Despocie

Despocie (z řec. despotés, hospodář, pán, panovník) je krajní forma nebo způsob absolutní vlády, která poddaným nepřiznává žádná práva a zachází s nimi jako se svým majetkem.[1]

Antická filosofie

Despotés je původně pán domu, hospodář. Aristotelés v "Politice" vysvětluje, že obec (polis) se skládá z jednotlivých hospodářství (oikos). V úplném hospodářství (oikonomia) je trojí různý vztah: "manželský" vztah otce a matky, "otcovský" vztah rodičů k dětem a "despotický" vztah čili vláda hospodáře nad otroky. To je legitimní, protože otrok je jeho majetek a jakýsi "oživený nástroj", který je třeba ovládat, aby sloužil ke svému účelu.[2] Pokud se ale někteří domnívají, že v obci je to podobně, takže i vladař v obci má panovat "despoticky", je to podle něho chyba. "Jedno je totiž vláda nad otroky, druhé nad přirozeně svobodnými a sobě rovnými."[3] Na jiném místě říká, že tyranie jako zvrhlá forma království je despotická samovláda nad obcí (polis).[4] Tak je tomu u Peršanů, kde jsou i vztahy v domě všechny "despotické" a i synové slouží jako otroci, kdežto u Řeků se rozlišuje vláda nad svobodnými od vlády nad otroky.[5] Také Platón na jednom místě ztotožňuje tyranii a despocii.[6]

Označení despotés a despoina (hospodyně, paní domu) se později užívalo jako panovnický titul, v Byzanci jako titul císaře až do 12. století. Později byl despotés nebo despota titul místních vládců provincií, které se na Balkáně a v Turecku nazývaly "despotáty" až do 19. století. Naopak v řeckých demokratických obcích dostalo hanlivý politický význam "despota", podle C. L. von Hallerse patrně kvůli tyranům, "kteří si svěřenou moc přivlastnili a chtěli obec proměnit v jakousi domácnost".[1]

Novověké politické myšlení

V tomto smyslu se o despocii hojně diskutovalo už od 17. století. Podle Montesquieua je rozdíl mezi absolutní monarchií a despotismem v tom, že monarcha vládne s absolutní mocí založenou na zákonech, kdežto despota vládne jen podle své vůle a rozmaru.[7] Immanuel Kant definuje despocii jako "zřízení, v němž poddaní nemají žádná práva a žádnou svobodu".[8]

Odkazy

Reference

  1. a b Ritter-Gründer, Historisches Wörterbuch der Philosophie. Bd. 2., Col. 132nn.
  2. Aristotelés, Politika 1253b.
  3. Aristotelés, Politika 1252a.
  4. Aristotelés, Politika 1279b.
  5. Aristotelés, Etika Nikomachova 1160b.
  6. Platón, Zákony 859a.
  7. Montesquieu, Duch zákonů II.1.[1]
  8. I. Kant, Über den Gemeinspruch..., Werkausgabe XI., str. 146.

Literatura

  • Aristotelés, Politik. Tr. O. Gigon. München: DTV 1996
  • Aristotelés, Nicomachean Ethics. Tr. H. Rackham. Cambridge: Harvard UP 1996
  • I. Kant, Werkausgabe XI. Frankfurt a/M: Suhrkamp 1977
  • Platón, Zákony. Praha: Oikumené
  • Ritter-Gründer, Historisches Wörterbuch der Philosophie. Basel 1981ff.
  • K. Žaloudek, Encyklopedie politiky. Praha: Libri
Achaimenovská říše

Achaimenovská říše neboli Perská říše (případně První Perská říše pro odlišení od Novoperské) jsou historické názvy pro říši (sami Achaimenovci ji žádný název nedali) vytvořené výboji Kýra Velikého (559–530 př. n. l.) a jeho syna Kambýsa (530–522) je tradičně považována za stát, který završuje rané období vývoje politické organizace na Předním východě. Na místě médské, lýdské, babylónské a egyptské říše se objevil jeden mocný celek, slučující v sobě řadu odlišných tradic, etnických jednotek, náboženských zvyklostí. V roce 486, když umíral třetí achaimenovský panovník Dareios I., náležela k říši část Balkánu a Střední Asie, celá Malá Asie, Sýrie, Palestina, Egypt a Mezopotámie a konečně íránské kraje až k hranicím Indie. Tento rozlehlý stát byl od sklonku 6. století rozdělen na územní jednotky spravované místodržiteli (tzv. satrapy), kteří si vydržovali vlastní dvůr a byli odpovědni pouze králi. Na některých místech ponechali Peršané moc v rukou lokálních dynastií, takže o jednotě správy nemůže být ani řeči.

Říše neměla jediné hlavní město, i když Persepolis založená Dareiem I. plnila funkci jakéhosi administrativního centra monarchie. Značný význam si i nadále podržely Súsy (bývalé hlavní město Elamu), Pasargady (jejichž obvod vytyčil Kýros Veliký), Ekbatana (bývalé hlavní město médské říše) i starý Babylón. Jako řeč úřadů a správy se prosadila aramejština, nápisy na budovách a skalních stěnách bývaly psány staropersky, akkadsky a elamsky. Elamština však od poloviny 5. století z epigrafických památek mizí.

Mince, které podle lýdského vzoru zavedl již Dareios I., sloužily k placení řeckých žoldnéřů a korumpování čelných představitelů řeckých městských států, s nimiž byla říše od devadesátých let 5. století prakticky neustále ve válečném stavu. Razily se jak mince zlaté (tzv. dareiky), tak stříbrné (nazývané Řeky „sigloi“). Perská armáda byla značně heterogenním tělesem, jehož mobilizace v případě války trvala velmi dlouhou dobu – často i několik let. Sloužily v ní všechny národy obývající říši, podle toho, v jakém druhu zbraní vynikaly (Féničané byli např. vyhlášenými námořníky). Jádro vojska tvořilo 10 000 urozených bojovníků, kteří byli v dobách války neustále doplňováni o nováčky, takže jejich počet zůstával konstantní (odtud název nesmrtelní). Kromě toho existovala i tradiční pěchota, jízda na koních, jízda na velbloudech a válečné vozy. Počet perského vojska lze jen stěží odhadnout, jistě však nedosahoval milionových čísel, jak tvrdí ve svých spisech Hérodotos a Ktésias.

Na regionální úrovni ponechával stát svým poddaným značnou autonomii a dokonce podporoval místní náboženské kulty. To se však mohlo změnit, pokud v dané oblasti došlo k nepokojům či vzpouře proti centrální vládě – v takovém případě bývala zpravidla zničena i lokální kultovní místa. O hloubce náboženského cítění achaimenovských vladařů lze jen spekulovat, odvolávky na Ahuramazdu a „jiné bohy“ pouze naznačují, že jejich mazdaismus byl spíše polyteistického rázu.

Regionální elity neměly uzavřen přístup k nejvyšším úřadům, na rozdíl od pozdějších římských zvyklostí však nebyl vzestup „provinciálů“ běžným jevem, podporovaným shora. Většina satrapů i vrcholných hodnostářů říše pocházela po celou dobu trvání monarchie z řad perské šlechty.

Až do vzniku makedonské velmoci za Filipa II. (359–336 př. n. l.) a jeho syna Alexandra neměl perský stát v Evropě a v Asii výraznější konkurenci a ani občasné odpadnutí některých provincií či dlouholetá válka s Řeky ho vážně neohrožovaly. Teze o „kolosu na hliněných nohou“, který od smrti Dareia I. procházel neustálým úpadkem, je dnes považována za zcela mylnou. Achaimenovská říše byla životaschopným celkem, státem, který profitoval ze své rozlehlosti (dálkový obchod) a jenž ponechával svým obyvatelům dosavadní víru i lokální zvyklosti. Ani sociální mobilita nebyla v jeho rámci zcela vyloučena, i když nebyla běžná. Pokud jde o formálně neomezenou moc krále králů, často pranýřovanou jako tyranie či despocie, ta rozhodně nebránila rozkvětu perského státu. Ostatně pozdější makedonští vládci ji v plném rozsahu převzali a dále rozvinuli.

Claudius

Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus (před nástupem na trůn Tiberius Claudius Nero Germanicus; 1. srpna 10 př. n. l. – 13. října 54), známý spíše jako Claudius, byl římský císař z julsko-klaudijské dynastie, vládnoucí od roku 41 až do své smrti. Narodil se jako syn Nerona Claudia Drusa a jeho manželky Antonie mladší ve městě Lugdunum a stal se tak prvním římským císařem příchozím na svět mimo Itálii.

V důsledku onemocnění prodělaného v dětském věku trpěl různými fyzickými vadami, vylučujícími ho podle mínění jeho rodiny z účasti na veřejném životě. Po dlouhou dobu se v soukromí oddával studiu dějin a teprve za vlády svého synovce Caliguly zastával v roce 37 úřad konzula. Tiberius a Caligula ho pro jeho domnělou duševní omezenost nepokládali za hrozbu, což ho ušetřilo osudu mnoha jeho příbuzných a jiných předních Římanů, které nechali usmrtit nebo poslat do vyhnanství. Když Caligula padl roku 41 za oběť spiknutí, senát se radil o obnovení republiky. Pretoriánská garda mezitím prohlásila za císaře Claudia, posledního přeživšího dospělého mužského příslušníka vládnoucího rodu.

I přes nedostatek politických zkušeností se ukázal jako schopný administrátor a ambiciózní stavitel a projevoval mimořádný zájem o soudnictví. V roce 43 zahájil dobývání Británie, čímž došlo k prvnímu výraznějšímu rozšíření římského impéria od dob Augusta. Při řízení říše se spoléhal na císařské propuštěnce, jimž svěřil výkon vznikající centralizované správy. Se senátem udržoval napjaté a komplikované vztahy, způsobené několika komploty a tvrdými postihy některých jedinců. Desítky popravených senátorů a stovky jezdců nevypovídají ani tak o Claudiově krutosti, jako spíše o slabosti jeho postavení. Během svého panování se do jisté míry ocitl ve vleku mocných propuštěnců a intrikujících manželek: nejprve Messaliny, pokoušející se ho v roce 48 připravit o trůn, a po jejím pádu Agrippiny mladší. Přestože měl Claudius vlastní potomky, po jeho smrti roku 54 se ujal vlády Agrippinin syn Nero, jehož adoptoval.

Antičtí historikové vykreslují Claudia jako úsměvnou postavu podléhající nadměrnému vlivu svého okolí. V jejich nepříznivém postoji se odráží nepřátelství vyšších vrstev římské společnosti vůči tomuto císaři, jemuž se od nich nedostávalo patřičné podpory. Jednostranné hodnocení senátorské historiografie částečně zpochybňují dochované dokumenty svědčící o Claudiově energičnosti, s níž se věnoval státním záležitostem.

Despota

Despota může označovat:

absolutní vládce

Despota (titul) – středověký titul v byzantské kulturní oblasti

Diktátor

násilnický, panovačný člověk

Tyranv šiřím významu

Despocie

Despotát

Despota (titul)

Despota (řecky δεσπότης – despótēs) byl vysoký byzantský dvorský titul, který byl udělován synům nebo zeťům vládnoucích císařů, a zpočátku označoval určeného dědice Byzantského císaře .

Titul pronikl z Byzance do pozdně středověkého Balkánu a byl také udělován ve státech pod byzantským kulturním vlivem jako Latinské císařství, druhá Bulharská říše, Srbská říše a v jejich nástupnických státech (Trapezuntské císařství). Od titulu je odvozen i název územního celku – despotát, který vznik v období politické roztříštěnosti. Despotáty byly spravovány buď jako nezávislé státy, nebo jako úděly knížat s titulem despoty; nejvýznamnější z nich byly Epirský despotát, Morejský despotát a Srbský despotát.

V současnosti termín získal jiný význam: despocie je forma vlády, ve které jedna entita vládne absolutní mocí.

Despotismus

Despotismus může označovat:

despocie

absolutismus

osvícenský absolutismus

samoděržaví

despota (titul)

despotát

Despotát

Despotát může označovat:

označení vlády (despocie) panovníka- označující bezpráví, zobrazuje panovníka jako tyrana.

panovnický titul- despota, titul používaný v Byzantské říši, obdoba místodržícího, který podléhá byzantskému císaři.historieEpirský despotát

Morejský despotát

Dobytí Bastily

Dobytí Bastily proběhlo v úterý 14. července 1789 v Paříži. Tato událost je ve francouzských dějinách považována za konec tzv. starého režimu a začátek Velké francouzské revoluce. Bastila byla pevnost sloužící jako věznice a ačkoliv v ní bylo v době dobytí pouhých sedm vězňů, byla symbolem despocie Francouzské monarchie. Její dobytí způsobily společenské otřesy nejen ve Francii, ale i ve zbytku Evropy. Od roku 1880 je 14. červenec ve Francouzské republice státním svátkem.

Etrurské království

Etrurské království (italsky: Regno di Etruria) bylo království, které tvořilo větší část Toskánska a existovalo v letech 1801 až 1807. Název království pochází ze slova Etrurie, což je starý název, kterým staří Římané označovali území, které obývali Etruskové.

Hor

Hor (či Hór), latinsky Horus, byl staroegyptský bůh nebes, slunce a světla, božský vládce Egypta. Slunce a Měsíc byly považovány za jeho oči. Jeho otcem byl Usir a matkou Eset. Byl zobrazován jako muž se sokolí hlavou nebo jako sokol.

Hor po zavraždění svého otce Usíra bohem chaosu Sutechem se Sutechem bojoval o trůn Egypta. V této bitvě (na vrcholu blíže neurčené hory) ztratil jedno oko, jeho oko nahradil bůh měsíčního svitu Chonsu okem stříbrným. Ztracené oko se poté stalo symbolem ochrany celého Egypta a jedním z nejdůležitějších symbolů moci – tzv. Horovo oko. Po bitvě se stal prvním faraonem starověkého Egypta („Sjednotitel Dvou zemí“) a všichni ostatní faraoni byli považováni za jeho převtělení. Sám měl čtyři syny: Duametefa, Hapiho, Imseta a Kibehsenefa.

Bylo mu zasvěceno mnoho chrámů, nejznámější z nich byly chrám v Edfu a chrám v Kom-Ombu. Jeho uctívači se nazývali šemsu hor. První zmínky o jeho kultu pocházejí z konce 4. tisíciletí př. n. l. a byl to první bůh, který byl takto uctíván po celé zemi (tj. v Horním i Dolním Egyptě).

Jedno z nejstarších a nejvýznamnějších božstev, uctívané ve více podobách (od místního kultu k bohu říše) v průběhu celých dějin Egypta. Od počátku zbožštěný sokol splývající se sluneční září (Hór jako slunce a jeho bůh). Jako bůh putujícího slunce byl nazýván též Harachtej (jedna z forem boha Ré, jeho syn, posléze jediný bůh Ré-Harachtej), jako zosobnění vycházejícího slunce Haremachet. Vedle funkce boha slunce též bůh egyptského krále, a to nejen ve smyslu náboženském (král jako převtělení boha), ale i politickém (náboženské zdůvodnění teokratické despocie). Ve funkci boha nebe bývá Hór nazýván Harver. Jako manžel bohyně Hathóry (tzv. Hór z Behdetu) figuroval jako ústřední postava komplikovaných a nepřehledných legend a mýtů.

Egypťané rozlišovali trojího Hora: Hora Vzdáleného, jehož očima je slunce a měsíc, Hora, který se vtěluje do každého faraona a chrání království v jeho duchovní podobě; Hora, Isidina syna a nástupce Osirida, zavražděného Séthem.

V Řecku byl Hór ztotožňován s Apollónem (bůh slunce a světla), Áréem (bůh války) a Hórem (egyptský Hór ve své komplexnosti). Kult boha Hóra je připomínán mnoha architektonickými a výtvarnými památkami (chrám v Edfú, v Behdetu, v řecké Apollónii na místě mytického vítězství Hóra nad Sutechem atd.).

Kateřina II. Veliká

Kateřina II. Veliká (2. května 1729 Štětín – 6. listopadujul./ 17. listopadu 1796greg. Petrohrad), etnická Němka, známá též jako Jekatěrina Alexejevna, rodným jménem Sofie Frederika Augusta, byla ruská carevna vládnoucí od 28. červnajul./ 9. července 1762greg. až do své smrti.

Marathón

Marathón (řecky Μαραθών, novořecky Μαραθώνας Marathónas) je město v Řecku. Nachází se na východním pobřeží poloostrova Attika a žije v něm asi 33 423 obyvatel. Marathón znamená v překladu fenyklové pole. Obec je známá slavným vítězstvím Athéňanů nad Peršany v roce 490 př. n. l. a maratónským během v délce 42 km a 195 m. Z města pocházel též sofista Héródés Attikos.

Mausólos

Mausólos II., česky dříve také Mausoleos (před 357 př. n. l.–353 př. n. l.) byl perský satrapa, despota a vojevůdce, který v letech 377–353 př. n. l. vládl na území dnešního jihozápadního Turecka.

Moc

Moc můžeme definovat jako „schopnost jedinců nebo skupin prosadit své vlastní zájmy nebo záměry i přes odpor druhých“ Moc se uplatňuje ve všech společenských vztazích (například kolektiv vs. jednotlivec). Je to také schopnost prosadit svou vůli. Moc může náležet jednotlivci, skupině lidí, státu, můžeme o ni hovořit i v obecnějším pojetí. Teorie moci zajímala řadu filosofů a učenců, mj. Webera, Nietzscheho, Machiavelliho, Hobbese či Millse. Například Machiavelli ve svém díle Vladař (1513/1532) rozvádí několik obecných poznatků – třeba to, že prosazení moci může být dosaženo buď nátlakem nebo manipulací (takže druhý subjekt může nebo nemusí vědět, že vykonává vůli někoho jiného), nebo též to, že prioritou držitele moci je svou moc si udržet, případně ji posilovat. O moci coby schopnosti náležející v tomto širokém smyslu ke každému člověku psal Nietzsche – o všudypřítomné „vůli k moci“.

Organizaci jedinců podle moci můžeme pozorovat mezi zvířaty (tlupy, kolonie, stáda, …) a samozřejmě mezi lidmi – v historii lidstva existovalo mnoho forem uspořádání společnosti s koncentrovanou mocí (despocie, diktatura, monarchie, …) stejně jako společnosti, kde je moc dělená. V moderní společnosti je donucování monopolizováno státem; v demokratických státech se rozlišuje mezi mocí výkonnou, soudní a zákonodárnou. Tento koncept se nazývá dělba moci a vychází z premisy, že spolu s mocí roste i odpovědnost.

Monokracie

Monokracie (z řec. monos – sám, kratein – vládnout) znamená jedinovláda (jako samovláda se obvykle překládá pojem autokracie, často je však vytvářeno rovnítko mezi těmito dvěma pojmy), tedy forma státu (vlády), ve kterém je držitelem neomezené moci jednotlivec. Příkladem mohou být staroorientální despocie, tyranie, absolutní monarchie, či jedinovlády v primitivních kulturách.Pojem monokracie může taktéž označovat státní orgán sestávající se z jediné osoby, typickým příkladem je prezident republiky.

Mystifikace (povídka)

Mystifikace (v angličtině „Mystification“) je krátká humorná povídka s prvky satiry amerického spisovatele a literárního teoretika Edgara Allana Poea z roku 1837.

Povídka odhaluje způsob, jak lze pomocí mystifikace obratně manipulovat s míněním lidí, díky čemuž může klamající osoba relativně snadno dosáhnout svých záměrů. Příběh dokazuje, že lze takto pomýlit člověka, jemuž chybí širší nadhled a je pevně přesvědčen o správnosti svých názorů vycházejících ze sice početných znalostí, avšak v rámci nemnoha či dokonce jednoho oboru.

Perská říše

Perská říše je pojmenování pro různé historické státní útvary v oblasti Peršany obývané Persie, dnešního Íránu. Název pochází z řec. Persis, staropersky Pársa, název oblasti dnes zvané Fárs.

Perská říše primárně označuje starověkou Achaimenovskou říši (550–330 př. n. l.). Z evropského pohledu je tradičně známá jako orientální despocie, které se slabší Řecko dokázalo v řecko-perských válkách v 5. století př. n. l. ubránit a nakonec ji v následujícím století ovládnout makedonským vojevůdcem Alexandrem Velikým.

Jako Novoperská říše se pak nazývá Sásánovská říše (224–651 n. l.). Naopak se tak neoznačuje relativně krátké období Seleukovské říše vzniklé z rozpadu Alexandrova dědictví ani následná Parthská říše po staletí ovládaná Peršanům příbuznými Parthy.

Kromě těchto klasických starověkých říší se název perská říše používá i pro další, pozdější státy na území dnešního Íránu.

Ruské impérium

Ruské impérium, také Ruská říše (rusky Российская империя, v předreformní podobě Pоссiйская Имперiя) byl státní útvar existující v letech 1721–1917. Jednalo se o třetí územně nejrozsáhlejší říši v dějinách lidstva. Název byl zaveden po vítězství v severní válce (1700–1721) carem Petrem I. Velikým, který přijal titul imperátora; Hlavním městem se stal nově založený Petrohrad (Sankt-Petěrburg). Ruské impérium zaniklo v únorové revoluci roku 1917, kdy abdikoval car Mikuláš II. a moc se dostala do rukou prozatímní vlády.

Roku 1897 činila rozloha impéria 22 400 000 km² (pro porovnání: dnešní Ruská federace zaujímá 17 075 200 km²); téhož roku zde žilo 128 200 000 obyvatel, z nichž přibližně polovina byli Rusové. Říše byla rozdělena na 81 gubernií, 20 oblastí a 1 okruh (stav v roce 1914).

Seznam forem vlády

Forma vlády nebo státní zřízení označuje vnitřní politické uspořádání státu. Viz také forma státu a politický režim.

Řecko-perské války

Řecko-perské války se nazývala série konfliktů mezi řeckými městskými státy a perskou říší, jež začala v roce 499 př. n. l. a trvala až do roku 448 př. n. l. Jejich příčina tkvěla ve snaze perských velkokrálů Dáreia I. a obzvláště Xerxa I. podmanit si vojenskou silou starověké Řecko. Toto úsilí však navzdory veškeré materiální a lidské převaze Persie skončilo fiaskem. Úspěšná třebaže vyčerpávající obrana Řecka byla v představách vítězných Helénů takřka zmytizována a řecké vítězství našlo svůj výraz i v klasickém umění a kultuře, například Aischylos vytvořil drama Peršané. Tento mýtus zčásti přetrval až do 20. století, což se projevilo i v časté interpretaci tohoto konfliktu jako obrany svobodné západní civilizace před násilnou vládou orientální despocie.

Událostí, jež vedla k rozpoutání válek, se stalo tzv. iónské povstání, probíhající v letech 499 až 493 př. n. l., jejich vrcholem pak bitvy u Marathónu (490 př. n. l.), u Thermopyl a u Salamíny (480 př. n. l.). Porážka Peršanů měla dalekosáhlé důsledky pro další vývoj perských, řeckých a v neposlední řadě také evropských dějin. Nejdůležitějším soudobým pramenem popisujícím průběh válek jsou Hérodotovy Dějiny, k jimi předkládaným údajům je ale třeba přihlížet se značnou opatrností.

Autoritární formy vlády

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.