Ariánství

Ariánství či arianismus je křesťanský teologický a christologický směr, odsouzený Prvním ekumenickým sněmem v Níkaji roku 325 jako hereze – odchylné učení, jež popírá božství Ježíše Krista. Název pochází ze jména alexandrijského kněze Areia (latinsky Arius, cca 260336). Ariánské učení, že Ježíš Kristus je stvořená bytost, spolu s Duchem svatým podřízená Bohu Otci, dostalo v raném středověku politický význam: jako je Kristus (církev) a Duch svatý (vzdělanost) podřízen Otci, je také církev plně podřízena panovníkovi jakožto otci. V této podobě ariánství převládalo u germánských kmenů až do 7. století a jeho politická stránka znovu oživla v boji o investituru ve vrcholném středověku.

THE FIRST COUNCIL OF NICEA
První nikajský koncil, který odsoudil ariánské učení

Učení

Areios se někdy kolem roku 318 dostal do teologického sporu s alexandrijským biskupem Alexandrem o povaze vztahu Syna k Otci. Alexandros z Alexandrie Areiovo učení označil za herezi, Areia a jeho stoupence vyloučil z alexandrijské církve a ve dvou dopisech (Dopis všem biskupům a Dopis Alexandrovi ze Soluně) zveřejnil nejdůležitější teze jejich nauky.

V Dopise všem biskupům Alexandros označuje za ariánskou herezi následující teze:

„Bůh nebyl vždy Otcem, ale bylo, kdy Bůh Otcem nebyl. Boží Slovo nebylo vždy, ale vzniklo z ničeho. Jsoucí Bůh učinil z nejsoucího toho, který nebyl. Proto také bylo, kdy Syn nebyl. Byl totiž stvořen a učiněn.“

„Slovo není Otci co do své podstaty (úsia) podobno, není skutečným Slovem a skutečnou Moudrostí, neboť nesdílí tutéž přirozenost s Otcem; náleží ke stvořeným věcem a jen v přeneseném smyslu se nazývá ‚slovem‘ a ‚moudrostí‘, protože i ono vzniklo ve vlastním Božím Slově a v Boží Moudrosti, v níž Bůh učinil veškerenstvo i jeho.“

„Takové Slovo může podstoupit změnu, tak jako vše, co je nadáno Slovem. Je cizí, odlišné a oddělené od Boží usie a Otec je pro Syna neviditelný. Slovo Otce dokonale a přesně nepoznává ani jej dokonale nemůže vidět. Syn totiž nezná ani svou usii, jaká je. Byl totiž učiněn kvůli nám, aby nás Bůh stvořil skrze něho jako svým nástrojem; nevznikl by, kdyby nás Bůh nechtěl učinit.“

Na závěr uvádí část debaty, kterou s ariány vedli:

„Někdo se jich zeptal, zda může Boží Slovo podléhat změně, tak jako se změnil ďábel. A oni měli odvahu říct: Ano, může. Má totiž přirozenost, která umožňuje změnu, protože vznikl a byl stvořen.“[1]

Odsouzení

První ekumenický sněm v Níkaji (325) arianismus odsoudil. Schválil tzv. Nicejské vyznání víry, které vztah Syna k Otci vyjádřilo obraty „Syn je soupodstatný s Otcem“ a „Syn je z podstaty Otce“ a ariánskou herezi odsoudilo v anathematech: „Všeobecná církev vylučuje ty, kteří tvrdí, že ‚bylo, kdy Syn nebyl‘, ‚nebyl, dříve než byl zrozen‘ a ‚vznikl z nejsoucího‘, a dále ty, kteří říkají, že Boží Syn je z jiné hypostaze nebo podstaty či že byl stvořen či že se může změnit.“

Učení Areia z Alexandrie podpořili někteří významní biskupové – zvláště Eusebios z Kaisareie a Eusebios z Níkomédeie – v Palestině, Sýrii a Malé Asii, kteří sice ve všech bodech nesouhlasili s Areiem, ovšem zastávali podřízený neboli subordinační model Trojice. Teologické spory o povahu vztahu Syna k Otci pokračovaly po koncilu v Níkaii diskusemi právě mezi skupinou teologů kolem obou Eusebiů (tzv. eusebiány) na jedné straně a na druhé straně Athanasiem z Alexandrie. Ten vystřídal Alexandra po jeho smrti r. 328 v úřadě alexandrijského biskupa a zastával odlišný model Trojice, založený na rovnosti hypostazí Otce, Syna a Ducha v Trojici. V teologických sporech, trvajících téměř po celé 4. století, mezi sebou soupeřily tyto dva způsoby pochopení Trojice. Na druhém ekumenickém koncilu, Prvním konstantinopolském (381) zvítězila představa tří rovných hypostazí či osob v Trojici.

Oblasti působení ariánského křesťanství

Ariánství se šířilo i po svém odsouzení sněmem v Nikaji. Sám císař Konstantin, který Nikajský sněm svolal, nezastával vůči ariánství důsledné stanovisko, v roce 335 Areia rehabilitoval a na konci života se nechal pokřtít ariánským knězem. K ariánství se přiklonil i jeho syn Constantius II. a později císař Valens.[2]

Ariánské křesťanství se šířilo i jako nové náboženství kmenů, které přicházely na území Římské říše: když velká skupina Gótů v roce 375 přes Dunaj vstoupila do Římské říše, ariánům nakloněný Valens trval na tom, aby přijali křesťanství – Gótové tak přijali ariánství. Vandalové vedení králem Geiserichem přijali ariánství při svém pobytu v Hispánii od gótských misionářů a po svém příchodu do Libye (r. 429) a jejím ovládnutí zde založili Vandalské křesťanské ariánské království.

V Konstantinopoli převažovalo ariánské vyznání až do nástupu císaře Theodosia, který dva dny po svém příjezdu propustil ariánského biskupa Konstantinopole a nahradil ho vůdcem zdejší menšinové katolické obce. V roce 380 vydal dekret, v němž postavil arianismus mimo zákon.[3]

„Je našim přáním, aby všechny národy, jimž tak shovívavě a milostivě vládneme, vyznávaly pevně víru, již učil Římany svatý Petr, jehož učení se nám zachovalo, a jež nyní představuje pontifex damašský a Petr, biskup alexandrijský, muž apoštolské svatosti. Dle apoštolských učedníků a nauky evangelií věříme v jediné božství Otce, Syna i Ducha svatého, jež stejnou měrou velebíme ve svaté trojici. Stoupence této nauky nazýváme katolickými křesťany a soudíme, že všichni ostatní jsou blouznivci a pomatenci, jež označíme neblahým pojmem kacíři. Prohlašujeme, že jejich shromáždění si nadále nemohou činit nárok na ochranu chrámů. Krom odsouzení božskou spravedlností nechť se připraví na tvrdé tresty, jež se naší moci, svěřené nám božskou prozřetelností, na ně zlíbí uvalit.“

—z dekretu Theodosia I. z r. 380 [4]

Politické důsledky

Politické a mocenské uspořádání společnosti se v raném středověku odvozovalo z teologických představ a panovník se chápal jako pozemský otec. Nauka o podřízenosti Syna a Ducha svatého jednomu Otci pak přirozeně znamenala, že církev i vzdělanost je jednoznačně podřízena panovnické moci, že biskupové jsou dvořany nebo vazaly místních vládců a musí jim sloužit. V této podobě arianismus jako politickou teorii své moci přijali germánští vladaři raného středověku, také zásluhou biskupa Wulfily, a ustupovali od něho jen velmi neochotně. Frankové přestoupili ke katolictví po roce 498 (496 byl pokřtěn Chlodvík I.), Vizigóti na Pyrenejském poloostrově opustili ariánství až křtem krále Rekkareda v roce 587.

Pozdější odezvy

Jednoduchá a logická představa jednotného Boha, jemuž je všechno podřízeno, přitahovala ty, kdo o Bohu a božství přemýšleli racionalisticky. Naopak obtížná a paradoxní nauka většiny křesťanských církví o sice jediném Bohu, ale fungujícím v triádě Boží Trojice, účinně brzdila přirozený sklon k antropomorfní představě Boha jako absolutního panovníka. Udržovala také povědomí, že křesťanský Bůh je tajemství,[5] které nelze proniknout rozumovou spekulací.[6][7]

Odpor k Trojiční nauce oživl během reformace nejprve v Polsku – Faustus Socinus v roce 1604 – a pak i v Německu. Antitrinitáři, jak si tito odpůrci říkali, argumentovali často Biblí, kde se slovo Trojice vůbec nevyskytuje a Písmo zřetelně naopak podporuje výhradnou jedinečnost v jediné osobě, tedy monoteistické kořeny křesťanství. Biblické texty podporující Trojiční teologii se nachází v několika ojedinělých verších spíše pouze v náznacích.[8][9][10] Odpůrci trojičního pohledu byli, jako kacíři, v historii ostře pronásledováni protestanty i katolíky.[11][12]

V moderní době učení o Trojici odmítají např. unitáři, kristadelfiáni, Svědkové Jehovovi, řada denominací z letničního hnutí a nemnoho dalších moderních netrojičních křesťanských skupin.

Z hlediska světonázoru a vztahu k jiným vírám se křesťanství naukou o Trojjediném Bohu výrazně odchýlilo od společně sdílených nauk s jinými abrahámovskými náboženstvími, jako je např. judaismus[13][14] a islám[15], pro které je myšlenka trojí a přitom jediné podstaty Boha nepřijatelná.

Odkazy

Reference

  1. Urkunden zur Geschichte des Arianischen Streites 318-333, hrsg. von H. G. Opitz, Berlin-Leipzig 1934 (in: Athanasius Werke, Band 3, Teil 1, Lieferung 1)
  2. Jan Burian: Římské impérium (Svoboda, Praha, 1994)
  3. Terry Jones, Alan Ereira: Barbaři (Mladá Fronta, 2008, ISBN 978-80-204-1803-6)
  4. Gibbon, E: Úpadek a pád římské říše, 3, 27, i - přeložila Jana Jašová pro knihu Barbaři (Terry Jones, Alan Ereira, Mladá Fronta, 2008, ISBN 978-80-204-1803-6)
  5. http://www.pastorace.cz/index.php?typ=texty&sel_char=&sel_tema=21&sel_podtema=127&sel_text=156
  6. Archivovaná kopie. www.proglas.cz [online]. [cit. 2011-06-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-10-28.
  7. http://www.vira.cz/Texty/Tema-tydne/Buh-je-tajemstvi.html
  8. Archivovaná kopie. www.zelo.cz [online]. [cit. 2011-06-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-11-20.
  9. Archivovaná kopie. matonick.signaly.cz [online]. [cit. 2011-06-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-10-31.
  10. http://www.ksolomouc.cz/logos/clanok/trojice
  11. http://www.evangelicaloutreach.org/michael-servetus.htm
  12. http://www.rozhlas.cz/leonardo/clovek/_zprava/michael-servetus-kudy-tece-krev--194030
  13. Archivovaná kopie. zod.reformace.cz [online]. [cit. 2011-06-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-03-03.
  14. http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/rannislovo/_zprava/290362
  15. http://pavelkolar.blog.idnes.cz/c/127870/Mala-exkurze-do-arabskeho-sveta.html

Literatura

Související články

Externí odkazy

4. století

4. století je období mezi 1. lednem 301 a 31. prosincem 400 našeho letopočtu. Jedná se o čtvrté století prvního tisíciletí.

Alarich II.

Alarich II. (esp. Alarico, lat. Alaricus) (457 – srpen 507 Vouillé) byl od roku 484 až do své smrti vizigótským králem. Byl synem krále Euricha.

Byl ariánského vyznání, ale katolíky toleroval. Vizigótské říši vládl od roku 484. Roku 506 nechal sestavit Alarichův breviář (Breviarium Alaricianum), což byla sbírka římských práv a zákonů. Snažil se dodržovat smlouvu s Franky, kterou uzavřel jeho otec, nicméně franský král Chlodvík I. chtěl získat gótská území na jihu Galie a tak si našel záminku k válce v Alarichově ariánství. Pomoc od Theodoricha Velikého byla neúčinná. V roce 507 se Frankové pod vedením Chlodvíka a Gotóvé pod vedením Alaricha střetli v bitvě u Vouillé. Gótové byli poraženi a král Alarich II. byl v bitvě zabit, údajně samotným Chlodvíkem.

Apollinaris z Laodiceje

Apollinaris z Laodiceje (též Apollinarios) (310 – 390) byl biskup v Laodiceji (Latakia) v Sýrii a zakladatel apollinarismu.

Jako lektor církevní obce v Laodiceji byl roku 361 zvolen nikajskou stranou biskupem. V ariánské krizi podporoval homoúsiánskou pozici v prostředí, které velmi nahrávalo ariánství. To způsobilo, že byl s hlavním odpůrcem ariánství, Athanasiem, ariánskou stranou exkomunikován.

Apollinaris hájil ve svých spisech křesťanství proti novoplatónskému filozofovi Porfyriovi a římskému císaři Julianovi. Tyto spisy prozrazují jeho filozofické vzdělání, přepsal např. velkou část bible do klasické řecké formy. Přátelil se s Athanasiem, s Basilem z Caesareje udržoval písemný kontakt a v roce 373 nebo 374 patřil mezi jeho žáky též Hieronymus (Jeroným).

Nakonec se odloučil od učení Prvního nikajského koncilu tvrzením, že božství a lidství nemohou být v osobě Ježíše Krista spojeny. Namísto toho sám učil, že Ježíš měl pouze lidské tělo, avšak božskou mysl.

Apollinariovou naukou se zabývalo vícero církevních synod (375 a 382 v Římě, Alexandrijská synoda roku 378, První konstantinopolský koncil roku 381). Tyto synody Apollinariovo učení odsoudily.

Basileios Veliký

Svatý Basileios z Kaisareie, krátce Basil (v ruštině Vasil), zvaný též Veliký nebo Filosof (kolem 330 Kaisareia – 1. ledna 379 tamtéž) patří mezi nejvýznamnější řecké raně křesťanské teology 4. století, kteří jsou označováni jako kapadočtí otcové (vedle Basileia mezi ně patří též sv. Grégorios z Nazianzu a Basileiův bratr, sv. Grégorios z Nyssy). Kappadočtí otcové, kteří jsou řazeni mezi mladší církevní otce, významně prospěli k všeobecnému prosazení nikájského dogmatu o božské Trojici ve východní církvi (proti arianismu) a díky svému klasickému vzdělání je zpřístupnili přijatelnější literární a rétorickou formou. Východní i západní církev jej uctívá jako svatého.

Burgundi

Burgundi patřili mezi východogermánské kmeny, které sídlily původně na baltském pobřeží mezi ústím Odry a Visly. Ve 3. století je prameny zachycují ve středním Poohří a na území pozdější Lužice. Počátkem 5. století překročili spolu s dalšími kmeny limes romanus na Rýnu a vtrhli do Galie. Kolem roku 413 založili říši, která se rozkládala kolem města Wormsu (Wormská říše je známá ze středověkého eposu Píseň o Nibelunzích) a Mohuče. Ta byla v letech 435–437 zničena Huny.

Roku 443 usadil římský vojevůdce Flavius Aetius Burgundy v okolí Ženevského jezera. Jejich úkolem se stalo bránit římskou říši před Alamany, kteří tehdy sídlili na území dnešního jihozápadního Německa. Roku 457 obdrželi Burgundi status římských foederátů. V té době se však burgundská říše osamostatnila. Burgundská aristokracie postupně splynula s římskou, odlišovalo je však vyznání, neboť Burgundi byli ariáni. Později král Sigismund (516–524) přestoupil ke katolictví a ke konverzi přinutil také zbývající ariánské obyvatelstvo.

Roku 500 byli Burgundi poraženi franským králem Chlodvíkem, ale uchovali si ještě samostatnost. Teprve za vlády Chlodvíkových synů bylo Burgundsko po dlouhých bojích roku 534 dobyto a připojeno k franské říši. Později, v dobách oslabení ústřední moci, se stalo jedním z dílčích království franské říše.

Jejich jazyk, germánská burgundština, zanikl kolem roku 700.

Damasus I.

Svatý Damasus I. (asi 304, pravděpodobně v Hispánii – 11. prosinec 384) byl papež katolické církve od 1. října 366 do 11. prosince 384. Papežem se stal v neklidné době uprostřed vnitrocírkevních sporů.

Ekumenický koncil

Ekumenický koncil (řec. οἰκουμένη obydlený svět) neboli všeobecný sněm je setkání biskupů (koncil) celé církve na celém světě. Pojem celá církev je vykládán pravoslavím tak, že zahrnuje všechny orthodoxní církve v plném spojení mezi sebou navzájem, zatímco katolická církev vyžaduje krom toho plné společenství s římskou církví, tj. s papežem (kán. 336–341 CIC 1983).

Eusebios z Kaisareie

Eusebios z Kaisareie (asi 265 – 30. května 339), nazýván též Eusebius Pamphili (žák Pamfilův), byl biskupem v palestinské Kaisareii a je považován za otce církevních dějin. Ve svých Církevních dějinách (Historia ecclesiastica) se zabývá dějinami rané církve. Využil starší nedochované dílo Hegesippova; Eusebios v Církevních dějinách cituje mnoho jinde nedochovaných pramenů.

Eusebios z Nikomédie

Eusebios z Nikomédie († 341) byl jeden z nejvlivnějších křesťanských biskupů první poloviny 4. století a jeden z hlavních představitelů ariánství. Působil v maloasijské Nikomédii, tehdy sídelním městě římských císařů ve východní polovině římské říše.

Eusebios byl nejprve biskupem v Berytu (dnešní Bejrút) ve Fénicii, později v letech asi 318 – 339 v Nikomédii a posléze přesídlil do Konstantinopole, kde v letech 339 až 341 zastával úřad patriarchy. Těžil ze svého vlivu na císaře Constantina I. a na jeho syna, Constantia II., s nimiž byl vzdáleně spřízněný. Sám pak před smrtí pokřtil císaře Constantina v květnu 337.

Jak uvádí Areios i historik Filostorgios, Eusebios byl žákem Lúkiana z Antiochie. Na Prvním nikajském koncilu (325) se zasazoval, aby nebyl odsouzen Areios. Zde také formálně podepsal Nicejské vyznání, avšak krátce nato byl poslán do exilu. Z něj byl kvůli svému vlivu na císařovu sestru Constantii brzy povolán zpět. Nadále se systematicky zasazoval ve prospěch Areia a ariánů v alexandrijské diecézi. Během svého působení v Konstantinopoli pokřtil Góta Wulfilu, křesťanského misionáře mezi Germány a překladatele Bible do gótštiny.

Bývá často zaměňován se svým současníkem téhož jména, Eusebiem z Kaisareie.

Eusebius z Vercelli

Svatý Eusebius z Vercelli (kolem roku 283, Sardinie – 1. srpna 371, Vercelli) byl první bezpečně doložený biskup na území dnešní severní Itálie a přední představitel boje proti ariánství. Je uctíván jako světec katolické církve. Jeho svátek se slaví 2. srpna.

Julius I.

Julius I. byl papežem mezi lety 337 a 352.

Liberius

Liberius (zemřel 24. září 366) byl papežem katolické církve od 17. května 352 (podle Catalogus Liberianus 22. května) do 24. září 366.

Marek (papež)

Svatý Marek I. (Marcus, Mark) byl 34. papežem katolické církve. Jeho pontifikát trval osm měsíců a 20 dnů, od 18. ledna 336 do 7. října téhož roku.

Nikaia

Nikáj (též Nicaea, Nikaia, řecky Νίκαια a latinsky Nicaea) je historické město v Anatolii v dávné Bithýnii a v dnešním Turecku, které je známo především jako místo konání dvou ekumenických koncilů starověké křesťanské církve. Současné moderní město nese turecký název İznik a proslavilo se jako dřívější středisko fajánské keramiky. Ve městě žije asi 15 000 obyvatel.

První konstantinopolský koncil

První konstantinopolský koncil (květen – 9. červenec 381), který většina církví uznává jako druhý ekumenický koncil, svolal císař Theodosius I., aby podpořil Nicejské vyznání a vypořádal se po půlstoletí rozporů s ariánskou kontroverzí. Koncil krom toho Nicejské vyznání doplnil o další věroučné výroky týkající se božství Ducha svatého.

Roku 380 se císařové Gratianus a Theodosius I. rozhodli svolat koncil, který by se postavil stále silnému ariánství a který by také rozhodl v případu konstantinopolského biskupa Maxima Kynika. Koncil se sešel v květnu následujícího roku a zúčastnilo se ho 150 biskupů, všichni z východní části říše.

Koncilu postupně předsedali Timotheos I. z Alexandrie, Melétios z Antiochie, Grégorios z Nazianzu a Nektarios. Koncil zvolil Grégoria (Řehoře) Naziánského konstantinopolským patriarchou, ten však několik měsíců nato rezignoval a uvolnil toto místo Nektariovi.

Maximos byl odsouzen a Melétios z Antiochie ustanovil za biskupa Konstantinopole Grégoria z Nazianzu. Po Melétiově náhlém úmrtí předsedal Grégorios koncilu až do příjezdu Acholia, který měl předložit požadavky papeže. Ten požadoval, aby byl Maximos poslán do exilu a aby koncil zakázal přesunu biskupů z jednoho místa na druhé. Když však dorazil na koncil Timotheos z Alexandrie, označil ustanovení Grégoria konstantinopolským biskupem za neplatné. Grégorios rezignoval na svůj úřad a za konstantinopolského biskupa byl zvolen Nektarios, dosud katechumen.

Koncil schválil čtyři disciplinární kánony. První z nich je namířen proti ariánství a různým ariánským sektám. Druhý omezuje moc biskupů na území jejich diecéze. Třetí kánon ustanovuje konstantinopolský biskupský stolec na druhé místo co do cti a důstojnosti. Poslední z těchto kánonů odsuzuje Maxima a jeho následovníky. Tři z těchto kánonů měly oslabit pozici Alexandrie. Pátý a šestý kánon přijala synoda, která se sešla v Konstantinopoli roku 382. Sedmý kánon je vytržen z listu, který konstantinopolská církev poslala Martyriovi z Antiochie.

První nikajský koncil

Níkajský (též nicejský) koncil svolal císař Kónstantínos v roce 325 do maloasijského města Nikaia. Jedná se o první ekumenický koncil - shromáždění biskupů křesťanské církve. Na sněm přijeli biskupové především z východní poloviny Římské říše, sněmu se osobně neúčastnil biskup sídlící ve městě Římě (papež), poslal ovšem své zástupce.

Koncil se zabýval sporem o nauku Areia z Alexandrie (srv. heslo ariánská hereze), který se týkal povahy Kristovy osoby a vztahu Božího Syna k Bohu Otci. Koncil odmítl výrazy "bylo, kdy Syn nebyl", "Syn není z jiné usie nebo hypostaze" a "(Syn) nebyl, dříve než byl zrozen", čímž se chtěl jasně vymezit proti Areiovi (či latinsky Ariovi) a jeho nauce. Na koncilu bylo zformulováno nicejské/nikájské vyznání víry, které především výrazy "Syn je soupodstatný s Otcem" a "Syn je z Otcovy podstaty" znovu arianismus odmítlo.

Dalším z výsledků koncilu byla shoda církví na způsobu výpočtu data pro slavení Velikonoc. Tyto svátky, kdy se připomíná smrt Kristova a slaví jeho zmrtvýchvstání, má ústřední místo, a církev proto považovala za důležité Ježíšovo vzkříšení slavit ve stejnou dobu.

Silvestr I.

Silvestr I. (také Sylvestr) byl 33. papežem katolické církve, která jej uctívá jako svatého. Jeho pontifikát trval od 31. ledna 314 do 31. prosince 335. Za jeho pontifikátu si katolická církev upevnila své postavení ve světě, kterého se již nikdy nemusela vzdát. Je osmým nejdéle vládnoucím papežem (21 let, 11 měsíců a 1 den).

Vandalové

Vandalové byli germánský kmen, jazykově patřící k východogermánské skupině indoevropské jazykové skupiny, pocházející údajně ze Skandinávie či břehů okolo Baltského moře. Hovořili vandalštinou. Jejich sídla jsou doložena v 1. století n. l. mezi Odrou, horní Vislou a pohořím Sudety, především na území dnešního Slezska. Určité stopy zanechali ve 2. století n. l. také na území Slovenska.

Witterich

Witterich (španělsky Witerico, portugalsky Viterico) (565? - 610 Toledo) byl vizigotský král v Hispánii, Septimanii a Galicii v letech 603 až 610.

První zmínky o Witterichovi jsou z doby, kdy se spiknul s arianským biskupem Sunnou z Méridy, aby obnovil ariánství ve vizigótské říši. Za toto spiknutí byl biskup Sunna poslán do vyhnanství, co se stalo Witterichem není známo. V roce 602 bylo Witterichovi svěřeno velení armády k odražení Byzantinců, ale své pozice v čele vojsk využil k tomu, aby získal vlivné lidi z armády i z řad vizigótských šlechticů, kteří byli v opozici vůči Leovigildově dynastii. Na jaře roku 603, kdy mělo po zimním období dojít k vyhnání Byzantinců, tak s vojsky zaútočil na královský palác v Toledu, kde zajal mladého krále Liuvu II., uvěznil ho v toledské kobce, a nechal mu utnout pravou ruku, (podle vizigótské tradice, mohl vládnout jen tělesně zdravý král) Po té Witterich nechal Liuvu odsoudit a někdy mezi 12. červnem a 7. srpnem roku 603 popravit. Sám pak byl zvolen novým králem.

Za jeho vlády Vizigóti bojovali z Byzantinci. Podle Isidora ze Sevilly za jeho vlády neměly vizigótské boje výrazné úspěchy. Ve dvanáctém roce své vlády, král Theuderich II. poslal biskupa Aridiuse Lyonse s konstáblem Eborinem požádat Wittericha o ruku jeho dcery Ermenbergy. Witterich vyslancům ruku své dcery přislíbil. V roce 606 Ermenberga přijela za Theuderichem do v Chalon-sur-Saône, ale regentka, královna a babička Brunhilda s Theuderichovou sestrou Teudilou (nebo Teudilanou) neměly Ermenbergu v oblibě a tak v roce 607 ji Theuderich zostudil tím, že ji posílal zpět bez jejího věna. Tím proti sobě popudil Wittericha, který sestavil alianci s Theudebertem II., Chlotharem II. a Agilulfem z kmene Langobardů k tažení proti Theuderichovi. Pro jejich vzájemnémý strach z Theudericha, jejich aliance neměla úspěch. Podle Fredegara "Theuderich dostal vítr z této aliance, ale choval se k ní s naprostým opovržením."V dubnu 610 byl Witterich během banketu zavražděn frakcí katolických šlechticů. Jeho tělo táhli potupně ulicemi Toleda. Byl pohřben beze cti. Katoličtí šlechtici pak prohlásili novým králem Gundemara, vévodu z Narbonne.

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.