Deuteronomium

Deuteronomium, hebrejsky דְּבָרִים Devarim („Slova“) (někdy též nazývána 5. kniha Mojžíšova) je pátou knihou Starého zákona. Je poslední knihou Tóry (Pentateuchu). Hebrejský název דברים vychází ze slov, kterými začíná: Toto jsou slova, která mluvil Mojžíš.... Název Deuteronomium je latinizovanou podobou řeckého názvu knihy v Septuagintě Δευτερονόμιον (deuteronomion, „Druhý zákon“). Septuaginta tímto slovem překládá hebrejský výraz משנה התורה Mišne ha-Tora, „opakování zákona“, ve verši Dt 17,18.

Obsah knihy

Události od knihy Exodus dále vyprávějí o východu Izraelitů z Egypta, o jejich putování pouští do zaslíbené země a o obdržení Zákona od Boha na hoře Sinaj/Choreb. V Deuteronomiu, poslední knize Pentateuchu, se Izrael nachází v moabské pláni, kde k němu má Mojžíš poslední proslov těsně předtím, než zdálky spatří zaslíbenou zemi a zemře na hoře Nebo. Kniha sama tedy nemá děj, jejím obsahem je „opakování“ Zákona. Mojžíš lidu v krátkosti opakuje, co se událo na jejich cestě od hory Choreb až na moabskou pláň a připomíná jim znovu celý Zákon, který tam tehdy dostali od Boha. Ve skutečnosti se však jedná o zákon poněkud odlišný.

Struktura knihy

Kniha má celkem jasnou strukturu:

  • 1 – 3: shrnutí dosavadního putování
  • 4,1 – 4,43: varování před modloslužbou (samostatná vsuvka)
  • 4,44 – 11,32: desatero a „komentář na první přikázání“
  • 12,1 – 28,68: deuteronomický zákoník (včetně požehnání a zlořečení)
  • 28,69 – 32,47: obnova smlouvy mezi Izraelem a Bohem
  • 32,48 – 34,12: předání pravomoci Jozuovi a Mojžíšova smrt

Datace a autorství knihy

Tradice připisuje autorství knihy Mojžíšovi.

Díky objevu de Wetteho, který odhalil shodu mezi některými významnými zákony v Deuteronomiu a Jóšiášovou reformou v roce 622 př. n. l. (popsanou v 2. král 22-23), se jádro knihy, tj. deuteronomický zákoník (kap. 12-28) klade do doby krále Jóšiáše nebo o něco dříve do doby krále Chizkiáše (= Ezechiáše). K tomuto jádru byly o něco později, patrně během babylonského exilu (587/6 př. n. l.) a krátce po něm, připojeny postupně ostatní části. Tyto ostatní části totiž ukazují, že jejich autoři věděli o babylonském exilu a někdy i o návratu zpět (532 př. n. l.).

Později byl celý komplex zasazen do velkého cyklu Pentateuchu, k němuž byl připojen patrně doplněním prvních tří kapitol.

Autorství

Autorem Deuteronomia je tzv. deuteronomistická škola. Celý zákoník i pozdější dodatky vycházejí z kritické situace země, ohrožované velkými a silnými mocnostmi, kterými byly na severu Asýrie a později Babylonie, na jihu Egypt. Deuteronomický zákoník stojí u zrodu Jóšiášovy náboženské reformy, která měla za cíl odstranit veškerý modlářský a cizí kult ze země, obnovit věrnost Bohu a vyčistit a centralizovat kult do Jeruzalémského chrámu. I když se jedná obsahově o zákoník, jeho forma je silně hortativní, apodiktická a teologicky podbarvená. U velkého počtu často až příliš idealistických zákonů se nachází teologická motivace, která dává zákoníku ryze náboženský charakter. Ten vynikne hlavně ve srovnání se starším zákoníkem v Pentateuchu, tzv. Knihou smlouvy v Ex 20,22-23,33, který má daleko více povahu typické mezopotamské kasuistické sbírky zákonů.

Poselství knihy

Tváří v tvář hrozbě zániku zdůrazňuje Deuteronomium zvláště některé aspekty předexilní a exilní izraelské víry.

  • Uzavření smlouvy s Bohem, která je oboustranně podmíněná. Bůh si vyvolil Izrael za svůj lid a dal mu zákon; úkolem lidu je zůstat tomuto zákonu, a tedy Bohu, věrný. Pokud lid zákonu nedostojí, Bůh jej opustí. Tato oboustranně podmíněná smlouva vysvětluje mimo jiné porážku a zničení Judského království.
  • „Deuteronomický dualismus“ – Bůh předkládá lidu dvě cesty: cestu života a cestu smrti. Záleží jen na lidu, zda bude zachovávat zákon a bude žít, nebo Boha opustí a bude vydán svým nepřátelům.
  • Zdůrazňování Božího daru a iniciativy. Deuteronomium neustále opakuje, že země, úroda, blahobyt, to vše je nezasloužený dar Boha Izraelitům, na který oni by jinak neměli nárok. Stejně tak velmi často připomíná, že právě Bůh vyvedl Izraelity z Egyptského otroctví a dal jim svobodu a zemi. Úkolem Izraele je na tuto Boží iniciativu odpovědět a milovat Boha tak, jak Bůh miluje svůj lid. Tato odpověď se odráží v zachovávání zákona, který však není převážně kultický, jak tomu bude později, ale sociální. Povinností Izraelity je dbát a pečovat o spravedlnost v zemi, o všechny chudé a bezmocné. Symptomatická je věta: „Potřebný ze země nevymizí. Proto ti přikazuji: Ve své zemi ochotně otvírej ruku svému utištěnému a potřebnému bratru.“ (15,11).

Kniha sice klade zákoník a celý text do Mojžíšových úst, ale ve skutečnosti se obrací na Izraelity 7. století př. n. l., aby je přiměla k obnově náboženské věrnosti svému Bohu a tím odvrátila hrozící katastrofu. Následující rozšíření zákoníku pak nepřímo ukazuje, že jelikož lid této smlouvě nedostál, bylo spravedlivé, aby jej Bůh vydal do rukou nepřátel.

Deuteronomistická škola

Deuteronomium je jen první ze spisů tzv. deuteronomistické školy. Tato písařská škola působící za babylonského exilu a těsně po něm napsala ještě další knihy Starého zákona. Za svůj základ bere deuteronomický zákoník a na jeho základě popisuje dějiny Izraelského národa. Patří sem následující knihy: Jozue, Soudců, 1.2. kniha Samuelova, 1. – 2. kniha Královská.

Deuteronomistická škola navíc stojí za konečnou redakcí předexilních prorockých textů.

Literatura

  • BIČ, Miloš. Výklady ke Starému zákonu : Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium. Praha: Kalich, 1991. 600 s. ISBN 8070174080.

Související články

Externí odkazy

Alfej Menaše

Alfej Menaše (hebrejsky אַלְפֵי מְנַשֶׁה, doslova „Tisíce členů kmene Menaše“- podle verše z Bible: Deuteronomium 33,17, v oficiálním přepisu do angličtiny Alfe Menashe, přepisováno též Alfei Menashe) je izraelská osada a místní rada (malé město) na Západním břehu Jordánu v distriktu Judea a Samaří.

Biblický kánon

Biblický kánon je termín označující soubor biblických knih. Ačkoli je Bible z principu jedna, ne všechny církve a náboženské komunity do ní zahrnují tytéž knihy, a proto se biblický kánon liší podle náboženského vyznání.

Bible se skládá ze dvou částí, Starého a Nového zákona, jejichž kánony se utvářely zvlášť.

Chalamiš

Chalamiš (hebrejsky חַלָּמִישׁ, podle biblického citátu z knihy Deuteronomium 32,13 - „Sprovodil jej na vysoká místa země, aby jedl úrody polní, a učinil, aby ssál med z skály, a olej z kamene přetvrdého“, v oficiálním přepisu do angličtiny Hallamish, přepisováno též Halamish, alternativně nazývána též Neve Cuf, hebrejsky:נווה צוף, anglicky: Neveh Tzuf, „Oáza Nektaru“, podle 1. knihy Samuelovy 9,5) je izraelská osada a vesnice typu společná osada (jišuv kehilati) na Západním břehu Jordánu v distriktu Judea a Samaří a v Oblastní radě Mate Binjamin.

Desatero

Desatero, Desatero přikázání, Desatero Božích přikázání či dekalog (z řeckého δέκα deka deset + λόγoς logos slovo, hebrejsky עשרת הדיברות‎‎ Deset slov) považují židé a křesťané za příkazy (přikázání), které Bůh dal lidem jako směrnici pro způsob života. Podle Starého zákona předal Bůh dvě desky s přikázáními na hoře Sinaj do rukou Mojžíšových. Přikázání jsou v Bibli vyjmenována dvakrát; poprvé v knize Exodus, podruhé v knize Deuteronomium.

Deuteronomistická škola

Termínem Deuteronomistická škola se v biblistice označuje škola či skupina teologicky i časově příbuzných písařů, autorů a redaktorů několika knih Starého zákona. Svůj název odvozuje od Deuteronomia, které je o něco starší než knihy deuteronomistického korpusu a tvoří jejich ideovou základnu. Právě podle principů vyjádřených v Deuteronomiu o něco málo pozdější autoři sepsali nebo zredigovali texty, které na Deuteronomium navazují, rozvíjejí je a aplikují jeho teologii na skutečné dějiny.

Deuteronomium (hudební skupina)

Deuteronomium je finská křesťanská melodic death metalová kapela. Jmenuje podle 5. knihy Mojžíšovy. Skupina byla založena v roce 1993 v Jyväskylä a svou činnost ukončila v roce 2001. V červnu 2006 však již opět hrála na OHM-Festu v Keuruu, což je nevýdělečný festival se zákazem drog a alkoholu. Od roku 2006 hraje skupina dodnes.

Di Zahav

Di Zahav též Dizahav nebo Di-Zahav (hebrejsky: די זהב, podle biblické lokality z Knihy Deuteronomium 1,1 - "Dí-zahab", která ale zároveň má symbolický význam, doslova "Dost zlata" jako narážka na kritiku takzvaného Zlatého telete) byla izraelská osada nacházející se na Sinajském poloostrově, na jeho východním pobřeží, v místech nynějšího egyptského města Dahab.

Har Bracha

Har Bracha nebo jen Bracha (hebrejsky הַר בְּרָכָה‎‎, doslova „Hora požehnání“, podle biblického citátu z knihy Deuteronomium 11,29 – „Až tě uvede Hospodin, tvůj Bůh, do země, kterou přicházíš obsadit, budeš dávat požehnání na hoře Gerizímu“, v oficiálním přepisu do angličtiny Berakha, přepisováno též Har Brakha) je izraelská osada a vesnice typu společná osada (jišuv kehilati) na Západním břehu Jordánu v distriktu Judea a Samaří a v Oblastní radě Šomron.

Kohen

Kohen (hebrejsky כהן‎‎, pl. כהנים‎‎ kohanim) je židovský kněz a potomek Áronův. Podle biblické tradice byli Áron a jeho potomci určeni Bohem, aby vykonávali obětní bohoslužbu nejprve ve stanu setkávání a později v jeruzalémském Chrámu, kde sloužili až do jeho zničení. Základní funkcí kohanim bylo, aby přiváděli lid blíže k Bohu a Boha k lidem.

Midraš

Midraš (hebrejsky מדרש‎‎, doslova "zavrtávání se") je odvozen od slovesa דרש ve významu "hledat, bádat, zkoumat", tedy snaha zkoumat a porozumět biblickému textu. Podle Bible se draši, tedy výkladu, věnovali již Mojžíš a Ezdráš. Midraš tak může znamenat:

Midraš – obecné vykládání Písma a bádání v něm, odtud bejt midraš – dosl. dům výkladu, škola zabývající se výkladem Písma.

Midraš jako homiletický výklad Písma.

Midraš – jedno ze tří tradičních učení judaismu právní povahy, kdy je z výkladu biblického textu vyvozováno určité právní nařízení – halacha – viz Ústní tóra

Midraš – označení literárního díla, konkrétně sbírky exegetických výkladů Písma.

rozlišujeme halachické midraše – Mechilta, Sifra a Sifrej – Midraš vykládá určitý biblický text a z něj vyvozuje halachické poučky.

a agadické (vyprávěcí) midraše (např. sbírka Midraš Raba, Midraš Tanchuma apod.), které se věnují výkladu biblického textu bez toho, aby se snažily vyvodit z výkladu nějaké právní ustanovení.

Midraše můžeme nadále dělit na exegetické a homiletické (vykladačské a kazatelské), avšak zde často není možné mezi oběma žánry přesně rozlišit

Mojžíš

Mojžíš (hebrejsky מֹשֶׁה‎‎, Moše, vykládáno jako „z vody vytažený“) je jednou z nejvýznamnějších postav izraelského národa a Starého zákona. Podle Bible to byl náboženský a vojenský vůdce, starozákonní prorok a vykladač zákona, kterému je tradičně připisováno autorství Tóry – prvních pěti knih Tanachu: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. Tyto knihy jsou souhrnně označovány jako Pentateuch či Pět knih Mojžíšových. Je mu též připisováno autorství knihy Jób. Mojžíš žil pravděpodobně okolo 15.–13. století před naším letopočtem. Podle Davida Ganse se narodil roku 2368 od stvoření světa, což odpovídá roku 1394–1393 před naším letopočtem, a zemřel roku 2488 od stvoření světa, což odpovídá roku 1274–1273 před naším letopočtem. Pocházel z kmene Lévi a měl bratra Áróna a sestru Mirjam.

Někteří badatelé zastávají názor, že Mojžíšova existence není historicky doložena. Podle zastánců tohoto názoru chybějí v Egyptě či na Sinaji důkazy, které by potvrzovaly události, jež jsou popsány v knize Exodus, zvláště pak ty, které popisují otroctví Izraelitů a jejich odchod z Egypta do zaslíbené země pod vedením Mojžíše. Tento postoj však lze zastávat pouze za cenu popření historicity Bible, případně jejich určitých částí.

Postavu Mojžíše jako proroka uznává několik světových náboženství – například judaismus, islám, křesťanství, mormonismus, bahaismus i moonismus.

Nekromancie

Nekromancie (z řeckého νεκρομαντία, nekromantía, ze slov νεκρός – nekrós – mrtvý a μαντεία – manteia – věštění) je forma magické evokace. Jde o cílené vyvolání duše zemřelého se záměrem získat od něj nějakou informaci, případně duchovní ochranu. V literatuře se vyskytují i tvary nigromantie či nigromancie, odvozené z latinského niger („černý“) a řeckého μαντεία, manteia („věštění“), jedná se však o nesprávný tvar, vzniklý ve středověku zkomolením původního řeckého slova. Z tvaru nigromant pak zřejmě vznikl ve slovanských jazycích kalkem výraz černokněžník.

Nekromancie jako věštění prostřednictvím vyvolávání duchů mrtvých byla popisována už starověkými autory, literární popisy je možno najít i u Ovidia a Homéra, faktografičtější popisy například u Strabóna, podle nějž jde o nejobvyklejší formu věštění v Persii, zmínky o ní (spolu s jejím zákazem) je možno najít v Bibli (Deuteronomium 18,11). Nekromancie byla spojena se šamanismem a pohanskými kulty.

Od počátku středověku byla církví přísně trestána, i přesto však byla v lidové magii poměrně rozšířená. V renesanci začala být spojována s černou magií.

Určitým typem nekromancie je spiritismus, tedy vyvolávání duchů zemřelých, který se rozšířil v 19. století. Hermetici 19. století však již považují spiritismus za pokleslou formu nekromantie, kde jsou vyvolávající v moci vyvolaného ducha.

V pověstech a okultních historkách se zemřelí někdy v různých podobách zjevují, aniž by byli vyvoláni, pak se o nekromancii nejedná.

Pentalogie

Pentalogie (z řec. pente, pět) je umělecké (nejčastěji literární) dílo o pěti relativně samostatných částech, které spolu souvisejí motivicky, látkově nebo problémově.

Jednu z prvních pentalogií můžeme najít již v Bibli ve Starém zákoně. Jedná se o Tóru, řecky Pentateuch neboli Pět knih Mojžíšových, tj. prvních pět biblických knih (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium). Podobně existuje pět základních konfuciánských textů uspořádaných Konfuciem (Kniha proměn, Kniha dokumentů, Kniha písní, Kniha obřadů a Letopisy jar a podzimů).

Ze středověké literatury je známá Pateřice (Chamse) perského básníka Nizámího obsahující pět eposů (Pokladnice tajemství, Chosrau a Šírín , Lajlá a Madžnún, Sedm obrazů a Kniha o Alexandrovi).

Sefer Tora

Sefer Tora (hebrejsky ספר תורה‎‎, dosl. „kniha (svitek) zákona“) je v současnosti standardní označení pro pergamenový svitek s textem Tóry používaný k liturgickému čtení při bohoslužbách. Sefer Tora se těší v judaismu mimořádné úctě a má status posvátného předmětu.

Sinaj (biblická hora)

Název hora Sinaj se vztahuje k místu, kde podle Bible (Exodus 19–20) dal Hospodin Desatero přikázání Mojžíšovi. Jiné biblické pasáže místo nazývají horou Oreb. Nejčastěji je ztotožňována se stejnojmennou horou na Sinajském poloostrově, existuje však řada dalších teorií, kde se hora Sinaj nachází.

Starý zákon

Starý zákon (v některých překladech Stará smlouva) je delší a starší část Bible. Jedná se původně o sbírku posvátných židovských knih, kterou přejalo z židovství vzniklé křesťanství. Vzhledem k tomu, že tuto sbírku užívají jak židé, tak různé proudy křesťanství, nepanuje v mnoha otázkách shoda – ani v tak základních, jako je rozsah či název sbírky.

Tfilin

Tfilin (hebrejsky תפלין‎‎, od tfila, doslova modlitba) jsou modlitební řemínky a jeden z nejstarších znaků judaismu. Někdy jsou označovány také jako fylaktéria (přes pozdnělat. phylacterium z řec. phylacterion ochrana, záštita, amulet), což je však pejorativní a nesprávné pojmenování křesťanského původu. Jsou tvořeny dvěma malými černými krabičkami (batim, doslova „domečky“), ve kterých jsou malé pergamenové svitky s pasážemi z Tóry. Každá z krabiček je upevněna na dlouhém černém koženém řemínku (recu'a, pl. recu'ot), kterými se jedna připevňuje na ruku a druhá na hlavu.

Tóra

Tóra (hebrejsky תורה‎‎ znamená zákon, učení), také Chamiša chumšej Tora (hebrejsky „Pět pětin Tóry“) označuje první ze tří částí Tanachu, neboli prvních pět knih hebrejské bible. V širším smyslu pak slovo tóra označuje celý Tanach a také Ústní tóru, tradiční interpretaci textu Tóry.Pro prvních pět knih se zejména v křesťanském prostředí užívá název Pentateuch (z řeckého πεντάτευχος, „pět knih“) nebo Pět knih Mojžíšových, což je tradiční název pocházející z prostředí raného křesťanství.Tóra se skládá z pěti knih:

בראשית‎‎ Be-rešit – Genesis

שמות‎‎ Šemot – Exodus

ויקרא‎‎ Va-jikra – Leviticus

במדבר‎‎ Ba-midbar – Numeri

דברים‎‎ Devarim – DeuteronomiumTóra ve smyslu Pentateuchu je základním dokumentem judaismu. Slovo samotné má kořen v hebrejském ירה „jara“, učit či ukazovat. V Tóře je obsaženo stvoření světa, příběhy Adama, Noeho, příběhy židovských praotců Avrahama (Abrahám), Jicchaka (Izák) a Ja'akova (Jákob, též Jakub, dalším jménem Jisra'el), proroka Mojžíše, dále také 613 micvot (židovských přikázání) a další materiál, který lze považovat za právotvorný. Tóra tak dala základ celému pozdějšímu židovskému náboženskému právu, hebrejsky הלכה‎‎ halacha.

Znásilnění

Znásilnění je druh sexuálního násilí spočívající ve vynucení si pohlavního styku či jiné podobné sexuální aktivity proti vůli zneužité osoby. Termín je obvykle definován ve skutkové podstatě příslušného trestného činu. Za znásilnění je obvykle považován také jakýkoliv, tedy i dobrovolný, sexuální styk s nezletilou osobou.

Světová zdravotnická organizace definuje znásilnění jako „fyzickým násilím nebo jinak vynucenou penetraci vulvy nebo řitního otvoru pyjem, jinou částí těla nebo věcí“ a řadí ho do širší kategorie sexuálního násilí.Incidence znásilnění nahlášených na policii v roce 2008 se pohybovala mezi 0,1 případu na 100 000 lidí v Egyptě a 91,6 případy na 100 000 lidí v Lesothu, s hodnotou 4,9 na 100 000 lidí v Litvě jako medián. Podle Americké zdravotnické asociace (1995) je sexuální násilí a znásilnění považováno za nejméně nahlašovaný násilný trestný čin. Znásilnění cizincem je méně časté než znásilnění osobou, kterou oběť znala. Za nejméně ohlašovanou formu znásilnění bývají označována vězeňská znásilnění.

Tóra
BibleStarý zákon

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.