Boeing B-17 Flying Fortress

Boeing B-17 Flying Fortress (létající pevnost) byl americký čtyřmotorový dálkový bombardovací letoun vyvinutý ve 30. letech pro Armádní letecký sbor Spojených států amerických (USAAC). Firma Boeing vstoupila do soutěže o zakázku vedle firem Douglas a Martinovi na stavbu 200 bombardérů s prototypem Model 299/XB-17. Překonal oba konkurenty a také překročil výkonnostní požadavky leteckého sboru, jenže kvůli havárii prototypu Boeing o kontrakt přišel ve prospěch letounu Douglas B-18 Bolo. Nicméně letecké sbory objednaly dalších 13 letounů B-17 pro další zkoušky. Od svého uvedení do služby v roce 1938 se B-17 Flying Fortress postupně vyvinul prostřednictvím četných konstrukčních vylepšeních do mnoha variant[4][5] a za čtyřmotorovým víceúčelovým B-24 a dvoumotorovým Ju 88 se stal třetím nejprodukovanějším bombardérem všech dob.

B-17 byl primárně nasazen americký armádním letectvem během denních strategických bombardovacích mísí za druhé světové války proti německým průmyslovým a vojenským cílům. Osmá letecká armáda operovala z mnoha letišť ve střední, východní a jižní Anglii, zatímco patnáctá armáda působila v Itálii a doplnila RAF Bomber Command v nočních misích během kombinované bombardovací ofenzivy, aby pomohla zajistit leteckou převahu nad městy, továrnami a bojišti západní Evropy při přípravách invaze do Francie v roce 1944. B-17 se na počátku druhé světové války v menší míře zúčastnily i války v Tichomoří, kde podnikaly nálety na japonské lodě a letiště.[6]

Od svých předválečných počátků armádní letectvo USAAC (od června 1941 USAAF) letadlo propagovalo jako strategickou zbraň; šlo o relativně rychlý, ve velkých výškách operující bombardér s dlouhým doletem s těžkou obrannou výzbrojí na úkor pumového nákladu. Vyvinul si reputaci díky houževnatosti na základě příběhů a fotografií těžce poškozených B-17, které se bezpečně vrátily na základnu. B-17 za druhé světové války upustil více pum než kterékoli jiné americké letadlo. Z přibližně 1,5 milionu tun pum, které byly na nacistické Německo a jeho okupovaná území shozeny americkými letadly, bylo přes 640 000 tun shozeno z letounů B-17. Kromě bombardovacích úkolů B-17 sloužily také jako transportní, protiponorkové a pátrací a záchranné letouny.

K říjnu 2019 zůstává 9 letadel letově způsobilých, ačkoli žádný z nich nebyl nikdy nasazen v boji. Desítky dalších jsou uskladněny nebo jako statické exponáty. Nejstarší z nich je letoun série D, který za války sloužil v Pacifiku a Karibiku.

B-17 Flying Fortress
B-17G v roce 2014 na Chino Airshow
B-17G v roce 2014 na Chino Airshow
Určení bombardér
Výrobce Boeing Airplane Company
Šéfkonstruktér Edward C. Wells
E. Gifford Emery
První let 28. července 1935[1]
Zařazeno duben 1938
Vyřazeno 1968 (Brazilské letectvo)
Uživatel USAAF
Royal Air Force
Výroba 1936-1945
Vyrobeno kusů 12 731[2]
Cena za kus 238 329 US$[3]
Varianty XB-38 Flying Fortress
YB-40 Flying Fortress
C-108 Flying Fortress
Další vývoj Boeing 307 Stratoliner

Vývoj

Boeing XB-17 (Model 299)
Boeing XB-17 (Model 299)
Boeing XB-17 (Model 299) nose turret with gun
Příď modelu 299
Boeing Model 299 crash
Boeing XB-17 (Model 299) po havárii, 30. říjen 1935
Boeing Y1B-17 in flight
Boeing Y1B-17 během letu, 1937
Group of Women Airforce Service Pilots and B-17 Flying Fortress
Pilotky po letu s B-17, "Pistol Packin' Mama", na základně Lockbourne AAF v Ohiu během výcviku WASP k přeletům letounů B-17. Zleva Frances Green, Marget Kirchner, Ann Waldner a Blanche Osborn.
B-17E 19 BG
Boeing B-17E Flying Fortress 19. bombardovací skupiny USAAF, který byl ztracen během akce 19. srpna 1942. V březnu 1942 se B-17E ze stavu 19. bombardovací skupiny zapojily do evakuace generála MacArthura do Austrálie[7]

8. srpna 1934 US Army Air Corps (USAAC) vyhlásilo soutěž na výrobu nového těžkého bombardéru, který by nahradil zastarávající typ Martin B-10. Mezi rozhodující požadavky na letoun patřil zejména dostup s plnou zátěží bomb do výše 10 000 stop (3 km) a výdrž alespoň 4 hodiny letu rychlostí 200 mil/h (320 km/h) opět s plnou zátěží bombami. Letectvo také chtělo, ale nežádalo to přímo v podkladech, dolet asi 2 000 mil (3 200 km) a maximální rychlost 250 mil/h (400 km/h). Americké letectvo se v té době pokoušelo podobnými stroji posílit své základny na Havajských ostrovech, v Panamě a na Aljašce. Definitivní rozhodnutí o výběru mělo padnout na Wright FieldDaytonu ve státě Ohio. Do soutěže se kromě Boeingu přihlásily firmy Douglas a Martin se svými stroji Douglas DB-1 a Martin Model 146.

Prototyp Boeingu B-17 byl označen jako Model 299 (později přeznačen na XB-17) a firma ho postavila na vlastní náklady. Na jeho vytvoření se podílel konstrukční tým vedený E. Gifford Emerym a Edwardem Curtisem Wellsem. Nový typ v sobě zkombinoval vlastnosti experimentálního bombardovacího stroje Boeing XB-15 a dopravního Boeing 247. B-17 mohl nést 2 200 kg umístěných v pumovnici za kabinou. Jeho obranu tvořilo původně 5 kulometů Browning ráže 0.30" (7,62 mm). Stroj poháněly hvězdicové motory Pratt & Whitney R-1690-E Hornet, každý o výkonu 750 k (600 kW) s optimálním výkonem v 7 000 stopách (2 100 m). První let prototypu se uskutečnil 28. července 1935 v Seattlu. 20. srpna prototyp přeletěl ze svého domovského letištěSeattlu na Wright Field za 9 hodin a 3 minuty s průměrnou rychlostí 378 km/h, což bylo podstatně rychleji než u jeho konkurentů. Armáda byla výkonem nového stroje natolik nadšená, že objednala 65 strojů ještě před ukončením soutěže. Jejich názor se však rychle změnil po havárii stroje 30. října, při níž zahynuli dva zkušební piloti. Letectvo následně svou předešlou objednávku zrušilo a požádalo o výrobu 133 strojů Douglas B-18 Bolo.

17. ledna 1936 však letectvo přece jen požádalo o zkušební sérii 13 strojů Y1B-17, na kterých byly kromě mnoha podstatných změn v konstrukci instalovány i výkonnější motory Wright R-1820-39 Cyclone. Těchto 13 strojů bylo postupně zavedeno do zkušebního provozu. 12 z nich v Langley Field ve Virginii a jeden na Wright Field.

14. vyrobený YB-17 (s výrobním číslem 37-369), původně postavený pro pozemní testy pevnosti draku, byl později upraven a byly do něj instalovány turbokompresory. První let tohoto upraveného stroje se uskutečnil kvůli problémům s jejich instalací až 29. dubna 1938. Modifikace na tomto prototypu stály firmu Boeing 100 000 dolarů a pokračovaly až do roku 1939, kdy byly s konečnou platností ukončeny. Upravený stroj měl větší dostup a dolet. Stroj byl předán armádě 31. ledna 1939 a byl označen jako B-17A. Byla to první operačně nasazená varianta stroje B-17.

V červnu 1939 poprvé vzlétl první B-17B, vybavený již zaměřovačem pum společnosti Norden s gyroskopickým stabilizačním systémem. Do března 1940 bylo vyrobeno celkem 39 „béček“.

Dalších 38 letounů bylo zkonstruováno ve variantě B-17C, které měly navíc střelecké stanoviště v protáhlém výstupku pod trupem a samosvorné palivové nádrže. Pohon zajišťovala čtveřice motorů Wright GR-1820-65 Cyclone o výkonu po 883 kW.

Další, pouze mírně upravená, byla varianta B-17D. Ze 60 strojů vzniklo 18 přestavbou z B-17C.

5. září 1941 byla zalétána varianta B-17E, poháněná čtveřicí motorů Wright R-1820-65 Cyclone o výkonu po 882 kW s turbokompresory. Záď stroje byla vybavena novým střelištěm s dvojkulometem Browning ráže 12,7 mm, ocasní plochy byly zvětšeny a bylo rovněž zdokonaleno pancéřování prostorů osádky. Další dvojkulomet byl umístěn v elektricky ovládané hřbetní střelecké věži Sperry za pilotní kabinou, další střelecká věž byla pod trupem za křídlem, zaměřovaná periskopem. Další obranná výzbroj byla umístěna v bočních střelištích v trupu mezi křídly a vodorovnou ocasní plochou s jedním kulometem na každé straně. Radista měl ve své kabině pod hřbetním prosazením jeden pohyblivý kulomet 7,62 mm a stejné dvě zbraně byly v přídi trupu v kloubových závěsech. Celková produkce dosáhla počtu 512 kusů, z nichž prvních 112 mělo pod trupem kulometnou věž s periskopickým zaměřováním, u dalších byla zavedena nová elektricky ovládaná věž Sperry.

První bojové operace B-17E vedly k řadě úprav, jejichž účelem bylo zlepšení aktivní i pasivní obrany. Příď letounu obdržela nové zasklení z jednoho kusu plexiskla a byla vyzbrojena dvěma kulomety 12,7 mm po jednom v každém boku. Později k nim přibyl třetí nad pumovým zaměřovačem Norden. Kulomet radisty byl nahrazen zbraní ráže 12,7 mm a pancéřová ochrana se rozšířila na 27 dílů. Tyto změny byly aplikovány u nové varianty B-17F, jejíž první prototyp XB-17F byl zalétán 30. května 1941. Montáž strojů byla realizována v továrnách Boeing v Seattlu (B-17F-BO, 2305 kusů), Douglas AircraftLong Beach (B-17F-DL, 605 kusů) a Lockheed-Vega v Burbanku (B-17F-VE, 500 strojů). 19 kusů B-17E, které převzalo RAF v rámci zákona o půjčce a pronájmu, bylo dodáno jako Fortress Mk.II, zatímco 45 kusů B-17F dostalo označení Fortress Mk.IIA

Z verze B-17F vzniklo konstrukční úpravou 25 kusů BQ-7 na bezpilotní bombardovací prostředky. V roce 1944 byly několikrát nasazeny ze základen v Británii při náletu na zvlášť tvrdě bráněné cíle, jako byly ponorkové základny.

Jako prostředek pro lepší obranu bombardovacích svazů B-17 bylo zkonstruováno 20 kusů eskortních letounů YB-40, postavených podle prototypu XB-40 společností Douglas v Tulse. Společně se čtveřicí cvičných TB-40 se od B-17F odlišovaly další střeleckou věží na hřbetě trupu nad prostorem radisty. Celkem nesly 14 zbraní ráže 12,7 mm, pro které bylo určeno až 17 265 nábojů. Pumová výzbroj nebyla nesena.

Od května 1943 byl zkoušen prototyp XB-38 se čtyřmi řadovými motory Allison V-1710-89 o výkonu po 1055 kW. Vývoj byl ukončen po havárii stroje v červnu.

U verze B-17G z července 1943 byla zavedena příďová střelecká věž a okna bočních střelišť za křídlem byla navzájem přesazena, aby si střelci přestali překážet. Ocasní střeliště bylo zkráceno a vybaveno reflexním zaměřovačem. Vzniklo celkem 4025 letounů -BO, 2250 -VE a 2395 -DL. 85 odebraných B-17G Velkou Británií bylo v RAF označeno Fortress Mk.III.

Různě upravené B-17E a B-17G, označené XC-108XC-108B, byly určeny pro dopravu osob nebo nákladů. Jeden z nich používal jako osobní stroj Douglas MacArthur. F-9F-9C byly fotografické průzkumné letouny vybavené sadou kamer. Dalších 48 překonstruovaných strojů B-17F a B-17G bylo pod označením PB-1 určeno pro námořní průzkum. Z 12 strojů B-17G vznikla úpravou v roce 1945 varianta B-17H pro námořní záchrannou službu s podvěšeným člunem.

Výroba Flying Fortressů v mateřském závodu Boeing byla ukončena 13. dubna 1945, poslední vyrobený letoun B-17 opustil linky Lockheed-Vega 29. července 1945.

DB-17P byly stroje upravené po válce pro dálkově řízené terčové letouny bez osádky QB-17L a QB-17N ze strojů verze G. Označení PB-1G pak neslo 17 kusů určených pro pobřežní hlídkovou službu, z nichž poslední provedl operační let 14. října 1959. 31 letounů PB-1W bylo vybaveno velkým radiolokátorem pro vyhledávání ponorek.

Další poválečnou variantou B-17 byly stroje označené Boeing Model 299-Z, které sloužily pro zkoušky turbovrtulových motorů instalovaných v přídi a Boeing Model 299-AB byl luxusní civilní dopravní letoun používaný dopravcem TWA.

Bojové nasazení

B-17Gs 381st Bomb Group 1944
Boeingy B-17G Flying Fortress 381. bombardovací skupiny letící ve formaci na cestě k cíli, 1944
NARA 80-G-32915 Burned B-17 Flying Fortress on Hickam Field after Pearl Harbor attack
B-17C AAF S/N 40-2074 na Hickam Field na Havaji. Požár zachvátil letoun během přistávání 7. prosince 1941 po útoku Zera. Jeden člen posádky přišel o život
Large formation of Boeing B-17Fs of the 92nd Bomb Group
Boeingy B-17F Flying Fortress 92. bombardovací skupiny letí ve formaci, 1943
B-17F Destroyed by Me-262
B-17G-15-BO "Wee Willie", 322d BS, 91st BG po přímém zásahu z flaku na své 128. misi.[8]

Od jara 1941 začaly dodávky B-17C pro RAF, v britském letectvu označovány Fortress Mk.I a byla jimi postupně vyzbrojena 90. squadrona v Raynhamu. První operační nasazení proběhlo 8. července 1941, kdy z letiště Polebrook odstartovaly tři stroje napadnout za denního světla Wilhelmshaven. Od podzimu 1941 operovala v Egyptě také 220. squadrona se čtyřmi Fortressy Mk.I.

Po vstupu USA do války byly B-17 nasazené primárně pro denní nálety nad okupovanou Evropu, jejich hlavním cílem se staly německé průmyslové oblasti a města. Tyto nálety měla zajišťovat americká 8. letecká armádaSpojeném království a 15. letecká armáda v Itálii. Jejich činnost se doplňovala s akcemi britského Bomber Command, které operovalo svými těžkými bombardéry zejména v noci. Stroje B-17 se zúčastnily operace Pointblank, která měla zajistit leteckou nadvládu Spojenců na nebi západní Evropy, a připravit půdu pro operaci Overlord.

B-17E však byly nasazeny od prosince 1941 v menší míře i v Pacifiku u 7. a 19. bombardovací skupiny. Ve Velké Británii byly B-17E poprvé dislokovány 1. července 1942 u 8. letecké armády USAAF. První nálet provedlo 12 strojů za dne na Rouen, následně pak pokračovaly v omezené denní bombardovací ofenzivě až do podzimu 1942, kdy byly staženy do Afriky v souvislosti se spojeneckým vyloděním v této oblasti.

B-17F se na počátku roku 1943 účastnily akcí v severní Africe, kde se později staly výzbrojí nově vzniklé 15. letecké armády. Zařazeny byly také u 8. letecké armády na základnách ve Velké Británii, odkud provedly první americký nálet na německé území 27. ledna 1943 na Wilhelmshaven.

B-17G převzala první jednotka v listopadu 1943 a od tohoto data se postupně stávaly hlavní výzbrojí bombardovacích skupin 8. a 15. armády. Poslední skupina B-17G byla v Británii uvedena do služby v dubnu 1944.

Tato letadla přistála v roce 1944, během SNP i na slovenském letišti Tri Duby s americkou vojenskou misí a nákladem zbraní. O těchto událostech a historii mluví také dokumentární film Muži z B-17 z roku 1991.

Podle předválečné koncepce amerického letectva byl B-17 strategickou zbraní; se svým velkým dostupem a doletem, schopný způsobit velké škody hluboko v nepřátelském týlu a navíc vysokou mírou pasivní ochrany. Mezi největší kvality stroje, které si pochvalovali zejména jejich posádky, patřila jeho výdrž a konstrukční pevnost, která umožňovala snést velké bojové poškození, nouzové přistání "na břiše", či schopnost letu pouze s jedním funkčním motorem. To způsobilo, že přesto, že byl stroj srovnatelný s bombardérem B-24 Liberator, letci 8. letecké armády obecně více oblíbili B-17.

Luftwaffe

V rámci bojového nasazení nad Evropou se stávalo, že stroje musely nouzově přistát kvůli poškození. Němci ukořistěné B-17 prozkoumali, zmapovali jejich silné a slabé stránky a získané informace použili ke školení stíhacích pilotů. Jednalo se přibližně o 40 letounů, ze kterých bylo asi 12 opraveno a zařazeno do služeb letectva pod názvem Dornier Do 200. Tyto stroje byly předány zvláštní skupině Kampfgeschwader 200 pro provádění speciálních operací (např. dalekonosný průzkum v Severní Africe a na Středním východě). Jeden z těchto Boeingů byl internován ve Španělsku, když 27. června 1944 přistál na letišti ve Valencii a zůstal zde až do konce války. Většina B-17 nebyla nějak maskována a používaly nátěr a symboly německé Luftwaffe včetně hákových křížů.

Japonskem zajaté stroje

B17jp
Japonci ukořistěný stroj B-17D

Japoncům se podařilo na Filipínách a v Nizozemské východní Indii zachytit tři poškozené B-17 (jeden "B-17D" a dva "B-17E") a letecky přepravit do Japonska na rozsáhlé technické zhodnocení. Japonské letectvo použilo "B-17D" a "B-17E" k vývoji účinné proti-taktiky, stejně jako Němci. Stroje dostaly označení Tachikawa 105, podstoupily řadu dalších měření a testů a objevily se v několika propagandistických filmech. Po válce byly pravděpodobně sešrotovány.

Sověty zajaté stroje

Američané výslovně odmítli Sovětům poskytovat bombardéry B-17 v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu. Nicméně 73 letadel, která byla během náletů na Poltavu poškozena nebo musela nouzově přistát v SSSR a následně byla zabavena. Sověti uvedli 23 strojů do původního stavu a zařadili je k 890. bombardovacímu pluku, jenž byl součástí 45. gomělské divize dálkového letectva, ale válka skončila dříve, než mohly být nasazeny v boji.

Izrael

Po vyhlášení nezávislosti stát Izrael v USA zakoupil od soukromých vlastníků čtyři demilitarizované exempláře B-17G, oficiálně jako transportní letouny, ale vzhledem ke zbraňovému embargu byl přes to jeden z nich během předávacího letu zadržen na Azorech.[9] Zbývající tři stroje podstoupily na žateckém letišti v tehdejším Československu improvizované úpravy do bojeschopného stavu a 15. července 1948 odtud přelétly do Izraele, kde byly v řadách 69. peruti nasazeny v probíhajícím konfliktu, včetně odvetných náletů na Káhiru. První bombardování egyptského území provedly již během přeletu z letiště Žatec na základnu Ekron. Později byly užívány jako námořní hlídkové letouny a nejméně jeden z nich byl vybaven protilodním radarem. Dva zbývající letouny se omezených bojových akcí účastnily ještě v době sinajské války a definitivně vyřazeny byly až v roce 1958.[10]

Uživatelé

Vojenští uživatelé

World operators of the B-17
Vojenští uživatelé B-17
Israeli B-17Gs 01011953
Dvojice izraelských B-17G, 1953
American Aircraft in Royal Air Force Service 1939-1945- Boeing Model 299 Fortress. CH11140
Hlídkový Fortress IIA RAF
B-17 on bomb run
TB-17G-30DL 42-38091 na cestě s pumami

Civilní uživatelé

Civil operators of the B-17
Civilní provozovatelé B-17
SAS Boeing B-17 1944-1948, OY-DFA, Shoo Shoo Shoo Baby, Greenland
Švédský dopravní B-17.

Hlavní technické údaje

B-17 je čtyřmotorový samonosný dolnoplošník s 10člennou posádkou. Kovová kostra křídel a ocasních ploch je potažena duralem, krycí plechy jsou také duralové. Hvězdicové motory pohánějí 3listé nastavitelné vrtule. Podvozek je zatahovací, hlavní podvozkové nohy se zatahovaly do vnitřních motorových gondol, zadní kolo do trupu.

B-17F Flying Fortress

Nákres
  • Posádka: 10
  • Délka: 22,78 m
  • Rozpětí: 31,93 m
  • Výška: 5,82 m
  • Nosná plocha: 131,92 m²
  • Hmotnost (prázdný): 16 206 kg
  • Hmotnost (vzletová): 25 628 kg
  • Pohonná jednotka: 4× hvězdicový devítiválcový motor Wright R-1820-97 „Cyclone“, každý o výkonu 895 kW
  • Maximální rychlost: 523 km/h (ve výšce 7 620 m)
  • Cestovní rychlost: 360 km/h (ve výšce 4 570 m)
  • Dostup: 11 430 m
  • Dolet: maximální dolet 7 113 km s přídavnými nádržemi; běžný dolet 2 575 km s nákladem 2 722 kg pum

Výzbroj

  • 13× pohyblivý kulomet M2 Browning ráže 12,7 mm
  • 7 983 kg pum v trupové pumovnici (kapacita 4 355 kg – zpravidla šest 726 kg pum, nebo osm 454 kg pum, nebo šestnáct 227 kg pum) a dvě 1 814 kg pumy na vnějších závěsech

B-17G Flying Fortress

  • Posádka: 10
  • Délka: 22,78 m nebo 22,66 m s věží „Cheyenne“
  • Rozpětí: 31,93 m
  • Výška: 5,82 m
  • Nosná plocha: 131,92 m²
  • Hmotnost (prázdný): 20 212 kg
  • Hmotnost (vzletová): 32 659 kg
  • Pohonná jednotka: 4× hvězdicový motor Wright R-1820-97 „Cyclone“, každý o výkonu 895 kW
  • Maximální rychlost: 486 km/h (ve výšce 7 620 m)
  • Cestovní rychlost: 462 km/h (ve výšce 7 620 m)
  • Dostup: 10 850 m
  • Dolet: maximální dolet 5 472 km; běžný dolet 2 897 km se standardní zásobou paliva a nákladem 1 814 kg pum

Výzbroj

  • 13× pohyblivý kulomet M2 Browning ráže 12,7 mm
  • 7 983 kg pum v trupové pumovnici (kapacita 4 355 kg – zpravidla šest 726 kg pum, nebo osm 454 kg pum, nebo šestnáct 227 kg pum) a dvě 1 814 kg puma na vnějších závěsech

Odkazy

Literatura

  • SCHMID, Jaroslav. Letadla 1939-45 Stíhací a bombardovací letadla USA. Plzeň: Fraus, 1998. 131 s. ISBN 80-7238-022-2.
  • GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 14, 15 a 19.
  • GREEN, William; SWANBOROUGH, Gordon. Kamufláže/Vojenská letadla. 1. vyd. Praha: Svojtka & Co., 2001. ISBN 80-7237-438-9. S. 82 a 83.
  • NICCOLI, Riccardo. Letadla Nejvýznamnější současné i historické typy. Praha: Ikar, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-x.
  • GUNSTON, Bill. Bojová letadla II. světové války. Praha: Svojtka&Co., 2006. 479 s. ISBN 80-7237-203-3.
  • ŠOREL, Václav. Češi a Slováci v oblacích. Plzeň: Mustang s r.o., 1993. 125 s. ISBN 80-85831-02-3.
  • NĚMEČEK, Václav. Vojenská letadla 3. Praha: Naše vojsko, 1992. 376 s. ISBN 80-206-0117-1.
  • NĚMEČEK, Václav. Boeing Fortress I. Letectví a kosmonautika. Leden 1980, roč. LVII, čís. 1, s. 28.
  • NĚMEČEK, Václav. Boeing B-17E/F & G Flying Fortress. Letectví a kosmonautika. 1976, roč. LII, čís. 15, s. 28-30.
  • TÝC, Pavel. B-17G. Letectví a kosmonautika. 1976, roč. LII, čís. 15, s. 32 a 33.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Boeing B-17 Flying Fortress na anglické Wikipedii.

  1. The Boeing Logbook: 1933 – 1938 [online]. [cit. 2007-03-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-12-08. (anglicky)
  2. YENNE, Bill. B-17 at War. St Paul, Minnesota: Zenith Imprint, 2006. ISBN 0-7603-2522-7. S. 8.
  3. BOWERS, Peter M. Fortress in the Sky. Granada Hills, California: Sentry Books Inc., 1976. ISBN 0-913194-04-2.
  4. Parker 2013, pp. 35, 40–48.
  5. Herman 2012, pp. 292–299, 305, 333.
  6. Parker 2013, p. 41.
  7. ŠNAJDR, Miroslav. Zachraňte generála MacArthura!. NV Military revue. 24. 3. 2016, roč. 2016, čís. 4, s. 34-37. Dostupné online.
  8. Bowers 1976, p. 177.
  9. LEONE, Dario. Here’s how Israel managed to get three second hand B-17 Flying Fortress bombers [online]. The Aviationist, 2014-07-22 [cit. 2019-03-07]. Dostupné online. (anglicky)
  10. ROZEN, Oren. Israeli Air Force Bombers: Boeing B-17 Flying Fortress [online]. The Israeli Air Force - IDF/AF [cit. 2019-03-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky)

Externí odkazy

17 (číslo)

Sedmnáct (17) je přirozené číslo, které následuje po čísle šestnáct a předchází číslu osmnáct. Římskými číslicemi se zapisuje XVII a jedná se o prvočíslo.

28. červenec

28. červenec je 209. den roku podle gregoriánského kalendáře (210. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 156 dní. Svátek slaví Viktor.

B-17 Flying Fortress (počítačová hra)

B-17 Flying Fortress je letecký simulátor z období druhé světové války. Kromě funkce pilota stroje B-17 může hráč kdykoli přepnout na jiný post v bombardéru.

Cílem každé mise z celkových 25 je úspěšně vybombardovat daný cíl. Každá z misí začíná vzletem z vojenské základny, zařazením do formace a letem skrze hejna nepřátelských stíhaček. Hra je dále znesnadňována nepřátelskou střelbou z protiletadlových děl. Po úspěšném zničení cíle se hráč musí vrátit s letadlem do základny a přistát. Nejen kvůli obrovské obtížnosti vzlétání a přistávání, ale i celkovým ovládáním stroje se hra zapsala do dějin jako jeden z nejobtížnějších simulátorů všech dob, což ale výrazně přispívá k celkovému realismu.

K dispozici je také pokračování B-17 Flying Fortress: The Mighty Eight.

Boeing YB-40 Flying Fortress

Boeing YB-40 Flying Fortress byl modifikací druhoválečného bombardéru Boeing B-17 Flying Fortress. Byl vyvinut jako těžce vyzbrojený eskortní letoun, doprovázející svazy amerických těžkých bombardérů při náletech v Evropě. Americké armádní letectvo se pokusilo o toto řešení ochrany bombardovacích svazů v době, kdy ještě nebyly k dispozici výkonné dálkové stíhací stroje, jako P-51 Mustang, které by byly schopné bombardéry doprovázet do nitra Německa a zpět.

Bombardér

Bombardér či bombardovací letoun je vojenský letoun určený k ničení pozemních cílů,

obvykle shazováním bomb – bombardováním – nebo odpalováním střel vzduch–země.

Slovo bombardace pochází od jména Bombard. Bombard byl český salnitrník (výrobce střelného prachu).[zdroj?]Na počátku první světové války se jako strategické bombardéry používaly vzducholodě. Německé vzducholodě prováděly nálety na Londýn, Varšavu a další města daleko od frontových linií. Během krátké doby ale tuto úlohu převzala letadla těžší vzduchu, jejichž výkony postupně rostly. První bombardér těžší vzduchu byl ruský Ilja Muromec, který byl vyráběn od roku 1913.Během 2. světové války byly používány bombardovací svazy o velikosti mnoha stovek letadel, schopné zcela zpustošit rozsáhlá území měst či průmyslových aglomerací.

Buckleyho letecká základna

Buckleyho letecká základna (anglicky Buckley Air Force Base; kód IATA je BKF, kód ICAO KBKF, kód FAA LID BKF) je vojenská letecká základna letectva Spojených států amerických nacházející se ve městě Aurora ve státě Colorado. Základna spadá pod velení Velitelství vzdušných a vesmírných sil a jejím úkolem je obrana Spojených států amerických prostřednictvím v kosmu umístěných systémů včasné výstrahy a průzkumu pomocí kosmických satelitů.

Je domovskou základnou 460. kosmického křídla (460th Space Wing), jehož úkolem je provádět průzkum a snímkování zemského povrchu v infračerveném oboru spektra a poskytovat včasné varování před případným nepřátelským útokem balistickými raketami. Sídlí zde také 120. stíhací letka coloradské Letecké národní gardy, vyzbrojená stíhacími letouny General Dynamics F-16 Fighting Falcon.

Základna byla vybudována v roce 1942, tehdy pod názvem Buckley Field. Pojmenována byla na počest Johna Harolda Buckleyho, coloradského rodáka, který během první světové války působil jako odstřelovač. 17. září 1918 padl během bojové mise za nepřátelskými liniemi ve Francii. Do roku 1948 byla základna pod správou někdejších United States Army Air Corps, které zde zřídily tréninkovou školu pro piloty bombardérů Boeing B-17 Flying Fortress. Od roku 1948 je pod správou amerického letectva.

Cavehill

Cavehill nebo také Cave Hill je čedičový vrch v Severním Irsku, dosahující výšky 370 metrů nad mořem. Nachází se na jihovýchodním okraji Antrimské plošiny a je charakteristickou dominantou severoirského hlavního města Belfastu. Pojmenování pochází od trojice velkých jeskyní vytvořených těžbou železné rudy, kopec je známý také pod původním irským názvem Beann Mhadagáin (Madiganův kopec, podle ulaidského panovníka Matudána mac Muiredaiga).Lokalita byla osídlena již v neolitu, ve středověku byla na vrcholu vybudována pevnost McArt's Fort. Za druhé světové války byl Cavehill vystaven německému bombardování, v roce 1944 se zde zřítil americký letoun Boeing B-17 Flying Fortress. O těchto událostech natočil Richard Attenborough film Tajemství prstenu.

Kopec je oblíbeným místem výletů, na vrchol vede turistická stezka od Belfastského hradu. Nabízí výhled na celý Belfast a záliv Belfast Lough, za jasného počasí je vidět také ostrov Man. Populární atrakcí je skalní útvar zvaný Napoleon's Nose. Oblast má status country park, nachází se zde dětské hřiště a návštěvnické centrum. Na úpatí Cavehillu se nachází Belfastská zoologická zahrada.

Jonathan Swift byl údajně inspirován siluetou kopce, připomínající ležícího obra, k napsání Gulliverových cest.

De Havilland Mosquito

de Havilland DH.98 Mosquito byl britský víceúčelový bojový letoun, který od počátku svého nasazení roku 1941 představoval tvrdý oříšek pro stíhače Luftwaffe, kterým většinou unikal díky své vysoké rychlosti. Byl používán jako lehký bombardér, noční i denní stíhač a průzkumný letoun. Pro své kvality, které měl i přesto, že většina stroje byla tvořena dřevěnou konstrukcí, dostal přezdívku Dřevěný zázrak.

Douglas B-18 Bolo

Douglas B-18 Bolo byl americký střední bombardér, který létal koncem 30. let a v době druhé světové války. První prototyp letounu, který byl založen na konstrukci dopravního letounu Douglas DC-2, vzlétl v dubnu 1935, do výzbroje armády byl zařazen o rok později. Jednalo se o stroj, který byl nedostatečně vyzbrojen a který měl slabý pohon. Po vypuknutí války byl užíván k druhořadým účelům, a to buď jako dopravní či jako hlídkový letoun. Celkem bylo vyrobeno 350 kusů.

Hillova letecká základna

Hillova letecká základna či letecká základna Hill (anglicky Hill Air Force Base; IATA: HIF, ICAO: KHIF) je hlavní letecká základna Letectva Spojených států, nacházející se v severním Utahu jižně od města Ogden, poblíž měst Clearfield, Roy, Sunset a Layton. Leží asi 48 kilometrů severně od Salt Lake City. Základna je pojmenovaná na počest majora Ployera Petera Hilla, který zahynul při testování prototypu bombardovacího letounu Boeing B-17 Flying Fortress, známého jako „Letecká pevnost.“ Na základně se nachází letecké logistické centrum Ogden spadající pod Air Force Materiel Command (AFMC). Toto centrum je jedním ze tří leteckých logistických center amerického vojenského letectva a jeho velitelem je k roku 2010 generálmajor Andrew E. Busch.

Kenworth

Kenworth Truck Company je jedním z největších amerických výrobců středních a těžkých nákladních automobilů. Společnost sídlí v Kirklandu, předměstí Seattlu. Od roku 1945 je dceřinou společností firmy Paccar. V minulosti Kenworth vyráběl také městské, linkové a školní autobusy.

Lacklandova letecká základna

Lacklandova letecká základna (anglicky Lackland Air Force Base; kód IATA je SKF, kód ICAO KSKF, kód FAA LID SKF) je vojenská letecká základna letectva Spojených států amerických nacházející se 9,7 kilometru jihozápadně od města San Antonio ve státě Texas. Pojmenována byla na počest brigádního generála Franka Lacklanda. Je domovskou základnou 802. skupiny operační podpory (802d Mission Support Group), která spadá pod Letecké výukové a tréninkové velitelství (Air Education and Training Command; AETC). Hlavním úkolem základny je výcvik nových letců a doprovodného leteckého personálu. K vidění je zde velmi rozsáhlá statická expozice známých letadel minulosti i současnosti, jako např.: Boeing B-52 Stratofortress, McDonnell F-4 Phantom II, Lockheed SR-71 Blackbird, C-121 Constellation, Boeing B-17 Flying Fortress nebo North American B-25 Mitchell.

V současnosti je základna Lackland součástí Sdružené základny San Antonio (Joint Base San Antonio), která vznikla dne 1. října 2010. Ta byla vytvořena sloučením americké armádní základny Fort Sam Houston, letecké základny Randolph a právě letecké základny Lackland.

Lockheed Corporation

Společnost Lockheed Corporation byla ve své době největším dodavatelem leteckých armádních technologií ve Spojených státech amerických. V roce 1995 se Lockheed Corporation spojila s firmou Martin Marietta, a tak vznikla společnost Lockheed Martin.

Pratt

Příjmení Pratt nosí více různých osobností:

Francis A. Pratt (1827–1902) – americký inženýr, vynálezce a podnikatel

Guy Pratt (1962) – britský baskytarista

Hugo Pratt (1927–1995) – italský kreslíř

Chris Pratt (1979) – americký herec

Průzkumný letoun

Průzkumný letoun je vojenský (často neozbrojený) letoun používaný k monitorování nepřátelské aktivity.

Sestřelení bombardéru City of Savannah 5. března 1945

Sestřelení bombardéru City of Savannah 5. března 1945 je událost, k níž došlo během třinácté mise amerického bombardéru Lockheed/Vega B-17G-20-VE s/n 42-97542 z 563rd BS, 388th BG, 8th AF, USAAF (~ 563. bombardovací squadrony 388. bombardovací skupiny 8. letecké armády amerického armádního letectva) nad Německem. Na své palubě měl letoun devítičlennou posádku. Po poškození letadla německou protiletadlovou obranou se pilot pokoušel doletět do Polska, na území tehdy osvobozené sovětskou Rudou armádou. To se mu ovšem nepovedlo a s letounem se u Vísky ve Frýdlantském výběžku dnešní České republiky zřítil. Havárii osm letců přežilo, byli ale zajati nacisty a v zajetí zůstali až do konce války.

Zálet

Zálet letadla je první let letadla – událost, při které se letadlo poprvé vznese nad zemský povrch. Nemusí jít o první let daného typu vůbec, záletem je např. první let každého vyrobeného kusu, nebo i první let letounu po opravě. Zvláštním případem je, zejména v armádním prostředí před zahájením létání, zálet na počasí.

První let zcela nového prototypu letadla je vždy pro tento typ historickou událostí a zpravidla také poměrně nebezpečnou. Skutečné letové vlastnosti nového stroje jsou pouze předpokládány na základě výpočtů a analýz, nicméně ty se mohou od skutečných vlastností zásadně lišit. Zálety nových typů letadel provádějí zkušení testovací piloti. Během tohoto letu se ověřují a měří předpokládané vlastnosti letadla jako vzletová rychlost, stoupavost, dostup, maximální rychlost, délka vzletové i přistávací dráhy či celková ovladatelnost stroje a letová způsobilost. Většinou je zálet u nového typu jen prvním ověřovacím letem a další přesná měření se provádějí během dalších zkušebních letů.

Často je první let nového typu letadla jen jedním z kroků jeho vývoje. Pokud měření neprokázala očekávané výkony či vlastnosti, vývoj pokračuje výrobou dalších prototypů k jejich dosažení. Přitom se provádějí další zkušební a ověřovací lety. Pro úspěšné zakončení vývoje je u civilních dopravních nebo transportních letounů vyžadována certifikace vládní organizací pro civilní letectví jako je v Česku například ÚCL ČR.

Americká vojenská letadla druhé světové války

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.