Baroko

Baroko či barok je umělecko-kulturní směr, který vládl v Evropě17. a 18. století. Vznikl v Itálii a rozšířil se po celé Evropě a v jejích koloniích. Charakteristickými znaky baroka jsou dynamika – snaha o vyjádření pohybu, emotivnost až citová vypjatost, bohatost tvarů i zdobnosti a velkolepost.

Výraz původně snad z port. pérola barroca – perla nepravidelného tvaru, byl původně posměšný, později se vžil jako běžné označení. Slovem baroko se pak označuje i toto období.

Ikona zvuku Poslechnout si článek · info

Tato zvuková nahrávka byla pořízena z revize data 12. května 2017, a nereflektuje změny po tomto datu.
Více namluvených článků • Nápověda

Původ názvu

Nejpravděpodobnější výklad slova baroko je, že pochází z portugalštiny, výraz perles baroques se pro perly nepravidelného tvaru používal již počátkem 16. století. Ve středověké logice se tak označovalo vše nabubřelé, nesprávné a směšné. V sedmnáctém století je zaznamenáno užití termínu „barokní“ ve významu „tordovaný“ (kroucený). Podobně jako označení mnoha jiných slohů bylo však i baroko pojmenováno až zpětně a i v tomto případě mělo toto dodatečně používané označení pejorativní přídech. V druhé polovině osmnáctého a v devatenáctém století bylo pro baroko často používáno také hanlivého označení: „sloh copový“, případně „sloh parukový“.

Charakteristiku baroka jako pozdního, krouceného a pravidla překračujícího slohu použil ve dvacátých letech dvacátého století historik umění Vojtěch Birnbaum při formulaci tzv. „barokní teorie“.

Vývoj

Vznik baroka

Michelangelo, Giudizio Universale 02
Michelangelova freska Posledního soudu, jedno z děl předznamenávající baroko

Základní rysy barokního umění už jsou geneticky uloženy v renesančním umění, protože baroko je rozšířením a domyšlením renesančních uměleckých tendencí. V jistém smyslu však baroko zároveň znamená popření renesance, protože v sobě obsahuje komponentu vycházející v podstatě ze středověkého křesťanského myšlení. Tato komponenta se výrazně projevila především po Tridentském koncilu. Vedlo k ní to, že se renesance, jak v umění tak ve filosofii velice rychle po dosažení jakéhosi pomyslného vrcholu kolem roku 1520 začala určitým způsobem vyčerpávat, což vedlo ke vzniku tzv. manýrismu. Ten si liboval v grotesknosti, hravosti, optických klamech atp. Vznik baroka je překonáním tohoto stavu, protože byl (mj. právě Tridentským koncilem) formulován jasný a srozumitelný myšlenkový program, jímž je v podstatě obroda křesťanství. Proto se také v této souvislosti často o tzv. protireformaci hovoří jako o „katolické reformaci“. Jasné vytyčení a formulování cílů se vzápětí projevilo i ve vytvoření pevného a relativně konzistentního uměleckého jazyka, který obecně nazýváme barokem. Nejvýraznějším představitelem uměleckého přechodu směrem od renesančního umění k manýrismu a baroku je Michelangelo Buonarroti.

Rozšíření a hlavní rysy

Estasi di Santa Teresa
Berniniho Extáze sv. Terezy, jedno z nejvýznamnějších děl baroka

V průběhu 17. a 18. století se baroko rozšířilo do celé Evropy a v rámci Ruska i do Asie, v podobě tzv. sibiřského baroka. Proniklo do všech uměleckých a životních projevů (architektura, výtvarné umění, literatura, divadlo, hudba). Byl to poslední univerzální a jednotný umělecký styl celé Evropy. Většina tvůrčích podnětů vyšla z Itálie, následovalo Německo, Rakousko, Francie a Nizozemí.

Příznačné je stírání hranic mezi architekturou, plastikou a malbou s cílem vytvoření jednotného společného účinku. Německé dějiny umění zde velmi trefně hovoří o tzv. „Gesamtkunstwerku“, což lze česky přeložit jako „celostní umění“. Malba se stává iluzionistickou. V architektuře předstírá plastické prvky – architektura používá malbu napodobených stavebních prvků (klenby, žebra, pilastry)[2] ke zvýšení působivosti, plastika nechce vystupovat jako ojedinělé umělecké dílo, ale podřizuje se celku a doplňuje malbu (drapérie). Významně se uplatňuje ornamentální štukatura. Baroko obecně dává přednost asymetrickým formám, vyklenutým a vydutým zaoblením, nadsazeným proporcím, prostorově rozvinutým gestům, efektním perspektivám (využití souhry architektury a malby). Výrazným prvkem barokního umění je pohyb. Zatímco renesanční umění je z tohoto hlediska statické, jeho ideálem je stavba vybudovaná na půdorysu kruhu, pak baroko je dynamické a jeho ideálem je ovál či elipsa. Barokní stavbu, sochu, kašnu atp. je nutné vnímat v pohybu – obcházet. Barokní stavby také byly vědomě komponovány k obcházení, ke stálému objevování nových pohledových os, k rafinované hře se světlem, s krajinou. Zatímco klasicismus (včetně tzv. barokního klasicismu) reprezentují „nekonečné“ pohledy do dáli (Versailles), pak barokní architektura je komponována také na pohledových osách, ovšem tam, kde klasicismus cítí „nekonečný výhled“, umisťuje baroko tzv. „point de vue“, jakýsi úběžník pohledu – sochu, letohrádek, kapli – a je tak rafinovanější a také intimnější.

Pozdní baroko a vyznívání slohu

Fragonard, The Swing
Fragonard: Houpačka, hravě smyslný rokokový motiv

Podle některých výkladů baroko končí již na přelomu 17. a 18. století. V Českých zemích je to velmi dobře patrné po roce 1721 a 1729, kdy došlo k blahoslavení a svatořečení nejvýznamnějšího českého barokního světce Jana Nepomuckého. Proces, který tehdy probíhal, lze opsat biblickým podobenstvím o soli, která ztratila slanost, neboť zde vskutku dochází k velmi dobře patrné ztrátě vědomí původního zacílení a poslání. Burcující baroko se tak mění v „usměvavé“ rokoko, které už se spíše než nebeskými věcmi zabývá vlastními prožitky.

Nejvýznamněji k této proměně došlo ve Francii, kde jsou také projevy poživačného rokoka nejvýraznější. Ve střední Evropě je však asi opravdu lepší mluvit o pozdním baroku, neboť zde nedochází k tak výrazné proměně. Pozdní baroko je virtuózní podobou slohu, kterou například v architektuře reprezentuje náš Kilián Ignác Dientzenhofer, v malbě Václav Vavřinec Reiner či Cosmas Damian Asam. Tato nesmírně silná a ještě stále velmi barokní kultura svou sílu definitivně ztrácí až hluboko po polovině 18. století, kdy pozdní baroko postupně nahrazuje strohý vídeňský klasicismus.

Oblasti umění

St Peter's Square, Vatican City - April 2007
Svatopetrské náměstí v Římě, monumentální architektonicko-urbanistické barokní dílo

Architektura

Raně barokní architekturu reprezentují ředitelé nejvýznamnější stavby té doby, svatopetrského chrámu, Giacomo della Porta, Jacopo Barozzi da Vignola – také autoři vzorového jezuitského chrámu Il Gesù, a Carlo Maderno, jehož sloup před bazilikou Panny Marie Sněžné inspiroval stavbu nesčetných mariánských sloupů.

Nejvýznamnějšími barokními architekty je pak trojice Italů: architekt (také malíř a sochař) Gian Lorenzo Bernini, Francesco Borromini a Guarino Guarini. Na tyto vrcholné italské architekty navazuje řada dalších významných italských i zaalpských architektů. Především Pietro da Cortona, Filippo Juvarra, Johann Bernhard Fischer von Erlach, Johann Lukas von Hildebrandt, Balthasar Neumann, a také rozvětvená rodina Dientzenhoferů, jejíž dva členové, otec Kryštof a syn Kilián Ignác, působili převážně v Českých zemích. Dalšími významnými architekty působícími v Českých zemích jsou Jan Blažej Santini-Aichel, Giovanni Battista Alliprandi a František Maxmilián Kaňka.

  • projev monumentality: snaha ohromit člověka, důraz na citovost až exaltovanost, vnitřní napětí, patos, nadsázka
  • kostely měly působit jako obraz nebe přenesený na zem, paláce a zámky reprezentovaly bohatství a moc
  • půdorysem staveb byla elipsa nebo průniky elips (nekonečno)
  • častý architektonický prvek: kopule, putto
  • drahé materiály: zlato, vzácná dřeva, barevné mramory

Malířství

K významným barokním malířům patří Caravaggio, Diego Velázquez, Peter Paul Rubens, Rembrandt van Rijn, Giovanni Battista Tiepolo, Pietro da Cortona, Pieter Claesz nebo Andrea Pozzo. V českých zemích působili především Karel Škréta, Petr Brandl a Václav Vavřinec Reiner.

Sochařství

Apollo and Daphne (Bernini)
Bernini: Apollón a Dafné

Základním znakem barokního sochařství jsou rozevláté šaty. Takřka synonymem barokního sochařství je již jednou zmiňovaný Gian Lorenzo Bernini. Tento Ital svým slohotvorným významem prakticky závazně určil podobu barokní sochy. Na něj do jisté míry navazují takřka všichni ostatní barokní sochaři, včetně našeho nejvýznamnějšího sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Druhým nejvýznamnějším českým sochařem je pak Ferdinand Maxmilián Brokoff, který však reprezentuje spíše klasičtěji chápané sochařství a je tak do jisté míry Braunovým sochařským protikladem. Na mostech se objevuje socha nového patrona Jana Nepomuckého.

Hudba

Za nejvýznamnějšího skladatele barokní hudby bývá považován Johann Sebastian Bach, jehož smrt (1750) se kryje s datem, jež bývá někdy považováno za konec barokní éry. Přidat k němu lze například „slunného Itala“ Antonia Vivaldiho, tvůrce mnoha barokních oratorií Georga Friedricha Händela nebo Claudia Monteverdiho. Z českých tvůrců se rozhodně sluší zmínit Adama Michnu z Otradovic, Bohuslava Matěje Černohorského a především nejvýznamnějšího z nich: Jana Dismase Zelenku.

Barokní kázání

Barokní kázání se vyznačuje květnatou mluvou. Nejčastějšími stylovými prostředky jsou opakování (repetitio) a hromadění epitet, symbolů a emblémů, alegorií a metafor. Bajky a pohádky zprostředkovávají ponejvíce morální učení. Kromě toho se užívá přirovnání a pořekadel. Jejich forma a myšlenková struktura není na rozdíl od dřívějších kázání pevně daná. Mnoho kazatelů užívá narážky nejen na Bibli, ale též na antická díla, z nichž se také často přímo cituje.

Na konci 16. století se z kázání stává hromadný sdělovací prostředek, který může s pomocí knihtisku ovlivňovat veřejné mínění. Mění se také záměr kazatelův, k teologickému poselství se v kázání druží také poselství politické.[zdroj?] Církve tohoto potenciálu kázání využívaly; katolická církev zavedla pro kněze závazek kázat jako povinnost na Tridentském koncilu. Spektrum témat bylo velmi široké.

Španělsko

Násilná rekatolizace, centralizace státu a klasicismus komplexu El Escorial byly vzorem pro model iberské architektury po celé 17. století. Je to architektura, ve které je výraznější hierarchizace jednotlivých prvků díky plastickému zpracováni stěn s použitím různých materiálů. Takhle se baroko dostává i do Španělska. Nejvíce se ale projevuje dále ode dvora. V 18. století se v Granadě klasické prvky obohacují o dekorativní prvky, kterých hlavním představitelem je Francisco Hurtado Izquierdo.

Odkazy

Reference

  1. http://whc.unesco.org/en/list/859
  2. Baroko [online]. www.artslexikon.cz [cit. 2016-05-04]. Dostupné online.

Literatura

  • KALISTA, Zdeněk: Tvář baroka. Praha : Garamond, 2005. ISBN 80-86379-90-6
  • KITSON, Michael: Barok a Rokoko. Praha : Artia, 1972.
  • NEUMANN, Jaromír. Český barok. Praha: Odeon, 1969.
  • Umění renesance a baroku. Praha : Odeon (Larousse), 1970.
  • VÁLKA, Josef: Manýrismus a baroko v české kultuře 17. a 1. pol. 18. století. Studia Comeniana Historica VIII, 1987, s. 155-213.

Související články

Externí odkazy

Umělecký sloh
Předchůdce:
manýrismus
17. století– I. polovina 18. století
Baroko
Nástupce:
rokoko
Barokní architektura v Česku

Barokní architektura tvoří velice významnou fázi vývoje architektury na území dnešní České republiky. V českých zemích se barokní sloh projevoval přibližně od 1. poloviny 17. do 3. čtvrtiny 18. století, přičemž největšího rozmachu dosáhl na počátku 18. století.

Barokní sloh značně ovlivnil podobu české krajiny. Barokní památky představují nejpočetnější a nejsouvislejší dochovanou vrstvu českého památkového fondu. Česká barokní architektura se díky své obsáhlosti a výjimečnosti stala samostatným uměleckohistorickým pojmem a je považována za nedílnou součást evropského kulturního bohatství. V období vrcholného baroka v první třetině 18. století dokonce české země stanuly v čele evropských uměleckých výbojů, kdy byl v Čechách mistrně dovršen tzv. dynamický či radikální barok Francesca Borrominiho a Guarina Guariniho v osobách Jana Blažeje Santiniho-Aichela a obou Dientzenhoferů.V českých zemích byla podoba baroka značně určena vítězstvím katolické strany po neúspěšném, převážně protestantském, českém stavovském povstání a v sakrální architektuře tak zůstalo snad výhradně spojeno s katolickou církví, která byla v letech 1627–1781 jedinou povolenou křesťanskou denominací v Čechách a na Moravě (tam až od roku 1628).Vedle několika původem českých barokních architektů jich mnoho pocházelo z ciziny či bylo potomky v Česku usazených cizinců. Velká část z nich byla italského původu, někteří však pocházeli i z Bavorska, Rakouska nebo Francie.

Barokní hudba

Období hudebního baroka je obvykle kladeno do rozmezí let 1600 až 1750. Jedná se však pouze o orientační vymezení.

Clam-Gallasův palác (Praha)

Clam-Gallasův nebo také Clam-Gallasovský palác je významná barokní palácová stavba v Praze na Starém Městě, situovaná ve významné centrální poloze na tzv. královské cestě. Palác má číslo popisné 158-I a tvoří bloku nároží ulic Husova (č.o. 20), Mariánského náměstí (č.o. 3) a ústí ulice Linhartská. Ze zadní strany na něj navazují domy v Karlově ulici a na Malém náměstí.

Dějiny umění

Dějiny umění je pojem zpravidla používaný pro dějiny výtvarného umění, kterými se zabývá stejnojmenný vědní obor (též nazývaný kunsthistorie). K oborům tohoto umění patří tradiční malířství, sochařství, architektura a umělecké řemeslo, nové formy moderního umění zdůrazňující kontext a tvůrčí proces rámec čistě výtvarného umění často přesahují. Ostatními uměleckými obory se zabývají dějiny literatury, divadla, filmu ap.

Periodizace dějin umění podle století neodpovídá normálnímu dělení na století, protože stylu vždy nějakou dobu trvá než se prosadí, nebo svým významem nezapadá do století, v němž jeho díla formálně vznikala. Podle konzervativního pojetí začíná modernismus klasicismem, podle převažujícího až impresionismem, resp. postimpresionismem a symbolismem. V umění se vždy mezi sebou střídají dynamické a statické styly. Po dynamickém baroku následoval statický klasicismus. Ve vnitřním členění slohu je začátek a vrchol statický, zatímco konec je dynamický.

Původní pojetí historiků umění dávalo důraz na osobnosti umělců. Moderní věda, k jejímž hlavním zakladatelům patří zejména Johann Joachim Winckelmann, sleduje širší stylové proudy a jejich vztah ke kulturní a společenského prostředí.

Klasicismus

Klasicismus je umělecký směr, který se inspiruje především antickými vzory a zdůrazňuje střízlivý rozum, uměřenost a jasný, pravidelný řád. Vznikl v polovině 17. století jako reakce na citové až vášnivé baroko a odtud se rozšířil do celé Evropy a napodoboval to, co bylo zachováno, tedy architekturu a sochy. Tato první fáze klasicismu se někdy také nazývá barokní klasicismus, protože se zde barokní prvky mísí s prvky klasicistními. Historicky se toto období řadí ještě do kultury baroka. Následující rokoko se od klasicismu do značné míry odvrací. Nový nástup klasicismu (také louis-seize či sloh Ludvíka XVI.) přinesl osvícenský absolutismus (josefinismus), kdy se klasicismus stal slohem osvícenských panovnických dvorů, a Velká francouzská revoluce, v níž se rozšířil také k bohatým měšťanům. Pro další vlnu klasicismu, již přinesl Napoleon Bonaparte a napoleonské války, se užívá označení empír (z franc. empire, císařství).

Ve druhé polovině 19. století se klasicistní architektura stala slohem běžné městské výstavby a ve 20. století se několikrát vrátila jako výraz pevnosti a síly i jako sloh diktátorských a totalitních režimů. Pro toto období od poloviny 19. století se v českých zemích obvykle používá název neoklasicismus, který ovšem v anglické a francouzské literatuře často znamená totéž co klasicismus.

Klasická hudba

Klasická hudba (nezaměňovat s pojmem klasicistní hudba), někdy také vážná hudba, je široké a dosti nespolehlivé označení pro evropskou hudební tradici a hudební formy z ní odvozené, do níž se dnes řadí zejména období renesance, baroka, klasicismu a romantismu. Je charakteristická pro západní kulturu. Mimoevropské kultury nevyvinuly žádnou hudební tradici srovnatelnou s evropskou klasickou hudbou.

Moderní vážná hudba se vyznačuje nepřístupností pro posluchače a nabouráváním klasických schémat.

Komárov (okres Tábor)

Obec Komárov (německy Komarau) se nachází v okrese Tábor v Jihočeském kraji. Žije v ní 124 obyvatel. Komárov je malá vesnice v oblasti mezi Soběslaví a Bechyní na vyvýšeném místě na okraji bývalých bažin. Patří do oblasti Soběslavských Blat, pro kterou je typická architektura tzv. selského baroka. Roku 1995 byl Komárov vyhlášen vesnickou památkovou rezervací.

Lyrická poezie

Lyrika je literární druh, který nemá název, je to druh poezie vyslovující básníkovy pocity, jeho úvahy, myšlenky a nálady, upřednostňující monologické vyjádření v první osobě. Lyrika nezachycuje časovou následnost událostí, své téma rozvíjí v časově souběžných obrazech. Lyrika většinou neobsahuje děj, byť může obsahovat některé epické prvky jako jsou náznak děje, postava a prostředí.

Slovo „lyrika“ je odvozeno z rasismuského divného původu pojmenování veršovaného zpěvu doprovázeného hrou na lyru (lyrika melé = lyrou doprovázené verše).

Mazelov

Mazelov je obec ležící v okrese České Budějovice v Jihočeském kraji, zhruba 7,5 km zsz. od Lomnice nad Lužnicí, 11 km jihozápadně od Veselí nad Lužnicí a 18 km severovýchodně od Českých Budějovic. Žije zde 204 obyvatel.

Mažice

Mažice (německy Maschitz) jsou obec v okrese Tábor v Jihočeském kraji. Žije zde 123 obyvatel. Vesnice se nachází v oblasti Soběslavských Blat, pro kterou je typická architektura tzv. selského baroka. V roce 1995 byly vyhlášeny vesnickou památkovou rezervací.

Jméno Mažice nejspíše pochází od mazlavé půdy – rašeliny. Její ložisko se nachází severně od obce a po desetiletí docházelo k její těžbě, která se zastavila až v roce 1980. Do té doby bylo v okolí vytěženo na 1,7 mil. tun rašeliny z plochy cca 400 ha. Od té doby je plocha po těžbě využívána k zemědělským účelům. Dnes se na zbytcích ložiska nachází přírodní rezervace Borkovická blata s naučnou stezkou a jejich sousedství přírodní památka Veselská blata.

Národní galerie v Praze

Národní galerie v Praze (zkráceně jen Národní galerie, zkratka NG) je státní organizace spravující největší sbírku výtvarného umění v Česku. Galerie vznikla ze soukromě iniciované obrazárny, která od konce 18. století veřejně vystavovala původně zapůjčené obrazy, současný charakter získala v 1. polovině 20. století. Umění ze svých sbírek vystavuje ve stálých expozicích a pořádaných výstavách v několika budovách v Praze i mimo ni, které jsou všechny významnými kulturními památkami.

Ponědrážka

Obec Ponědrážka se nachází v okrese Jindřichův Hradec v Jihočeském kraji. Žije zde 78 obyvatel. Na západním okraji obce se nachází Ponědrážkovský rybník.

Rokoko

Rokoko (z francouzštiny-rocaille) je umělecký sloh, který představoval další vývoj baroka v letech 1735 až 1770/1790. Zatímco ve Francii má rokoko charakter samostatného slohu, následujícího po období výrazného baroka, v prostředí střední Evropy, kde plynule navazuje na baroko, je chápání rokoka jako samostatného slohu sporné. Vhodnější je používat pro střední Evropu termín pozdní baroko.

Selské baroko

Selské baroko je stavební sloh lidové architektury, který se uplatnil převážně v jižních Čechách během 19. století. I když vychází z klasicistní a barokní architektury, jedná se o naprosto svébytný sloh. Objevuje se v době, kdy skutečné baroko bylo už minulostí. Nejstarší památky selského baroka pocházejí z 20. let 19. století, vrchol byl asi v 60. letech.

Voluta

Voluta (latinsky volutus = svinutý) je spirálovitý motiv různých soustav výzdoby, který konstrukčně vychází z Archimédovy spirály. Tento motiv je v architektuře využíván od pravěku v mnoha různých formách, polohách a způsobech umístění. Nejčastěji byl využíván v sestavě hlavic, palmet a ant v iónském sloupovém řádu a korintském sloupovém řádu a v sestavě volutového štítu.

Zálší (okres Tábor)

Zálší (německy Salschi) je obec v jižní části okresu Tábor. Je součástí oblasti Soběslavská Blata, v těsné blízkosti se nachází významná přírodní chráněná lokalita Borkovická Blata. Žije zde 249 obyvatel.

Zámek (stavba)

Zámek je rozsáhlá, umělecky bohatě zdobená, velkolepá budova, která sloužila šlechtickým rodům a později též členům velkoburžoazie jako reprezentativní a pohodlné sídlo. Množství zámků vychází ze základů hradní a někdy také klášterní koncepce, liší se však tím, že většinou postrádá opevnění. Tento článek pojednává pouze o zámcích coby obytných budovách ve smyslu architektonickém a historicko-uměleckém na území Evropy.

České baroko

České baroko představuje specifickou podobu barokní kultury, jak se vytvářela v českých zemích v 17. a 18. století a doznívala v lidovém umění ještě dlouho potom. Časově se více či méně kryje s dobou pobělohorskou.

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.