Cín

Cín (chemická značka Sn, latinsky Stannum) patří mezi kovy, které jsou známy lidstvu již od starověku především jako součást slitiny zvané bronz. Má velmi nízký bod tání a je dobře kujný a odolný vůči korozi. Nachází využití při výrobě slitin (bronz, pájky, ložiskový kov), v potravinářství při dlouhodobém uchovávání potravin (pocínování konzerv, cínové fólie) a při výrobě uměleckých předmětů.

Cín
  [Kr] 4d10 5s2 5p2
  Sn
50
 
               
               
                                   
                                   
                                                               
                                                               
↓ Periodická tabulka ↓
Kuličky cínu

Kuličky cínu

Obecné
Název, značka, číslo Cín, Sn, 50
Cizojazyčné názvy lat. Stannum
Skupina, perioda, blok IV. A. skupina, 5. perioda, blok p
Chemická skupina Nepřechodné kovy
Identifikace
Registrační číslo CAS
Atomové vlastnosti
Relativní atomová hmotnost 118,710
Atomový poloměr 140 pm
Kovalentní poloměr 139±4 pm
Van der Waalsův poloměr 217 pm
Elektronová konfigurace [Kr] 4d10 5s2 5p2
Oxidační čísla -IV, II, IV
Elektronegativita (Paulingova stupnice) 1,96
Ionizační energie
První 708,6 kJ·mol−1
Druhá 1411,8 kJ·mol−1
Třetí 2943,0 kJ·mol−1
Látkové vlastnosti
Krystalografická soustava tetragonální (bílá)
tetragonální
diamatová (šedá)
tetragonální
Mechanické vlastnosti
Hustota (bílá) 7,365 g·cm−3
(šedá) 5,769 g·cm−3
Skupenství pevné
Rychlost zvuku (při p.t.) 2730 m/s
Termické vlastnosti
Tepelná vodivost 66,8 W·m−1·K−1 W⋅m−1⋅K−1
Termodynamické vlastnosti
Teplota tání 231,93 °C (505,08 K)
Teplota varu 2602 °C (2 875,15 K)
Elektromagnetické vlastnosti
Měrný elektrický odpor 115 nΩ·m (při 0 °C)
Magnetické chování (bílá) paramagnetické, (šedá) diamagnetické
Tin spectrum visible
Izotopy
I V (%) S T1/2 Z E (MeV) P
112Sn 0,97 je stabilní s 62 neutrony
114Sn 0,65 je stabilní s 64 neutrony
115Sn 0,34 je stabilní s 65 neutrony
116Sn 14,54 je stabilní s 66 neutrony
117Sn 7,68 je stabilní s 67 neutrony
118Sn 24,23 je stabilní s 68 neutrony
119Sn 8,59 je stabilní s 69 neutrony
120Sn 32,59 je stabilní s 70 neutrony
122Sn 4,63 je stabilní s 72 neutrony
124Sn 5,79 > 1×1017 let - 2,287 124Te
126Sn stopy 2,3×105 let β- 0.380 126Sb
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Ge
Indium Sn Antimon

Pb

Základní fyzikálně-chemické vlastnosti

Tin-2
Ztuhlá kapka cínu

Nízkotavitelný kov, používaný člověkem již od starověku. Cín je v normálním prostředí značně odolný proti korozi a zároveň je zdravotně prakticky nezávadný. Je to stříbrobílý lesklý kov, není příliš tvrdý, ale je značně tažný. Takže jej lze válcovat na velmi tenké fólie (obalový materiál staniol). Ve sloučeninách se vyskytuje v mocenství: Sn2+ a Sn4+.

Cín je vůči vzduchu i vodě za normální teploty stálý. Vůči působení silných minerálních kyselin není cín příliš odolný. Velmi ochotně se rozpouští především v kyselině chlorovodíkové za přítomnosti i malých množství oxidačních činidel (HNO3, H2O2, …). Také v silně alkalických roztocích se kovový cín poměrně rychle rozpouští za vzniků ciničitanového aniontu [SnO3]−2. Cín je tedy amfoterní.

Kovový cín se vyskytuje ve třech alotropních modifikacích: šedý α-cín, krystalizující v kubické soustavě, bílý β-cín, který se vyskytuje v tetragonální krystalické soustavě, a γ-cín krystalizující v kosočtverečné soustavě. Přechod mezi formou bílého a šedého cínu nastává při teplotě 13,2 °C. Jsou-li cínové předměty (nádoby, sošky) dlouhodobě vystaveny takto nízkým teplotám, může dojít k přechodu původně bílého cínu na šedou modifikaci a předmět se rozpadne na prach. Tento jev je označován jako cínový mor a byl znám již od středověku, kdy přes zimu teploty v hradních místnostech mohly klesnout pod uvedenou hodnotu a došlo ke zničení cínových nádob. γ-cín vzniká z bílého β-cínu až při 160 °C. Za extrémně nízkých teplot pod 3,72 K je cín supravodičem I. typu.

Výskyt

Cassiterite09
Ruda - cínovec

Celkově je cín v zemské kůře poměrně vzácným prvkem. Průměrný obsah činí pouze 2–4 ppm (mg/kg). V mořské vodě činí jeho koncentrace pouze 3 mikrogramy v jednom litru. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom cínu přibližně 30 miliard atomů vodíku.

Hlavní cínovou rudou je kasiterit neboli cínovec, chemicky oxid cíničitý SnO2, který obsahuje 78,62 % cínu. Další, ale vzácná cínová ruda, je například stannin Cu2S.FeS.SnS2. Cínovec se vyskytuje v cínovcových žilách a pegmatitech, hromadí se v náplavech. V České republice jsou poměrně bohatá naleziště cínových rud, např. Cínovec, Horní Krupka, Horní Slavkov. Světová ložiska jsou především v Barmě, Indonésii, Malajsii, Bolívii, Brazílii, Rusku (Jakutsko a Čukotka), Nigérii a Austrálii.

Dalšími méně známými rudami cínu jsou franckeit Pb5Sn3Sb2S14, stanin Cu2FeSnS4 (resp. Cu2S•FeS•SnS2) a cylindrit Pb3Sn4FeSb2S14.

Výroba

Výroba kovového cínu z rudy je jednoduchá, jde o žárovou redukci uhlím v šachtových nebo plamenných pecích:

SnO2 + 2 C → Sn + 2 CO

Ve strusce, která vzniká při tomto pochodu je ještě stále velké množství cínu, který lze získat redukčním pochodem (tavením strusky v plamenných pecích s oxidem vápenatým a uhlím) nebo srážecím pochodem (tavením se železnými odpadky).

SnSiO3 + CaO + C → Sn + CaSiO3 + CO redukční pochod
SnSiO3 + Fe → FeSiO3 + Sn srážecí pochod

K opětovné regeneraci pocínovaných předmětů lze využít elektrolýzu nebo se cín z pocínovaných kovových povrchů zpětně získává působením plynného chloru.

Historie a výroba v minulosti

Sword bronze age (2nd version)
Obřadní bronzová dýka, Plougrescant, Francie, 1500–1300 př. n. l.

V Bibli i v nejstarších spisech Řeků a Římanů se vyskytují pojmy, která mnozí badatelé vztahují k výrobě cínu. Není nijak vyloučeno, že cín byl znám velmi dávno, především pro svou poměrně snadnou výrobu z rud. Herodotos mluví o cínových ostrovech a Plinius starší píše, že cín je dražší než olovo a že se dováží z cínových ostrovů v Atlantském oceánu. Za cínové ostrovy se pokládají ostrovy Scillské u pobřeží jižní Anglie, odkud Féničané cín vyváželi do Východní Evropy a Západní Asie. Později poskytovalo Féničanům dostatek cínu Španělsko. Těžba cínové rudy na Pyrenejském poloostrově zanikla v dobách, kdy se Maurové usazovali ve Španělsku. Začátkem tisíciletí byla nejdůležitější naleziště cínovce v Evropě v Anglii v Cornwallu a Devonu.

V Krušných horách, které se proslavily bohatstvím cínové rudy, se začalo s rýžováním cínu nejpozději v době laténské. Keltové těžili náplavy s kasiteritem pomocí uměle vytvořených kanálů v oblasti pod Cínovcem a horou Pramenáč. Hlubinným dobýváním cínu se začalo v Krupce v roce 1200. V 15. století byly založeny hutě v Cínovci a v 16. století ve Slavkově. Všechny hutě a doly byly zničeny za třicetileté války a poté nebyly dlouho obnoveny. Dnes funguje pouze jedna huť.

Postup historické výroby

Cínovec se rozemele, plaví a potom se praží, aby se odstranily síra a arsen. Propírání i pražení rudy se obvykle několikrát opakuje. Tím způsobem se obohatí cínová ruda na obsah až 70 % cínu. Z cínovce se získává kov redukcí uhlím v peci. V Čechách v Krupce je v provozu jedna šachtová pec, která se plní střídavě dřevěným uhlím a rudou. Obdržený cín není zcela čistý a proto se dále rafinuje.

Rafinace cínu se provádí na nakloněné nístěji, pokryté žhavým uhlím. Na uhlí se vlije v šachtové peci získaný cín, který stéká po žhavém uhlí a zanechává na něm nečistoty. Práce s naléváním cínu na uhlí se opakuje tolikrát, až cín na uhlí nezanechává zbytky při odtékání. Vyčištěný cín se lije do kadlubů.

Protože je cínu značný nedostatek, vyrábí se cín i ze zbytků a odřezků bílého plechu. Při výrobě se použije elektrického proudu. Elektrolytem je roztok hydroxidu sodného NaOH, anodu tvoří drátěný košík naplněný odpadky bílého plechu. Na železné katodě se usazuje houbovitý cín, který se vybírá a taví za vzniku velmi čistého kovu. Železné odpadky po odstranění cínu se použijí jako šrot při výrobě železa a oceli.

Využití

Se zpracováním cínu litím do různých forem se setkáváme již od poloviny 3. tisíciletí př. n. l. I v antice byla výroba cínových předmětů vysoce ceněna, ale cínařství dosáhlo vrcholu v evropském středověku, renesanci a baroku. Hlavními výrobky z té doby jsou užitkové a liturgické nádoby, svícny, křtitelnice. Povrch těchto výrobků byl zdoben reliéfy, rytím, cizelováním a leptáním. Před objevením porcelánu byl cín důležitým materiálem pro výrobu talířů, konví a číší. Později byly z cínu odlévány i drobné hračky (cínoví vojáčci), sošky, pamětní medaile apod.

V současné době je těžiště využití kovového cínu v potravinářství. Vysoká odolnost cínu proti korozi a jeho zdravotní nezávadnost ho určují jako ideální materiál pro styk s dlouhodobě uchovávanými potravinami. Protože cena samotného cínu je poměrně vysoká, je plech pro výrobu konzerv obvykle ze slitin železa a cínem v tenké vrstvě je pokrýván vnitřní povrch, který je v kontaktu s potravinami. Podobně se upravují i kovové povrchy zařízení pro potravinářský průmysl – trubky, kotle, reaktory… Z cínu lze také vyválcovat tenké fólie (staniol), které se opět uplatňují při ochraně potravin nebo jiných předmětů před korozí. Dnes jsou ale vytlačovány hliníkovou fólií – alobalem, který je znatelně levnější a má stejné vlastnosti.

Ve sklářském průmyslu je lití skleněných tabulí na roztavený cín ideální metodou pro výrobu dokonale rovných skleněných ploch o značně velkých rozměrech (výkladní skříně, okna moderních výškových budov a dalších).

Elementární cín získává supravodivé vlastnosti při teplotách pod 3,72 K. Dosažení této teploty není technicky příliš obtížné, a proto cínové krystaly sloužily jako první materiál pro studium jevů supravodivosti (např. Meissnerův-Ochsenfeldův jev).

04. Holba se znakem pražského malířského bratrstva svatého Lukáše, 1599, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze

Holba se znakem pražského malířského bratrstva svatého Lukáše, 1599, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze

Cynowy Danzig ubt.jpeg

Cínová nádoba

Jaroměř Mikuláš křtitelnice

Cínová křtitelnice, kostel v Jaroměři

Cínový vojáček

Cínový vojáček

Slitiny cínu

Freer 005
bronzová nádoba
Ex Lead freesolder
Cívka bezolovnaté pájky

Základní nevýhodou čistého cínu je skutečnost, že je velmi měkký a nehodí se proto k výrobě nástrojů nebo zbraní. Teprve objev slitin cínu s mědí a dalšími kovy umožnil rozkvět starověké metalurgie a přispěl k rychlejšímu vývoji civilizace.

  • Cínový bronz je slitina mědi a cínu s obsahem cínu do 33 %, běžně se obsah cínu pohybuje pouze okolo 5–15 %. Cín podstatným způsobem zvyšuje pevnost a tvrdost a zároveň má vzniklá slitina nižší bod tání než samotná měď a snáze se proto zpracovává litím. Použije-li se pojem bronz sám o sobě, je tím v určitém kontextu míněn právě cínový bronz.
    • Bronz jako slitina cínu s mědí dala jménu celé epoše lidských dějin – doba bronzová. O významu, jaký je člověkem bronzu připisován svědčí např. i to, že za třetí místo v nějaké sportovní disciplíně se uděluje bronzová medaile, hned po zlaté a stříbrné. Bronzy mají mnoho využití i v současné době.
    • Bronz vykazuje velkou odolnost při styku s mořskou vodou a vyrábějí se z něj důležité součásti průmyslových aparatur, které jsou trvale vystaveny jejímu působení (potrubí a ventily pro její rozvod).
    • Bronz (zvonovina) je dodnes pokládán za nejlepší slitinu pro výrobu zvonů, jsou z něj odlévány různé sochy a kovové plastiky, protože prakticky neomezeně vzdoruje vlivům počasí. Velmi významné a ceněné jsou také čínské bronzové umělecké předměty.
    • Fosforové bronzy obsahují navíc přibližně 1 % fosforu a vyznačují ještě zvýšenou tvrdostí, mechanickou a chemickou odolností.
  • Zvýšením obsahu cínu v bronzu se získá jeho speciální odrůda, slitina nazývaná dělovina. Tato slitina sloužila v raném novověku pro výrobu těžkých palných zbraní a nebylo proto výjimkou, že se kostelní zvony přetavovaly na děla.
  • Dalším typem slitin obsahujících měď je ložiskový kov. Jde o slitinu s přibližným složením 80–90 % cínu, která obsahuje navíc měď, olovo a antimon. Vyznačuje se především vysokou odolností proti otěru i když jsou poměrně měkké – slouží pro výrobu kluzných ložisek pro automobilový průmysl a další aplikace.
  • Anglický cín (pewter) – slitina s mědí a antimonem nebo olovem, obsah cínu přesahuje 90 %. Užívá se k výrobě levnějších šperků.
  • Významnou skupinu slitin cínu představují pájky. Cín je součástí především pájek pro tzv. měkké pájení. Měkké pájky (s teplotou tání nižší než 400 °C) jsou slitiny kovů jako Pb, Sn, Cd, Zn, Ag aj. Tyto pájky jsou využívány pro instalatérské práce (pájení trubek pro rozvody vody, topných médií, chladicích médií v klimatizacích), pro klempířské práce jako je spojování okapů, střešních krytin a ve velkém měřítku v elektrotechnice. V České republice platí pro měkké pájky norma: ČSN EN ISO 9453 Slitiny pro měkké pájení – Chemické složení a tvary.
    • Pro některé aplikace se odlévají komplikovanější směsi, obvykle se jedná o slitiny cínu, olova, kadmia a antimonu. Pro zvýšení bodu tání, zvýšení pevnosti a vodivosti spoje se často leguje do slitiny i stříbro. Pro účely, vyžadující zvlášť velkou tvrdost spoje se navíc přidává i fosfor, který však zvyšuje křehkost materiálu.
    • Pro pájení v elektrotechnice a elektronice se dlouho používala eutektická slitina s 37 % olova a 63 % cínu. Její teplota tání je 183 °C. Výhodou eutektické slitiny je hlavně to, že tuhne bez přechodových fází. Tyto dříve používané slitiny s olovem jsou podle směrnice RoHS od r. 2006 zakázány a jsou proto nahrazeny slitinami Sn s Cd, Zn, Ni, Bi, In, aj., (např. pájka 220, s Cd82Zn16Ag2). Jejich vlastnosti jsou však v porovnání s olovnatými méně výhodné, např. mají horší smáčivost a vyšší teplotu tavení. Pájky pro elektrotechniku jsou dodávány v nejrůznějších formách. Pro ruční pájení v elektronice se dodávají v podobě „dutého“ drátu (trubičky) vyplněné pastovitým tavidlem. K pájení SMD součástek (Surface Mounting Devices - bezvývodové součástky) se užívá pájka v pastovité formě, což jsou miniaturní kuličky pájky smísené s pastovitým tavidlem. Jako vsázka do zařízení pro hromadné pájení (cínová vlna) se užívají vakuově odlévané slitky (tyče) o hmotnosti půl až několika kilogramů.
  • Dalším využitím cínu je varhanní kov, ze kterého se vyrábějí varhanní píšťaly. Je to slitina cínu a olova, obsah cínu určuje kvalitu píšťaly a její zvuk. Čím více cínu, tím větší má pak výsledný zvuk lesk, většinou se jedná o kompromis mezi výrobními náklady a požadovaným zvukem.
  • Poslední ze známých slitin je kov Britania, který se využívá k výrobě jídelních příborů a nádobí. Je to slitina 90 % cínu, 8 % antimonu a 2 % mědi.

Sloučeniny

Cín vytváří s většinou minerálních kyselin dvě řady solí s mocenstvím Sn2+ a Sn4+. Ve vodných roztocích jsou ionty o uvedeném mocenství stálé pouze v přítomnosti velkého nadbytku kyselin (především HCl stabilizuje ion Sn4+ tvorbou silných chlorokomplexů). Roztoky cínatých solí Sn2+ se ve styku se vzdušným kyslíkem pozvolna oxidují na soli cíničité.

Hlavní praktické uplatnění nalézají roztoky cínatých solí jako redukční činidla střední síly. Jsou nasazovány jak v organické tak anorganické syntéze i v analytické chemii v reduktometrických titracích nebo při tvorbě těkavých hydridů arsenu nebo antimonu.

Sloučeniny cínaté

  • Chlorid cínatý SnCl2 je bílá, mastně lesklá, rozpustná krystalická látka. Je to silné redukční činidlo. Nejlépe se připraví vedením par chlorovodíku přes rozžhavený cín.
  • Oxid cínatý SnO je tmavý prášek, nerozpustný ve vodě. Vzniká reakcí hydroxidu cínatého s cínatými nebo zásaditými látkami.
  • Sulfid cínatý SnS je tmavě hnědá, nerozpustná látka, která vzniká přímým slučováním cínu se sírou nebo se vylučuje z roztoků cínatých solí po přidání roztoku sirovodíku.
  • Dusičnan cínatý Sn(NO3)2 je bílá, hygroskopická, krystalická látka, která se snadno rozkládá. Vzniká působením zředěné kyseliny dusičné na cín, kdy vzniká vedle dusičnanu cínatého i dusičnan cíničitý, nebo ho lze připravit reakcí oxidu cínatého nebo hydroxidu cínatého se zředěnou kyselinou dusičnou.
  • hydroxid cínatý Sn(OH)2 je amfoterní bílá sraženina.

Sloučeniny cíničité

  • Cínovodík SnH4 neboli stannan je bezbarvá, velmi jedovatá plynná látka, která se lehce rozkládá. Vzniká při rozkladu slitiny hořčíku a cínu čtyřnormální kyselinou chlorovodíkovou.
  • Fluorid cíničitý SnF4 je bezbarvá krystalická látka, která lehce tvoří komplexní sloučeniny. Vzniká reakcí chloridu cíničitého s bezvodým fluorovodíkem.
  • Chlorid cíničitý SnCl4 je v bezvodém stavu bezbarvá, na vzduchu dýmající kapalina. Z vodného roztoku krystalizuje jako bezbarvá krystalická látka, která se snadno rozplývá na vzduchu a nejčastěji krystalizuje jako pentahydrát. Chlorid cíničitý snadno tvoří komplexní sloučeniny. Připravuje se reakcí cínu s chlorem. Využívá se v barvířství jako mořidlo.
  • Bromid cíničitý SnBr4 je za pokojové teploty sněhobílá krystalická látka, která v roztoku snadno tvoří komplexní sloučeniny. Připravuje se slučování cínu s bromem.
  • Jodid cíničitý SnI4 je žlutá až žlutohnědá krystalická látka, která se vodě rozkládá na jodid cínatý a jod. Připravuje se reakcí cínu s jodem.
  • Oxid cíničitý SnO2 se v přírodě vyskytuje jako nerost cínovec (kasiterit) hnědočerné, šedé nebo žluté barvy. Je základní surovinou pro výrobu cínu. Nemá kapalné skupenství, při 1800 °C sublimuje. Ve vodě je nerozpustný a ani s kyselinami a roztoky hydroxidů nijak výrazně nereaguje. Používá se při výrobě bílých smaltů, glazur a leštících prášků, má antistatické účinky, a proto se aplikuje na povrchy skel (vzniká mléčné sklo). Připravuje se spalováním cínu v proudu vzduchu.
  • Sulfid cíničitý SnS2 je zlatožlutá látka, která má obchodní název musivní zlato – tj. zlato pro mosaikové práce. V roztoku vytváří několik komplexů. Připravuje se působením sulfanu na roztoky cíničitých sloučenin nebo zahříváním cínu se sírou a salmiakem.

Literatura

  • COTTON, F. A. – WILKINSON, J.: Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé. ACADEMIA, Praha 1973
  • HOLZBECHER, Z.: Analytická chemie. SNTL, Praha 1974
  • Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961
  • N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9
  • MAJER, Jiří. Těžba cínu ve Slavkovském lese v 16. století. Praha: Národní technické muzeum, 1970. 227 s.
  • RUŽA, V.: Pájení. SNTL, Praha, 1988.
  • ABEL, M. – CIMBUREK, V.: Bezolovnaté pájení v legislativě i praxi. Abetec, 2005, ISBN 80-903597-0-1.
  • ČSN EN ISO 9453 Slitiny pro měkké pájení – Chemické složení a tvary

Související články

Externí odkazy

14. skupina

Mezi prvky 14. skupiny (dříve též tetrely) patří uhlík (C), křemík (Si), germanium (Ge), cín (Sn), olovo (Pb) a flerovium (Fl). Elektronová konfigurace jejich valenční elektronové slupky je ns2 np2. Díky tomu preferují tvorbu sloučenin v oxidačním stavu II a IV. Chemie uhlíku, především sloučeniny jejichž skelet tvoří řetězce C-C, je z velké částí předmětem studia organická chemie. U křemíku je ochota k řetězení nižší.

74 (číslo)

Sedmdesát čtyři je přirozené číslo. Následuje po číslu sedmdesát tři a předchází číslu sedmdesát pět. Řadová číslovka je sedmdesátý čtvrtý nebo čtyřiasedmdesátý. Římskými číslicemi se zapisuje LXXIV.

Aktinoidy

Aktinoidy jsou podle současné mezinárodní chemické nomenklatury skupinou patnácti chemických prvků počínajících aktiniem, tedy prvků s protonovým číslem 89 až 103 (dříve se pod tento název řadilo pouze čtrnáct prvků následujících za aktiniem). V zemské kůře se vyskytují ve využitelných množstvích thorium (8,1 ppm) a uran (2,3 ppm). Druhý jmenovaný je v zemské kůře zastoupen podobně jako cín (2,1 ppm). Dále jsou ve stopových koncentracích v přírodě přítomny některé izotopy protaktinia jako produkty rozpadu izotopů uranu a thoria. Stopy některých izotopů neptunia a plutonia je možno v přírodě nalézt v uranových rudách jako produkt reakcí neutronů a izotopů uranu. Tato množství jsou však velmi malá. Všechny aktinoidy těžší než uran (transurany) je tedy nutné připravovat uměle jadernými reakcemi.

Bangka-Belitung

Bangka-Belitung je jedna z provincií Indonésie. Tvoří ji několik ostrovů ležících východně od Sumatry, zdaleka největší z nich jsou Bangka a Belitung. Údaje o její rozloze se liší v závislosti na zdroji. Žije zde více než milion obyvatel.

Hlavním a největším městem provincie je Pangkalpinang (často psáno jako Pangkal Pinang) na ostrově Bangka.

Provincie Bangka-Belitung vznikla v roce 2000 vyčleněním z provincie Jižní Sumatra, oba územní celky odděluje průliv Bangka.

Z těžených surovin má největší význam cín, který se získává i na řadě dalších míst v oblasti.

Gallium

Gallium (chemická značka Ga, latinsky Gallium), je velmi lehce tavitelný kov stříbrné barvy s modrošedým nádechem, měkký a dobře tažný. Hlavní uplatnění nalézá v elektronice jako složka polovodičových materiálů.

Neželezné kovy

Neželezné kovy jsou všechny kovy mimo železo, například hliník, měď, olovo, nikl, cín, zinek a další. Neželezné kovy jsou obvykle dražší než železo, ale využívají se pro své příznivé vlastnosti, jako je nižší hustota (hliník), vyšší elektrická vodivost (měď, hliník) nebo například odolnost vůči korozi.

Kromě využití v čistém stavu jsou z neželezných kovů vyráběny různé slitiny jako např. dural, mosaz, bronz, zvonovina, měkké pájky, liteřina aj.

Používají se ve velké míře také jako legující prvky při výrobě speciálních ocelí - korozivzdorné, žáruvzdorné, nástrojové.

Z celosvětové produkce a spotřeby kovových materiálů tvoří neželezné kovy a jejich slitiny (kromě legur železa) jen zhruba 5% podíl; 95% podíl tvoří slitiny železa.

Organocínové sloučeniny

Organocínové sloučeniny jsou organokovové sloučeniny, které obsahují cín. Obvykle jsou více či méně toxické. V praxi se používají především jako stabilizátory PVC, jako biocidy (jedy) pro likvidaci škůdců a jako katalyzátory.

Oxid cínatý

Oxid cínatý (SnO) je společně s oxidem cíničitým jedním ze dvou oxidů cínu, cín je v něm přítomen v oxidačním čísle II. Vzniká mimo jiné žíháním cínu:

2 Sn + O2 → 2 SnO (touto reakcí Antoine Lavoisier dokázal platnost zákona o zachování hmotnosti).

Oxid cíničitý

Oxid cíničitý je spolu s oxidem cínatým jedním ze dvou oxidů cínu. Cín je v něm přítomen v oxidačním čísle IV. Jedná se o bílou práškovitou látku s vyššími teplotami tání a varu, nerozpustnou ve vodě, rozpustnou ovšem v silných kyselinách a zásadách. V přírodě se vyskytuje v podobě minerálu kasiteritu (česky cínovce) a jeho největší ložisko se nacházelo v Krušných horách u obce Cínovec. Minerál slouží jako hlavní ruda cínu a oxid cíničitý je proto základní sloučenina na jeho výrobu. Kromě výroby cínu se využívá zejména v keramických glazurách, kterým dává bílou barvu.

Pangkalpinang

Pangkalpinang (též Pangkal Pinang) je město ležící při východním pobřeží ostrova Bangka v západní Indonésii, hlavní město provincie Bangka-Belitung. Většinu obyvatel města tvoří Hakkové pocházející především z Kantonu na jihu Číny.

Město má význam také jako přístav, vyváží se odtud například cín a potravinářské produkty ostrova. Poblíž města se nachází letiště Depati Amir.

Pájka

Pájka je kov, nebo většinou eutektická slitina kovů, tající při nízké teplotě, určená k pevnému spojování materiálů z jiných kovů. Spojování pomocí pájky se nazývá pájení. Pájky se podle pracovních teplot (rozhraní je zhruba kolem 450 °C) dělí na měkké a tvrdé - viz níže Druhy pájek.

Měkká pájka největší uplatnění nachází v elektrotechnice a elektronice, kde zajišťuje pevné vodivé spojení součástek. Je ale také užívána pro spojování měděných potrubí, pozinkovaných plechů, letování konzerv, hudebních nástrojů a pro mnoho dalších aplikací.

Nejběžnějšími druhy pájek jsou cínová a olověná pájka, což jsou slitiny cínu a olova v poměru nejčastěji 2:1.

V jemné mechanice se jako pájka někdy užívá též stříbro.

Pro strojní i ruční pájení měkkými pájkami (viz níže) v elektronice se dle doporučení směrnice Evropského parlamentu a Rady č.2002/95/ES (později RoHS) cca od roku 2002 prosazuje pájka s nízkým obsahem ( kolem 0,2 - 0,5%) olova, primárně z ekologických důvodů. (Výjimky platí pro pájení v medicíně, letectví / kosmonautice, vojenství, v trakci a částečně v automobilovém průmyslu.) Bezolovnaté slitiny ale vykazují horší vlastnosti (pevnost, únavová odolnost / rychlejší stárnutí závislé na okolní teplotě, horší vzlínavost, řídce tzv. cínový mor (za nízkých teplot), samovolný vznik a růst zkratovacích vláken (tzv.whiskerů), obecně u všech potřeba vyšších pájecích teplot, nepříznivé interakce s některými kovy (intermetalické slitiny na rozhraní pájených materiálů, narůstající v závislosti na okolní teplotě a čase), než pájky s obsahem olova. Většinu nepříznivých jevů lze eliminovat použitím vhodných technologických postupů a slitinu samotnou se daří vylepšovat různými přísadami (např. stříbro (0,3 - 3%), nikl, iridium, měď, germanium, bismut) ale souhrnných vlastností "olověných" pájek se zatím nedosáhlo.

Pro pájky s nízkým nebo žádným obsahem olova se vžilo označení PbF slitiny (Plumbum Free), nebo řídce LF (lead free).

Podle teploty tuhnutí se pájky rozdělují na:

tvrdé - tavitelné při teplotách nad 450 °C, obvykle slitiny mědi, zinku, stříbra a cínu (mosazi), nebo slitiny hliníku. Užívají se v oblastech, kde dochází k většímu mechanickému namáhání nebo na místech namáhaných vysokými nebo kryogenními teplotami. Také ke spojení dílu ze šedé litiny a oceli. Pájení se provádí autogenem, nastaví se ostřejší, "syčivý" plamen, s větším množstvím kyslíku. Ve strojírenství a v opravářství se obě ocelové části rozžhaví do červena, pájka (mosazný drát) se nahřeje a ponoří se do boraxu (bílý prášek). Pak se dá nad rozžhavený spoj a nahřeje se plamenem. Tekutá mosaz skápne na žhavou ocel a pevně vše spojí.

měkké - tavitelné při teplotách pod 450 °C, nízkotavitelné kovy - obvykle cín nebo slitiny cínu a olova případně s příměsemi kadmia nebo bizmutu. Využívají se pro místa, která nejsou mechanicky ani teplotně nijak zvlášť namáhána. Pro měkké pájení se používá většinou elektrická páječka. Ta má měděný hrot (obvykle chráněný tenkou vrstvou železa), který se pocínuje, aby na něm držela pájka. Na hrot se pak nataví (nabere) kapka cínu, která pak spojí oba pájené (nebo také letované) díly.

Pro kvalitní pájení je nezbytné bezprostředně před nanesením pájky spájené plochy očistit a ošetřit nanesením tzv. tavidla, které odstraní oxidy a připraví je na přiblížení roztaveného kovu na atomové vzdálenosti.

Rozpustnost

Rozpustnost je vlastnost pevných, kapalných a plynných látek tvořit s rozpouštědlem homogenní směs (roztok). Tento jev je závislý na tlaku a teplotě.

Sochař

Sochař je umělec, tvůrce sochy, užívající různých technik tvorby jako modelování do hlíny a poté odlévání modelu do sádry a poté převedení do různých jiných materiálů, jako je dřevo, cín, bronz, kámen. Ve 20. století se rozmohlo využití i nejrůznějších jiných materiálů než „klasických“, jako jsou různé plastické hmoty, barevné, průhledné, poloprůhledné, v sochařství se využívá i různé další umělecké sochařské techniky a umělecké malířské techniky.

Sochaře lze dělit například podle materiálu, se kterým pracují, na keramiky, kameníky, kovolijce = slévače, sochaře pracujícími se dřevem (např. řezbáře).

Existují sochaři, specializující se na úzký obor reliéfního umění, medailérství, které vyžaduje zvláštní techniky nejen tvorby a vnímání prostoru, ale i zvláštní nástroje, které se v jiných odvětvích sochařství nepoužívají, jako je zmenšovací strojek. Sochařům, kteří se zabývají medailérstvím se říká medailéři. Asi nejvýznamnějším českým medailérem 20. století byl Otakar Španiel.

Staniol

Staniol je fólie vyrobená z velmi tence vyválcovaného cínu. Český název pochází z latinského názvu pro cín, Stannum. Používal se do poloviny 20. století, pak ho prakticky ve všech aplikacích nahradil levnější a odolnější alobal vyrobený z hliníku. Staniol také dodával potravinám v něm zabaleným mírnou cínovou pachuť, což je jeden z důvodů, proč zde byl zcela nahrazen alobalem. Mimo to se v 19. století používal jako zubní výplň a staniolem byly pokryty první fonografové cylindry.

Za druhé světové války byly z letadel shazovány staniolové lamety (pásky), které měly zabránit zaměření letadel radary.

Taurus (pohoří)

Taurus (turecky Toros) je pohoří v jižním a východním Turecku. Začíná na západě u jezera Eğirdir, severně od Antalye, a táhne se nejprve podél pobřeží Středozemního moře, kde je hřeben severně od Tarsu přerušen ve starověku významným průsmykem, tak zvanou Kilikijskou branou, dále severovýchodním směrem až k pramenům Eufratu a Tirgridu, k jezeru Van a hranicím Arménie. Podle pohoří je pojmenována hornatá oblast Montes Taurus na přivrácené straně Měsíce.V převážně vápencovém pohoří jsou rozsáhlé krasové oblasti s ponornými řekami, vodopády a s největší soustavou jeskyní v Asii. Nejvyšší vrcholky jsou Demirkazik (3756 m) a Medetsiz (3524 m) v severovýchodní části pohoří. U Kestelu je archeologické naleziště z doby bronzové, kdy se zde těžil cín. Davras blízko Egirdiru je středisko zimních sportů.

Tavidlo

Jako tavidlo se v metalurgii označuje chemická látka, jejímž úkolem je působit jako čistidlo při tvrdém či měkkém pájení nebo při svařování, s cílem odstranit zoxidované kovy z míst, která se spojují. Mezi běžně používaná tavidla patří chlorid amonný nebo kalafuna pro pájení cínovou pájkou, kyselina chlorovodíková nebo chlorid zinečnatý pro pájení pozinkované oceli (nebo jiných zinkových povrchů), a borax pro tvrdé pájení či svařování železných kovů. Různá tavidla, většinou založená na chloridu sodném, chloridu draselném a na fluoridech, např. fluoridu sodném, se používají ve slévárnách k odstraňování nečistot z roztavených neželezných kovů, například z hliníku, a pro přidávání požadovaných stopových prvků, např. titanu.

Při procesu vysokoteplotního spojování kovů (pájení a svařování) je primárním účelem tavidla zabránit oxidaci základního a výplňového materiálu. Pájka (např. cín-olovo) velmi dobře přilne k mědi, ale velmi špatně k jejím oxidům, které se při teplotách používaných při pájení rychle tvoří. Tavidlo je látka, která je při pokojové teplotě téměř netečná, ale při zvýšených teplotách se stává silně redukční a brání tak tvorbě oxidů kovů. Navíc tavidlo umožňuje, aby pájka snadno tekla po pájených površích, místo aby tvořila kuličky, jak by se jinak dělo.

Teplota tání

Teplota tání je teplota, při níž krystalická pevná látka přechází ze skupenství pevného do skupenství kapalného. U amorfních látek (sklo, parafín) nelze tuto hranici určit přesně (teplota tuhnutí).

Truro

Truro je město v anglickém hrabství Cornwall. Je jeho administrativním centrem, jediným městem v tomto hrabství se statutem „city“ a nejjižněji položeným městem s tímto statutem ve Velké Británii. Město je důležitým centrem hrabství, významné svým přístavem a doly na cín. Truro je také známé svou katedrálou dokončenou v roce 1910.

Čukotka

Čukotský poloostrov, zkráceně Čukotka (rusky Чукотский полуостров, Чукотка) je nejvýchodnější poloostrov Asie. Je součástí Ruska, administrativně spadá pod Čukotský autonomní okruh. Na sever od něj se nachází Čukotské moře, na jih Beringovo moře (Anadyrský záliv), na východě, kde je pevnina zakončena Děžněvovým mysem, odděluje Čukotku od americké Aljašky Beringův průliv. Rozloha poloostrova je asi 49 000 km². Nejvyšší bod je Ischodnaja s výškou 1 158 m n. m.

Osídlení je velmi řídké, žijí tu zejména Čukčové, převážně na východním pobřeží. Hlavním přístavem je Providěnija (2 082 obyvatel). Podnebí je subpolární, rostlinstvo tundrové. Loví se tu ryby a zvěř, vyskytuje se tu cín, wolfram a zlato.

Poloostrov pojmenoval Vitus Bering v roce 1728 podle národa Čukčů, kteří na Čukotce převážně žijí.

Podnebí je drsné, na pobřeží oceánické, ve vnitrozemí kontinentální. Zimní období je dlouhé až deset měsíců.

Periodická tabulka prvků

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.