Biblická kritika

Biblická kritika je vědecké zkoumání Bible jako textu historicko-kritickou metodou s využitím mnoha dalších věd od archeologie, paleografie nebo jazykovědy až po historii, literární vědu a filosofii. Děli se na kritiku textovou, která se snaží najít co nejpůvodnější podobu textu, zkoumá jeho prameny a vývoj, kritiku historickou, která zkoumá historickou spolehlivost textů, jejich stáří a autorství, a kritiku literární, která zkoumá literární žánr a záměr textu, případně jeho historické, kulturní prostředí a poměr k jeho okolí. Podle toho, na jakou stránku kladou autoři hlavní důraz, vznikají různé školy biblické kritiky. Z toho pak vychází biblická hermeneutika a exegeze, nauka o výkladu biblických textů.[1]

Po velké vlně radikální kritiky 19. a první poloviny 20. století došlo k významným objevům starých papyrových zlomků a zejména svitků od Mrtvého moře, které jednak potvrdily spolehlivost textu Bible, jednak výrazně rozšířily znalosti o dobovém prostředí Nového zákona a jeho myšlenkovém okolí. Současná biblická kritika se zaměřuje spíš na vztah Ježíše k židovství a ke kulturnímu, společenskému i politickému prostředí jeho doby.[2]

P46
Moderní nálezy textů z biblické doby výrazně podpořily rozvoj biblické kritiky. (Papyrus 46, kolem roku 200)
1QIsa b
Zlomek svitku Izajáše z nálezů od Mrtvého moře (1. stol. př. n. l.)

Textová kritika

Vznik a historie

Bible je sbírka několika desítek starověkých knih, které se zachovaly v tisících opisů i zlomků různého stáří, ve starých překladech a v citátech starověkých autorů. Textová kritika je shrnuje pod pojem „svědci“. Nesrovnalosti v textu, vzniklé chybami opisovačů, doplňky a vysvětlivkami, které se dostaly do textu, snahou přizpůsobovat („harmonizovat“) výpovědi různých knih a podobně, se snažili opravovat už starověcí křesťanští učenci. Órigenés porovnal šest různých znění Bible v hebrejštině a v řečtině, která sepsal ve sloupcích vedle sebe.

Po vynálezu knihtisku, když se připravovala tištěná vydání, pracovalo mnoho učenců na srovnávání různých rukopisů a překladů, aby tištěný text byl co nejspolehlivější (viz článek Textus receptus). V letech 1513-1517 vznikla na španělské univerzitě v Alcalá de Henares Komplutenská polyglota, paralelní vydání hebrejského, řeckého a latinského textu s komentářem. Rozvoj paleografie a jazykovědy v 19. století pak vyvolal soustavné zkoumání stovek rukopisů, překladů a nově nalezených papyrových zlomků, které vyústilo v kritická vydání. Ta vedle nejpravděpodobnějšího znění podávají v poznámkách i množství odchylek významných starých svědků, tzv. kritický aparát (pro řecký Nový Zákon viz [1]).[3]

Metody a postupy

Textová kritika Bible používá běžné metody a zásady textové kritiky. Počítá například s nejběžnějšími opisovačskými chybami, jako je záměna podobných písmen (např. hebrejské הוא „on“ místo היא „ona“ vzniklo nepatrným prodloužením prostředního písmene), vynechání úseku mezi dvěma stejnými slovy (haplografie), s harmonizací čili přizpůsobováním k jiným paralelním textů (např. mezi čtyřmi evangelii) a podobně.

Od jiných starých textů se ale textová kritika Bible liší mimořádným množstvím starých svědků (zejména pro Nový zákon), vzniklých navíc na různých místech a ve velmi různých prostředích. Ty je třeba uspořádat podle stáří a spolehlivosti (četnost zřejmých písařských chyb) a navzájem porovnat. Tak se dají určit výrazné skupiny či rodiny svědků a často i závislost rukopisů na sobě navzájem (opisovač obvykle opíše i chyby svého vzoru). Pro řecký text Nového zákona se rozlišuje několik výrazných rodin, například tzv. alexandrijský (nejstarší), byzantský a západní text, podobně pro latinské překlady (Vetus Latina, Vulgata a jejich různé verze).

Při hledání nejpravděpodobnějšího původního znění se uplatňují i vnitřní kritéria. Pravidlo „Lectio difficilior potior“ říká, že text náročnější na pochopení je spíš původní (například 1Te 3, 2 (Kral, ČEP)). Sotva by nějaký písař z lehkého textu udělal nesnadný. Podobně pravidlo „Lectio brevior potior“ říká, že kratší verze textu je pravděpodobnější (například J 7,39; 1K 8,6): písař mohl doplnit text, aby byl srozumitelnější. Během delšího předávání se často zmírňují a odstraňují nepříjemné podrobnosti. Tak 2S 11, 1 (Kral, ČEP) a násl. podrobně líčí hanebné jednání krále Davida. Markovo evangelium se připisuje Petrovu žáku Markovi, přesto podává řadu Petrových poklesků a chyb, o nichž pozdější texty často mlčí. Také originalita a svěžest některých vyprávění (například Ježíšových podobenství) svědčí pro původnost textu.

V 1. století se v Palestině mluvilo aramejsky, kdežto celá další křesťanské tradice byla téměř výlučně řecká a latinská. Mnohé Ježíšově výroky obsahují semitské obraty a rčení a některé se po překladu do aramejštiny rýmují. Například v Mt 23, 24 (Kral, ČEP): „cedíte komára (aramejsky galma) a spolknete velblouda“ (aramejsky gamla).[4] Biblický text na řadě míst svědčí o dobré znalosti místních poměrů, které pozdější doby neměly a často je objevují až současní vědci. To se týká například poměrů na egyptském dvoře, detailů o Jeruzalémském chrámě nebo titulu politarcha, který uvádí Lukáš a byl objeven na nápisech až ve 20. století.[5]

Historická kritika

Staří křesťanští (například Theofilus z Alexandrie, +181) i židovší učenci se snažili vypočítat stáří světa (tzv. Anno mundi) z biblických rodokmenů a údajů o stáří jednotlivých osob. Dospěli buď k číslu 5530 př. n. l. (podle Septuaginty), anebo 3760 př. n. l. (podle hebrejského textu a Maimonida), jímž se řídí židovský letopočet. Ještě Isaac Newton se snažil tento údaj zpřesňovat. Z geologických i archeologických nálezů se ale v 19. století ukázalo, že stáří světa je o několik řádů větší a stopy světové potopy se nedařilo nalézt. Křesťanští teologové dlouho hájili doslovný výklad prvních kapitol Bible a dostali se tak do velkého sporu s různými vědami. Teprve rozlišování literárních žánrů dovolilo pochopit, že Gn 1 a 2 nejsou popisy událostí, nýbrž vyjadřují podstatné poselství o člověku, o jeho vztahu k Bohu a světu. Přesto řada evangelikálních skupin, zejména v USA, stále trvá na doslovném výkladu.

Datování biblických událostí a postav se začalo srovnávat s egyptskými a dalšími historickými prameny. Tam se sice našlo potvrzení existence starého Izraele od 12. století př. n. l., datování je ale velmi obtížné. Podle souhrnné zprávy o důkladném archeologickém průzkumu celé země Izrael se dají ve vykopávkách najít zřetelné stopy Davidova panování (10. století př. n. l.), starší události se ale potvrdit nepodařilo.[6]

Kritické zkoumání Nového zákona zahájil německý osvícenský filozof Hermann Samuel Reimarus (+1768), který na jednotlivé spisy aplikoval metody, používané při studiu řeckých a latinských spisů. O Ježíšově životě a dalších událostech Nového zákona je sice řada starých písemných svědectví i mimo biblické spisy, přesné datování však není možné. Rok Ježíšova narození, podle něhož raně středověký mnich Dionysius Exiguus stanovil začátek křesťanského letopočtu, nesouhlasí s jinými údaji v Novém zákoně, protože jejich pisatelé neměli k dispozici přesné údaje a pro křesťanské kázání nemělo datování velký význam.

Literární kritika

Jiný úkol má kritické zkoumání obsahu samého textu. Bible jako sbírka desítek knih vykazuje různé nesrovnalosti. Tak například autorství Tóry připisovala tradice Mojžíšovi, ale v knize Dt 34 je popsána Mojžíšova smrt. Rok podle Ex 23, 15 (Kral, ČEP)n. začínal na jaře, podle Lv 23, 24 (Kral, ČEP) na podzim. V Gn 4, 14 (Kral, ČEP) si Kain stěžuje, že ho každý může zabít, ale podle předchozího by na zemi měli žít jen jeho rodiče. Židovští i křesťanští vykladači je často vysvětlovali jako alegorie, mnozí autoři však trvali na tom, že základem musí být výklad slov, "jak text sám mluví". Výsledky literární kritiky křesťanské církve dlouho odmítaly, v průběhu 20. století je však mnohé z nich přijaly a při výkladu Bible používají. Papež Pius XII. podpořil rozlišování literárních druhů v encyklice Divino afflante z roku 1943.

Hledání pramenů

V 17. století, v době racionalismu se na Bibli začalo pohlížet jako na „obyčejnou“ knihu, začala se zkoumat stejnými prostředky jako jiná literární díla. Baruch Spinoza (1670) a Richard Simon (1678) poukázali na nesrovnalosti v Pentateuchu – prvých pěti knihách Bible. Spinoza byl přesvědčen, že nejen Pentateuch, ale všechny historické knihy Starého zákona napsal teprve Ezdráš po návratu z babylonského zajetí, ve 4. století př. n. l., ačkoli je tradice připisovala Mojžíšovi. V 18. století si francouzský lékař Jean Astruc všiml, že v Pentateuchu se užívají dvě Boží jména – Jahve a Elohim - a podle toho rozlišil dva původní zdroje Tóry. Ty podle něho napsal Mojžíš a pozdější písaři je spojili do jednoho celku a tak vznikly nesrovnalosti. Na Astruca navázali například Eichhorn a de Wette a hledání pramenů vyvrcholilo v díle J. Wellhausena (1844 – 1918), který rozlišil čtyři prameny a nazval je Jahvista, Elohista, Deuteronomista a Kněžský kodex (viz Teorie vzniku Tóry).

Také v Novém zákoně lze najít místa, která si odporují, zejména v evangeliích. Tak v Matoušově evangeliu posílá vzkříšený Ježíš své učedníky do Galileje, kdežto podle Jana se všechna setkání odehrála v Jeruzalémě. Velké části synoptických evangelií jsou naopak téměř totožné, takže patrně pocházejí ze společného pramene. Podle nejběžnější Holtzmannovy hypotézy čerpali Matouš a Lukáš z Marka a z pramene Ježíšových výroků, který se obvykle označuje Q (viz Synoptická otázka). S těmito nálezy současná exegeze běžně pracuje, rozdíly mezi verzemi však zároveň dokládají nezávislost různých tradic a tím nepřímo i spolehlivost celého poselství.

Kritika obsahu

Kritický rozbor jazyka, slohu a myšlenek novozákonních spisů se je snaží zařadit do souvislostí soudobé náboženské i filosofické literatury a duchovních proudů. V 19. a 20. století vznikla řada škol, které se lišily svým přístupem a přispěly k lepšímu chápání Bible. Kritikové ovšem namítají, že jejich výsledky jsou často ve vzájemném rozporu a jejich závěry do velké míry závisí na úhlu pohledu jednotlivých badatelů.[7]

Na základě rozboru textů a jejich obsahu se Ferdinand Christian Baur a jím založená Tübinská škola v polovině 19. století domnívali, že texty Nového zákona mají silně spekulativní ráz a prošly dlouhým myšlenkovým vývojem. Že jen List Římanům, 1. a 2. Korintským a List Galatským napsal apoštol Pavel a že Pavel ze Skutků apoštolů je jiný Pavel, než autor těchto listů. Tyto domněnky, pro něž nebyly žádné historické doklady, ztratily na přesvědčivosti, když Adolf von Harnack a nové nálezy papyrů doložily dřívější data vzniku novozákonních spisů.

Metoda kritiky tradic a škola dějin forem (Formgeschichte) vychází z toho, že biblické texty se zprvu dlouho tradovaly ústně, ve formě jednotlivých příběhů, vyprávění a výroků (Hermann Gunkel). Snaží se tedy text rozdělit na takové úseky a zkoumá jejich povahu, zaměření a „zasazení do života“ (Sitz im Leben). Rozlišuje texty liturgické, kazatelské, vyprávěcí, básnické, prorocké, povzbuzující (parenese), normativní a další. Využívá výsledků folkloristiky a studia lidového písemnictví. Na ni navázala škola dějin redakce (Redaktionsgeschichte), která naopak zkoumá práci redaktorů, kteří tyto tradiční texty vybírali, uspořádali, případně pozměnili podle určitého záměru a k nějakému cíli.

Protestantský teolog Rudolf Bultmann (1884-1976) patřil ke škole dějin forem, pod vlivem existenciální filosofie Martina Heideggera zahájil exegetický (výkladový) program demytologizace a existenciálního výkladu biblických textů. Ty podle něho často obsahují obrazná, mytologická vyjádření důležitých existenciálních zkušeností a náhledů, které je dnes třeba zbavit obrazné slupky a vyjádřit přímo. Nakonec dospěl až k názoru, že historická osoba Ježíšova není pro křesťanskou víru tak důležitá, jako obsah a záměr kázání čili zvěstování víry. Snažil se najít klíč Ježíšova odkazu a jeho souvislosti s židovstvím a odpovědět na otázku, jaký význam má dnes.[8]

Významní bibličtí badatelé

  • William Albright (1891-1971: zakladatel biblické archeologie)
  • Jean Astruc (1684-1776: použil kritiku pramenů na Genesis)
  • Walter Bauer (1877-1960)
  • F. C. Baur (1792-1860)
  • Rudolf Bultmann (1884–1976: na základě dějin forem se pokusil o demytologizaci poselství Nového zákona)
  • Johann Gottfried Eichhorn (1752–1827: na základě kritiku pramenů odmítl Mojžíšovo autorství)
  • Ludwig Feuerbach (1804-1872: teolog a filozof)
  • Israel Finkelstein (*1949: významný izraelský archeolog)
  • Richard Elliott Friedman (revidoval hypotézu dokumentů kvůli vzrůstající kritice)
  • Johann Jakob Griesbach (1745-1812: hypotéza o původu synoptických evangelií)
  • Hermann Gunkel (1862-1932: „otec“ kritiky forem)
  • Thomas Hobbes (1588-1679: anglický filozof, upozornil na problémy s autorstvím Bible)
  • Isaac de la Peyrère (1596-1676)
  • Rolf Rendtorff (*1925: zabýval se vztahem Bible a historie)
  • Friedrich Schleiermacher (1768–1834: idealistický filosof)
  • Albert Schweitzer (1875-1965: rozvinul bádání o historičnosti Ježíšově)
  • Richard Simon (1638-1712: chápal Bibli jako výsledek redakčního zpracování starších tradičních textů)
  • Baruch Spinoza (1632-1677: kritizoval nesrovnalosti v Tore, aby dokázal, že ji nepsal Mojžíš)
  • David Friedrich Strauss (1808-1874)
  • Julius Wellhausen (1844–1918: významný přínos při formulovaní hypotézy dokumentů)
  • Wilhelm Martin Leberecht de Wette (1780–1849: důležitý příspěvek k teorii dokumentů)

Odkazy

Reference

  1. Rahner - Vorgrimmler, Teologický slovník. Praha: Vyšehrad 2009, str. 33.
  2. DOUGLAS, J. D, a kol. Nový biblický slovník. Praha: Návrat domů, 1996. 1243 s. ISBN 80-85495-65-1. S. 105. Dále jen Nový biblický slovník.
  3. Nový biblický slovník, s. 103
  4. F. F. Bruce, Věrohodnost Nového zákona. Návrat, Praha 1992, str. 28
  5. F.F. Bruce, Věrohodnost Nového zákona. Návrat, Praha 1992, str. 61
  6. Finkelstein - Silberman, Objevování Bible.
  7. Nový biblický slovník, s. 104
  8. Bultmann, Ježíš Kristus a mytologie.

Literatura

  • Albright - Steinmann, Cesty k pramenům. Praha 1971
  • F. F. Bruce, Věrohodnost Nového zákona. Návrat, Praha 1992
  • R. Bultmann, Ježíš Kristus a mytologie. Praha: Oikúmené 1995
  • DOUGLAS, J. D, a kol. Nový biblický slovník. Praha: Návrat domů, 1996. 1243 s. ISBN 80-85495-65-1.
  • I. Finkelstein - N. A. Silberman, Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. Praha: Vyšehrad 2010. ISBN 978-80-7429-044-2
  • B. Gilliéron, Bible nespadla z nebe. Třebechovice: Mlýn 1993
  • L. H. Grollenberg, Altes Testament neu gesehen. Leipzig 1987
  • W. Trilling, Hledání historického Ježíše. Praha: Vyšehrad 1993

Související články

Externí odkazy

Bible

Bible (z řec. τὰ βιβλíα ta biblia - knihy, svitky) je soubor starověkých textů, které křesťanství a zčásti i judaismus považují za posvátné a inspirované Bohem. Proto se nazývá také Písmo svaté (lat. Scriptura sacra nebo Scriptura sancta) nebo krátce jen Písmo. Přezdívá se jí také Kniha knih. Křesťanská bible se skládá ze dvou částí, které se označují jako Starý a Nový zákon.

Ačkoliv nejstarší části Starého zákona snad pocházejí až z 9.−12. století před naším letopočtem, bible jako celek, jak ji známe dnes, je výsledkem dlouhého procesu kanonizace. Výběr i uspořádání jednotlivých knih nebylo kritické, dokud se psaly na samostatné svitky, kdežto ve vázané knize (kodexu) už muselo být přesně určeno. Vznik pevného kánonu židovské bible se obvykle klade do počátku 2. století. Nejstarší doklad kánonu Nového zákona je patrně tzv. Muratoriho fragment, jehož text se klade do počátku 3. století. Oficiální křesťanský kánon snad vyhlásil z podnětu císaře Konstantina I. tzv. Nikajský ekumenický koncil 20. května 325 ve snaze sjednotit různé náboženské proudy.

Bible je nejpřekládanější a nejvydávanější knihou, první Gutenbergovo vydání z roku 1452 je první tištěnou knihou na Západě. První český překlad celé bible vznikl kolem roku 1360.

Biblistika

Biblistika je souhrnný název pro různé obory, které se zabývají zkoumáním a výkladem bible. Vedle teologů se na něm podílejí také archeologové, historici, jazykovědci, sociologové, literární vědci, filosofové a další. Vznikla jako součást křesťanské teologie, ale jak rostl podíl jiných vědeckých disciplin, postupně si získala větší nezávislost a často i kritický odstup. Od reformace se pěstovala odděleně v katolické a v protestantských církvích, zhruba od poloviny 20. století je stále více ekumenická a významně se podílí na sbližování křesťanských církví.

Desatero

Desatero, Desatero přikázání, Desatero Božích přikázání či dekalog (z řeckého δέκα deka deset + λόγoς logos slovo, hebrejsky עשרת הדיברות‎‎ Deset slov) považují židé a křesťané za příkazy (přikázání), které Bůh dal lidem jako směrnici pro způsob života. Podle Starého zákona předal Bůh dvě desky s přikázáními na hoře Sinaj do rukou Mojžíšových. Přikázání jsou v Bibli vyjmenována dvakrát; poprvé v knize Exodus, podruhé v knize Deuteronomium.

Dějiny forem

Dějiny forem (něm. Formgeschichte) je metoda literární kritiky biblických textů, která se snaží určit jejich literární druhy, původní určení a účel či "zasazení do života" (něm. Sitz im Leben). Rozlišuje například liturgické texty, básně a písně k různým příležitostem, vyprávění, dokumenty, dopisy, povzbuzení a napomenutí, podobenství, pořekadla a přísloví a podobně. Užívá se hlavně k rozboru textů, které vznikaly postupně a předávaly se ústním podáním, jako je například kniha Genesis nebo evangelia.

Elohista

Elohista je jedním z několika hypotetických autorů 5 Knih Mojžíšových a některých dalších biblických knih. Žil pravděpodobně v 9.–8. století př.n.l. v severním izraelském království.

Evangelium podle Lukáše

Evangelium podle Lukáše (zkratka L nebo Lk) je třetí kniha v pořadí Nového zákona, nejdelší ze čtyř kanonických evangelií. Spolu s Matoušovým a Markovým evangeliem patří mezi tzv. synoptická evangelia. Lukášovo evangelium i Skutky apoštolů, které na ně navazují, jsou věnovány jistému Teofilovi, aby si mohl učinit přesnější obraz o věcech, o kterých již slyšel mnoho nejednotných zpráv (Lk 1, 1 (Kral, ČEP).

Exegeze

Exegeze (řecky ἐξηγεῖσθαι vyvádět ven) je kritické zkoumání jakéhokoli textu, zvláště ale náboženského, jako např. Bible, Talmudu, Midraše, Koránu atd. Exegeta je odborník na exegezi. Samotné slovo exegeze znamená vytažení významu daného textu. Někdy se klade jako protiklad k eisegezi, tedy vkládáním vlastního výkladu do daného textu. Exegeze se tak snaží o objektivní přístup k textu, eisegeze o subjektivní. V našich podmínkách se nejčastěji mluví o biblické exegezi.

Genesis

Genesis (hebrejsky בְּרֵאשִׁית‎‎ Berešit, značka Gn nebo Gen, případně 1M), též První kniha Mojžíšova, je první knihou hebrejské i křesťanské bible. Kniha je součástí židovské Tóry, která je křesťany označována jako Pentateuch neboli Pět knih Mojžíšových, první části židovského Tanachu, křesťany označovaného Starý zákon.

Genesis pojednává o mytickém pojetí nejstarších dějin lidstva od stvoření světa po patriarchy Abraháma, Izáka a Jákoba. Obsahuje řadu známých příběhů, jako jsou například stvoření člověka (Adam a Eva), vyhnání z ráje, Kain a Ábel, Noe a potopa, Babylonská věž, Sodoma a Gomora, obětování syna Izáka nebo vznik dvanácti izraelských kmenů.

Hermann Gunkel

Hermann Gunkel (23. května 1862, Springe - 11. března 1932 Halle) byl německý luteránský teolog a biblista, zakladatel kritické metody dějin forem (Formgeschichte).

Hermeneutika

Hermeneutika (z řeckého herméneuein = vykládat, překládat, vyložit) je filologická a filosofická nauka o metodách správného chápání a výkladu textů, zejména náboženských (exegeze), právních (výklad práva) a filosofických. V širším významu se používá i pro výklad uměleckých děl (Wilhelm Dilthey), případně i porozumění struktury lidského bytí na světě (Martin Heidegger).

Hermeneutika se jako věda rozvinula teprve až se vznikem písma. Moderní hermeneutika stojí na filozofech 18. a 19. století, náznaky hermeneutických postupů však lze vysledovat i u řady jiných myslitelů, od starověkého Řecka (Platón, Aristoteles), přes křesťanskou středověkou Evropu (Augustin, Tomáš Akvinský) až po rozvoj moderních věd a disciplín jako je hermeneutika náboženství.

Hermeneutiku nelze zaměňovat s esoterickou naukou zvanou hermetika.

Jahvista

Jahvista je jedním z několika hypotetických autorů 5 Knih Mojžíšových a některých dalších biblických knih. Žil pravděpodobně kolem 10.-9. století př.n.l. v jižním judském království.

Kniha Jozue

Kniha Jozue (hebrejsky יהושע‎‎, Jehošu'a), je šestá kniha v biblickém kánonu Starého zákona. Je v ní popsáno dobývání „Zaslíbené země“ a následné rozdělování země na podíly, tedy doba okolo 14.–12. stol. př. n. l. Autorství knihy je tradicí přisuzováno izraelskému vojevůdci Jozuemu, nástupci Mojžíše.

Kniha je zařazena za Tóru (Pentateuch), v hebrejském kánonu mezi Přední proroky, v křesťanských kánonech mezi knihy dějepisné knihy.

Kniha Micheáš

Kniha Micheáš (zkratka Mi, hebrejsky מיכה Micha) je starozákonní prorockou knihou. Tradicí je kniha připisována izraelskému prorokovi Micheášovi, který působil ve stejné době, jako Izajáš a Ozeáš. Kniha má povzbudit v dobách bojů s asyrskou velmocí, vyjadřuje hrozby i zaslíbení a naději v příchod Mesiáše.

Biblická kritika nicméně ukázala, že text knihy je složen z mnoha vrstev, které pocházejí z rozmezí 8. až 3. stol. př. n. l.

Konjektura

Konjektura (lat., domněnka, výklad, od con:icio, domnívám se) je obecně domněnka, hypotéza.

V textové kritice znamená opravu nesrozumitelného nebo porušeného místa v textu slovem nebo tvarem, který není v žádném dostupném pramenu či rukopise doložen. Protože by neuvážené užívání konjektur mohlo vést k libovolnému pozměňování textu, hledají se obvykle ještě důvody, které mohly písaře k takové chybě svést, například podobnost písmen nebo fakt, že v nejstarších rukopisech se text psal bez mezer a interpunkce; písař tedy mohl snadno spojit dvě slova nebo naopak slovo nesprávně rozdělit. V hebrejských rukopisech kromě toho chybělo punktování, tj. značky pro samohlásky. Písař také mohl méně běžné slovo, které třeba ani neznal, zaměnit běžnějším. Tak by i současný opisovač (nebo automatický korektor) mohl místo „konjektura“ napsat „konjunktura“, což by patrně nedávalo smysl.

Kritika

Kritika (z řeckého krinein a kritiké techné, umění rozlišovat a posuzovat) znamená jako činnost hodnocení, posouzení, ocenění. Protože je to zejména v moderní době činnost velmi významná, existuje v některých oborech zvláštní profese, například literární kritik, a zvláštní literární žánr, který se také nazývá kritika.

Mojžíš

Mojžíš (hebrejsky מֹשֶׁה‎‎, Moše, vykládáno jako „z vody vytažený“) je jednou z nejvýznamnějších postav izraelského národa a Starého zákona. Podle Bible to byl náboženský a vojenský vůdce, starozákonní prorok a vykladač zákona, kterému je tradičně připisováno autorství Tóry – prvních pěti knih Tanachu: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. Tyto knihy jsou souhrnně označovány jako Pentateuch či Pět knih Mojžíšových. Je mu též připisováno autorství knihy Jób. Mojžíš žil pravděpodobně okolo 15.–13. století před naším letopočtem. Podle Davida Ganse se narodil roku 2368 od stvoření světa, což odpovídá roku 1394–1393 před naším letopočtem, a zemřel roku 2488 od stvoření světa, což odpovídá roku 1274–1273 před naším letopočtem. Pocházel z kmene Lévi a měl bratra Áróna a sestru Mirjam.

Někteří badatelé zastávají názor, že Mojžíšova existence není historicky doložena. Podle zastánců tohoto názoru chybějí v Egyptě či na Sinaji důkazy, které by potvrzovaly události, jež jsou popsány v knize Exodus, zvláště pak ty, které popisují otroctví Izraelitů a jejich odchod z Egypta do zaslíbené země pod vedením Mojžíše. Tento postoj však lze zastávat pouze za cenu popření historicity Bible, případně jejich určitých částí.

Postavu Mojžíše jako proroka uznává několik světových náboženství – například judaismus, islám, křesťanství, mormonismus, bahaismus i moonismus.

Robert Estienne

Robert Estienne [robér eťjen], latinsky Stephanus (1503, Paříž – 7. září 1559, Ženeva), byl francouzský humanista, překladatel, lexikograf a tiskař 16. století, který pracoval na zdokonalení Erasmova vydání biblického textu a jeho kapitoly poprvé rozčlenil na verše.

Rudolf Bultmann

Rudolf Bultmann (20. srpna 1884 Wiefelstede, Oldenburg – 30. července 1976 Marburg) byl německý luterský teolog a biblista, představitel školy dějin forem (Formgeschichte) a autor projektu demytologizace a existenciálního výkladu Nového zákona.

Starý zákon

Starý zákon (v některých překladech Stará smlouva) je delší a starší část Bible. Jedná se původně o sbírku posvátných židovských knih, kterou přejalo z židovství vzniklé křesťanství. Vzhledem k tomu, že tuto sbírku užívají jak židé, tak různé proudy křesťanství, nepanuje v mnoha otázkách shoda – ani v tak základních, jako je rozsah či název sbírky.

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.