platilo). S jejich rozšířením se začínaly prohlubovat majetkové rozdíly. Pro výrobu nástrojů bylo typické lití do ztracené formy, vznikalo tedy velké množství originálních předmětů.

Collier de Penne
Doba bronzová - Muséum de Toulouse

Doba bronzová na území Česka

Více informací naleznete v článku Doba bronzová na území Česka.

Doba bronzová na území dnešního Česka počíná kolem roku 2300 př. n. l. v pojetí české archeologie, v pojetí moravském až kolem roku 2100 př. n. l. a končí kolem roku 800 př. n. l.. Ve starší době bronzové dominuje Únětická kultura, v závěru starší doby bronzové, v tzv. protourbánním horizontu nastupuje zejména na Moravě kultura věteřovská, na východě Moravy zasahuje epišňůrový kulturní okruh kulturou nitranskou. Střední dobu bronzovou charakterizují mohylové kultury středodunajská (na Moravě a ve východních a středních Čechách) a českofalcká (západní a jižní Čechy), v severní části Moravy a ve Slezsku se postupně formuje lužická kultura. Mladší a pozdní dobu bronzovou charakterizují kultury komplexu popelnicových polí okruhu hornodujanských popelnicových polí na jižní Moravě (chronologicky kultury velatická a podolská, okruhu hornodunajský popelnicových polí (chronologicky kultury knovízská a štítarská ve středních, severozápadních a jižních Čechách a kultura milavečská s následnou nynickou skupinou v Čechách západních), chebská skupina na Chebsku, řazená také k tomuto okruhu, existovala jen v mladší době bronzové. Východní Čechy, střední a severní Moravu a ve Slezsko zaujímal okruh lužických popelnicových polí (v první fázi kultura lužická, v navazující slezská v českém pojetí slezsko platěnická), do severních Čech zasahovala labská větev lužického kulturního okruhu.

  • Únětická kultura (23001600 let př. n. l.) – pro tuto kulturu je charakteristický zvláštní typ keramiky - typický je pro ni menší leštěný keramický hrneček - únětický koflík. Lidé potírali keramické nádoby grafitem, takže potom působily dojmem, že jsou vyrobené z kovu. Dále je pro tuto kulturu typické kosterní pohřbívání. Na Slovensku byla naleziště ve Spišském Štvrtku – projevoval se zvláštní vývojový prvek – vliv egejské oblasti. Z bronzu byly vyráběny prestižní předměty, například dýky. Byla využívána naleziště zlata – zřejmě v důsledku toho docházelo k růstu obchodu (bohatství) a také majetkových rozdílů mezi obyvatelstvem.
  • Mohylová kultura (16001300 let př. n. l.) – lidé této kultury pro své mrtvé stavěli mohyly (bohatě vybavené hroby náčelníků; naproti tomu chudě vybavené hroby obyčejných lidí). V této době byli odlišně pochováváni ženy a muži – muži se zbraněmi, ženy se šperky.
  • Kultura lidu popelnicových polí (1300800 let př. n. l.) – název kultury je odvozen ze způsobu, jakým tito lidé pohřbívali mrtvé. Ty nejdříve zpopelnili, jejich popel vložili do speciální urny (keramické nádoby - popelnice), která měla vespod otvor. Ten zde byl proto aby mohla duše opustit tělo a odletět. Pro tuto dobu je významné celkové oteplení, současně rostl počet obyvatel a prodlužoval se jejich věk.

Odkazy

Literatura

  • Pleiner, R. – Rybová, A. (eds.): Pravěké dějiny Čech. Praha 1978.
  • Podborský, V. a kol.: Pravěké dějiny Moravy. Brno 1993.
  • PODBORSKÝ, V.: Dějiny pravěku a rané doby dějinné. Brno 2008

Související články

Externí odkazy

4. tisíciletí př. n. l.

Ve 4. tisíciletí př. n. l. se v lidské kultuře dějí podstatnější změny – začíná doba bronzová, vzniká písmo. Vznikají městské státy v Sumeru a království v Egyptě, stávají se čím dál významnějšími. Zemědělství se šíří do celé Eurasie. Člověk využívá svalové energie domácích zvířat. Světová populace se v průběhu tisíciletí zdvojnásobuje, z asi 7 milionů na asi 14 milionů lidí.

8. století př. n. l.

Osmé století před naším letopočtem začalo v roce 800 př. n. l. a skončilo v roce 701 př. n. l. Bylo to období největšího rozmachu Novoasyrské říše, jejímž hlavním městem se stalo Ninive. V Egyptě panovala třetí přechodná doba. Na Apeninském poloostrově vzkvétala civilizace Etrusků. Ve střední Evropě končila doba bronzová a začínala doba železná. Na jihoamerickém kontinentu vznikla paracaská kultura.

Aramejci

Aramejci jsou příslušníci západosemitského kočovného a pasteveckého národa, který žil v oblasti horní Mezopotámie (biblický Aram). Aramejci nikdy neměli jednotnou říši, ale byli rozptýleni v jednotlivých nezávislých královstvích po celém Blízkém východě. Ale právě tomuto národu se podařilo rozšířit svou řeč a kulturu po celém Blízkém východě a dokonce i za jeho hranice, částečně i díky masovému pohybu obyvatel vynucenému postupným rozmachem říší v tomto regionu, Asýrii a Babylónii nevyjímaje – tento postupný proces je zván „arameizací“.

Bílý Újezd

Bílý Újezd (německy Weiß Aujest) je obec v okrese Rychnov nad Kněžnou, kraj Královéhradecký. Leží na jižním svahu při silnici I. třídy z Rychnova nad Kněžnou do Dobrušky. Žije zde 686 obyvatel.

Dominantou vsi je zděná zvonice z konce 16. století se šindelovou střechou. Zajímavostí je sekerka zaseknutá v její špičce. Ze stejného období pochází opodál stojící kostel Proměnění Páně, jehož předchůdce je doložen již ve druhé polovině 14. století. Další historickou stavbou je bývalá krčma, která leží poblíž křižovatky před zvonicí. Přívlastek Bílý v názvu obce se odvozuje patrně od bílých stěn právě tohoto kostela.

Doba bronzová na území Česka

Jako doba bronzová se v Česku archeologicky vymezuje období přibližně mezi roky 2000 až 800 př. n. l. Na rozdíl od předchozího eneolitu, je pro tuto etapu lidského vývoje typické masové rozšíření bronzu, který je užíván již nejen jako luxusní zbraně či šperky, ale také k výrobě pracovních nástrojů (sekera, o něco později i srp). V první polovině 8. století př. n. l. dochází k relativně plynulému přechodu ve starší dobu železnou – halštat.

Doba halštatská

Doba halštatská označuje období, během kterého se ve střední Evropě objevili Keltové a začalo se zpracovávat železo. Začátek tohoto období je archeology datován do období 7. století př. n. l. a končí kolem roku 450 př. n. l. Svůj název dostalo podle hornorakouského města Hallstattu v Solné komoře. V polovině 19. století tam bylo objeveno přes tisíc hrobů. Nálezy z hrobů se s převahou daly zařadit do nejstarší doby železné.

Doba halštatská se dělí do dvou skupin:

Západohalštatský okruh:Zahrnuje zhruba území od Čech po střední Francii a od Alp po střední Německo. Předpokládají se hlavně Keltové.

Východohalštatský okruh:Na území od Moravy směrem na jihovýchod. Spojován s Ilyry.

Doba kamenná

Doba kamenná (cca 3 miliony let př. n. l. – 4. tisíciletí př. n. l.) je jedno z období pravěku, při kterém lidé široce využívali kámen na výrobu nástrojů.

Na výrobu nástrojů se používalo mnoho druhů kamene. Například vytvarovaný pazourek a buližník se používaly jako nástroje na řezání a zbraně. Dřevo, kosti, exoskelet a parohy se také hojně používaly. Nejznámějším nástrojem této doby byl pěstní klín určený jednak jako zbraň a jednak jako pracovní nástroj. Kromě toho existovaly vybrušované hroty k oštěpům a šípům a pestrá škála škrabek, které usnadňovaly zpracování kůží a potravin.

Na konci doby kamenné se sedimenty (např. jíl) používaly na výrobu hrnců. Několik inovací v užívání kovů charakterizují pozdější eneolit (doba měděná), doba bronzová a doba železná.

Období zahrnuje první rozšířené užívání technologie ve vývoji člověka a rozšiřování lidstva ze savan Jižní Afriky do zbytku světa. Skončilo s rozvojem zemědělství, domestikací jistých zvířat a tavbou měděné rudy za účelem produkování mědi. Období se také říká prehistorie, protože lidé ještě neuměli psát – což je tradiční začátek historie (to jest zaznamenaná historie).

Termín „doba kamenná“ byl používán archeology pro určení dlouhého předmetalurgického období, které kamenné nástroje přežily mnohem lépe než nástroje vyrobené z jiných (měkčích) materiálů. Je to první období v třídobé periodizaci. Dělení doby kamenné na starší a mladší poprvé navrhl Jens Jacob Worsaae v roce 1859. Další dělení na paleolit, mezolit a neolit, které se používá dodnes, zavedl John Lubbock v knize Prehistoric Times (Prehistorický čas), vydané v roce 1865. Tato tři období jsou ještě dále rozdělená. Eneolit (doba měděná, chalkolit) se uvádí buď jako další období doby kamenné, nebo jako část neolitu, anebo jako období mezi neolitem a dobou bronzovou.

Hlučínsko

Hlučínsko (hlučínsky a lidově Prajzsko, Prajsko, Prajzská, Prajská; německy Hultschiner Ländchen, polsky Kraj hulczyński nebo Kraik hulczyński) je historické území rozdělené mezi okresy Opava a Ostrava. Do roku 1920 bylo jižní částí okresu Ratiboř v rámci pruské provincie Slezsko. K Československu bylo Hlučínsko připojeno na základě Versailleské mírové smlouvy 4. února 1920 a jako nový politický (a zároveň soudní) okres Hlučín se stalo součástí Českého Slezska. Území o rozloze 316,76 km² s největším sídlem městem Hlučínem mělo od roku 1742, kdy se stalo součástí pruského státu, poněkud jiný společenský a ekonomický vývoj. Ten se samozřejmě podepsal na osudech, kultuře a myšlení zdejšího obyvatelstva, tzv. Moravců, a jeho stopy můžeme vysledovat až do dnešních dnů. Sousedy za řekou Opavou nazývali Prajzáci „císaráky“.

Hradiště v Česku

Hradiště v Česku (na Moravě označovaná též jako hradiska) jsou opevněná sídliště na území Česka budovaná s dlouhými přestávkami od neolitu až do raného středověku. Na rozdíl od některých vrcholně středověkých hradů nebo měst hradiště obvykle nejsou krajinnými dominantami, protože se dochovala jen v podobě nevýrazných terénních reliktů, kterými jsou příkopy a valy.

Raně středověká hradiště byla ve své době označována jako hrady, a proto je správným označením těchto staveb termín raně středověké hrady. Svou podobou se však hradiště od vrcholně středověkých hradů velmi lišila.Výsledky archeologických výzkumů prezentuje několik archeologických skanzenů. Jedním z nich je netolické hradiště, na kterém byl zrekonstruován úsek původní hradby.

Jericho

Jericho (hebrejsky: יְרִיחוֹ, arabsky: أريحا, kanaánsky: Yareah, řecky: Ἱεριχώ) je malé blízkovýchodní město, nacházející se na západním břehu řeky Jordán severovýchodně od Jeruzaléma. Jeho název je pravděpodobně odvozen z hebrejského výrazu pro měsíc, jelikož město bylo starým centrem uctívání lunárních božstev.Jericho je považováno za jedno z nejstarších měst na světě s kontinuálním osídlením. Archeologické výzkumy zde odkryly přes 20 po sobě navazujících osad, z nichž nejstarší je datována do období kolem roku 9000 př. n. l. Výzkumné práce byly zahájeny Charlesem Warrenem již v roce 1868. Nejrozsáhlejší výzkumy za použití moderních postupů proběhly mezi lety 1952 a 1958 pod vedením Kathleen Kenyonové, která vyvinula metodu kopání tellu pomocí trojrozměrné techniky.

Lineární písmo A

Lineární písmo A (anglicky: Linear A) je nerozluštěné písmo používané v letech 2500 až 1450 před n.l. v starověké Krétě (spolu s ním také krétské hieroglyfy). Je podobné lineárnímu písmu B, které bylo rozluštěno v 50. letech 20. století Michaelem Ventrisem a bylo používáno k zapisování starověké řečtiny.

Mladší a pozdní doba bronzová na Slovensku

Toto je článek o mladší době bronzové a pozdní době bronzové na území Slovenska (1250 - 750 př. Kr.).

Mohyla

Mohyla (taktéž tumulus nebo kurhan) je uměle navršený násep z kamení a/nebo hlíny obvykle nad jedním či více hroby. Tento způsob pohřbívání se objevoval od pravěku v různých kulturách po celém světě, je známý i z raného středověku a někde přetrvával ještě dlouho do pozdního středověku. Mohylová pohřebiště se označují jako mohylníky.

Mohyly dělíme na dlouhé, kruhové a oválné. K nejstarším patří mohyly dlouhé (období eneolitu). Na našem území se těchto mohyl moc nedochovalo (dochovány jen jako pozůstatky zjištěné při archeologických průzkumech, např: Březno u Loun, Chudeřín), výjimkou je území Moravy, kde se těchto dlouhých mohyl dochovalo několik desítek až stovek (např: mohylníky u Ludéřova, Slatinky). Dlouhé mohyly jsou známé i z území Německa, Francie, Anglie atd. Z Anglie je nejznámější West Kennet.

Pohřeb pod mohylou může být kostrový, žárový nebo birituální. Pozůstatky mohou být uloženy volně nebo ve skříňce či popelnici. Pro významnější jedince byla pod mohylou vystavěna pohřební komora. V případě žárového ritu mohl být popel jen rozptýlen v násypu mohyly. Existují i mohyly, pod kterými se žádný pohřeb nenašel.

Velikost mohyl může být různá od několika desítek centimetrů po kolosy o desítkách metrů. Největší mohyla v Evropě Silbury Hill v anglickém hrabství Wiltshire je vysoká 39,6 m a má 167 m v průměru.

U převažující většiny mohyl se nejedná pouze o primitivní navršení materiálu, ale o stavbu, která má určitou strukturu. Hliněné mohyly bývají ohraničeny kamenným věncem po celém obvodu. Pokud mohyla stojí ve svahu, tak je kamenný věnec jen částečný. Tento kamenný věnec zabraňoval rozplavení mohyly, ale v abstraktní rovině i mohl vymezovat posvátné místo. Okolo mohyly mohl být vyhlouben i žlab či příkop, méně často je doložena palisádová konstrukce. Velké mohyly bývaly zpevněné dřevěnými kůly. Násep mohl být tvořen hlínou, kameny či směsí obojího – materiál mohl být dovážen i z několikakilometrové dálky.

V zásypu mohyly se někdy nacházejí stopy ohnišť, která bývají interpretována jako pohřební hranice.

Na území ČR se mohyly objevují od středního eneolitu a objevují se s přestávkami po celou dobu bronzovou a dobu halštatskou. V eneolitu a střední době bronzové je pod mohylami pohřbívána většina členů komunity. V pozdní době bronzové a pak po celý halštat se mohyly stávají znakem výsadního postavení jedince ve společnosti.

Mohyly se v Česku nacházejí pouze v oblastech, kde nedošlo k intenzivní zemědělské činnosti, která je poškodila či zničila. Hroby pod nimi uložené se mohly zachovat, ale jeví se jako ploché.

Archeologické kultury na území Česka, jejichž nositelé pohřbívali své mrtvé pod mohylami:

Eneolit:

Kultura nálevkovitých pohárů

Kultura s kanelovanou keramikou

Kultura se šňůrovou keramikou

Kultura zvoncovitých pohárůDoba bronzová:

Únětická kultura (v oblasti jižních Čech, jinde ojediněle)

Věteřovská skupina (ojedinělý výskyt – část mohylníku v Boroticích)

Českofalcká mohylová kultura

Středodunajská mohylová kultura

Knovízská kultura (ojediněle)

Milavečská kultura

Nynická skupina (hypotéza)

Velatická kultura (nálezy mohyl zatím jen na Slovensku)

Lužická popelnicová pole

Slezská kultura (ojediněle)Doba halštatská:

Platěnická kultura (ojediněle)

Halštatská mohylová kultura

Bylanská kultura

Horákovská kultura

Pravěk

Pravěk je tradiční označení období dějin lidstva, ze kterého nejsou známy a nezachovaly se žádné písemné prameny, jde tedy o období do vzniku písma. V populární literatuře, v médiích atd. se někdy užívá i v širším smyslu pro celou minulost Země či Vesmíru. Nicméně pojem vznikl v 19. století v archeologii a pokud se v učebnicích a odborné literatuře používá, znamená dějiny společností a kultur, které neznaly písmo nebo nezanechaly písemné stopy, předhistorii či prehistorii.Pravěk zahrnuje období vzniku a vývoje člověka, lidské společnosti a kultury od nejstarších nálezů (asi 3 miliony let př. n. l., rozhraní třetihor a čtvrtohor) do vzniku "vysokých kultur" a zavedení písma. K tomu došlo např. na Blízkém východě ve 4. tisíciletí př. n. l., v českých zemích de facto až v raném středověku. Pravěk je tak nejstarší a nejdéle trvající dějinnou etapou. Namísto chybějících písemných pramenů jsou zdrojem bližšího poznání pro období pravěku kosterní pozůstatky a hmotné památky dávných kultur.

Přechodem k historii s písemnými záznamy, ze kterých čerpá historie, jsou písemné památky dosud nesrozumitelné, nerozluštěné. Zpravidla jsou to ty nejstarší zápisy na daném území.

Seznam hradišť v Plzeňském kraji

Seznam hradišť v Plzeňském kraji obsahuje pravěká a raně středověká hradiště na území Plzeňského kraje včetně nepotvrzených objektů a objektů s nejistou lokalizací.

Seznam hradišť v Ústeckém kraji

Seznam hradišť v Ústeckém kraji obsahuje pravěká a raně středověká hradiště na území Ústeckého kraje včetně nepotvrzených objektů a objektů s nejistou lokalizací. Přestože přehled obsahuje osídlení lokality v různých obdobích pravěku a v raném středověku, neznamená to, že dané hradiště existovalo ve všech uvedených dobách.

Sia

Dynastie Sia (čínsky pchin-jinem Xià Cháo, znaky 夏朝), byla legendární čínská dynastie objevující se ve starověkých čínských kronikách čouského a následujících období, příkladně v Bambusových análech, Knize historie a Zápiscích historika. Dynastie byla podle nich ustavena mýtickým Velkým Jü, který nastoupil vládu po Šunovi, posledním z pěti vladařů, a následována dynastií Šang. Podle tradiční chronologie založené na výpočtech Liou Sina (cca 50 př. n. l. – 23 n. l.) vládli panovníci dynastie Sia v letech 2205–1766 př. n. l.; podle chronologie založené na bambusových análech vládli v letech 1989–1558 př. n. l. Výsledkem chronologického projektu Sia-Šang-Čou jsou data 2070–1600 př. n. l.

V řadě čínských dynastií Sia zaujímala první místo. Pojetí čínských dějin založené na historii počínající hrdinnými prvními vládci a pokračující sledem dynastií postupně svržených poté, co ztratily mandát nebes, bylo prosazeno konfuciány v období východní Čou. Později získalo dominantní pozici v čínské oficiální státní ideologii a historiografii. Ovšem věrohodné informace o dějinách Číny před 13. stoletím př. n. l., to jest před nejstaršími písemnými záznamy, pocházejí pouze z archeologických nálezů. Z nich není existence dynastie Sia prokázána, přestože je důležitým prvkem tradičního pojetí čínské historie. Nicméně čínští archeologové ji spojují s kulturou Er-li-tchou doby bronzové, rozšířenou zprvu v provinciích Che-nan a Šan-si, později i v Chu-peji a Šen-si, doloženou v letech 2000–1500 př. n. l.

Starověk

Termín starověk označuje v dějepisectví historické období vzniku a rozvoje prvních civilizací na Středním východě, v oblasti Středomoří a v jižní a východní Asii. Časově lze tuto epochu ohraničit koncem pravěku okolo poloviny 4. tisíciletí př. n. l. a počátkem středověku v 6. až 7. století. Naproti tomu pojem antika se vztahuje výlučně na řecko-římskou etapu starověku. Rozsáhlejší pojem starověk zahrnuje tedy rovněž toto období dějin lidstva.

Počátek starověku lze vymezit dobou rozšíření písma na území staroorientálních říší Blízkého východu – v Mezopotámii (Sumer, Akkad, Babylon, Mitanni, Asýrie), v oblasti Íránské vysočiny (Elam, Médie, Persie), v Sýrii (Ugarit), na území Malé Asii (Chetité, Frýgie, Lýdie) a v Egyptě.

Konec starověku spadá do doby rozpadu římské resp. sásánovské říše, jenž nastal v důsledku stěhování národů a arabské expanze (zánik západořímské říše v roce 476, smrt císaře Justiniána I. v roce 565, smrt proroka Mohameda v roce 632). Současní, především němečtí historikové označují období přerodu starověku ve středověk (od konce 3. až do počátku 7. století) za samostatnou etapu pozdní antiky.

Šang

Šang (čínsky pchin-jinem Shāng, znaky 商), pro druhou část období je též používán název Jin (čínsky pchin-jinem Yīn, znaky 殷) je první čínský historický stát a dynastie. Předcházela mu legendární dynastie Sia, následoval stát dynastie Čou. Rozkládal se v severočínské nížině.

Tato dynastie je v Číně první, z níž se dochovaly písemné záznamy, a to především záznamy věšteb na zvířecích kostech a želvích krunýřích. Vládla v dnešní severovýchodní Číně v údolí řek Chuang-che a Jang-c’-ťiang přibližně od roku 1600 př. n. l. do roku 1046 př. n. l.. Šangská společnost byla otrokářská a ovládala různé technologie, především výrobu hedvábí a bronzu. V náboženství měl hlavní úlohu kult předků, spojený s věštěním a lidskými oběťmi. Šangský stát zanikl, když vypuklo povstání proti tyranské vládě jeho posledního vládce Ti Sina, vedené Wu-wangem, vládcem státu Čou. Nejspíše roku 1046 př. n. l. byli Šangové poraženi v bitvě u Mu-jie a na jejich místo nastoupili Čouové.

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.