Černobylská havárie

Černobylská havárie je dosud nejzávažnější havárií v historii jaderné energetiky. V časných ranních hodinách v sobotu 26. dubna 1986 došlo během technické zkoušky v Černobylské jaderné elektrárně na severu Ukrajiny k abnormálnímu vzrůstu výkonu a následnému prudkému zvýšení tlaku páry v jaderném reaktoru typu RBMK-1000 ve 4. bloku elektrárny. V 01:23 moskevského času odhodila mohutná parní expanze víko reaktoru a vyústila v požár, sérii dalších explozí a roztavení reaktoru. Aktivní zóna reaktoru a související bezpečnostní systémy byly okamžitě zničeny nebo těžce poškozeny. Okolí reaktoru bylo kontaminováno radioaktivními úlomky grafitu a palivových tyčí.

Do atmosféry se uvolnil radioaktivní mrak, který postupoval západní částí Sovětského svazu, východní Evropou a Skandinávií do celé severní polokoule.[1] Byly kontaminovány rozsáhlé oblasti Ukrajiny, Běloruska a Ruska. Široké okolí elektrárny, včetně blízkého města Pripjať, bylo evakuováno a změněno v uzavřenou zónu. V období 1986–2000 došlo k přesídlení více než 350 000 lidí.[2] Budova reaktoru byla ještě v roce 1986 obestavěna železobetonovým sarkofágem, který měl zamezit další kontaminaci okolního prostředí. V letech 2010–2019 byl postaven nový kryt, který obklopuje ten původní.

Je obtížné přesně určit počet úmrtí způsobených událostmi v Černobylu – odhady se pohybují od 31 zemřelých (přímo při havárii a do tří měsíců po ní)[3] až po bezmála milion[4]. Dle Dany Drábové, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, se celkový počet lidí, kteří v důsledku havárie zemřeli nebo v budoucnosti mohou zemřít (z celkově postižených 500 tisíc), odhaduje na 4000.[5]

Příčin havárie bylo více: typ použitého reaktoru RBMK, nevhodně provedený pokus a nedostatečná kompetence personálu. K rozsahu následků přispěly nepřipravenost a nevhodné kroky v krizovém postupu řešení následků havárie. Černobylská havárie je jednou ze dvou jaderných havárií ohodnocených podle Mezinárodní stupnice jaderných událostí nejvyšším stupněm sedm (druhou je havárie elektrárny Fukušima I v Japonsku v březnu 2011).

IAEA 02790015 (5613115146)
Čtvrtý blok černobylské elektrárny den po výbuchu.

Elektrárna

Černobylská jaderná elektrárna byla postavena v 70. letech 20. století 15 km severozápadně od města Černobyl, 10 km od hranic s Běloruskem a 110 km severně od Kyjeva. V její těsné blízkosti, tři kilometry severozápadním směrem, bylo v té době vybudováno zcela nové sídlištní město Pripjať, které mělo sloužit především pro pracovníky elektrárny a jejich rodiny. Elektrárna i města Pripjať a Černobyl leží na břehu řeky Pripjať, jež se vlévá do Dněpru. V době havárie byly v provozu čtyři jaderné bloky, každý o výkonu 950 MW elektrické energie (3,2 GW tepelné energie), které dohromady tvořily asi 10 % ukrajinské výroby elektrické energie. Stavba elektrárny začala roku 1972, reaktor č. 1 byl dokončen v roce 1977, následován č. 2 (1978), č. 3 (1981) a č. 4 (1983). Dva další bloky (č. 5 a č. 6, každý také o výkonu 950 MW) byly v době havárie rozestavěny. Všechny čtyři reaktory byly typu RBMK-1000,[6] tedy chlazené obyčejnou vodou a moderované grafitem.

Havárie

Plánovaný experiment

RBMK en
Schéma reaktoru RBMK

Na 25. dubna 1986 bylo naplánováno odstavení reaktoru bloku číslo 4 pro pravidelnou údržbu. Bylo rozhodnuto využít této příležitosti k otestování funkce regulátoru magnetického pole rotoru (předešlé zkoušky v letech 1982, 1984 a 1985 skončily neúspěšně[7]). Zkouška měla ověřit, zda v případě současného výpadku zdrojů elektrické energie bude turbogenerátor při svém setrvačném doběhu schopen ještě zhruba 40 sekund napájet hlavní oběžná čerpadla nezbytná pro chlazení reaktoru.[8] (Elektrárna disponovala záložními dieselovými generátory, ale trvalo asi 75 sekund, než po spuštění dosáhly dostatečného výkonu.)

Podle plánu experimentu měl být reaktor použit k roztočení turbíny, poté měla být turbína od reaktoru odpojena a měla se dál točit jen vlastní setrvačností. Výstupní výkon reaktoru měl být snížen z normálních 3,2 GW na 700 MW tepla, aby test probíhal při bezpečnějším nízkém výkonu.

Snižování výkonu reaktoru

Control Room of Chernobyl Nuclear Power Plant Unit 3
Velín 3. bloku černobylské elektrárny (obdobně vypadal i velín 4. bloku).

Snižování výkonu bylo zahájeno 25. dubna v 1 hodinu po půlnoci. Po 12 hodinách ve 13:05 byl již výkon reaktoru snížen na polovinu a došlo k odstavení prvního turbogenerátoru, nato byl odpojen i systém havarijního chlazení.[8]

Krátce poté však dispečink energetických závodů požádal o udržení stávajícího výkonu bez dalšího snižování (údajně se před koncem měsíce v továrnách doháněl plán). Experiment byl tudíž na téměř 9 hodin pozastaven a mezitím nastoupila nová směna operátorů, nedostatečně obeznámená s probíhajícím děním.[8]

Ve 23:10 bylo zahájeno další snižování výkonu reaktoru. Skutečný výstupní výkon ovšem z neznámých důvodů (pravděpodobně chybou operátora) klesl až k 30 MW. Následkem toho se prudce zvýšila koncentrace neutrony pohlcujícího produktu štěpení – xenonu 135; tento produkt by se normálně při vyšších hodnotách výkonu v reaktoru ihned přeměňoval dále. Tomuto jevu spojenému s přechodným poklesem reaktivity se říká xenonová otrava reaktoru.[9] Po dobu mnoha hodin nedovolí obnovit činnost reaktoru, dokud nedojde k samovolnému rozpadu izotopu. V experimentu by nebylo možno pokračovat a reaktor by musel zůstat nějakou dobu mimo provoz. Obsluha se proto snažila zvýšit výkon a udržet reaktor v chodu vysunováním regulačních tyčí.[10] Operátoři přitom měli udržovat tzv. operativní zásobu reaktivity a tento předpis nedodrželi.[11] Nebyli informováni, proč je to důležité, a technicky neměli možnost aktuální zásobu sledovat během experimentu.

Přestože se nedařilo dostatečně zvýšit výkon, obsluha se rozhodla nezastavit reaktor a pokračovat v experimentu při 200 MW namísto plánovaných 700 MW. Kvůli přemíře neutrony pohlcujícího xenonu 135 byly regulační tyče vysunuty z reaktoru o něco dále, než by bylo při normálním bezpečném řízení přípustné. Jako součást experimentu byla 26. dubna v 1:05 spuštěna hlavní cirkulační čerpadla[11] poháněná turbínovým generátorem; vodní tok takto generovaný překročil meze stanovené bezpečnostní regulací. Vodní tok se ještě zvýšil v 1:19[11]; a protože voda také pohlcuje neutrony, toto další zvýšení vodního toku si vynutilo dokonce i odstranění manuálně ovládaných regulačních tyčí[11], což vytvořilo vysoce nestabilní a nebezpečné provozní podmínky. Přesto žádný předpis nezakazoval, aby všechna čerpadla pracovala naplno.

Vlastní experiment

Chaes cz 1
Hala reaktoru (zde 1. blok v roce 2007).

V 1:23:04 začal experiment.[12] Nestabilní stav reaktoru se nijak neprojevil na kontrolním panelu a nezdálo se, že by se kdokoliv z obsluhy reaktoru obával nebezpečí. Operátoři odpojili elektrické napájení oběhových čerpadel, a protože je poháněl turbínový generátor jen setrvačností, vodní tok se zmenšoval. Turbína byla odpojena od reaktoru a tlak páry v jádru reaktoru rostl. Jak se chladicí voda zahřívala, v jejím potrubí se začaly vytvářet kapsy páry. Reaktor typu RBMK se vyznačuje vysokým kladným dutinovým koeficientem, což znamená, že při přeměně vody (která pohlcuje neutrony) v páru se výkon reaktoru prudce zvyšuje a reaktor se stává nestabilnějším a nebezpečnějším.

V 1:23:40 stiskli operátoři tlačítko „AZ-5“ (аварийная защита – havarijní ochrana), které zajišťuje rychlé odstavení reaktoru[13] – kompletní zasunutí všech regulačních tyčí, včetně manuálně ovládaných tyčí, které byly vytaženy dříve. Není jasné, zda šlo o nouzové opatření, či zda to byl rutinní krok odstavení reaktoru po skončení experimentu (bylo naplánováno odstavení reaktoru kvůli pravidelné údržbě). Obvykle se předpokládá, že rychlé odstavení bylo spuštěno jako odpověď na neočekávané prudké zvýšení výkonu.

Naproti tomu Anatolij Stěpanovič Ďatlov, provozní zástupce hlavního inženýra, napsal ve své knize Černobyl. Jak to bylo: „Před 01:23:40 centrální řídicí systém nezaregistroval žádné změny parametrů, které mohly ospravedlnit rychlé odstavení. Komise nashromáždila a analyzovala velké množství materiálů, a jak se vyslovila ve své zprávě, nemohla najít důvod, proč bylo rychlé odstavení spuštěno. Není třeba hledat důvod. Reaktor byl po skončení experimentu jednoduše odstaven.“[14]

Exploze

Csernobil makett 6.jpeg
Model zničeného 4. bloku černobylské elektrárny.

Kvůli pomalému mechanismu spouštění regulačních tyčí (18–20 sekund do ukončení operace[13]), jejich specifické konstrukci[pozn. 1] a dočasnému odpojení chladicího okruhu došlo ke zvýšení rychlosti reakce. Zvýšená produkce tepla způsobila deformaci šachet regulačních tyčí. Po zasunutí asi do jedné třetiny se tyče zasekly a nebyly proto schopné zastavit reakci. V 1:23:47 vzrostl tepelný výkon reaktoru na asi 30 GW, tedy desetinásobek normálního provozního stavu.

Prudce zvýšený tlak páry způsobil velkou parní expanzi, která odhodila víko reaktoru o hmotnosti 1 000 t (některé zdroje udávají 2 000 t) a potrhala chladicí potrubí. Po několika sekundách následovala druhá, silnější exploze. Pravděpodobně vybuchl vodík a oxid uhelnatý, vznikající v přehřátém reaktoru reakcí uhlíku s vodní párou. Síla druhé exploze se odhaduje na ekvivalent 10 tun TNT. Došlo ke zničení horních pater a střechy celé haly.[16]

Střecha elektrárny byla pokryta hořlavým asfaltem. Ten se vznítil od žhavých trosek vyletujících z reaktoru. Hrozilo, že se požár rozšíří i na 3. blok. Toto nebezpečí bylo odvráceno za cenu toho, že mnozí z hasičů dostali vysokou dávku radiace. Požár ovšem přispěl k rozptýlení radioaktivního materiálu a celkové kontaminaci vnějších oblastí.

Existují spory ohledně přesného pořadí událostí po 1:22:30 kvůli nesrovnalostem mezi zprávami očitých svědků a záznamy z elektrárny. Nejpřijímanější verze byla již popsána výše. Podle této teorie nastala první exploze asi v 1:23:47, sedm sekund poté, co operátoři spustili „rychlé odstavení“. Někdy se prohlašuje, že exploze se stala dříve, nebo že následovala okamžitě po aktivaci havarijní ochrany (to byla pracovní verze sovětské komise studující havárii). Rozdíl je důležitý, protože pokud by se reaktor dostal do kritického stavu několik sekund po spuštění rychlého odstavení, jeho selhání by šlo na vrub špatné konstrukce regulačních tyčí, naproti tomu exploze v okamžiku spuštění rychlého odstavení by spíše ukazovala na chybu operátorů. V čase 1:23:39 byla v oblasti Černobylu zaznamenána slabá seismická událost, podobná zemětřesení o magnitudu 2,5. Tato událost mohla být způsobena explozí nebo mohlo jít jen o náhodnou shodu okolností. Situaci komplikuje fakt, že tlačítko AZ-5 (spuštění mechanizmu rychlé odstávky reaktoru) bylo stisknuto více než jednou a Alexander Akimov, vedoucí směny, který tlačítko AZ-5 stiskl (zemřel o dva týdny později), řekl těsně před smrtí: „Nevím, jak se to mohlo stát. Udělal jsem vše, jak jsem měl.“

Okamžité řízení krize

Dopady havárie byly ještě zhoršeny nekompetentností místního vedení a nedostatkem náležitého vybavení. Všechny dozimetry v budově čtvrtého reaktoru kromě dvou měly limit 1 mR/s, tj. 3,6 R/h. Zbývající dva měly limit 1 000 R/s, ale přístup k jednomu z nich byl zablokován explozí a druhý selhal ihned po zapnutí. Proto si směna v reaktoru mohla být jista pouze tím, že radiace ve většině budov reaktoru dosahuje nejméně 3,6 R/h (skutečná úroveň byla v některých oblastech více než 20 000 R/h; smrtelná dávka je asi 500 rentgenů po více než 5 hodin). To dovolilo náčelníku směny Alexandru Akimovovi předpokládat, že reaktor zůstal nedotčen. Důkazy opaku, jako například kousky grafitu a paliva reaktoru ležící kolem budov, byly ignorovány a údaje jiného dozimetru přineseného ve 4:30 byly odmítnuty s tím, že přístroj musí být vadný. Akimov zůstal se směnou v budově reaktoru až do rána a pokoušel se do reaktoru čerpat vodu. Nikdo nenosil ochranný oblek. Většina z nich, včetně Akimova samotného, zemřela na nemoc z ozáření během tří týdnů následujících po havárii.

IAEA 02790036 (5613126700)
Vrtulník rozprašující dekontaminační kapalinu, červen 1986

Brzy po havárii přijeli hasiči uhasit požár. Nikdo jim neřekl, že sutiny a kouř jsou nebezpečně radioaktivní. Příčinu požáru neznali a proto hasili vodou i reaktor samotný, v němž byla teplota asi 2 000 °C. Při této teplotě se voda rozkládala na vodík a kyslík a opětné slučování těchto látek provázely výbuchy, které dále přispěly k úniku radioaktivity. Ohně mimo reaktor byly uhašeny v 5 hodin, mnoho hasičů však utrpělo ozáření vysokými dávkami radiace. Vládní komisař určený k vyšetření havárie přijel do Černobylu ráno 26. dubna. V té chvíli byli již dva lidé mrtvi a 52 bylo hospitalizováno. V noci z 26. na 27. dubna – více než 24 hodin po explozi – komisař, konfrontovaný s dostatečnými důkazy o vysoké úrovni radiace a s množstvím případů ozáření, přiznal zničení reaktoru a přikázal evakuaci blízkého města Pripjať.

V neděli 27. dubna v 01:13 a 02:13 byly vypnuty bloky 1 a 2. Z vrtulníků bylo na reaktor svrženo 40 tun karbidu boru (karbidu čtyřboru B4C), 800 tun dolomitu, 2400 tun olova a 1800 tun písku a jílu.[17] Únikům radioaktivního materiálu do ovzduší se podařilo zamezit až po devíti dnech od havárie. Aby byl zapečetěn reaktor a jeho obsah, byl kolem něj od června do listopadu 1986 postaven velký železobetonový kryt, přezdívaný „sarkofág“. Sovětská vláda vyslala na místo pracovníky, aby je vyčistili, posbírali radioaktivní trosky vyvržené z reaktoru a umístili je dovnitř budov. Mnoho těchto likvidátorů (členů armády a jiných pracovníků) pracovalo bez dostatečných ochranných pomůcek. 2. října při stavebních a čisticích pracích zavadil vrtulník Mi-8 o lano jeřábu a zřítil se těsně vedle 4. bloku; zahynula celá čtyřčlenná posádka.[18]

V pondělí 28. dubna Sovětský svaz o havárii poprvé informoval v moskevském rozhlasu a přes zpravodajskou agenturu TASS.[19][20]

Vyšetřování

IAEA 02790060 (5612554949)
Tisková konference IAEA ve Vídni, 25–29. srpen 1986

Analýza Mezinárodní agentury pro atomovou energii (INSAG-1) z roku 1986 označila za hlavní příčinu havárie akce operátorů. V lednu 1993 ale vydala MAAE revidovanou analýzu (INSAG-7, vročeno 1992), v níž vinu přisoudila jak konstrukci reaktoru, tak chybám operátorů.

Dle revidované analýzy INSAG-7 přispěly k nehodě následující faktory:

  • „Zařízení, které nesplňovalo bezpečnostní normy platné v době, kdy bylo navrženo, a dokonce obsahovalo nebezpečné funkce;
  • Nedostatečná bezpečnostní analýza;
  • Nedostatečná pozornost věnovaná nezávislému bezpečnostnímu dohledu;
  • Provozní postupy nejsou uspokojivě založeny na bezpečnostní analýze;
  • Nedostatečná a neúčinná výměna důležitých bezpečnostních informací jak mezi operátory, tak mezi operátory a projektanty;
  • Nedostatečné porozumění bezpečnostním aspektům zařízení ze strany operátorů;
  • Nedostatečné dodržování formálních požadavků provozních a zkušebních postupů ze strany operátorů;
  • Nedostatečně účinný regulační režim, který nedokázal čelit tlakům na výrobu;
  • Obecný nedostatek bezpečnostní kultury v jaderných záležitostech, a to jak na národní, tak na místní úrovni.“[21]

Soud s pracovníky elektrárny proběhl v červenci 1987. Ředitel Černobylské jaderné elektrárny Brjuchanov, hlavní inženýr Fomin a provozní zástupce hlavního inženýra Ďatlov byli odsouzeni na 10 let pracovního tábora. Náčelník směny Rogoškin dostal 5 let, náčelník reaktorového cechu Kovalenko 3 roky, inspektor Gosatomnadzoru Lauškin 2 roky.[22] Všichni byli propuštěni po odpykání poloviny trestu[23] kromě Lauškina, který zemřel ve vězení[24].

Bezprostřední následky

Chernobyl radiation map 1996
Mapa ukazující kontaminaci Běloruska, Ruska a Ukrajiny radioaktivním 137Cs.
     Uzavřené zóny
více než 40 Ci/km²
     Nepřetržitě sledováná zóna
15—40 Ci/km²
     Občasně sledováná zóna
5—15 Ci/km²
     Zóna bez pojmenování
1—5 Ci/km²

Dva pracovníci elektrárny (Valerij Choděmčuk a Vladimir Šašenok) zemřeli v den havárie. 237 lidí bylo ihned po havárii hospitalizováno a u 134 z nich byl diagnostikován akutní radiační syndrom; z těchto 134 zemřelo (do 3 měsíců) 28. V následujících 10 letech z těchto 237 zemřelo 14 dalších (ne nutně v důsledku radiace).[25] Mnozí z obětí byli hasiči a záchranáři snažící se dostat havárii pod kontrolu, kteří nebyli plně informováni, jak nebezpečné je ozáření.

Černobylský 4. reaktor obsahoval asi 190 tun oxidu uraničitého a produktů štěpení. Odhady podílu uniklého materiálu se pohybují mezi 13 a 30 procenty. Kontaminovaný materiál se pohyboval atmosférou v závislosti na počasí. Podle zpráv sovětských a západních vědců dopadlo z kontaminace, která postihla území dřívějšího Sovětského svazu, 60 % na Bělorusko. Rovněž byla kontaminována rozsáhlá oblast Ruské federace jižně od Brjansku a části severozápadní Ukrajiny.

Na počátku byl Černobyl utajovanou katastrofou. První důkazy, že se stala velká jaderná havárie, nepřinesly sovětské zdroje, ale pocházejí ze Švédska.[26] 27. dubna pracovníci Forsmarkské jaderné elektrárny (přibližně 1 100 km od Černobylu) nalezli radioaktivní částice na svém oblečení. Pátrání prokázalo, že problém není ve švédských elektrárnách, což ukázalo na vážný jaderný problém v západní části Sovětského svazu. Ještě 1. května se v Kyjevě konaly obvyklé prvomájové manifestace, neboť obyvatelstvo nebylo o katastrofě informováno. Cyklistický Závod míru (Varšava–Berlín–Praha) byl dokonce v těchto dnech přemístěn z ČSSR na několik etap do Kyjeva, včetně československých reprezentantů (Regec[27] a spol.), letecky.

Oficiálně nebylo informováno o zamoření ani obyvatelstvo tehdejšího Československa, přestože zvýšenou radioaktivitu zaznamenali pracovníci elektrárny Dukovany již v pondělí 28. dubna 1986. V noci z 29. na 30. dubna 1986 zachytili stopy kontaminace ovzduší v rámci běžně prováděných měření, což následně potvrdila data z Krajských hygienických stanic.[8] Největší radioaktivní spad byl díky hustému dešti na Jesenicku a na území Novohradských a Orlických hor.[28] Odhadované dávky ozáření obyvatelstvu však byly poměrně nízké, takže nebyla zahájena žádná zvláštní protiopatření. Od 1. května 1986 ovšem začal být pravidelně kontrolován obsah radionuklidů v mléce a mléčných výrobcích, později i v pitné vodě, zelenině, obilninách, mase, ale i v krmivu pro dobytek, v houbách a lesních plodech.[8]

Pracovníci a likvidátoři

Pracovníky účastnící se obnovy a vyčištění po havárii zasáhly vysoké dávky radiace. Ve většině případů nebyli vybaveni osobními dozimetry měřícími množství obdržené radiace, takže velikost těchto dávek mohli odborníci jen odhadovat. I tam, kde se dozimetry používaly, se dozimetrické procedury lišily. O některých pracovnících se předpokládá, že odhady dávek radiace v jejich případě jsou mnohem přesnější než u jiných. Podle sovětských odhadů se 300 000 až 600 000 lidí účastnilo vyčištění 30 km evakuační zóny kolem reaktoru, ale mnoho z nich vstoupilo do zóny až 2 roky po havárii. (Odhady množství likvidátorů – pracovníků přivezených do oblasti na řízení krize a práce na obnově – se liší; Světová zdravotnická organizace například uvádí sumu 800 000, a také Rusko počítá mezi likvidátory některé lidi, kteří ve skutečnosti v kontaminovaných oblastech nepracovali). V prvním roce po havárii se množství lidí pracujících na vyčištění zóny odhadovalo na 211 000 a tito pracovníci obdrželi odhadovanou průměrnou dávku 165 mSv (16,5 Rem).

Civilisté

Pripyat-river-container-vessels
Opuštěné lodě na řece Pripjať

Některé děti byly v kontaminovaných oblastech vystaveny vysokým dávkám až 50 Gy, což zvýšilo výskyt rakoviny štítné žlázy, protože přijímaly radioaktivní jód, izotop s krátkým poločasem rozpadu, z místního kontaminovaného mléka. Několik studií potvrzuje, že výskyt rakoviny štítné žlázy mezi dětmi v Bělorusku, Ukrajině a Rusku prudce vzrostl. MAAE poznamenává, že „1 800 dokumentovaných případů rakoviny štítné žlázy u dětí, kterým bylo 14 a méně let ve chvíli, kdy se stala havárie, je mnohem vyšší hodnota než normálně,“ ale neuvádí očekávanou běžnou úroveň. Vyskytující se typy dětské rakoviny štítné žlázy jsou velké a agresivní, ale podaří-li se je včas rozpoznat, lze je vyléčit. Léčba spočívá v operaci následované aplikací radioaktivního jódu 131 na potlačení metastáz. Tato léčba se dosud jeví úspěšnou u všech diagnostikovaných případů.

Na konci roku 1995 spojila Světová zdravotnická organizace téměř 700 případů rakoviny štítné žlázy u dětí a adolescentů s černobylskou havárií a mezi nimi asi 10 úmrtí připsala radiaci. Na druhou stranu, ze zaznamenaného výrazného nárůstu rakoviny štítné žlázy vyplývá, že je alespoň částečně důsledkem rentgenování. Typická čekací doba radiací vyvolané rakoviny štítné žlázy je asi 10 let; ale zvýšení dětské rakoviny štítné žlázy v některých regionech je pozorováno již od roku 1987. Pravděpodobně se toto zvýšení buďto nevztahuje k havárii, nebo jsme dosud mechanismu stojícímu za ním správně neporozuměli.

Dosud nelze rozpoznat žádné zvýšení leukémie, očekává se však, že bude jasně zaznamenáno v následujících několika letech společně s nárůstem výskytu jiných rakovin, i když pravděpodobně statisticky nerozpoznatelným. Žádné zvýšení připsatelné Černobylu se nepodařilo prokázat u vrozených vad, nepříznivých výsledků těhotenství ani u jiných nemocí způsobených radiací u obecné populace ať už v kontaminovaných oblastech nebo ještě dále.

Dlouhodobé dopady

Brzy po havárii byl největším zdravotním rizikem radioaktivní jód 131I s poločasem rozpadu 8 dnů. Dnes budí největší obavy kontaminace půdy izotopy stroncia 90Sr a cesia 137Cs, které mají poločas rozpadu kolem 30 let. Nejvyšší koncentrace 137Cs byly nalezeny v povrchových vrstvách půdy, kde jsou absorbovány rostlinami, hmyzem a houbami a dostávají se tak do místního potravního řetězce. Dřívější testy (kolem roku 1997) ukázaly, že v kontaminovaných oblastech množství 137Cs ve stromech stále vzrůstá. Existují důkazy, že se kontaminace přesouvá do podzemních zvodní a uzavřených vodních rezervoárů, jako jsou jezera a rybníky (2001, Germenchuk). Předpokládá se, že hlavním způsobem odstranění kontaminace bude přirozený rozpad 137Cs na stabilní izotop barya 137Ba, neboť vymývání deštěm a povrchovou vodou se ukázalo jako zanedbatelné.

Globální dopad

Swimming Pool Hall 4 Pripyat
Plavecký bazén Lazurnyj
v opuštěném městě Pripjať

Jak dokládají poznámky MAAE, přestože černobylská havárie uvolnila tolik radioaktivní kontaminace jako 400 bomb z Hirošimy, byl její celkový dopad asi 100× až 1 000× menší než kontaminace způsobená atmosférickými testy jaderných zbraní v polovině 20. století. Lze proto tvrdit, že ačkoliv byla černobylská havárie obrovskou lokální katastrofou, nepřerostla v katastrofu globální.

Dopad na přírodu

Podle zpráv sovětských vědců na první mezinárodní konferenci o biologických a radiologických aspektech černobylské havárie (konané v září 1990) dosáhla úroveň spadu v 10 km zóně kolem elektrárny až 4,81 GBq/m². Takzvaný „Rudý les“ z borovic, zničený silným radioaktivním spadem, leží v této 10 km zóně a začíná hned za komplexem reaktoru. Název lesa pochází z dnů po havárii, kdy se stromy jevily temně rudé, jak hynuly na následky ozáření. Během vyčišťovacích operací po havárii byla většina z 4 km² lesa srovnána se zemí a spálena. Území Rudého lesa zůstalo jednou z nejvíce kontaminovaných oblastí na světě. Na druhou stranu se ukazuje, že jde o lokalitu bohatou na výskyt mnoha ohrožených druhů, protože není osídlena člověkem.[29][30] Ale i půda a lesy ze širokého okolí byly zasaženy radioaktivním spadem. Proto i v současnosti trvá hrozba lesního požáru, který by do ovzduší nad Evropu rozšířil radioaktivní prvky.[31]

Evakuace obyvatel

Evakuační hlášení v Pripjati

ruskojazyčné hlášení, titulky

Problémy s přehráváním? Nápověda.

Sovětští činitelé zahájili evakuaci obyvatel z oblasti Černobylu 36 hodin po havárii. V květnu 1986, o měsíc později, už byli přemístěni všichni, kdo žili v okruhu 30 km kolem elektrárny (asi 116 000 lidí). Celkem bylo na území Běloruska, Ruska a Ukrajiny evakuováno nebo přesídleno v období 1986–1990 118 400 lidí, v období 1991–2000) dalších 232 000 lidí, celkem tedy 350 400 lidí.[2]

Deadzone
Opuštěná vesnice v uzavřené zóně

Ministerstvo zdravotnictví předpokládá po následujících 70 let 2% zvýšení úrovně rakoviny u většiny obyvatelstva, která byla zasažena (informační zdroje se liší) 5–12 EBq (tj. 5–12×1018 Bq) radioaktivní kontaminace uvolněné z reaktoru.

Podle zpráv sovětských vědců bylo 28 000 km² kontaminováno 137Cs o úrovni vyšší než 185 kBq/m². V této oblasti žilo přibližně 830 000 lidí. Asi 10 500 km² bylo kontaminováno 137Cs o úrovni vyšší než 555 kBq/m². Z této plochy zhruba 7 000 km² leží v Bělorusku, 2 000 km² v Ruské federaci a 1 500 km² na Ukrajině. V této oblasti žije asi 250 000 lidí. Jejich zprávy potvrdil International Chernobyl Project Mezinárodní agentury pro atomovou energii.

Dnes je dříve zcela evakuovaná oblast kolem elektrárny rozdělena na dvě zóny. V té první žije asi 600 starších lidí, kteří se do oblasti dobrovolně vrátili a dostávají peněžní příspěvek od státu, který zajišťuje také dovoz jídla a vody z nezamořených oblastí. Do druhé, tzv. mrtvé zóny mají přístup jen vědci, pracovníci elektrárny a exkurze.

Dlouhodobé vlivy na civilisty

Entrance to zone of alienation around Chernobyl
Vstup do opuštěné zóny

Výsledky studií, hlavně udávané počty postižených, se velmi liší podle toho, která organizace je vypracovala. Na nejoptimističtějším kraji spektra se nacházejí zprávy vydávané MAAE. S mírným odstupem následuje WHO, a dále UNSCEAR (komise OSN pro studium efektů radiace), které uvádějí větší počty postižených, ale zůstávají řádově stejné. Řádově vyšší počty postižených uvádějí studie postsovětských výzkumníků, studie německé sekce organizace lékařů pro zamezení jaderné válce (IPPNW) a německé společnosti pro radiační ochranu (GfS)[32], a studie vypracované pro stranu Zelených, či Greenpeace.

První studie: nejméně 30 000 zemře

Zpráva SSSR (Legasov, 1986)[33] vypracovaná pro Vídeňskou mezinárodní konferenci v srpnu 1986 odhaduje počet lidí, kteří zemřou rakovinou způsobenou izotopy radiocesia na 30 000 až 40 000. MAAE označila předpověď za extrémně nadhodnocenou a stanovila max. počet na 25 000, pak na 10 000 a 5 100. Autor studie, profesor Valerij Legasov, byl nalezen oběšený 27. dubna 1988.

11 let poté: chronické ukládání Cs-137

V roce 1997 tým profesora Juryje Bandažeuského, patologa a ředitele zdravotního centra v běloruském kraji Homel, studoval aktivitu radiocesia v tělech zemřelých osob, a jejich potravě z této zemědělské oblasti. Hlavní poznatky ze studie jsou[34]:

  • Koncentrace radiocesia v místní zelenině, mléku, a zejména lesních plodech roste, a jejich konzumenti jsou těžce zamoření.
  • Děti do 6 měsíců jsou nejpostiženější, aktivita radiocesia je až 11 000 Bq/kg ve slinivce, 6 250 Bq/kg ve štítné žláze, v srdci 5 333 Bq/kg. Účinným transportním prostředkem pro radiocesium je mateřské mléko. Děti zemřely na: sepsi, degeneraci mozku, hnisavé krvácení, poruchu srdce, tedy nikoliv na rakovinu.
  • V tělech 51 dětí do 10 let věku nalezli 2 až 3krát větší koncentrace radiocesia než u dospělých. Nejvyšší úrovně byly ve štítné žláze (2 054 Bq/kg), nadledvinách (1 576 Bq/kg), slinivce (1 359 Bq/kg).
Anti-Atom-Demo Berlin Potsdamer Platz 2011-03-26
Němečtí protijaderní aktivisté si připomínají havárie jaderných elektráren Three Mile Island, Černobyl a Fukušima.

Vzorky byly měřeny ukrajinskými a německými přístroji, pro kontrolu byly vzorky dvakrát přeměřeny ve Francii.

Studie konstatovala, že dříve byly školní děti posílány jednou ročně na měsíční ozdravný pobyt ze zasažené zóny, a ve školní jídelně dostávaly zdarma nekontaminované jídlo. Z úsporných důvodů byl pobyt v sanatoriu zkrácen a některé kontaminované oblasti prohlášeny za „čisté“, což ukončilo dodávku dekontaminované školní stravy. Studie požadovala pokračování, jelikož kontaminovaná zemědělská půda začala být obdělávána, čímž se radiocesium dostalo do oběhu.

Studie byla publikována v roce 2003, v době, kdy byl profesor Bandaževský ve výkonu osmiletého trestu za údajné přijetí úplatku. Po čtyřech letech mezinárodních protestů a petic byl propuštěn.

20 let poté: další studie

Podle zprávy Černobylského fóra, sdružujícího osm agentur OSN včetně Světové zdravotnické organizace (WHO), s výjimkou 4000 případů rakoviny štítné žlázy u dětí, které se podařilo ve většině případů úspěšně vyléčit, neexistuje vědecký důkaz, že by v zasažených oblastech Ukrajiny, Běloruska a Ruska došlo v důsledku havárie v Černobylu ke zvýšenému výskytu rakoviny, leukemie nebo vrozených vad.[35] Podle BBC zvýšený výskyt rakoviny štítné žlázy u dětí souvisí s distribucí kontaminovaného mléka v době havárie.[36]

V roce 2005 bylo v studii MAAE množství lidí, kteří zemřou na rakovinu způsobenou katastrofou, odhadováno na 9 000 až 10 000.[37]

„Jiná zpráva o Černobylu“ (Fairlie, Sumner, 2006)[38] odhaduje množství lidí, kteří v budoucnu zemřou na rakovinu způsobenou katastrofou, na 30 000 až 60 000. MAAE se zabývá pouze populací tří států (Bělorusko, Ukrajina, Rusko), zatímco dle této zprávy více než polovina radioaktivního spadu skončila na nesovětských územích Evropy. Avšak podle jiných zpráv přibližně 60 % radioaktivního spadu skončilo v Bělorusku.

Elektrárna po havárii

Problémy samotné elektrárny katastrofou ve 4. reaktoru neskončily. Ukrajinská vláda ponechala kvůli nedostatku elektřiny v zemi tři zbývající reaktory v provozu. V roce 1991 poškodil požár kabelové vedení reaktoru číslo 2 a odpovědní činitelé prohlásili, že je neopravitelně poškozen a odpojili ho. Reaktor číslo 1 byl odstaven v listopadu 1996 jako část dohody mezi ukrajinskou vládou a mezinárodními organizacemi jako je MAAE o ukončení činnosti elektrárny. V listopadu 2000 ukrajinský prezident Leonid Kučma během slavnostního zakončení provozu osobně zmáčkl vypínač 3. reaktoru a odstavil tím definitivně celou elektrárnu.

Sarkofág

4th block of the Chernobyl Nuclear Power Plant
Sarkofág provizorně uzavírající 4. blok černobylské elektrárny (červenec 2005)

Sarkofág je ocelobetonová konstrukce, která zakrývá budovu reaktoru č. 4. Navrhování sarkofágu začalo 20. května 1986, výstavba trvala od června do konce listopadu téhož roku. Sarkofág ale nedokáže trvale účinně uzavřít zničený čtvrtý reaktor. Jeho chvatná konstrukce, v mnoha případech prováděná na dálku průmyslovými roboty, má za následek jeho rychlé stárnutí a pokud by se zhroutil, mohl by se uvolnit další mrak radioaktivního prachu.

Pod sarkofágem zůstalo po havárii asi 95 % paliva reaktoru, což představuje radioaktivitu asi 18 MCi = 0,67 EBq. Radioaktivní materiál se skládá ze zbytků jádra reaktoru, prachu a lávě podobných „palivo obsahujících materiálů“ (FCM), které ztuhly do keramické formy. V reaktoru byl popsán i nový nerost – černobylit.[39] Podle střízlivých odhadů se pod železobetonovým obalem nachází také nejméně 4 tuny radioaktivního prachu.

Do sarkofágu prosakuje voda, kterou je nutno odčerpávat a ukládat jako radioaktivní odpad.[40] Vysoká vlhkost uvnitř krytu přispívá ke korozi jeho ocelové konstrukce a následnému úniku radioaktivity.[zdroj?]

Nový kryt

Tschernobyl 2013 2
Stavba nového krytu (červen 2013)

Nový kryt je navržen tak, aby zabránil úniku radioaktivních látek do okolí, chránil reaktor před povětrnostními vlivy a umožnil bezpečné rozebrání původního sarkofágu a pozůstatků reaktoru. Je to oblouková konstrukce profilu obrácené řetězovky vysoká 108 m, dlouhá 162 m a široká 257 m. Výstavba krytu probíhala od září 2010, kryt byl dokončen a zprovozněn na přelomu let 2018 a 2019.

Odraz v kultuře

Havárii, jejím dopadům, či prostředí Černobylské elektrárny a opuštěných okolních měst se věnuje řada dokumentárních filmů. Natočeny byly také celovečerní dramatické snímky inspirované skutečnou událostí, i filmy zcela fikční (sci-fi, horor). Roku 2013 byl odvysílán ukrajinský seriál Metelyky, který se odehrává v Pripjati v době nehody. V roce 2019 vznikl dramatický britsko-americký seriál Černobyl zachycující průběh havárie a její řešení.[41]

Odkazy

Poznámky

  1. Regulační tyče se skládaly ze dvou částí: horní část (absorbér) byla vyrobena z bóru, který velmi účinně pohlcuje neutrony. Dolní část (vytěsnitel) byla z grafitu, který ovšem pohlcuje mnohem méně neutronů než voda, která je při zasouvání tyče vytlačena z kanálku. Proto v okamžiku zasunutí zcela vysunuté regulační tyče došlo nejprve ke zvýšení výkonu ve spodní části reaktoru.[15]

Reference

  1. Accident de Tchernobyl : déplacement du nuage radioactif au dessus de l'Europe entre le 26 avril et le 10 mai 1986. IRSN - Institut de Radioprotection et de Sûreté Nucléaire [online]. [cit. 2018-06-16]. Animace šíření Cs-137. Dostupné online. (francouzsky)
  2. a b The Human Consequences of the Chernobyl Nuclear Accident [PDF]. UNDP a UNICEF, 22.01.2002 [cit. 2018-05-05]. S. 66 (PDF 69). Table 5.3: Evacuated and resettled people. Dostupné online. (anglicky)
  3. Mould 2000, s. 29.
  4. Яблоков А. В., Нестеренко В. Б., Нестеренко А. В.: Чернобыль: последствия катастрофы для человека и природы. Издательство Наука, СПб, 2007. https://www.yabloko.ru/node/28142. Anglický překlad: Yablokov, Nesterenko, Nesterenko: Chernobyl: Consequences of the Catastrophe for People and the Environment. 2009. New York. https://archive.org/details/YablokovChernobylBook_201603
  5. DRÁBOVÁ, Dana. Jaderná energetika před černobylskou havárií a po ní. Vesmír. 2006-03-16. Dostupné online [cit. 2018-06-16].
  6. Mould 2000, s. 15.
  7. KARPAN, Nikolaj V. Чернобыль. Месть мирного атома.. Dněpropetrovsk: IKK «Balans-Klub», 2006. Dostupné online. ISBN 978-966-8135-21-7. Kapitola Программа испытаний, s. 312–313. (rusky)
  8. a b c d e Kolektiv autorů. 10 let od havárie jaderného reaktoru v Černobylu – důsledky a poučení. Praha: Státní úřad pro jadernou bezpečnost, 1996. 39 s. Dostupné online.
  9. Mould 2000, s. 14.
  10. Mould 2000, s. 35.
  11. a b c d Mould 2000, s. 36.
  12. Mould 2000, s. 37.
  13. a b Mould 2000, s. 38.
  14. ĎATLOV, Anatolij Stěpanovič. Чернобыль. Как это было. [s.l.]: [s.n.], 1995. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. Kapitola 4. (rusky)
  15. LÁZŇOVSKÝ, Matouš. Proč Sověti stavěli černobylské reaktory a v čem byla chyba. iDNES.cz [online]. 2016-04-26 [cit. 2018-06-17]. Dostupné online.
  16. Otázka dne: Došlo v Černobylu k jadernému výbuchu?. iDNES.cz [online]. 2016-05-23 [cit. 2018-06-16]. Dostupné online.
  17. Informationskreis KernEnergie (Hrsg.): Der Reaktorunfall in Tschernobyl. 4. Auflage. Hermann Schlesener KG, Berlin 2007, ISBN 978-3-926956-48-4, (PDF), s. 14 (německy)
  18. КОТЛЯР, Павел. «Повезло, что вертолет упал не на реактор». Газета.Ru [online]. 2016-10-02 [cit. 2019-05-25]. Dostupné online. (rusky)
  19. The Chernobyl accident: What happened. BBC [online]. 5. června 2000. Dostupné online.
  20. Аварии на Чернобыльской АЭС исполняется 30 лет. TASS [online]. Dostupné online.
  21. The Chernobyl accident : updating of INSAG-1 : INSAG-7 : a report by the International Nuclear Safety Advisory Group [PDF]. Vídeň: 1992 [cit. 2018-02-26]. S. 24-25 (PDF 34-35). Dostupné online. (anglicky)
  22. Chernobyl Officials Are Sentenced to Labor Camp. The New York Times. July 30, 1987. Dostupné online [cit. 2018-06-16]. (anglicky)
  23. S obviněním mně sděleným nesouhlasím - Rozhovor s V. P. Brjuchanovem. www.pavrda.cz [online]. [cit. 2018-06-16]. Dostupné online.
  24. LATYSHEVA, Marina. Chernobyl: The State Secret. Russian Life [online]. [cit. 2018-06-16]. Dostupné online. (anglicky)
  25. SWEET, William. Chernobyl’s Stressful After-Effects. IEEE Spectrum: Technology, Engineering, and Science News. 1.11.1999. Dostupné online [cit. 2018-05-06]. (anglicky)
  26. Mould 2000, s. 48.
  27. https://brnensky.denik.cz/ostatni_region/cyklista-regec-slavil-sto-kilometru-od-cernobylu-20120623.html
  28. Kudy putoval radioaktivní mrak z Černobylu nad Evropou? Podívejte se. Elektrina.cz [online]. [cit. 2019-06-25]. Dostupné online.
  29. PAZDERA, Josef. Ekosystémy v Černobylu jsou pozoruhodně „zdravé“. www.osel.cz. 12.08.2005. Dostupné online [cit. 2018-06-16].
  30. MIHULKA, Stanislav. Černobylský přírodní park. www.osel.cz. 30.04.2006. Dostupné online [cit. 2018-06-16].
  31. TŮMA, Martin. Dřímající nebezpečí v Černobylu. www.osel.cz. 05.03.2015. Dostupné online [cit. 2018-06-16].
  32. Deutsche Sektion der Internationalen Ärzte für die Verhütung des Atomkrieges, Ärzte in sozialer Verantwortung e.V. (IPPNW); Gesellschaft für Strahlenschutz. Gesundheitliche Folgen von Tschernobyl. [s.l.]: [s.n.], April 2006. Dostupné online. (německy)
  33. Citováno dle: BELBÉOCH, Bella. Responsabilités occidentales dans les conséquences sanitaires de la catastrophe de Tchernobyl, en Ukraine, Biélorussie et Russie. In: Ivo Rens, Joel Jakubec. Radioprotection et droit nucleaire. [s.l.]: Georg éditeur, 1998. Dostupné online.
  34. Y. I. Bandazhevsky: Chronic Cs-137 incorporation in children’s organs. Swiss Medical Weekly 2003;133:488–490. Dostupné online
  35. Chernobyl's Legacy: Health, Environmental and Socio-Economic Impacts [online]. IAEA. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 February 2010. (anglicky)
  36. Chernobyl: The end of a three-decade experiment. BBC [online]. 14. února 2019. Dostupné online.
  37. IAEA, E. CARDIS: CANCER EFFECTS OF THECHERNOBYL ACCIDENT. In: International Conference on Chernobyl: Looking Back to go Forward. 2005. Vídeň. s. 78., http://www-pub.iaea.org/MTCD/publications/PDF/Pub1312_web.pdf
  38. Fairlie, Sumner: The Other Report On Chernobyl. 2006. Berlin, Brussel, Kiev, http://www.chernobylreport.org/torch.pdf
  39. Pazukhin E. M. 1994. Fuel-containing lavas of the Chernobyl NPP fourth block: topography, physicochemical properties, and formation scenario. Radiochemistry. číslo 36. Ss. 109–154. (anglicky)
  40. Havárie neskončí před rokem 2065. Černobyl polyká tuny vody a miliardy eur. iDNES.cz [online]. 2011-04-28 [cit. 2019-06-09]. Dostupné online.
  41. TOTUŠEK, Jaroslav. Dramatický pohled na události v Černobylu. Nový seriál se představuje radioaktivní ukázkou. Lidovky.cz [online]. MAFRA, 2019-03-29 [cit. 2019-05-07]. Dostupné online.

Literatura

  • MOULD, R. F. Chernobyl Record. Bristol, Philadelphia: Institute of Physics Publishing, 2000. 420 s. Google Books. ISBN 0-7503-0670-X. (anglicky)

Související články

Externí odkazy

Fotografie a videa
Bragin

Bragin (rusky Брагин, bělorusky Брагін) je běloruské sídlo městského typu, které se nachází v Gomelské oblasti. Nachází se poblíž Poleské státní radiačně-ekologické rezervace, vytvořené po černobylské havárii, v důsledku které se přestěhovalo do míst nezasažených radioaktivním spadem již 1 651 rodin (4 892 osob).

Ilovnicja

Ilovnicja (ukrajinsky Іловниця) je zaniklá vesnice na severu Ukrajiny v Kyjevské oblasti, Ivankivském rajóně. Leží 23 kilometrů od Jaderné elektrárny Černobyl, 24 kilometrů od města Pripjať a 14 kilometrů od Černobylu. Leží v Černobylské zóně, do roku 1986 náležela Černobylskému rajónu. Byla opuštěna v důsledku výbuchu jaderné elektrárny Černobyl.

Juryj Bandažeuski

Juryj Bandažeuski (bělorusky Юрый Бандажэўскі, rusky Юрий Иванович Бандажевский – Jurij Ivanovič Bandaževskij; * 9. ledna 1957, Bělorusko) je běloruský vědec, profesor lékařství a bývalý rektor Lékařského institutu v Homelu.

Studoval v Grodnu a posléze se zaměřil na výzkum následků Černobylské havárie. V červnu 2001 byl odsouzen na osm let vězení za údajné braní úplatků od rodičů studentů. Zdůvodnění, důkazy i proces samotný byly některými ochránci lidských práv zpochybňovány s tím, že skutečný důvod je politický a souvisí s výzkumem následku jaderné havárie. Podle organizace Amnesty International se jednalo o vězně svědomí.

Po propuštění v roce 2005 se přesunul do Clermont-Ferrand ve Francii, kde mu bylo umožněno pokračovat ve výzkumu.

Leliv

Leliv (ukrajinsky Лелів) byla vesnice na severu Ukrajiny v Ivankivském rajóně poblíž města Černobyl. Leží v uzavřené Černobylské zóně, asi 3 km od Černobylu, 10 km od Jaderné elektrárny Černobyl a 13 km od města Pripjať. Do roku 1986 náležela Černobylskému rajónu, po výbuchu jaderné elektrárny Černobyl byla opuštěna a zlikvidována.

Medvežje-Saňkovo

Medvežje-Saňkovo (rusky Медвежье-Саньково, bělorusky Мядзвежжа-Санькова) je ruská exkláva v Bělorusku. Administrativně spadá do Zlynkovského rajonu Brjanské oblasti Ruské federace, celá exkláva je obklopena územím Dobrušského rajónu Homelské oblasti Běloruské republiky.

Území od zbytku Ruska odděluje koridor tvořený neprůchodnou bažinou, který je v nejužším místě široký pouhých 600 metrů.

Novošepelyči

Novošepelyči (ukrajinsky Новошепеличі) bývalá vesnice v Ivankivském rajónu v Kyjevské oblasti na Ukrajině. Selo leží na území Uzavřené zóny Černobylské jaderné elektrárny.

Opačyči

Opačyči (ukrajinsky Опачичі) byla obec na severní Ukrajině v Kyjevské oblasti v Ivankivském rajóně, nedaleko řeky Pripjať a 11 km od soutoku s Dněprem v těsné blízkosti s obcí Pljutovyšče. Do roku 1986 náležela Černobylskému rajónu. Obec byla opuštěna po Černobylské havárii v roce 1986. Leží nedaleko Černobylu (8 km), 24 km od Černobylské jaderné elektrárny, 27 km od Pripjati.

Poleská státní radiačně-ekologická rezervace

Poleská státní radiačně-ekologická rezervace je přírodní území v Bělorusku, které bylo nejvíce zasaženo radioaktivním spadem z jaderné elektrárny Černobyl po její havárii. Rezervace sousedí s ukrajinskou zónou, která byla vytvořena ze stejného důvodu.

Poliske

Poliske (ukrajinsky - Поліське) nebo Polesskoje (rusky - Полесское) je město duchů v uzavřené zóně Černobylské jaderné elektrárny, součást Kyjevské oblasti na Ukrajině. Město je situované na řece Uh a bývalo administrativním centrem Poliského rajónu. Po Černobylské havárii bylo město vylidněno a dnes zde žije ilegálně kolem deseti lidí nazývaných samosely ("samousedlíci").

Pripjať (město)

Pripjať (ukrajinsky При́п'ять Prypjať, rusky При́пять Pripjať) je opuštěné město v Polesí v Kyjevské oblasti na Ukrajině, na břehu řeky Pripjať, 3 kilometry severozápadně od Černobylské jaderné elektrárny. Budování Pripjati oficiálně započalo 4. února 1970, město mělo sloužit jakožto sídliště pro přibližně 50 000 lidí, převážně pracovníků JE Černobyl a jejich rodin. Statut města získala Pripjať v roce 1979 na základě nařízení Vrchního sovětu Ukrajinské SSR № 1264/686. Dne 27. dubna 1986, den po havárii jaderné elektrárny, byla celá Pripjať evakuována. Opuštěné město se nachází uvnitř uzavřené zóny.

Původně to bylo „město mladých“ – pracovníků jaderné elektrárny, věkový průměr obyvatel nedosahoval ani 30 let. Šlo převážně o technické inženýry a jaderné vědce pro novou elektrárnu, kteří sem přišli kvůli vyšším platům a rychlejší možnosti získat vlastní byt i auto, než bylo tehdy obvyklé.Podle posledního sčítání lidu provedeného před evakuací činila v listopadu 1985 populace města 47 500 obyvatel, přičemž mezi ně patřilo více než 25 národností. Roční populační růst činil v té době více než 1500 lidí, z toho asi 800 tvořili novorozenci. Většina názvů ulic se nesla v sovětském ideologickém duchu, např. Leninova třída, ulice Družby národů, ul. Stalingradských hrdinů, k vidění zde byly však i ul. Nábřežní nebo též třídy Stavitelů a Nadšenců. Jednalo se o první ukrajinské a zároveň deváté sovětské atomové město (typ uzavřeného města).

Ruďky

Ruďky (ukrajinsky Рудьки) jsou zaniklá ves na severu Ukrajiny v Ivankivském rajónu Kyjevské oblasti. Do roku 1986 náležela Černobylskému rajónu. Je vzdálena 2 km od hranic s Běloruskem, leží 21 km od Černobylské elektrárny, 32 km od Černobylu a 17 km od města Pripjať. Byla opuštěna v důsledku výbuchu černobylské jaderné elektrárny.

Samosely

Samosely (rusky Самосёлы) je termín označující obyvatelstvo Uzavřené zóny Černobylské jaderné elektrárny, které se po jaderné havárii v Černobylu vrátilo do svých domovů.

Slavutyč

Slavutyč (ukrajinsky Славутич) je město, ležící na severu Ukrajiny, nedaleko řeky Dněpru.

Slavutyč se rozkládá na levém břehu řeky, 40 km od Černihiva a 200 km severovýchodním směrem od Kyjeva. Přestože geograficky by mělo město spadat do Černihivské oblasti, spadá pod oblast Kyjevskou a je tudíž její exklávou.

Město bylo postaveno krátce poté, co došlo k Černobylské havárii (mezi lety 1986 a 1988), kdy muselo být evakuováno město Pripjať, nacházející se nyní v zakázané zóně zamořené radioaktivitou. Jeho obyvatelé tak osídlili nové domy právě zde. V roce 2005 měl Slavutyč 25 000 obyvatel. Zhruba stejný počet obyvatel měl i v roce 2011. Ve městě byl průměrný plat téměř dvojnásobný proti státnímu průměru a průměrný věk 32 let, což bylo dáno zejména velkým počtem dětí.

Usiv

Usiv (ukrajinsky Усів) byla vesnice na severní Ukrajině v Ivankivském rajóně. Poblíž řeky Pripjať. Leží 9 kilometrů od města Pripjať, 11 km od jaderné elektrárny Černobyl a 25 km od Černobylu. Leží v Černobylské zóně, do roku 1986 náležela Černobylskému rajónu. Byla opuštěna v důsledku výbuchu jaderné elektrárny Černobyl.

Uzavřená zóna Černobylské jaderné elektrárny

Uzavřená zóna Černobylské jaderné elektrárny je oblast s regulovanou možností vstupu a pobytu z důvodů radioaktivní kontaminace způsobené černobylskou havárií v sobotu 26. dubna roku 1986. Nachází se na území Kyjevské a Žytomyrské oblasti Ukrajiny a na severu sousedí s běloruskou Poleskou státní radiačně-ekologickou rezervací.

Zóna je rozdělena na 2 části, vnitřní o průměru 10 km a vnější 30 km od místa nehody. Do vnitřní zóny mají vstup povolen pouze zaměstnanci elektrárny, vědci a na omezené povolení také účastníci exkurzí. Do vnější zóny se již pak pomalu na vlastní nebezpečí a dobrovolně vracejí lidé dříve vystěhování při evakuaci. Tito lidé, spíše vyššího věku, dostávají od státu příspěvek na nákup a dovoz vody a bezpečných potravin, vypěstovaných mimo zónu.

Vnější zóna sahá až za hranice Ukrajiny, konkrétně zasahuje až do Běloruska a části Ruska. Bělorusko bylo zasaženo nejvíce a na největším území. Silné zamoření tam sahá i za hranice 30 km zóny. Danou oblast vyhlásilo Bělorusko jako národní rezervaci, kam je vstup zakázaný nebo nedoporučovaný.

Tím, že se z oblasti evakuovali lidé, dostala příroda možnost se se situací vypořádat po svém a bere si pomalu vše člověkem stvořené zpět. I přes vyskytující se radioaktivitu dnes v zóně vznikla jedinečná přírodní rezervace, kam se postupně vrací mnoho divoké zvěře. Zabydluje se i v lidmi opuštěných staveních. Tím vzniká jedinečná rozmanitost druhů. Dva roky po nehodě byli vypuštěni koně Převalského a navzdory radioaktivní potravě se jim daří dobře. Populace se rychle rozrostla a to dnes láká pytláky. Taktéž místní vody a řeky jsou plné ryb a vodních živočichů.

Zalyssja

Zalyssja (ukrajinsky Залісся, rusky Залесье, v českém překladu Zálesí) je zaniklá vesnice v uzavřené zóně Černobylské jaderné elektrárny. Leží zhruba 3 kilometry jihozápadně od města Černobyl a 15 kilometrů od elektrárny. V roce 1986 měla 2 849 obyvatel, kteří byli osm dní po explozi reaktoru evakuováni kvůli zamoření obce radioaktivním spadem. Několik z nich se později vrátilo, v roce 2014 měla vesnice jednu stálou obyvatelku. Obec byla z evidence ukrajinských sídel formálně vyřazena v roce 1999, stejně jako další zaniklé vesnice v okolí elektrárny.

Zamošňa

Zamošňa (ukrajinsky Замошня) dříve Zamoššja (ukrajinsky Замошшя) starý název Sloboda (ukrajinsky Слобода) je bývalá vesnice na Ukrajině. Nachází se 22 kilometrů od Černobylské jaderné elektrárny a 25 kilometrů od stanice Janov, nedaleko soutoku řek Illja (Ілля) a Už (Уж) v Ivanskovském rajóně Kyjevské oblasti.

V 19. století představovaly vesnice Hlynka (ukrajinsky Глинка) a Zamošňa jeden celek – Hlynka, a v roce 1900 už byly vyčleněny jako samostatná sídla. Osada Zamošňa se nachází ve vzdálenosti 200-250 metrů od Hlynky. Dělící čarou mezi obcemi je pole a ovocný sad.

Obyvatelstvo obce tvořili výlučně starověrci. V roce 1900 zde žilo 611 osob. V obci existoval ženský klášter Bohorodičky Kazaně, kde žilo do deseti jeptišek.

Existoval zde v roce 1805 založený mužský klášter Narození Ježíše a kaple Dimitra Myrotočyvého (založena 1829).

V roce 1968 v obci žilo 240 osob. Obec byla centrem zastupitelstva (do roku 1980) a později bylo obecní zastupitelstvo v Korohodě. V obci byla osmiletá škola, klub a knihovna.Za odvahu, kterou projevili na frontách 2. světové války, bylo 44 osob odměněno řády a medailemi SSSR.V obci se nachází starý starověrný hřbitov a kostel Panny Marie Kazaně ze XVII-XVIII století (r. 1894).Po nehodě Černobylské jaderné elektrárny 26. dubna 1986 byla obec přesídlena v důsledku závažného znečištění. Oficiálně vyřazena z evidence v roce 1999.

Černobyl

Černobyl (ukrajinsky Чорно́биль, Čornobyl; rusky Черно́быль, Černobyl) je město v Kyjevské oblasti na severu Ukrajiny, poblíž hranic s Běloruskem, v kraji zvaném Polesí. Protéká jím řeka Pripjať. V 70. letech 20. století byla 15 km severozápadně od města postavena Černobylská jaderná elektrárna, v níž došlo roku 1986 závažné havárii, rozsahem následků nejhorší v dějinách jaderné energetiky. Po nehodě bylo okolí elektrárny evakuováno a uzavřeno. Město Černobyl, ve které do té doby žilo asi 14 tisíc obyvatel, zůstalo téměř opuštěné. Roku 2017 zde žilo 690 obyvatel.

Černobylská jaderná elektrárna

Černobylská jaderná elektrárna (ukrajinsky Чорнобильська атомна електростанція, rusky Черно́быльская атомная электростанция) je bývalá jaderná elektrárna, která se nachází na severní Ukrajině, přibližně 110 km na sever od Kyjeva a 16 km od hranic s Běloruskem. V roce 1986 se stala dějištěm nejhorší jaderné havárie v historii.

V jiných jazycích

This page is based on a Wikipedia article written by authors (here).
Text is available under the CC BY-SA 3.0 license; additional terms may apply.
Images, videos and audio are available under their respective licenses.