Židovský kalendář

Židovský kalendář (hebrejsky לוח השנה‎‎, luach ha-šana, "deska roku", "tabule roku"; zkráceně luach „deska“, „tabule“) je lunisolární, tzn. měsíce jsou počítány podle Měsíce a roky podle Slunce. Letopočet se datuje od stvoření světa, latinská zkratka je AM (Anno Mundi). Všechny měsíce židovského kalendáře začínají novem, respektive objevením prvního srpku nového měsíce, rok a letopočet se pak mění prvního dne měsíce tišri. Ve starověku byl nový měsíc vyhlašován na základě svědectví o pozorování. Kalendář založený na přesných výpočtech se začal používat od poloviny 4. století a dnes platný židovský kalendář zůstal nezměněný od 10. století.

Rozdělení roku

Běžný rok má 12 měsíců. Měsíc trvá buď 30 dní (tzv. plný, מלא‎‎ male) nebo 29 dní (tzv. „umenšený“, חסר‎‎ chaser). Měsíce nisan, sivan, av, tišri, ševat a během přestupného roku adar I. jsou vžy „plné“; ijar, tamuz, elul, tevet a adar II. vždy „umenšené“. Počet dní u měsíců chešvan a kislev se mění. Roky tak mohou mít 353 dní, případně 354 nebo 355 dnů. Období mezi 1. nisanem a 1. tišri trvá vždy 177 dní. Den začíná a končí západem slunce. Den se dělí na hodiny (שעה‎‎, ša'a, ša'ot), které nemají po celý rok stejnou délku, ale jsou dvanáctinami denní nebo noční části dne (שעות זמנייות‎‎, ša'ot zmanijot). Hodina se pak dále dělí na díly (חלק‎‎, chelek, chalakim) a díly na „okamžiky“ (רגע‎‎ rega, rega'im). Týden se skládá ze sedmi dnů, jež jsou označovány řadovými číslovkami (první, druhý atd.); pouze sedmý den má samostatné jméno: šabat.

Přestupný rok

Lunární rok je o jedenáct dní kratší, než sluneční, měsíc nisan se tak každým rokem přibližuje k zimě. Protože ale nisan musí vždy připadnout na začátek jara, vkládá se dvakrát za sedm let (respektive sedmkrát za 19 let) mezi měsíce adar a nisan 13. měsíc, adar II., hebrejsky אדר שני‎‎ adar šeni. Tento rok je nazván ibur (עיבור‎‎, dosl. „obtěžkán“). V devatenáctiletém cyklu se jedná vždy o roky 3, 6, 8, 11, 14, 17 a 19. Tato praxe byla prováděna již za dob druhého chrámu. Přestupný rok může trvat 383, 384 nebo 385 dní.

Měsíce židovského kalendáře
pořadí hebrejsky transkripce počet dnů svátky poznámky
1 נִיסָן nisan 30 v Tanachu nazýván aviv a nisan
2 אִיָּר / אייר ijar 29 v Tanachu nazýván ziv
3 סִיוָן / סיון sivan 30 Šavu'ot
4 תַּמּוּז tamuz 29 půst 17. tamuzu
5 אָב av 30
6 אֱלוּל elul 29
7 תִּשׁרִי tišri 30 v Tanachu nazýván etanim
1. tišri se mění letopočet
8 מַרְחֶשְׁוָן / מרחשוון chešvan nebo marchešvan 29 30 Sigd v Tanachu nazýván bul
9 כִּסְלֵו / כסלוו kislev 29 30 Chanuka
10 טֵבֵת tevet 29
11 שְׁבָט ševat 30 Tu bi-švat
12 אֲדָר א׳ (adar I) 0 nebo 30 Purim katan Adar I se vkládá pouze v přestupném roce
אֲדָר ב׳ adar (II) 29 V přestupném roce se označuje adar II, jinak jen adar
Celkem (nepřestupný rok) 353 354 355
Celkem (přestupný rok) 383 384 385

Solární cyklus

Kromě devatenáctiletého (malého) měsíčního cyklu (מחזור קטן‎‎ machzor katan, מחזור הלבנה‎‎ machzor ha-levana) existuje i solární (velký) cyklus (מחזור גדול‎‎ machzor gadol, מחזור החמה‎‎ machzor ha-chama), trvající 28 let. Každých dvacet osm let vyjde slunce přesně v tentýž den v týdnu a tutéž hodinu, jako na začátku cyklu. Během ranní modlitby se říká zvláštní požehnání slunce, birkat ha-chama.

Stanovení začátku roku

Nový rok (Roš ha-šana) začíná vždy 1. tišri. Délky měsíců chešvan a kislev jsou proměnné tak, aby nový rok připadl na novoluní, avšak je několik výjimek, tzv. דחייות‎‎ dechijot (odsunutí), které mohou vyžadovat zpoždění oproti novoluní až o dva dny:

  • Roš ha-šana nesmí připadnout na středu, pátek nebo neděli, aby Jom kipur nepřipadl na pátek nebo neděli (neboť pak by došlo ke kolizi se Šabatem) nebo Hošana raba na Šabat (neboť pak by nebylo možné vykonávat rituály s ní spojené).
  • Pokud molad (מולד‎‎, dosl. „zrození“; přesný okamžik, kdy nastává astronomické novoluní) připadne na poledne nebo na pozdější dobu, je Roš ha-šana odložen na následující den.
  • Třetí dechija je zvláštní, neboť odsouvá nový rok o dva dny, a to z důvodu, pokud molad připadne na úterní odpoledne (a odsunout Roš ha-šana na středu je nemožné), je nový rok posunut o dva dny na čtvrtek.
  • Pokud molad měsíce tišri po přestupném roce připadne na pondělí 9:32:43 (a později), je vyhlášení nového roku posunuto na následující den – pokud by byl totiž proveden zpětný výpočet odečtením třinácti předchozích moladů, došlo by k tomu, že molad předcházejícího měsíce tišri byl v úterý v poledne nebo později. Roš ha-šana by tak začínal ve čtvrtek a tím pádem by celý rok trval 382 dní, což je ovšem příliš málo. Je tedy možné posunout Roš ha-šana o jeden den, aby měl přestupný rok minimální počet dní, tj. 383. Tato dechija je používána jen velmi řídce.
Jsou čtyři nové roky. Prvního nisanu je nový rok králů a svátků. Prvního elulu je nový rok pro desátek ze skotu a bravu. Rabi El'azar a rabi Šim'on, jej stanovují na prvního tišri. Prvního tišri je nový rok roků, pro propouštění a jubilejní roky, pro určování (obřezaných a neobřezaných stromů) a desátek z plodin. Prvního švatu je nový rok stromů podle Bejt Šamaj, avšak Bejt Hilel jej stanovují na patnáctý švat.
— Mišna Roš ha-šana 1:1

Fixace kalendáře do současné podoby

Fixace kalendáře probíhala pravděpodobně již během počátku poexilního období, kdy byla dřívější, biblická jména měsíců nahrazena názvy vesměs babylónského původu. Dále probíhala snaha o fixaci ustanovení Roš ha-šana na určité dny, tato byla ovšem završena až v 1. – 2. stol. o.l. Po dlouhá staletí byl židovský kalendář ustanovován v Jeruzalémě, po jeho zničení pak patriarchou v Izraeli. Vyhlašování novoluní se řídilo podle očitých svědků a jejich rozhodnutí bylo následně systémem poslů a signálů oznamováno židům žijícím v diaspoře. Kvůli prodlevě se svátky začaly v diaspoře slavit o den déle, než v Izraeli samotném (s výjimkou Roš ha-šana a Jom kipur). Rovněž i vyhlašování přestupného roku se řídilo podle dozrávání ječmene v Izraeli.

Ve 4. století ale byla situace židů žijících v Erec Jisra’el natolik kritická, že patriarcha Hilel II. stál před zásadním rozhodnutím, zdali si má ponechat ve svých rukách moc a vědomost vyhlašovat novoluní (a tím riskovat, že s perzekucí židovstva v Izraeli toto zanikne) nebo ustanovit kalendář tak, aby mohl být přestupný rok a novoluní vyhlašováno po celém světě bez ohledu na pravomoc patriarchátu. Hilel II. se v roce 358/9 rozhodl pro druhou možnost a ustanovil devatenáctiletý cyklus, podle kterého jsou určovány přestupné roky dodnes, zároveň došlo k úpravám dechijot více méně do podoby, v jaké je známe dnes. Definitivní podoba kalendáře byla stanovena až v 10. století v gaonském období.

Odkazy

Literatura

  • NEWMAN, Ja'akov; SIVAN, Gavri'el. Judaismus od A do Z. Praha: Sefer, 1992. 285 s. ISBN 80-900895-3-4.

Související články

Externí odkazy

Adar

Adar (hebrejsky: אֲדָר‎‎; z akkadského adaru) je šestý měsíc občanského a dvanáctý měsíc biblického židovského kalendáře. Jedná se o zimní měsíc, který trvá 29 dní. Jelikož je židovský kalendář lunární, dochází k tomu, že se adar každoročně posunuje směrem blíže lednu. Tím by ovšem došlo k tomu, že měsíc nisan by nepřipadl na březen–duben a tudíž by nepřipadl na začátek jara. Časový posun je proto kompenzován dvakrát za sedm let vložením třináctého měsíce, který je nazýván adar šeni („druhý adar“ či „adar II.“) nebo též ve-adar („a adar"). Podle gregoriánského kalendáře připadá jak měsíc adar, tak druhý adar na únor-březen.

Anno Mundi

Anno Mundi (AM „v roce světa“ - latinsky) odkazuje na kalendář počítaný od stvoření světa.

Příkladem může být židovský kalendář, který uvažuje, že stvoření světa se odehrálo roku 3760 př.n.l. Je založen na kronice Seder Olam Rabbah rabína Jose Ben Halafty z 2. století n.l. Rok 2007 n.l., před Roš Hašana, je 5767 rokem židovského kalendáře.

AM byl také používán ranými křesťanskými letopisci. Středověký historik Beda Venerabilis určil datum stvoření na 18. března 3952 př.n.l.

Aetos Kosmou je korespondující koncept byzantsko-řeckého kalendáře, který používá jako datum stvoření 1. září 5509 př.n.l.

James Ussher (1654) datoval stvoření na 23. října 4004 př.n.l.

Spřízněn s tímto datem je kalendářní systém Anno Lucis zednářů, který přičítá k rokům po narození Krista dalších 4000 let a

Juliánský den, počítající dny uplynulé od poledne Greenwichského času (UT – univerzálního času nebo TT – terestriálního času) v pondělí, 1. ledna, 4713 př.n.l.

Datum počátku světa odvozené z římské martyrologie je 25. březen 5198 př. n. l.

Halacha

Halacha (hebrejsky הלכה‎‎, od הלך – chodit, kráčet – jít určitým způsobem, postupně nabývá na významu zvyk, obyčej, mrav, předpis, ustanovení) je celkový souhrn židovského náboženského práva, včetně biblického práva (613 přikázání) a pozdějšího talmudského a rabínského práva, jakož i zvyků a tradic. Halacha řídí nejen čistě náboženské (např. liturgické) praktiky a věrouku, ale také četné aspekty každodenního života, majetkové, civilní i trestní právo.

Kromě výše zmíněného může mít slovo halacha v samotné halachické literatuře následující významy:

V jazyce tanaitských škol se tímto termínem začal označovat zákon, předchozí ustanovení v daném konkrétním případě – precedenční právo – bez ohledu na způsob vytvoření. Každé toto ustanovení se nazývalo halacha, pl. halachot. Později se tímto termínem začaly označovat zákony, které neměly exegetický charakter – spíše měly charakter tradovaného zákona.

Stejně jako termín mišna i halacha označuje pouze tu část ústní tradice, která nemá exegetický charakter.

Judaismus

Judaismus je termín, který označuje (zhruba od 19. století) náboženství židovského národa – Izraele. Do té doby se v křesťanském prostředí používaly pro víru židů obraty jako „izraelitská víra“ (israelitischer Glauben), „židovská víra“ (jüdischer Glauben) nebo „mojžíšská víra“. Židé sami své náboženství označovali a označují jako emuna (víra) nebo da'at (náboženství). Moderní termín jahadut (židovství) se vztahuje spíše na kulturně-národnostně-náboženský celek (odvozen z německého Judentum). V této souvislosti je třeba rozlišit mezi judaismem jako náboženstvím, a židovstvím jako kulturně-nábožensko-nacionálním souborem, zahrnujícím historii, jazyk (hebrejština), zemi (státní útvar), liturgii, filozofii, umění, soubor etických zásad, náboženských praktik apod. Teologie judaismu slouží jako základ mnoha jiných náboženství včetně dvou nejrozšířenějších, křesťanství a islámu.

Kalendář

Kalendář (lat. calendarium, od calendae, původně svátky novoluní) je abstraktní systém pro členění času datováním a orientaci v čase v periodách dnů a delších v rámci roku. Jeho smysl a vznik je od nejstarších kalendářních systémů stejný – slouží organizaci života a spolupráce lidí v časovém rozsahu mezi jedním dnem a jedním rokem, zvláště pro účely společenské, náboženské, hospodářské a politické, zaznamenané v přehledu událostí. Jednotlivé periody jsou v kalendářních systémech obvykle označené pořadovým číslem, pojmenované nebo obojí.

Nepřesně se pod pojem kalendář zahrnuje i ročení (letopočet) s počítáním roků (let), např. juliánský a reformní gregoriánský kalendář, který mění právě ročení, nikoliv sám juliánský kalendář, tedy uspořádání dnů v roce.

V odvozeném smyslu je kalendářem také grafický rozvrh dní, týdnů a měsíců na určitý rok, například tištěný nástěnný a stolní kalendář, případně kalendář elektronický – anebo rozvrh událostí vůbec či svátků (včetně jmenin) umožňující plánovat. Protože v tištěných kalendářích bývala i četba pro široké vrstvy, označuje se jako kalendář také žánr lidového čtení.

Kiduš levana

Kiduš levana (hebrejsky קידוש לבנה‎‎, dosl. „posvěcení luny“) je židovský obřad, jehož stěžejní částí je recitace požehnání označovaného jako birkat levana (ברכת לבנה‎‎, dosl. „požehnání luny“) a nemá nic společného s požehnáním měsíce kalendářního (Kiduš ha-chodeš), které bylo ustanoveno Sanhedrinem k přesnému stanovení dat v kalendáři. Recituje se v období od novoluní až do úplňku.

Lunisolární kalendář

Lunisolární kalendář je kalendář, který spojuje dohromady princip kalendáře solárního a lunárního (slunečního a měsíčního), a snaží se tak kompenzovat nevýhody obou. To znamená, že délka měsíců odpovídá délce měsíčního cyklu (tj. přibližně 29,5 dne), zatímco délka roku se řídí rokem tropickým, tj. dobou, kdy se Slunce vrátí na své původní místo na ekliptice.

Příkladem použití lunisolárního kalendáře je čínský a židovský kalendář.

Aby bylo možné skloubit a spojit měsíční i sluneční cyklus, používají se tzv. „přestupné měsíce“. Praxe vychází ze skutečnosti, že každý lunární rok je kratší o cca 11,5 dne než rok solární. To znamená, že za tři roky se lunární cyklus zpozdí o 34,5 dne, což odpovídá přibližně jednomu měsíci. Proto se při tomto posunu vkládá většinou každý třetí rok (přesnou praxi je třeba ověřit u každého kalendáře zvlášť) jeden měsíc navíc. Přestupný rok má tedy 13 měsíců.

Ve starověku se o vsunutí přestupného měsíce rozhodovalo podle stavu obilí (zda již bylo připraveno pro žeň, či zda potřebovalo k dozrání ještě jeden měsíc), dnes se přestupné roky vypočítavají.

Ma'ariv

Ma'ariv (hebrejsky מעריב‎‎, soumrak), v sefardském[zdroj?] prostředí též arvit (hebrejsky ערבית, večerní) je židovská večerní modlitba. Vzhledem k tomu, že v judaismu den začíná soumrakem, jedná se tak o první modlitbu dne.

Mikve

Mikve (hebrejsky מקווה‎‎, doslova „sebrání“ nebo „shromáždění (vody)“), je židovská rituální lázeň.

Minjan

Minjan (počet, hebrejsky מניין‎‎ od slova מונה‎‎ mone, počítat) je společenství deseti dospělých židovských mužů (starších věku bar micva). Jedná se o minimální počet, bez něhož se nesmí konat žádná veřejná pobožnost. Toto opatření má uchránit židovské společenství před individualismem a zánikem. Zároveň židé věří, že v takovémto shromáždění přebývá šechina (Boží přítomnost).

Musaf

Musaf (hebrejsky: מוסף, dosl. přidaný, přídavný) je židovská modlitba ustanovená a recitovaná o šabatu a svátcích.

Ortodoxní judaismus

Ortodoxní judaismus je jedn z proudů judaismu, který v současnosti zastává zhruba 20–30 % světové populace židů.[zdroj?]

Pijut

Pijut (hebrejsky: פיוט) označuje židovskou poezii náboženského nebo inspirativního charakteru, která je důležitým prvkem bohoslužeb o svátcích. Jednotlivé liturgické texty (pijutim) vznikaly od časů Chrámu. Pijutim byly zpívány nebo recitovány během bohoslužeb. Většina z nich je v hebrejštině nebo aramejštině a vznikla na základě nějakého schématu básně, jako například akrostich sledující pořadí hebrejských písmen.

Prvním skladatelům (pajtanim) se v zemi Izraelské dařilo před jejím dobytím Araby – například Eleazar ben Kalir. Jejich pokračovatelé později tvořili jak ve Španělsku (Ibn Gabirol a Avraham Ibn Ezra), tak ve střední Evropě (např. rodina Kalonymus).

Reformní judaismus

Reformní judaismus, ve Velké Británii známý jako liberální judaismus, vznikl ve čtyřicátých letech 19. století v Německu. Za jeho zakladatele je považován Abraham Geiger, obyvatel Frankfurtu nad Mohanem, jenž v letech 1863 až 1870 působil jako obecní rabín.

18. století se neslo v duchu osvícenství, téměř v celé Evropě probíhaly revoluce (např. francouzská revoluce) a začínaly se projevovat první znaky nacionalismu. I tyto aspekty vedly ke vzniku progresivního judaismu. Existovaly společné znaky, například hebrejština ztratila své dominantní postavení při modlitbách a místo ní se začínalo kázat v národních jazycích.

Abraham Geiger byl spoluzakladatelem hnutí „vědeckého studia judaismu“, ke kterému sám přispěl. Věnoval se studiu biblických textů, podporoval liberální názor, že judaismus podléhá vývoji stejně jako civilizace. Ortodoxii pokládal za vyhrocenou a neestetickou. Jeho snahou bylo vymýcení všech znaků, jež by Židy odlišovaly od ostatních národů. Proto se zasadil o již výše zmíněné kázání v národních jazycích, odstranění odkazů na návrat na Sijón z knihy modliteb a přeformuloval některé modlitby, které již neodrážely obecnou víru (například historické označení Boha jako toho, kdo křísí mrtvé, jím bylo změněno na pramen věcného života). Podobně jako ostatní reformátoři podpořil myšlenku instrumentální hudby při synagogální bohoslužbě, na jeho popud začaly vznikat synagogy, které neoddělovaly muže od žen. Dokonce uznával některé druhy práce při šabatu. Ovšem zároveň se rázně postavil proti myšlence přesunutí šabatu na neděli a odmítal i návrh na zrušení obřízky.

Reformní judaismus se vytváří dodnes.

Sanhedrin

Sanhedrin (hebrejsky: סַנְהֶדְרִין‎, řecky: συνέδριον, synedrion, „rada“; nebo též San·he·drim [san-hi-drim, san-i-] /ˈsæn hɪ drɪm, ˈsæn ɪ-/) bylo shromáždění dvaceti tří nebo sedmdesáti jednoho soudců, jmenované v biblické zemi izraelské (Erec Jisra'el‎‎).

Velký Sanhedrin (sanhedrin gdola‎‎) byl nejvyšší soud starověkého Izraele. Skládal se ze 71 členů, konkrétně ze 69 starších nebo soudců, předsedy (nasi‎‎) a místopředsedy (av bejt din‎‎). Během období druhého Chrámu se Velký Sanhedrin scházel v chrámové komnatě v Jeruzalémě. Zasedal každý den s výjimkou šabatu a svátků. Kromě soudní funkce měl Velký Sanhedrin rovněž funkce blížící se dnešním zákonodárným sborům (vydával zákony, dohlížel a potvrzoval krále, rozhodoval spory mezi židovskými kmeny, soudil falešné proroky a rozhodoval o veleknězi). Dále existoval tzv. Malý Sanhedrin (sanhedrin ktana‎‎), jenž měl 23 členů. Ten měl pravomoc odsuzovat k hrdelním trestům.

Poslední závazné rozhodnutí Sanhedrinu je z roku 358, kdy byl přijat židovský kalendář. Sanhedrin byl rozpuštěn „v roce 425 obč. l. po smrti rabína Gamliela IV", a to v důsledku neustálé perzekuce ze strany císařské Římské říše. Po následující staletí proběhlo několik pokusů o obnovení této instituce, jako byl například Velký Sanhedrin svolaný Napoleonem I. Bonaparte či pokusy o obnovení Velkého Sanhedrinu po vzniku Izraele v roce 1948.Sanhedrin je zmíněn v evangeliích v souvislosti s procesem s Ježíšem Nazaretským, jeho následovníky a apoštoly.

Tanach

Tanach (hebrejsky תנ״ך‎‎) je akronym, kterým se v židovství označují posvátné spisy, které jsou součástí Bible (resp. Starého zákona). Jelikož jsou (na rozdíl od Nového zákona) psány hebrejsky, označují se někdy také jako hebrejská bible. Akronym Tanach vznikl z počátečních písmen názvů jednotlivých sbírek těchto spisů (t-n-k):

Tóra (תורה‎‎; Zákon, Učení), označovaná podle počtu knih, které obsahuje, někdy jako Chumaš (חומש‎‎; „Pětice“); v křesťanství jsou tyto spisy označovány jako Pentateuch (pětikniží);

Nevi'im (נביאים‎‎; Proroci);

Ktuvim (כתובים‎‎; Spisy).Tanach bývá někdy označován také jako Mikra (מקרא‎‎; „čtení“). Někdy se celek tanachu označuje prostě jako Tóra.

Šabat

Šabat (v latinizované podobě též sabat, přes jidiš též šábes; původně hebrejsky שבת‎‎ od kořene ש-ב-ת s významem ustat, odpočinout; česky sobota) je v judaismu a některých křesťanských kruzích sedmý den v týdnu, věnovaný odpočinku a upuštění od pracovní a všední činnosti. Šabat je nejdůležitější svátek v judaismu (o post nejvyššího se dělí s Jom kipur), jeho dodržování je nařízeno přímo Desaterem a v rabínské literatuře je brán jako pravzor všech svátečních dnů.

Štědrý den

Štědrý den, který připadá na 24. prosince, je posledním dnem přípravy na vánoční svátky. Ve středověku se někdy jednalo o poslední den roku, který začínal nejčastěji právě na slavnost Narození Páně 25. prosince. Se Štědrým dnem je spojeno množství předkřesťanských i křesťanských vánočních zvyků a pověr, například štědrovečerní večeře a rozsvěcování vánočního stromečku nebo pověra, že kdo se během dne postí, uvidí večer zlaté prasátko.

Štědrý den je vlastně chybný název. Po staletí byl vždy jen Štědrý večer, jakožto předvečer Narození Páně. A to zřejmě proto, že Židé počítají počátek dne od západu slunce a nikoliv od půlnoci. Proto narození Ježíše, který se narodil do židovského národa a víry, bylo slaveno na počátku dne narození, tedy po západu slunce 24.12. Štědrý den jako sváteční den vznikl vlastně omylem poslance Ivana Fišery na jaře 1990, který si toto neuvědomil a navrhl 24. prosinec jako státem uznaný svátek. Od té doby mají Češi a Slováci jako téměř jediní na světě na Štědrý den státem uznané volno. Podobně se i některé jiné církevní svátky slaví v předvečer.

Židovský způsob pohřbívání

Židovský pohřeb (hebrejsky קבורה‎‎, kvura) je podobně jako v jiných náboženstvích rituál, který slouží k poslednímu a důstojnému rozloučení se zesnulým, a to podle náboženských pravidel a předpisů (halacha).

Měsíce židovského kalendáře

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.